Ahoj teto Hanko a Dášo, ahoj všechny moje tety a strejdové na Zvířetníku! Tak jsem tu zas. Už potřetí. Uprosila jsem maminku, že bude při mém dalším měsíčním bilancování dělat zapisovatelku, i když si to za ten minulej měsíc vůbec nezasloužím. Jak já zlobila, to si neumíte představit. A přitom jsem to myslela dobře.

Začalo to tím, že jsem při lovení mouchy, co se k nám někudy vloudila, porazila lampičku a roztrhla záclonu a počochnila žaluzie. To mi maminka odpustila, dokonce mi šla mouchu chytit, ale když jsem druhej den chtěla zkoumat, co je za knížkami v knihovně a pár jsem jich z té police vydrápala, to už mi odpustit nechtěla. A to mi ta jedna knížka skřípla packu a bolelo to.

Potom jsem dělala přehlídku všech svejch hraček. Vyrovnala jsem na koberec všechny myši, kuličky, golfový míčky a střapce, rolničky v kouličkách a kindervajce. Maminka se smekla po červenočerným golfáči a přistála mezi myšima na koberci. Nevíte někdo, co to je „kurvajauvajs“? Pitina zírala a říkala mi, že jestli tohle nechají Pořádníčkové jen tak, že mi dá ten modrej hopík, co v něm plavou žraloci, kterej jí moooooc závidím.

Kochala jsem se hračkami a válela se mezi nimi, vyhazovala míčky do vzduchu a střílela vejce do branky, co nám maminka udělala ze staré krabice. Maminka se odbelhala do koupelny, a když jsem se šla za ní podívat, co tam dělá, tak jsem zjistila, že se natírá skořicovým olejem a rychle jsem vycouvala. To vám byl puch! No hroznej. A v noci jsem spala v košíku, skořice mi nevoní. Ani nevím, kdy ti parchanti mrňavý, zlodějský přišli a ukradli mi hračky.

Zbyl mi jen jeden golfáč, kterej za nohou od gauče nenašli a jedna malá umrněná chrastící myš. Všechno mi vzali. I zlatou-oranžovou rybku na gumě. Jsem chudák! Pitina mi hračky půjčit nechce a ať jsem prolejzala svoje schovky, jak jsem chtěla, nikde nic nebylo. Všechno našli… Pořádníčkové vošklivý. Dostat je do pacek, já bych jim to vysvětlila… Pitina říkala, že když budu hodná, že mi je postupně vrátí, ale že to trvá. Odkud to jen může vědět? Když to neví ani maminka.

Tati se mě ptal, jak se mi čutá s tou zelenou kuličkou a já plakala, aby věděl, že ji nemám. Podíval se do mého prázdného košíčku a zvedl si mě na klín. Drbal mě pod bradičkou a říkal mi: „To nic Norče-morče, oni ti to skřítkové vrátí.“ A maminka se na něj tak škodolibě, skoro po kočkovsku ušklíbla a řekla mu, že o tom silně pochybuje. Tak vám nevím.

Tati mi pak udělal ze špagátku a z novin bábrle a hrál si se mnou. Pitina si s tatim moc nehraje, jen se spolu perou. To vám je krása na ně koukat. Pitina útočí na nastavenou ruku nebo s rozběhem skáče na tatiho nohu. Pak se zaklesne a zadníma nohama kope skoro jako kůň, jenže dopředu. Tati se jí snaží za ty nohy chytit nebo jí dát helmičku a to se Pitina nádherně rozprská a syčí jako naštvaná zmije.

Pak ji tati položí na záda a lechtá ji, Pitina vříská, ale drží… nejdřív jsem se bála, že ji to bolí, ale tati je opatrnej… když se Pitina rozhodne, že je čas na pauzu, tak vyhlásí tajm a jde se svalit do branky. Tam si odpočine a znova zaútočí. Tati jí říkává, že na praní je jí dobrej, ale aby se s ním mazlila, to ne… Pitina se mazlí jen s maminkou. To já občas i s tatim, ale s maminkou víc, ona mě tak nádherně hladí pod bradičkou…

No, a protože ten smolovatej měsíc ještě neuplynul, tak se mi podařilo vyhrabat kočičí trávu z květníku a nešlo to zamaskovat a když jsem se jí přecpala, tak se mi neudělalo dobře a když jsem chtěla k mamince, tak jsem cestou znečistila koberec, jeden její sandál a ještě mi zbylo na křeslo. To bylo ten samej den, co jsme s Pitinou společnejma silama sundaly vršek z pekáčku, ve kterém bylo pečený masíčko, a nějaký kousky jsme si odnesly.

Jenže nějaký zůstaly ležet na linu v kuchyni a v předsíni na tkaném koberečku a pod gaučem je maminka taky našla. A pak zjistila, že Pitina vylovila z knedlíčkový polívky knedlíčky (já do hrnce nedošáhnu), tak tu vodu, co zbyla, převařila a dala do toho tatimu nudle. Povídala, že nějak tu imunitu člověk posilovat musí. A tatimu nudlovka moc chutnala. Ten den jsme nedostaly tuňákový žužu. Asi se z toho stává nějaký pravidlo, dostáváme ho čím dál míň.

Ovšem vrchol byl, když jsem jí jednou ráno ve čtyři hodiny vzbudila, protože se mi nechtělo spát a Pitina si nechtěla hrát… já vím, že vstává v pět-pět, ale když já si jí před odchodem do práce chtěla užít. Když se mi jí po notně dlouhé chvilce podařilo probrat tak, že otevřela jedno oko a položila mi otázku: „Norino, ty vopice plesnivá! Víš kolik je hodin?“ Já to věděla, ale maminka byla překvapená, že jsou ty čtyři. A protože už by neusnula – šlapala jsem po ní a lechtala ji v obličeji hmatovýma fouskama, tak se protáhla a vstala.

Chvilku jsme si hrály a ona pak šla pro konvičku, že zaleje kviťule na balkoně. Chtěly jsme toho s Pitinou využít, že tam vklouzneme za ní, ale nepodařilo se nám to. Tak jsem vylezla na okno a chtěla si packou tu kliku odstrčit a ona se pohnula, jenže nějak divně. Maminka zalejvala a já plakala na okně, že za ní nemůžu.

Dveře nešly otevřít a v okně je mříž. Pitina říká,vže je to síť, ale stejně by to tam tudy nešlo, protože okno bylo jen na sklápěčku. Ale maminka dozalejvala a vracela se, tak jsem zajásala, že si zase budeme hrát. Přešlapovala jsem na parapetu, kousek od kliky dveří a čekala, abych ji mohla přepadnout. Jenže maminka strčila do dveří a ono nic. Neotevřely se. Zkusila to znovu, silněji a ono zas nic. Bylo to k pláči, vzteku i smíchu.

Přes to okno mi maminka slibovala něco jako očistec, pak ještě, že dostanu přes kejty (řekla doslova na prdel) a chtěla po mně, abych tu kliku zase pošoupla zpátky, ale já zapomněla jak. Tak jsem na ni zoufale koukala a poplakávala. Pitina přebíhala po parapetu jak tygr v kleci a protože mě musela překračovat, tak mi dala herdu mezi lopatky a já utekla pod gauč. Jak já se tam třásla strachy, že se maminka nedostane k nám a zůstane tam navždy.

Maminka se na balkoně třásla taky, ale vzteky. Možná proto, že měla na sobě jen spací triko, pod ním nic a jedinej inštrument byla plastová konvička, ale už bez vody. Nikde nikdo nebyl. Tati byl odjetej v práci, Pitina taky tu kliku nedokázala zmačknout, móbil měla maminka v ložnici na stolku. Pak začala taky chodit sem tam, tak jsem se ukryla za nohu od gauče, aby na mě raději neviděla. Pitina mi pak vypravovala, jak se maminka vykašlala na svoji dobrou pověst a holej zadek. Vylezla na parapet a zjišťovala, kudy se sklápěčkou protáhnout domů.

No, podle mne by tohle nezvládl ani Harry Houdini. A taky jo. Po nějaké chvíli to vzdala. V ložnici zvonil móbil, co je nastavenej na buzení. Hraje Mrtvou nevěstu z depresivní pohádky od Tima Burtona. Maminka si ji občas pouští, my s Pitinou nevíme, co se jí na tom líbí. I ten Johny Deep, je tam dřevěnej. Za chvíli začnou chodit lidi do práce, tak jí snad někdo pomůže. Jenže to zvonění maminku vyšpičkovalo k většímu výkonu.

Slyšely jsme ji, jak si probírá polohlasně, co dělat. Tak okno rozbíjet ne, to je moc drahý, zámečníka Fikejse taky ne, ve dveřích je neodvrtatelná vložka a jsou bezpečnostní, klíč je ve dveřích, takže to taky nepůjde. A pak se občas ozvalo: Norinotydostaneš! Jenpočkejtyboženobuditelko! Pak ji napadlo vysadit mříž-síť. Mám šikovnou maminku, povedlo se jí to na první pokus. Pak znova vylezla na parapet a ukazovala všem svůj holej zadek, ale jen chvilku, než si stáhla to spací triko a zkoušela dosáhnout na kliku u okna vedle toho sklápěčkovýho. Chybělo pár centimetrů a maminka vypadala, že si klidně i zlomí ruku, ale nešlo to.

Najednou spadla z toho parapetu, Pitina sice říkala, že slezla, ale pozadu? A vrátila se s takovou zlomenou násadou z mopu, co ji měla jako podpěru pro rajčata a zase vylezla na parapet. Pak prostrčila tu násadu sklápěčkou, chvíli šátrala a zachytila kliku od balkonu do takovýho očka, jenže klika se ani nehla, maminka se tvářila naštvaně i zoufale, řekla mi: Nečum! A pak se na tom uzoučkým parapetu otočila a zkusila chytit do očka kliku u druhého okna. Povedlo se jí to a klikou i pohnula, pak ještě a okno se otevřelo.

Maminka vlezla dovnitř a zapomněla, že máme u radiátoru před oknem žehlicí prkno, na kterým se s Pitinou povalujeme a zíráme z oken, kde se co šustne. Na poslední chvíli se ho snažila překročit a nebýt to maminka, tak se směju ještě teď. Starý grotesky hadr. Jen piáno u toho nehrálo. Napřed spadla maminka, na ní prkno, prkno škrtlo o televízi, ta vydržela, ale spadla váza s dlouhou trávou a makovicema. Maminka se vyplazila zpod toho prkna a já nabrala dráhu do koupelny pod vanu – jeden nikdy neví. Pitina na ni koukala a přišla mi říct, že je maminka zraněná.

Nemůže prý vstát a plazí se jak myš s přeraženou páteří. Pak jsme slyšely, jak maminka telefonuje. Volala doktora. Ten za chvíli přijel, smál se a dal mamince do zad pigáro. Dostala prášky proti bolesti a klid na lůžku. To bylo od doktora hezký, alespoň mě nemohla zmlátit. Ležela 3 dny, jako lazar. Někdy bolestí i brečela. Prej houser, ale kde ho má, to už doktor neřekl. Prolezly jsme s Pitinou všechno a nenašly jsme ho. Když jí diktuju, po očku se na ni dívám, jestli mne náhodou neseřeže dodatečně…

Od té doby, co dokázala, že si umí poradit a že je fakt technik, pořád přemýšlí, jak ty okna líp zabezpečit. Prej dá na balkon síť, velkou, přes celej balkon. Asi jí to prkno vzalo i po hlavě… Ale to nic, mám ji i tak moc ráda, teď, když ji ty záda už tolik nebolej, si k ní vždycky lehnu a brumlám jí. Aby mi to všechno odpustila. Říká mi: Ty moje Brumlice a když mě hladí pod krčkem, tak se občas jakoby zamyslí….

Tak všem Zvířetníkům zdar!

v.p. Norinka

PS: a už je červenec a hračky mi ještě ti malí šmejdi nevrátili. Pitina říkala, že mají možná dovolenou…

Pálivé hrozinky jsem prvně ochutnala na nějaké předváděčce Receptáře, někdy před 22 lety… tedy za totality a chutnaly mi. Dokonce strašně moc, takže se tedy podělím i s vámi zatím o recept a možná na nějaké setkání, na které dojedu, přivezu i na ochutnání….

Pálivé hrozinky s feferonkami

Nálev: 3 stejné díly – voda, med,ocet (vždy dělám 1,5l nálevu, tudíž 3×0,5l), nechat povařit na 80°C – ne víc, to by med ztratil svoji chuť.

Pak několik skleniček – dávám do malých od přesnídávky:

2-3 červené dlouhé čerstvé feferonky – bez šťopky, bez jadérek – přepůlené podélně i příčně, vložit do každé skleničky, zasypat omytýma hrozinkami, ty světlé velké Jumbo,v tom vypadají velice dobře, ale lze i normální tmavé nebo malé… a zalít nálevem. Hrozinek se sype tak 1-2 cm pod víčko, ony nabudou, u Jumbo klidně 3 cm pod víčko. (zelené feferonky nepoužívejte,nemá to tu dobrou chuť,jako červené feferonky a nevypadá to ve sklínkách dobře….)

Potom zavíčkované cca 15 minut vařit na 80°C..

Vyndat, postavit na víčka a nechat vychladnout, potom na 3-4 týdny uložit a zapomenout na ně… Po měsíci čekání lze konzumovat. Nejlepší jsou odleželé cca 10 měsíců… ale kdo to má vydržet. Nakládám je průběžně, po celý rok. Před dvěma lety jsem je zavařovala den před Štědrým dnem Podávám ke steakům, ke kuřeti, dávám do salátů – i do ovocných, nálevem potírám grilované maso…

Dají se napíchat – pálivé hrozinky, na párátka a obalit v čokoládě a nechat zaschnout, jako tečka za grilováním, je to skvělé-takové sladkopálivé jednohubky. Obalené v čokoládě a podávané k čokoládové zmrzlině jsou nepřekonatelné…. (s vanilkovou to není ono)

PS: a vzpomeňte si, jak dopadla Norinka, takže kdyby to pálilo moc – snězte banán

Ahoj teto Dášo, ahoj teto Hanko a ahoj všechny tety a strejdové na Zvířetníku… Už je tu další výročí mého příchodu do Pardubic k mojí mamince, tatimu a Pitině. Tentokrát dvouměsíční. Já moc ráda oslavuju a bilancuju. To první mi jde líp, to druhé je nezáživné, ale zase se u toho užije spousta legrace, když vám o tom můžu psát. Maminka říká, že já nebilancuju, že drbu, ale to bilancování zní líp

Mám pocit, že jsem to s touhle rodinou vyhrála. Je tu pořád co jíst, spím si pokaždé v jiném pelíšku, jen v noci u maminky v posteli, už mám taky svůj košík na hračky, ale žádnou v něm nemám, všechny jsou v záběhu. Prostě jsou strategicky rozmístěny. Pitině jsem taky umístila její hračky, aby s nimi neměla takovou práci, přece jen je starší a musíme si pomáhat, ale představte si, že mi ani nepoděkovala. Jen si některé odnesla jinam a schovala je přede mnou.

A některé mi sebrala maminka, což považuji za velikou zradu na mojí kočičí osobě. Ale já, ty co Pitina schovala, najdu a přestěhuju je. Ty zabavené maminkou hledat nemusím, jsou v takové bedně, co nejde kočičí silou otevřít a ani drápkama to nešlo. Zkoušela jsem i to zaklínadlo: Sezname, otevři se! Ale nefunguje to. No bodejť, když ta bedna nemá uši, takže ho neslyší. Maminka mi zrovna nedávno vypravovala, že sem v noci přijdou co nevidět skřítkové, co se jim říká Pořádníčci. No jo, skřítkové, ale co to je?

Noris

Pitina mi to vysvětlila. Jsou to takový malí parchanti, co kradou hračky, když my kočky spíme. Prej Pořádníčkové, to úúúrčitě! Zloději jsou to! Budu si muset dávat na hračky větší pozor. Hlavně na ty nové kuličky s rolničkou od tatiho. Dostala jsem zářivě žlutou a zelenou. Na koberci jen svítěj, takže mi je nikdo nezašlápne. Jenže ty uvidí ti Pořádníčci nejdřív. Musím si je móóóc dobře ukrejt. Asi si je zahrabu… jenže kam? Do květináče ne, do pračky už vůbec ne. Pod kobercem si jich všimnou… už vím, do botníku, tam se nekouknou. Fuj, ty tatiho boty, to je teda nářez! Tak sem fakt pidižvíci nepůjdou… Naivko, ušklíbla se Pitina, ti vlezou všude. Ale já jí tak docela nevěřím, tam by vlezl leda sebevrah.

Mamíííí, mamííííí…. křičím na maminku z okna, když jí zahlídnu pod balkonem. Od jisté doby poznám naše auto podle vrčení. Přede jak spokojenej, přejedenej kocour. A vím, že v něm přijela maminka z práce. Pitina zaujme svoji strategickou pozici u dveří do bytu, na botníku a jakmile maminka vstoupí do dveří, okamžitě do ní ducne hlavou a snaží se jí zdrhnout na chodbu. Ona říká, že chodí kontrolovat, jestli se nic nezměnilo. Ale já vím, že tam nechává kočičí zprávy pro kocoury.

To moje místo je na prahu u obývacího pokoje, protože když se maminka ohne, aby si zula boty, tak ji přepadnu. Prostě se z prahu odrazím a skočím jí na záda. Má ze mě vždycky děsnou radost. Ale nejvíc mne štve, když má nazouvací pantofle a ten hřbet neohne. To mám po radosti a musím změnit taktiku a jít se vítat třením o nohy. Jenže to není tak zábavné. No řekněte…

Když si maminka odloží tašku a sundá kabát, vezme nás jednu po druhé do náruče, dá nám pusu mezi uši a nechá si vypravovat, co jsme dělaly celý den. Pokud nám mezi dveřmi rovnou nesdělí, že teď fakt ne, že napřed musí jinam a pak se fofrem zavře v takový malý místnůstce… ji asi její maminka neučila, že se chodí včas a ne na poslední chvíli, že pak bolej ledviny. Tak to vypravujeme, až když z té místnůstky vyjde. A že je co povídat.

Pitina

Třeba o tom, že ta suchá tráva ve váze u televize potřebuje vyměnit, protože nám nechutná. Že ty jablka na míse se blbě koulej a teče z nich něco kyselýho a lepivýho… že jsme otevřely ten novej zámek u špajzu, takže si tati bude muset připravit jiný kočkolam. Někdy je toho hodně i na ni, když zjistí, jak jsme se nadřely.

To pak má zoufalý výraz a ptá se: Pane bože za co? Co jsem komu udělala? Maminko, ty to vidíš? Naposledy se takhle ptala, když jsme s Pitinou roztahaly koš ráno sebraného prádla po bytě a mě se podařilo na něj v kuchyni rozťapat marmeládu, co zapomněl tati zavřít. Byla jahodová, šla jsem si nabrat několikrát, než se mi podařilo udělat krásnej otisk celý packy. Jen přede mnou od té doby uklízejí nůžky, klíče a sirky. Jak říká maminka: Jeden nikdy neví.

Ještě, že doma není kamerovej systém. To by na nás věděla věcí. Třeba, že tu skvělou syrečkovou pomazánku jsme dorazily my dvě s Pitinou, tati byl hodnej a neprásknul nás. Nebo taky cvičíme různý chvaty a hmaty z kočkoda, proto je pokrčenej koberec nebo zválená celá postel, běháme na čas krátký tratě, v zatáčce v kuchyni, je to poznat, tam se odrážíme drápama, horolezíme po závěsu, hrajeme na metanou.

Ale nejvíc mě baví artistika. To přeskakuju Pitinu, když jde, ale nadšená není… no aby jo, trénovat nechce a já si to někdy nedokážu rychle vyměřit a tak jí spadnu na záda. A pak následuje kočkodo, žádný naznačování. Jsme z toho dost unavený, takže pak se nacpeme a čerpáme a čerpáme. Někdy i hlasitě… chrrr pšíííí, chrrr pší….

Taky nás maminka nechala koukat na hokej. Protože jsme byly moc hodné. No aby ne, dokonce jsem Pitinu musela zmastit, chtěla si hrát s makovicemi. Jenže co bych pro Jardu neudělala, protože Jágr s 68 na dresu, je můj favorit. Stejně jako maminka, ta má taky u nicku číslo 68, ale ne proto,že by fandila Jardovi, ale proto, že je to rok jejího narození… hm, tak to já jsem Noris.09 a ségra je Pitina.08. To jde, ne?

Pitina u televíze pospávala a maminka si četla nějakou zajímací knížku. Já koukala jako blázen. Hráli jsme s Rusama. Packy už mne od toho bolely, v bříšku mi kručelo. Záda se taky ozejvala, protože stát na zadních celou dobu a pravou packou šťouchat do toho puku… to vám je záhul. Ale ušťouchali jsme to. Klucí a já. Maminka sice celou dobu říkala, že ji to nezajímá, ale když jsme vyhráli, tak jí radostí tekly slzy. A dokonce mi zazpívala v noci ukolíbavku, protože jsem ze spaní mlátila packama a mňoukala. Takže Norí, Norí, Norísku, kočko moje malá, jsi chlupatá kočička, veselá a hravá. A pak už jsem zase spala, jak zabitá.

Tak nějak to vypadá u nás doma. Pořád je co dělat. Někdy mne překvapí i Pitina, jako když mi ukáže, jak vylézt na lednici tak, abych nic neshodila. Minule mi spadla taková krásná paní v sukni a rozbila se… Maminka si posbírala střepy a tak smutně koukala a volala móbilem tatimu, že jsme jí rozbily ten keramickej zvoneček, co stál leta na lednici. No, rozbily, ona mu řekla, že si myslí, že jsem to rozbila já. Ale nechytla mne, tak mi ani nařezat nemůže.

Raději bych držela pár přes kejty, než koukat na maminku, jak opatrně slepuje té paní sukni a přidělává ručičky a snaží se jí pod sukni nalepit kuličku na provázku. Zabralo jí to hodně času a nehrála si s náma. Teď ta paní stojí v kredenci a tam je sklo, tak nemůžu vyzkoumat, na co má ten špagátek s kuličkou.

Něco podobnýho čouhalo i zpod takové kočky, co visela v obýváku na zdi, ale taky jsem nepřišla na co to je, protože když jsem tam v noci zašťourala packou, tak kočka spadla,maminka se vzbudila, protože dělala rámus (ta padací kočka), vstala, rozsvítila, rozhlídla se, zjistila, že je kočka na zemi a nemá přední nohy a ocásek a protože Pitina spala s maminkou, tak jsem nemusela ani nic říkat… maminka mě vytahala za kůži a řekla mi, že jsem zlice a kočka zlobník a pak jsem to schytala od Pitiny, protože ta se taky probudila a jak rychle vyskočila, tak spadla z postele.

Za trest jsem nedostala další den tuňákový žužu. Já ho k smrti ráda. Pitina mi nedala ani čuchnout. Třela jsem se mamince o nohy, vrněla, pacičkou tahala za ponožku, bylo mi to plat prtný. Tak jsem si řekla, že se odměním sama. Mami se chtěla dívat na nějakej film v televízi a vzala si k ní večeři. Otevřela si rybičky ve vlastní šťávě a opekla si k nim toustíky. Jenže jí nestačily ruce, tak se vrátila do kuchyně pro pití.

No a to byla moje chvíle. Rybičky já ráda. Byla tam i jedna taková malá, dlouhá, červená. Tak jsem si ji vylovila packou, hodila ji na koberec a jenom slyšela: Norinotyprasenežertufeferonku! To mě vybičovalo k největšímu spěchu. Nacpala jsem si rybku feferonku do tlamičky a spolkla ji. Lidi zlatý, kočky svatý… pálilo to jako čert. Šla jsem se napít, co šla, běžela, lemtala jsem vodu a pálilo to čím dál víc. A to jsem ještě čekala, že dostanu na zadek. Ale nic se nedělo. Jen mě mami chytla a snažila se mi do tlamy nacpat banán. Asi za trest…

Bleeeefuuuuj! Prsssssssssk,cheee,cheee! Ten já nesnáším! Chtěla jsem ji přeprat, ale byla zákeřná, vzala si na mě rukavice. Takže mi nepomohly ani zuby, ani drápy. Držmouloblbá! Říkala mi a rvala mi do tlamy ten hnusssnej banán. Bránila jsem se, co to šlo, ale představte si, že i když to bylo odporný, přestala mě pálit tlamička a krk, když jsem kus spolkla. Pak mě mami pustila. A nenaštvalo by vás to? Já trpím jak zvíře a ona se o rybičky dělí s Pitinou. A ani mi neřekla, že mě to bude pálit ještě z druhý strany a ani banán mi tam nenacpala. I když bych držela a nedrápala. Nikdo mě nemáááá rááááááád!!!

V noci, když se mi udělalo líp, tak mi bylo smutno a šla jsem si pro odpustek. Maminka nazvedla peřinu, řekla, že mi to trvalo a já se jí uvelebila u krku, protože Pitina spala na křesle s krysákem. Tak jsem jí dala pusu a usnula jsem i bez kolébavky, byl to náročnej den. Rybka feferonka mě pálila ještě ráno, když jsem šla smrdět – jak říká tati.

Takže se mějte dobře a já zas napíšu, už mě bolí packy a oči od toho koukání do počítače.

Vaše Norinka v.  p.

Když nám na staré usedlosti stavebníci předělávali střechu a okapy, vybrali si k tomu termín, kdy se pod střechou hnízdícím jiřičkám, přepeřovalo potomstvo. Asi nepočítali se smečkou tří ovčounů a už vůbec ne se mnou, bojovnicí za práva spolubydlících tvorečků, kteří nám obětavě likvidovali hmyzáky z přilehlého slepého ramene Labe.

Ti malí ptáčíčkové spolykali kila komárů, much a všelijaké jiné okřídlené havěti a já jim za to byla neskonale vděčná, takže jsem jim odpouštěla označkované dlaždice okolo domu, které jsem čistila s vědomím, že si tohle tisíceronásobně odpracovali.

Moje každodenní sledování všech hnízd a přednáška o tom, že jiřičky se na místo, kde jim jsou ničena hnízda nevracejí, a že místo nich, sem budou ty komáry chodit chytat oni, přišla na úrodnou půdu. Chlapi se snažili, seč mohli. Ale rambajs si vybral daň. Hnízda držela, ale malí ptáčíčkové se rozhodli, že když si rodiče někde lítají, tak oni poletí taky, daleko od toho rámusu.

A tak se najednou venku ozval šílenej štěkot, kterým Barunka oznamovala vetřelce na dvoře a Šarikovo žalující vytí, že mě nemůže chránit, když je zavřenej. Vyběhla jsem ven a rozhlédla se. Ani k Labišti nikdo nešel, pošťačka taky na kole nepřijížděla, psi zmlkli, jak mě viděli a radostně se houfovali u branky, v blažené předtuše, že je nechám proběhnout. Tak jsem je z kotce vypustila.

Barunka to vzala ke kontejneru na stavební bordel a začala čumákem rejdit u jednoho rohu, Šarik zase šťoural packou za velkým kastrolem s vodou. Zaregistrovala jsem pohyb a než se můj milovanej pesan vzpamatoval, čapla jsem to šedivé nic, co se krčilo za kastrolem. A najednou mi druhé šedivé nic vystartovalo pod nohy zpod kontejneru. Bára byla rychlejší, ale moje FUJ, ji zastavilo. Volnou rukou jsme sebrala ze země další šedivou hromádku a opatrně se podívala do dlaní. Byly v nich malé jiřičky. Ještě ne úplně přepeřené, proto se jen snesly na zem.

Zvědavá Bára a ještě zvědavější Šarik je chtěli vidět. Prohlídli si je se zaujetím, konečně si k nim mohli čuchnout. Ptáčky sledovali, ale nelovili. Za to Fren měl o opeřencích jasnou představu – zlikvidovat. Ptáky lovil a honil celé hodiny a věděl, že jeho počínání není zbytečné. Kdo by to do psa řekl.

Ustrašená heboučká stvořeníčka jsem vzala domů. Vystlala jsem jim ošatku, ale v ní dlouho nevydržela. Šediváčci se takovým zvláštním způsobem vyšlhali na její okraj, (asi jako když my lezeme po kolenou, ale nožky měly složené opačně – ne za sebe, ale před sebe) k němu se přichytli a sledovali, kam se to dostali. Dala jsem jim z kapátka napít, což přijali jako samozřejmost a pochvalně začiřikali.

Já si došla pro telefon a zjišťovala číslo do ZOO ve Dvoře Králové. Abych věděla, co si s nimi mám počít. Jakýsi ptákolog mne moc nepotěšil. Dozvěděla jsem se, že každá spucne cca 200 much denně, náhražková strava není známa a cvrčky ani housenky jiřičky nepapají. Oni mi nepomůžou, protože pro ně nemají podmínky na karanténu.

Pak mi naznačil, že to nejsem schopná zvládnout a že pokud nevím, ze kterého hnízda jsou, že mám smůlu… ale když jsem na ně šahala, tak by je stejně rodiče z hnízda vyhodili. Poděkovala jsem a zavěsila. Došlo mi, že to nezvládnu a že pokud ti mrňouskové s nádhernýma očkama nedostanou najíst a fofrem se nedopeří, tak mi umřou hlady. Kdo je naučí lítat, jsem v tu chvíli neřešila.

Vzala jsem plácačku na mouchy a prošla celej barák. Jako na potvoru, nikde žádná nebzučela. Na vratech taky nechytaly masařky bronz. A najednou to se mnou škublo. Teletník! Bafla jsem kolo, velkou krabičku od sirek, plácačku a jela. U odstavenejch telat jsem se vyřádila. Se sebezapřením jsem nakládala zabité mouchy do krabičky a spěchala domů. Jiřičky se honily po ošatce. Psi kontrolovali krabičku a zkoumali moje boty, na kterých byl zachycen pro ně zajímavej odér. Ošetřovatelky dojnic a telat, mne tam dávají nově příchozím k lepšímu u svačiny do dnes.

Došla jsem pro pinzetu, kterou měl můj muž na známky (jiná doma nebyla), a pak oznámila ptáčíčkům – bude jídlo! Naklonili hlavičky, zašvitořili a zkoumavě se na mě dívali. Nabrala jsem do pinzety tučnou mouchu a ani jsem nepostřehla, ve kterém hladovém krku zmizela. Vyjedli celou krabičku. Pak si dali opět vodu, a když jsem k nim opatrně dala prst, že jim pohladím zádíčka, vylezli mi na něj a drápali se po mě nahoru k ramenům. Zalezli si pod vlasy, chytli se v nich pařátkama a čiřikali.

Trošku to tahalo, ale dalo se to vydržet. Byla jsem z nich unešená. Umyla jsem nádobí, pinzetu vrátila ke známkám a přemýšlela jsem, kam návštěvu uložím. Ve vlasech mi snad spát nebudou, to bych se moc nevyspala. Měli rozum. Zalíbil se jim ibišek, tak si na něj sedli vedle sebe, povídali si, čistili si vzájemně peříčka a pak jsem je viděla, jak si to z ibichu štrádujou na ošatku, kde zalezli do připravené vaty a usnuli.

Pragmatický manžel prohlásil, že stejně chcípnou a já se na něj škaredila. V duchu jsem si říkala, no jo, taky pan chytrej, jako ten ze Dvora, ale aby mi je pomohl piplat, to ne. Zkontrolovala jsem ptáčky, na zápraží si popovídala s pejskama, koukali jsme spolu na ježky, co si to dusali přes dvůr do zahrady a poslouchali žabí koncert. Šarik se mi snažil vlézt na klín a objímal mne předníma tlapama. Obrovskej mazel to byl. A zbožňoval mě přímo nekriticky. Jako já jeho.

Ráno pršelo. Jiříčkové, jak jsem ptáčkům začala říkat, spali jako zabití. A já přemýšlela, co jim dát k jídlu. Nějak mi nedošlo, že když prší ani ti v hnízdech nejedí. Okolo deváté se vzbudili. Zašvitořili na pozdrav a už nějak samozřejmě se mi usadili pod vlasy. A začali mi vypravovat, jak se jim krásně spalo a že by něco sezobli. No jo, ale co? Semínka nechtěli, buchta s meruňkami jim nejela, žížaly taky ne… štěbetání Jiříčků bylo hlasitější.

My máme hlad, my chceme jíst, dej nám něco k jídlu, no tak, kde je ta krabička s mouchami… hlad, slyšíš,máme hlaaaaad!!! A mě napadla zoufalá myšlenka. Vytáhla jsem z lednice kuřecí játra, trošku naškrabala a smíchala ji s několika drobkama strouhanky. Ohřála jsem tu hmotu v dlani a dala zkusmo ochutnat. Z Jiříčků se stali malí supíci. Padalo to do nich jako němci do krytu. Řev o jídlo přestal. Co to s nima udělá, netušili ani oni sami.

No tak se maximálně poserou, hodila jsem rameny. Ale to moje druhé já, co hnízdí někde uvnitř mě, se ozvalo – to taky, ale co když se nafouknou a bude je bolet bříško? Pozorovala jsem oba opeřence, nic jim nebylo, zatím. Dala jsem ošatku na gauč a jala se poklízet domácnost. Jiříčkové se vydali zkoumat gauč. Za chvíli byl celý jejich. Jak já lituju, že tenkrát nebyly digitální foťáky ani kamery v každé rodině.

Ptáčíčkové vylezli na horní opěrku a dolů klouzali po bříškách jako po skluzavce. Kdyby je bříška bolela, tak se po nich nebudou vozit. Chlácholila jsem se a smála se. Byli kouzelní. Nikdy bych neřekla, že s jiřičkama bude taková bžunda. Vydrželo jim to docela dlouho. Pak se opět usalašili v ošatce a usnuli. Přestalo pršet, slunce pražilo, hmyzáci vylezli. Šla jsem lovit mouchy.

Jak já se zdokonalila, dokonce jsem uměla už mouchy jen omráčit a hned jimi krmit Jiříčky. Ti mi při lovu seděli ve vlasech a každou trefu a soustíčko provázeli radostnými a obdivnými výkřiky. Fren – Šarikův táta, se v kotci propracovával k infarktu.

Takhle to šlo celých 6 dní. Když jednoho rána začalo být švitoření takové, no mutující. Pořádně jsem si Jiříčky prohlédla. Jeden z Jiříčků se zdál být barevnější – výraznější. Tak jsem si laicky řekla, že to bude Jiříček a to druhé, méně výrazné stvořeníčko bude jiřička-Jiřinka. Několik dalších dní mne v tom utvrdilo. Ptáčíčkové tmavli, jejich peří už nebylo tak načechrané a jejich tělíčkům dávalo elegantní vzhled. No prostě už nevypadali jako rozčepýření puberťáci.

Jejich přítulnost se neměnila, dál mi šplhali po ramenou, dál spali ve vlasech, nechali si hladit bříška a moc se jim líbilo, když jsem jim špičkou nosu přejížděla po zádíčkách a foukala jim mezi křídla. Sledovala jsem jejich rozcvičky na gauči, kdy stávali na opěrkách a natahovali a skládali křídla. Najednou se Jiřinka odrazila a vznesla se. Já stála s otevřenou pusou, Jiříček řval, jako by ho na nože brali. Jiřinka obkroužila 3x oba lustry v obýváku. Pak přistála na opěrce.

Jiříček se k ní vydal a dal jí šťulec. On sám se na let ještě necítil dost silný nebo odvážný. Možná byl o den-dva mladší a jeho chvíle ještě nenadešla. Jiřinka se od té chvíle stala odtažitější a ostražitější. Tím létáním dospěla. Jiříček naříkavě pískal a ona si ho po očku prohlížela s nakloněnou hlavičkou. Její pohled byl jiný. Poprvé se neschovala pod moje vlasy. Opatrně mi vlezla na prst, vzala ji pár much, ale bylo vidět, že péči a starost už nepotřebuje a že jen neví, kudy ven.

Naštěstí se setmělo. Takže zaječí úmysly jiřičky Jiřinky byly odloženy na ráno. Do ošatky k Jiříčkovi si nevlezla, i když na ni volal. Tak se vedle ní usadil na ibišku, aby se jejich tělíčka dotýkala a seděl jak pecka. Jiřinka taky. Pak si přece jen položili hlavičky a trochu spali. Já ne. Venku svítil měsíc a já přemýšlela, jak to bude ráno smutné, že Jiřinka odletí a tekly mi slzy proudem.

Ráno vysvitlo sluníčko a já naposled plácala mouchy pro oba ptáčíčky. Jiřinka způsobně zůstala na snídani a celou dobu Jiříčkovi něco vykládala. Po jídle se vznesla a kroužila po pokoji. S každým uletěným okruhem se stávala nezávislejší. Ucítila závan větru a pochopila, že tím směrem, je svoboda. Vyrazila s radostným výkřikem a skončila zamotaná do záclony. Když jsem ji z ní vymotávala, klobala mi do prstů a škrabala mne pařátkama.

Pouto s člověkem bylo přetrhnuto definitivně. Vzala jsem tedy do ruky i Jiříčka a šla s nimi na terasu. Podařilo se mi dát Jiřince pusu na hlavičku a pošeptat jí, ať si té svobody užívá dlouho a jestli může, ať se pro Jiříčka vrátí nebo na něj někde blízko počká. Otevřela jsem dlaň. Jiřinka se napjala a vyletěla do světa. Zakroužila nad námi, odpověděla křičícímu Jiříčkovi a byla pryč.

Jiříček se schoulil a zmlknul. Byl sám a nešťastný. Ani mouchy nechtěl, jen mi vlezl pod vlasy a tam v teple usnul. Když se okolo poledne probral, přelezl na gauč a na opěrce trénoval křídla. A byl smutný, že jsou ještě slabá. Musíš jíst, aby ti sílila, víš… domlouvala jsem mu. Přemýšlivě se na mne podíval, a ujedl několik much. Napil se vody a zase cvičil. Našla jsem ho za chvíli v ošatce, jak spí.

Samotu je někdy dobré zaspat, smutek taky. Večer jsem si k němu sedla na gauč a pozorovala ho. To už křidýlky občas i mávnul, ale nevznesl se. Najednou se ke mně rozběhl, neuvěřitelně rychle vyšplhal po mém rukávu na pravé rameno, chytil se mě za vlasy a tichounce čiřikal. Neměla jsem sílu ho z pod vlasů vyndat, a dát do ošatky. Spal se mnou celou noc.

Ráno, jen co se rozkoukal, posadil se na okraj ošatky, prohnul se a vznesl se do výšky, jeho radostný křik se rozléhal celým domem. Když po chvilce přistál na gauči, choval se normálně. Nebyl tak odtažitý jako Jiřinka. Dostal snídani, ale znovu létat nezkoušel. Až k večeru obletěl několikrát obývák. Nocovat šel na ibišek. Asi to byl signál pro mne, že ráno přijde jeho velký den.

Na cestu jsem ho nacpala několika masařkami a vypustila ho ze stejné terasy, jako Jiřinku. Seděl mi v dlani o něco déle. Jakoby se té svobody bál, ale možná se loučil s tou neopeřenou náhradní ptačí opatrovatelkou. A najednou vyletěl. Dvakrát se pro mne vrátil a volal, ať letím za ním a já stála neschopná pohybu. Jen z očí mi padaly ještě větší slzy, než když odletěla Jiřinka. Po třetí už nepřiletěl.

Šla jsem plakat Šarikovi do kožichu. Kňučel a olizoval mi tvář. Slzy mi přestaly téct a já si s pýchou uvědomila, že se mi podařilo odchovat dva úžasné ptáčky, co se ve světě neztratí. A nějak ještě dnes po víc jak 15ti letech doufám, že si potomkové těchto Jiříčků předávají z generace na generaci vyprávění o tom, jak jejich předkové žili v obrovském hnízdě a v nouzi jedli kuřecí játra…

Ahoj teto Dášo, ahoj teto Hano! Je to měsíc, co jsem od vás z útulku Kočičí naděje, z pražského depozita, odjela do Pardubic, ke své člověčí mamince a starší kočičí sestřičce Pitině.

Měla jsem strach, to víte… život se se mnou nemazlil a pak, byla jsem bez černé Nelinky a v té přepravní plastové bedýnce mi nebylo dobře, protože se z ní nedalo odejít… jak já se bála, že je to něco jako ta garáž, ze které mne teta Hanka vysvobodila… sice tam nebyla tma a zima, ale žádné otevřené dveře ani díra, jako v té garáži… Tak jsem jen mňoukala o pomoc a teta Hanka se mi to snažila usnadnit, ale já byla tak vystresovaná, že jsem si pak ani nevšimla, že teta Hanka z auta zmizela.

Potom auto zastavilo, moje nová maminka mne v té přepravce donesla do takového velkého domu a odemkla dveře do bytu, kde první, co jsem uviděla, byla mourovatá kočka se zelenejma očima, která na mne koukala jako na něco neuvěřitelného a znechuceně zaprskala. Pak mne maminka vyndala z přepravky a dala mne na píseček. Tak jsem v něm chvíli sbírala sílu a hledala nějaký úkryt… ani jsem nemusela daleko, pod takové velké necky, co jim říkají vana, jsem to měla dvě vteřiny a necelé dva metry.

Jenže pak něco zavonělo a ozvalo se moje jméno, tak jsem zpod té vany vylezla… dostala jsem tuňáka ve vlastní šťávě, to byla lahoda a měla jsem celou konzervu jen pro sebe. Napucnutou mne moje nová maminka vzala do náruče a šla si se mnou lehnout do velikého pelíšku, co mu říká postel. Já chovací teda moc nejsem, ale už jsem neměla sílu se vzepřít.

Tam si se mnou lehla a broukala mi takovou uspávačku. Začínalo to Norí, Norí, Norinko, kočko moje malá… a dál to neznám, protože jsem usnula a když si to chci zapamatovat jindy, když mám mazlicí náladu nebo je tma, vždycky usnu… Pitina říká, že jí to zpívala taky, trochu jinak a že si to ale nepamatuje, protože vytuhla hned po začátku… Pitina, ne maminka, to dá rozum.

Když jsem hodná, tak jsem Norinka, když mě maminka potřebuje, volá Norí, Norí nebo Norčuleéé. Když dělám, co nemám, tak se ozve NORIS! A já vím, že to nesmím. Když něco hrabu, třeba ze šuplíku ponožky, tak mi můj tati říká Nornice nebo Norníku! A když se rozvaluju na pohovce a nechám si drbat bříško, tak jsem Norísek nebo Norče-morče (tohle oslovení miluju, ale nevím, co je to morče, ale zní to hezky Norče-morče).

Seznamování s tou starší kočkou, které jsem prý věrnou kopií až na jeden detail – nemám na uchu skvrnku, bylo vcelku bezproblémové. Maminka na nás dávala pozor, pořád nám říkala oběma, že nás má ráda, Pitina trucovala, jedináčkovství skončilo a ona si myslela, že i jiný věci, ale to se pletla. Dokonce mne strašila, po kočkovským způsobu, ale já toho měla všeho plný zuby a pobyt u tety Dáši mezi tlupou koček mě taky něco naučil, tak jsem zašermovala packou, zaprskala, naježila se a vyrazila proti ní, srazily jsme se čumákama a najednou jsme nevěděly, co dál.

Prát jsme se nechtěly. Naše maminka se začala smát. Pitina odběhla, já taky. Nebylo žádné upřednostňování mojí maličkosti, všechno rovným dílem. No, všechno… Pitina měla tolik zajímavých věciček v košíku, že mi to nedalo a když nedávala pozor, chodila jsem je zkoumat. Tety, co já dostala ťafek, když si toho všimla… a maminka jen tleskla (to nemám ráda, to bolí ouška) a řekla: „Ty naděláš, stejně si s tím nehraješ.“ A Pitina si pod fousy mručela: „Nehraju, nehraju, ale neničím si je.“

A pak mi sebrala malou šedou mluvicí myš, co když se na ni pořádně šlápne, tak svítí, bliká a říká: „Ajlávjúúú… “ a nesla ji mamince ukázat, jak jsem ji špatně zabila. Rozpárala jsem jí břicho a ona svítí a mluví dál… Styděla jsem se, že to ještě pořádně neumím, ale maminka vzala myš, došla pro takovou kovovou věc a tenkej špagátek a ten rozpáranej břuch myši spravila. No jo, kdo to měl vědět, že hračkám se nic párat nemusí…

Pak jsem objevila kuličky. Pitina je měla po bytě poschovávané. Modré, zelené, žluté, kropenaté, blejskavé a hlavně skákací a koulecí a pak takové bílé tvrdé, rachtací, těm říká maminka golfáče… však když na něj šlápne, když jí ho přihraju pod nohu, to je radosti… ale nejraději mám zlatou rybku, tu mám od tatínka. Rybka je na takovém provázku a plave nad zemí. No, do vody bych za ní nešla. Když do ní plácnu packou, rozhoupe se a točí se a mává ploutvičkami a ocáskem. A pořád po mě kouká. Ráda se s ní honím, ale je silnější, tak se mi často vysmekne a já se pak unavím a jdu čerpat sílu.

No prostě si lehnu na pohovku, zachumlám se do deky a čerpám a čerpám… To se učím od Pitiny, té to jde móóóc dobře. Ona má taky visací hračku – ale ta i píská, je to papoušek, není na provázku, ale na gumičce, tak poskakuje a lítá… . Pitina, když ho morduje, tak na něj i vrčí, ale maminka nám tuhle četla pohádku o Kostějovi a tak si myslím, že papoušek bude něco jako on, nesmrtelnej… A kindervajce, takový ty plastový, barevný, když v nich máme malý kuličky, co tak chrastěj, když s nima hrajeme hokej, to je nářez. Ale Jágr, jsem já. Pitina je v brance.

Ona je stejně divná, teď zas pořád mňouká o tenise, jako že Kočkovič nebo tak něco, je to prostě srbskej tenista. Ta pálí vejce tak, že ho nejde chytnout. Prej to od něj odkoukala v televízi. Ale mě tenis nebaví. Jo, to jméno, vám řekne maminka. Pitiny se teď ptát nebudu, spí, a když ji budím, tak je protivná.

Norinka

Večer a v noci pořádáme bojovky a dostihy. Maminka z nás radost nemá, ale i když nám postupně zabaví hračky, tak máme jedna druhou. Že je Pitina skvělá ségra, vím od té doby, co mne maminka hubovala a Pitina k ní šla a plácla ji packou. Sice byla bita – ta potupa, dostala novinama přes kejtu, ale zastala se mne. Od té doby nám maminka přezdívá Raptoři. Musím zjistit, co to je.

Pitina povídala, že jsou to takový zvířata z minulosti, ještě než vznikly kočky, tak to musí být moc a moc dávno… No, maminka je starší jak my, tak je možná pamatuje. A když nám chce zrušit atletické pretěky, nastříká nám na pelíšky takovou nádhernou vůni. Na té lahvičce je nápis valeriánské kapky. To je nářez. To se v tom s Pitinou vyvalujeme a ono to tak nááádherně voní a nám se chce najednou spááát a spááát… . chrrr, pší, chrrr, pší…

Taky jsem se naučila od Pitiny, že nesmím vyhrabávat kytky a žvejkat je, protože jsou ble-fuj. Maminka mne od nich zaháněla, dokonce mi vytahala kožich za krkem, pak si okolo nich dala takovou šustivou plachtu, ale já jsem dobrej had, takže jsem se k nim stejně dostala a najednou mi přiletěl kočičí záhlavec, Pitina seděla, syčela na mne moc ošklivá slova, a když přestala, tak mi plácla ještě jeden, abych si to pamatovala. Pak mi vypravovala, jak to jednou zkusila a jak moc jí bylo zle a to si kousla jen jednou a taky jí to maminka říkala, že nesmí.

Asi je někdy lepší poslechnout. Ach jo, ale jak to má jeden poznat. Jedinou kytku, co smíme beztrestně okusovat, máme na balkoně nebo když jdeme ven, tak si najdeme trávu… No jo, tety, to jsem vám neřekla, my chodíme ven. Ale je to potupa, v takovém postroji z řemínků. Jak já se stydím a nechci, aby mne nějakej kocour viděl. Pitina si v klidu jde, občas si zdrápe nějakej strom a udělá na něj kočičí značku, ale co já?

Zkusila jsem vylézt na strom, docela mi to šlo, pak jsem se bála dolů, tak mne maminka sundala, honila jsem brundibára a on najednou vyrazil proti mně, to byly paly pryč. Až se mi za packama prášilo. Takovej adrenalin snesu maximálně jednou tejdně. Jo a viděla jsem tááákhle dlouhýho psa. Přikrčila jsem se, ale Pitina mi řekla, že to nemusím, že je to jen Fifín odvedle a prý se koček bojí. Maminka mi pak vyprávěla, jak ho Pitina, ještě když byla menší, pěkně prohnala.

Teď to vypadá tak, že se o maminku dělíme. Pitina se přilepí ke krku a dělá šáličku, já si jí lehám na nohy a dělám horkou cihličku. Maminka pořád kašle a smrká a teče jí z očí, tak mám o ni strach. Ale prý to je jen alergie na nějaký pyly. Tak to snad přejde. Hlavně, že není alergická na nás dvě. Hihi.

Dokonce nás vzala k doktorovi na veterinu. Jsme prej zdravý až moc. Ale to je dobře. Jen mi musí maminka čistit uši. Pcheeee, to nemám ráda. Jenže ono to pak nesvědí a já se nemusím škrábat. Ale prej to není nic nakažlivýho. Já si je prostě nedokážu sama vyčistit úplně do čista. A Pitině se ekluje, že by mi je pomohla vypucovat. Ta nadělá!

Tak já tety pro dnešek končím. Už mi pod nos voní makrelová pomazánka a tu já moc ráda.

Mějte se fajn a všechny ode mne pozdravujte. Já vám zase napíšu. Počítač, to je moje.

Norinka v. p.