Až si zase budu chtít pořídit psího hošíčka, žádám preventivně o to, aby mi to někdo rozmluvil. A důrazně rozmluvil. Na psích hošíčcích se mi vždy líbilo, že jsou tak trochu nezávislejší. Samostatnější. Jo, já vím, nemám to v hlavě asi vždycky úplně v pořádku. Ale to je ostatně v naší rodině dost častý jev.

A neunikl mu právě ani Náčelník Zrzavá huba. To je ostatně už i všeobecně známo. Netajím se s tím. A jeho to pochopitelně netrápí. Ono, taky s jednou osamocenou buňkou v mozkovně se žije v podstatě dost lehký život. Netrápí vás totiž vůbec nic a skoro pořád se radujete.

Až na ty výjimky ovšem. Ta naše se jmenuje hárací období. Jsem si vědoma toho, že mám doma sexuchtivého jedince aneb rozmnožovací mlátičku. Hošíček to bere šmahem, neboli…“Co mu osud do cesty přivěje, to velmi ochotně nakreje“. Tedy rád by. Dost často bez ohledu na věk či rasu. Jistě, jsou zde jisté preference. Úplně na vrcholu bodování jsou ženský typu „bull“ .

Tuším i proč – páč jsou dost nerozbitný, může se do nich mlátit tlapou, válet přes ně sudy a s holkama to ani nehne, neječej, naopak vášeň opětují. Pak zajisté naše oblíbené dlouhovlasé bloncky a zrzky, neboli zlaté retrívřice a vižly. To jsou tedy ty preference, leč ešusí životní heslo je: „Nepromarnit ani jednu životní příležitost, páč jednou to prostě klapnout musí!“ a „To by bylo, aby nebylo!“.

Tak nějak se tímhle řídí i v běžném provozu. Natož, když tedy dojde na ono hárací období. Opuštěná mozková buňka dostane neplacené volno, mozkovna zeje prázdnotou a jeho Jelimanstvo řádí jak černá ruka. Je mu jedno, že potká stařičkou bíglici, která už ani neví, co to hárání je, páč je léta vykastrovaná. „TO NEVADÍ, TO NEVADÍ, TO NEVADÍ!! “ hlásá cedule v pravém Zrzavcově očku. „TAK ZLATO, DEM NA TO! TAK ZLATO, DEM NA TO!“ hlásá cedule v levém Zrzavcově očku a tento spustí své sváděcí tance, čímž stařičkou bíglici dočista přimrazí k asfaltu, ač je zrovna čtyřicet ve stínu a nakonec jí rozpohybuje tak, že její panička nevěří vlastním očím, páč fenka už se roky jen tak poklidně prochází.

Letošní druhé hárací období mělo nečekaně silný nástup. Nevím, jestli zrovna hárala nějaká echt mimořádná psí sexbomba, ale cvičilo to s hošíčkem velmi mocně. A to jsem se zpočátku radovala, jak zúročuji to, že jest od mládí veden k tomu, že i v přítomnosti háravé fenky se vyžaduje jistá poslušnost. To v momentě, kdy jsme se před domem potkaly s józefpšicí, jejíž panička mne o hárání informovala až po značné době, kdy už byl hošíček poměrně rozpumprdlikovaný, hopikal nadšeně kolem fenky, která jeho radostné dvoření opětovala. Ač jsem byla už trochu vzdálena, kupodivu stačilo písknout, houknout, že JDEME! a jeho Jelimanstvo se odpoutalo a odhopikalo za mocného otáčení k nám. Byla jsem radostná, jak když vyhraju pohár vítězů . A byla jsem na hošíka pyšná, jak konečně rozum pobral.

No, možná i pobral, ale pak mu ho někdo zas sebral. Obratem. Páč obratem – neboli během pár dní – došlo k totálnímu zatmění v mozkovně a rozumný hošik byl na rozčtvrcení, zastřelení a zakopání sto sáhů pod zem. Ne sto, ale tisíc sáhů pod zem. Začalo to plíživě – pojal pravděpodobně myšlénku, že jest papiňákovo dítě, jehož babička byla pískací konvice a strýček pískací hrnec na sváření mléka. PROTOŽE HODLAL PÍSKAT BEZ USTÁNÍ!

Tohle chování neznám a přiznám se, že jsem ani netoužila ho poznat. Povel Ticho! známe, povel Držhubu! taky známe. Známe i povel Hergotbuďužztichanebotězmydlim! Všechno to známe a všechno nám to bylo ku dvěma věcem: k ničemu a k ničemu. Jeho Jelimanstvo za to nemohlo, vášně s ním cloumaly tak, že mu prostě šla i pára z uší a jak mu šla ta pára z uší, tak prostě pískala. Von nic,von muzikant, von jen leží neščastně na pelíšku a tklivě kouká. A pára mu jde uší a píská.

Když… KONEČNĚ!! Ó PSÍ BOŽE DEME VEN!!… se chystáme ven, prostorem se pohybuje papiňákovo dítě, který je na přeražení. Při prvním pohybu ruky směrem k věšáku s psím oblečením vyrazí zrzavá šmouha do prostoru a hlavou se zarazí až o dveře. Osamocená mozková buňka má to neplacený volno, takže nemohla Jeho Jelimanstvu signalizovat, že dveře stále jsou (a ještě nějakou dobu – než se pánčička konečně vykohátá) – i budou zavřené. K pumelici do dveří se přidá hlasité houknutí, aby se Zrzavohubec laskavě uklidnil, protože se o něj nikdo nehodlá přerazit.

Zrzavohubec s ublíženeckým výrazem odplouhá do bydliku, aby z něj v zápětí vypálil zase ven a začal kroužit prostorem. To už se neozve houknutí, ale mocné zařvání a čokl se zplacatí na místě, kde se zrovna nachází. V očích zoufalství, v nose meluzína a píská a píská. To už jde pára z uší i pánčičce, která zatíná zuby a svazuje si ruce, aby psíčka neubezdušila. Pánčička zatím ještě nepíská, jen vrže zubama.

Na procházku vycházím zničená víc, než se z ní vracím, protože jakmile opustíme sídliště plné vzkazů od svatbychtivých dam a dorazíme do polí, mám zase na chvíli milého ohařího hošíčka ochotného zapojit se i do jiných činností, než rejt rypákem po zemi a hledat kde bydlí ta sexbomba, co tu nechala ten vyzývavej vzkaz. Bohužel vše má svůj konec, takže i procházka v polích skončí a jakmile se dostaneme do zóny plné psích inzerátů typu „Jsem volná, jsem svolná!“, zrzavá mozkovna opět přetočí tlačítko z ON na OFF, oči se opět zamlží, šňupák je magnetem přitažen k zemi, sluch je zcela vypnut a od mordy visí opratě.

BOŽE JAK JÁÁÁÁÁ TOHLE NESNÁŠIM!!! Jedinou úlevu mi přinesl onehdá návrat z práce. Vystupuji o stanici dřív, abych trochu protáhla nohy. A cestou od autobusu jsem potkala paní s dcerou a křížencem labradora. Přebarvit ho na zrzavo, trochu ho pohubnout… jako bych ho viděla. Celý Jeho Jelimanstvo!!!! V očích mlha, šňupák přimagnetizovaný k zemi, od huby opratě, uši snad pro jistotu neměl radši vůbec, aby ho někdo nemohl podezírat,že dělá že neslyší… .

Je úlevné vidět na vlastní oči, že v tom nejsu sama. Paní taky říkala, že to je tentokrát nářez. Asi fakt nějaká psí Angelina Jolie Může se jim někdo divit?? No nemůže, ALE KDO TO MÁ VYDŽET???

Je to tady zase. Voda si vybírá nemilosrdně svou daň. A lidé můžou jen bezmocně stát, zatínat pěsti a dívat se, jak jejich domov devastuje povodeň. Tentokrát nečekaně rychle a s nečekanou silou. A lidé se na tu katastrofu můžou jen dívat.

To ale mluvím o těch, na které povodeň namířila svůj prst tentokrát. Nemluvím o nás, kteří jsme na suchu. Tentokrát to byla BATY, kdo se do toho obul a vzal do ruky telefon. Přes faru se dostala k místostarostovi Hejnic Demčákovi přímo doprostřed jednání. Přes to, že času nebylo nazbyt, našel si čas a vyslechl asi trochu složitější vysvětlování. Ono taky, jak začít, jak to vysvětlit, jak říct proč volám, aby to nevyznělo – řekněme – hloupě, že třeba kdosi zpoza vody chce dělat gesta.

Navíc, když v daný okamžik voláte, nevíte ještě vůbec, zda to co máte v plánu vyjde – pamatuju si to z minula – takže tak trochu plácáte a blábolíte, protože takhle taky běžně nevoláváte každý den. Nicméně pan místostarosta byl evidentně trpělivý, nechal si vše vysvětlit a Baty řekl, že se jí ještě během dne ozvou s konkrétním jménem těch, kteří rozhodně pomocnou ruku potřebují a potřebovat budou.

V Hejnicích, které jsou místem momentálně dost odříznutým od světa, pomoc se tam evidentně kamiony zrovna nevalí, v televizi taky nejsou 24 hodin denně a navíc je tam hodně sociálně slabých rodin, evidentně pracují zdatní lidé. Protože to netrvalo dlouho a ozvala se kolegyně pana místostarosty a dala Baty jméno a adresu člověka, jehož dům stál hned u vody. Rodina je evakuovaná a přišla úplně o všechno. Manželé jsou čtyřicátníci se třemi dětmi. Dvě jsou školou povinné, třetí nejstarší má partnerku, která je nyní těhotná.

Baty vyhodila po soukromé linii získané informace mezi Zvířetnický lid a rozjelo se sbírání. Jsem maximalista, takže mě napadlo, že by nebylo od věci, stejně jako minule, kdy se sbíraly peníze na Moravu pro paní Březinovou, poslat tuhle skvělou myšlenku víc do světa. Protože je určitě víc lidí, kterým je také bližší myšlenka dát peníze na konkrétní místo, konkrétním lidem, než je dát do anonymní hromady.

Tak jsem se Baty a ostatních zúčastněných zeptala, zda nechtějí svůj záměr zveřejnit, že se určitě najde pár dalších lidí, kteří tuhle cestu uvítají. Dostala jsem souhlas a tak jsme tu. Pokud si do Googlu zadáte slova „povodeň Hejnice“, lze najít množství fotografií a videozáznamů včetně zprávy městského úřadu Města Hejnice, takže je možno si ověřit situaci

Jak jsem psala, v Hejnicích je hodně sociálně slabých rodin, takže tentokrát bylo rozhodnuto, že po ukončení sbírky se nebude předávat hotovost, ale za vybrané peníze se nakoupí to, co bude pro vybavení domácnosti v daném momentě nejvíce potřebné.

Sbírání bude probíhat do ve dvou vlnách. První, která spontánně začala hned v pondělí po první povodni, končí pro příspěvky složenkou 20. srpna, pro převody na účet 23. srpna.

Hned 24. 8. vejdeme opět do kontaktu s Hejnicemi a zjistíme, co je potřeba nejdřív a nejvíc, to koupíme prostřednictvím internetu a dodávkové firmy, případně najdeme mezi sebou kurýra, protože nejpotřebnější budou třeba menší věci, související s nástupem dětí do školy, ochlazením, drobným, běžným provozem domácnosti.

Průběžně se pak dají posílat příspěvky do druhé vlny, jejíž konec včas oznámíme a za jejíž výsledek opět koupíme něco po konzultaci s hejnickou radnicí. Podle vývoje situace, podle toho, kde evakuovaná rodina bude v tu chvíli bydlet, a jak na tom bude, je možné, že výsledek první vlny počká na vlnu druhou, pokud by se to ukázalo být účelnější. Veškeré informace budou průběžně na diskusním fóru, uvedeném na „nástěnce“ vedle Zvířetníkového textu.

Pro ty, kteří neznají č. účtu a budou se chtít k myšlence připojit, je následující návod: vpravo na Zvířetníkových stránkách je nástěnka a na ní je odkaz na fórum, kde probíhá jednání o sbírce. Na straně 1 diskuse na tomto fóru je v jedenáctém příspěvku v pořadí nick zana-moderátor, 10. 8. 2010 17,35 hod., uvedeno číslo účtu a vypsána celá procedura posílání, včetně variabilního symbolu. (Fórum má určitou přihlašovací proceduru, úplně nejjednodušší zdroj informace je, mezi námi, dotaz na některého Zvířetníka.)

TAKŽE OTÁZKA ZNÍ – VSTOUPÍME ZNOVU DO TÉŽE ŘEKY?? (jak příhodné v téhle souvislosti). Jak znám Zvířetníky, Zabukisty i Nezvířetníky, tak si myslím, že to pořekadlo, že nevstoupíš 2x, že ho popřeme.

Už vod pátku s tim votravovala… furt: „Ešusi přijede Maceška!“ „Budeš mít návštěvu!“ a „Frydrycha Falcká přijede!!!“ Děs. Jediný čemu sem rozuměl, bylo, že přijede návštěva. To jo, to znám a zpravidla to věstí nějakou zábavičku. Buď přijede baba nějaká (Ešče aby jezdil chlap!! Nesnášim chlapy. Psí teda.) a nebo má přijet Pavlínka, nebo někdo z Pavlínčinejch kluků. Každopádně to vždycky znamená oživení. Pavlínku můžu podrápat a funět jí do ucha, s klukama hrajem čutanou a s babama?? No to snad ani nemusim popisovat, že ne?

No nicméně, dobře přijede. Někdo. Ale kdo?? Vim já, kdo je Maceška?? Nebo ta druhá? Ta Frydrycha Falcká?? No nevim. Nevim prostě. Páč mě se tady nic neřekne. A nebo možná i řekne, ale průvan v hlavě to zas roznese po vokolí. Takže sem prostě nemoch vědít, že Maceška a Frydrycha Falcká sou jedna a tatáž jedna. Že Maceška znamená, že moje maminka už umřela a že teda místo ní mám macechu. Ale že teda ta macecha je tak malá, tak malinká, že se jí ani macecha říkat nedá, že to je prostě malá od macechy, neboli Maceška.

Jak tvrdí pánčička. I když teda už taky trochu poporostla, ale furt je to prej Maceška, do pořádný macechy má dost daleko. No a moje Maceška se jmenuje Frída. Jenže pánčička je matla, která u jmen nenechá kámen na kameni (Taky kouknite jak sem dopad já!! Z Ashe Ešusem – děs a hrůza), takže prostě od Frídy je pro ní kousek k Frydrýšce. No a prej když už Frydrýška, musí bejt zákonitě Falcká. No řikám, je to matla.

Každopádně já sem vědíl furt nic. Velký nic, jen mě sválně tůrovala a napínala jak botu na ševcovský kopyto. Celej víkend. A pak se divila, že sem si z toho dával bahenní koupele. Jediný co člověka, pardon psa, v tom vedru taky mohlo zachránit, aby ho nekleplo. Ale musí se to umět. To není jen tak, přijít a fláknout s sebou. Musíte tam vlítnout jak do cukrárny, aby se bahno pořádně dalo do pohybu a pak to přijde.

Nááádech, zadek nahoru… hlava do bahna… bubliny… lááááááááábuš!!!! Hlava ven, výskok do vzduchu, pád z výšky a obratem udělat přejetou žábu na silnici (musíte pořádně zplacatit zadní nohy, úúúúplně na placku… zase lábuš!!! Vocásek švihá prostorem, bahno lítá v okruhu 30 km a pak přijde majstrštyk. Z místa výskok do vzduchu, přemet a pád na záda. Ve vteřině se musíte znehybnit na zádech a vytrčit všecky čtyry nohy k nebi. Vydržet znehybněnej co nejdýl. Láááááááábuš největší.

Nic nedejte na to, že se vám budou vostatní řehtat, jak momentálně zavostalý kobyly a tvrdit, že si domů vedou prase. No ať, ale… ščastný prase!! Vona vůbec neví, neví, co je to vopravdickej lábuš. No, takže dvakrát za víkend a řeknu vám s jistotou, že přežijete nejen ty hrozný vedra, ale i takovýdle příšerný napínáky, co mi furt připravuje pánčička.

V pondělí ráno, zas ty její řeči, ale to mi po víkendu bylo celkem fuk, potřeboval jsem dospat spánkovej deficit, takže ať si kecá klidně na triko co chce. A taky tady hárá vedle pudlice, takže to už jsem měl naprosto jiný starostě. Odpolko se dovalila dom a furt švitořila. To mohlo znamenat cokoliv. Když naposled švitořila, znamenalo to, že mě opustili a zbyl jsem na celým světě sám. Hodila na sebe civil a mastili jsme hned ven, ale… nešli jsme na koupák, motali jsme se furt před barákem, až se ozvalo nějaký zavolání, pánčička zamávala rukama a… v tom sem jí spatřil!!!

Princeznu líbeznou, vílu nejkrásnější, divu přenádhernou. Zvostal sem štajf! Vona asi taky a páč nikdá nic tak úžasnýho, jako sem já, neviděla. A tak se nadšením počůrala. Narostl jsem do obřích výšin, páč kterýmu chlapovi se stane, že by se z něj baba nadšením počůrala? No?? Pánové?? Nic, co??? Sem jedinej na světě.

Byl sem naprosto mimo sebe. Spustil sem oslavný tance a na důkaz svý náklonnosti jsem nejdřív chtěl milou vílu třísknout tlapou po zádech – to zpravidla dost zabírá a pak jsem se hodlal vyvalit na záda, aby jako viděla s čim přicházim. Pánčička furt jen volala: „Pomalu ty hováde!! Pomalu!! Je to MI-MI-NKOOO!! (Čímž se mě vždy pokouší informovat o tom, že dotyčný je křehký a tudíž bych se měl chovat přiměřeně. Někdy mi to do mozku doputuje, někdy ne.). Teď jsem byl oslněn vílí krásou a to chápejte, že… no nedoputovalo, no!

Ale museli byste tu krásnou vílu vidět, pak byste pochopili. Když už pánčička po stý křičela: „Zabiješ si Macešku, ty kreténe!!“ začla bejt únavná. Milá Maceška, nebo klidně pro mě-za mě i ta Frydrycha Falcká rotovala totiž prostorem a bylo jí naprosto fučík, že přes ní metám kozelce a mlátim jí tlapou do hlavy. Bylo jasně vidět, že jsem jí zaimponoval. Aby ne vižla vižlu pozná a jen vižla vižlu ocení!!! Taky když přišel MOJÍ vílu očíhnout kámoš Monty, poslal jsem ho rázně do háje. To je moje víla a ne, že mi do ní bude dělat!

Pak jsem se musel chvíli věnovat svým podpisovým povinnostem, páč chápejte – musim všem dát najevo, že tadle nejkrásnější baba na louce, je jen moje a kdo mi jí ukradne, tomu hlava upadne, takže sem se skorem vysušil, jak sem pilně podepisoval. Leč jak jsem splnil úkol, byl sem celý už jen Macešky Frydrychy Falcké. Okusovali jsme si hlavy, kopali se navzájem do hlavy, já sem slintal, až byly vopratě na všech barácích vokolo, ukazoval jsem Macešce, jak se dělá psí kotól přes ležící Macešku, až měla pánčička strach, abych z ní nevypustil duši. Ha! Z vižly? Vypustit duši?? To nejde!!!

Šak to jsme se enen taky teprv polochtávali. To nejlepčí přišlo, když jsme došli dom. Frydrycha Falcká se navalila dovnitř a vtrhla do mý misky s vodou. Na to že to je víla, pije dost jak prase, to vám řikám. Byl sem z toho, jak tu vodu lemtá, tak paf, že sem se musel jít taky pro jistotu napít. Ač jindá naprosto nepiju a předstírám, že sem velbloud. Mučim tim pánčičku, vona neví, proč to dělám a je celá hyn, že i když je 40° ve stínu, tak nepiju. Ale tetkon sem musel zjistiti, jestli je s tou vodou fšecko v pořádku, když Maceška lemtá jak vo život, až je voda i v kůchni. Pánčička se smála, nevim proč teda. Mi nepřijde vtipný, aby víla pila jako schvácenej tažnej vůl. Trochu se tim u mě na chvilku shodila.

Ale jen na chvilku. Pak už jsme se zase začli masit. Pánčička si naivně myslela, že když nám dá každýmu tyč z bůvolí kůže, tak nás zabaví. Heh, furt to řikám, že je naivní, až hloupá. Navemblovali jsme se pod stůl. Páč – chápejte, tam je naprosto nejmenčí prostor a seděj kolem toho všichni. Takže to pak ty rvačky maj nejlepší grády. Proč?? No příklad: když ležíte na zádech a kopete usilovně do soupeřovy hlavy nebo břicha, máte šanci, že při tom ešče nakopete minimálně dva stolovníky! A to se dost počítá. Pak Frydrýška objevila, že se dá obíhat dokola ve směru: kuchyň – obývák – předsíň – kuchyň… vymoženost panelákovýho bytu. Taky sem to v jejím věku dost oceňoval a honil sem se tady s Pavlinýma hošíčkama. Tak proč si trošku nezavzpomínat na dětský leta, že jo. Tak jsme dvě kolečka dali.

Pak po nás pánčičky na střídačku chtěly trochu produkce. Vopruz jako, řikám rovnou. Nebohá Maceška musela metat kotrmelce, chodit okolo, sedat, lehat, proplejtat se mezi nohama, nebrat si žrádlo a tak jako podobně. Ale je dobrá. Fakt, jde jí to moc dobře a taky jí to jde moc dobře s její menčí pánčičkou. Páč má nejen svou velkou pánčičku, ale taky dvě menčí pánčičky. A poslouchá pěkně. No taky vižla, že jo. Nejsme žádní blbci.

Takže jsem se nechtěl nechat zahambit a jako správnej chlap ukázal, jak umim vobjednat rum, že umim scípnout, z mrtvoly se změnit na veverku a z veverky se změnit v zajíčka… no dobře!! Dobře. Máte pravdu, udělali z nás kašpary… ale… řekněme si to na rovinu, za tu dobrotu, co jsme pak dostali to stojí, víme?

Pak vstoupil na scénu Kostižer taky. No je to profík, to se hned pozná. Milý Macešce předvedl, jak asi tak vypadá ptačí Betmen! Seděl pánčičce na ruce a že mu do gezichtu funí psí raťafák, ho fakt jako netankovalo. On si je prostě jist, že každýho čokla přepere, tak jako mě. Celá Frydrýška byla vyřízená. Myslim, že celou tu dobu ani nedejchala (divim se, že neomdlela na nedostatek kysliku). Pánčička se celou dobu modlila. Až později mi došlo, proč se modlila. Modlila se, aby Kostižer nedostal opět svůj slovní průjem, který se bohužel nedá cenzurovat a je zcela nepublikovatelný. Naštěstí na to nedošlo a my se mohli přesunout do hospůdky na kávičku.

Miluju chodit do hospůdky. Protože to znamená, že si buď pudu koupit tatranku (či housku) a nebo mi bude rovnou místními slečnami přinesena. Miluju místní slečny. Tentokrát jsem na ně, ale neměl moc čas, byl jsem zcela zaneprázdněn svou Maceškou Frydrýškou Falckou. A to až tak, že jsem jí ve svém svatém nadšení počural její nádhernou hlavu. Pánčička opět volala, že sem prase, ale nerozumí ničemu. Ani tomu, že moje je to, co si podepíšu. Nerozumí tomu natolik, že milé Macešce hlavu omyli. Jsou malicherní. Když můžou bejt mezi lidma hlavy pomazaný, proč nemůže být mezi vílama hlava počuraná??? Nechápu.

Voni pili kafe a my lezli po lavici, si navzájem po hlavě, Maceška mi dávala hubičky, já sem jí vokazoval, jak se dělá žehlička, až to pak nakonec únavou dělala sama (páč usínala a potřebovala si vopřít hlavu vo lavici) prostě příjemně strávený večer. Pak jsme si ještě s Frydrýškou polítali cestou z hospůdky, ale bylo vidět, že už je unavená, páč v letu padla na hubu. Ale tak, co to je pro nás, vižlí národ. Je to holka bytelná, běžela dál a ještě jsme se trochu zmasili.

Pak mi jí vodvedli do auta a že prej zase příště. Jak příště??? To mi jí tu nemohli nechat??? Pánčička furt volá, že chce dva psy!! To jen pánik to bojkotuje. Když ten pes bude fena, tak já sem všema čtyrma pro. A ešče nejlíp, když ten pes bude fena Maceška Frydrýška Falcká!!

Celým světem opuštěn! Sem byl, fakt!! To by jeden nevěřil, čeho se taky dočká!! Nastalo tudle pobíhání. Jak pánčička začne pobíhat, znamená to jediný – bude akce. Akce mám rád, páč mám rád, když se něco děje.

Jenže tentokrát pobíhala jinak. Tak nějak málo jako. A hlavně! Nepadlo ani jednou její oblíbený: „To budeš koukat hošíčku!“ No sice sem pak koukal, ale dost jinak, než jsem měl představu teda. A pánik taky ani jednou neřek: „Tak sem slyšel Ashi, že ty zůstaneš doma!“ To říká dycky, když se někam jede, aby mě pozlobil, a já mu na to nikdá neskočim. No ale tentokrát nic! Zato se hodně telefonovalo s Babinou.

A furt se něco řešilo, jako že v kolik příde (Proč bude chodit, když my tu nebudem??), kolik čeho mu má dát (Komu by co dávala, když tu nikdo nebude? Možná Kostižerovi? Že ten by zvostal doma?), v kolik s nim pude ven ( Že by tahala Kostižera s klecí na procházku??) a tak jako podobně. Bylo jasný, že na chalupu se teda nejede, ale něco se chystá. Ale tak nějak podezřele. A to byl teprve pátek!

V sobotu ráno jsme šli s pánikem ven. A šli sme na dlouho. Divný – to by znamenalo ale, že se nikam nejede. Přišli jsme dom a pánčička vstala a začla se zprovozňovat. Byla v tý koupelně moc dlouho, mnohem dýl, než když jde za prací. To už je mooc nebezpečný, jak se začne šlechtit, začínám čout něco nekalýho pro mě. Pak vyndali malej batoh a to už mi to pomalu došlo docházet. Jede se někam. Jede. ALE BEZE MĚ!!! BEZE MĚ!!!

To já sem ten někdo, komu se toho bude dávat tolik a tolik!! To já sem ten někdo, s kym se pude ven v tolik a tolik. Žádnej Kostižer! Jááá! To já tady zvostanu. To mě se chystaj vopustit!!! Propadnul sem trudomyslnosti. Ešče sem se zkoušel připomenout tim, že sem se soustavně motal pod nohy – páč třeba mohli zapomenout, že jo. Taky sou jen lidi. Ale ne. Ne. Opravdu jedou beze mne.

Zahájil sem protest! Vystěhoval sem si všechny věci z bydliku do předsíně a na výraz prostestu sem seděl v bydliku na holé zemi, abych zdůraznil to, že sem naprosto nebohý stvoření, s kterym už se jaksi nepočítá. Připadal sem si jak ten starej školní sešit, co měl vzadu napsáno: „Až dosloužim, chci do sběru!“ I já sem evidentně dosloužil. Už mě nechtěli.

Protest ovšem očividně nezabíral. Pánčička juchala prostorem a porád vykřikovala, jak se nemůže dočkat, až zase uvidí hošíčky germánský. JAKÝ HOŠÍČKY GERMÁNSKÝ??? Jedinej hošíček, kterýho má znát, sem já a já sem Maďar. Přece!! Čistej Maďar. Co to znamená? Konkurence vod sousedů nějaká???

Přitvrdil sem a začal sem se vydávat za uvadající tulipán. To se musíte tak jako vnitřně zhroutit do sebe a patřičně naklonit hlavičku. Tak jako to dělaj tulipány ve váze, když už to maj za sebou. NIC! Chápete to?? NIC!! A ešče mi sebrala misku!! Nejdřív sem propadnul trapný naději, že třeba konečně začíná balit i moje věci, ale když jí naplnila a flákla do lednice, sklaplo mi definitivně. Bylo to nevodvolatelný. ZŮSTÁVÁM DOMA.

Zase sem ze sebe rychle udělal tulipán. A pro jistotu sem přidal ešče voči vod kolegy baseta. To už přece musí zabrat!! Jo, tak leda kvedlačky. Nezabíralo na ně vůbec nic a nic. Pak už byli mezi dveřma!! Katastrofa. Pánčička mi ešče řekla: „Buď tady hodnej hošíčku, pořádně to tady hlídej, já se jedu číhnout na hošíčky germánský.“ Zaklaply dveře a… byl sem definitivně vopuštěnej! Co mi bylo platný, že mi tady nechala krajíc oblíbenýho suchýho chleba a dobrůtky rozmístěný po předsíni?? Když mě tu nechala samotnýho!!!

Jen moje hrdost mi nedovolila štkát. Ale bylo mi hrozně, věřte. Schoulil sem se do pelechu, kam sem si odnesl tu suchou skývu chleba jako vzpomínku na své nejbližší (dobrůtky sem sněd, to jo, nejsem trouba) a poddal se osudu.

Byl sem sám celou věčnost. Celý roky. Možná to bylo i nějaký to století, jak to tak vodhaduju. Pak se vozval klíč v zámku a přišla Babina. Byl sem rád to jo, ale žal a zármutek a vědomí toho, že jsem již zcela opuštěn (to, že přišla Babina, mému vědomí nějak uniklo, neb se cele oddalo svému bolu), mi nedovolily radovat se z příchozí návštěvy. Trudomyslnost mnou cloumala na plný pecky.

Babina se snažila. To se jí musí nechat. Přinesla další nasušenej chleba. Leč, bol v mém srdci byl hluboký a neměl sem ni žádné chuti do života, natož dát si tvrdou patku. O tom, že bychom si mohli hrát s Krysou Vasilisou, si mohla Babina tak leda nechat zdát. Byl sem zcela zlomen na duchu i těle. Pak teda zašustil druhej pytlik, a to už byl můj bol hnedle vo kapek menčí.

Bodejť by ne, že jo, když v pytliku bylo masíčko. S masíčkem se lépe truchlí, to je bez debaty. Rozhod sem se, že s tim umíráním na žal ešče kapek počkám. Možná do večeře. Rozhodně se mi bude líp uvadat s plnym žaludkem. Ale… z bydliku sem nevylézal. Nožky byly žalem velmi zesláblé.

Velmi zesláblé, ani na odpolední procházku mě nemohly odnést. Plouhal jsem se jako svůj stín, kdeže byly mé starty z nuly na sto za pikosekundu. Popocházel jsem jak na smrt nemocný. Taky sem ale byl! Zcela sem cejtil, jak už mě smrt obchází. Radši jsem se nevzdaloval od domova. Kdyby to přišlo, ať zemru na svém pelíšku. Marně mne Babina lákala. Na nějaké dálkové trasy byla má mysl příliš temná a tělo jako čajíček pro malé robě slabé. Dopotácel jsem se do bydliku a vyčerpaně se sesul do pelíšku.

Babina řekla, že už na mě kašle, na divadelníka jednoho, a šla si kutit něco do kůchně. (Už sem jí tudle trapnou poznámku ale vodpustil. Taky – těžko mohla zažít něco tak hroznýho, co jsem prožíval já, tak nemůže pochopit). Pak přišla konečně večeře. Jediný světlý bod mého dne. Vdechnul jsem obsah misky a opět zemdleně uvadl. Večerní venčení jsem přetrpěl, i když obejít blok našeho domu mě stálo nadpsí úsilí.

Když jsem přišel domů, byl jsem z toho náhle šťasten jako ta blecha. Nějak sem to štěstí neuhlídal a jak mě to přepadlo, přitáhnul sem za Babinou celej radostnej do kůchně. A vzal sem s sebou pana Mechače. Nechtěl sem, aby mu bylo smutno tak jako mně prve. Ukázal sem Babině, jak umím pana Mechače krásně zavraždit a pak sem jí ho uslintanýho vrazil klína, že jako budeme hrát na skovku.

To se hraje tak, že se mi řekne: „Di pykat!“ a já vysmažim do předsíně (Nejdřív ale zkusim, esli nestačí, když budu pro tentokrát pykat mezi dveřma, to nikdá neprojde a tak du do předsíně). Zatimco pykám v předsíni, tak mi Mechače skovaj. Pak zavolaj:“Poď hledat!“.

Já se v předsíni nejdřív přerazim, páč mi to v rychlosti dycky uklouzne, pak vlítnu do kůchně a pátrám jak Kolombo (Myslim toho detektiva z televize, ne toho smetáka józefpšíkovitýho, co si ho pořídila moje kámoška sousedka Danuška – teda tetkon už bejvalá kamoška, když si nasadila do bytu tu konkurenci.) Jsem dobrej, takže pokud Mechače nezasednou (to se fakt blbě hledá, když na něm někdo sedí), takže ho najdu hned, ať ho daj kam chcou a jede se znova.

Tuhle hru můžu, ta mě dost baví, do nekonečna. Jenže – lidi nekonečno nevydržej, takže když Babina vyčerpala všechny skovky, včetně zasednutí, rozhodla, že se půjde spát. A dobře udělala, páč sem usnul a když sem se vzbudil, byla ešče skorem tma, ale… zas klíč v zámku… a … PÁÁÁÁNČIČKÁÁÁÁÁÁ a PÁÁÁÁNIIIIIK. BYLI TU! VOBA! ZPÁTKY! NEVOPUSTILI MĚ NA FURT, NEVOPUSTILI. Měl sem strašnou radost. Úplně velkou a největčí.

Tentokrát se vo mě nepokoušel bol, ale infarkt. Z radosti. Pánčička taky měla radost převelikou, ale nemohla jí vyjádřit, páč byla bez hlasu. Asi možná esli ty hošíčci germánský za kterejma to jela (BEZE MĚ!!! To musim opět zdůraznit, aby se na to náhodou nezapomnělo.), tak esli voni nezlobili třeba nějak a vona na ně musela křičet??? Když zlobim já, taky na mě hodně nahlas volá a slibuje profouknutí nějakejch bubnů.

No ale to mi bylo v podstatě dost šumák, že mohla jen šeptat. Ono, taky je to svým způsobem výhoda, když je hlasově indisponovaná, páč nemůže hlasitě slibovat to profukování, roztržení na dvě půle, výrobu štěkaný, štěkanátků a tak jako podobně. Nedělá tim pádem tolik ostudu. Ale nebezpečná je, i když je němá, to je fakt, páč nohy jí dost sloužej a dokáže se u vás zhmotnit ani nevíte jak.

Ale tetkon byla ráda, že se zas vidíme, byla celá radostná a veselá, vypadala nějak nějak dost mimo sebe (eh, ne že by jindá nebyla, ale tentokrát byla fakt celá hyn). Hned mě popadla a ač bylo půl pátý ráno šli jsme courat po sídláku. Pánik šel courat do postele, páč ten byl vorvanej jak vorvaň. Prej z cesty. To má stejnak za to, že mě nevzal s sebou. Kdybych jel taky, byl bych mu oporou.

Prošli jsme se sídlištěm a za hodinku se šlo do pelechu. Tentokrát se mi ale moc dobře usínalo. Byli jsme všichni pohromadě a tak to má taky bejt. Ne že si budou courat někde po cizině jen kvůlivá bandě nějakých cizích chlapů. Páč jak sem se druhej den dozvěděl, hošíčci germánský nejsou naštěstí čokli, takže žádná konkurence, ale muzikanti nějaký. A to mě nevzrušuje. Když teda za nima nevodjedou beze mě.

Už sem si tudle řikal, jak je ten svět nespravedlivej. Že jeden aby urval babu, musí za ní. Jak to maj ty ženský jednoduchý, furt abychom se snažili my, chlapi. Ale tuten víkend mě přesvědčil, že nemám až tak úplně pravdu jako.

V sobotu ráno pánčička furt: „Hošíčku, to budeš koukat!“ a „Hošíčku, bude pře-kva-pe-nííí!“ a „Hošíčku, už se těš!“. Záhadná jak ježek v kleci. Ale! Pak se uřekla! Ha! Povidá: „Hošíčku, budeš mít radost, AAAJŠA PŘIJEDE!“ Tak sem hned mastil k voknu, kde Aischu zpravidla vyhlížim. Ať sem vyhlížel, jak sem vyhlížel, Ajšadlo nikde.

Ale co se divim, ženský maj dycky zpoždění. Neva, aspoň mi v milém zadumání a monitorování okolí lépe uběhl čas, kdy pánčička zas chystala a mrmlala:..“ Buchty máme, kafe taky, mlíko! Mlíko do kafe nemáme! Sváču tam mám“ … a podobný zbytečnostě. Že by třeba řekla něco rozumnýho v duchu jako: …“ a půlku pečenýho berana pro hošíčka už sem taky zabalila…“ to nepřipadá v úvahu L.

Takže Ajšadlo nedorazila a my sme vyrazili. Její smůla, že to nestihla. Já sem celou dobu bedlivě dával pozor, esivá nejde. Pak sem zase dával pozor cestou – a!! No to snad není možný! Na semaforu za námi stál v autě pánik vod Ajšadla. Něco na sebe s mym pánikem pokřikovali a pak jsme jeli každej jinam. Rozplakal sem se. Páč Ajšadlovýho pánika mám rád a příde mi nespravedlivý, že sem ho nemohl pozdravit. A taky tam určitě měl Aischu a nechtěl mi jí vokázat. Slibotechny to sou fšichni! Slibotechny. Prej Aischa přijede – a prt! Neviděl sem z ní ani špičku vocásku!

Než jsem se vomrknul, byli jsme u chalupy. No u chalupy, přesně řečeno, ještě kus od chalupy. Páč po zimě je cesta k nám prostě neprůjezdná, takže chodíme od nádraží. Což mně naprosto vyhovuje, páč mám o procházku gratis navíc. Jako dycky sem šel s pánikem napřed, pak sem se vyslal k pánčičce, která se courala vzadu s Babinou a obratem se těch x desítek metrů katapultoval zas zpátky k pánikovi. Příjemná rozcvička, člověk pak k chalupě dorazí už řádně rozehřátý a může se věnovat různorodým činnostem, jako je běh po kladině a skoky přes překážku. Případně – jako tentokrát – monitoring Máni. Máňa je myš. Tentokrát se usalašila v záhonu před chalupou. Já do záhonůch nesmim, to vim. Ale ta mrcha to neví – nebo možná jo? A právě proto je takovej kus od okraje záhonu?? To by mohlo bejt!

Každopádně ať je to jak chce, pro mě to znamená stát u záhonu v pozici naprostýho idiota. Což značí, že přední nožky mám přesně na hraně záhonu, ty zadní, páč sou nedočkavý, stojej zase hned těsně za předníma a hlava se snaží s maximálním úsilím, co nejvíce přiblížit k místu, kde by se mohla Máňa pod zemí pohybovat a to je pochopitelně co nejdál od okraje záhonu. Jo vypadám pak fakt blbě. A navíc – hrozí že přepadnu a dám si na hubu (a to si dovedu představit, jak se ostatní pak baví na můj účet-jéénže, tu radost jim neudělám – doufám, teda).

V pohodě si monitoruju, až mě z toho bolim celej já (No! Jen si to zkuste stát v takovýhle pozici třebas i hodinu!) a v tom přijde pánik a praví: “ Ty vado Ešusi, Ajša už je na cestě!“ Ajšaa? Na cestě?? Mrsknul sem s sebou, abych viděl na cestu, ale žádná Ajša tam nebyla! Zas mě lakovali, jako ráno! Zas jim na to někdy skočim. Furt bejt za blbce mě taky neba. Pak se z chalupy vybatolila pánčička a povidá „Hošíčku??? Půjdem naproti Ajšadlu Plašadlu?“

Naproti?? Jít naproti to znám! To chodim Babině, když přijede vlakem. Znamená to vyřítit se z branky na louku, tu přelítnout, stejně jako kus toho obřího pole a tam Babinu porazit. A pak z ní vymámit kus žvance, jako úplatek, abych jí neporazil znova. Takže sem vyrazil. Start z nuly na sto ve vteřině, takže na konci pole jsem byl hned. Voni ešče nevyšli ani z branky. Vrátil sem se. Vyrazil sem. Vrátil sem se, vyrazil… jo asi tak šedesátkrát, než se voni spolu dosápali taky na konec pole.

Proč se lidi pohybujou tak nepřiměřeně pomalu? Pak sme společně přešli koleje – to musim chodit dycky u nohy a to mě hrozně nebaví. A pak jsem opět vyrazil pěšinkou dopředu. Zas nestíhali. Pochopitelně, takže mi nezbejvalo nic jinýho, než lítat tam a zpátky, tam a zpátky.

A pak sem to viděl!! Normálně tam byli. Fšici. Aischa, její pánčička i pánik! Tak sem letěl jak nejrychlejš sem uměl, abych byl první, kdo je z nás přivítá (páč při vší úctě, ale nezlobte se, vy lidi se nevítáte pořádně, pořádně to umíme jen my čoklidi). Jak sem tak letěl, málem sem se cestou srazil s Ajšadlem, která taky letěla, aby zas přivítala naši delegaci. Nemáme to my čoklidi jednoduchý, nejdřív musíme přivítat vás a pak se můžem přivítat teprve spolu. Aischa jak holka je citlifka, takže shledání s námi po dlouhé době lehce oplakala (Eh, jen tak mezi náma jo? U ní, je po dlouhé době i po jednom dni, tak to berte s rezervou. To víte, žencká).

No všicí sme měli radost, že se zase vidíme a největčí my dva. Tož vona nakonec Aischa fakt přijela!! Voni nekecali!! Tak jsme hrozně moc lítali spolu s Aischou polem. Dokolečka dokoláá, chvíli sem honil já ji, pak zas ona mě. Paráda no. Pak jsem jí běžel vokázat, jak to u nás vypadá, co kde máme a tak. Kde bydlí Máňa sem jí nevokázal, to je moje tajemství. Pak sme našli poklad. Moji starou obří kost!! A to bylo! Pochopitelně sme jí potřebovali nutně oba. A hned. A včera bylo pozdě.

Zlobil jsem Ajšadlo hrozně, běhal jsem po zahradě tak, aby mě nemohla úplně jako dostihnout, ale aby to bylo jen vo fous. Byla na mrtvici. Měl sem naprosto škodolibou radost. Za chvíli začla nadávat jak špaček a to se mi líbilo moc. Tak jsem jí zlobil ešče víc a pak úplně nejvíc, když jsem si lehnul a začal tu kost vohlodávat. Ajšadlo krásně pracovala k žinfárktu. Ostatně není nic jednoduššího, než se na to podívat, máme to zdokumentovaný.

Měl jsem z ní hroznou srandu. Ale sem měkkosrdcatej. Tak to víte, pak sem na kost jako chvíli nedával pozor. Abych jí udělal radost. Přece jen je tady hostem. Byla blažená, letěla jak magor a kost mi ukradla a dělala s ní hrozný štráchy, jakou to má vzácnost. Tak sem to hrál s ní dál a taky sem kost potřeboval. Nutně. Hrál sem to dobře, páč mě všem bylo moc líto a dostával sem odškodný za to, že mi ukradla mojí hračku. Od Aischový pánčičky sem dostal psí dobrůtky a od mojí pánčičky dokonce tvarohovou buchtu! Považte! Byla vod stolu!!! Vod stolu se u nás skorem nikdá nedává.

Pak sme šli na louku, kde máme kladinu a překážky. Ajšadlo pochopitelně s kostí. Tomu rozumim. Nemůže jí přece nechat někde ležet jen tak, to bych jí to mohl taky sebrat. To je naprosto jasný. Heh, jenže pak šla běhat na kladinu a… kost… zvostala vopuštěná. Moje chvíle! Drapnul sem ohlodaninu a tradááá prostorem. Chyť si mě, když to dokážeš! Chvíli sem kroužil, chvíli sem hlodal, ale… vodolejte těm jejím vočím. Zas sem jako nedával pozor a nutně musel jít čůrat. Měla radost, měla. A fordila prostorem s kostí v kušně

No a pak. Pánčička vytáhla… KOPAČÁKA! Kost zapomenuta, Aischa zapomenuta a voči sem měl jen pro Kopačáka. Víte, loni sem se totiž naučil hrát fotbal a slušně mě to bere. Nesmim mít teda s sebou Pískače to je fakt, na tom ujíždim, to obětuju i zajíce. Ale Kopačák to je vášeň. Nejlíp, když ho kopnou co nejdál a já ho pak valim přihrávkou k nim. Tetkon už vim o čem tahle hra je a baví mě – no – jako každýho chlapa prostě.

Takže chlapi mi kopali a já lítal sem a tam, až sem si šlapal po jazyku. Nebohou Aischu nutili, že by jako mohla udělat nějaký to hopiky hop přes překážku. No dělejte hopiky hop, když máte KOST! A musíte na ní dávat pozor! To nejde! To fakt nejde. Ale to lidijové naprosto nikdy nepochopěj prostě. Takže to bylo furt: „Aischooo, hop! Hop!“ A je to holka šikovná!! Vokázala jim, zač je v Pardubkách pernik.

Ať se snažily pánčičky sebevíc, hopiky hop se nekonalo! Je pevná v karakteru Ajšadlo jedna. To se mi líbí. Řídila se heslem pana Cimmrmana. Žádný přeskoč, přelez, NEPODLEZ! Ale – můžeš podlézt, ale musíš se pak narovnat! Ať dávaly laťku sebeníž, dycky šla pod ní (a že to teda musela bejt chvílemi fuška, páč jí donutily se plazit J ). Až nakonec pánčičky rezignovaly a daly laťku na zem J. Pěkně je vydusila, elegantně přeběhla a šup za kostí! To se prostě pozná inteligentní jedinec, to je bez debaty.

Pak jsme se zas vrátili na zahradu a střihli si ještě párkrát scénku zvanou Všichni potřebujem kost. Můžu vám říct, že je lábuš se na Ajšadlo dívat, když je zrovna v pozici bezkostlivce. Kdybych měl fousy, tak se pod ně nesměju, ale řechtám jako valach na pastvě. S jakou vášní vona vám vzývá šécky svatý, jen aby se k tý kosti dostala. No a nedejte jí to potom. To by jeden musel bejt z kamene. A to já teda nejsem.

Klidně bych jí pučil kost i domů, ale to jí nedovolili. Takže, když pak odjížděli dom, smutně koukala, že jí musí nechat na zahradě. Tak sem jí šel aspoň kousek vyprovodit, aby jí to nebylo až tak moc líto. Padla hubička na rozloučenou, různý mávání a tak jako podobně a pak už jsem mazal zpátky na zahradu. Přece jen – kost už tam byla dlouho sama!! Vopuštěná, nehlodaná, nehlídaná…, ale víte co? Když jí nemáte před kým hlídat – není to tak úplně ono. Takže doufám, že brzo zas nějaká baba přijede a já jí budu moct vokázat, jaký to tady mám poklady.

Váš Ešus

Mezi lid psí se dostala velká prosba. Prosba, z které mě hodně bolí na duši, protože, osud je někdy opravdu složitý. A nejhorší je, pokud je složitý pro dítě.

Prosba se týká pomoci slečně, která se řízením osudu od dubna letošního roku octne v dětském domově v Tišnově. Jak jsem si ověřovala, nejde o hloupý vtip – i když tentokrát bych to uvítala. V její těžké životní situaci je jí největší oporou pejsek nalezenec, kterého se ujala. Jeho páníček se hledal a nenašel, pejsek a holčina se na sebe upnuli. A teď je má osud rozdělit.

MOC PROSÍM, OPRAVDU MOC – NENAŠEL BY SE V TIŠNOVĚ NĚKDO, KDO BY MOHL POSKYTNOUT NÁSLEDUJÍCÍ?

Cituji:

Hledám lidi s dobrým srdcem, moje kamarádka Hanka jde do Tišnova do dětského domova a má malinkého pejska křížence jezevčíka. Moc jej potřebuje, jsou to kamarádi a on jí dává sílu tu životní ránu vydržet. Proto hledám hodného člověka, který by byl ochotný nechat pejska u sebe doma v TIŠNOVĚ ubytovaného.

Přes den ideálně někde venku v zabezpečeném prostoru, ať už kotec, dvůr či zahrada, kam by se Hanka mohla ve svých volných chvílích dostat a odkud Max nemůže samovolně utéct – je to trochu tulák, když se začmuchá, zapomene na to že se toulá. Aby měla Hanka možnost každý den pejska chodit poctivě venčit i krmit. Stačil by nám kotec, pejskovi to nebude vadit, není náročný a nechceme po nikom aby se o něj staral, Hanka je velmi poctivá a nestalo by se, že na něj nebude mít čas. Je ji 15 let a moc by ji to pomohlo.

Krmení, očkování a veškeré potřeby pro něj budu financovat já a potřebuji jen ten kotec či celkové ubytování pro malého Maxe kam může jeho panička každý den po škole přijít, dát mu vodu, krmení i pořádnou procházku. Vše ošetříme smlouvou a domluva je jistá. Prosím, kdo má srdce a je ochoten pomoci, ozvěte se.

Max má 9,5 kg asi 2 roky, snese se s pejsky, je hodný na lidi i děti a je naprosto nenáročný a hodný.Na fotce je pejsek o kterého se jedná. Potřebujeme ubytování ideálně od konce dubna nejdéle na 3 roky. Pejska teď ještě nechám kastrovat aby nebylo riziko že někomu nakryje fenku a tak, navíc je zbytečné, aby voříšek sekal další. Veškeré věci, jako vodítko, obojek, pelíšek, misky,
atd. Hanka pro něj dostane ode mě, krmení, očkování, a popřípadě veterinární výlohy hradím já.

Christina

Telefon:  734300562

 No, píšu to a není mi z toho ani trochu dobře. Dovedu – ne kecám, nedovedu!! – si představit, jak teď té holčině musí být. A proto jsem to honem sepsala, honem poprosila Dede, jestli to nemůže přednostně vyhodit do éteru a proto prosím, jestli se v Tišnově nenajde někdo, kdo může pomoci pomocnou ruku.

Jo, já vím. Zní to podivně, tenhle nadpis. Zpravidla se hledá nový páníček, nový domov, nový pelíšek nebo tak nějak podobně, pro nějakého pejska, kočičku… Ale, je to tak. Já hledám opravdu cvokhaus pro Cvoka. Proč?? No protože Cvok opravdu jest cvokem a jako takový, musí mít nutně cvokhaus a jeho páníček musí být taky cvokem. Proč? Oč jde??

Jde o nádherný psí stvoření. Nevěříte? Tak koukněte. Jde o příšerně praštěný psí stvoření. Nevěříte? Tak se zase koukněte..

Cvoka jsem měla na malou chvíli možnost poznat osobně. A už mi zůstal v srdci. Proč? Protože je to pes bláznivý, pes optimistický – prostě pes mého srdce. Je to taková Ešusova duševní kopie. A já bych mu ráda pomohla najít toho správnýho člověka. Tak jaký Cvok je??

Je mladý. Je plný života. Je plný praštěných nápadů. Je to energetik, který si není vědom své velikosti a razance. Chce vám vyjádřit svou náklonnost a dá vám takovou tečku, že vidíte i ty svaté, kteří neexistují. Je v jednu chvilku tady a než domrknete, je na druhém konci republiky. V mozku průvan. V srdci optimismus a lásku k lidem. Moře optimismu a moře lásky. Pravda ta láska někdy bolí…. . Je to nesoustředěné potrhdílo.

Ale! Věřím, že ač v hlavě ZATÍM průvan a nesoustředěnost, potřeboval by nějakým způsobem pracovat. Aby se právě naučit tu svou makovici používat. Protože jsem si jistá, že se to naučí a víc než dobře. Je sice Cvok, ale bystrý cvok. A to je to, proč bych mu ráda našla toho správnýho páníčka. Protože – třeba na zahradě mu bude dobře, ale bude se nudit, to není pes jen povalovací, jen tak bokem hlídací. Ta energie potřebuje najít svoje vyžití. Takže, jaký by měl být jeho páníček?

Nooo, především to taky musí být cvok. Cvok do čehokoliv co by mohli dělat společně. Je jedno, jestli to bude klasické psí cvičení – i když tam Cvoka vidím asi nejlíp (nevím proč), nebo třeba agility, kde se psí hlava taky namaká, flyball, frisbíčko – cokoliv. Hlavně, že budou spolu něco kutit, že Cvok nebude zahálet a hlavně, že mu nebude zahálet ta jeho makovička. Klidně stačí na zcela domácí úrovni (třeba jako to provozujeme s Esšálkem my), žádná účast na mistrovství. Ale jen zahrada, procházka, pár aportíků, to si myslím, že je pro Cvoka – a hlavně jeho potenciál – málo. Jeho páník musí být zkrátka aktivista stejného kalibru, jako je Cvok.

Takže proto hledám ten cvokhaus. Domov, kde je pánik potrhlík, pánik s chutí do života, s chutí do toho cárat venku za každýho počasí a vymýšlet tomu chlupatému šílenci patřičnou zábavu. A vím, že Cvok mu to vrátí, je to pes, v jehož společnosti se prostě nemůžete cítit „pod psa“. On vám tu šanci nedá. Nuda rozhodně hrozit nebude. Je mi jasné, že s jeho potrhlosti, než se dostane do patřičných kolejí, bude možná ta nenuda trochu adrenalinová, protože přišel opravdu výchovou nedotčen – i když to se pochopitelně nyní mění – v rámci útulkových možností. Ale s trpělivostí, důsledností a znalostmi, jak se psem zacházet, se Cvok určitě naučí vše, co po něm bude jeho pánik, či pánčička chtít. A možná, že až překvapivě rychle.

Kde Cvoka najdete?? V jednom z nejlepčejších útulků co znám. V útuku Dášenka v Lučanech nad Nisou. Kde je mu fajn, ale… vlastní pánik, či pánčička jsou halt vlastní. Více informací a více fotek najdete na stránkách útulku Dášenka. 

Jen ještě dodám, že i když je zmiňováno, že by pro Cvoka byl vhodný spíše páníček, než panička, tak jsem si jistá, že panička, když bude vědět, jak správně psa motivovat, jak s ním zacházet a co je to důslednost a trpělivost. Já jsem třeba, ač mě viděl poprvé, neměla větší problém ho dostat zpátky do kotce (když teda pominu to, že poprvé přiběhnul, dřepnul a huuuuž byl zase fuč, páč se nestačil soustředit na ten piškot v ruce , ale podruhé už se nám to povedlo, nastalo půlvteřinové usilovné soustředění na piškot a pak už byl způsobný pes ) Co se reakce na jiné pesanů týče, tak s těmi, s kterými byl puštěný venku, byl v pohodě. Více ale opravdu řeknou v útulku.

Vím, že by asi těžko někdo ze Zvířetníků sám o sobě mohl, ale třebas náhoda tomu bude chtít, že by se v okolí někoho z nás vyskytl TEN SPRÁVNÝ člověk a Cvok by tak měl svůj cvokhaus. Co člověk ví, takže prosím – rozhlížejte se pozorně, zdaliž kolem sebe nevidíte vhodný cvokhaus.

 P.S. Ještě jeden detail dokreslující Cvoka. Krom toho, že to je potrhlík, je to taky kašparů král. Když jsem ho pak zavřela zpět do kotce, tak aby na sebe upozornil, vyhrabal deku, vyskočil si s ní na boudu (což podle útulkových fotek dělá často) a zpíval. Neštěkal, neplakal, prostě zpíval. S výrazem komika tam vyzpěvoval. Ne s Cvokem nuda opravdu nehrozí.

…ve sněhu je jako v peřináááách! Řikaj. Tak jsem jel v únoru zase zjistit, jestli to platí i pro letošek. Pánčička zas začala shromažďovat, takže bylo jasný, že se vaří akcička nějaká. Pánčička furt nadšeně cvrdlikala, jak už se nemůže dočkat, nosila věci sem a tam a cpala to do batohů. Když vytáhla prkna, bylo to jasný. Zas bude jezdit na tyči na horu a na prknech dolu. A my s pánikem jí budem řikat, jak moc pěkně jí to jde. A pak společně vyrazíme někam na žvanec.

V sobotu jsme vyjeli po obědě a vzali to oklikou přes náš oblíbený útulek Dášenka. Teda takhle – můj rozhodně oblíbenej neni, aby nebyla mýlka. Páč když jsme tam dojeli, tak sice pánik s pánčičkou vytahali všechny ty věci, co mi narvali do MÝHO KUFRU!! (a že jich teda bylo, protože Jana z nemocnice toho zase nasyslila tolik, že jsem tam byl zavalenej jako hornik a když se k tomu přidaly věci co nasyslila zase pánčička, nemohl jsem tam skorem ani dejchat), takže když to vyndali, mohl jsem se zas nadechnout, ale!!

Ale voni vzali taky všechny ty MOJE piškoty a začli je tam ROZDÁVAT!! Chápete?? Zadarmo!! Já dycky musim nějakou produkci a tady ty čoklidi nic, stačilo, že přišli! A navrch nevadilo, že na pánčičku skákaji!!! Sem byl celej hyn teda nad tou nespravedlností světa. A jako vrchol všeho si tam pánčička hrála s čoklem nějakym obrovským. A volala na něj Cvoku!! Cvok jeden drzej. A ešče na mě nakukoval do auta!! Aspoň teda, že ho nevzala s sebou, to jediný mě smířilo s tím, co mi před očima prováděla.

Dorazili jsme pozdě odpoledne konečně na místo činu a já to tam hned poznal. Jak jsme vešli dovnitř, utikal jsem s pelechem k pokoji, kde jsme bydleli poprvé. Tak prej tam ne! Tak jsem to zkusil u toho dalšího, kde jsme bydleli loni. Taky nic. Až pánčička odemkla nějakej novej. Hezký to tam bylo, jako ostatně vždycky. Všechno jsem to prolezl a čekal, kdy vyrazíme. A hlavně kam. Tak prý nejdřív pro peníze do baňkomatu. Páč jsme prej ty, co jsme měli s sebou, nechali v útulku. A to měli za to! Nechali tam moje piškoty a za trest jim tam zvostaly i ty jejich peníze. Tak! A já měl o prochajdu navíc. A taky o tatranku, páč vedle baňkomatu bylo co? Bylo tam VOKÝNKO! Takže jsem si šel rovnou nakoupit. Platili samozřejmě voni, když už měli peníze.

A pak kam? No šup do restaurace. Taky dobrý místo! Hnedle mě tam poznali a hnedle si mě považovali. Vítali mě jako národního hrdinu a já jen koukal po pánčičce, jestli jako sleduje. Že jako až zas bude dělat to svý bububu, tak aby věděla, že JÁ! mám kam jít, kdyby mě načtvala moc. Mám to tam rád! Je to velmi příznivé místo. Vedou ho pán a pani Rohlikovi. Vždycky když mě viději, že jdu na návštěvu, už maj totiž pro mě přichystanej rohlik.

Mají tam taky pultik, kde když si stoupnete do fronty, dostanete taky rohlik. A taky moc milý personál, který ví, co takovej pes potřebuje. A hlavně! Tam maj Kubu. Mýho rohlikovýho kámoše – nikdy se nestane, že by pro mě neměl rohlik!! Měli jsme oba radost, že se zas po roce vidíme. Kuba už je velkej chlap, chodí do první třídy a má samý jedničky – je chytrej jako já. Takže jsem si dal rohlikový orgie. Leč nebojte – na večeři místo v mém stále prázdném žaludku pochopitelně zbylo.

Ráno jsem po snídani aktivně popadnul pelíšek a hrnul se ke dveřím. Že se jako pojede na výlet. A ty dva se mi smáli, že jsem popleta, protože v zimě se s pelíškem na výlety necestuje. Chodí se pěšky, takže není důvod ho každý den stěhovat do auta. No, tak co, tak jsem to zmotal. Jeden nemůže pamatovat na všechno. Pánčička popadla prkna a juchala pod kopec. Nalepila si prkna na nohy a tradá, odjela s tyčí nahoru. A já musel zvostat dole a koukat jak mizí. Než jsem se nadál, byla zas dole.

Co to je za zábavu tohleto? To my s pánikem nikdá nepochopíme. Tak jsme jí zamávali, když zas fordila nahoru a zamířili na Královku. Pánik vzal tenisák a celou cestu jsme si házeli a kopali. Tenisák lítal a já za nim. Tak to mám rád. Z Královky jsme vyrazili o kousek ještě dál a pak zapadli do Prezidentský chaty. Prezident zas nikde, stejně jako loni, ale rohliky byly. To je hlavní. Při zpáteční cestě jsme vyzvedli pánčičku, nadšenou a vyřízenou stejně jako já (Tak nevim, jestli taky někde náhodou nehonila tenisák? Sama a beze mě!) a šup do tepla pokojíčku.

Pánčička si uvařila kafe a já buchnul do pelíšku. Abych dočerpal energii na večer, neb bylo jasný, že jdem do hospody K Rohlikovejm. A měl jsem pravdu. Když jsme došli k hospodě, ani jsem nemusel čekat na to, až ke dveřím dojde pánik s pánčičkou. Pani Rohliková mě viděla skrz sklo a hnedle mi šla otevřít. Sem byl pyšnej, páč jako komu takhle v hospodě votřevřou dveře, no? No pánikovi s pánčičkou rozhodně ne. Zato já to měl se servisem. A s rohliem. Pochopitelně.

Druhej den pánčička zas šup na kopec a my zas šup na procházku. Pochopitelně ve třech. Pánik, já a tenisák. Bez tenisáku já ani krok. A ve sněhu je to vůbec naprostá paráda. Můžete pro něj skákat, můžete ho zahrabávat, vyhrabávat, zavalovat ho, (to mám taky rád tudletu zábavu – to si lehnete na zem a vaším úkolem je vlastním tělem zamačkat tenisáka do sněhu), no prostě spoustu věcí můžete.

Ale aby to nebylo jen tak o zábavě, tak jsem taky trochu musel poslouchat. Třeba když jelo auto. To řeknul pánik: „Ashi nahoru!“ a já musel vyskočit nahoru na závěj a tam se posadit a počkat, až auto přejede. Ve svém šviháckém postroji jsem byl za frajera. Pánik byl celej rád, že jsem za ten rok na tendle povel nezapomněl, a že mi tak hásky jde. No, neudělejte mu tu radost. Sem měkkosrdcatej, no. Došli jsme si do Hrabětic a zpátky šli zas očíhnout, jestli už je v chatě prezident. Nebyl. Rohliky ale jo. Po návratu jsem příjemně znaven odpadnul do pelíšku a chrápal, až se Jizerky skorem zelenaly. Fakt ale, nebýt tam takovýho sněhu, tak se zelenaj J.

Ráno pánčička řekla, že dneska nebude lyžovat celej den jako blázen a tak jsme v poledne vyrazili na prochajdu společně. Byl jsem za galantního, páč jsem jí ve svém úžasném postroji vytahal do kopcůch. Byla asi přece jen z těch prkýnek kapek zesláblá. Bylo krásně, sluníčko a já házel za tenisákem šíbry do závějí. Až z toho pánčičku s pánikem napadla úžasná věc a vymysleli novou a bezva hru s názvem: „Zahoď čokla do závěje!!“

To se vezme pes do náruče (a dotyčný pes u toho musí vydávat patřičně bručivé zvuky. Musí to znít hrozně moc hluboce a hlavně nebezpečně, jinak se ztrácí ten efekt zlýho psa, kterej se s pánikem pere. Je-li v dohledu nějaký náhodný kolemjdoucí, musíte se snažit maximálně, abyste ho trochu poděsili), v náručí se pes rozhoupe a na tři-dva- JEDNÁÁÁ! se s ním vší silou mrskne vzduchem do závěje. Báječný, jedním slovem báječný!! Zjistil sem díky tomu, jaký to asi je bejt orel!

Kosťa si tak může pípat něco o tom, jak složitý je lítání. Prt. Jde to jako po másle. Jen musíte mít k ruce nějakýho ochotnýho vyhazovače. Páč třeba pánčička, mě s odvoláním na mejch 30 kilo, posílá k šípku. Což je kapek prekérka, páč hledejte v lese šípek, že jo. Pánika jsem pak už taky po pár hodech musel přemlouvat trochek. No trochek, řval jsem na něj jako blázen a rval ho za rukáv u bundy. Až sem ho přemluvil. Šel okolo pán nějakej zrovinka a hrozně se divil, že mě to takhle moc baví. Tss, neví o čem je řeč. Kdyby to zkusil sám, uvidí! Je to čistě návyková záležitost. Hloupý je, že se dá provozovat jen v zimě. Nebo… možná… v létě do vody??? To se musí vyzkoušet. Inovacím se nebránim. Ale únavě jsem se po návratu rozhodně neubránil. Ale to my všichni.

Odpadli jsme do peří a užívali si ho až do večera. Abychom se spokojeně nadlábli a pokračovali společnými silami v léžinku. Jen pánčička lehce narušovala formaci, páč si sešla dolů študovat germánštinu. Potkala se tam s paní ze sousedního pokoje, která mě prej moc chválila. Jak sem slušně vychovanej pes, že o mě vůbec nikdo neví. To dá rozum, nejsem primitiv, ne? Ale jasný, že pochvala až ze Švýcarska, kde ta paní bydlí, tak ta potěší, to je jasný, sem rád chválenej. Pánčička byla taky ráda a hlavně uvítala jazykovou konzultaci, páč se jí prej motá germánština s angličtinou. Hm, to my čoklidi to máme mezinárodní. Domluvíme se bez ohledu na původ.

Třeba hned já, můžu podat obratem důkaz. Páč na středu mi prej pánčička domluvila překvapení nějaký. Jo, překvapení já rád, kdo by ne. A že tohle teda bylo!! Něco pro můj maďarskej temperament. Bouchla třetí odpoledne a my ač po procházce, zas vyrazili ven. A tam!! No ty bláho!! Baba!! A jaká!! Až z Džíponska a Emeriky!! Páč to prej byla Emerická Akita. Inu.

Inu proč ne. Mi to bylo fuk odkud je a jak se jí říká, hlavně, že teda byla!! Takovou krásku už jsem fakt dlouho neviděl. Dostala mě do kolen hned, jak jsem nastoupil k ní do auta. Sice řvala, ať okamžitě vypadnu, ale… no znáte mě, já nedbal. A hlavně, tyhle ostrý holky… to je něco pro mě, huž sem spřádal taktiku, jak na ní půjdu. Kousek jsme popojeli a šlo se špacírovat.

Feiko, neboli Fajka, jak se ta kráska jmenuje, dělala drsný drahoty, ale já opět nedbal. Vim, že mojí taktice neodolá žádná. Jak jsem koukal, nebyl jsem jedinej, kdo měl promyšlenou taktiku. Pánčička taky nezahálela. Do kapsy si narvala pytlik s párkama a předstírala, že jí Fajka vůbec, ale vůbec nezajímá. Že tam vlastně vůbec není. Páč si řekla, že pesan, kterýmu nevyhovuje velký zájem lidí, si za tím člověkem musí dojít sám o svým vlastním rozhodnutí. Že je to rozhodnutí ovlivněno voňavými kousíčky párkůch, to už není tak podstatný. Prostě prej iniciativa musí vyjít od ní.

Naše taktiky byly zásadně rozdílný. Páč v mym případku sem to byl já, kdo byl iniciativní, a kdybych mohl, vlezl bych Fajce řekněme na hlavu hned, jenže – nedovolili mi to. Prej, že by mi to nandala. Pche, a to by se vidělo! A taky se vidělo. Páč pánčička nejen, že svým ostentativním nezájmem o pruhatou džíponskou krasavici z Emeriky vskutku vzbudila její zájem a tak měla pruhatou hlavu furt nacpanou u sebe a hlavně u tý voňavý kapsy, ale – to hlavně – přemluvila Fajky pánčičku, aby pruhatici pustila navolno.

Že se není čeho bát a kdyby i jo, tak jsem mrštnej. A to zase já jsem. Taky jsem měl hned možnost to milý Fajce ukázat. Je to náhodou správňácká holka. Lítali jsme spolu prostorem, až sníh lítal kolem a hrozilo, že jednu nebo druhou pánčičku přizabijem. Fajka je úžasná a neuvěřitelně nerozbitná baba. Nejen, že do ní člověk může narazit, až kosti praštěj a nic se jí nestane, páč je to bytelná holka z hor, ale navrch se ani neurazí a hned vám to letí oplatit. Přesně podle mýho gusta.

A víte co? Taky u toho řve hrozně jako já!!! Vypadá to báječně hrozivě. Kolemjdoucí lidi na prknech byli chvilku na pochybách, čehože to jsou svědkem. Zvlášť, když moje pánčička do toho ešče křičela, co jí plíčky stačily: „Trheej Azoreee!! Trhej!! Zab hoooo!“ Bylo to epesní vystoupení. Lidi na prknech vůbec nevěděli, na čem jsou. Paráda, legrácky já můžu. Domů jsme se vraceli, až když se stmívalo a nevim jak ostatním, ale mě se rozhodně loučit nechtělo. Cestou jsem ještě Fajku provokoval a štěkal na ni, abychom si ešče hráli.

 Takže tady máte důkaz, že u psůch je jedno odkud kdo je, jestli je to maďar, nebo emerickej džíponec. Když je vůle, domluvíme se, jako my dva s Fajkou. Když pak nastoupila do auta, baletil sem furt kolem a doufal, že třeba ešče vyleze. Leč nestalo se tak a já šel dom. Bohužel, všechno má svůj konec, no. Ale kdy já zas narazim na takovoudle babu? To mi řeknite teda. Tak mi zbyly akurát tak voči pro pláč a pruhatý sny. Divoký, podle toho, co řikala pánčička.

Ale aby mi to nebylo líto, ještě ten večír mi přijela náplast. Nebyla to teda náplast psí, ale taky jí miluju. Přijela pánčičky ségra Pavlínka. A tu já miluju moc, vždycky jí hrozně zmasakruju a pak vyskočim, dám jí tlapy kolem krku a něžně jí funim do ucha. Pak jí narvu nos do voka a čtu. Říká se přece – oko do duše okno ne? Já se tim teda řídim. Lidem strkám čumák zásadně do voka. No a víte co mi Pavlínka, krom sebe, ešče přivezla? Pytel a v něm čtyři tenisákový házedla na špagátě!!

Považte hned ČTYŘI najednou!!! Tomu řikám dar na přivítanou. Tak jsem jí zmasakroval radostně ešče jednou. Aby viděla, jakou mi udělala radost. Pak se šlo – kam jinam než k Rohlikovejm, Kuba sice měl nejdřív nějaký povinnostě, ale pak se ujal své funkce rohlikovýho rozdávače. Za dnešek jsem měl nárok na víc než jeden rohlík. Na moc a moc rohlikůch, páč sem se fakt od rána nezastavil. Večer přišlo bezvědomí a ty zmiňovaný pruhatý sny.

Ráno šly holky s prknama na kopec a já s pánikem na nějakou Šámalku. Když jsme tam došli, byla tam evidentně nejen ta Šámalka, ale taky davy lidí. Takže oběd v nedohlednu. Tož jsme to otočili a tradá kam? No k prezidentovi. Tam už jsme štamgasti. Protože od tý doby, kdy jsme tam byli aji s pánčičkou, tam vědí, jak krásnýho umim na požádání zajíčka, vyfiknout poklonu nebo ztělesnit mrtvýho psa. Sem tam vážená psí osoba a servírujou mi jako prvnímu. Pánik a aji pánčička museji dycky počkat. Já ne. Já mám svý jistý, jak strčim šňupák mezi lítačky, už se to nese na tácku. Při zpáteční cestě jsme zaskočili za chvilku za holkama, číhnout, jak jim to s prkýnkama jde a pak, jako spořádaný chlapi jsme šli odpočívat. Já s malou přestávkou na večeři, až do božího rána. To víte, hory člověka unavěj.

To se ostatně dost ukázalo v pátek večer teda. To jsem se nějak přecenil. Celej den jsem lítal jako pometlo, tentokrát pánčička nechala prkna doma, páč nebylo počásko nic moc a sníh byl mokrej a vyrazila zase s námi pochodovat. Tak jsme pochodovali, tenisákovali, koulovali a já se zas nechával házet do závějí. Krom lítání do sněhu jsem teda taky ešče rozplakal pánčičku. To když jsem v rámci hry na předstírání zakutával tenisáka do sněhu. Nějako jsem kutal moc a vykutal jsem takovou jako velmi úzkou šachtu.

Jak sem pak chtěl vylovit tenisáka, zajel jsem hlavou až dolů a postavil se na makovici, neb tlapky povolily. Chvilku jsem se komíhal prostorem a pak padnul na záda. Pánčička řičela smíchy jak pomatená a nestačila si utírat oči. Nevim, co na tom bylo tak k smíchu. Chtěl bych jí vidět na mým místě, frajerku škodolibou. Aby se mi tak neposmívala, tak jsem bravurně předváděl, jak umím hledat ty tůristický značky. Ani jednou sem se schválně nesplet, aby viděla, že sem inteligent a nejsem tu pro srandu králikum.

Zkrátka a dobře jsem se celej boží den nezastavil. A nezastavil jsem se právě ani večer, páč to jsme se šli rozloučit do hospody k Rohlikovejm. Byli jsme tam dlouho a hlavně… no je mi to trochek trapný, ale… jo, prostě žral jsem jako nezavřenej, no. Přísun rohliků byl dost jako neomezený, páč fšicí chtěli ešče naposled vidět ty zajíčky, veverky, poklony, mrtvý psy a tak jako podobně. Jo, rohlíky to by ešče šlo. Jenže pak vylezl z kůchně pan kuchař a …. už to bylo. On se teda zeptal, jestli mi může dát párek. Svolení dostal.

Jenže on, já a pánčička jsme měli každej zcela jinou představu o slově párek. Zatimco pánčička si pod slovem párek představovala jednu nožku párku, tak kuchař to viděl jako několikero mnoho párkůch a já, že by klidně mohl vyplenit celou kůchňu. Když se to zprůměruje, nebylo to sice o vyplenění kůchně, ale taky ne o jedný nožce párku. A zde byl ten kámen úrazu. Večer mi sice bylo moc fajn, páč komu by nebylo fajn, že jo. Ale… no… v noci už jsem to viděl dost jinak.

Když jsem se pozvracel poprvní, tak to ještě šlo. I pánčička byla v klidu, páč to se stát může, že jo. Prostě vstala, uklidila a šla si zas lehnout. Já taky. Jenže to byl jen začátek. Běh věcí dalších ukázal nejen důkladně obsah mého žaludku, kde bylo naskládáno rozhodně víc než jedna nožka párku (navíc to byly párky frankfurtský v nálevu a já se s tim nemazlil, nezdržoval jsem se rozhodně kousáním, prostě jsem je vdechoval v celku-jak se ukázalo), ale taky to, že bude hůř. A bylo.

Nebudu to tady detailně popisovat, jen pro představu, jak mi asi bylo, dodám, že jsem únavou usínal ve stoje a padal (teda nepadal, opíral jsem se o pánčičku, ale kdyby tam nebyla, padnul bych), páč ležet jsem nechtěl. Jak jsem si lehl, bylo moc a moc zle. Už takhle jsem byl ztahanej a tohle mi teda rozhodně nedodalo. Pánčička nestačila uklízet, pak už se taky motala únavou. No prostě děs běs.

Ráno už sem nemohl ani chodit, byl jsem slabej, slaboučkej jak čerstvě narozený psí mimino, sejít schody mě málem zabilo. Rozloučení teda nic moc, abych to tak vystihnul. Domů jsem dojel servanej jak starej plakát, do bytu jsme museli jet výtahem a pak jsem upadnul do komatu. To já sice po dovče dycky, protože se nešetřim, ale tentokrát to bylo o dost jiný teda. Chtěl jsem jen spát, spát a spát.

A tak mě nechali, pánčička byla celá smutná z toho, jak vypadám a nadávala si, že to měla tušit, co mladej kuchař a nedožera jako já můžeme spáchat. Ale já sem silnej jedinec, takže ač ještě ne tak zcela zdráv (a teď si vyprošuju hloupý narážky na to, že zcela zdráv skrzevá svou dutou hlavu nebudu nikdá), neb jsem se pochroumal dokonale, tak i přes určitý handicap, již po dvou dnech opět juchám prostorem a nahánim baby. To víte – jaro je tady a jeden nesmí zmeškat. Ať to stojí, co to stojí.

No a kdyby byl zájem, tak víc foteček můžete vidět tadyhle