Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly. Přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly. I zželelo se matce milých dítek a duše její se vrátila…

Velkou omluvou klasikovi české literatury začnu, ale nemohla jsem si pomoct. Úvodní verše z povinné školní četby se mi opakovaně draly z paměti, nechtěly se dát umlčet. Nebyly úplně nejvhodnější, ale byly vytrvalé. Přestala jsem se jim bránit, aby příliš nezdržovaly, protože k čemu verše, když je třeba konat. V tomto případě nebyly osiřelými děti, ale psi. A to hned 6+1. Proč ne rovnou 7? To bylo tak…

Osamělý muž, něco přes šedesát. Rodiče už nežijí, kontakty se sourozenci minimální, lépe řečeno téměř žádné. V zaměstnání dřina, kterou ukončil invalidní důchod. Muž je povahy mírné, přátelské, zcela nekonfliktní, Jen má svůj vlastní svět, žije pro okolí nestravitelným způsobem. Nemám dost informací, abych dokázala odlišit příčinu a následek. Zda bylo nejdříve nepochopení okolí a únikem z něj „zvířecí láska“ nebo naopak.

Výsledkem je psí smečka, žijící se svým pánem v něčem, pro co jsem nedokázala najít výstižnější pojmenování než „kulisy do válečného filmu“. Zdi domu se bortí, některé částečně, některé zcela, některá okna a dveře chybějí úplně, jiná nejdou zavřít. Vnitřní prostory v podobném duchu.

Zcela opačný dojem vzbudí psi. Udržovaní kříženci belgického ovčáka s nádhernou srstí a celkově zdravého vzhledu. Všichni bystří, přátelští, zvídaví.

Kontrast je tak nápadný, že snad i ten nejzdrženlivější člověk položí otázku, jak vypadalo toto prapodivné soužití. Vysvětlení? Mužův invalidní a posléze starobní důchod sloužil téměř výhradně k zajištění psích potřeb, jejich pán si vystačil s hrnkem kávy a několika rohlíky denně, a to dlouhou řadu let. Elektřinu nechal odpojit, plyn nepoužíval, k vytápění a vaření mu sloužilo dřevo, které dodávali místní hasiči (v okolí jsou husté lesy a téměř pravidelně hasiči odklízejí stromy vyvrácené přes silnici; silničáři na jejich likvidaci nemají prostředky a hasiči jsou rádi, že nemusí řešit, co dál se stromem; rozřezaný ho dodali kamarádovi až před dům). Vodou posloužila vlastní studna, připojení ke kanalizaci odmítl, na dvoře stojí suchý záchod po rodičích. Provozní náklady tedy nulové.

Abych uvedla věc na pravou míru, mám pro takovýto „modus vivendi“ docela pochopení a jsem daleka jakéhokoliv odsouzení či dokonce pohanění. Je však pravda, že v našich končinách není běžné, aby uprostřed obce stál dům vypadající jako po zásahu granátem, v něm žil člověk se smečkou docela velkých psů a dovedu pochopit, že rodina se k tomuto svému členu nechce znát, ba se za něj stydí.

Muž žil životem poustevníka, mezi lidi nevycházel a oni ho nevyhledávali. K lékaři nechodil, nákupy mu obstarávala jeho neteř. Jediná bytost, která nejenže neodsoudila, ba naopak, svého strýce milovala. Matka dvou malých dětí, pracující v potravinářství v třísměnném provozu, zvládala po léta úskalí takovéhoto vztahu – jak nároky na velmi pečlivou až úzkostnou hygienu po návratu domů, tak nepochopení příbuzenstva i širšího okolí. Měla svého strýce obyčejně a neokázale prostě ráda. Přinášela pravidelně rohlíky s novinami k ranní kávě, stejně jako maso a další potravu pro strýčkovy psy. Je třeba zmínit i to, že sama se psů velmi bojí, byla kdysi jako dítě psem napadena a docela vážně pokousaná. Přesto do domu vytrvale přicházela a pomáhala se starostí o psy. A že těch bylo!

Dnes už neví ani ona, jak to tak přišlo, že k původní pramatce, celkem drobné křížence, jich postupem roků přibylo šest. Že psí láska nezná předsudky ani paragrafy, vědí všichni majitelé krásných kříženečků, šťastní jako například já, že jejich chlupatá láska je zdravá a bystrá. A nikdo z majitelů nalezenců nemůže vědět, zda rodiče jejich chlupatého kamaráda se nedopustili „incestu“.

Smrt přišla nečekaně. Jednoho nedělního rána přinesla mladá žena pravidelné bulvární počtení a nalezla strýčka mrtvého. Na posteli, obklopeného vyděšenými zvířaty, bez možnosti se k tělu přiblížit. Zvládnout toho musela v ten okamžik opravdu hodně. Klobouk dolů před tím, co dokázala. Jen z pouhé představy docela mrazí – lékařka odmítá do polorozbořeného domu, který nazývá zcela nepokrytě ruinou a sutinami, vstoupit, přivolaná obecní policie chce volat místní myslivce k odstřelu psů. Neteř reaguje pohotově a i bez znalosti právních předpisů trvá na zajištění odborného odchytu

a přivolání kriminalistů (jak se později svěřila, chtěla především získat čas a oddálit to přivolání „střelecké čety“.

Povedlo se aspoň částečně, kriminalisté zdvořilí a ochotní, přivolaný veterinář se soukromou odchytovou službou konstatují, že do téhle hrůzy nevkročí a odjíždějí pryč. Mladá žena, bojící se psů, a jeden z kriminalistů dokážou postupně celou smečku odlákat (někteří jedinci svého pána bránili velmi urputně), umožnit přístup lékařce i později pohřební službě. Strýčka důstojně pochovala, pohřební náklady uhradila, i když není dědičkou, těmi jsou zbývající sourozenci. Ti na pohřební oznámení ani nereagovali…

„Siroty po něm zůstaly“

Dvůr plný psů. Tak nějak lze nazvat nastalou situaci. Psů sice krásných, v dobré kondici, avšak psů, kteří tento dvůr nikdy neopustili, obojek a vodítko neznají a kromě mrtvého pána se setkali s jedinou ženou. Jaké jsou asi jejich šance v obrovském množství psů nabízených útulky, inzercemi i všelijak jinak, když jenom vstup do objektu, kde žijí, je v podstatě „JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ“.

Jejich „dědička“ přesto zkouší inzerovat a bojuje za osiřelá zvířata s úctou k mrtvému strýci ze všech sil. S úspěchem nulovým. Přesto dál dělá aspoň to základní – zvířata dle svých finančních možností poctivě krmí a dohlíží, aby byla stále k dispozici čerstvá voda (vedra letošního léta). Možná to zní obyčejně, ale zkusme si představit každý sám za sebe, vzít na sebe nečekaně, ze dne na den, k běžnému provozu rodiny se dvěma školními dětmi, obživu šesti psů váhy kolem 20-25 kg s tím, že nikdo neví, na jak dlouhou to vlastně bude. Jak dlouho vydrží takový pytel granulí…

Životní cesty bývají hodně klikaté. A tak se sešla parta lidí schopných udělat pro zvířata téměř nemožné. I přes mimořádně náročně podmínky proběhl odborný odchyt za asistence veterinářů, pejskové doputovali do jediného útulku, který byl ochotný je přijmout všechny do společného kotce a výběhu (než se podařilo zorganizovat celou složitou akci, uběhlo od smrti jejich pána dlouhých 6 týdnů a zvířata, dle očekávání, už vytvořila smečku se vším všudy – tedy včetně vlastní hierarchie a zákonů, bylo zřejmé, že jejich rozdělení by bylo jen další velkou zátěží už pro i tak značně vystresovaná zvířata).

Život umí být pěkně poťouchlý. Když už všichni na akci zúčastnění šťastně vydechli a současně nadechli, aby dál pokračovali ve snaze pro zvířata najít konečná řešení, jako blesk přišla zpráva od sousedů, že na dvoře štěká, vyje a naříká pes. Nikdo včetně neteře nemohl uvěřit, že jedna fenka celou dobu od strýčkova úmrtí neopustila temné zákoutí a krmila se asi jen tehdy, pokud nebyl žádný člověk přítomen. A žrala vůbec nějak? Navíc oznámení od sousedů se dostalo k patřičným uším až po týdnu provedeného odchytu, kdy do domu nepřišel vůbec nikdo. Bylo vedro a žrát neměla asi vůbec co. Nebudu napínat, přežila. Než se podařilo, v době dovolených, zorganizovat druhé odchytové kolečko, uběhl měsíc. Přijme ještě smečka svou zatoulanou ovečku, poznají se? Poznali a přijali.

Teď by mohla přijít ta chvíle šťastné úlevy a pocitu, že sedm osiřelých zvířat dostalo šanci k pokračování života, že jim bude na další cestu svítit snad šťastná hvězda. Bylo to však jinak…

Dalo by se nepochybně namítnout mnohé. Odsoudit muže, že nechal dům tak neskutečně zpustnout stejně jako to, že psy a hárající fenky nedokázal spolehlivě oddělit. Nepochopitelná je však pro mě nenávist vůči těm němým sirotkům, která po nečekané smrti jejich majitele a zejména potom, co se povedlo najít snad dobré řešení, propukla v neuvěřitelném rozsahu.

Anonymní dopisy, osočování útulku, že mrhá penězi dárců a sponzorů na úkor jiných zvířat, když přijme do péče „smečku divých bastardů toho hnusného primitiva“, dokonce i útoky na tu, která udělala úplně vše, co bylo v jejích možnostech a silách, aby zvířata udržela při životě. Jak snadné bylo přijmout to nejrychlejší řešení, nabízené státním orgánem k tomu. (Sama se vyjádřila – já taky znám v okolí myslivců dost, za pár minut by bylo po všem, možná ji to během celého martyria i někdy napadlo, ale všechna čest, vydržela).

Tak já vám, lidi, nevím. Já osobně mám pro ni a všechny další zúčastněné, kteří dobrovolně a zcela zdarma (ba naopak na vlastní náklady) udělali, co mohli, jen slova uznání. Nebudu zapírat, byla jsem mezi nimi.

P. S.

Pejskové v útulku prospívají, s ošetřovatelkami navazují kontakty, někteří zvládají obojek i vodítko a mají za sebou procházky po okolí, viděli už trávu, kytky i jiná zvířata. Pevně věřím, že to všechno výše popsané a hlavně prožité mělo smysl!

Já, Ferda, jsem prosím těžce diskriminován. Jestli to pošlu k evropskýmu soudu, ještě nevím, ale do té Novy asi určitě. Jenom si musím rozmyslet, jestli Občanskýmu judu nebo kam, když ten John a Klímou už tam nedělaj′. A teď si uvědomuju, že vlastně jsou na tom stejně i ty moje holky pitomý, milovaný. No dyť si to vemte, lidi, je to tady samý pes a kočka, sem tam nějaká ptíca okrasná, občas koníky a ovečky někdo zmíní, ale co my, drůbež domácí, havěť přeužitečná, no, ruku na srdce, co my?

Přitom já, kohout domácí, jsem krasavec k pohledání. Přivřete oči a vzpomínejte na slabikáře ze školy obecné (tedy prosím aspoň ty maličko dříve narozené). Mistr Aleš a jemu podobní, paní Kvěchová a kdo všechno další nechám na vás. Vidíte před sebou ještě ty ilustrace plné barev a vůní babiččina dvorka? Tak tam určitě nemůžu chybět já, hrdý a vznešený můj krok je vznosnější páva, ocasní péra sytých barev doplňuje rudý hřebínek značící dobré zdraví stejně jako zvučné kykyryký, podle kterého mnohá hospodyňka v zimě na kafe stavěla a v létě do chlívka pospíchala. Kolem sebe mám kvočny – mámy přestarostlivé a houf žluťoučkých kuřátek k tomu.

Tak důležitá byla úloha moje a co fčil? Mobily si nastavíte, kafe pijete z automatu na nádraží a pospícháte akorát tak na porady. Když už se uvolní nějaká hospodyně rozumná slepičky pořídit, aby vajíčka domácí pro dítka byla, tak kuřátka přinese a odchová sama. Kdo si vzpomene na mě, kohoutka nešťastného? A to jsem slyšel cosi o sexuálních revolucích. Vždyť ty chuděrky slípky dnešní, bez kohouta na dvorku pobíhající, smutné jsou, ach přesmutné. Kvokat by chtěly, na planých vejcích vysedávají a pak se divíte, že jsou hašteřivé. Já tam chybím, já, já, já!!! Řád bych tam vnesl a ornung zrychtoval.

Musím přiznat, že nejsem demokrat. Absolutistická monarchie je moje parketa. Mně do ničeho nikdo kafrat nebude. Jiný kohout ať ani nezkouší pohledem o můj fraucimor zavadit. Ostruhy mám pořádné a hlavně zobák, zobák. A nebojím se ničeho a nikoho. Nedejte se mýlit, lidé doby dnešní, vaši parlamentní kohoutci, co hubou mlátí a peříčka čepejří, to nejsou mí podobenci. Plané řeči a skutek utek. Já jsem tvor rázný a nekompromisní. Jak jinak bych mohl uřídit to hejno kdákavých holčic, co pro zrníčko pšenice by družku svou i klovat chtěly. Jen má přirozená autorita je zárukou, že na dvoře mír a klid zavládne.

A teď si představte, že hrozné řeči se ke mně donesly. Prý po mém skonu, snad ještě za dlouho to bude, už na dvorku tomto nebude role vládce kohoutího obnovena. Móresy strašlivé tu zavládnout mají!! O tempera, o mores. Ten feminismus už bude zkázou nejen světa lidského, ale i zvířecího. Zamyslete se lidé milí, co s přírodou jste natropili.

Váš smutný Ferda

P.S. Autorka není feministka

(ilustrační foto)

No fakt, tohle všechno já, Beny, dovopravdy jsem. A nebojte, já si žádný inzerát nedávám, ani fakt nikdy nebudu, to jenom tak blbnu, víme? Proč bych to dělal, jídlo mi dají, že se musí mlsat, to chápou celkem taky (když jsem dostatečně důrazný), hrát si se mnou chtěj, tak dobré bydlo mám, ne.

Něco v tom nadpisu jsem ale neuvedl – že jsem velice krásný!! Říkal jsem si, že to by moh′ leckde i počítač zkolabovat, kdybych to všecko tak najednou vybafnul. Srst ebenově černá, lesklá tak, že při slunce svitu kdekterá psí krasavice i oči mhouří, však pod bradičkou až na hruď se táhnoucí mléčný pruh jen zdůrazňuje tu ostatní černotu (když jsem byl ještě štěndo malý, tak se mi lidičky smáli, že mi furt teče mlíko po bradě).

V oku žár a pružný krok, chovám se však někdy jako cvok. Není to, jak myslet byste mohli, krásnými psicemi (tyhle touhy mi, nevím proč, má paní definitivně už před drahnými lety zatrhla, prý blbnul jsem už privel′a). Já totiž milovník jsem veliký všech předmětů točivých. A můžu já za to, že točí se snad ouplně všecko (však i ta zeměkoule, ne? Vždyť chtěli dokonce upalovat ty, co to hlásali, jak si tak nějak pamatuju).

Nejradši mám, když se to točí a ještě utíká. To potom okolí jen čubrní, co ve mně dříme za dovednosti. Cvičenci Sokola by bledli závistí a cirkusáci chtěli brát u mě lekce. Panička dokonce usoudila, že asi nebudu obratlovec, ale prý jakási měňavka nebo co (tak já si to s ní klidně vyměním, ale nevím teda co je zač – to jsme ještě ve škole, prosím, nebrali).

Když to konečně lapím, tak umím ještě cosi – ha, to úplně každý psí kámoš neumí – sám to vyhodit, otočka, zamávat všema čtyřma a znovu lapit. Teda tlesknout těma packama jsem ještě nenacvičil, ale makám na tom pilně. Jediný problém je v tom, že panička chce furt chodit, prej hubne nebo co (má to holka marný, že to ještě za půl století nepochopila, to teda nevím). Pořád na mě „jdeme, jdeme“, co na tom kvaltu má, mně by bohatě stačila zahrada s dvorkem. Vždyť to říkám, ne – vyhodit, otočka…

Abyste ale nemysleli, i v psím ráji je někdy neveselo, no, truchlivo úplně ne, ale neveselo jo. Ta potvora Betyna už není, co bývala, znáte ženský; zpočátku mě docela mrzelo, že se tak změnila, nevděčnice nevděčná, že nevděk až tak i psím světem vládne, jsem netušil. Když nás seznamovali, jako správný gentleman jsem dámu zcela naprosto ve všem pardonoval, u misky trpělivě vyčkával, až ona své si dopřeje, ve dveřích přednost dával (tedy do kabátu jsem ji nepomáhal moc často, to je fakt, ale když ona si žádný kabát nikdy nesvlíkala, tak co jsem moh′ dělat.).

A byla jak to hovádko boží – představte si, lidi, ona nikdá nebyla v lese. Fakt všecko jsem ji musel ukazovat, však taky panička říkala, jak je to dojemné, vidět nás dva jak běžíme loukou hlavičku u hlavičky (Asi šestiletá Betynka žila se svou majitelkou, starou paní, zcela izolovaně, nejenže nikdy nebyla v lese, ale ona nikdy neopustila dvůr; lidi, auta i psy mohla pouze tušit přes vrata. Když jsem ji poprvé vyvedla před dům, zdálo se, že se s tím snad nikdy nesrovná; dneska je z ní vládkyně lesů, vod i strání).

A najednou, co byla taky na takové té operaci, však víte – aby náhodou někde k outěžku nepřišla – je z ní úplně jiná baba. Satorie je z ní. Komandovat by chtěla, jednoho seřve ani neví za co, tak nevím, mám ještě počkat nebo ji rafnout hned? Nějak se jí ty hormóny pomátly nebo co. Je sice o něco těžší (já mám kil tak 8 a ona asi 13), ale zuby máme dobrý oba.

To bude u nás jednou tóčo. Ještě si to musím nechat projít hlavou. Jestli ji zakousnu, dám vám vědět (z Betynky se stala něco jako dominantní fena, jestli jsem to řekla správně, nevím, jestli je to odborný výraz, ale „šéfuje“ nás všechny“.

Tak tohle všecko shora popsané jsem já, černý kříženec Beny. Říkají, že jsem se matičce přírodě móc povedl. Tuhle mámu neznám, ale tu lidskou maminku, tu teda miluju mocmocmoc. (Benýsek je kříženec kdovíčeho s kdovíčím, ale teriér je v té směsce tutově, našla jsem ho jednou v červenci v šíleným parnu uvázaného u kontejneru jako tří – čtyřměsíční zoufalé žíznivé klubíčko, které mi ještě ten večer prokouslo prst).

Žil byl. Krásný kocourek s hustým kožíškem, dlouhým ocasem a především neuvěřitelně zářivýma žlutýma očima. Jeho krása mu však nebyla prostředkem ke šťastnějšímu životu než měli ostatní příslušníci jedné veliké kočičí party, aspoň zpočátku.

Opuštěná tovární budova, smutné stavení s rozbitými okny a rozsáhlým sklepením, poskytovala sice spolehlivý úkryt před toulavými psy i lidskými nevraživci, v mrazivých dnech byla určitě velmi vítaným zdrojem aspoň jakéhosi tepla, ale současně také zdrojem velkého nebezpečí v podobě obrovského množství hlodavců.

Ti by byli pohodlným, takřka „domácím“ pramenem potravy, nebýt potřeby lidí tyto roznašeče chorob hromadně a důsledně likvidovat. Spolu s otrávenými hlodavci pak umírali i jejich kočičí lovci. Opakovaná snaha několika dobrovolníků kočenky odchytit, vykastrovat a zkusit přemístit nebyla z nejrůznějších důvodů úspěšná.

Přesto se stalo… Krása našeho hrdiny upoutala pozornost jedné staré paní. Byla to osoba povídavá, ke svému okolí všímavá, no upřímně, tak trochu drbna. Byla však také velmi houževnatá, zvyklá na fakt, že málokdy jdou věci lehce. Když se rozhodla, že nelze-li pomoci kočičkám všem, tak aspoň koťata by snad šlo odlovit, nebyla k zastavení. Svým nezdolným odhodláním získala pro věc několik dalších duší, je však třeba podotknout, že šlo o její vrstevnice. Tím chci naznačit, že šlo „klub starších dam“.

Tento dámský spolek sice disponoval neuvěřitelným elánem a bezbřehým množstvím času, ale poněkud se nedostávalo ostatních náležitostí potřebných pro zdar akce (jako např. svižnost, pružnost a zejména rychlost pohybu). Zkusily to nahradit vytrvalostí a lákavou potravou. Voňavé laskominy rozmísťovaly na strategicky promyšlených postech, ze svých důchodových prostředků skutečně štědře koťátka lákaly do svých „tenat“. Nedařilo se však. Potulné, volně žijící kočky bývají většinou zvířátka velmi opatrná a nedůvěřivá.

Vytrvalkyně postupně ve svém úsilí polevovaly, nikoliv však naše „aktivistka“. Učaroval jí právě náš titulní hrdina. Byl v tom množství koťat nejrůznějšího věku, zbarvení a projevů opravdu nepřehlédnutelný. Šlo patrně o křížence některé z dlouhosrstých koček, pyšní majitelé těchto krasavců z okolí občas svého rozsévače neuhlídají, jejich potomci pak mezi kočičkami, pro naše prostředí obvyklejšími, značně vynikají.

Naše „žena činu“ pro něj ztratila srdce i hlavu. Možná i její samota a opuštěnost ji přiměly k tomu, že pro něj chtěla mít i pojmenování a zvolila Sandokana. Snad ji upoutala jeho nezkrotnost, šarm a divokost současně, především však ty mimořádně zářivé, obrovské žluté oči. Svého „orientálního prince“ se rozhodně vzdát nehodlala.

Jak už to tak bývá, hlavně v malých městečkách a vsích v kotlině české i moravské, o jejích výpravách do rozpadlého továrního areálu si začali štěbetat i vrabci na střeše (no ti asi ne, prý jsou na pokraji vyhubení, hrůza, co). Prostě okolí se začalo nepokrytě bavit „bláznovstvím jedné staré babky“. Posměšné pokřikování „za kočičkama, za kočičkama“ ji provázelo při cestě na nákup i zpět, při placení u pokladny byla dotazována, jestli „smetana a šunčička jsou k večeři pro ni nebo pro ty její lásky chlupatý“ a to ještě je ta mírnější verze.

Sanda, jak mu časem začala důvěrně říkat, byl kocourek méně nedůvěřivý, čímž přesvědčoval svou ctitelku o tom, že vytrvat musí. Přešla však zima, kdy mrazivý a vlhký nečas přece jen dával větší šance na úspěch lovu. Jarní sluníčko vytáhlo zvířátka z továrních šachet ven. A tato skutečnost se ukázala pro další průběh být podstatnou.

Za tovární rozpadlinou teče řeka. Vodu kočky obvykle moc nemusí. Nechci zde fabulovat, ale jakoby náš Sandokan byl potomkem nějaké té „ala norská lesní nebo turecká van“ nebo co, ale lidi, on vážně chodil plavat. No ne snad že by se rovnou chodil koupat na místní plovárnu, ale chodil k řece a především – lovil ryby.

Čekával dlouhé hodiny na břehu, i do vlnek se vnořil a tvářil se, že si to fakt užívá, rybku si ulovil i mlsně zbaštil. Působil dojmem naprostého vodomilce. Dokázal v užším místě řeku přeplavat, užít si sluníčka, rybolovem si bříško naplnit a spokojeně se vrátit na správný břeh. Z rybářů, kteří v těchto místech pobývají docela často a hojně, si nedělal žádné kočičí vrásky.

Už se zdálo, že tím značně klesnou šance na úspěch naší lovkyně, však opak se stal pravdou. Informační systém místního obyvatelstva pracoval natolik spolehlivě, že donesl zprávu o snaze odlovit jedno zvláštně zbarvené dlouhosrsté kotě i k uším místního „pobudy“. Není to označení zcela správné, vlastně ani nevím, proč by se mu tak mělo říkat. Byl to člověk zvláštní, sice místní, ale nikdo toho o něm moc nevěděl, nebýval přímo zanedbaný a otrhaný, ale dům nechal zpustnout, okna vytlučená, elektřina odpojená, anténa na střeše připomínala, že to tak asi nebylo vždycky.

S aktérkou tohoto příběhu byl přibližně stejného věku, prý se znali kdysi ze školy, ale už dávno se ani nezdravili. Těžko říct, jestli mu bylo líto kotěte nebo chtěl utnout uštěpačné posměšky na adresu bývalé spolužačky nebo jen dokázat sobě i okolí, že není ještě tak úplně zbytečnou existencí.

Jednoho večera došlo k podivnému setkání. Ze strany jedné se blížila k továrním vratům ženská postava, lehce shrbená, s pytlíkem omotaným kolem ruky, která se opírala o hůl. Z opačné strany spěchal muž, zdálo se, že velmi spěchá, jednu ruku měl podivně zastrčenou za klopy kabátu, druhou rukou svíral zmítající se kotě. „Chytil jsem to vaše kotě, dalo mi to zabrat, čekám tu na něho několik dnů“. Z chlapa i kotěte kapala voda, bylo jasné, kde ho lovil.

Tak se dostalo jedno koťátko, chlupaté více než obvykle, do domečku se zahrádkou, dobrým jídlem a převlídným zacházením k tomu. Jestli k tomu přispělo i to, že úspěšný „odchytač“ byl prý v mládí vášnivým rybářem a vlastně si to u té řeky „rozdal s kočičím konkurentem“, to nevím.

 A proč „Rumový Sanda“. Muž si při tomto zvláštním rybolovu (nebo spíš „kočkolovu“ poranil docela škaredě ruku, rána krvácela. Když staré paní kotě předal (odnesl jí ho až do bezpečí její kuchyně) a byl dotázán, co za to, odpověděl, že potřebuje rum, nejlépe rovnou flašku. Obdržel. co žádal, i když už ne tak úplně plnou (i staré dámy občas do čajíčku v zimě trošku rumíku rády, víme?).

Polovičku nalil na bolavou ruku, zbytek postupně do sebe. Paní pak dávala tuto „rumovou historku“ ráda k dobrému, když hladila Sandu, který se pyšně vyhříval na vratech. A možná byla ráda, že při nákupu v místní samoobsluze (= centrum lustrace místního i přespolního obyvatelstva) má argument, proč nutně potřebuje mít doma láhev rumu vždy po ruce.

Mám rytíře. Bez bázně a hany (no trochu bázně občas jo, ale jen malinko, zato hany ani trošinku). Je bílý (na bílém koni teda nejezdí, taky říkám rytíř, žádné princátko) a oči má uhrančivě černé, trochu jako cikánský baron, trošku jako černý myslivec – taky jsem pro něj ztratila rozum jako ta Viktorka.

K nohám mi klade nikoliv růže (jak obyčejné), ale poklady mnohem cennější (taková šiška, to je panečku něco). Je zcela oddaný své paní (tedy mně), u jejího lože uléhá opatrně, aby nerušil její spánek ani vzdechnutím a nezdolně zásadový. Jak vzácné, nejen pánům politikům byl měl být vzorem – šiška, kterou zvolí, je pro zbytek procházky ta jediná mezi ostatními miliony šišek, od toho nikdy, ale opravdu nikdy neustoupí a hledat ji bude třeba do skonání světa.

Své vyvolené, jediné mezi všemi, vzdává poctu pilně a usilovně, nemá jediného pohledu pro žádnou jinou. Dokonce ani v družině svých čtyřnohých štěkajících a mňoukajících družek, a že je to družina docela početná – dvě fenky, jsou pravda kastrované, a dva psí kámoši, kočky snad ani nebudu uvádět v bližším počtu.

Pár jsme poněkud rozdílný, ale to už tak bývá. Ne urozeností (tu neřešíme), zato hmotností tedy bohužel dost. Mému Lancelotovi by postačily váhy kuchyňské (necelá tři kila), mně by vyhovovala spíš decimálka (nejsem prostě žádná lady Ginevra, no). Můj rytíř Kulíšek (svolil k tomuto poněkud infantilnímu oslovení z lásky ke své dámě) totiž na maltézáčka moc nevyrostl, já jsem naopak váhově trošku přes průměr (trošku dost).

Máme to zkrátka naopak, než bývá zvykem. Nosím na rukou já jeho (někdy postačí ta ruka jen jedna), on šťastně a pyšně zhlíží na svět okolní. Naší velké lásce to však rozhodně v cestě nestojí, ta je pevná, pevnější než zdi Bastilly (co to šmarjá říkám, ta přece padla).

Všechny výše uvedené ctnosti mého rytíře však blednou před jeho chrabrostí. Dámu svého srdce brání a jistě bude bránit před nepřítelem jakýmkoliv, na velikost, váhu ani počet zubu nehledě, tím méně na jejich množství, a to i za cenu nejvyšší (k tomu samozřejmě dáma nikdy nenechá dojít, kdo by ji pak takhle zbožňoval, že pánové).

A jak to bylo s tou mou ztrátou rozumu? Váhám, jestli pokračovat. Ne proto, že by mi „bláznivá“ Viktorka byla nesympatická (už při čtení Babičky jako povinné školní četby mi jí bylo moc líto), ale proto, že zcela nedávno jsem psala na stránkách Zvířetníku svůj a Ťapinčin příběh. Moje setkání s Kulíškem bylo tak neuvěřitelné, že se obávám, že už mi ho snad ani nemůžete uvěřit. Ale opravdu se stalo…

***

Procházet parčíkem před jedním předměstským nádražím jsem musela jednu dobu docela často. Tváře bezdomovců (?) a případně znavených návštěvníků nádražního lokálu jsem si už docela pamatovala, taky proto, že zkoušeli někdy vyžebrat pár drobných a že bývali i docela úspěšní nasvědčovaly prázdné láhve poházené pod jedinou nerozbitou lavičkou. Střepy v trávě mě zase varovaly, abych tudy rozhodně nevodila své psy, a to ani v zimě, kdy kupodivu „hosté“ v parku jaksi nebývali.

Při jedné z cest mě upoutal zvláštní zvuk. Něco mezi kňučením a vrčením. K tomu zněly výrazně opilecké hlasy. Jindy se snažím projít parčíkem rychle, jako všichni ostatní cestující z vlaku. Tentokrát jsem zpozorněla a uviděla dvě klátící se postavy, jak se usilovně snaží něco

zavěsit na strom. K tomu se vydatně smály hnusně opileckým smíchem. Jejich artikulace byla

téměř nulová a byla bych opět přidala do kroku, kdyby…

Kdyby snad jako v případě Ťapčině neexistovalo něco jako „vyšší moc“. Nechci být za dramatickou umělkyni, ušetřím sebe vzpomínky, při které mám dodnes husí kůži (už jsme s Kulíškem „spolu“ čtyři roky) a čtenáře zbytečného patosu. Dva ožralci (promiňte, ale jinak snad ani nelze) asi někde ukradli maltézáčka a chtěli se pobavit (jak z dalšího jednoznačně vyplynulo) tím, že si ověří údajně známý fakt, že oběšenci se před smrtí pokálí.

Byli naštěstí ožralí tak, že jim při prvním pokusu pejsek propadl smyčkou, tak smyčku zúžili a chtěli to zkusit znovu… Zvuk, který mě upoutal, byl Kulíškův zoufalý pokus se bránit. Bylo jasné, že k dispozici mám tak akorát pár vteřin.

Nějaké volání policie nebo shánění lidí okolo, aby pomohli (možná kdyby šlo o dítě, ale o psa?)? Prostě zatáhnou smyčku a bude hotovo. Byli dva, sice opilí, ale dva. Udělala jsem něco jako zoufalý pokus, který naštěstí vyšel. Hlasitě jsem promluvila, abych upoutala jejich pozornost a tím přestali „v akci“. „Vesele“ na ně volala, jako by byli mojí známí a ptala, co tak zajímavého dělají, drmolila jsem strašlivě rychle, aby se museli soustředit, což jim evidentně dělalo velké potíže.

Šmátrala jsem po kapsách a našla kupu drobných (jak já byla v té chvíli vděčná za kovovou padesátikorunu, když jindy nadávám, kdo ji vymyslel, že je těžká a v obchodě prosím o papírovou). Křikla jsem na ně, že od nich psa koupím, co z něho mají, ať si radši dají něco dobrého k pití.

Cinkala jsem těmi drobnými moc a moc a cpala jim je do rukou a kapes. Fakt je zaujaly, stihla jsem vytrhnout pejska a utíkala jsem do nádražní haly. Měla jsem pocit, že tam za mnou nepůjdou (běžet určitě v tom stavu nemohli). Vydýchávali jsme to oba s Kulíškem v té hale dlouho…

Kulíškovy majitele se mi najít nepodařilo, letáčky jsem vyvěšovala, poptávala se pejskařů i v okolních obchodech, kontaktovala jsem útulky, no obvyklé kolečko. Tak jsme spolu ty čtyři roky, a jak se máme, už víte. A prosím věřte mi, že ostatní má zvířátka se ke mně dostala už obvyklejšími cestami. Jsou to většinou „běžní“ nalezenci, jejichž osud je možná taky děsivý a dramatický, ale ten já neznám (naštěstí, Ťapčin a Kulíškův mi docela dost stačily).

Silvestrovské odpoledne, spíš podvečer, mrzne, už několik dní je pořádně pod nulou, jak má správně v tuto dobu být. V ulicích je cítit očekávání blížících se radovánek, mámy urychlují své kočárkové výpravy a už chodící caparty se snaží dostat domů.

Ještě vykoupat, uložit, sebe upravit a připravené dobroty hezky naservírovat. Aspoň ten konec roku si pořádně užít, po celoroční „maminkovské šichtě“ si to všechny určitě zaslouží. Omladina se shlukuje do part, každá upřesňuje své plány na příštích pár hodin. Alkoholové aróma jen dokresluje, jaké asi převážně budou.

Hostince, hospody, restaurace nebo jak jinak se zejména na Silvestra tak obsazená zařízení nazývají, dýchají tepou a snad i funí desítkami neobvykle družných duší, v tuto dobu už lehce ovíněných, pivem či jiným, dle chuti a obsahu peněženky zvoleným mokem obveselených. Je Silvestra, tak si ho užijme, je přece jen jednou za rok!

Cítím se docela nepatřičně, když se přicházím jenom najíst. Výčepní část rovnou vyloučím, stejně tam není volná ani židle, přes kouř bych snad ani na ten jídelní lístek neviděla. V zadní místnosti (zvané pěkně postaru „hostinská“ je to samá rezervace – pan hospodský se vyzná, takhle bude určitě plno, zdejší „honórace“ má ráda své jisté, a to jak jídlo, tak „vybranou“ společnost. Když už se nastrojím, tak ať vím, kdo to uvidí…

Výzdoba stěn je mile ztřeštěná, trochu ještě vánoční, současně bláznivě „kolotočová“. Chci to vzdát, Silvestr nesilvestr, dieta neuškodí nikdy, v mém případě obzvlášť ne, něco se doma najde, stejně bych si připadala v tom „hlučícím davu“ opuštěně. Mého váhání si všimla mladičká servírka, sympatické stvoření s tácem plným piv nad hlavou a unaveným úsměvem ve tváři, vyčarovala židli, prostírání i s příborem a talířem polévky současně.

Stihla i omluvu, že dnes mají jen „jednu na výběr“ a hlavní jídlo, to že mi ukradne z kuchyně dle toho, co právě kuchař nestihne ohlídat, neb „pan šéf to chystá všecko dozadu – pro ty rezervované“. Obě jsme se zasmály a tímto snad ten, pro další vývoj tohoto příběhu zásadní, kontakt navázaly. Když jsem dojedla polévku a čekala na „to hlavní, co mi ukradne“, si dívčina stihla na vteřinku i přisednout.

„Prosím vás, nemůžete mi poradit? Už od včerejška tu někde je pes, asi hodně nemocný, sotva se motal, na noze měl velikou bouli, dala jsem mu najíst, ale lidi ho vyhnali. Chtěl do tepla, to šéf nedovolil. Musím něco udělat, viděla jsem už děcka, jak do něj kopou, pes je asi moc unavený, ani se nebránil. Volala jsem na plno čísel, nikdo s tím nechce nic mít, jsem tu jen na výpomoc přes silvestrovský frmol a nikoho tu neznám“.

Přestala jsem mít hlad a myšlenky mi vířily hlavou jak vrtule. Nemocný pes, venku tma a Silvestr k tomu. Navíc kdoví, kde je mu už konec, když ho tady vyhnali. Hospody budou otevřené všechny do rána, ale opilců bude taky hodně. Řada případů lidské zrůdnosti se přímo nabízela, toto zvíře se už asi moc bránit nedokáže. Ty partičky, přiopilé už odpoledne, se mi vybavily okamžitě. Auto nemám a kdo bude ochotný se mnou na Silvestra jezdit po okolí.

Od dívčiny jsem vyzvěděla, kam všude už volala a musím říct, že slzy zoufalství mi tekly slanější než ta polívka. Obecní policie to nebrala (zvláštní obzvláště na Silvestra, výtržnosti se přímo nabízejí, hasiči mají jen pohotovost na případné „rachejtlovské nehody“, jindy by se třeba i snažili, ale co se psem, zítra je Nový rok, taky chtějí mít volno.

Sama obec útulek nemá, v blízkém velkoměstě je útulek policejní, berou jen místní zatoulance, sem už prý přijet nemohou, nemají kompetenci, v dalším útulku jí slíbili psa převzít, ale odchytovou službu nemají, ať ho přiveze, snažila se přesvědčit někoho z hostů, odpovědí jí bylo, že prašivého, smradlavého a nemocného psa si prý do auta nikdo neposadí. Marnost nad marnost…

Prochodila jsem tu silvestrovskou noc téměř celou a uspěla. Vyhublou fenečku knírače, se srstí plnou chuchvalců špíny, schoulenou pod kontejnerem s obrovským nádorem na přední tlapce, který podle následného vyšetření byl téměř před prasknutím a musel působit zvířeti neskutečné bolesti, jsem uložila do teplé postele. Usnula okamžitě a spává v ní dodnes.

Začátkem ledna 2008 prodělala operaci s následující rozsáhlou plastikou. Nádor je maligní, pomalu rostoucí, netvoří metastázy, avšak značně recidivuje. Další operace byla po roce, pak po 5 měsících, momentální stav dovoluje už jen amputaci končetiny, protože nádor roste opět. Fenečka snad bolesti nemá, běhá dobře a ráda. Co bude dál, to nevím.

Jsem tvor skeptický s velkou nedůvěrou v lidstvo, velmi často se stydím za to, že vůbec patřím k druhu pyšně se nazývajícím homo sapiens. Jsem přesvědčena o tom, že lidstvo jako celek je největším škůdcem na Zemi vůbec a často nechápu, odkud se ta „lidská pýcha“ bere. Proč si myslíme, že se svět má točit podle nás.

Chci tímto příběhem poděkovat té neznámé dívce, která se od oné silvestrovské noci už v hostinci neobjevila a jejíž jméno ani neznám. Svou velkou snahou pomoci tomu cizímu“ prašivému, smradlavému a nemocnému psovi“, ačkoliv nikde nenacházela odezvu a práce měla doslova víc než nad hlavu, mi vrátila aspoň částečně možnost vážit si člověčenství a doufat, že takových je a bude víc.