Poklad do rodiny, mívá různé podoby. A někdy si s ním také nemusíme vědět rady. A tak to přiznávám hned. Ano, já kočkomilka, kočkochovatelka a kočkomáma potřebuji poradit a to „fofrem“. Už jsem se ptala všude možně, ale výsledky žádné… Jde o naší novou Mášenku, nádhernou kočičí roční slečnu z útulku.

Její přibytí do ustálené smečky ve složení, Jidášek -6ti letý kocour o hmotnosti pouhých 8 kg, pořízek s dobráckým srdcem, který na nás nikdy nevytáhl jediný drápek a mazel nejvyšší kategorie a Moša, snad s kořeny sibiřanky, 3 letá slečna, anorektička co se mazlí jen naprosto vzácně, ale víme, o sobě, že se máme moc rádi. Mošence ještě předcházela dnes už nebožka Pipinka, kočka, která nám změnila život a jejíž odchod byl nesmírně těžký.

Máša

Naučila mě základům života s kočenkou. Stanovila pravidla žití a mantinely pro všechny ostatní nájemníky bytu. Dalo by se říct, že to byla dáma přísná, pro trest nechodila daleko, nároky na kuchyň byly také vysoké a vůbec nás vychovala asi dobře… Takže pod dojmem, že kočkám rozumím, že jsem srozuměna s jejich zcela odlišnými povahovými vlastnostmi jsem zaexperimentovala. Kde se nají kočky dvě, třetí se nají také, heslo, které mi v hlavě bzučelo dost dlouho. A pak jsem tady přes Zvířetník poznala Mášu.

Máša má svým způsobem pohnutý osud, ale nikdy nebyla týraná, žila v komunitě svých sourozenců a čekala na „políbení princem“. Je to „blondýna“, tedy má bílý kožíšek s pár hnědými znaky. Někdo by mohl říct, že tedy moc krásy nepobrala, já si naopak myslím, že je nádherná. Měla potíže s očičky, byla hnisavá a ze začátku jsme i dost rýmovali. Všechno se ale dalo dost rychle do pořádku a dnes oči po 3 měsících zazlobí jen výjimečně.

Jidáš s Mošinkou Mášu bohužel zas tak moc nepřijali, ale začátky nemusí být nutně lehké… Nebyli nepřátelští, jen je nezajímala, a pokud neprudila v jejich soukromém teritoriu, úplně ji ignorovali. A to mě hodně mrzelo. Bláhově jsem se domnívala, že budou její přátelé. Jidáš hodný šéf, Mošenka skvělá teta. Máša je ale bohužel na vedlejší koleji. Problémem je i její nesmírná plachost… i po 3 měsících se nenechá pohladit, každý pohyb k ní ji úplně vyplaší a snaží se udělat neviditelná.

Mošenka

Pokud ji musím chytit, snažím se o maximálně nestresující chvíli, ale neumíte si ani představit jak potom volá o pomoc, a jak jsme pak chlupaté obě skoro stejně. Prostě začne pouštět srst „ve velkém“. Přitom prvních 14 dní, tedy hlavně v době kdy jsme museli intenzivně léčit oči a rýmu s ní nebyly takové problémy. Nechala se podržet, statečně snášela kapky do očí a nechala se drbat a dokonce i vrněla. Sice to nebylo úplně mazlivé, ale měla jsem za to, že jsme na dobré cestě. Mýlila jsem se.

Největší problém je záchůdek. Ten problém bych nazvala obří. Kočičky jsou pouze domácí a nelze to změnit. Jejich království je ale veliké, půdní se spoustou trámů, schovek, vyvýšených míst. Mají široké parapety u oken, aby se mohly kochat pohyby venku, a vůbec mají hodně podnětů k aktivitě. Máša se rozhodla, že nebude používat bedničku. Jsem bezradná.

Pročůrané máme už všechno, nestačím čistit sedací soupravu, utírat loužičky všude možně, prát prádlo ze spodních pater šatny, a nejhorší jsou samozřejmě peřiny, polštáře. A nemyslete, odstranění lůžkovin mělo za následek pročůrání matrací. Zkusila jsem sprej, „co nám nemá vonět“. Nic. Koupila jsem podložky a pokryla jimi sedací soupravu, postele… Nic, tedy lépe řečeno teď jsou neustále počůrané ty, a já je stále měním. Systém vlastního záchůdku nezabral. Nechci ji třeba na noc separovat. I když i to jsem zpočátku zkusila, to v době kdy i „na velkou“ chodila všude možně.

Mošenka a Jidáš

Tak alespoň to ji asi přijde pohodlnější v záchůdku. Nemám problém s tím respektovat, že si chce žít nezávislý život, bez mazlení (nakonec Moša se taky netulí), ale tohle řešit musím. Byt totiž začíná hodně nevonět a to mi vadí moc. Nikdy nevím, co bude zase mokré, nevábné a promiňte, smrduté. Kdy se budu návštěvě omlouvat za mokré boty, mokrý batoh… ach jo… A tak si říkám: „Už jste to někdy milí, kočkoví přátelé zažili ?“

Nechci sice Mášu protáhnout mnoha experimenty, už tak mi přijde dost labilní, ale, že se musí něco stát je jasné. Teď nás v srpnu čeká kastrace a já skutečně nevím, zda to bude znamenat zklidnění nebo naopak ještě větší „tichý protest“. Za každou radu budu vděčná. Už dlouho se chystám, že občas napíšu jaký veselý život máme s našimi kočičími šéfy a také to udělám, ale Máša tomu chtěla, aby můj první příspěvek byl spíš voláním o pomoc (pro mě, ale i pro ni, čuňátko jedno naše…!