Protože kdo si hraje, učí se. Hra je totiž především jedním z rituálů, ve které se proměňuje skutečný boj nebo lov, a při nichž je nezbytná agrese usměrňována tak, aby lítému nepříteli ani kořisti nešlo o život. Nesmí jít, vždyť často jste se svým „ritualizovaným“ protivníkem vyrostli v jednom pelechu!
Jenže ještě dřív, než budete moci rodný pelech opustit, potřebujete se naučit všem dovednostem, které budete jako dospělá šelma potřebovat. No dobře, tedy alespoň většině z nich. A tak se máminy uši a tlapy, jakož i vlastní sourozenci mění ve sportovní náčiní. Zdá se vám, že slovo sport patří výhradně do lidského slovníku, a že sportovní zápolení vzniklo vůbec z nějaké lidské rozmařilosti poté, co pračlověk Janeček zdokonalil svůj způsob života a domohl se přepychu zvaného „volný čas“?
Omyl. V říši živočišné i v říši člověčí je to vždycky a stále totéž: rituál připravující mláďata na lov a boj. Způsob, jak užitečným způsobem usměrnit nevyčerpatelnou energii mladých jedinců, lhostejno jakého druhu. Jak ritualizovat agresi, o které jsme už zjistili, že je od života neoddělitelná, že je pro něj přirozená a potřebná, ale také schopná ve své neřízené podobě život ohrozit. A především – způsob, jak se učit.
Každý, i ten nejjednodušší živočich, se učit potřebuje. Dokonce i švábi, pavouci a kroužkovci jsou na své úrovni vývoje schopni učení. Musí být, protože pouze vrozené schopnosti pro přežití nestačí. Okolní prostředí se totiž náhodným způsobem proměňuje – živočich se setkává s různými druhy povrchu, překážkami, nebezpečím. Aby tyto změny překonal a přežil, musí se učit zdolávat překážky, přizpůsobovat se okolnostem, rozeznávat nebezpečí a unikat před ním. Učením se dá dosáhnout, že mu tato činnost půjde snáze, dokonaleji nebo rychleji, a že bude ve svém prostředí úspěšný. Obecně se dá říci, že čím je živočišný druh vývojově výše postavený, tím větší úlohu v jeho existenci učení hraje.
Célina
U všech, i těch nejjednodušších organismů schopných učení nalezneme učení nutné (obligatorní), do kterého jsou zahrnuty dovednosti jednoznačně nezbytné pro přežití: lov kořisti, únik před nebezpečím, obrana. Je to nejjednodušší typ „vzdělávání“ a rozhodující roli zde hraje opakovaná – i negativní – zkušenost. Hra v něm obvykle zastoupena není, zato riziko neúspěchu je vysoké: co když ten hmyz, který jste právě pozřeli, je víc jedovatý, než dokážete snést? Už na této úrovni živočišného poznání musí tedy existovat mechanismus, který by zmíněné riziko poznávací metody „pokus-omyl“ určitým způsobem omezoval (i jinak než marnotratnou nadprodukcí potomstva), a dovoloval základní předání nejdůležitějších zkušeností dospělého – většinou matky – další generaci. A tento mechanismus musí být účinný v co nejranějším věku živočicha. Dostáváme se k pojmu imprinting (otisk, vtištění).
Jedná se v podstatě o velice rychlý typ učení, při kterém si živočich (mládě) jasně a neměnně vtiskne do paměti určité objekty (matku, sourozence, ale i nebezpečné předměty, organismy a místa) podle určitých velmi jednoduchých znaků, bez nutnosti cvičení nebo zkušeností. Poznatky v tomto období neprocházejí žádnou analýzou, jsou automaticky přijímány – otiskovány do vědomí živočicha.
Vedle určitých, pro život příslušného jedince nezbytných úkonů se tak mohou předávat i vzorce chování, povědomí o sexuálním partnerovi, ale i potravní návyky, třebaže ty poněkud méně. Období, kdy je mládě takového způsobu poznání schopné, je omezeno na poměrně krátkou senzitivní periodu po narození a to, s čím se mládě v tomto mimořádně významném období setká, nelze později ani změnit, ani doplnit.
Úlohu imprintingu přebírají jiné způsoby učení, obvykle mnohem pracnější a vyžadující opakovanou zkušenost, analýzu poznatků a cvik. Pokud v průběhu senzitivní periody jedinci poskytneme podněty zkreslené (např. mladý jeřáb si „vtiskne“ jako svého rodiče člověka, který ho odchoval), změníme do budoucna jeho chování a musíme si toho být vědomi. Jestliže se mladý jedinec ocitne v prostředí bez odpovídajících podnětů (je izolován), vede to zpravidla k poruchám chování a snížení celkové aktivity – takový živočich pak prakticky není schopen mimo svůj izolovaný svět úspěšně přežít.
Předpokladem ke hře je dobrý zdravotní stav živočicha, proto u zvířat v zajetí, o jejichž bezpečí a stravu je postaráno, pozorujeme hru častěji než u divokých zvířat. Zvířata v zajetí však naopak mohou trpět nedostatkem podnětů daleko víc než jejich divocí příbuzní, u zvířat domestikovaných jsou podmínky pro zachování rituálů ještě složitější. Přesto se ritualizované chování i u nich udržuje a je rozhodně třeba věnovat pozornost i kočičímu „duševnímu zdraví“, možnosti hrát si a procházet si svými rituály.
U zvířat v zajetí (např. v ZOO) je právě tato část péče jednou z nejkomplikovanějších, protože vyžaduje perfektní znalost etologie daného druhu – základní zákonitosti etologie jsou z praktického pohledu chovatele poněkud obecné a každý druh živočicha (někdy i populace téhož druhu pocházející z různých podmínek) je svým způsobem chování v něčem jedinečný. Pokud mu však chovatelé nevytvoří podmínky přesně „na míru“, pravděpodobně sice neuhyne, ale přestane se rozmnožovat, bude se chovat nepřirozeně a celkově bude jeho existence nekvalitní. Také proto je narození každého mláděte v prostředí ZOO takovou událostí – vystavuje zároveň výborné vysvědčení i chovatelům.
Dejme tomu, že v našem případě mladý živočich dostal v choulostivé senzitivní periodě všechny podněty, které potřeboval a jsou u jeho druhu obvyklé. Opravdu už je „hotový“ a jednou provždy neměnný? Rozhodně ne. Jeho další úspěšný rozvoj však bude od této chvíle záviset na výběrovém (fakultativním) učení, které je podstatně složitější, vyžaduje opakovanou zkušenost, cvik – a jednou z jeho důležitých součástí je právě hra.
Koťata "Stavbaříci"
Nejlépe je hra definovatelná u mláďat – obvykle se popisuje jako soubor projevů chování bez vážného obsahu, kde se různé prvky chování libovolně mísí. Při hře mládě například nejprve loví šišku jako kořist, potom se prakticky bez varování změní v lovenou kořist sourozenec a někdy ještě dřív, než dojde k „ulovení“ této nové kořisti, role se obracejí a z lovce se stává lovený. Za nejvyšší stupeň hry jsou považovány hry s předměty, užívání hraček. V tom jsou kočky opravdovými mistry, dovedou v hračku proměnit prakticky cokoliv, někdy k nelibosti nás dvounožců.
Vznikají tak úžasné hromady rozcupovaných papírů (z nichž některé mohou být zárodkem disertační práce nebo nezaplacenou fakturou), mnohabarevná klubíčka (původně přece byla každá barva zvlášť a měl z toho vzniknout norský svetr pro hlavu rodiny – jak fádní!), moderní designové závěsy (každá kočka přece ví, že dlouhé provázkovité záclony připomínající tropický liják jsou právě nesmírně IN) a podobně. Kočičák také málokdy pohrdne zajímavým, rychle se pohybujícím předmětem, protože právě rychlý pohyb má z časné fáze učení vtištěn jako charakteristiku budoucí kořisti.
Výběrové učení je z lidského pohledu pomalejší, lze ho však postupně rozvíjet a zdokonalovat prakticky po celý život jedince. Čas přestal být rizikovým faktorem – v základní orientaci, rozhodující o přežití, pomohl živočichovi rychlý, ale jednoduchý imprinting. A kdesi na konci senzitivní periody začíná fungovat další důležitá vlastnost. Je to paměť.
Většinu poznatků by jedinec nedokázal využít bez schopnosti zaznamenat poznatek, správně ho zařadit (utřídit) a také uložit k dalšímu použití. Základními druhy paměti jsou proto paměť krátkodobá, která má zřejmě podobu elektrických vzruchů vedených v nervové soustavě, a slouží k onomu přijetí a prvnímu uspořádání dílčích poznatků, a paměť dlouhodobá. Ta je prokazatelně záležitostí spíše biochemickou a umožňuje ukládání a porovnávání dat v širším kontextu a v delším časovém úseku.
Samozřejmě existují i jiné způsoby třídění jevu, který nazýváme pamětí. Nejčastěji se asi setkáváme s pamětí smyslovou: jistě máte mezi známými někoho, kdo si při učení mnohobarevně podtrhával text a přesně si pamatoval, že daná informace (kterou si třeba vybavoval jen nejasně a chybně) se nachází na stránce vlevo dole… Ten člověk je zřejmě nadán vizuální pamětí.
Dáša (Terra-san) má vynikající paměť sluchovou – dlouho jsem se kdysi divil, proč chodí i na naprosto nezáživné přednášky, na nichž příslušný docent četl slovo od slova věty ze svých vlastních skript. Pochopil jsem, když mi jednou téměř doslova zopakovala kratší mluvený projev. Čtoucí docent jí samotné ušetřil to mnohdy nudné a únavné první čtení…
Velmi krátká paměť, kterou používáme při rozhodování, zda si danou věc vůbec chceme pamatovat, bývá nazývána epizodickou, často opakované děje a jejich vzájemné souvislosti udržuje paměť významová. Pro hru – a samozřejmě i pro tu nejpropracovanější ze všech živočišných her, tedy pro lidské sportování – je velmi důležitá paměť motorická, pohybová. Ta umožňuje naučit se i velmi složitý pohyb a opakovat ho, aniž bychom museli přemýšlet nad každou svalovou akcí. Viděli jste někdy například skokana do výšky, jak se „teoreticky“ připravuje na svůj pokus? Jak se všelijak vrtí a „odráží“, aby si v duchu zopakoval všechny pohyby, které bude muset provést nad laťkou?
Přesně stejná paměť umožňuje zvířatům bezpečný pohyb ve složitém terénu nebo ve výškách. A musí se procvičovat. Jak? Nejlépe samozřejmě v odpovídajícím prostředí, tedy v terénu. U domácích koček poněkud problém. Jenže kočky prostě svou pohyblivost cvičit musejí – a tak sportují na našem nábytku, šplhají po záclonách a přeskakují z police na polici. Z hlediska nás lidí nemožné chování. Jenže, přiznejme si to – nemožní býváme často spíš my, lidé.
Domácímu vladaři rodu Felis prostě musíme tuhle činnost umožnit, jinak si pomůže výše popsaným způsobem. Pořiďte svému kočkourovi strom! Je poměrně lhostejné, jak upravený, jak vysoký a jak rozsochatý. Jeho svislé části – alespoň některé – by měly být vhodné k protahování drápků, a tedy nejlépe omotané provazem z přírodního materiálu (sisal, kokos), a tak vysoké, aby se na nich kočkour mohl dobře natáhnout do výšky. Kupodivu i u peršanů s krátkým tělem to bývá lehce pod metr kmene, jste-li hrdým majordomem mainského mývalího krasavce výstavních rozměrů, nevystačíte si ani s metrem a půl…
Rozšířená představa, že kočky si protahováním drápky brousí, není tak úplně přesná. Co doopravdy dělají pochopíte, když si po čase prohlédnete povrch takového stromu: najdete zachycené zbytky kočičích drápků, které kočky vlastně „svlékají“ a odhalují novější, nade vší pochybnost ostrou a špičatou vrstvu drápu… Sílu šplhacího kmene můžete přizpůsobit velikosti vašeho kočičáka, ale ze zkušenosti nedoporučuji jako základ nic slabšího než asi 10 cm v průměru. Rozumí se samo sebou, že takový kmen musí být stabilní, nejlépe přichycený některou svou částí ke stěně nebo rozepřený mezi podlahu a strop.
Podobnou službu ovšem prokáže i zařízení kmeni nikterak nepodobné, ale kočičím potřebám přizpůsobené. Například různě poskládané úkryty a prolézačky geometrických tvarů a netradičních barev (viděl jsem kdysi jednu úžasně zabudovanou pod schodištěm), lávky a police navazující na sebe v různých výškách stěn, zárubně přeměněné ve škrabadla a podobně. Moderní, takřka designové pojetí není vyloučeno… Chce to jen na chvíli vlézt do kočičí kůže a rozhlédnout se – každý člen domácnosti, a tedy i váš kočkour, by měl mít nějaké zařízení, které je jen jeho a pro něj. Stoupá tak pravděpodobnost, že nechá na pokoji to, co je pro změnu „vaše“.
Hra je také rituálem budoucího kocouřího lovu. Kočky samozřejmě milují hru s „kořistí“, a největší zájem mívají o kořist, která není tak snadno k ulovení. Proto se velké oblibě chlupatců těší všelijaké zavěšené míčky a koule, s chlupy nebo bez, hlučné i zcela němé. Při jejich zavěšování je třeba zvážit umístění, a také délku provázku, za který budou viset – u příliš dlouhých nebo příliš do volného prostoru visících hraček existuje nebezpečí, že se do nich kočka zamotá a způsobí si zranění.
Je ovšem pravda, že takové snadno „ulovitelné“ hračky brzy kočkoura omrzí, zatímco zlomyslná chlupatá koule na krátkém provázku, kterou může neustále vytahovat na místo, kde sedí (ať už je to židle nebo odpočívadlo kočičího stromu), a ona mu neustále uniká, vyvolává občas přímo kočičí extázi. A přitom si za nás s kocouřím Majestátem hraje gravitace. Tato fyzikální veličina je vůbec oblíbenou kočičí hračkou – většina chlupatců je doslova unesena, může-li pozorovat padající drobné předměty, papírky, kuličky, propisky a kancelářské sponky…
Pokud máme kočku, která tuhle hru provozuje především ve chvíli, kdy na sebe chce upozornit, a chce ji s námi sdílet, můžeme jí nabídnout třeba zmačkané (a voňavé) obaly od sáčkových čajů – je však třeba se připravit na to, že je budeme několik následujících minut zvedat a vracet na jejich původní místo, dokud kočkoura hra neomrzí a v souladu s nahodilým charakterem hry jako takové nevymyslí pro naše zaměstnání něco jiného. Je to v každém případě lepší než rozmaru malé šelmy nevyhovět a pak trnout, kolik během takové hry „bez dozoru“ spolyká zapomenutých drobných předmětů.
Prakticky každá hra získá nový a někdy dost nečekaný rozměr, když se přenese do jiných podmínek (například do vzduchu), nebo se přidá nějaký nový podnět. Může za to jev zvaný sumarizace. Poměrně brzy totiž etologové zjistili, že úspěšnost nějakého „spouštěcího“ jevu, ať už pro hru, agresi nebo jiný životní projev živočicha lze posílit, přidáme-li nějaký další podnět působící stejným směrem. K vizuálnímu podnětu připojíme například zvukový – oblíbenému míčku připevníme šustivý ocásek z proužků celofánu nebo na plyšovou myš přišijeme rolničku.
Možná právě proto jsou u mnohých koček tak oblíbené pokojové fontánky nebo obecně tekoucí voda. Ačkoliv většinou nejsou příliš velcí vodomilové, tahle zábava vydrží velmi dlouho i kočkám, které jsou ochotné svého majordoma kvůli pouhému opláchnutí tlapek na místě rozcupovat. Tytéž choulostivé tlapky si dobrovolně zmáchají lovením tekoucího vodního praménku a vůbec jimi znechuceně nepotřásají.
Nakonec je ovšem třeba přiznat, že největší hodnotu mají pro kočku hry s partnerem – s příslušníkem vlastního druhu nebo s člověkem. U volně žijících zvířat hry se sourozenci poměrně rychle odeznívají s věkem, u zvířat domestikovaných se zachovávají podstatně déle. Je to tak, milí lidé: nejlepší hračkou pro kočku je zase kočka! Zvlášť pokud je přibližně stejného věku a temperamentu. A tak neváhejte, je-li to ve vašich možnostech, a dopřejte svému kočičákovi společnost příslušníka vlastního druhu.
Při správném výběru a vhodné seznamovací diplomacii nehrozí, že by vám vaši chlupatí vládcové přestali projevovat příchylnost a přízeň: věnovali vám svou náklonnost výměnou za tu vaši a kočičí duše je dost široká a její zákoutí dostatečně spletitá na to, abyste se tam vešli všichni, abyste se mohli potkávat a rozcházet, jak vám bude příjemné, abyste si ani vy, dospělí a důstojní občané, po boku koček nezapomněli hrát. Protože skoro stejně dobrou hračkou pro kočku jste vy! Kočka vám promine, že s ní nebudete šplhat po stromech a do toho tunelu, kterým se tak krásně probíhá, se taky nevejdete…
Upřímně řečeno – znáte něco úžasnějšího a více poučného než je pohled na staršího důstojného pána, který za sebou po podlaze vleče chlupatý míček na provázku a rozmlouvá se svou hrající si kočkou? Já ne. Snad jen téhož pána, který křižuje bytem po čtyřech, otírá si se svým kocourem nos o nos a vůbec dělá věci, které by nepřiznal živé duši. Protože ten pán sděluje svou činností celému potutelně se usmívajícímu vesmíru, že všechnu člověčí důstojnost, únavu a možná i smutek uplývajících let přesahuje ta bezvýhradná, uvolněná zaujatost hrou.
Protože kdo si hraje, učí se. Kdo se učí, nestárne. A kdo nestárne, ví, že hra je činnost důležitá pro každého živočicha a tak ani jemu, ctihodnému zástupci druhu Homo sapiens neubírá na vážnosti. Takže si hrajte – a zůstaňte mladí.
P.S. Je mi jasné, že naprosto stejnou hravou „nirvánu“ znají i lidé ve vlastnictví jiných zvířat. Ale tohle povídání je o diplomňaucii.
.
Nejnovější komentáře