Byl krásný letní podvečer, který lákal k procházce. V poslední době často průzkumničíme „za humny“, chodíme do lesa na okraj Jizerek – mezi Javorový vrch, Milíř a Brdo.

Autem jsme u lesa za pět minut, Betka celou cestu funí a kvílí: „kdýýýý úúúúž tááám bůůůůdéééém??“ Ani kšandičky nenosí (jen obojek), protože lítá celou dobu na volno. Vodítko nosím jen pro výjimečné případy (třeba tentokrát jsme hned u silnice potkali dva malamuty s voříškem Bětkou – ale to je fakt náhoda, tento les je většinou lidí i psů zcela pustý). Tedy Betka si myslí, že to vodítko přehozené kolem krku mám pro to, aby se o něj občas mohla přiletět přetahovat a mě při té příležitosti zkusila lehce přiškrtit…

Les je to zvláštní. Terén je hodně kopcovitý, stráně jsou strmé, potoky bublají ze všech stran, žulové balvany a skalky jsou taky zcela běžné. Místy je les krásný – čistý, smrky se střídají s buky, podrostem je borůvčí nebo lesní tráva. Ale často je les neproniknutelná zpustlá smrčina, kde je tma, na zemi jen popadané tlející kmeny a větve. A protože je terén opravdu velmi strmý a kamenitý, tak se i těžko hledá, kam šlápnout.

Betka tyto procházky miluje. Lítá jak praštěná, hbitě se proplétá mezi kmeny, šikovně si hledá cestu tam, kde to není až tak snadné, skáče přes potoky i padlé stromy… a zatímco ze zahrady si často přinese krvavý šrám na tlapce (jak řve u plotu na nebohé pocestné), tak z těchto dostihů pralesem se vrací kupodivu celá.

Odbočím – pro ty, co si myslí, že lítající pes v lese nemá co dělat… Beta je stále v naší těsné blízkosti – málokdy je dál než 10 metrů. Migruje neustále mezi mnou a páníkem – neboť v terénu nechodíme těsně vedle sebe a ona nás stále „shání“ dohromady. Pravda – většinou se přemisťuje tryskem…

Máme tam několik „houbotras“, ale tentokrát jsme se rozhodli prozkoumat cestu, kterou mapy neznají, a která nás lákala. Ztratit se nemáme kde – oba to tam známe dost dobře a hlavně jsme věděli, že v případě nouze časem zkřížíme značenou „kateřinskou cestu“ (část staré poutní cesty přes Jizerky do Hejnic) a z ní snadno trefíme zpátky k Yarýskovi.

Objevitelská cesta byla široká, žulové kameny se střídaly s polštáři trav. Vedle bublá potok – ale je uvězněn v kamenném poli. Betku z těchto míst honím pryč, protože často je voda i více než metr hluboko a škvíry mezi balvany volají o nějakou tu zlomenou tlapu.

Stoupali jsme, před sebou vrcholek Milíře i vzdálenější kopce hor, za zády jsme měli průhled přes celé město na Ještěd. Lesní traviny byly v plném květu, zelený podrost dostal stříbřitou či zlatou ozdobu. Ptáci pískali a zpívali, hmyzáci bzučeli a kousali… prostě paráda.

Cesta se trošku kroutila, ale stále byla pohodlná a široká a najednou co? …Konec Cesta dál nevede, prostě se rozpustila na úbočí kopce s žulovými skalisky. Varianta jedna – návrat – byla ihned zamítnuta a tak jsme se pustili do realizace varianty dvě – zdoláme vrcholek a za ním musí být kateřinská cesta.

Trošku jsme se zapotili, ale vrchol byl dobyt. Nečekaně jsme se vynořili přímo u skalního útvaru Krabice, výhledy na hory zalité nízkým večerním sluníčkem byly parádní. Ale hledané cesty se klikatily daleko a hlavně hluboko pod námi. Vrcholek byl vykácen, paseku pokryl porost vysoké trávy. Betka se tvářila dost vyděšeně, že je tráva vyšší než ona. Nebylo vůbec jasné, kam člověk (či pes) šlape – tráva ukryla balvany, kmeny, prohlubně. Navíc jsem měla takový podivný pocit, že šlápnu na nějakého toho jelena či divočáka – vlnící pole trav bylo nekonečné…

Klesání bylo výživné (no – to bych nebyla já, kdybych si jednou neustlala mezi kmeny…, ale nakonec jsme na silničku dorazili ve zdraví. Betka si ještě chvíli „hrála na Indiány“ – tj. vyřítí se za každým trošku větším letícím opeřencem. Srny nehoní, od zajíce jí odvolám po třech skocích… ale když vidí hřivnáče nebo vránu, tak je z ní Apač na válečné stezce… Snad proto, že ví, že ten pták je dávno pryč a tudíž nehrozí nebezpečí, že by ho fakt ulovila… tak si vesele a bezstarostně hraje. Ale zase platí, že se rozhodně neztratí z dohledu.

Uslintanou a ufuněnou tlamajznu si umyla v potoce a kupodivu se tentokrát s námi k autu vracela typická doga. Pomalu důstojně kráčející elegance Pocit, který s Kosatkou dravou nezažíváme často

Byl to dost bláznivý nápad. Jet autem „na výlet“ ve složení jeden řidič, jeden navigátor a jedna doga víceméně nonstop 2 100 kilometrů… Ale Skotsko nás už dlouho lákalo a tak jsme to riskli. Cíl se jmenoval: hrabství Argyll and Bute, poloostrov Cowal a město Dunoon.

Cesta byla pohodová – vyjeli jsme v pátek ráno, nejdéle po třech hodinách jízdy jsme zastavili, protáhli si nohy, poběhali s Betkou, něco snědli a vypili a jelo se dál. Betka ani moc nekvílela – pochopila, že se tentokrát nejede za humna.

Měla jsem trošku strach z veterinární kontroly na vstupu do Británie. Pro jistotu jsem vezla i originál výsledků krevního testu i příbalové letáky od použitých prostředků na odčervení a odblešení. A zastavili jsme se i na státní veterině pro kulaté razítko. Obavy nebyly na místě – příjemná úřednice, rychlé prohlídnutí psího pasu, odškrtnutí v seznamu a už můžeme do Británie.

Ale úplně jednoduché to nakonec nebylo. V koloně asi 5 vozů nás zběžně odbavili celníci, aby nás posléze z jedoucí řady vozů odveleli stranou. Důvod byl jediný – všechny jejich kolegyně chtěly vidět Kosatku… Než se dokochaly, tak nám ujel vlak před nosem a museli jsme 20 minut počkat na další

Noční cesta Anglií byla plynulá, neměli jsme žádnou krizovku, která by nás nutila k delší zastávce a tak jsme cestu „brzdili“ několika zajímavostmi „nadplán“. První byl kamenný kruh kousek od Keswicku. Dokonce jsme museli chvilku dřímat v autě, aby se alespoň rozednilo. Na východ slunce tam už čekali nějací dobře vybavení fotografové a tak jsme nezacláněli a vydali se na ranní procházku do Carlisle.

Betka poběhala na volno, zkontrolovala místní park, pobrodila v řece, obhlídla hradní příkop, prošla centrum a pak naštvaně čekala před katedrálou (neboť ta otvírá už v 6 ráno). A pak už jsme svištěli na hranice Skotska.

Další „brzda“ byl hrad Carrick a krátké zastávky u jednotlivých „Lochů“ – některé jsou sladkovodní, jiné jsou mořské. A tak si Beta už v sobotu smočila tlapky v Loch Lomond (největší sladkovodní jezero Británie), Loch Long, Loch Goil, Loch Fine a Loch Eck.

S ubytováním nebyla žádná potíž – kauci nechtěli, umožnili nám ubytovat se s dvouhodinovým předstihem a domek byl velmi dobře vybavený. Pračku a sušičku jsme nepoužili, ale topení i elektrický krb jsme ocenili každý den.

Díky Betce jsem provedla drobné úpravy – odstranila jsem porcelánové vázičky a hrnečky z nízko ložených ploch a uklidila jsem do komory ovčí kůži z před krbu (přeci jen kdysi zlikvidovala lišku tetě O.) A taky jsem povlékla vlastní povlečení a prostěradlo (i když jejich bylo v ceně), protože se vždy snažíme, aby pobyt mamuta nebyl vůbec znát. Mimochodem při našem odjezdu se nechtělo majitelům na sedmou ráno vstávat a tak jsme jim klíče hodili do schránky.

Hned první odpoledne jsme ji chvilku nechali „hlídat“ samotnou a šli jsme se projít po nejbližším okolí. A opět se ukázalo, že odložení na vlastní dece podpořené pár piškotky jí nedělá žádnou potíž. Odpadli jsme do postelí brzo – přeci jen těch kilometrů jsme projeli mocmoc.

No a v neděli začala týdenní skotská dovolená – každý den trošku jiný výlet, trošku jiné zážitky, trošku jiné památky i příroda. Náplň jednotlivých dnů je podrobně popsána v cestovních denících, tak jen pár poznámek na okraj.

Počasí – typicky skotské. Tj. každý den pršelo, ale taky svítilo sluníčko. Často foukal vichr, často byla vidět duha – protože změny počasí byly opravdu rychlé a sluníčko se nedočkavě cpalo mezi dešťové kapky. Místňáci změny počasí vůbec neřeší – nenosí deštníky, v lijáku se klidně baví na chodníku, hrají tenis či golf. Děti se honí v kalužích – prostě i v dešti se normálně žije.

Golf – typicky skotský. Tj. žádné zbytečné rozcapování, žádný luxus. Krásně střižená odpaliště a grýny (však je na těchto hřištích stříhají více než sto let), hodně vody, hodně divoké přírody. A že nikdo není v „recepci“?? To přeci nevadí, podle ceníku vložíte peníze za hru do přiložené obálky a hodíte je do škvíry ve dveřích. Zapíšete se na seznam hráčů a jdete si zahrát Paráda.

Místní památky – často špatně značené. Když už je ale člověk objeví, tak mají přehledné informační tabule a parkování je u nich zdarma. Staré hrady, kostelíky, kaple, ale i menhiry či pevnost z doby železné – snažili jsme se vidět co možná nejvíc.

Příroda – kolem nás se střídala voda a hory. Moře (čisté, pěstují tam ústřice), hluboké zálivy, veliká jezera (spousta ryb) a mezi tím vřesem, hlodášem a kapradím porostlé kopce. Stromy hlavně listnaté – porostlé mechem a lišejníkem, někde je i porost původních borovic, častěji jsou ale ty „přívětivější“ stráně (tudíž tam může vyrůst les) porostlé smrkovou a modřínovou novou výsadbou.

Ptáci – rackové, buřňáci, alky, kajky, husy i bernešky. Hodně volavek, kavek, vran i malých ptáčků. Některé dobře známe (vrabci, pěnkavy, špačci, kosáci, hřivnáči, hrdličky), jiné (třeba ťuhýky, kulíky) nevídáme každý den. A jedni z nejběžnějších – ústřičníci. S krásným černobílým kabátkem a jasně barevným zobákem a nožkama byli všude – na břehu moře, na březích jezer, na pastvinách. A ječeli.  

Bažanti – poloostrov Cowal je asi jednou velikou bažantnicí. Tolik jsem jich neviděla nikdy a nikde. Třeba i auto musíte zastavit a čekat, až se na vozovce dva kohouti dorvou (až peří lítalo). Přiznám se, že do vřesovišť bych Betu navolno nepustila (slepice seděly na vejcích), ale na břehu lochů, kde vybarvení bažantí kohouti po odlivu hledali něco dobrého, jsem ji klidně nechala vyblbnout. Během pár minut jich vyplašila i deset a moc se u toho nasmála

Zvěř – mi taky pila krev, neboť byla všudepřítomná. Chudinka Beta byla neustále rušena zajíci, králíky, srnčí zvěří… prostě svobodný pobyt psa v jakémkoli typu porostu byl dobrodružstvím.

Ovce, krávy, koně – jsou všude. Byla doba jehňat – v každé ohradě byla mláďata stejného věku. Takže někde úplná miminka, jinde už odrostlejší a rozjívenější uličníci. Od bílých oveček, přes ty nejběžnější (s černou hlavou a nohama) až po ty úplně černé či celé temně hnědé. No a zamilovala jsem se do jednoho ze skotských symbolů – highland cattle – chundelatých krav s obrovskýma rohama. Telátka jsou úžasná všechna, ale tihle chlupáči jsou k sežrání (což má pravda víc významů…

Ovce mají obrovské výběhy – zelené pastviny, tekoucí vodu. Ano – můžete nad pastvinou vidět i hejno racků, vran, luňáků – jasný signál, že smrt si tam vybrala svoji daň (pohled nic moc, když se u „rozebírané“ ovce choulí jehně). Ale myslím, že by žádná ovčí mamina nevyměnila „svobodný“ život na pastvině za sebehezčí ovčín. Když ráno vidíte ohradu s novorozenými jehňátky, tak odpoledne při zpáteční cestě kolem ohrady už jehňátka mají zádíčka označena barvou. A ovce mají nasypány u plotu granule a řepu – takže majitelé se o své chlupáče pravidelně starají.

Pro Zanu – značené turistické cesty existují. A není jich málo. Jsou místní krátké (od pár kiláčků), až po ty dálkové. Pravda – šli jsme hned v neděli kousek z dálkové cesty přes poloostrov Cowal. Na jezero Azgog Loch, kde měla stát zřícenina stejnojmenného hrádku. Cestu jsme našli, vedla přes ohradu plnou ovcí a dobytka. Býk v ohradě se mi moc nelíbil (nevěděla jsem, co řekne na Betu), ale cesta byla značená, prostor veliký, tak jsme usoudili, že se snad nebude cítit ohrožený a že by mohl být zvyklý. Byl zlatý, nevšímal si nás…

Na druhé straně ohrady u jediného možného východu („ovčí vrátka“ byl prostor kravkama jistě oblíbený. Rozšlapané bahno (a nejen to) nám sahalo vysoko nad kotníky… Pršelo, Beta se bořila po břicho do rezavého jílu, a slíbený hrad byly dvě mini zdi utopené ve stoletém břečťanu (zdálky hrad vypadal jak dva smrčky vedle sebe… Cesta zpátky byla stejná Jo a na té druhé straně ohrady viselo upozornění, že v ohradě bydlí býk…

Silnice – většinou se vejdou dvě auta. Ale asi tak na třetině cest se jezdí jen na uzoučkých „kozích stezkách“ – tj. pro jeden automobil s občasnými místy k předjetí. Všichni jezdí ohleduplně, jistě, klidně. Brzy zjistíte, že i setkání s cisternou na svoz mléka či školním autobusem je v pohodě zvládnutelné. Kde nevedou silnice, jezdí přívozy a žije se jen u vody.

Ovčí vrátka – vynález, který má umožnit lidem vstup a ovcím ho zakázat. Funguje perfektně, ale Betka má rozměry spíš ovčí než lidské a po zadních chodit neumí… takže se chudinka musela vždy zlomit a narvat těsně mezi pohyblivá vrátka, aby prošla. Kupodivu to rychle pochopila, nezmatkovala a dala se vždy procpat. Překvapila mě.

Psi – jsou stejní, jako u nás. Papíroví i vořeši, poslušní i agresoři (zažili jsme ostrý konflikt raslíků). Betka všude budila pozornost, ale asi vzhledem k její velikosti se jí kolem krku moc lidí nevrhalo (a když ano, tak to v pohodě snášela). Často chodila na volno – sezóna na Cowalu rozhodně ještě nezačala. Byla hodná – přestože toho musela mít plné zuby. Každý den jsme byli na delším výletě a na spoustě dalších míst jsme na chvilku vystupovali. Většinou jsme ji brali s sebou, někdy čekala v autě. Ale je fakt, že moc ráda nás viděla balit si věci na golf a hnala se na pelíšek. Její nohy vydržely úplně v pohodě – vůbec nezakulhala, i dlažbu Edinburgu přežila.

Poloostrov Cowal - jsme projezdili úplně celý. Pokud bychom bydleli víc v civilizaci, asi by nás to dovedlo na víc známějších míst. Ale takto jsme poznali kus světa, kam bychom možná jen očkem nakoukli. Nebo ho spíš úplně minuli. A to by byla škoda. Ano, pod Ben Nevisem bylo krásně, Edinburg je úžasné město a Melrose Abbey je taky krásné.

Ale stejně budu víc vzpomínat na zrcadlící se kopce v jezerech, polorozpadlé kapličky, pevnost Dunadd, na ústřičníky a huňatá telátka. Nejdelší jezero Británie Loch Awe je prý krásnější než slavné Loch Ness, má prý dokonce příšeru daleko starší, jen tak dobře nezvládlo marketing. Loch Ness jsme neviděli, jiných „lochů“ jsme si užili dost. A Awe krásné je, i s tím zříceným hradem Kilchurn.

Život v „divočině“ musí být těžký. Obdivuji všechny ty místní farmáře, že se stále drží tradičního života uprostřed přírody, kde opravdu silnic moc není a nejbližší obchod, škola či lékař je poněkud z ruky…

Na cestu zpátky vyšly dvě krátké zastávky. Katedrála v Durhamu (doporučuji) a návštěva u Dede (moc dobře vaří – doporučuji ) Pak už tunel a noční cesta domů. I tentokrát jsme ji zvládli bez potíží a tak jsme dorazili domů na nedělní dopolední kávičku o desáté.

Byl to možná bláznivý nápad, ale klapnul dokonale. Opravdu krásná dovolená.

P.S.: slíbila jsem Kačerovi, že místo ní letos zamáváme Ben Nevisu my. Stalo se – vrcholek se nám sice neukázal, navíc nás vyhnal liják a vítr z výletu do auta předčasně, ale za Kačerovic rodinu

jsme mávali Chtěla jsem Betku posadit pod strom a udělat elegantní fotopozdrav – jak to dopadlo, vidíte sami… Byla holčička drobátko rozverná

Jaro o tom víkendu konečně začínalo nad zimou vítězit a bylo jasné, že někam ven prostě vyrazit musíme. Kam? No vyhrál to Lemberk a jeho okolí.

Yardu jsme nechali pod hradem a vydali se nejprve užít si předjarní přírody pohodlnou procházkou kolem rybníků. Rybníky pod hradem (Dvorní i Pivovarský) byly vypuštěné, potok plný vody z tajícího sněhu si krásně vykroužil obloučky meandrů do bahnitého dna. Na cestě byl uklouzaný starý led, ale nám to nevadilo, chůzi v zimních podmínkách máme ještě dobře nacvičenou.

První zastavení bylo u Zdislaviny studánky. Já se napila opravdu dobré studené vody, páník fotil a Betka plašila kachny. Studánka je nově opravená (u příležitosti svatořečení sv. Zdislavy), opravený je i empírový gloriet s 8 antickými sloupy.

Síla léčivé „živé“ vody z pramene je prý umocněna existencí blízké jeskyně a jezírka s tmavou „mrtvou“ vodou. U pramene bývá živo – je to příjemná procházka z nedalekého Jablonného, chodí sem spousty lidí s kanystrem pro vodu, ale v sobotu v osm ráno jsme tam byli jen my a kachny.

Cesta vedla k třetímu velkému rybníku. Markvart zůstal přes zimu napuštěný, hladinu stále svíral ledový krunýř. Páník zkoušel vyfotit střechy barokního chrámu sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí přes ledovou pláň rybníka – povedlo se… Chrám byl před několika lety povýšen na baziliku minor a určitě stojí za návštěvu. Ale my měli jiný plán.

Od kapličky na břehu Markvarta jde neznačená cesta vlevo k lesu. A ten les ukrývá jedno tajemství – zvláštní kamenný kruh z velkých čedičových kamenů. A to byl hlavní cíl našeho dnešního putování. Z řečí se můžete dozvědět, že se jedná o starou keltskou svatyni, že jsou to staré kameny plné energie, které uzdraví každého, že sem jezdí meditovat vyznavači Slunce či Měsíce…

Ve skutečnosti se jedná o moderní sochařské dílo z 90. let minulého století. Jmenuje se Bezčasí a vytvořil ho akademický sochař Jiří Beránek. Není u něj žádná popiska (umím si představit, jak to místo zapůsobí na náhodného houbaře ), nevede k němu žádná značená cesta.

Věděli jsme, že si máme dobře všímat hrany lesa. Že místo odbočky ke „svatyni“ hlídají 4 kamenné patníky. A další čedičové „menhiry“ nás dovedou až do staré pískovny, kde kamenný kruh stojí.

Cesta po okraji lesa byla vydařená – Betka chtěla tryskem vyrazit za srnečkama zrovna v jediném místě, kde byli lidi (dřevaři a lesáci)… Naštěstí na moje hysterické zařvání „ty krávo, zpátky“ se ukázněně vrátila. Já ji připla na vodítko a vzápětí jsem se nacápla jak široká tak dlouhá o bludný kořen v cestě… Nevím, co si o nás ti lidé mysleli, ale potvrdili nám, že kamenný kruh hledáme správně

Čtyři kamenní strážci vstupu na cestu byli opravdu k nepřehlídnutí a tak jsme tajemné místo v pohodě našli. Jasně – Carnac, Lagatjarské megality nebo Stonehenge to není, ale místo svoje kouzlo určitě má. Trošku mi vadily všechny ty barevné kalíšky od vypálených svíček či malé věnečky a umělé kytičky. Podle stop ve sněhu se ukázalo, že mnoho vyznavačů síly kamenného kruhu sem v zimě cestu nenašlo.

Vrátili jsme se na louku pod lesem a pomalu se blížili k lemberskému nadhradí. Já vím, že podhradí, ale když je nad hradem?? Tvoří ho hrázděné černobílé domky, stará škola, sýpka a hlavně Bredovský letohrádek. Bredovský letohrádek dal vystavět v 17. století tehdejší majitel Lemberka – Kryštof Rudolf Breda. Raně barokní, klasicistně upravená stavba je nově opravená. Patří k ní i velká zahrada, kterou se dá sestoupit přímo ke Zdislavině studánce.

Ale my jsme šli na Lemberk. Tady odbočím o hezkých pár roků zpátky. Na Lemberku jsem totiž já byla vyhozená z okna Tedy abych to uvedla na pravou míru: Bylo mi dva a půl roku a byla jsem na prohlídce zámku. Mladý kastelán řekl větu a já prý řekla tři a rozhodně jsem nechtěla mlčet… Otevřel okno, řekl: „dovolíte?“ vzal mě taťkovi z ruky a vyhodil mě z okna Okno bylo v přízemí, vedlo na nádvoří a kastelán mě posadil na velikou hromadu písku, kde si hrál jeho malý synek s paní kastelánovou… Po skončení prohlídky mě vrátili…

Lemberk (Lövenberg) byl postaven na Žitavské obchodní stezce ve 13. století Havlem z rodu Markvarticů. Byl to znamenitý rytíř, rádce krále Václava I. i jeho syna Přemysla Otakara II. Přesto je dnes daleko známější jeho žena – Paní Zdislava z Křížanova. Hrad byl v 16. století přestavěn na renesanční zámek a dnešní podobu mu dali ve druhé polovině 17. století pánové z Bredy.

V té době vznikla slavná černá kuchyně i Zdislavina světnička. V roce 1971 se zřítila část římsy západního křídla a zámek byl na dlouhé roky uzavřen. Bohužel v té době se odvezlo i veškeré (často původní) vybavení zámeckých prostor… Částečně otevřen byl o prázdninách 1992, ale plně obnoven stále ještě není a vybavení se prý už nevrátí…

Od hradu jsme seběhli ledovou strmou lesní stezkou zpátky k potoku přesně na místo, kde jsme nechali Yardu. Nemůžeme to snad ani počítat za výlet – vždyť jsme ušli jen asi 4 kilometry. Ale užili jsme si jarem vonící přírodu, krásně opravené venkovské domky, pohled na důstojný Lemberk i elegantní letohrádek a jako doplněk jsme si zahráli i na druidy

Jaro začalo už i u nás pomaloučku klepat na dveře a mně se zastesklo po výletování. Na posledních delších výpravách jsme byli na konci prosince, ale pak sněhová vrstva dosáhla značné výšky a bylo po pochoďácích.

Betí nohy mě děsí (naštěstí ji ne) a nechci, aby dlouhodobě lítala v hlubokém sněhu. A tak nám musel stačit cvičák, co ho máme skoro za plotem. Ale když na jižních stráních konečně začal mizet sníh, tak jsem zajásala a vytáhla mapu. Do hor to nemá ještě cenu (tam je sněhu dost a dost), musíme někam níž.

A vzpomněla jsem si na Peklo – kouzelné údolí mezi Českou Lípou a Zahrádkami. Nejpopulárnější je na jaře, když tam kvetou tisíce a tisíce bledulí – však Hanča vloni napsala moc krásný Rozcestník. Ale to tam bývá hodně lidí a to by se Kosatka nemohla vylítat na volno. Ale teď by tam nemusel nikdo být.

Měla jsem jasnou představu. Bude tam bezsněžno, poteče hodně vody… bude bahno, ale Betka si konečně poběhá po měkkém povrchu a protáhne si zase jednou pořádně tělo. A nám to taky neuškodí.

Vyrazili jsme, stráně kolem Chrastavy byly zcela holé, předjaří přímo ukázkové. Ale u Jablonného už na polích zase ležel sníh a když jsme dojeli do Zahrádek, bylo jasné, že tam mají víc sněhu, než je v Liberci…

Ale když už jsme tam byli, tak jsme pochopitelně vyrazili. Asi kilometr od Zahrádek je maličká osada Karba. Sroubené domečky jsou vestavěné do pískovcových skal, vysoko nad údolím se pne starý železniční most (mimochodem technická památka), Robečský potok svižně teče, plavou tam kačeny… nikde nikdo – prostě paráda.

Kousek za vesničkou je vstup do údolí. První dřevěný mostek Betku trošku zarazil, ale když jsem přešla já, tak to zvládla taky. A další mostky a lávky už vůbec neřešila, ani sníh na klouzavých dřevěných prknech jí nevadil. Dokonce ani vzlétající volavka ji nezaujala.

Většinou se šlo po starém ušlapaném sněhu, místy chodníček odtál a šlo se bahýnkem. Zajímavé bylo, že přestože Beta měla evidentně žízeň (zase prokvílela celou cestu autem), tak nepila. Ani z potoka, ani z příkopů stojatou vodu. Žízeň zaháněla žraním sněhu. Prý nějaká nedobrá příchuť – to leknínová limonádka je jiné pošušňáníčko…

Asi ve třetině Pekla se nachází kozí biofarma (kozy tam choval a taky tam žil pan Ladislav Lis). Tam jsme opustili údolí a vydali se úzkou cestou sevřenou pískovcovými skalami pryč od potoka. Sněhu přibylo, většinou byl přemrzlý, ostrý, jen tam, kam proniklo sluníčko, byl měkký.

Betka si nestěžovala – s nosem u země nasávala stopy srn i zajíců, lítala daleko před námi, skákala přes padlé kmeny. To spíš my jsme šli ztěžka – chůze byla docela namáhavá, mnoho lidí touto (značenou) cestičkou v zimě zjevně nechodí (asi jeden člověk od napadnutí sněhu ). Když jsme dorazili na zpevněnou cestu, kde byly odtáté alespoň úzké koleje, měla jsem z toho radost. Já, která vozí psa na měkké jásala, že jsme na asfaltu

Ale to už jsme pomalu klesali zpátky do Karby a čekala jen zpáteční cesta k zámku alejí starých jírovců. Před 7 lety zámek v Zahrádkách zachvátil veliký požár. Objekt je provizorně zastřešen, ale stopy plamenů jsou ještě všude patrné, obnova postupuje velmi pomalu.

Zahrada je přístupná, celý zámek jsme obešli. Beta mě tam naštvala, když seskočila z kamenné zídky na cestu. Jen hekla, když dopadla – vždyť to bylo poctivě 120 cm vysoko. Kdybych mohla, tak ji přetrhnu… a nadělám z ní malé bostonteriérky

V autě cestou zpátky nekvílela, spinkala. Ale doma ji únava rychle opustila – bylo potřeba hlídat na zahradě, asistovat při tvorbě pozdního oběda, bojovat s plyšáky… Prý 7 kilometrů v obtížnějších podmínkách jí vůbec nevadí.