Neměl bych asi nikoho seznamovat s událostmi, týkajícími se mého citového života, ale chci věřit, že mi to odpustíte. Samozřejmě jsem prožil jakési vzplanutí už jako školák ve čtvrté nebo páté třídě národní školy, ale zůstalo to v mezích nesmělého obdivu.

Náš pan učitel, který hrál pěkně na housle, přivedl do naší chlapecké třídy dvě děvčátka, snad že měl dojem, že národní písně, které nás učil, zpíváme falešně, nebo alespoň ne dost pěkně. A ty dvě dívčiny měly tak krásný hlas, že jsem tu jednu z nich, naivním dětským citem začal obdivovat.

Ve třinácti létech jsem se prvně zamiloval do nepatrně starší dcery našich sousedů, a vzpomínám si, že si rodiče se mnou nevěděli rady. Otec to otevřeně přiznal slovy: „Kdyby ti bylo šestnáct, tak bych ti zkusil domluvit, anebo bych ti možná nařezal (což dodatečně přiznávám, nebyl jeho styl), ale co s tebou, když je ti teprve třináct…

V milostném životě jsem měl úspěchy i neúspěchy, jako asi každý, ale to by nemuselo být nijak zajímavé. Chtěl jsem spíše psát o svých příležitostných známostech. A první takovou krásnou příležitostnou známost jsem prožil jako osmnáctiletý v jednom severočeském městečku, možná málo známém a neskutečně dlouhém, tak dlouhém, že tu mají tři nádraží.

Má nepředvídaná známost začala na místním koupališti: dva moji kamarádi tu objevili krásnou fenku německého ovčáka a zjistili, že je mírná a nezvykle přátelská. Posedávali jsme na břehu rybníka, párkrát jsme vlezli do vody, a fenka stále seděla na břehu a dívala se na nás tři. Pak jsme se zvedli a šli jsme domů. Bez jakéhokoli rozmýšlení, s jakousi nezvyklou dávkou samozřejmosti, si fenka jako partnera vybrala právě mne.

Vzal jsem ji do svého mládeneckého bytu, rozdělil jsem se s ní o skromný oběd, chvilku jsem si četl, zatímco čtyřnohá přítelkyně seděla na podlaze u stolu. Pak jsem šel ven a ona se mnou. Vzal jsem si jízdní kolo, protože jsem chtěl navštívit jednoho známého, který bydlel asi o tři kilometry dál. Sedl jsem na kolo a předpokládal jsem, že fenka o mne ztratí zájem.

Neztratila. Běžela celou cestu za mnou, a když jsem zašel do domu, kde bydlel můj známý, lehla si na rohožku před domem. Byl jsem na návštěvě něco přes hodinu, a když jsem vyšel z domu, zjistil jsem, že tu na mne má pejsčí přítelkyně, která mi připadala stále krásnější, trpělivě čeká. Vracel jsem se tedy na kole domů a fenka, které jsem ještě ani nevymyslel jméno, běžela za mnou.

A tady naše známost nečekaně skončila: když jsem ujel asi dva kilometry, z jednoho domku vyběhla malá holčička, oslovila mou průvodkyni nějakým jménem, které jsem už zapomněl, má pejsčí průvodkyně se zastavila, nechala se pohladit, a pak s holčičkou odešla do domku. Zůstal jsem tedy zase sám, s nepatrnou dávkou smutku opuštěného tvora, naštěstí ale s pocitem, že jsem možná přivedl zatoulanou fenku k původním majitelům, a že to nejspíše jsou lidé, kteří ji mají rádi.

Druhá příležitostná známost, setkání, které mně utkvělo v paměti, jsem prožil na Lovoši, vrchu v Českém středohoří, kousek nad Lhotkou a Lovosicemi. Měl jsem v těch místech nejen práci, ale i kousek volného času. Na Lovoš vedla docela pěkná, sjízdná cesta, a já jsem se po ní vydal na svém obstarožním motocyklu. Když jsem byl už skoro na vrcholu, objevil se přede mnou na cestě pes. Německý ovčák. Zastavil jsem, ne ze strachu ale z podvědomé ohleduplnosti, a motorku jsem opřel o strom.

Pes přišel ke mně, a já jsem si teprve teď všiml, že je to krásné, trochu větší štěně, které mně velice rychle dalo najevo, že si chce hrát. Neměl jsem u sebe nic k jídlu, ale štěněti to zřejmě nevadilo, chtělo asi jen trochu lidské pozornosti, trochu pohladit, trochu podrbat, nejvíc ale stálo o to chytit do zubů mou paži a jemně, opravdu až neskutečně jemně, ji hryznout. Nechal jsem si to několikrát líbit, a nebyl jsem si jist, koho z nás dvou to baví víc. Hráli jsme si tak my dva asi půl hodiny.

Pak jsem se pejskovi zdvořile omluvil, protože čas, jehož jsem měl opravdu málo, se kvůli naší zábavě nezastavil, a otočil jsem motorku k odjezdu. Štěně se se mnou rozloučilo posledním hryznutím do ruky, ale nezdržovalo mne. S krásným pocitem nedefinovatelného štěstí jsem odjížděl, přesvědčen, že se s novým kamarádem nevidím naposled. V tom jsem se ale mýlil: když jsem si po několika dnech udělal znovu výlet na Lovoš, můj nový štěněcí přítel tam nebyl.

Ať už máme spoustu práce nebo lenošíme, ať jsme v pohodě, nebo zamlklí a smutní, pro nikoho z nás se čas nezastaví. Nezastavil se ani mně. Několikrát jsem byl velice zamilován, radostně i nešťastně, tajně i v rozporu s pravidly zákona a společenské morálky, přišel ale čas, kdy jsem, bohudík i bohužel, poněkud zmoudřel, a kromě lidské paní a velitelky, obojí v jedné osobě, měl jsem stálou čtyřnohou přítelkyni s nezapomenutelně krásnýma očima.

Doprovázela mne v toulavém zaměstnání, mně vnuceném okolnostmi, a když už čas mého zaměstnání skončil, čekávala na mne doma. Chodíval jsem s ní na procházky, ale ne vždy a ne všude jsem ji mohl vzít s sebou, a tak se stávalo, že doba mých příležitostných známostí pokračovala.

Další mé výrazné a nezapomenutelné setkání mne potkalo v jednom pražském parku. Po cestě proti mně si to vykračovalo cosi černého, velikého skoro jako medvěd a vydatně chlupatého. Když to přišlo blíže, viděl jsem, že je to nádherný pes, kterému se říká novofundlanďák. Kousek za ním šla paní, která, nevím proč, na něj zavolala: „Dobrošku, neobtěžuj pána!“ Dobrošek neobtěžoval.

Zastavil se přede mnou, důvěřivě se na mne podíval, nechal se pohladit, a pak se postavil na zadní nohy, přední packy mi položil na ramena a potom, dospěv zřejmě k názoru, že jsem před odchodem z domova poněkud zanedbal péči o svůj zevnějšek, mně pečlivě a důkladně umyl obličej. Když tuto samaritánskou službu ukončil, spustil se opět na všechny čtyři a jemně, ve výši odpovídající jeho vzrůstu, mne chytil za kabát.

Nepatrně jsem se k němu sklonil, podíval se do pejsčího obličeje, a řekl jsem smířlivě: „Dobrošku, kamaráde, nechtěl bys mne pustit?“ Nechtěl, a jeho velké, šedé oči, se smály. Ne, já si nevymýšlím, „pejsek“ se skutečně usmíval a jeho oči prozrazovaly uspokojení. Několika kroky přispěchala paní a zahořekovala: „Tak a co teď, náš pes vás nepustí. Budu mu muset sehnat něco, co by mohl vzít do pusy místo vašeho kabátu. Jenže já tady nic nemám“.

Začala se rozhlížet po parku, zda by někde nenašla nějakou silnější větev, kterou by mohla nabídnout Dobroškovi jako žvýkací náhradu, ale nikde blízko nic nebylo. Naštěstí Dobrošek se projevil jako rozumný tvor. Po několika trochu úzkostných paniččiných domluvách a několika mých pohlazeních můj kabát pustil… Rozešli jsme se jako přátelé.

Ještě jednou, asi po dvou týdnech, jsem se s Dobroškem v stejném parku setkal znovu, to ho ale doprovázel pán. Dobrošek asi chápal změnu situace, a tak se u mne sice zastavil, nechal se pohladit, ale už se nepokusil mne umýt. O svém prvním setkání s ním a o tom, jak mne pes chytil za kabát a nechtěl mne pustit, jsem vyprávěl svému příteli. „A neměla náhodou ta paní, která šla s Dobroškem, novofundlanďáka vycvičeného na chytání mužských?“, zeptal se mne s předstíranou věcností.

Trochu mne ten dotaz pobouřil. Nepovažuji se za dost vhodný objekt k tomu, co můj přítel naznačoval, ale hlavně se mne dotklo, že lidé za vším vidí erotiku nebo dokonce sex, právě tak jako já. Z koho si pak mám brát dobrý příklad, kde bych mohl najít ušlechtilou lidskou duši, prostou záludných či dokonce nemravných myšlenek?

Rád bych se také alespoň krátce zmínil o tom, že nejsem rasista. Na naši zahradu přicházel občas, zvláště k večeru, velký, světlehnědý, dlouhosrstý kocour. Nic nechtěl, ale nebál se, a rád se nechával pohladit, takže jsme říkali, že je to náš mazel. U domu máme kromě vchodu z domovního průčelí také zadní průchod na zahradu, opatřený dvěma schody. A jednou, velmi pozdě večer, spíše už na počátku noci, jsem zasklenými dveřmi viděl, že na nižším schodu do zahrady spí náš kocouří mazel.

Vyprávěl jsem o tom paní z blízkého téměř sousedství, které kocour patřil. Asi mé vyprávění pojala jako zdvořilou stížnost a řekla: „No, vždyť ho odežeňte!“ Podíval jsem se na majitelku kocoura trochu udiveně, a odpověděl jsem: „Nezlobte se, ale to nemůžeme, opravdu nemůžeme. My totiž vašeho kocoura máme rádi.“ Paní neříkala nic, ale má odpověď ji zřejmě uklidnila.

Sama zcela nesporně patřila mezi lidi zvířomilné. Krmila na své zahradě jednoho kočičího bezdomovce a ujala se neznámé, opuštěné kočičky. Ve svém pokoji přidělila kočičím strávníkům a spolubydlícím dvě pohodlná křesla, pro kocouřího mazlíka a pro kočičku. Ta se asi držela víc doma, na naší zahradě jsme ji nikdy neviděli. Kocour k nám ještě někdy zavítal, ale pak jeho návštěvy ustaly. Zřejmě, tak jako všechno živé, odešel do nenávratna.

Tam odešla řada zvířecích přátel, také i kočička a fenky a, které jsme postupně měli doma. Vzájemná náklonnost, dá se říci přímo láska, nezastavila osud a nezastavila čas. Ve vzpomínkách, někdy až překvapivě živých, mám řadu dívčích i pejsčích jmen.

Nějak se v mé paměti vzájemně prolínají, byť zážitky s nimi byly, pochopitelně, odlišné. S našimi fenkami, které jsem měl rád a které měly rády mne, jsem nikdy nespal. Zato ony nejednou spaly ne se mnou, ale přímo na mně, a já jsem pak měl strach se pohnout, abych je nebudil. Jsem snad sentimentální cvok? Ano, je tomu tak. Příklad si ze mne neberte…

Docela nedávno jsem opravoval zámek vrátek ze zahrady, vrátka byla otevřená a já jsem seděl na zemi, když ke mně přišla Barča, boxerka, s kterou se sotva známe, a bez nároků na odměnu mne důkladně olízala, od čela až k bradě a uším. Zřejmě mi zůstal výrazný pes apeal, i když dávno nejsem zajímavý pro mladé, hezké slečny, a nic se už na tom nezmění: do konce života se určitě nestanu bohatým ani slavným. Moc mi to nevadí. Podezírám Mou Lepší Polovinu, že mne má ráda takového, jaký jsem.

Jako každý člověk udělal jsem v minulosti spoustu chyb, určitě jsem i někoho zklamal a někomu ublížil, a nic z toho nelze napravit. V mém životě bylo jistě i nemálo pozitivních hodnot. Jakých? A co je vůbec hlavní a nejvyšší hodnotou života?

Myslím si, že je to LÁSKA.

Můj přítel Vladimír je o hezkých pár let starší, než já. O kolik? Nevím, přímo ptát jsem se nechtěl a příležitost, zeptat se nenápadně při rozhovoru, se zatím nenaskytla. Přesto nesporný rozdíl jeho a mého věku stačí na to, abych měl vůči němu určitý ostych a považoval ho z nás dvou za rozumnějšího a zkušenějšího, k čemuž mi stačí to, že se sám celkem dost dobře znám.

Příležitostně se navštěvujeme, a když jsem k němu nedávno přišel na předem dohodnutou návštěvu, vyrušil jsem ho, právě když se díval na nahrávku televizního pořadu „Za zrcadlem“. Je to pořad o různých, jak se říká – pseudovědeckých naukách a praktikách, jako je třeba spiritismus, astrologie, vykládání karet, a já sám nevím, co ještě k těm tak zvaným hermetickým vědám patří. Nijak jsem se nedivil, člověka, a nejspíše každého z nás, láká neznámo a tajemno, dokonce i v tom případě, že o něm pochybujeme nebo mu nevěříme. Proč by měl můj přítel být výjimkou? Přesto jsem se ho po vzájemných pozdravech a několika jeho větách na přivítanou nesměle zeptal: „Promiň mi skromnou otázku: Ty tomu všemu, co je spojeno s esoterikou, věříš?“

Nečekal jsem jednoznačnou odpověď a také jsem se jí nedočkal. „Věřím i nevěřím,“ odpověděl můj přítel, „Jsou věci, jimž nevěřím a vzhledem k tomu, co znám, věřit ani nemohu. Ale nesouhlasím se vzdělanci a s vědci, někdy i velice známými, s osobnostmi zvučných jmen, kteří jednoznačně a bez výjimky všechno to, co nějak připomíná tak zvanou parapsychologii, považují za nesmysl, podvod, nebo iluzi, vyplývající z nedostatečného vzdělání. Není přece málo podivností, které nesporně existují, a není jejich vinou, že je zatím neumíme uspokojivě vysvětlit.“

„Co tím myslíš?“, ptal jsem se napůl uctivě a napůl zvědavě, a přítel Vladimír tedy pokračoval: „Myslím si, že je těch důkazů neobjasněných nebo jen málo objasněných skutečností dost: víme přece, že jsou úspěšní proutkaři, opravdu úspěšní léčitelé, lidé, zvláště lékaři, ovládající hypnózu, jasnovidci, skuteční senzibilové, a většina z nás má i jakési zkušenosti s telepatií. Není důvod tyto věci přeceňovat, ale není také důvod se jim posmívat nebo je zatracovat.

Naše poznání se přece stále prohlubuje a mění. Pamatuji doby, kdy se za jakousi asijskou podivnost považovala akupunktura, a v sedmdesátých letech se ji začali někteří lékaři v Evropě i u nás učit. Do jaké míry je ta metoda úspěšná? Nemohu posoudit, ale setkal jsem se s případem, kdy byl akupunkturou úspěšně vyléčen pes, ochrnutý na zadní nohy. Nebo – většina lékařů se vyjadřuje opovržlivě o homeopatii, nepředstavitelně nízká koncentrace účinné látky v roztoku podle nich nemůže přece působit.

A přece v některých případech působí, a zase nejen na člověka, ale i na zvířata. Nebo to, co jsem uvedl jako první, proutkařství: znal jsem hydrogeologa, který kromě odborného vzdělání a geologických map si pomáhal při určování míst pro vrty právě touto metodou, a to vždy se zdarem. Chápu ovšem zásadní malér, totiž že všechny tyto málo známé a těžko posuzovatelné postupy přitahují podvodníky. Jenže je v té dnešní, jak říkáme přetechnizované době, nějaký obor, nedotčený podvodem?“

Měl jsem dva důvody neodporovat. Nejenže slova mého přítele mně připadala přesvědčivá, ale i já sám jsem se několikrát v životě setkal s událostmi, které jsem si nedokázal vysvětlit. Ostatně jako chlapec jsem se spolu s kamarádem pokusil tajně vyrobit malý stolek pro pokusy se spiritismem. Na jednu nohu stolku jsme přivázali tužku, a když jsme v šeru místnosti položili na stolek ruce, rozhýbal se a začal psát. Když jsme ale prohlíželi, co napsal, zjistili jsme, že to skoro nikdy nebylo písmo, jen jakási změť čar, a pokud něco připomínalo slovo, bylo nesmyslné nebo zkomolené. Pochopitelně jsme těch bláznivých pokusů brzy nechali.

 Ze zdvořilosti jsem se ale přítele Vladimíra zeptal: „A ty sám máš s tak zvanou parapsychologií nějaké zkušenosti?“

„Nevím, jistě to nevím, ale některé události v mém životě by mohly takovými zkušenostmi být. Nejčastěji to bylo náhlé, ničím neodůvodněné bleskové poznání. Vypadalo to u mne tak, jako by věci nebo sny mně naznačovaly moji blízkou, dalo by se říci bezprostřední budoucnost. Ty věci, které zdánlivě ke mně promluvily, byly různé: budík na skříni v kanceláři mého gestapáckého vyšetřovatele, zamčené železné dveře firemního skladu, obrazovka, ukazující nad mojí postelí na jednotce intenzivní péče moji srdeční frekvenci, obraz na stěně sedmé úřadovny odborového svazu, a konečně snímek krajiny, na kterou nedokážu zapomenout.

Teď si vzpomínám, že jsem se zmínil také o snech: mívám je dodnes, v mládí sny o létání, sny úzkostné i erotické, sny o tom, jak dokonale ovládám některý cizí jazyk, sny o lidech, kteří již nežijí a o krajinách, které jsem nikdy neviděl. Zato jednou za několik let se objeví sen, o němž po probuzení vím, že předznamenává skutečnou událost v nedaleké budoucnosti, možná ale, že se toto nestává jen mně, nevím, s nikým jsem o tom nemluvil…“

„No dobrá“, odporoval jsem, „ale impuls odhadu budoucnosti nepochází přece od věci ani od snu, ten začíná v člověku, v našem případě v tvojí mysli.“

„Máš nejspíše pravdu“, pokračoval přítel ve svém výkladu, „setkával jsem se ale také s případy autosugesce, kterou jsem se snažil sám používat, a s telepatií. Nejdříve tedy o té autosugesci: za mých mladších let bývaly skoro každoročně chřipkové epidemie: vzpomínám si třeba na jedno jaro, kdy jsme z desíti lidí v pracovní skupině zbyli tři. Mně se, alespoň v mých mladších letech, chřipky samozřejmě také nevyhýbaly, ale nikdy jsem kvůli nim nestonal. Když přišla horečka, napil jsem se čaje, pak jsem se zahrabal do peřin, a začal jsem se potit: v duchu jsem sledoval, jak mně kapky potu stékají po těle, jak pod mými zády vlhne prostěradlo, a představoval jsem si, jak nemoc odchází. A mohu potvrdit, že to fungovalo. Dnes ovšem bych si na takovou léčbu už netroufl, byla by to asi příliš velká zátěž na srdce.“

„Zmínil ses také o telepatii. Já jsem míval někdy dojem, že je jakési myšlenkové spojení mezi mnou a mou fenkou, která bývala se mnou v době mého toulavého zaměstnání“, vyzvídal jsem dál.

„Je to možné, ač někteří znalci to zpochybňují. Pes prý dovede rozeznat různá jednání člověka, která my sami už nevnímáme, nebo je považujeme za tak běžná, že o nich ani nepřemýšlíme. Nesporně je ale telepatie mezi lidmi, i když je to velmi individuální a má to svá četná úskalí…

Někdy na konci šedesátých let dělali Rusové i Američané pokusy s přenosem myšlenek na dálku; tenkrát totiž nebyla radiová ani televizní technika tak dokonalá jako dnes, a tak se uvažovalo o tom, že telepatie by mohla být spojením mezi případnými kosmonauty a jejich základnou. Výsledky pokusů dokázaly, že právě pro ten předpokládaný účel se přenos myšlenek telepatií nehodí. Ne vždy se povede navázat spojení, a to ani u lidí, kteří jsou pro takový účel připravováni, a i když je začasté přenášena myšlenka nebo představa, nedá se s jistotou přenášet text. Halasně oznamované a žurnalisty popularizované pokusy postupně potichu skončily…

Vím ale o případech telepatie mezi lidmi. Tak třeba matka mé manželky, spolu s dalšími lidmi byla v době pražského povstání v krytu, v jednom domě, vzdáleném několik kilometrů od jejího bydliště. Její muž byl po celou válku v různých věznicích a v koncentrácích, o jeho osudu koncem války se nic nevědělo, dalo se jen předpokládat, že je někde v Německu, nejspíše hodně daleko… Jeho paní, když po osvobození lidé vylézali z krytů, řekla:“Náš taťka už je doma!“ A nemýlila se, hubený, hladový a unavený, ale doma skutečně byl…“

Chvíli jsme mlčeli oba. Nechtěl jsem mluvit o vlastních zkušenostech s tím, jak někdy přímo zázračně funguje přenos myšlenek mezi lidmi, kteří se mají rádi, mezi přáteli a hlavně mezi milenci, u nichž ta telepatie je většinou nonverbální, zato má obrovskou škálu citových zabarvení, od radostného, toužebného, až k úzkostnému a lítostivému. Pak jsem se ale přece jen zeptal: „A nějakou pozdější zkušenost s duchovním životem všedního dne nemáš?“

„Nejsem si tak docela jist, ale myslím si, že mám. V květnu 1985 jsem skončil po infarktu a krátkém pobytu na jednotce intenzivní péče v nemocničním pokoji interny na Karlově náměstí v Praze. Normální, nemocniční pokoj se sedmi lůžky, rozvodem okysličeného vzduchu, zavedeného ke každému lůžku pro případ, že by se některému pacientovi špatně dýchalo, a se signalizací k sestrám.

V jenom se ale ten nemocniční pokoj od běžného prostředí v jiných nemocnicích lišil: sloužily tu milé a usměvavé sestry, nad nimiž vládla přívětivá vrchní sestra, a na všech bylo znát, že nejsou nesmyslně přetížené prácí. Navíc pacienti nevyžadovali zvláštní péči; spíše než jako nemocní chovali se jako by zde byli na dovolené. Občas se bavili o všem možném i nemožném: byl tu taxikář, zřejmě díky různým známostem velice úspěšný, byl tu solidní, starší pán, s voperovaným kardiostimulátorem; když jednou za ním přišla jeho paní, byl přímo hmatatelně znát dobrý a láskyplný vztah těch starších manželů, provázený samozřejmou vzájemnou obětavostí.

Byl tu zemědělec odkudsi z jižních Čech, co doopravdy dělá nebo dělal, jsme se nedozvěděli, ale byl to vtipný a inteligentní pán, reagující jemně a bystře na každou připomínku o současné, všeobecně nevážené a spíše zatracované době. Bavili jsme se o ní a o současné politice jen málo, ale pokud přece, neskrývali jsme svou nespokojenost a své opovržení k současnému panstvu. Bylo to totiž v době tak zvané normalizace, které se dnes říká socialismus, ač já si myslím, že to byla spíše doba panství slouhů a všeobecné přetvářky.

Jenže i když jsme s tehdejším všeobecným pokrytectvím nechtěli mít nic společného, informační spojení se světem za nemocniční zdí jsme neztratili: denně jsme dostávali noviny, ne Rudé Právo s jeho výjimečně velkým, prý „světovým formátem“, to zde bylo značně neoblíbené, ale noviny menšího rozměru, nejčastěji Svobodné slovo, Lidovou demokracii nebo Práci. Ty noviny jsme četli jenom zběžně, zásadně jsme ignorovali úvodníky a politické úvahy, ale po přečtení jsme noviny nevyhazovali; dávali jsme na parapet okna v rohu místnosti.

A tady začíná můj příběh o průniku duchovna do všedního dne. Jednoho rána jsem otevřel noviny a spatřil jsem článek, oslavující tehdejšího generálního tajemníka státostrany a prezidenta republiky Gustáva Husáka. Nejsem si dnes už jist, k jaké příležitosti byl článek napsán, snad k nějakému Husákovu projevu, nebo zvolení někam a něčím, vypadalo to jako oslava narozenin, ale k těm to být nemohlo: jak jsem zjistil dodatečně v encyklopedii, Gustáv Husák se narodil v lednu…

Pod článkem byl podepsán tehdy dost známý básník, kterého snad ještě před léty bylo možno si vážit. Článek jsem přečetl, několikrát jsem se prohřešil proti božímu přikázání, vzav boží jméno nadarmo, a na adresu autora jsem zbožně pronesl – no ne, to snad nemůže být takový vůl, to je spíše druh patolízalství. Ale to, co tady ke chvále Husáka napsal, to je prostě k pos….! Nikdo mi neodporoval, a noviny skončily, jak bylo zde zvykem, na parapetu rohového okna.

Asi po dvou dnech se doktoři rozhodli, že bych mohl nemocnici opustit a jít domů. Mělo to ale jednu podmínku, spojenou nejspíše se snahou pochopit vznik infarktu: měl jsem jít ještě jednou na rentgen, kterému měla předcházet nitrožilní injekce kontrastní látky, tuším, že se jmenovala grafein, a tomu zase mělo noc před vyšetřením předcházet důkladné vyprázdnění střev. Večer za mnou přišla sestra, přinesla mně, podle jejích vlastních slov, extrémně silné projímadlo, a odříkala mi důrazné poučení:

„Počítejte s tím, že vás to během noci důkladně prožene, a až se to stane, běžte a nehleďte na to, jestli nejbližší klozet bude mužský nebo pro ženy, snažte se prostě co nejrychleji doběhnout…“ Vzal jsem tuto instrukci na vědomí a šel jsem spát. V noci jsem se probudil a zjistil jsem, že mé útroby jsou stále velice klidné. Blížilo se ráno, a nic se nezměnilo. Začal jsem málem panikařit. To budu muset být v nemocnici zbytečně o den déle?

V té chvíli jsem dostal nápad: honem k okennímu parapetu a zde složené haldě novin. Za chvíli jsem našel noviny s oslavným článkem o Gustávu Husákovi, prezidentu okupovaného státu a šéfovi kolaborantské strany i vlády v jedné osobě, článek, který jsem tak zemitě, upřímně a drsně kritizoval jsem zvolna a pozorně přečetl, a nebezpečí bylo zažehnáno. Článek dokázal to, co za celou noc nedokázalo projímadlo…“

„To ale není to, co jsi mi sliboval“, ozval jsem se zdánlivě vyčítavě, „tys mi řekl, že mi budeš vyprávět o působení duchovna, a zatím je tu spíše duchhovna…“ „Ale ale“, odporoval přítel, „tobě nejsou známa slova klasika, že nic lidského mi není cizí?“

A pak jsme si nalili dvě skleničky vína a připili jsme si na památku zesnulého básníka, zaslouživšího se o kratší pobyt mého přítele v nemocnici. Byli bychom mu rádi napsali děkovný dopis, ale je pozdě. Básník již není mezi živými. Gustáv Husák už také ne, ale tomu bychom určitě nepsali, tomu napsal již v roce 1974 Václav Havel, kterému později Husákův režim a jeho slouhové odpověděli pronásledováním. Uplynula léta, ale psát hlavám států je nejspíše pořád ještě, když už ne riskantní, tak alespoň zbytečné.

I když jsme se s přítelem tak docela neshodli, vypili jsme ještě jednu menší skleničku na naše vlastní zdraví a na naše přání, aby vždy byly na světě alespoň nějaké věci tajemné a nevysvětlitelné.

Obrázkové přílohy se zvířátky, které dostáváme čas od času k mailům všeho druhu, jsou asi všeobecně oblíbené, i když někdy naaranžování obrázků je přeslazené a kýčovité. Mám rád kočičky a to takové, jaké skutečně jsou, a myslím si, že není nutné vymýšlet pro jejich snímky scenérie, plné křiklavých barev.

Mám také rád pejsky a nevidím důvod, proč by je měl někdo fotografovat v směšných pletených oblečcích či čepečcích. Není mi jasné ani to, proč by měl člověk pořizovat nepřehlédnutelné množství vzájemně si podobných, až téměř stejných fotografií: nechci nikomu vnucovat vlastní vkus, ale je mi milejší několik pěkných, výrazných snímků, než celé stohy všedních záběrů našich miláčků.

Mám známou, která mi poslala už přes pět set fotografií francouzského buldočka, do něhož je zřejmě zamilovaná. Já je pochopitelně neukládám, ale nemám dost odvahy odesílatelce napsat, aby už šla s těmi fotografiemi do háje, že se mi její buldoček sice moc líbí, ale několik set jeho fotografií nepotřebuji; ostatně kdo ví, zda by mně takové prohlášení pomohlo: má známá totiž teď vyrábí hudbou provázené prezentace, kde do záběrů krajin a zvířat, do záběrů, většinou stažených z internetu, přidává toho svého buldočího miláčka, a prezentaci zakončuje přáním hezkého dne od ní a od jejího pejska.

Velice oblíbené, pokud to mohu posoudit, jsou obrázkové přílohy, dokumentující dobré, přátelské až láskyplné vztahy mezi zvířátky, která v přírodě k sobě už tak moc laskavá nejsou. Že je možné krásné soužití pejska s kočkou, víme asi všichni, že to ale nejde vždy a za každou cenu, víme také.

V internetových přílohách se ovšem setkáváme s obrázky idylického soužití zvířat, která by se v přírodě a bez dozoru člověka nejspíše nesnesla. Kočka nechává po sobě lézt myšky, nejspíše její známé ze společného domácího prostředí, nebo fenka či opička chová tygří mládě: no budiž, hezky se na to kouká, ale člověku se mimoděk vnucuje otázka, jak dlouho takové přátelství vydrží? Život v přírodě nebývá bezkonfliktní, je tu boj o jídlo, prostor, o uplatnění rozmnožovacího pudu, jsou tu predátoři i oběti. Do jaké míry se to podobá životu lidí?

Nejpodobnější lidem jsou asi obratlovci, žijící ve skupinách. Stáda slonů, vedená údajně nejstarší slonicí, smečky vlků, vedené nejsilnějším samcem, tak zvaným alfa samcem, smečky s jakousi pevně stanovenou hierarchií.

Kladl jsem si nejednou otázku, jak se lidská smečka podobá zvířecím společenstvím, domnívám se, že dost, ale na nějaký zásadní, srozumitelný závěr jsem nepřišel. Možná na to nemám dostatečné vzdělání a odpovídající kvalifikaci, možná jsem také nedokázal dost důkladně pozorovat. Čím se liší lidský alfa samec nebo lidská alfa samička od ostatních členů společenství? Nevím.

Zato život mne poučil, že každá lidská skupina, a nemusí být ani příliš velká, má svého otloukánka, ať už mužského nebo ženského, někoho na nejnižším stupni společenského žebříčku, někoho, na němž si ostatní mohou hojit vlastní mindráky, třeba předváděním vlastní důležitosti a smyslu pro humor. V jednom závodě, kde jsem byl, tím terčem vtipů, naštěstí ne zlých, byla babka svačinářka, jinde trochu méně bystrý mladší hoch, z nezbytnosti pomocný dělník. Skoro vždy má ten vyvolený pro pochybnou zábavu ostatních nějakou zřejmou vadu, která ještě napomáhá jeho společenské bezmocnosti. Jak znamenitý důvod, cítit se vedle takového důležitě!

Můj přítel byl v jednom kovozávodě svědkem neobdivovatelného, zdánlivě nevinného, ale zraňujícího žertu na úkor jednoho takového postiženého. Ten objekt žertu a zesměšnění, říkejme mu Martin Soutor, nebyl už mladý. Jeho věk by se byl, v době kdy se náš příběh stal, dal odhadnout na rozmezí mezi padesáti a šedesáti léty, spíše asi bližší té šedesátce. Martin Soutor se asi v životě dost nadřel, alespoň jeho svalnatá postava by byla takové podezření spíše potvrzovala. Měl na starosti přísun materiálu pro strojní a svářečskou dílnu, což vykonával poctivě, spolehlivě, a moc přitom nemluvil.

Neměl k tomu ostatně podmínky: byl silně nahluchlý a to v době, kdy naslouchátka nebyla ještě ani zdaleka tak běžná jako je tomu dnes, naopak v době před úspěšnou a dnes už běžnou miniaturizací elektroniky byla spíše vzácností. Ti, kdo s Martinem Soutorem přece jen navzdory jeho hluchotě prohodili pár slov, říkali, že nebyl silně nahluchlý vždy, v mládí byl asi stejný, jako my všichni, a vada se nejspíše projevila až později.

Teď ovšem žil v jakémsi izolovaném světě fádní, nijak skvěle placené práce, a nežádoucího ticha. Určitě ani doma s manželkou, o které jsme nic nevěděli, toho moc nenamluvil, nejspíše ani pro ni nebyl příliš zajímavý. Na svět téměř úplného ticha kolem sebe si zvykl. Že se ale právě pro tuto svou hluchotu stane obětí neuváženého žertu, určitě netušil.

Druhou postavou našeho vyprávění je pohledná Jarmila Janíčková, mladší vdaná paní, kterou v závodě, kde byly ženy vzácné, někteří mužští zaměstnanci nenápadně obdivovali a v pracovních přestávkách ji rádi viděli u společných svačin, nebo náhodného besedování. V převážně mužském prostředí hezká žena je vždy vítaným zpestřením, i když chodí v modrákách jako všichni ostatní.

Třetím aktérem našeho příběhu je vedoucí osobního oddělení závodu František Bodlák, uhlazený pán s pověstí bonvivána a vtipálka, který se nejspíše ve své funkci trochu nudil.

Závod nebyl velký a většina zaměstnanců byla z nejbližšího okolí, mnoho let se téměř všichni vzájemně znali, tedy samozřejmě znal také i lidi v dílnách, znal Martina Soutora i Jarmilu Janíčkovou, a napadlo ho, že ty dva využije pro vlastní pobavení a případně i pro pobavení některých kancelářských kolegů. Soutora považoval za prosťáčka, a měl v tom směru možná i pravdu; o tom, že i prosťáčkové mají duši, neuvažoval.

A tak napsal dopis, který měl vypadat jako by jej psala paní Jarmila Janíčková, dopis, vyjadřující nesmělý obdiv údajně k silnému a mužnému Soutorovi, a navrhoval mu uvažovat o možné vzájemné schůzce. Ten dopis pak vhodil štěrbinou nad plechovými dvířky Soutorovi do šatnové skříňky, a čekal, co bude dál.

Nemusel čekat dlouho. Adresát do dvou dnů odepsal. Byl příliš naivní na to, aby uvážil, že ta nabídka sblížení mladé, hezké ženy se stárnoucím, poněkud neohrabaným a nahluchlostí postiženým mužem, je příliš krásná, než aby mohla být pravdivá. Odpověď, údajně pro paní Janíčkovou, měl dát v šatně do poslední, prázdné skříňky, kterou zatím nikdo neužíval. Asi mu dalo docela dost práce dopis napsat, psaní určitě nepatřilo k jeho běžným činnostem, a nejspíš se snažil, aby písmo jeho odpovědi vypadalo pěkně. Netušil, že jeho písemný vzkaz nedostane paní, které píše, ale že si jej vyzvedne iniciátor tohoto, podle vlastního názoru velice dobrého vtipu.

Žertéř pak pohotově napsal další dopis, opět jakoby od paní Jarmily Janíčkové, v němž se zřejmě pokoušel Soutora ještě víc zaujmout – nebo, jak by se vyjádřilo poněkud obhrouble, nažhavit. Asi se ale někde v kanceláři se svou intrikou pochlubil, a tak se stalo, že se našla se dobrá duše, která paní Janíčkové prozradila, že se šéf oddělení pokouší udělat si ze Soutora trochu drsnou legraci, a využít k tomu jejího jména a půvabu. Paní Jarmila tím rozhodně nebyla nadšená, s tím ale, co by mohlo být dál, si hlavu nelámala.

Rozuzlení přišlo náhle. Soutor, odkázaný vzhledem k své téměř úplné hluchotě věděl, že pokud chce paní svých krásných představ něco sdělit, je odkázán na dopisování, protože dohovořovat se s kýmkoli mohl jen velice těžko. Napsal tedy další dopis, zašel za svou vysněnou kráskou na dílnu a svůj slohový výtvor jí podával. Co následovalo, určitě nečekal: paní Jarmila rozhořčeným posuňkem dala najevo, že dopis si nevezme, se Soutorem nechce mít nic společného, a spěšně i rázně z dílny odešla.

Zde se můj přítel na chvíli odmlčel. „A bylo něco dál?“ zeptal jsem se spíše ze slušnosti, než zvědavě, a můj přítel ve vyprávění pokračoval:

Stárnoucí muž v obnošených modrákách si sedl na prázdnou pryčnu na přepravu materiálu, do kapsy začal skládat papír, na němž byl napsán dopis, a z jeho poněkud vybledlých očí tekly slzy. Do života stárnoucího muže, do všedních dnů nezajímavé, stále se opakující práce, do světa téměř úplného ticha, zaviněného nezaviněnou hluchotou, která postiženého odděluje od lidí, vstoupila představa mladé, hezké ženy, která o něho projevila zájem.

Těžko říci, co si představoval, možná nemožný návrat mládí, možná krátkodobé dobrodružství, na něž se nikdy nezapomene, a možná si nepředstavoval nic určitého, jen ho potěšilo vědomí, že má někoho, komu není lhostejný, že má ženu představ, o které lze snít, a ten krásný sen se náhle zhroutil jako domeček z karet. Tiše plačící muž v té chvíli možná ještě nevěděl, že se stal obětí podvodu a necitlivého žertu, jenže to, co pro nás mladší a zdravé byla banalita a pro vtipálka z osobního oddělení legrace, bylo pro jeho oběť tragedií.

Nad šedostí a všedností života na chvíli vysvitlo slunce, než stačilo trochu zazářit, opět zapadlo, a bylo zřejmé, že už nikdy nevyjde. Do rozbolavělé duše začal pronikat pocit ponížení, které bude možná ještě provázeno výsměchem. Jeho slzy jsme všichni na dílně viděli. Bylo ticho: nikdo z nás nepromluvil, a mlčeli jsme ještě chvíli poté, co nešťastný, zraněný muž, z dílny odešel.

Zde vyprávění mého přítele skončilo. Zmlkl, a já jsem jeho mlčení nerušil. I bez mluvení jsme byli oba schopni domyslet pokračování: Martin Soutor už nežije, vtipálek Bodlák nejspíše také ne, paní Jarmila Janíčková, pokud je ještě na světě, nemůže být už mladou, pohlednou ženou: takový přepych čas ani té nejkrásnější ženě nedopřeje…

Vyprávěný příběh nezdařeného žertu určitě dávno skončil v zapomnění. Jen bolest člověka, která není vidět, z příčin, které někdy ani nelze pochopit, vrací se do lidských životů znovu a znovu, někdy mlčky, někdy s příznaky smutku, někdy s tichou prosbou o slitování.

Dost hloupá otázka. Uklízet se prostě musí, to už je světa běh, ale že by někdo uklízel rád, to snad ne…

Ze zkušenosti vlastní i ze zkušenosti známých se domnívám, že celkem bez větší námahy se s tím uklízením smiřují ženy, zatímco muži mají dobrou snahu námaze uklízení, pokud to lze, se vyhnout. Nemyslete si, nemám v úmyslu vytvářet nespokojenost ve vztahu mužů a žen. Každá generalizace i v tomto směru je pochybná, a ostatně všichni jsme lidé, v mnoha ohledech si podobní. Ano, slýchával jsem kdysi, že je malý rozdíl mezi mužem a ženou a jsem evoluci nebo stvořiteli vděčen za ten malý rozdíl, ale to není smyslem mého vyprávění.

Má matka, i když už žila sama, myla každý den po obědě zcela čistou kachlíčkovou podlahu kuchyně, a Má Lepší Polovina to dělá dodnes. Říkám tomu trochu posměšně úklidový rituál, nejsa ani po mnoha letech schopen jeho smysl pochopit, možná ale je to jen má chyba. Přiznávám ovšem, že kdybych měl kuchyňskou podlahu mýt sám, dělal bych to tak asi jednou za týden, spíše ale jen dvakrát za měsíc.

O jednom výrazném rozdílu mužského a ženského pohledu na pořádek jsem se dověděl v jednom ze svých zaměstnání, a to poměrně dávno. Bylo to tak: žila byla kdesi v severních Čechách rodina Staňkových. Paní, pán a dospívající syn. Paní byla v domácnosti, její manžel a syn byli zaměstnáni jako elektrikáři u rozvodných závodů. I stalo se jednou, že po vzájemné dohodě odjela paní Staňková na týden na Moravu k příbuzným.

Odjela v sobotu ráno a vrátit se měla další sobotu večer, tak jak to společně vyhledané vlakové spojení umožňovalo. Po jejím odjezdu nastalo v společenství otce a syna to, co nastane u mužů vždy, když vládkyně a udržovatelka rodinného krbu opustí na čas společnou domácnost: nedefinovatelný pocit volnosti, touha provést něco, co by neměla paní vědět, trochu zvlčit nebo alespoň opustit doposud zaběhaný pořádek.

Mladí lidé nedostatek dozoru řeší někdy mejdanem s pitím a smíšenou společností. V soužití otce a syna něco takového nepřipadalo v úvahu, snad je to ani nenapadlo, ale nedostatek dozoru využívali k drobným radostem života, jako je občas chodit i doma v botách, mírně popíjet láhvové pivo, odpoledne občas, zcela podle nálady, polehávat na pohovce, a běžné úklidové povinnosti omezit na nezbytné minimum.

A tak se otec a syn rozhodli, že nebudou po každém jídle mýt nádobí, ale budou je dávat v koupelně do vany a umyjí je až těsně před velitelčiným návratem. Musím zde připomenout, že se to stalo v době, kdy nejenže v domácnostech ještě nebyla televize, ale vzácné byly i plynové nebo elektrické průtokové ohřívače vody, a tak pokud někdo teplou vodu potřeboval, musel si ji ohřát v hrnci na plotně. A to se našim dvěma mužským rozhodně nechtělo.

Otec a syn Staňkovi byli zásadoví: použité nádobí ukládali do koupelnové vany, a protože, shodou okolností, měli toho nádobí dost, nijak jim nechybělo, zatímco vana se plnila. Dohoda mezi otcem a synem obsahovala usnesení, že v sobotu odpoledne, tedy před koncem jejich krátké svobody, zatopí v koupelnových kamnech a nádobí umyjí.

Bylo to v době, kdy se ještě každou sobotu pracovalo. Blížila se druhá hodina odpoledne, konec pracovní směny. Deset minut před jejím koncem se ozval telefon a dispečer rozvodných závodů oznámil, že se stala vážná havárie na přívodu vysokého napětí a že je tudíž nezbytné, aby oba elektrikáři, spolu s dalšími, začali na poruše pracovat. Bez proudu byla nejméně stovka domácností a oprava poruchy trvala skoro do setmění.

Když přišli otec a syn Staňkovi unaveni domů, setkali se s paní Staňkovou, která právě přijela, a po krátkém přivítání pronesla: „To jsem ráda, že jsem zase doma, a už se těším, jak se po tom trmácení vlakem, vykoupu“. V té chvíli si oba mužští uvědomili, co bude. Paní Staňková odešla do koupelny zatopit v koupelnových kamnech, a zjistila, že se do vany určitě nevejde, protože vana byla plná talířů, hrnců, kastrolů, a zbytky jídla v některých se začínaly zelenat. Co řekla paní svým mužským hned a co později, když je zahnala na úklidovou brigádu, je zčásti nepublikovatelné. Rozhodně ale toho nebylo právě málo a obávám se, že to nebyly žádné lichotky…

Rozdíl mezi mužským a ženským pojetím úklidu se ale může projevit i jinak. Dnes v obchodech dostanete skoro všechno, co je pro běžnou údržbu domácnosti třeba. Vždycky tomu tak ale nebylo. A tak v garážích, na půdách, ve sklepích a někdy i přímo v bytech, vznikaly sklady náhradních autosoučástek, šroubků a matek, drobného nářadí a lecčehos jiného. Vznik takových skladů podporovala filozofie vypěstovaná zkušeností, že v budoucnu se to či ono může hodit, a až to budu potřebovat, v obchodě to třeba neseženu. Zbytek této filozofie v podvědomí mnoha z nás přetrvává.

Přetrvávalo i v podvědomí jednoho z mých známých, nevšedně šikovného a pracovitého pána, který měl v domku menší domácí dílnu a zásoby všeho možného. Ve vzorném pořádku tu byl složen spojovací materiál, vodovodní kohoutky, kolena a redukce, vypínače a zásuvky, pojistky a pojistné automaty, barvy a štětce.

Jenomže nikdo z nás nezná čas, který je nám vyměřen. Pán zemřel, a paní si s těmi zásobami nevěděla rady, nemohla mít technickou představivost svého manžela, nemohla se rozmýšlet, co by se dalo případně ještě použít a k čemu by to či ono mohlo být. Vyřešila to tedy s ženskou praktičností: počkala nějakou dobu a pak všechno nechala vyklidit a odvézt.

Nechci sám sebe přeceňovat, ale v porovnání s předchozí účelnou rozhodností si myslím, že se pro úklid běžného nepořádku a zbytečností všeho druhu vůbec nehodím. Jednou za čas musím trochu uspořádat věci v zásuvce stolu. Vysunu ji a vidím doklady, které by tu neměly být, ale pokud je mohu potřebovat, kam je dát? Jsou tu tužky i propisovačky, dvě starší plnicí pera, ale místo věcného „vyhodit“ se objeví vzpomínky: co a dokdy jsem s těmi pery psal a jak je později nahradil psací stroj a po letech počítač?

Nemám ale jenom zásuvky: na okenním parapetu vznikla hromada papírů všeho druhu, něco jako černá skládka. Nutno rozebrat a zlikvidovat. Je tu několik čísel jednoho deníku, proboha, proč jsem ty noviny schoval? Jsou tu dvě čísla měsíčníku Jak na počítač. Co v nich bylo důležitého, že jsem je neuklidil a nezaložil? Jsou tu tři svazečky not, Jaroslav Ježek a písně V & W. Kdo má ještě dnes o tyto písně, z nichž mnohé se staly znovu aktuálními, ještě zájem? Mne s nimi seznámili starší přátelé, a já jsem jim za to vděčen, Voskovec a Werich byli pro nás jakýmsi písňovým symbolem antifašismu.

A myšlenky odplouvají dál: jak je to možné, že se u nás objevily hordy neonacistických omezenců? Jsou to mladí lidé, nemohou nacismus pamatovat, ale jak je to možné, že jim rodiče nebo prarodiče nevysvětlili, co to byl nacismus a jakým smrtelným nebezpečím byl pro náš národ, a tedy i pro ně? Z jakých pochybných jsou rodin, co dělali za německé okupace jejich předkové?

A pak se vynoří další vzpomínka: jeden z těch mých starších přátel mi vyprávěl, že našel jakýsi sborník, vydaný nejspíš k desátému výročí Osvobozeného divadla, a v tom sborníku byla mimo jiné kritika, že divadlo varuje před nebezpečím, které zveličuje. A ten sborník dostal můj přítel v době, kdy Evropu ovládal hnědý teror, a tisíce lidí umíralo v nejhroznější válce všech dob. Lehkomyslná byla Evropa konce třicátých let a stejně lehkomyslná je i dnes, kdy je ohrožována islámským fundamentalismem. Vzpamatuje se dříve, než bude pozdě? Dříve než bude Evropa kalifátem a šaría zákoníkem?

V rychlém a účelném úklidu mi ale nebrání jen myšlenková neukázněnost, vyvolávající vzpomínky nebo představy, k čemu by se to či ono mohlo hodit, nýbrž i nekontrolovatelná zlomyslnost nadpozemských sil. Občas najdu kousek volného místa ve skříni a odkládám tam, samozřejmě dočasně, tedy podle vlastního předsevzetí na kratší dobu, drobnosti, které jsem náhodně potřeboval.

Ty věci jsou samozřejmě neživé, ale přesto u nich dochází k zvláštnímu druhu samoplození. Tam, kde byly kdysi dva šroubováky a jedny nůžky je najednou ještě kladívko, prodlužovačka koaxiálního kabelu, lepicí páska, sada sekundových lepidel, jehlové pilníčky a řada jiných věcí, o nichž nevím, jak se sem dostaly. Probírám je, někdy si i vzpomenu, nač mi byly, ale jen těžko si vzpomínám, kam bych je měl uklidit…

A při těchto mých, více než pochybných schopnostech, mne příští týden čeká úklid dvou sklepů. Jsou tam dvacet let staré zbytky elektronických součástek, které už určitě nebudu potřebovat, zbytky barev, spousta krabic různého formátu, nepoužitelné zbytky stavebního materiálu, trochu elektroinstalace a já sám nevím, co všechno. Nijak se na ten úklid, na který nemám kvalifikaci ani schopnosti, netěším. To mne ale neomlouvá a nezakládá to důvod, abyste mne litovali…

Nepředpokládám, že mně pánové, z nichž mnozí také nejsou vzorem pořádku a schopnosti pořádek udržovat, stejně jako já, zatleskají. Zato prosím vážené dámy o shovívavost a vzhledem k některým okrajovým poznámkám i o laskavé prominutí.

milanpavel.txt.cz

Už to tak na tom světě chodí, že dohady, prognózy, výpočty a předpoklady, vykonstruované třeba i na základě solidních a ověřených znalostí, nemusí vyjít. Tím nechci zlehčovat předvolební průzkumy tzv. veřejného mínění a připomínat, jak se někdy výrazně liší od později zjištěné reality, neberu je vážně a věřím, že v tom nejsem ani zdaleka sám. Ne, nic takového. Chci se jen pokorně vrátit k příběhu, který jsem kdysi vylíčil.

Bylo to prvního května 2009, a upozorňuji, že to datum je zcela náhodné a ve vlastním vyprávění nemá žádný význam. Vyprávěl jsem tu o tom, jak náš kocourek, jinak milé a mazlivé stvoření, zahnal do našeho bytu myšku, a ta mu utekla pod nábytek. Od té chvíle se o ni ale už moc nezajímal, kočky jsou sice šelmy, byť nevelké, ale pokud nemají hlad, a to náš kocourek určitě nemá, nejsou na lov odkázány, a tak se mu věnují jen příležitostně a spíše sportovně. Využili jsme tedy toho, že kocourkův zájem o myšku opadl, kocourka jsme vyhnali na chodbu a otevřeli jsme dveře na zahradu, abychom myšce umožnili bezpečný útěk.

Po několika dnech jsme ale zjistili, že myška měla na nabízenou svobodu vlastní, od našeho poněkud odlišný, názor. Neutekla ven, jak jsme předpokládali, ale zůstala v bytě a zalezla do menšího volného prostoru za kuchyňskou linkou, mezi sporákem a ledničkou. Tam na ni sice kocourek nemohl, my ovšem také ne. Vzali jsme na vědomí, že máme doma podnájemníka, a rozhodli jsme se, že ho nebudeme nikde hlásit, zato mu budeme přispívat na stravu.

Prostor za kuchyňskou linkou, kam se myška nastěhovala, je prakticky uzavřený, myška, podle našeho názoru, mohla odejít jedině do komína, který se ovšem jako komín už dávno neužívá, jsou jím protaženy koaxiální kabely televizního příjmu. Naše nová podnájemnice měla tedy sice byt, ale tak trochu i vězení. Dvířka pod kuchyňskou linkou jsou stále zavřená, je za nimi jenom malá komůrka, kde máme láhev oleje a octa, a teprve za zadní stěnou této komůrky byl úzký myší byteček, o němž jsme věděli jen tři: Má Lepší Polovina, já, a jeden náš velmi dobrý přítel téhož zvířomilného vyznání… Něco tušil možná i náš kocourek: občas sedávával před kuchyňskou linkou jako by poslouchal…

Nyní bych ale měl osvětlit, proč jsem nazval toto své vyprávění „Báseň i pravda“. Často se také užívají původní Goethova slova: Dichtung und Wahrheit. Doslova by to sice znamenalo báseň a pravda, častěji se to ale překládá jako výmysl a skutečnost… A co to má všechno společného se mnou? Asi dost. Já jsem totiž toho prvního května 2009 napsal doslova, „Že život myšky je krátký, prý jednaapůl roku. Naše myška žila zřejmě déle, asi dvojnásobek, ale i její život musel jednou skončit: přestalo mizet zrní, přestaly mizet piškoty. Kocourek u kuchyňské linky už neposlouchá. Tam někde, v prostoru, do něhož nevidíme, vysychá nejspíš malé myší tělíčko, které se asi nikdy nenajde.“

A toto byl zřejmě výmysl. Pravda je trochu jiná. Bylo to přesně na Silvestra, tedy posledního dne v roce. Byla u nás na návštěvě naše příbuzná a my jsme, podle jejího přání zůstali s ní sedět v kuchyni. Bylo to odpoledne, dodávám, a byli jsme všichni střízliví, když tu najednou po podlaze přicupitala myška a zaběhla pod ledničku vedle kuchyňské linky. Protože to bylo odpoledne, my jsme opravdu byli střízliví a myška nebyla bílá, došla naše návštěva a dcera k závěru, že nás neklamou smysly, ale že skutečně máme doma živý přírůstek.

A zde se znovu objevuje básnění a pravda: dcera došla k závěru, že myšku musel někdy v nedávných dnech zahnat do bytu náš kocourek, a že myška mu zřejmě utekla. Nechali jsme příbuznou, která u nás byla na návštěvě, i naši hygieny dbalou dceru věřit vlastnímu výmyslu. Pravdu, že máme doma myšku už nejméně tři roky, jen nevíme, čím se poslední dobou živila, jsme si moudře nechali pro sebe.

Nevíte, jak dlouho žije myš? Asi nevíte. Ten údaj jeden a půl roku, který mám z nějakého naučného slovníku, je zřejmě jenom Dichtung, tedy výmysl. A já upřímně doufám, že to určitě není Wahrheit, tedy že to není pravda.

Samota. Ne, není to téma, které by se mne právě teď týkalo, je to ovšem téma velice obsáhlé a všeobecné. Sám nechce být ani váš pejsek, někdy ani váš představitel rodu kočičího. Vím ale o lidech, jichž se téma samoty týká, a já, i když jim nemohu pomoci, nedokážu být k jejich údělu lhostejným.

Samota sama a přístup člověka k ní má mnoho podob, možná jsem se ani se všemi nesetkal. Samota teskná, tíživá, samota vychvalovaná a opěvovaná, samota jako smutný úděl i jako přednost a výhoda. Pokud byste zadali do vyhledávací řádky seznamu „Sám já chodívám rád“ otevře se vám stránka s černobílým záznamem této písně R. A. Dvorského, nevím jistě ze kdy, nehledám ani v kterém filmu ta píseň byla, z videozáznamu vidím, že tu jsou herci, kteří již nežijí, ale dál nepátrám, snad se najde někdo pilnější než já, kdo tyhle informace doplní, já to ale nebudu, protože můj záměr je trochu jiný, byť i já občas sám chodívám rád.

Samota pro někoho může být krutá, bez ohledu na to, že i o ní lze hovořit s nadhledem a tak trochu s posměchem, viz známý slogan „Sám si vařím, sám si peru, že se na to…“ a promiňte, že mně tady selhává paměť, nějak si nemohu vzpomenout, jak to bylo dál…

Někdo mi namítne, že je mnoho mladých, ambiciózních a velice zaměstnaných lidí, kteří jsou sami, a naprosto jim to vyhovuje. Je to pravda, ale ti všichni nejspíše mohou z té své samoty vystoupit, setkávat se se spolupracovníky, přáteli, obchodními partnery, občas si do té své samoty přivést přítelkyni či přítele.

Znám samotu příjemnou, osvobozující, samotu odpočinku i samotu úporného pracovního soustředění, při němž člověk nechce být nikým a ničím rušen. Setkal jsem se také se samotou tíživou, třeba se samotou opuštěné staré paní, jejíž jediný styk s lidmi spočíval v tom, že chodila občas na skromný nákup. Možná měla odrostlé děti, nevím, neptal jsem se, vím, že mladší lidé v tak zvaném produktivním věku nemívají na staré rodiče čas, považují je spíše za přítěž, a zpravidla se nedovedou nebo i nechtějí vcítit do jejich situace.

Ta stará paní, o které se zmiňuji, byla sama, její dřívější známí, spolužáci, kolegové z dřívějších zaměstnání, byli všichni někde daleko, nejčastěji v končinách, z nichž není návratu. Dobré je pro ty nedobrovolně osamělé, že skoro všude je dnes televize: člověk, i když je sám, může mít při televizním vysílání iluzi, že v jeho bytě s ním přece jen někdo je… Poznal jsem ale také rozpačitou samotu mezi lidmi, když člověka osud nebo zvůle režimu zanese do společnosti lidí, s nimiž si nemá co říct. Snad pozdrav, snad pár vět o ničem nebo o banalitách, mluvíme všichni stejnou řečí, ale stejná řeč to přesto není.

Hrůzu takové samoty poznal v době našeho společného trestu za nesouhlas se sovětskou okupací můj přítel. Na venkovském pracovišti, po krátkém přestěhování maringotky a materiálu byl se mnou při venkovní nádeničině i v obytné maringotce. Můj přítel v době našeho společného údělu, vynuceného kolaborantským normalizačním režimem, byl bývalý universitní profesor. Náš necitlivý šéf, rozhodující o naší práci a o složení osádek, ho na dva dny přeřadil jako pomocníka k jiné partě, kde musel pracovat i sdílet volný čas s jedním postarším primitivem, a pokud máte s těmi příliš jednoduchými lidmi, například s pivními skauty nebo hospodskými týpky nějaké zkušenosti, víte, že se považují za autority.

To, co je zajímá, je jedině správné, všechno ostatní jsou zbytečnosti a nesmysly. S nelíčenou radostí se ke mně po dvou dnech můj přítel vrátil. On ani já jsme pocitem samoty netrpěli, vzájemně jsme si nepřekáželi, dovedli jsme najít společná témata rozhovoru a dovedli jsme i společně mlčet. Zato jsme si ověřili v čem ten trest, kterým nás počastoval normalizační režim, spočívá: trestem nebyla manuelní práce, tu každý zdravý člověk zvládne. Trestem bylo vypovězení do prostředí, které nám bylo cizí a jemuž jsme byli cizí my.

A já si myslím, že to bylo pro mne školení na celý zbytek života: myslím, že jsem schopen pochopit tíživou samotu některých umělců a průměru se vymykajících jednotlivců, zdůrazňuji to slovo některých, protože není pravidla bez výjimky. Jsem také schopen pochopit překotnou povídavost těch, kdo jsou dopuštěním osudu opuštěni. A že toto mnohým lidem nedochází? Ne všichni se dokážeme vcítit do osudu a situace druhého. I to jsem, byť nerad, nucen pochopit.

Dnes už mnohem častěji než na dobu normalizace vzpomínám na několikadenní intervaly osvobozující a uklidňující samoty. Poznal jsem po infarktu v lázních lidi, kteří samotu vyloženě nesnášeli, nevěděli si rady sami se sebou. Já naopak přiznávám, že sám se sebou vycházím většinou docela dobře, a jednou za čas mám dokonce upřímnou chuť být sám, bez paní, kterou mám rád, bez pejska i bez kocoura, které mám rovněž rád, a pokud možno i bez předem pevně naprogramovaného denního rozvrhu.

Těší mne nějaký den chodit sám po lese, a ponořen do vlastních úvah a myšlenek, poslouchat ticho. Někteří lidé tomu říkají „nabíjet baterky“, v podstatě to docela správně vystihuje zmíněný proces tělesné i duševní relaxace, i když já sám jsem si ho, z ohleduplnosti k svým již jmenovaným blízkým, dopřával jen výjimečně.

Pak se ale do mého života vmontovala náhoda: z legrace jsem občas doma říkával, že za skvělou dovolenou bych považoval, kdyby manželka a dcera odjely na měsíc třeba na Měsíc. Věděl jsem, že se mi tato krásná představa odpočinkové samoty v domácím prostředí s knihami, s rozhlasem, kde bych si vybíral náročnější hudbu, a televizí a hlavně s počítačem, nemůže splnit. Nečekal jsem ale, že mé nesplnitelné přání bude mít svéráznou, tak trochu pomstychtivou odezvu. K Vánocům jsem dostal poukaz na týdenní pobyt v jednom penzionu na okraji Českého ráje. Byl jsem z toho trochu rozpačitý. Že ten týden bude skutečně týdnem uvolňující samoty, a že na něj nikdy nezapomenu, jsem netušil.

Ale bylo to tak. Přišel jsem do krásné přírody v polovině května 2008, a bylo to jaro mimořádně povedené, za celý týden nespadla ani kapka deště, slunce svítilo skoro až příliš důkladně a podél cest kvetly stromy. Takový květen, jaký byl tenkrát, se asi často nepotká, na počasí jsem měl tedy z pekla štěstí, lidově se tomu říká prý jinak, je to jakási fráze o klice, ale já tu frázi nejspíše neznám.

Penzion, kde jsem byl ubytován, nechci jmenovat, mohlo by se to považovat za neoprávněnou reklamu, ale i s ním jsem měl nečekané štěstí. Menší objekt, snad jen čtyři pokoje, spíše apartmány, pro hosty, pokoje se sprchovým koutem a toaletou, s telefonem, který jsem téměř nepotřeboval, s televizorem a rádiem, které jsem také skoro nepotřeboval, s ledničkou a dvěma pohodlnými postelemi, z nichž jednu jsem, pochopitelně, také nepotřeboval.

Krásně se tu spalo, v tichu, jaké ve městech většinou neznáme, s hvězdami na nebi, nerušenými všudypřítomným pouličním osvětlením, s možností spát trochu déle, než doma. Doma jsem spával většinou s kocourem, a podle jeho přání jsem ho musel pouštět ven, na zahradu. Tady nebyl se mnou kocour, jen ticho a klid.

Ráno, po vydatné a dobré snídani, kterou připravovala milá a usměvavá paní, vládnoucí penzionem, jsem odcházel do okolní přírody, neměl jsem žádný pevný cíl, nikdo mně žádný neurčoval, nikdo mne k ničemu nenutil, skoro nikoho jsem nepotkával, někdy jsem se držel turistických značek, někdy jsem se pustil přes les do luk a polí. Zabloudit jsem nemohl, odevšad z volného terénu byla vidět známá dvojitá silueta hradu, pod nímž byl penzion.

Měl jsem vždy s sebou digitální fotoaparát, pořídil jsem si jej teprve nedávno a tak možná mé snímky nebyly dokonalé, jenže nebyly asi ani špatné. Nikdo na mne nespěchal a já jsem fotografoval výhledy do krajiny, skály podél cest, jezero, za nímž bylo mně neznámé rekreační středisko s menší restaurací, tiché lesní pěšiny a v polích kvetoucí stromy podél cest. Roztomilým a čisťounkým motoráčkem jsem dvakrát také zajel do nedalekého města, pořídil i zde řadu fotografií, autobusem jsem se svezl do svého dočasného bydliště, a krátce na to mne čekala dobrá večeře. Po ní jsem obvykle zalezl do svého pokoje a věnoval se knížkám, které jsem si přivezl, a vlastní, během roku pracně potlačované lenosti.

Vám, kdo musíte mít na dovolené pejsčí doprovod, bych penzion, v němž jsem byl sám velice spokojen, nedoporučoval. Pejska tam ubytovat nemůžete, nejsou tu na to podmínky, já jsem po čtyřnohém doprovodu tentokrát ale ani netoužil. Vychutnával jsem si nezvyklou samotu, zbavenou všech povinností, dopřával jsem odpočinek hlavě i sobě, a cítil jsem, jak moc jsem takové odložení každodenních stereotypů potřeboval.

Paní, která vedla a nejspíše ještě vede penzion, se mi jednou svěřila, že ji práce baví, spokojenost hostů těší, a pokud se některý host po čase vrátí, považuje to za jakési uznání. Myslím, že všechno, co takový penzion vyžaduje, zvládala na výbornou, všude vzorná čistota, k dispozici informace pro ty, kdo by si chtěli dělat cílené výlety, ticho, klid, dobrá a chutná strava. Jen jedno, bohužel, nedokázala: zastavit čas. A tak přišel den, který pro mne v krajině, která se mi líbila a v prostředí, které jsem začal mít rád, byl neodvolatelně posledním.

Zde by mohlo mé vyprávění o mile prolenošeném týdnu skončit. Bohužel neskončí. Doma jsem snímky z fotoaparátu převedl do počítače, a jak jsem je prohlížel, přicházela tichá ozvěna vzpomínky na klid a meditativní samotu, na krajinu ticha a nepatrného silničního ruchu, na rozkvetlé stromy a žluť neobdivovaných řepkových polí. Uspořádal jsem fotografie do menších skupin, vytvořil jsem dvě, snad docela dobré prezentace, a předpokládal jsem, že to všechno vypálím na CD nebo DVD.

Nijak jsem nespěchal: počítačový program SLOW-PCfighter, kterým jsem nechal asi dvakrát týdně počítač prohlédnout mne ujišťoval, že zdraví počítače je velmi dobré. Najednou ale bez sebemenšího předchozího upozornění obrazovka ztmavla a jediné, co se na ní objevilo, bylo anglické oznámení, že operační systém chybí. Znamenalo to ztrátu všech dat, fotografií, na nichž jsem si zakládal, korespondence s přáteli, adres a jmen. Marné bylo ptát se počítače, jak mi mohl něco tak hrozného udělat. Počítač je malým zázrakem elektroniky, má obdivuhodně dokonalý procesor a náročné, paměťové i jiné obvody, ale kdybyste k jeho plášti přiložili stetoskop, zjistili byste to, co já: počítač nemá srdce.

Ať je vám tedy můj příběh varovným příkladem. Nevěřte ujišťování antivirových a jim podobných programů. Pokud Vám na textech, poznámkách a obrázcích záleží, zálohujte je, a čím dříve, tím lépe. CD nebo flash Vám všechno to, na čem Vám záleží, neuchrání na věky, ale jistě déle a spolehlivěji než samotný disk počítače.

Vzpomínky na týden v květnu 2008 jsou ještě velmi živé, obrázky zůstaly v mé lidské paměti. Jenže vím, jak to s těmi archivy a alby paměti dopadá: obrázky blednou, detaily se ztrácejí, a nakonec se ztratí i některé obrazy samy. Měl bych se pokusit vrátit se do té krajiny, patřící k Českému ráji, ale květen 2008 se nevrátí a vrátit nemůže, ani snímky už by nebyly tytéž, nelze prý dvakrát vstoupit do téže řeky a tak ani já už nejsem ten, kdo zde putoval … tenkrát nedávno.

Neúprosně odkapávají minuty času a ať jsme mladí nebo staří, krátí se i čas našeho života. To, co se nám zdá třeba právě teď nemožné, může jednou přijít, pozvolna, nebo i náhle a nečekaně. A i my, kdo máme své blízké, lidi i zvířátka, které máme rádi, lidské přátele a zvířátka, jež mají ráda nás, můžeme jednou poznat zajetí samoty. Kdyby se to mělo stát, přeji nám všem i sobě, aby to byla samota oddechu a ne samota svírající a tíživá, a aby někde blízko nás byli lidé, kteří budou s námi mít trpělivost a budou mít pro nás pochopení.

Navštívil nás náš dobrý přítel. Jeho jméno vám nepovím, předpokládaje, že mnohé a mnozí z vás ho znají. Vzdělaný, velice inteligentní pán, milý a dobrosrdečný. Poseděli jsme společně asi dvě hodiny, on, Má Lepší Polovina jako hostitelka a já, a ty dvě hodiny utekly nejen jako voda, jak se říkává, ale přímo nepředstavitelným tempem.

Zavzpomínali jsme na minulost, na tu vzdálenější i na nedávnou, hovořili jsme o naléhavých problémech současné doby, o filmech, které považujeme za zvláště zdařilé, a shodli jsme se i na tom, že jsme měli a stále máme jednu společnou, trojjedinou lásku: Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Osud ale tyto tři přátele a spolupracovníky rozdělil. V listopadu 1938 zavřely úřady druhé republiky s nimi spjaté a jimi reprezentované Osvobozené divadlo a Voskovec, Werich i Ježek odpluli do Spojených států, kde nějakou dobu vystupovali před českými krajany.

Když 15. března 1939 obsadilo nacistické Německo zbytek Mnichovskou dohodou okleštěných Čech a Moravy, stal se návrat tří antifašistů domů prakticky nemožným. Skladatel Jaroslav Ježek 1. ledna 1942 v Americe zemřel. Voskovec a Werich se po válce vrátili do vlasti, ale osud jejich další přímé spolupráci nepřál. Nelze zde zacházet do podrobností, byť by jistě byly zajímavé.

Oba představitelé známé značky V & W jsou již na onom světě: Jan Werich zemřel 31. 10. 1980 v Praze, Jiří Voskovec 4. 7. 1981 v Kalifornii. Zůstaly po nich jejich literární práce, dopisy, zvukové a filmové nahrávky, a hlavně jejich téměř zlidovělé písně.

V Osvobozeném divadle jsme nikdy nebyli a ani nemohli být; éra Osvobozeného divadla, spadající do třicátých let minulého století, značně přesahuje rozměr našeho života. Zato s písněmi Voskovce a Wericha nás kdysi seznámili starší přátelé, kteří si jejich písně po celou dobu nacistické okupace pečlivě uchovávali. Jak? Hlavně v paměti, ale i na notových záznamech, a někdy dokonce na starých, černých, dvoustranných gramodeskách. Zájem o písně Voskovce a Wericha vyžadoval ovšem určitou opatrnost.

Nacisté a s nimi spřízněná sebranka odkaz Osvobozeného divadla nenáviděli, repertoár divadla byl totiž jednoznačně protifašistický, po uvedení hry Osel a stín v polovině třicátých let přišla dokonce z Hitlerovy říše protestní diplomatická nota. Písně V & W, demokraticky orientované a s inteligentními texty, zpívané jen občas a v utajovaném soukromí, přežily dobu strachu a mlčení. V době nacistické okupace byly duchovním poselstvím svobody, tak jako o mnoho let později, v době normalizace a sovětské okupace, jím byl samizdat.

Svět se mění, jak jsme všichni a nejednou konstatovali. Texty písní Voskovce a Wericha, vysmívající se zlořádům první republiky, zlořádům, které tiše a úspěšně vpluly do naší posttotalitní doby, jsou stále ještě aktuální. Jsou to také písně s oslavou volnosti člověka, s výzvou ke vzdoru proti útlaku, proti zatuchlosti protekcí a korupce, a v mnohých najdeme výrazné stopy sociálního cítění. Zná je současná mladá generace?

Těžko říci, bude to asi velice individuální, čas nově utváří vkus člověka a tím i výběr jím upřednostňovaných hodnot. Sám mám za sebou zkušenosti dobré i špatné: kdysi jsem v jednom článku, uveřejněném v internetovém deníku, citoval text písně Civilizace, myslím, že i s verši „my už nejsme lidi, my jsme jenom partaje…“ Článek měl celkem kladný ohlas, ozval se ale i suverén, rozhořčený tím, jaká slátanina tu byla opublikována.

Přiznávám, že mne to nijak nepřekvapilo: s takovými věcmi je nutno v diskuzích počítat. Vždy se najdou lidé, přesvědčení, že jejich názor je jedině správný, a každý jiný náhled šmahem odsoudí, buď klackovsky, jako blbost, nebo zdvořileji, zvláště z výše posvěceného majestátu, jako úsměvný, nebo jako naprosté nedorozumění. Nemyslím, že by na tom příliš záleželo: život je prostě takový.

Dovolte mi, prosím, vrátit se poněkud k písňovému odkazu Osvobozeného divadla. Co ale vybrat z množství písní, někdy velice poetických, jindy satirických anebo burcujících? Netroufám si teď, v předvolební době, vybrat něco se slovy „Nemáte ani zdání, že jsou s vámi páni, falešně hrají s vámi, chtějí vás obehrát“, nemohu ocitovat ani „Hej pane králi nebuď líný, vem hadry a jdi mezi lid…“, Lidé jsou vztahovační, ještě by to někdo předělal na „pane ministře nedělej chytrého a nastěhuj se na chvíli do Chomutova…“, a tak zvolím něco nevinnějšího, co by se hodilo k současné předvolební době, třeba dosti známou trampskou z píseň z třicátých let minulého století, dokládající podobnosti i odlišnosti dnešních a uplynulých let.

Pokud ji mám ale komentovat, promiňte mi, že zde musím přepsat tři sloky jejího textu, a vy, chcete-li si v paměti oživit její melodii, podívejte se třeba na tuto stránku.

Tak tedy:

Babička Mary:

Štěchovická laguna když dřímá v zadumaném stínu Kordylér,

pirát zkrvavenou šerpu ždímá, kapitán pucuje revolver.

Pikovická rýžoviště zlata čeří se v příboji Sázavy,

ale za to krčmářova chata křepčí rykem chlapské zábavy.

Když tu náhle, co se děje, divný šelest houštím spěje,

plch, skunk, vše utíká po stráni od Medníka.

Krčmář zhasne, cowboyové ztichnou, pirát zděšen tvář si zakryje,

rudé squaw se chvějí a pak vzdychnou: „blíží se k nám postrach prérie.“

A kdo to je?

Mary, babička Mary, dva kolťáky za pasem, nad hlavou točí lasem.

Stoletá Mary, babička Mary, ta zkrotí křepce hřebce, ať chce či nechce.

A zde tedy dovolte uvést první komentář k písňovému textu, opsanému podle dobových pramenů. K soutoku Sázavy s Vltavou a také ovšem do okolí Štěchovic a Slap bylo z Prahy poměrně blízko, řada míst byla dostupná tzv. sázavským rychlovlakem neboli místní lokálkou, a dráhy k běžným spojům všedního dne přidávaly v létě o sobotách a zvláště nedělích další, tak zvané výletní vlaky.

O to, aby se pěstoval ráz romantiky, se starali trampové sami, totemy u chat, kotlíky na vaření prostých jídel přímo v přírodě, táborovými ohni, setkáními v místních, jejich vkusu a sváteční náladě vyhovujících hospůdkách, a samozřejmě i zpěvem trampských písní za doprovodu kytary. To ale jsou věci všeobecně známé. Horší je to už s informacemi o historii zmíněných míst.

Ví se, že Svatojánské proudy, o nichž bude zmínka později, byly jedním z nejkrásnějších míst středního toku Vltavy: předpokládá se, že jejich krása inspirovala Bedřicha Smetanu při tvorbě symfonické básně Vltava, ví se, že stavba Štěchovické přehrady v roce 1942 znamenala konec Svatojánských proudů. Zato má snaha zjistit, zda se u Pikovic skutečně rýžovalo zlato, vyzněla naprázdno.

Dotazoval jsem se sice jednoho pana profesora, kterého mi doporučili jako vědeckou kapacitu a znalce regionu, u něho jsem ale neuspěl: nejdříve mi řekl, že nemá čas, a když jsem se pokoušel ho přemlouvat, položil telefon. Musel to být ale jemný a citlivý člověk, protože než telefon položil, prohodil cosi o líbání, nevím již přesně co to bylo ani jak to myslel…

Chtěl bych ale hlavně upozornit na to, že autoři písňového textu předběhli výrazně svou dobu, čehož je refrén Babičky Mary jednoznačným dokladem. Jako cowboye si vždy představujeme drsného a spíše mladšího muže. A hle – tato diskriminační předpojatost je zde prolomena, mužné povolání je svěřeno ženě, rozhodně ne mladé, a ještě se tu naznačuje, že si dovedla získat mimořádný a možná i záviděníhodný respekt.

Přejděmež tedy k druhé sloce:

Žádné zuby, z jelenice sukně, ale za to tuhé bicepsy,

Mary má vždy slivovici v putně, Toma Mixe strčí do kapsy.

Klika cvakla, v krčmě dveře letí a babička vchází do dveří,

„pintu ginu, lumpové prokletí!“ bezzubou dásní zaláteří.

„Vypiju to jen ve stoje, jdu do volebního boje,

Zřím zas město drahý, jedu volit do Prahy.“

Dopije, a aby se neřeklo, putykáře změní v mrtvolu,

za zády má štěchovické peklo s šlajsnou svatojánských atolů.

Mary, babička Mary, pádluje bez námahy, po proudu až do Prahy.

Stoletá Mary, babička Mary, jde do volebního boje za cowboye.

Zde asi autoři dopřáli volnost fantazii na úkor skutečnosti i dobových reálií. Nelze podezírat babičku Mary, že by se živila jenom poctivě, a že by byla třeba jako cowboy zaměstnána v některém místním statku, rozhodně se ale případnou zločineckou činností nezabývala dost intenzivně, jinak by měla i na zlaté zuby, které údajně v první polovině minulého století vzbuzovaly zdáním majetku spíše důvěru.

Rovněž lze pochybovat o tom, že babička měla slivovici v putně, je všeobecně známo, že otevřené nádoby jako je právě putna se ke skladování slivovice nehodí. Pokud se ale pozastavíme u sdělení, že Toma Mixe strčí do kapsy, neuškodí připomenout, že na rozdíl od dávných smyšlených postav jako byl Hary Carey, to byl muž, na pr…. nosil nůž, nebo Babinskej, známej lotr mexickej, nakonec i strýček Jack, opěvovaný rovněž dvojicí V&W, Tom Mix byl skutečnou postavou. Thomas Edwin Mix byl známý americký filmový herec, představitel cowboyů v řadě westernových filmů, hlavně asi v dobách němého filmu.

V rozmezí let 1910 a 1935 hrál v 336 filmech a v době babičky Mary byl jistě i u nás velice známým a obdivovaným. Více byste se o něm asi dověděli na internetu, a kdybyste si našli odkaz na jeho jméno, mohli byste vidět i jeho fotografii; zato fotografie babičky Mary se, bohužel, nedochovala.

Dovolte teď přejít dále k třetí a poslední sloce:

Ledva v Praze kotvu vyhodila, pro babičku nastal hrozný čas,

neboť hned každá strana tvrdila, že jí náleží babiččin hlas.

Malá stejně jako velká strana, psala, že bude mít o hlas víc,

že ta druhá strana je nahraná, oni že maj´ hlas ze Štěchovic.

Stoletý věk prý nevadí, na předáka je to mládí,

ze všech nejvíce volala ji polnice.

Tak babičku, pro kterou vždy byla válka s lidojedy legrace,

tu babičku za pár dní zabila volební agitace.

Mary, bojovná Mary, už nesedává v sedle, ve volbách byla vedle.

Stoletou Mary, babičku Mary, volbama zabitou vzal k sobě Manitou.

Z uvedeného vyplývá, že babička Mary ani v létech, o nichž mnoho nevíme, neměla dostatečné předpoklady pro úspěch ve volebním boji. Dopádlovala do Prahy a nepatřila zřejmě k žádné straně; na to, aby nějakou založila, bylo v předvolebním období už pozdě. Babiččin vzhled, vzhledem k jejímu stáří, nebyl asi příliš přitažlivý; to by určitě napravila zkušená vizážistka, ale babička neměla nejspíše ani dostatek finančních prostředků, aby mohla nechat polepit vývěsní tabule spoustou stupidních plakátů.

Veškerou volební agitaci by si byla musela platit sama, to není jako dnes, kdy mohou, alespoň některé strany, utratit desítky milionů, které jim dá stát z peněz nás všech. S odstupem času se zdá, že se babička Mary, která chtěla jít do volebního boje za cowboye, nakonec stala lovenou voličkou. Z toho, jak s jejím hlasem licitovaly strany, lze předpokládat, že tenkrát ještě nebyly agentury pro výzkum veřejného mínění, a možná to lidem ani nechybělo. Za zvláštní pozornost stojí verš „Stoletý věk prý nevadí, na předáka je to mládí“.

Podle této poučky se řídily různé režimy, například kremelský, ale je tu určitá odchylka od všeobecných zvyklostí: i v době, kdy po padesátce je pro muže i pro ženu obtížné získat práci, významní všeho druhu úspěšně přesluhují do vysokého věku. Jsou to, pochopitelně, skoro výlučně muži. Je to prý tím, jak mne poučila jedna má přítelkyně, že muži nestárnou, i když léta jim nestojí.

Upozornit bych chtěl ještě na řádek „ze všech nejvíce volala ji polnice.“ Protože není nikde zmínka, že by babička měla něco společného s armádou, tím méně s jejími patřičně předraženými zakázkami, je nutno tento řádek považovat za narážku, které asi neporozumíme.

To, že babičku Mary zabila volební agitace je sice smutné, ale svědčí to nejspíše o tom, že babička ve svém vysokém věku přece jen neměla dobré nervy. A to žila v době, kdy dávno ještě nebyla televize. Co by asi, chuděra, dělala, kdyby se jí denně na obrazovce předváděli titíž velikáni, tak často a úporně, jako by se chtěli divákům za každou cenu zošklivit…

Nakonec mi ale dovolte pár upřímných slov o sobě: dočetl jsem se nedávno, že jsem zatrpklý, nešťastný a smutný. Ne, nemyslím, že bych byl zatrpklý, nejsem snad ani nešťastný. Zato smutný jsem, to přiznávám. Snažte se, prosím, můj nynější smutek pochopit, a věnujte spolu se mnou babičce Mary tichou vzpomínku.

Nevím, jak u vás, ale v mém nejbližším okolí ke každému domu a domku patří zvonek s jmenovkou a schránka pro poštu. U větších domů musí být těch zvonků a schránek pochopitelně víc. Pardon, není pravidla bez výjimky: ti mimořádně schopní a úspěšní, zvláště pokud si stačili hravě pořídit vily za desítky milionů, zpravidla nemají u zvonku jmenovku, a proč tomu tak je, si nejspíše dokážeme domyslet.

U našeho domu máme ale všechno, co je zde zvykem, tedy zvonek i jmenovku a je tu pochopitelně i schránka pro poštu, a ta schránka jen málokdy zůstane prázdná. Že by nám naši přátelé tolik psali? Ale kdepak, těžko bych vzpomínal, kdy jsem naposled dostal od někoho z přátel dopis v tradičním provedení, tedy obálku s adresou a uvnitř nějaký psaný text. Ještě před pěti lety mně tak psával přítel z mládí, který o počítači by si byl mohl nechat jenom zdát.

Někdy, více než před dvaceti léty, mu v nemocnici našli nádor na páteři, pomalu prorůstající do míchy. Od té doby nebyl schopen chůze a byl, jak se říká, upoután na lůžko. Odumírání nervů začalo od nohou a postupovalo dolní polovinou těla. Velice dlouhé dopisy mi psával za stále obtížnějších podmínek. Zpočátku mohl na posteli alespoň sedět, v posledních letech života už ani to ne. Kam by byl mohl umístit počítač a hlavně jeho monitor?

Pro mne korespondence s ním byla obtížná, v mém psaní totiž byla velká dávka dobrovolné autocenzury: snažil jsem se nepsat nic, co by ho mohlo nějak rozlítostnit kontrastem jeho údělu s běžnými radostmi života zdravých lidí. Před listopadem 1989 jsem mu posílal zakázané tiskoviny a vedl s ním debaty o politice. Pak už nebyly zakázané tiskoviny a debaty o politice, počínající nadšením, se stávaly čím dál ponurejšími.

Těžce nemocný přítel mně sice posílal různé úvahy o poměrech u nás, i když je znal vlastně jen zprostředkovaně, hlavně z novin a televize, ale jak se jeho stav horšil a přicházely bolesti, víc a víc chápal, že ve světě úspěšných a schopných, zvláště pak všeho schopných, jeho názory, které se snažil posílat nejen mně, ale i různým redakcím, stejně jako jeho osud, osud chudého a pomalu umírajícího člověka, nikoho nezajímá.

Po jeho smrti… ba ne, ještě jedna korespondenční výjimka tu nakrátko byla, několikrát do roka jsem ještě občas dostával dopisy tradičního provedení od mé známé, žijící v Portugalsku, ale ta si nakonec pořídila počítač, a tak již nemám nikoho, kdo by mně chtěl posílat dopisy. Všechno dopisování s přáteli nahradila elektronika, počítač a internet, mobilní telefon a SMS zprávy.

Psát dopisy se lidé prý odnaučili. Čapkova poštovní pohádka, ve které zamilovaný šofér čekal smutně a marně na odpověď od své vyvolené, odpověď na dopis, na jehož obálku zapomněl nalepit známku a napsat adresu, odkazuje rozkošnou nadsázkou na poměry minulosti. Není už obětavých pošťáků ani trpělivých zamilovaných. Scénu ovládla elektronika, a také pošťáků je poskrovnu: dnes máme skoro výhradně poštovní doručovatelky.

Zaměstnané jsou pravděpodobně více, než bývali jejich mužští předchůdci. Dopisy totiž nevyhynuly, jen přešly do obchodní a úřední sféry, a navíc k nim přibyly stohy reklam, které většinou zahazujeme rovnou do popelnice, tak jako většina klidí, které znám. Možná, že jsem vůči reklamám trochu nespravedlivý: čas od času dostávám nevyžádaný katalog, na němž je upozornění „otevřete rychle“ a dodatek: pane Pavel (firmy většinou nevědí, že čeština má také pátý pád), vyhrál jste – a následuje číslovka, zpravidla od sta do dvou set padesáti tisíc. Tuhle zprávu dostane zpravidla týž den u každé pošty několik desítek lidí. Předpokládám, že ji nikdo, ale opravdu nikdo, nebere vážně…

V roce 2008 jsem ještě dostal občas úřední dopisy, jeden z magistrátu, jeden z městské části, oba od zastánců protekce a korupce, a předtím několik dopisů stavebního úřadu dosti podobné kvality. Pak už jen účty, účty za drahou vodu, elektřinu a plyn, výpisy z vlastního účtu s nevýznamným zůstatkem, a hlavně prosby různých nadací. Nevím jistě, kdo se na naši adresu obrátil jako první, snad to byl Červený kříž, který má na každé obálce výzvu „pomozte nám pomáhat“. Prvně to bylo asi před třemi léty. Od té doby se nám přihlásilo postupně jednadvacet nadací, všechny znají jméno i adresu, zřejmě si ty adresy nadace vzájemně předávají.

Nechci podezírat dobročinné nadace ze ziskuchtivosti nebo dokonce z nepoctivosti, vím, že jak ohrožené děti tak i slabozrací nebo lidé, postižení roztroušenou sklerózou peníze účelně využijí, nepochybuji o tom, že když dostaneme dopis, na jehož obálce je obrázek chlapce a u něj text „malý Abdul potřebuje operaci“, nebo v jiném případě „umožněte Fatimě chodit do školy“, je to míněno vážně a bez postranních úmyslů.

Jenom si nejsem jist, zda manželka a já jsme těmi správnými adresáty: jsme oba už v důchodu, a protože jsme byli odkázáni na poctivou práci, náš důchod je ani ne průměrný. Přesto má paní každé čtvrtletí posílá těm různým nadacím po sto korunách. Posílá to převodem z účtu, protože kdybychom měli stokorunové příspěvky posílat v hotovosti u přepážky na poště, platili bychom nehezky vysoké poštovné. Pošta na dobročinnost žádné slevy neposkytuje, ostatně neposkytovala je ani po povodních.

Jako všichni, tak i já chápu, že pomoc potřebným je nezbytná, a že je hlavně záležitostí méně majetných lidí. Všechno na světě by mělo být v rovnováze a společnost k tomu spěje: když jedni mají obrovské zisky, musíme mít, my všichni ostatní, obrovský společný dluh; ti, kdo se o ten dluh přičinili, nás poučí, že musíme šetřit. A dále k té otázce celkové vyváženosti: když podvodníci a zločinci jsou na svobodě, ať už u nás, nebo díky soudům a policii kdesi za hranicemi, musí být – kvůli rovnováze, zavřeno také pár nevinných lidí. A také když se jedněm nechce pracovat, musí být ti ostatní o to pilnější. Rovnováha je důležitá, rovnováha je nutná…

Vraťme se ale k dopisům, k jejich odchodu ze scény, kterou ovládla elektronika. Elektronika zkrátila vzdálenosti a ušetřila čas: kdybych naší známé v Kanadě poslal dopis, šel by nejspíše několik týdnů, a přibližně tentýž čas by si vyžádalo doručení odpovědi. Mail dojde od nás do Kanady za několik minut, a pokud adresát náhodou sedí u počítače, může odpovědět téměř okamžitě. To je ale jen výrazný pokrok techniky, nic víc…

Změnili jsme se ale přitom my, my lidé? Asi ze všeho nejméně. Jiří Wolker ve své básni o poštovní schránce napsal, že do ní lidé vhazují psaní, z jedné strany smutná a z druhé veselá. A tak jako byla smutná a veselá psaní, jsou i smutné a veselé maily, jsou maily potěšující i zarmucující, jsou maily upřímné a jsou maily podvodné, navzdory všeobecnému zvěcnění ve vztahu dvou lidí jsou i maily milostné, roztoužené a snivé.

V některých rodinách manželé uchovávali milostné dopisy, které si psali na začátku svého sblížení, vedoucího nakonec k manželství a rodičovství. Nevím, proč by nemohli v budoucnu lidé uchovávat záznam mailů, které si kdysi posílali, a proč by všechnu tu lásku a něhu, kterou dokázali vkládat do dopisů, nemohli vkládat do mailů?

Stejně tak si dovedu představit jak člověk, zasažený nečekaným citem, koresponduje z povinnosti s přáteli a třeba i s nimi hraje počítačové hry, přijímá jejich zprávy, a předstíraje lhostejnost a klid, netrpělivě čeká na jeden jediný mail z jedné, pro něho ničím nenahraditelné adresy.

Ještě nedávno se psaly dopisy plnicím perem, pak propisovačkou, někdy na psacím stroji, a teď je vyťukáváme na klávesnici počítače, nevědouce, zda zítra nepřijde ještě jiná, zatím nečekaná vymoženost. Mění se svět, zvolna i překotně, někdy nečekanými zvraty, mění se podmínky života, mění se technika, která nás provází a obklopuje.

A při tom všem člověk, pokud jím opravdu je, zůstává člověkem, se všemi svými chybami i nadějemi, se svou věčnou touhou po štěstí, a třeba i po jiné lidské bytosti.

Blog: milanpavel.txt.cz

Milan Pavel

Když u vašich dětí začne dospívání, nemusí vám být vždy do zpívání. Někdy se té době růstu a proměny u člověka, spojeného s pohlavním dozráváním, říká telecí léta, ale ať už tu dobu nazveme jakkoli, bývá pro rodiče a vychovatele značně obtížná.

Přechod od dítěte k dospělému tvoru je samozřejmě i u zvířátek, jen to probíhá trochu zastřeněji a výrazně rychleji, s různou intenzitou doprovodných projevů. U nás doma jsme měli poměrně štěstí: žádný náš pejsek nám nerozkousal polštář nebo bačkory, jen fenka Gina mně trochu okousala zimní kožešinovou čepici, ne ale moc, čepici nosím dodnes, a to okousané místo je pro mne druhem vzpomínky…

Také na představitele kočičího národa si u nás doma nemůžeme stěžovat: žádná z kočiček nedělala v bytě nečistotu, žádná nic neničila, jen na kobercích a čalouněném nábytku si náš kocourek obrušuje drápky. Neměli jsme tedy s dospíváním čtyřnohých členů naší rodiny mimořádné starosti.

Dvakrát jsme měli pejska, přesněji řečeno fenku, z útulku. Říká se, že pejsek z útulku bývá vděčný za to, že se dostal k jednomu majiteli a že tu svoji vděčnost dává najevo. Podle vlastní zkušenosti bych mohl tvrdit, že tomu tak je. Dvakrát jsme ale měli pejska, a zase to byla fenka, od štěněčího mládí. A myslím si, že povaha psa se ve svém vývoji podobá povaze člověka: nejdříve je tu bezmocný tvoreček, odkázaný na péči a pomoc druhých. Pak přijdou drobné dětské rošťárny, a nakonec vědomí dospělé osobnosti a snad i s právem na vlastní názor.

Monička, naše současná fenka

Ani u člověka, ani u psa nebo i jiných tvorů, nenajdeme jednoznačné, přesné schema, také časové rozvržení vývoje povahy není u všech zástupců téhož druhu stejné, ale tak je tomu asi opravdu u všech živých bytostí. To, jak může být ten čas zrání rozdílný, vím sám podle sebe: v mých letech jsou z většiny mužů vážní pánové, zatímco já si s námahou a překážkami dokončuji opožděnou pubertu.

Leč dovolte, abych se vrátil k čtyřnohým členům rodiny, kteří mi připadají zajímavější než my sami. Čas se nezastaví ani jim, ale my, žijíce déle, rádi vzpomínáme na jejich dětství a nezvedené mládí. Vzpomínám na to, jak jsme s naší fenkou Ginou, v době kdy jí bylo sotva pár měsíců, šli v neděli odpoledne, paní a já, na procházku, a přišli jsme do užší postranní uličky, v jejímž středu byla velká louže.

Chtěli jsme, aby fenka louži obešla, ale naše pejsčí holčička se rozhodla zachovat se jako nezvedené děcko: došla až k louži a pak si do ní sedla. Uvědomili jsme si téměř okamžitě, že přesně tak to dokáže udělat dobře vychované, reprezentativní a svátečně oblečené děťátko, a chvíli jsme nevěděli, co máme dělat: zlobit se, nebo se smát? Vyhrála, samozřejmě, ta druhá možnost.

Ginu jsme měli rádi a věřili jsme, že nám nic nedobrého neprovede, a tak jsme jí ani nebránili, když si oblíbila našeho pošťáka, říká se poštovního doručovatele, i když si ho oblíbila do té míry, že ho občas doprovázela na jeho pochůzkách. V té době ale přestávala být štěnětem, to znamená, že už dovedla běhat rychleji než my, a docela si to užívala: venku, na procházkách blízkým lesíkem, nám naznačovala, že bychom jí měli najít nějaký klacíček, o který by se s námi tahala. Téměř vždy jsme jí vyhověli, nějaký ten klacík jsme jí podali, a ona ho okamžitě odnesla.

Že by nám ho měla zase přinést, ji nenapadlo; aportovat jsme ji neučili a nenaučili. Zato velice ráda přibíhala blíže k nám a naznačovala, že bychom se měli pokusit klacík jí vzít. Pochopitelně se nám to skoro nikdy nepovedlo, pejska byla rychlejší než my a nejspíše to i věděla, jen ji těšilo vydráždit nás k marným pokusům. Bavila se tou pejsčí hrou, vycházející z její iniciativy, v které byl, dost možná, i kousek nevinné zlomyslnosti. A konečně – proč ne?

S úsměvem vzpomínáme na to, jak jsme naši Ginu vzali na výlet, končící na šumavské chalupě našich příbuzných, a jak jsme jednu porci opravdu dobré drštkové polévky, kterou jsme si uvařili, nalili do její misky. Gina šla k misce, ale zastavila se asi půldruhého metru od ní, výrazně a jednoznačně zavrtěla nosem, nebo – chcete-li – špičkou čenichu, a znechuceně se odvrátila. Kdyby byla v té chvíli mohla říct: „Tak to tedy ne, to si sežerte sami, tohle já vám jíst nebudu!“, nebylo by to výmluvnější.

Rádi také vzpomínáme na to, jak se naše fenka jako štěně bála vody, takže když jsme ji vzali k řece nebo rybníku a sami si šli zaplavat, vyděšeně čekala na břehu a troufala si nanejvýše namočit si trochu přední tlapky. Pak jsme jednou udělali pokus, že jsme ji zanesli pár metrů od břehu, a nedbajíce jejího zděšení, pustili jsme ji na poměrně mělkém místě do vody.

Pokus byl úspěšný: naše psí dáma přišla vodě na chuť a dokonce ji párkrát použila jako pouťovou atrakci: u jednoho potůčku, kolem kterého jsme chodívali, vlezla do vody, nechala se nést proudem, který tu byl dost výrazný, a když ji proud zanesl kus dál, vylezla na břeh, a běžela po břehu zpět proti proudu. Přenášení vlastního pejsčího těla vodním proudem si pak několikrát zopakovala.

Užil jsem zde pojmenování „psí dáma“. Ano, naše Gina byla psí dáma, a jako taková měla ráda parfémy. A protože si byla vědoma toho, že žije přece jen u lidí, nijak zvlášť dobře situovaných, nežádala značkové voňavky, žádnou kolínskou, žádný – jak říkali – „odekolón“ nebo „šatnár“, ale pomáhala si přírodními zdroji.

Její vkus se od našeho ovšem trochu lišil: jednou se nám při procházce po břehu řeky vyválela na zbytcích leklé ryby, což vedlo k tomu, že jsme se cestou domů důsledně vyhýbali lidem, a doma jsme museli psí členku rodiny důkladně umýt. Vzpomínám si také na to, jak jsem s ní jednou šel po břehu jezera, místy, která jsem zatím neznal, a bylo mi dost divné, že voda nějak nezvykle zapáchá. Když jsme se vzdálili od jezera, zápach nezmizel. Nejspíše jsem nedával dost pozor, a když jsem se nedíval, naše pejska se důkladně naparfémovala, a zřejmě se jí to „navonění“ líbilo.

Jednou ale tu svoji zálibu dost přehnala: navoněla se na okraji pole kompostem, který tu nedávno založili. Nevím, co obnáší stará délková či plošná míra „hon“, ale má čtyřnohá kamarádka páchla na sto honů. Dalo mi dost práce ji umýt: měl jsem k dispozici jen studenou vodu a v malé místnůstce, kterou jsem v té době obýval a kde jsme s fenkou spali na jedné palandě, jsem si nemohl ostrou vůni parfému, navíc neodpovídající lidským zvyklostem, dovolit.

V mládí, a to nejen v tom nejranějším mládí, byla naše fenka zdatná turistka. Mnohakilometrové procházky s námi se jí líbily, zvláště když cestou byla někde voda na koupání. Jenže čas se nezastavil ani jí. Přišla léta stáří, nedoslýchavosti, artrózy v nohách, zpomalení rytmu života. V necelých patnácti letech nastalo při jedné nemoci zklidnění, definitivní a neodvolatelné.

Druhým pejskem, kterého jsme dostali jako štěně, byla fenka Ťapka, častěji zvaná Ťapinka. Ač byla nesporně plodem hříšné lásky, měla všechny přednosti, které má štěně mít: vznešený, téměř šlechtický rodokmen, který jsme jí sami vyrobili, přítulnost i poslušnost, a samozřejmě byla i velice čistotná, dokonce když přišla zvenku a paní jí chtěla otřít nohy, trpělivě čekala a nijak se očistné proceduře nebránila.

Mysleli jsme si, že máme snad mimořádně hodnou psí holčičku, hotového psího andílka, jenže nastal den, kdy jsme o tuto iluzi přišli. Dopřáli jsme si procházku po cestách, vedoucích po stráni nedaleko našeho domu. Pejsinka se chovala vzorně, jako vždy, až do chvíle, kdy jsme došli k místům, kde měli své nory divocí králíci. Možná, že mezi předky naší fenušky byl nějaký jezevčík, o němž jsme nevěděli, a jeho sklony se nyní v naší Ťapince probudily.

Potichu, ale hbitě, zalezla do jedné králičí nory a na naše poplašené volání nereagovala. Po několika minutách jsme pojali podezření, že je zle. A také bylo: vlézt do králičí chodbičky Ťapinka dokázala, ale dostala se do místa, kde nemohla dál a ani zpátky. Pokoušel jsem se rukama a s pomocí jednoho plochého kamene rozšířit vchod do nory. Šlo to velice špatně. Nakonec jsem si lehl na zem, na místo, kde nebyla tráva, zato hlína pěkně navlhlá nedávným deštěm, sáhl jsem do nory a nahmatal jsem Ťapinčiny zadní nohy. Podařilo se mi je zachytit a táhl jsem neúspěšnou speleoložku k sobě.

Za chvíli už jsme byli všichni pohromadě: Ťapinka, s kožíškem na hřbetě naježeným, jak jsem ji táhl proti srsti z podzemí ven. Vypadala tak trochu jako psí pankáč, ale asi jí to nevadilo. Má paní, se šťastným, byť trochu rozpačitým úsměvem. A nakonec i já, zablácený od kolen až skoro ke krku. Čekala nás teď cesta domů, ulicemi, kde nás všichni znali. Poradil jsem paní, aby se – pokud se za nás stydí, držela od nás kousek dál, jako bychom k sobě nepatřili. Dodnes mám dojem, že měla sto chutí mne poslechnout.

V době, kdy se Ťapinka pokusila neúspěšně o návštěvu u králíků, bylo těch králičích nor v našem okolí poměrně dost. Snažili jsme se jim vyhýbat, aby se snad v naší fenušce neprobudilo nové pokušení. Naštěstí z takových nápadů brzy vyrostla. Opravdu? Ano, opravdu, vyrostla. Prodloužily se jí nožičky a poněkud zesílilo tělíčko. Do králičí nory by se byla už nevešla, a zřejmě to i sama pochopila.

Také kočičí dospívání nemusí být úplně bezproblémové. Území, které kočky považují za své, je vždy o něco větší než byt a zahrada. Naší nedospělé kočičce Mourečce se to stalo málem osudným: na sousední zahradě ji starší kocour zahnal na strom. Mourečka vylezla poměrně vysoko, ale pak se bála slézt dolů. Zaslechli jsme její mňoukání a začala záchranná akce: vysloužilý a nepříliš spolehlivý zahradní žebřík, cesta nahoru, chytit kočičku za kůži na hřbetě a donést dolů.

Černoušek

Naštěstí se později kočička držela víc doma a na zahradě u domu. Zde s ní už problémy nebyly. Na to, že kočka je zvědavá, neslyšně doprovází člověka po domě a stane se, že ji zavřete ve spíži nebo ve sklepě, jsme si zvykli. Na to, že ji můžete volat a ona se vám neozve, dokud sama nechce, také. Na co se ale těžko zvyká, je ta pověstná kočičí samostatnost. O tom, kde je pejsek, většinou víte, máte ho zpravidla stále pod dohledem. Kočka je samostatná, a tak když se náhodou toulá a nevrací se domů, máte o ni strach, naštěstí většinou zbytečný.

Teď máme krásného černého kocoura, s velkýma žlutozelenýma očima. Nepořídili jsme si ho, on si pořídil nás. Brzy se stal miláčkem domu a pro mne i častým spolunocležníkem. Toulá se jen málo. Je trochu slabší, než kocouři bývají, a tak když přišel několikrát domů se stopami zápasu na kožíšku a na uchu, byl to pro nás jeden z důvodů, proč jsme ho nechali zbavit kocourství. Jinak ale, jak jste si asi všimli, náš pejsčí i kočičí chov byl feminizovaný.

Vzpomínám si, jak jsme jednou v parku potkali paní s trochu větším psem a projevili jsme obavy, aby setkání našich psů nebylo zároveň jejich střetnutím. Paní nás uklidnila: „Nebojte se, to moje stvoření je sice také fenka, jako ta vaše, ale je hodná a nepere se. Když jsem chtěla mít psa, vybrala jsem si fenku. Jsou prý lepší a klidnější. Měla jsem kdysi i psa, ale není to ono. Přece jen – no je to mužskej…“

Vybavilo se mi to v souvislosti s tím lidským a psím dospíváním. Říká se prý, že mužský nedostane nikdy rozum. A opět, vycházeje ze zkušenosti se sebou samým, mám vážné podezření, že je to pravda. Pozoruji, jak mi ubývají síly, jak se zhoršuje paměť, ale že by se dostavoval rozum, toho jsem si opravdu nevšiml.

Spíše si občas připomínám heslo pro život, které mi kdysi řekl jeden německý spolupracovník: „Immer lustig und verliebt, bis der Arsch im Sarge liegt!“ Přeložil jsem to „Buď vždy zamilovaný a veselý, dokud dno rakve není pod tvou…“ – no a vidíte, na to poslední slovo si nějak ne a ne vzpomenout, vím jen, že se to celé mělo rýmovat…

Ach ta paměť, ta paměť…

Milan Pavel

Od prvních společných chvil jsme věděli, že náš vztah, na němž nám tolik záleží, nemá budoucnost, že se musíme rozejít, a že nám to bude líto. Přesto to byla veliká láska, na kterou se nedá nikdy tak docela zapomenout. Konec našeho příběhu už dávno přebolel, téměř beze zbytku.

Přiznávám, že jenom téměř. Nešťastnými shodami okolností mně z toho našeho vztahu nezůstala žádná fotografie, krajina, kde jsme bývali spolu, se změnila, domek, který byl naším občasným útočištěm, byl před léty srovnán se zemí. Obraz té kdysi tak milované i milující utkvěl mi v paměti v té podobě, jak jsem jej kdysi vnímal.

V nepravidelných víceletých intervalech jej vídávám na těch nejnepravděpodobnějších místech, neuchopitelný ve velkých skupinách lidí a nepochopitelný, když se náhodou na několik okamžiků vynoří v chvílích samoty. Trochu to rozteskní, trochu to zabolí, ale hned nato se ozve věcné varování chladného rozumu: „To přece nemůže být ona, vždyť čas se nezastavil ani tobě ani jí, kdoví, kdybyste se skutečně potkali, zda byste se ještě poznali, a kdyby se to i stalo, co byste si tak asi řekli? Nejspíše byste byli oba rozpačití a o tom, co vás kdysi tak spojovalo a uchvacovalo, byste se ani nezmínili…“

Stává se mi, že potkávám neznámé lidi, kteří se podobají postavám z mé minulosti, a ani v tomto směru nebudu asi mezi lidmi výjimkou. A v těchto dnech jsem jednu takovou zhmotnělou připomínku mé minulosti viděl: seděla na chodníku před potravinářskou samoobsluhou a čekala – nevím, snad na paničku, snad na pána. Fenka, nepatrně menší než foxteriér, krátkosrstá, šedobílá s několika menšími černými skvrnami na hřbetě.

Přesně tak vypadala Dášenka, fenka našich příbuzných, švagra a švagrové, sousedka v domě a naše dobrá kamarádka. Byla mírná, ráda se nechávala hladit, štěkat snad uměla, ale štěkala velice málo, a snad ani nebyla mlsná. Naši příbuzní mají třicet kilometrů od Prahy cosi mezi chatou a chalupou, je to víc než chata a méně než chalupa, kolem je velký pozemek, květinové záhony i stromy, a to všechno ohraničeno plotem z drátěného pletiva. Sem naši příbuzní jezdili téměř každý víkend a Dášenku brali s sebou.

Vzali ji sem i v době, kdy byla pro pejsky zajímavá a nejspíše jim i pěkně voněla, a byli si jistí, že zde, pod jejich dozorem a za drátěným plotem, bude uchráněna před psími svody. Myslím si, že většina z nás by pejskům a fenkám trochu radosti a zábavy přála, ale co se štěňaty, která jsou důsledkem takového psího povyražení? Jistěže se stane, že má větší fena deset štěňat a všechna se povede rozdat přátelům a známým, ale to je spíše výjimkou, zvláště když jde o potomky kříženců.

Diktát rozmnožovacího pudu vede pejsky k tomu, že bývají nevšedně vynalézaví: dovedou podhrabat drátěný plot, v dřevěném oplocení prokousat skulinu, využít lidskou nepozornost či špatně zavřené dveře. V sousedství víkendového pobytu Dášenky žil pejsek Amidor, který po Dášence velice zatoužil, a nakonec se k ní dostal. Jak?

Romantik by mohl předpokládat, že na křídlech lásky. Skutečnost je však mnohem prostší: Amidor byl jeden z těch pejsků, kteří dovedou přelézt drátěný plot. Myslím si, že by to nedokázal příliš malý pes a jsem si jist, že to nedokáže větší pes: velké tlapy se nevejdou do drátěných ok plotu. Jenže Amidor byl pro tenhle sport vzrůstem „tak akorát“, a kdo ví, zda to přelézání plotu občas netrénoval.

Na Amidorovu návštěvu se dost brzo zapomnělo. Dášenka sice trochu přibrala, nikdo tomu ale nevěnoval pozornost. Až do dne, kdy si švagrová vyšla na procházku, a v roli zastupující babičky měla kočárek a v něm vnoučka. Dášenka ťapala zdvořile vedle kočárku, když tu najednou se zastavila. Bylo vidět, že ji postihly bolestivé křeče. Vnouček, už nějaký měsíc schopný chůze, byl tedy vysazen z kočárku, jeho místo zaujala trpící fenka, a v tom kočárku přivedla na svět dvě štěnátka, pejska a fenušku.

Několik týdnů žila pejsčí matka společně se štěňaty v bytě našich příbuzných. Mezitím štěňata povyrostla a bylo třeba uvažovat o jejich budoucnosti: pejska si vzala švagrova kolegyně v zaměstnání. My jsme v té době shodou okolností žádného psího člena rodiny neměli. A tak se fenuška, kterou zatím švagrová pokřtila jménem Ťapka, stala součástí naší domácnosti.

Ťapka, nebo jak jsme říkávali častěji, Ťapinka, zdědila po matce Dášence mírnou povahu a překvapivou poslušnost. O tom, jak budeme fenku vychovávat, jsme neuvažovali: měli jsme před ní již dvě fenky, které stačily náležitě vychovat nás. Zato jsme došli k názoru, že nemůžeme mít doma jako pejska nějakou „pouliční směs“, a tak jsme se rozhodli opatřit Ťapince rodokmen.

Bylo to možná trochu naivní a pošetilé, ale s odstupem let vidíme všechno jinak: když mohou být falešné doktoráty, proč by nemohla mít fenka vykonstruovaný rodokmen? Nemohla jej ale mít pro jméno Ťapka, to zní příliš domácky nebo venkovsky. A tak jsme ji v rodokmenu nazvali „Footie of shrubs“, cosi jako Footie z roští. Pro doma jsme jí ale jméno Ťapka ponechali.

Rodokmen bych mohl vykopírovat, ale vznešená jména pejsčích předků by byla nejspíše nečitelná. Dokument začínal prostou kresbou dvou pejsků, obrácených zrcadlově proti sobě. Pod nimi uprostřed jméno naší fenky: Footie of shrubs – a drobněji a v závorce Ťapka. A pak už jen jména rodičů a prarodičů. Rodiče naší fenky: on – Amidor of Neighbourhood, ona – Dagmar von Hundehütte. Amidorovi rodiče: ona – Diana di Porto, on – Hector Twisttail. Rodiče psí paní Dagmar: on – Siegfried von Untertor, ona – Fifi Dorfkokette… Rodokmen jsme vystavili v obývacím pokoji: ať případné návštěvy vědí, jakého vzácného máme psa…

Život nejen člověka, ale i pejska, není složen jen ze samých radostí. Kousek od nás si jeden ze „schopných a úspěšných“ pořídil honosnou vilu, a na její zahradě měl velkou fenu německého ovčáka. Dokud fena vyrůstala, bylo to docela milé stvoření. Pak, možná proto, že si jí nikdo nevšímal, začala být zlá. Sousedce majitele vily bylo psice líto, a tak ji brávala na kratší procházky ven.

Jenže fena měla sílu a soucitná paní byla slabší a drobná. A tak se jednou v blízkém lesíku stalo, že se jí fena vytrhla a napadla naši Ťapinku, s kterou byla v lesíku má paní. Ta sice chtěla Ťapku bránit, ale zlá fena paní porazila, vrhla se na Ťapinku a než se oběma ženám povedlo zakročit, šeredně napadenou potrhala.

Dali jsme vážně zraněnou do ručníku a vezli jsme ji k veterinářce. Paní doktorka se sice zhrozila, když naši fenku viděla, ale Ťapinku uspala a pokusila se o téměř nemožné: vyspravit potrhané tělíčko a zachránit jeden pejsčí život. Bezvládnou feničku jsme potom dovezli domů a udělali jsme jí měkkou postýlku. Za několik dní se naše malá uzdravila do té míry, že se udržela na nohou. Po několika týdnech už vesele běhala, a prožité utrpení na ní nebylo znát. Práce paní doktorky byla úspěšná.

A co bylo pak? Nic zvláštního. Několik let, kdy Ťapka byla součástí rodiny, měla nás oba ráda, venku běhávala od jednoho z nás k druhému, v noci spávala většinou se mnou a ve dne se snažila být v naší blízkosti. Lidé, jako jsme my, nemívají psa na hlídání. Pejsek je pro radost, je to on, v našem případě ona, kdo nás uvítá, když se vracíme domů, kdo s námi kdykoli vyjde ven, třeba když jdeme na nákup.

Ťapinka s námi chodívala ráda. V obchodě, kam jsme chodili, jsme jí kupovali nanuka nebo zmrzlinu, která naší fenušce moc chutnala. Dnes bychom nic takového naší dnešní fence dopřát nemohli. Neviditelná ruka trhu zlikvidovala obchod s potravinami a nahradila jej prodejem golfových potřeb.

Ale i naše dnešní pejska nás má ráda takové, jací jsme, nekritizuje naše oblečení a je jí jedno jaký má paní účes, nebo zda je pán oholen. Podvědomě reaguje na naši náladu, ale většinou je podpůrným zdrojem pohody. Také naše Ťapinka byla naším domácím sluníčkem.

Byla hodná, čistotná, po své psí matce zdědila mírnou a přívětivou povahu. Bohužel ale zdědila také disposici k rakovině. Dnes je Ťapinka již za velkým duhovým mostem a i když jsme se měli moc rádi, nejsem si jist, zda tam na mne čeká. Možná to ani nikdy nezjistím.

Na začátku tohoto vyprávění jsem se přiznal, že potkávám náhodně živoucí zhmotnělé obrazy a připomínky mé minulosti. Živý obraz Ťapinky jsem ale zatím neviděl. Snad právě její vznešený, přímo šlechtický původ způsobil, že jsem jí podobného pejska nikdy nepotkal.

Jsem rád. Když se setkávám s živými připomínkami těch, které jsem míval rád, bývá mi velice smutno. Asi neuvažuji dost věcně. Asi jsem trochu sentimentální. Asi nedovedu důsledně zapomínat.

Nevyčítejte mi to. Nikdo nejsme bez chyby…

milanpavel.txt.cz