Myslím, že každý z vás si jednou prožil dovolenou, kterou by označil za tu ze všech nejlepší. Ta naše trvala pouze týden, byla ve Francii a byla na hausbótu.

Náš přítel Jerry, který s námi byl, nás z Floridy často přijede na pár dnů navštívit. A vždy si na ten společný týden třeba jen krátce vzpomeneme. Když u nás byl na jaře, dokonce jsme vyndali album s fotkami. Jerry měl s sebou na lodi jako jediný foťák a pak nám daroval kopie.

Navrhla jsem, že z nich udělám CD a Jerrymu jedno pošlu. Mám rozbitý skener, ale na ofocení jsem se vrhla hned po jeho odjezdu. Jenže až teprve nedávno jsem se donutila CD vypálit a odeslat. Zároveň mě napadlo, že by tahle naše dovolená mohla nejen zajímat, ale i inspirovat. Nevidím totiž důvod, proč by to nešlo i s pejskem, který by nedostatkem pohybu určitě netrpěl.

Byl rok 1988, bydleli jsme ve Frankfurtu, měli mladého kamaráda, který nám ochotně hlídal kočku a tak jsme často vyjížděli na výlety. Manžel jednou přinesl domů brožůrku o zapůjčení hausbótu ve Francii, tzv. „la Pénichette“. Samozřejmě jsme o hausbótech častokrát slyšeli, ale jaksi nebyla příležitost je vyzkoušet. Teď zde možnost byla a my se rozhodli, na týden si prožít trochu té lodní romantiky. Žádnou pilotní licenci jsme nepotřebovali a cena vzhledem k tehdy silnému dolaru byla více než přijatelná.

Při hovoru s manželovými kolegy jsme se dokonce dozvěděli, že jeden pár podobnou dovolenou už zažil. Ti bohužel moc příjemné vzpomínky neměli, jak sami přiznali vlastní vinou. Vybrali si nejen letní dobu, ale i úsek se spoustou zdymadel. Klidné jízdy si moc neužili a převážnou část dvou týdenní dovolené strávili ve frontách do zdymadel. Jejich povídání nás naštěstí neodradilo a podařilo se nám vyvarovat se obojího.

Z adresy na brožurce jsme si vyžádali více informací a pak vybírali kdy, kde a co. Volba padla na Burgundsko a „Canal du Nivernais“. Ten byl uváděn jako nejkrásnější, v klidném prostředí, kde se čas zastavil. Do Francie jsme jezdili poměrně často, ale tentokrát nám šlo opravdu jen o tom, užít si co nejvíce života na lodi a žádné exkurze po okolí jsme neplánovali.

Zdymadlům se na kanálech nevyhnete, v uměle vybudovaném toku vyrovnávají povrchové rozdíly. Na samostatné průjezdy zdymadly jsme se pochopitelně těšili, přesto jsme nechtěli, aby se staly hlavní náplní našich dnů. Také jsme se obávali, že pro nás – začátečníky – by jejich obsluha ve dvou mohla být špatně zvládnutelná situace. Jerry měl v té době srdcebol a pro rozptýlení jsme mu nabídli, zda se k nám nechce přidat. Pozvání přijal a tak jsme byli na obsluhu tři – a dobře jsme udělali. Celý Canal du Nivernais měří 180 km, má tři tunely proražené ve skalách a 110 zdymadel. Na úseku, který jsme si vybrali my, jich bylo nejméně. Ale i tady jsme během pouhých 30 km (a zase zpět) museli projet devíti zdymadly. Sice nás to bavilo, ale také nám tento počet zcela stačil.

Varováni manželovými kolegy, jsme dobu vybrali na první týden v říjnu. Bylo už po sezóně, ale jak brožurka uváděla voda ještě dost teplá, aby loď na noc příliš nepromrzla. Z kanálů plných lodí a manévrování té naší jsme měli docela vítr. A jak známo, podzimní počasí bývá někdy jistější, než v létě. V tomto směru jsme bohužel měli trochu smůlu, ale bylo to poprvé, kdy nám deštivé a chladnější počasí ani trochu nevadilo.

Výběrem lodi jsem byla pověřena já. V došlém katalogu byly lodě všemožných velikostí pro různý počet pasažérů. Některé opravdu krásné a podle toho i drahé. Jenže i většina těch ostatních byla pro naše účely nevyhovující. Šlo nám především o to, užít si týdenní dovolenou na lodi společně. To znamenalo, že ani jeden z nás neměl zájem – ač to mohlo vypadat impozantně – opuštěně postávat na kapitánském můstku, zatímco ostatní se baví v kajutě.

Na kanálech je povolená rychlost max. 5 km/h, takže na kole loď předjedete, ale je nutné aby jí stále někdo kormidloval. Proto jsem hledala takovou, která by měla kormidlo „v obýváku“, aby se ani jeden z nás necítil vyhoštěn. Nakonec jsem vybrala loď, která spíše připomínala velkou zastřešenou vanu, ale která dokonale splňovala naše představy.

Navíc měla 2x větší zásobu vody, než loď pro vyšší počet pasažérů. Nevěřili byste, kolik vody se i při šetrnosti a bez sprchování během jednoho týdne spotřebuje. Loď se jmenovala Beaune, zřejmě podle města, odkud jsem z dřívějších návštěv měla několik demižonů na víno. Na lodi byl spací prostor pro pět lidí. Ložnička s umyvadlem měla dvojitou a jednoduchou postel, v hlavní místnosti pak rozkládací dvojlůžko – kanape, na kterém spal Jerry.

Byl tam kuchyňský koutek s dostatečným vybavením, sporák s troubou na butan a dvě velké bomby. Malá koupelna se sprchou a námořní toaletou, u které jsme se pěkně nasmáli, než jsme se s ní naučili zacházet. Osvětlení bylo na akumulátory a při chodu motoru fungovalo i topení.

Vybráno, zařízeno, zaplacená záloha a mohlo se vyrazit. Jako správná hospodyňka jsem měla promyšlený jídelníček na celý týden a potřebnými věcmi naplnila velkou kartonovou krabici. Také jsme plánovali zajít si alespoň jednou večer do restaurace, odpoledne do cukrárny a možnost koupit si čerstvé pečivo k snídani.

Zabalila jsem pro nás péřové přikrývky, prostěradla a ručníky, které vybavení nezahrnovalo. Jerry si vezl spacák. Cestou jsme jednu noc přespali v hotelu a do přístaviště půjčovny dorazili druhý den dopoledne. V ceně byla dvě malá kola na střeše lodi, ale připlatili jsme ještě za jedno, abychom byli všichni tři pojízdní. Auto jsme mohli zaparkovat těsně u lodě, takže přenos věcí netrval dlouho. Majitel s námi udělal menší vyjížďku, při které nás zasvětil do tajů řízení, pak vystoupil a my vyrazili na cestu.

Canal du Nivernais byl vybudován koncem 18. století pro rychlejší a snazší dopravu dřeva z okolních morvanských lesů do Paříže. Jméno má podle tehdejší francouzské provincie, dnes známé pod názvem Nievre, která je součástí Burgundska. Kanál vznikl odklonem od řeky Yonne (u městečka Auxerre) a napojením na Canal Lateral, řeku Loire a z ní na Seinu. Po kanálu byly do Paříže posílány tzv. „les flotteurs“ – dřevěné vory, tažené koňmi. Kvůli koňům vznikli po délce kanálu cesty, pro stín osázené stromy. Rozvojem silnic a železnic tento způsob dopravy dřeva postupně zcela zanikl. Život malebnému kraji vrátily právě hausbóty. V krátké době stoupla jejich popularita jako zajímavý způsob dovolené a městečka a vesničky se přizpůsobily turistickému ruchu.

Začal nám týden nejpříjemnější dovolené, kterou jsme až dosud zažili. Dny strávené klidnou jízdou na lodi, čtením, procházkami a jízdou na kolech, nejen podél kanálu, ale třeba i do lesa. Do restaurace jsme nakonec z vlastního rozhodnutí zašli jen jednou večer, stejně jako do cukrárny a jednou si sladkosti donesli na loď. Při již zmíněné rychlosti 5 km/h jsme se moc rychle nepohybovali, ale to nám vůbec nevadilo. Ba naopak, při tak pomalé jízdě se můžete krásně kochat krajinou. Každý den jsme ujeli sotva deset kilometrů.

To proto, že dny byly přerušované častými zastávkami – na oběd, odpolední kafíčko, společnými procházkami nebo projížďkami. Když spolu muži za jízdy debatovali, nejraději jsem si vylezla na „vyhlídkovou střechu“ a pozorovala míjející krajinu jako ve zpomaleném filmu. Jindy loď na chvilku přirazila ke břehu, manžel mi vysadil kolo a já se jela projet (třeba právě do pekárny). Nebo loď opustili muži a kormidlovala jsem ji sama. Denní společnost nám dělaly ovce a hlavně krávy, pasoucí se na přilehlých pastvinách, nebo líně procházející kolem.

S burgundským plemenem bílých krav Charolais (oblíbené pro výborné maso) jsme se seznámili hned první ráno na lodi. Probudili jsme se, roztáhli záclonku a kolem nás po cestě rozvážně a pomalu kráčelo stádečko bílých krav. Po mém zaťukání na okno sice některé otočily hlavu, ale bylo jasné, že na parkující lodě jsou už dávno zvyklé a nenechají se jimi rušit. To samé ráno o něco později jsem připravovala snídani, když se nečekaně do otevřeného okýnka na sporákem vnořila psí hlava. Pes skočil na hranu lodě a v malém okýnku se zjevil tak tiše, že jsem leknutím odskočila.

Zřejmě ho přilákala vůně míchaných vajíček, stejně jako dvě další psiska o moment později. Mužům jsem dala snídani, na pánev rozklepla další dvě vajíčka, navršila na kousky bagety (několik zakoupených před naloděním, spolu s lahvemi vína) a vyšla jsem na příď lodě. Prvnímu psu jsem strčila pánev se zbytky k vylízání, těm dalším dvěma jsem chleba rozhodila na pěšinu. Když psi posnídali, oblízli se a zmizeli – asi se vrátili do statků, které jsme v dálce viděli.

Manžel byl vždy první na nohou. Spustil motor, aby se nabily světelné akumulátory, ohřála voda a zapnulo topení, které po studených nocích bylo po ránu velice příjemné. Pak otřel všechna okna v obýváku přes noc orosená a šel se na hodinu projít. Někdy s ním šel i Jerry, většinou byl poslední, kdo vstával. Po snídani a umytém nádobí jsem to zase byla já, kdo si jel protáhnout nohy. Když jsme měli smůlu a třeba hodinu mrholilo nebo dokonce pršelo, četli jsme si, nebo hráli halmu.

U každého zdymadla byl domek s obsluhou – převážně manuální. Začátkem října už ale bylo po sezóně a pouze dvakrát nás obsloužili jiní. Jednou v domku byla starší paní s dcerou (zpět už měla zavřeno) a podruhé jsme dojížděli, když v nedaleké vesničce dětem právě skončila škola. Zdymadlo pro ně jasně byl způsob, jak získat několik franků navíc. Však i u dospělé obsluhy se předpokládalo zanechat menší děkovné. Děti nás už z dálky viděly, začaly utíkat a než jsme ke zdymadlu dopluli, čekaly tam na nás. Samozřejmě jsme jim radost nepokazili a nechali se od nich za výkupné propustit.

Všemi ostatními zdymadly jsme proplouvali sami. To znamenalo, že jeden z nás vždy dělal „vrátného“. Několik metrů před komorou vystoupil na břeh a ke zdymadlu došel nebo dojel na kole. Loď zajela do komory a ostatní vrátnému hodili dvě lana k přehození přes betonové či železné sloupky. Když loď klesala, do komory vjížděla na stejné úrovni a hození lan byla hračka. Větší legrace byla při vodním stoupání, kdy vyhodit lana až nahoru prázdnou komorou bylo něco, co se u těch hlubších často na první pokus nepovedlo.

Potom vrátný za lodí mohutnou klikou zavřel velká, těžká vrata a spustil vodu. Ať jsme stoupali, nebo klesali, voda s lodí cloumala a bylo třeba udržet jí od nárazů na zeď. K tomu byla na lodi bidla a zároveň bylo třeba povolovat, nebo přitahovat přehozená lana. Další výhoda dost otlučené lodi, kde by odřeninu navíc nikdo nepoznal. Když loď vyrovnala hladinu, vrátný přešel k druhým vratům, které otevřel, loď vyplula a o kus dál toho třetího zase nabrala.

Myslím, že pouze ve dvou případech bylo zavírání vrat na elektrické ovládání. Celý průjezd trval nejméně půl hodiny a bylo opravdu fajn, že jsme nikdy nemuseli čekat. Tak, jak jsme vrata zdymadel za sebou nechali, tak jsme do nich při cestě zpět zase vjížděli. Za celý týden jsme totiž na vodě nepotkali další loď, pouze poslední den nás minula jedna dřevěná dopravní.

Stejná lana jsme používali i při kotvení. Kotvit jsme mohli, kde se nám zalíbilo. Stačilo vybrat místo, vyskočit, zatlouci dva kolíky a přivázat provazy. V kanálech je proud opravdu minimální a žádné noční odtržení od břehu rozhodně nehrozilo. Loď se dala zamknout a bez strachu jsme jí mohli opustit i všichni tři. Noci byly několikrát krásně hvězdné pro večerní procházky, klid a božské ticho jen občas narušilo bučení probuzené krávy.

Třetí den jsme dopluli k městečku Pannecot do široké zátoky, kde kotvilo několik lodí. K vybavení lodě patřil lodní deník, velký šanon s mnoha listy. V něm byl metr po metru zakreslen celý kanál s detailním označením vzdálenosti každého městečka a vesničky, s nabízenými službami, každý domek při cestě a pochopitelně zdymadla. Z tohoto deníku, jsme věděli, že v Pannecot si můžeme zdarma doplnit vodní zásobu – jediná služba, která v té době ještě byla k dispozici. Zakotvili jsme a nejprve se každý poprvé po třech dnech vysprchoval. Muži si pak udělali procházku do městečka, odkud se vrátili s balíčkem sladkostí. Udělala jsem kafe a v pohodě jsme čekali skoro hodinu, než se naše vodní zásoba doplní.

Bylo dobře, že jsme byli posilněni, protože krátce na to nás čekal zážitek, po kterém jsme všichni dali přednost slivovici před jídlem. V deníku jsme přehlédli, že v místech, kam jsme se blížili, se kanál zatáčí doleva a na pravé straně se krátkodobě napojuje na řeku, která má asi o kilometr dál jez. Bohužel právě mrholilo, všichni jsme byli uvnitř, okna mírně zamlžená a tak jsem si vůbec nevšimli

varovných trojůhelníků. Dokonce ani toho, že loď jede o něco rychleji, než jindy.

Manžel právě řídil a určitě to byl jeho anděl strážný, který mu našeptal, aby si zvýšené rychlosti všiml. Když totiž otevřel dveře, všichni jsme jasně zaslechli hučení vzdáleného jezu. Manžel strhl kormidlo a naštěstí jsme byli dostatečně daleko od jezu, aby spodní tah vody byl ještě zvladatelný. Podařilo se mu loď otočit a vrátit správným směrem. Ale bylo to o nervy, stála jsem s Jerrym na přídi a náznak jezu už byl v dálce vidět. Přes silně bušící srdce jsme byli zvědaví, kam že jsme to jeli.

Jakmile loď byla ve spolehlivé vzdálenosti, zakotvili jsme a vrátili se k jezu. Nebyl nijak prudký ani vysoký, ale na ošklivou nehodu to stačilo a při představě, jak na něm loď buď vázne, nebo z něho padá, nám rozhodně do smíchu nebylo. Zajímalo by nás, zda později v těchto místech postavili nějaká ochranná zařízení, nebo alespoň silné řetězy u vybočení z kanálu.

Původně jsme zamýšleli pokračovat několik dalších kilometrů vpřed. Po nečekaném rozptýlení jsme se ale rozhodli osud dále nepokoušet, ujeli asi kilometr a otočili se na cestu zpět. Na odvrácené nebezpečí bylo rychle zapomenuto, uvolnění zmíněnou slivovicí se nálada vrátila a zpáteční jízda byla stejně krásná, jako ta první. Do přístaviště jsme se vrátili přesně v udanou dobu.

Přeložili jsme věci do auta, zamávali lodičce a o několik hodin později zastavili na noc v hotelu. Když jsme se sešli v jídelně k večeři, Jerry nás překvapil lahví šampaňského, celou dobu ukrytou v zavazadle. S chutí jsme si připili na skvělou dovolenou se šťastným koncem. Samozřejmě jsme si tehdy slíbili, že si jí musíme co nejdříve zopakovat.

Jenže rok na to jsme my odjížděli do Alabamy a Jerry na pár let na Havaj. Přestože my jsme se do Evropy brzy vrátili, naše výlety tentokrát směřovaly převážně do Čech a daný slib jsme si už nikdy nesplnili. Možná je to tak dobře, kdo ví, zda by se i druhá cesta vydařila jako ta první. Takhle pro nás „dovolená na hausbótu “ zůstává stále tou ze všech NEJ.

Fotky najdete tady

Proč mají tyhle nakládané okurky tak zvláštní název nevím. Volně bych ho přeložila jako „okurky ke chlebu s máslem“. Možná si je lidé dávali do sandviče, možná jsou tak populární jako chleba s máslem – těch vysvětlení by mohla být spousta. Já jsem je začala dělat před mnoha lety, jejich chuť pro mě tehdy byla úplně nová a zcela jiná od těch „evropských“ a zachutnala mi převelice.

Když jsme bydleli ve státě Illinois, kde jsem měla velikou zahradu, dělala jsem je z vlastních okurek i cibulí. Tady si oboje musím kupovat, protože na mém záhoně se okurkám nedaří. Proto je nedělám každý rok, ale předloni jsem si na trhu koupila okurek celý košík a naložila jsem si jich několik velkých lahví. Protože jich stále několik mám, nebudu další dělat ani letos.

 Ale posílám recept, kdyby si je chtěl vyzkoušet někdo z vás. Jejich příprava je totiž velice snadná a chuť výborná – tedy pokud máte rádi trochu ostřejší a sladko-kyselou. Pokud ano, ujišťuji vás, že po otevření jedné středně velké sklenice už víčko znovu potřebovat nebudete. Okurky jsou vééélice jedlé, je to tak trochu „okurkové chutney“.

Budete potřebovat:

15 středních okurek (já používám střední hladké salátovky. Pokud použijete malé „uhrovaté“ nakládačky, tak bych jich dala víc)

 6 cibulí

 půl hrnku soli

 2 hrnky cukru (1 hrnek = 200 ml)

 2 hrnky octa (tohle je americký ocet, který je 5% – tak možná u vás jen 1,5 hrnku)

 1 lžička mletého zázvoru

 1 lžička kurkumy (turmeric)

 2 lžičky semínek celeru

 2 lžičky semínek hořčice

 1/2 lžičky mletého pepře

Neloupané okurky nakrouhejte na tenké plátky a cibuli na ještě tenčí (ručně to ani nejde, chce to struhadlo).

V míse promíchejte s půl hrnkem soli. Zalijte 3 hrnky studené vody (nebo více, aby bylo vše zakryté) a zatěžkejte talířem, aby směs zůstala pod vodou. Takto nechte stát 3 hodiny.

 Mezitím si připravte sklenice. Omlouvám se, ale bohužel nemám poznamenáno, kolik z toho množství je, naposledy jsem dělala dvojitou várku, takže toho bylo hodně. Ale třeba dokážete odhadnout podle nakrouhané směsi, kolik sklenic budete potřebovat. Ty dobře vypláchněte vařící vodou a nechte vykapat.

 Ve velkém hrnci si připravte „lák“. Přiveďte do varu a další minutu vařte všechny ostatní přísady. Zatížené okurky s cibulí sceďte a nasypte do hrnce s lákem. Nechte louhovat (na velice mírném plameni) 3-4 minuty s občasným zamícháním, až je vše hodně vařící.

Ještě za horka nalijte do sklenic. Bude-li třeba, nožem, nebo vařečkou do směsi na straně sklenice šťouchejte, aby uniklo co nejvíce vzduchových bublin. Pak rychle uzavřete. Já „zavařuji“ dvěma způsoby. Buď přes sešoupané sklenice položím „zmrzlou utěrku“ (tedy mokrou utěrku, kterou jsem si předem dala do mrazáku) aby víčka rychle prochladla a „vcucla“ se. Nebo celé sklenice ihned po uzavření obrátím dny vzhůru a ony se při vychlazení také přisáknou. Případný zbytek si dejte do lednice a můžete jíst hned po řádném vychlazení.

Zavařené vydrží hodně dlouho a nejlepší jsou studené, takže doporučuji před jídlem dát do lednice (ale není nutností).

Dobrou chuť!!!

„They also serve who only stand and wait. “ *(John Milton, „On His Blindness)

Jak už to často bývá, když se konečně začnete zajímat o životy svých předků, není už nikdo, kdo by vám o nich povídal. Byla jsem příliš malá na to, abych si mečového dědečka pamatovala. Jako děti jsme sice věděly, odkud pocházel, kolik jich doma bylo, že byl válečným zajatcem, a jak to bylo s jeho návratem. Do detailů jsme ale nepátraly, bylo to přeci už tak hodně dávno.

Ve skříni na chatě byla tatínkova vojenská truhla s různými věcmi, včetně pouzdra plného popsaných korespondenčních lístků a svazek starých pohlednic. Pamatuji si, jak jsme se těmi pohlednicemi v deštivých dnech prohrabávaly a určitě se jich tak dost zničilo a poztrácelo. Co ale bylo napsáno na těch, často jen tužkou hustě popsaných a ošoupaných lístkách jsme buď nečetly, nebo obsah na mě tehdy neudělal dostatečný dojem a vše jsem zapomněla. Že tahle korespondence byla nějak spojená s dědečkem jsme snad ani nevěděly. Potom tatínek umřel a léta běžela dál.

Bylo rok po sametové revoluci, bydleli jsme s manželem v Bavorsku a rozjeli se na víkend do Prahy. Naše chata byla při cestě, věděli jsme, že tam bratr bude, a tak jsme nejprve zajeli tam. Bratr tam opravdu byl, ale v chatě, která byla dokonale vykradená. Nahoře byly na podlahách rozházené knihy a mezi nimi ty zmíněné lístky a fotky. Pro zloděje nezajímavý lup, vyházený z vojenské truhly, která naopak zmizela i s vábivým obsahem, stejně jako spousta dost vzácných knih.

Dědeček, když narukoval

Tak jsem tu starou korespondenci (několik desítek lístků) a fotky posbírala a bratr řekl, ať si to raději odvezu, než se to jednou navždy ztratí. Doma jsem si tentokrát všechny lístky a popsané pohlednice seřadila podle dat a poctivě celou tu válečnou korespondenci přečetla. Lístky a dopisy byly psané mojí babičkou a její švagrovou. Dědeček si je v zajetí pečlivě schovával, vždy s datem, kdy mu došly.

Dokonce si na ně (asi sám) ušil látkové pouzdro z kusu silné vojenské látky. Naopak pohledy byly psané dědečkem a uchovaly se myslím jen proto, že si je „jeho kluci“ pro obrázky na nich schovávali. A byly tam i jiné poklady. Několik fotografií, řada prázdných pohlednic a dva popsané malé sešity, z nichž jeden byl slovník a druhý plný písniček. Jako poslední jakýsi deník, který si dědeček v zajetí vedl – několik tužkou popsaných stránek. Ani jeden z dědečkových dopisů se nedochoval, i když se o nich obě ženy na svých lístkách zmiňují.

Najednou mě dědečkův osud (s jeho pro mě zvláštními shodami) začal zajímat a snažila jsem se zjistit více informací od jediného žijícího svědka – mojí maminky. Jenže ta dědečka poznala až o hodně později a o jeho osudu válečného zajatce nic nového nevěděla. On sám prý o tom nikdy mluvit nezačal. Takže jsem si jeho osud poskládala jen z toho, co si buď sama pamatuji, nebo co jsem dala dohromady pomocí zachráněné korespondence. Byl jedním z těch obyčejných selských mužů, kteří museli jít bojovat „za císaře pána a jeho rodinu“, nad nějakou samostatností asi moc nepřemýšleli a brali život tak, jak šel. Je to osud jednoho z desítek tisíců „těch ostatních“.

Dědeček byl prostřední ze tři synů (František, Jan a Josef) z velkého statku na vesnici v okolí Benešova. Právem nejstaršího měl statek zdědit František, takže dědeček odjel do Prahy za prací. Tam si ve svých 34 letech namluvil babičku, původně od Plzně. Narodili se jim dva kluci, Josef a o čtyři roky později Václav – můj tatínek. Ve svých 38 letech v říjnu 1914 dědeček narukoval a svoji ženu se syny poslal na statek k rodičům. Mému tatínkovi v té době byly pouze dva měsíce, a když se dědeček konečně z války vrátil, byl pro pětiletého chlapce cizím pánem.

 Nejstarší (svobodný) František rukoval jako první a téměř okamžitě padnul do ruského zajetí. Trvalo dva dlouhé roky, než přišla od červeného kříže zpráva, že tam zemřel na tyfus. Později byl odvedený i Josef. Ten už byl také pryč ze statku, přiženil se do vedlejší vesnice a byl otcem dvou dětí. Na statku tak zůstali jen praprarodiče, dědečkova svobodná sestra a moje babička s malými chlapci. Babička se tam musela naučit mlátit cepem, sklízet brambory, hrabat sena, drát peří a podobné práce – do té doby jí zcela cizí. Jednu dobu přibrali na statek za čeledína místního chlapce, když však začali rukovat také osmnáctiletí, přišla řada i na něho. Potom jim vypomáhal ruský zajatec, ale i tak se měli celou válku co ohánět.

Dědeček si svoji tříletou brannou povinnost odsloužil u dragounů (přeci jen byl ze statku a od koní), ale do války narukoval jako střelec. Jaké boje, hrůzy a strádání si v té době prožil, se mohu jen domýšlet. V Srbsku pak ve stejném roce, kdy narukoval, padl do zajetí (zřejmě celá rota) a už v něm prožil celou dlouhou válku. Dva roky strávil na ostrově Asinara u Sardinie, kde si psal „vojenský zpěvník „- jeden ze zachráněných sešitků. Našla jsem o ostrově zmínku na internetu a musela to být hrůza. Vězňové žili v děsných podmínkách o hladu a během války jich tam zahynulo 5 000. Zbývající dva roky pak dědeček pracoval ve Francii.

Babička, pravděpodobně před svatbou

Válka skončila, ale od dědečka už měsíce nepřišla žádná zpráva (asi poválečný zmatek, cesta domů a špatné poštovní spojení). Nejstarší syn už nežil, dědečka také považovali za mrtvého a statek potřeboval nového hospodáře. Tak ho přepsali na nejmladšího Josefa, který válku prožil v „ruském Polsku“ a brzy se vrátil. Dodnes jsme s tímto milým a hodným příbuzenstvem v kontaktu.

Jak těžko asi právě v téhle době po válce muselo být mojí babičce, když netušila, co s ní bude dál? Dědeček se ale nakonec v roce 1919 vrátil a s rodinou se odstěhoval zpět do Prahy. Jak se později říkalo – na poválečné zajatce zbyly jen trafiky. Dědeček ji sice nevedl, ale je jasné, že se o jeho budoucnost také nikdo příliš nestaral. Byl demobilizován, zaplatili mu vlak na jednu cestu 3. třídou do jeho rodiště a na nic dalšího už si nároky dělat nesměl. Bylo mu 43 let, věk kdy se i dneska nová práce špatně hledá. Nakonec jí našel, myslím, v nějakém skladu. Babička byla s chlapci doma a občas někde vypomáhala.

Další řádky už jsou z tužek a per mých předků. Přestože všichni měli určitě jen minimální vzdělání a jejich věty jsou plné hrubek, do očí bije jejich krásný rukopis – ba krasopis. Jak dědečkův deník, tak výpisky z korespondence babičky a dědečkovy sestry jsem gramaticky trochu opravila (převážně u žen a pouze „i“ a „y“, aby se to snáze četlo.

Převážná většina lístků začínala variantou věty: „Draze milovaný muži (či Milý bratře), přijmi od nás políbení a stálou vzpomínku na Tebe. Na vědomost ti dávám že jsme všici chvála Pánu Bohu zdrávi a též děkujeme Pánu Bohu že i Tys živ a zdráv“ (případně „už jsme Tě oplakávali… „. Tím zaplnily skoro polovinu lístku a na další dlouhé zprávy už moc místa nezbylo. I přesto je několik lístků cenzurovaných, s razítkem Vídně, přes kterou asi pošta chodila.

Lístek dědeček dostával v průměru s měsíčním zpožděním, někdy šel i dva měsíce. Zmíněná města v dědečkově deníku (často psaná foneticky) jsem si vyhledala na mapě Francie a čarami propojila. Čtení je to možná trochu „vyčerpávající“, ale je z něj poznat a na mapě vidět, jak je posílali od Petra k Pavlu. Asi i proto, že podle zajateckých pravidel se vězňové museli pravidelně hlásit „na komandu“ a tak stále pendlovali tam a zpět.

1. Krátké výpisky z lístků mojí babičky a její švagrové (ukazují, kolik lidí v jedné vesnici válka poznamenala).

29. 8. 1916: … tvůj bratr Josef píše, jest v ruském Polsku, ale Frantík již nepíše, v zimě to budou dva roky, co byl zajat na Rusku.

30. 8. 1916: …dvě psaní z Italie jsem obdržela byly na cestě 6 neděl. To víš nemůžu psát co bych chtěla až jesli Pán Bůh dá a s nami se schledáš pak si vše ústně povíme. Véna říká pořád dědíčkovi táta, a jeho tatínek že je na vojně a dělá tam půc. Jesli si vzpomínáš, že mu jde na třetí rok a bylo mu osum neděl když jsi šel od něj.

Korespondence

24. 11. 1916: … Franta P. už je vdovcem a Josef má to k očekávání, neb jest na souchotě. Skrze Frantíka to jest vše marné psát, neb jest toho teď mnoho a pak nejde žádnému odpovědět. Také Karel B. se již rok pohřešuje a moc se už napsali a dosud jim nepřišla žádná odpověť. Myslim, že jest asi sotva živ neb psal asi jen tři lístky.

6. 1. 1917: … dneska přišlo skrze Frantíka od červeného kříže že zemřel na týfus. Oni řekli Otovi Kr. by jim tam dopsal. Zároveň přišlo, že zemřel Vincek R. na úplavici, Matěj jim také zemřel na vojně a Frantík taky, tak už má 3 pryč a Josef je chromej, je doma. Teď pude ještě k prohlídce Jeník, pudou 18. letý čím dál tím hůř, už děti posílají.

20. 1. 1917: …Frantíka L. nám odvedli tak bude tatínek zase sám. Také sme dělali košťata neb již je žádný nedělá a pak stojí jedno 25 tak jest vše drahé. Ani žádný nechce nic prodat, neb jest bída také, tu stála jedna husa krmená 80 zl a hubená 20 zl.

16. 2. 1917: (kus cenzurovaný a pak – poz. M) … také naši už dali 3 husy, i dobytek museli dát, seno, slámu a ostatní.

21. 5. 1917: Milý bratře, prosim tě, neluč se již tak s námi a pamatuj na sví zdraví aspoň kvůli těm dětem neb bys z nich měl velkou radost. Véna povídal, že tatínek hajá a má bebí.

4. 7. 1917: …Tatínek si vzal zajatce Rusa na práci, tady je jich ve vsi moc. Zr. mají také dva. Zr. . ová je již zahrabaná teď v dubnu a von je na vojně, stará hospodaří. Jejich Lojzík nepíše od začátku války. Také Bohuňka B. je nebožka a ten její kolář také zemřel na vojně.

22. 7. 1917 (z dopisu od sestry ): … také měl tendle týden Matěj O. pohřeb, byl to hezkej chlapec a byl učenej zedníkem, byl raněnej. Je prej jich od nás na vojně sto třicet. Také už tu není k dostání sprostá kořalka, vína litr stojí 3 zl, piva litr 40 kr. a ve žních nebylo k dostání vůbec. Také odvezli do blázince Josefa Le. on se zbláznil to víš má to z vojny.

24. 2. 1918: … také už došlo na zvony, už jsou 3 pryč, zůstal jen Josef a též velké píšťaly z varhan jsou pryč.

26. 2. 1918 (z dopisu od manželky): …Koupila sem Vendovy na kalhoty, dala sem za ně 14 zl, Mařka mu je ušila a jak mu sluší, nejrači má ruce v kapsách. Jest tu vše moc drahé a né k dostání. Počasí je tu pořád deštivé a velkej vítr že bere lidem střechy. Taky povídají, že už lidi trhají došky ze střech a krměj s tým dobytek, jest tu velká bída o píci a slámu. Všichni mají moc málo pro dobytek, byly v létě moc velký sucha, málo se všeho urodilo a je bída na všechny strany. My máme také prázdnou stodolu a tatínek s maminkou sou celý pryč, jak se do jara vydrží, než bude ňáká tráva. Vejce tu byly až za 35kr jedno.

26. 11. 1918: (od tatínkova 8 letého bratra). „Drahý tatínku Já tě zvenouškem pozdravujem a posíláme moc pusinek těšíme se na tebe brzi nam přijť domů snad uš bude brzi mír také tu nejsou ani kdostání fizule už bych je zvendou a mařenkou hrál ale nemám žádný tak aš pojedeš domů tak nam ňáky přives. Buď zdráv milý tatínku a uš nám brzi přiť domů s Pánem Bohem“.

Rodinná fotka zaslaná dědečkovi

2. Dědečkův deník ze zajetí

„Dne 21. července (1916 odjezd lodí ze zajetí na ostrově Asinara – poz. M.) v pátek ráno jsme nasedli na loď, ktera se jmenovala Seine počtem as 1 200 mužů a v poledne jsme odjeli na šíři moře. Byl krásný den veliký parno.

Ráno dne 22. července jsme přistáli na francouzkém přístavu Tulonu (Toulon – poz. M) kde jsme hned nasedli na vlak a jeli 2 hodiny po břehu moře a na nádraží Cassis jsme vysedli a šli pěšky 2 hodiny cesty na komando Carpiagne (Mt. Carpaigne – poz. M) kde jsme byly v lágru na starém Jezovitském kláštěře až do 3. srpna na večer. Toho dne jsme šli na dráhu a jeli na komando do města Romans kam jsme přijeli 4. srpna poledne a byly jsme tam až do 12. srpna a odtuď jsme jeli na práci do Rivier-Allemont, kde jsme pracovali na stavbě elektrárny v Alpách, kde jsme měli postavený prkený baráky v kterých jsme bydleli v jednom my Austrianci a v druhým Němci. Na vrch do skály jsem chodil 6 neděl a pak jsem pracoval na továrně krompáčem a lopatou. Brzy zde nastala tuhá zima a napadlo dost sněhu, takže jsme museli prohazovat silnice a cesty.

Vánoční svátky jsme měli v zajetí dosud nejlepší. Od komanda jsme sice nedostali nic na přilepšenou ale podle naší možnosti a snahy jsme hleděli si je co možno zpřijemnit sami. Bylo nás 14 Čechů, udělali jsme si společně vánoční stromek a jak jsme nejlepší mohli ho okrášlili na špičku jsme dali tabulku s nápisem „dej Bože příští doma“. Drželi jsme slavný štědrý večer, ale smutný naše myšlenky zalétaly do našich domovů a rodin. Seděli jsme pod stromkem okolo stolu a přátelsky jsme se bavili při skleničce piva neb vína do 11 hodin. Pak jsme popili černou kávu a při trudných myšlenkách se ubírali ke spánku. O koledě jsme museli pracovat jako vždy jiný všední den. Silvestra jsme neslavili, Nový rok jsme drželi, ale za to jsme museli pracovat v neděli.

Chodili jsme stále na sníh, co jsme za týden neb za několik dní proházeli a pročistili zase nám za noc a den zapadlo a zaválo. Tak se to střídalo celou zimu. Také jsem zde v životě viděl padat sněhový laviny což je překvapující a také strašlivý, když se taková lavina hne, strhne sebou vše, co jí v cestě stojí utrhne kus skály valí sebou obrovský balvany přetluče a přeláme telegrafní tyče ano i stromy vyvrací. Místy bylo na 10 i více metrů sněhu navátého, který se ani v létě neroztaje, zůstává ležet celoročně. Silnice a cesty byly místy navátý na několik metrů takže nebylo možné je prohazet, dělali jsme sněhové tunele, který omrzly a držely jako beton až do měsíce června, takže veškerý povozy i nákladní automobily mohly pohodlně projíždět. Mrazy nebyly ani tak veliký jako hodně sněhu.

Koncem ledna jsem začal marodit, pár dní jsme pracoval a ostatní v týdnu jsem byl doma. Byl jsme nastydlý, až jsem zůstal doma docela. Nechutnalo mi nic jíst a co jsem snědl hned jsem zvrhnul. Přijel doktor a poslal mě do Grenoblu do špitálu. Tak jsme dne 20. února odjel a byl jsem tam až do 22 března. Pak jsem byl odeslán do špitálu do města Enleůnu (tady vůbec nevím, kde to bylo – poz. M) na samé italské hranici. Z Grenoblu 180 km daleko, jeli jsme celý den vlakem v Enleůnu byl zřízen špitál ze starých kasáren a byli tam dva Německý doktoři a jeden Francouský.

Užíval jsem tam velikonoční svátky, byly dosti smutný jako každý jiný den. Na velký Pátek byly ryby a brambory na hod Boží jsem byl v kostele na mši svaté v klášteře u jeptišek. V kapli bylo dosti ještě chladno neb tam ležel ještě sníh. Po svatkách počaly být hezké časy a teplo, hlásil jsme se zdráv a začal jsem chodit do města na práci kde jsme zametali ulice a jiné různé práce dělali. Bylo krásný teplo pracovali jsme ráno do 8 hodin do 10 do poledne a odpoledně od 1 hodiny do 4. Ráno bylo k snídani kafe černý a nebyl cukr. V 10 hodin oběd, čistá polévka kousek masa málo rýže neb čočka – fazol neb bramborů, kousek chleba k tomu. Večeře byla v 5 hodin večer a zase čistá polévka kousek masa a příkrm jako v poledne.

Strávil jsme tam až do 16. května a jeli jsme na komando do Lamír (La Mure – poz. M) kde jsem byl jeden den, druhý den jsem jel zase na práci do Rivier Allemont, ale na to samé místo jsem nepřišel. Asi 1-2 hodiny na další trať kde jsem zase pracoval až do 8 července a pak jsem jel na sedláky 12 km od Romansu do St. Luttier (St. Lattier – poz M). Tam jsem pracoval až do 10. října. Byl jsem za ten čas na pěti statkách na posledním jsem byl 6 neděl a měl jsem se dosti dobře. Poměry tam byly docela jiné jak u nás. Též i zvyky, pěstovalo se tam nejvíce víno a ořechny, čeho jsem také do sytosti užil.

Jediná fotka moje a dědečka

Pak jsme jeli zase na komando do La Mure nazpět kde jsme byli až do 20. října. Odtuď nás přeložili na komando Du Nurier (Dunieres – poz. M), kde jsme zůstaly až do 30. října a pak jsme jeli na práci do detachement Perignoud (Periguaux – poz. M) kde jsme pracovali na stavbě nový továrny a v továrně na papír až do 23. prosince. Pak jsem byl přeložen do Šaperlainu (La Chapelle-St. Laurant – poz. M) do továrny na munici, kde jsme byli stažený samí Češi. Pobyl jsem tam přes Vánoční svátky do 5. ledna. (1918 – poz. M). A jelo nás 60 Čechů zpět na komando Dunieres kam jsme dorazili večer v 10 hodin odtuď jsme jeli 9. ledna zase na práci do Grenoblu kde jsme pracovali na stavbách nových továren v Rondu do 13. února.

A jeli jsme zase nazpět do La Chapelle-St. Laurent, kde jsme pracovali až do 12. dubna a jeli jsme zase na komando Dunniers a odtuď na komando Romans, kde se nás sjelo asi 500 Čechů. Za týden pak jsme jeli do Mt. Carpaigne, kam jsme přijeli 21. dubna. V sobotu ráno soustředilo se do českého počtu na 600 mužů, kde jsme byly až do 26. června a nic jsme nedělali. Odtuď jsme vyjeli ve středu ráno a jeli jsme až do 29. června soboty odpoledne. Přijeli jsme do Nantes na komando La Roche. Pak jeli na Chantenau (Chantonnay – poz. M), kde jsme byly týden. Dne 5. července jsme jeli po vodě 2 hodiny k moři na ostrov (? není uvedeno jméno – poz. M) sušit sena, kde jsem byl až do 2. srpna a jeli jsme 2 dni po dráze přes Bordeaux do Mimijon (Mimizan – poz. M), kde byl český lágr.

Tam jsme přijeli v neděli večer dne 4. srpna a pracovali jsme v lese na stavbě nových domků sanatoria pro invalidy. Práce byla ucházející a pracoval jsme tam až do 1. dubna roku 1919. Pak jsme jeli na komando do Bordeaux, kam jsme přijeli dne 3. dubna a druhý den jsme šli zase hned do práce na přístav. Pracovali jsme jenom 10 dní a šli jsme od tamtuď do vedlejšího lagru pěšky 16 kilometrů, kde byl veliký americký lagr a jmenovalo se to Bazens (Bassens – poz. M). Byly jsme tam zase 10 dní, ale nepracovali jsme nic.

 Pak jsme šli zase nazpět pěšky do Bordeaux, kam jsme přišli a dostali na den volna a šli hned zase pryč na dráhu a jeli jsme do přístavu Lapalis (la Pallice – Poz. M). Tam jsme přijeli v neděli ráno dne 27. dubna a byli jsme tam shromádění všycký Češi a Slováci co jsme byly jako zajatci ve Francii. Byli nás počtem asi 1 400. Dne 20. máje 1919 nás šlo 100 mužů do města Rochelle pěšky, kam bylo 7km, kde jsme byli ubytovaní v kostele sv. Eliaše vedle městského hřbitova, kde jsme již na práci nechodili a byli jsme tam až do… “

Konec deníku.

Mezi prázdnými pohlednicemi jsou některé (spolu s knížečkou fotografií) z Cognacu, kde se asi postupně shromáždilo všichni zajatci před návratem domů. Dědeček si je koupil buď jako vzpomínku, nebo je chtěl poslat domů, ale už na to nebylo kdy.

A ty výše zmíněné shody? Nejenže jsem jediná z rodiny měla ve škole francouzštinu, ale o padesát dva let později jsem i já „pracovala“ měsíc v Alpách (mezinárodní tábor) i když o dost jižněji. Pak přesně v srpnu (jako dědeček) jsem byla v Romans (a vedlejším Valence). Sice ne „na komandu“, ale česali jsme tam měsíc broskve.

O dalších deset let později jsme s manželem při jedné naší cestě do Francie navštívili krásné přístavní měsečko La Rochelle. Bohužel jsem tenkrát o dědečkových útrapách, natož o jeho tamním pobytu ještě nic nevěděla, jinak bych se bylo po kostele sv. Eliáše poohlédla (podle internetu tam ale nikde v okolí kostel tohoto jména není, tak nevím, jestli se nespletl, nebo kostel už není). Dokonce i v tom Cognacu jsme byli, pamatuji se, že odtamtud manžel posílal pohled rodičům s poznámkou „právě jsem se vykoupal v koňaku“.

Maminka měla svoji tchýni velice ráda a ona ji. Moc jí oplakala, když několik let po jejich svatbě zemřela, svých vnoučat se už nedočkala. Za dalších pět let zemřel i dědeček, když mně ještě nebyly ani dva roky. Máme spolu pouze jednu malou fotografii z naší chaty, kde mu sedím na klíně.

a fotografiie najdete zde 

*pokud o překlad: „Sloužili i ti, kdo jen zůstali a čekali… “ Sloužili je to ve smyslu byli ve službě v armádě, tedy sloužili vlasti… Dede

V diskuzi se občas objeví smutné sdělení o odchodu kočičího miláčka za duhový most. Proto jsem trochu přepracovala svůj článek, který jednou vyšel v Dumce. Třeba bude někoho šikovného inspirovat k tomu, jak si svého kocourka nebo kočičku uchovat v trochu živější paměti. Zmenšená podoba pro psí miláčky se nevylučuje.

Když jsme před jednadvaceti lety koupili náš dům v Alabamě, naše tehdejší kočka Kotě v něm žila pouze rok. Odjeli jsme pak na šest let do Německa, kde nám Kotě v necelých osmnácti letech 26. 12. 1994 zemřela. Je tam pochovaná pod velikou břízou na zahradě domku, ve kterém jsme celou dobu bydleli. Dva roky po její smrti jsme se vraceli zpět do USA a já si s sebou vezla tři mladé proutky právě z téhle břízy. Na americkém jihu břízy sice také rostou, ale ne ty krásné, vysoké bílé. Na ně je zde moc mírná zima, horko a asi i kyselá půda.

Přesto jsem zkusila štěstí a proutky, které mezitím pustily kořeny, jsem zasadila do rohu svého záhonu. Všechny se ujaly, ale stromy z nich nikdy nevyrostly. Byly to jen takové silnější větve a během prvních šesti let mi z nich vyrostl asi tři a půl metrový keř. Viselo na něm jedno z mnoha kolibřích krmítek a ptáčci si každým rokem při návratu přesně pamatovali, kde krmítko je. Bohužel za dalších několik let keř začal usychat, až zcela zašel. Památeční břízu se mi vypěstovat nepodařilo, Kotě mi ale stále připomíná její kamenná podoba.

Během horkého léta, které zde Kotě strávila, sedávala poblíž velkého kamene, ve stínu vysokých stromů. Ty rostou na vyvýšenině za bazénem, do jejíž stěny jsou zacementované ploché kameny, uprostřed poskládané tak, že tvoří malou kaskádu. Je součástí filtračních trubek, voda na kameny vyvěrá z malé tůňky a s příjemným bubláním přes ně padá zpět do bazénu, jako malý vodopád. Možná právě tohle bublání se Kotěti líbilo, protože pod stromy vydržela spát třeba celý den.

Po našem návratu z Německa, kdykoliv jsem se z vody na ten kámen dívala, milovanou kočku mi připomínal. Říkala jsem si, že by na něm měla být namalovaná, že je kámen pro její podobu jako stvořený. Manžel můj nápad považoval za trochu bláznivý, ale zcela ho nezavrhl a mě ta myšlenka nešla z hlavy.

Sama malovat neumím, ale máme přítelkyni, která je všestranně nadaná a umí i krásně kreslit. Jmenuje se Christina a se svým manželem k nám každý rok létají z Anglie na dovolenou. Když měli v roce 1998 podruhé přiletět, telefonicky jsem se Christině zmínila o svém nápadu a zeptala se jí, zda by byla ochotná mi během dovolené Kotě nakreslit. Bez váhání souhlasila, na kámen prý dosud nemalovala a bude to pro ni zajímavá práce.

Velký a pořádně těžký kámen manžel vyvezl na trávník a já ho kartáčem a chlorovanou vodou vydrbala, jak jen to nejlépe šlo. Christina se po příletu okamžitě a velice zodpovědně ujala své umělecké práce. Jako vzor jsem jí vybrala fotku Kotěte, která nám visí na zdi. Fotila jsem jí asi dva měsíce před její smrtí a usoudila jsem, že se bude na kámen nejlépe hodit. Christina fotku okopírovala na tenký papír a pro odpovídající velikost změřila sedící Dixie – kočku, kterou jsme v té době už měli.

Na moji radu ještě dva cm přidala, protože Kotě byla opravdu mohutná. Podle získaných čísel načrtla kočku v životní velikosti do velkého skicáku, obkreslila na tenký papír a obrys vystřihla. Na kámen ho musela přiložit obráceně, protože tak lépe do hrbolatého povrchu zapadl. Jak se ukázalo, nejšpičatější kus kamene byl zrovna v místech Kotětina nosíku a přímo z něj vystupuje. Celá tahle příprava trvala Christině déle, než samotná malba portrétu. Samozřejmě jsem neodolala a několikrát nedočkavě nakoukla do jejího ateliéru – naší garáže – jak jí Kotě pod štětcem ožívala.

Radost, jakou jsem z konečného portrétu měla, byla pro Christinu největší odměna a ona sama byla s výsledkem spokojená. Když barva dokonale zaschla, převezli jsme Kotě zpět na „její“ místo. Z něj se na nás dívá už dvanáct let a za ty roky její bílá barva poněkud vybledla. Po letošní studené zimě jsem si všimla, že se jí dokonce odlouply kousky barvy na zadečku a ocásku. Snadno bych je dokázala zamalovat, ale Christina se už několikrát nabídla, že celou kočku obnoví. Letos jí tedy poprosím, aby během návštěvy Kotěti čerstvě nabělila kožíšek.

Takže máme na zahradě vlastně kočky tři. Dvě tam vesele běhají po trávníku, ta třetí na mně mhouří oči ze svého posedu u zídky, a kdykoliv k ní doplavu, nezapomenu k ní prohodit pár slov.

Nezvyklým jménem kočku obdařil můj manžel. Když jsme jí tenkrát začátkem ledna našli ve 40 stupňovém mrazu v krabicích za restaurací (ve státě Illinois), byla jen odrostlejší kotě. Manžel se mě zeptal, jak se česky řekne „kitten“, slovo „kotě“ se mu zalíbilo a proč prý tak tu chudinku nepojmenovat. Já byla tenkrát šťastná, že si kočku nesu domů (zasunutou v péřové bundě), že bych byla souhlasila s jakýmkoliv pojmenováním. V Americe s jejím jménem žádný problém nebyl, zato při pozdějších návštěvách Prahy naše sedmikilová „Kotě“ nadzvedávala obočí.

A ještě dodatek. Pár let po smrti Kotěte, jsem na internetu našla takový virtuální náhrobní kámen něčí mrtvé kočičce s posledním veršem Shakespearova Sonetu č. 18.

„So long as men can breathe, or eyes can see,

 So long lives this, and this gives life to thee“

Verš se mi moc zalíbil a šla jsem si vyhledat celý sonet. Já vím, nebyl napsán pro zvíře, ale nějak mi přišlo, že když nám ti naši čtyřnozí miláčci odejdou, takhle by se ta láska k nim také dala vyjádřít. Alespoň já si od té doby verš s Kotětem spojuji, pan William promine. Nikdy jsem sonet česky neslyšela a hledala jsem překlad na internetu. U Wikipedie jsem sice jeden našla – tady – i když právě ten poslední verš mi přijde trošku kostrbatý. Znáte někdo jiný překlad?

Fotky, jak portrét vznikal, jsou tady http://marickac.rajce.idnes.cz/Jak_vznika_portret_kocky/

Podle evropské představy „zahrady u domu”, není ta naše nijak obrovská. Přesto na ni v sezóně postupně hnízdí jedenáct druhů ptáků a rorýsové v komíně. Od každého druhu pouze jeden nebo dva páry, s výjimkou vlhovců, kteří jsou letos zastoupeni třemi páry.

Vlhovců hnízdilo i více, ale nedávno jsme pro větší světlo nechali uříznout dva vysoké cedry, které už stejně odumíraly. Vlhovci tím přišli o prostor, protože si hnízda staví dost vysoko v korunách. Další páry nebo jiné druhy ti „naši” ptáci ze zahrady nemilosrdně vyženou. Sedm druhů zde žije celoročně a je zajímavé že zbývající čtyři stěhovavé druhy při návratu ti trvalí přijmou a nechají hnízdit bez vzdušných bojů. Musí si pamatovat, že právě tihle sem právoplatně patří. Během zimy se u krmítka velmi krátce zastaví ještě několik dalších druhů, ale ti jsou opravdu „přespolní” a pokračují dál.

Vrabci jako jediní u nás luxusně hnízdí v budkách. A také vyvedou nejvíce mladých. Není se čemu divit, mám těch budek po zahradě rozmístěných dvanáct. První čtyři byly původně zakoupeny pro zdejší oblíbené ptáčky „bluebirds“ (trochu větší než vrabec), pojmenované po samečkovi, který má krásně modrý hřbet. Podařilo se mi je sice přilákat, jenže svedli o budky bitvu s vrabci a prohráli.

Následující rok jsme tedy přikoupila budky nové, v naději, že jim je vrabci přenechají, že už svých mají dostatek. Ale nepřenechali, já budky přikupovala, vrabci v nich úspěšně vyváděli mladé a hojně rozšiřovali ptačí osazenstvo zahrady. Snažila jsem se jim v zabírání některých budek bránit tak, že jsem jim první vystýlku večer vyhodila.

Jenže oni ji tam paličatě druhý den nanosili znovu a já už neměla to srdce jim denní lopotu hatit. Další pokus bylo zakrytí dvou budek přes zimu igelitovými sáčky a odkryla jsem je, až když jsem bluebirds zahlédla na zahradě. Ale ani to nepomohlo, vrabci byli průbojnější. Zatím se modrým ptáčkům podařilo budku ubránit jen dvakrát. Vždy vyvedli ale pouze jednu snůšku mladých, pak odletěli a vrabci budku zabrali pro sebe.

Mám na vrabce za tu jejich sobeckost dopal, ale jen tak naoko. Připomínají mi domovinu a ve skutečnosti je mám ráda. Však se také do Ameriky prý dostali s prvními přistěhovalci, kteří si je s sebou vezli právě jako připomínku na vlast, kterou kolikrát už navždy opouštěli. Navíc nás vrabci svým štěbetáním a hašteřením obšťastňují celý rok, zatímco ostatní ptáci během zimy dost ztichnou.

Teď už budky přikupuji jen jako výměnu za hodně opotřebované a nechávám je přes zimu odkryté, protože se do nich vrabci rádi na noc schovávají. Kolikrát v zimě ráno vyjdu ven a vidím vrabčáka, jak z budky vystrkukuje hlavičku, jakoby uvažoval, zda už sluníčko dostatečně prohřálo vzduch k výletu.

Budky jsou velmi kvalitní, z cedrového dřeva a nově koupené krásně voní. Časem sice zešednou a vyvoní, ale normálně by vydržely další řadu let. To bychom ale nesměli mít na zahradě veverky. Ty dokážou otvory v budkách během jedné sezóny vyhryzat na dvakrát větší velikost, okoušou střechu a svým tlakem zevnitř dokážou prolomit i přední stěnu. Vecpou se dovnitř, ale hnízda si v nich nikdy nestaví.

Jakmile do budek zjara vrabci začnou nosit vystýlku, veverky je opustí a vrabci si své domény už uhlídají. Nevím, jestli si veverky na dřevě brousí zuby, jestli jim cedrová chuť tak šmakuje, nebo to odhryzané dřevo používají pro svá hnízda ve větvích. Snažím se ty hodně vykousané budky opravovat, přeci jen to přijde podstatně levněji, než koupit novou. Ne vždy to ale stihnu udělat dříve, nežli se vrabci nastěhují a zdaleka ne všechny budky nám tu svým vzhledem dělají parádu.

K opravě používám železné kroužky, do kterých se zasouvá tyč na sprchovací závěs. Ty se veverkám prokousat nepodaří, jako to udělaly s mými předešlými pokusy s gumovými těsnícími kroužky. Nevím, proč se tyhle budky neprodávají už s nějakým plechovým obložením otvoru. U těch nejvíce vykousaných jsem musela dokonce nejprve nalepit velká gumová těsnění a až potom přidat železný kroužek.

Teď už přesně vím, kam v železářském oddělení zajít a co koupit. Ale při svém prvním průzkumu jsem z toho měla docela zábavu. V obchodě jsem nejprve koupila budku a potom, nesouc jí v náručí jsem zamířila do vedlejšího oddělení. Tam jsem obhlížela krabice plné různých železářských a instalatérských kroužků a trubiček, přikládala k otvoru budky a zase vracela zpět.

Během několika minut ke mně přišel milý zaměstnanec, zda nepotřebuji pomoc. Nad mým vysvětlením, co hledám, se sice usmál, ale přesto mi ochotně začal podávat další možnosti z vyšších regálů. Po chvíli mě ho přišlo líto a propustila jsem ho s tím, že určitě na něco přijdu sama. No a nakonec jsem skutečně našla to pravé, záchytky na tyče, které přesně odpovídaly velikosti otvoru.

Některé roky jsou budky obsazeny všechny, jindy zůstanou dvě nebo tři prázdné a v některých vrabci hnízdí jen jednou. V těch nejoblíbenějších vyvedou mladé i čtyřikrát. Párek kolikrát ještě krmí mladé, samička už ale třepetá křídly, že by jako zase chtěla snášet a sameček jí vyhoví. Během krátké doby slyším z vnitra budky štěbetání dalších mláďat. Předpokládám, že je to vždy stejný pár, proč by se o ně prali, když hned vedle je budka dosud prázdná.

Vrabci si počet párů na zahradě regulují sami. Během léta jich tu poletuje postupně víc a víc, v zimě jsem jich jednou pod krmítkem napočítala až 49. S přicházejícím jarem se ale jejich počet sníží natolik, že budek na hnízdění mají vždy dost, ba nadbytek. Ostatní asi odletí hledat jiné zahrady a někteří zřejmě padnou za oběť poštolkám, které tu nezřídka krouží.

Garážová kočka Indy nám dříve nosívala „úplatky“. Naštěstí s tím už přestala a v garáži jsem za poslední měsíce našla mrtvé jen dvě malé ještěrky a jednoho chipmunka. A naše kočky ptáky nechytají vůbec, protože všechny stromy mají kmeny volně obehnané pletivem, kterým je nastavený i plot kolem zahrady.

Nevypadá to právě elegantně, protože původní téměř neviditelné pletivo lety zrezivělo, ale naštěstí převážná část je zakrytá větvemi, nikdo ze sousedů si nestěžuje a my máme jistotu, že žádná kočka – naše či cizí – na ptáky nemůže. A oni možná vycítí, že u nás jim nebezpečí nehrozí a spokojeně si hnízdí. Pouze jsem si všimla, že od té doby, co zde pobíhají i dva psi (sousedčiny Sadie a Trixie), ptáci si hnízda staví pro jistotu výše, než kdy předtím a já některá musím hledat dalekohledem.

Nevím, jak vrabci v „otevřeném hnízdě“ krmí své mladé, tedy jak mezi ně dělí donesenou potravu. V budkách jsem ale vypozorovala, že rodiče mláďata krmí dost dlouho a když pak vylétnou, jsou na letmý pohled od svých rodičů skoro k nerozeznání. Pouze žlutavý lem zobáčku a jejich třepetání křídel „mám hlááád“ prozradí, že jde stále ještě o mláďata. V budce bývá 4-6 vajec, ale při krmení se v otvoru budky nejvíce ukazuje to nejsilnější mládě – občas se zobáčky pokouší protlačit i další.

Rodiče proto krmí „diskriminovaně“ – pouze s každým druhým či třetím krmení se vpasují kus do budky, aby nakrmili i ty utiskované děti. Jinak ochotně krmí právě to nejprůbojnější mládě, které také jako první z hnízda vyletí a prvenství po něm převezme další prcek. Jakoby rodiče věděli, že dokud se tohoto Otesánka nezbaví, další přijdou zkrátka. Jednou jsem viděla, jak rodiče ve větvích krmili vylétlá mláďata, ale několik dnů dále létali do budky, o které jsem myslela, že už je prázdná .

Pak budku přeci jen opustili, mě to nedalo a otevřela jsem jí. Bylo v ní mrtvé odrostlé mládě, které se drápky zapletlo do vystýlky a nemohlo vyletět. Chudáci rodiče ho nějakou dobu pilně krmili, pak to buď vzdali, nebo mládě z nedostatku pohybu zemřelo.

Před začátkem zimy všechny budky otevírám a čistím. Ty, ve kterých bylo několik snůšek, jsou tak plné, že z nich vytáhnu jakousi travnatou cihlu. Budka je dost hluboká a vrabci si do ní před každou novou snůškou nanosí čerstvou vystýlku. Po jejím rozcupování často najdu mezi jednotlivými vrstvami nevylíhnutá vajíčka, mrtvé novorozené mládě a jednou dokonce celou snůšku vajec – zřejmě se samička stala obětí poštolky. V téhle budce pak už jiní vrabci tu sezónu nehnízdili, stejně jako ne v té, kde uhynulo už skoro dospělé mládě.

Vrabčí sameček je v době krmení velice galantní. Své samičce dává přednost a rytířsky jí hlídá. U budky bývá jako první, s plným zobáčkem sedne buď na budku, nebo na nejbližší větev a čeká, až dorazí i samička. Tu pak hlídá, aby mohla v klidu mladé nakrmit. Teprve, když samička vyletí, přijde řada na něj.

A jednou zase sameček přiletěl krmit, zobáček plný housenek. Usadil se na větev vedle budky a trpělivě čekal na samičku. Kde se vzal tu se vzal, přihnal se jiný sameček, neuvěřitelně rychle se mihnul tomu prvnímu kolem hlavy, ze zobáčku mu vyrval housenky a byl pryč. Chudák okradený sameček doslova zkoprněl překvapením, ani ten prázdný zobáček nestačil zavřít. Pak se ale vzpamatoval a spustil řádný křik. Buď chtěl samičku varovat, že v okolí je zloděj, nebo světu žaloval tu křivdu, která se mu právě stala.

Když samička dorazila, sameček ztichnul, počkal, až mláďata nakrmí a pak oba odletěli hledat novou potravu. Scénka, která se mi přehrála před očima byla tak komická, že jsem nevěděla, zda se mám smát, nebo samečka politovat – udělala jsem oboje. Jak vidno, i v ptačím světě jsou tací, kteří se v nestřeženém okamžiku zmocní toho, co jim nepatří a na nějakou galantnost okradeného v ten moment vůbec neberou ohled.

Na směs fotek (převážně starších) se podívejte tady. (Pozn. Dede – nenechte si je ujít, je tam spousta zajímavých ptáků včetně kolibříků – klobouk dolů, Maričko!)

V polovině sedmdesátých let jsem prvně navštívila americký Jih. Cesta to byla velmi zajímavá, jistě i proto, že jsme se dívali shovívavýma očima turistů. Přestože se od té doby hodně změnilo k lepšímu, ani jeden z nás si tehdy nedovedl představit, že by kdy dobrovolně v některém z těchto států bydlel.

A jak už to často bývá „odříkaného chleba největší krajíc“. Dnes, nejenže žijeme na Jihu, ale navíc v nejjižnější části Alabamy, „Bamy“ jak se zde zkracuje. Na tzv. Deep South, pojem, pod nějž se obecně zahrnuje pás pěti jižních států – South Carolina, Georgia, Alabama, Mississippi a Louisiana. Pro nás samotné je ovšem největším překvapení to, že tady žijeme dobrovolně a že se nám tu líbí. Však i naši kočku Dixie, jsem pojmenovala podle jejího nicku – „Heart of Dixie“.

Do Alabamy jsme se přestěhovali na konci osmdesátých let, přímo z centra německého Frankfurtu. Přestože změna bydliště pro manžela znamenala povýšení, nebyl budoucí lokalitou nijak nadšen. Já byla přímo zklamaná, i když jsem mu postup samozřejmě přála. Jenže ve Frankfurtu se mi líbilo a měli jsme tam zůstat ještě další dva roky. Manžel mě tenkrát konejšil tím, že to snad v Alabamě nějak přežijeme a jakmile to půjde, pokusí se dostat zpět.

Z Německa jsme koncem září přistáli v Atlantě (hl.m. Georgie), kde jsme přesedli do menšího letadla tak na 50 lidí. Do jeho útrob spolu s našimi 4 kufry naložili i přepravku s dřívější kočkou Kotětem. Z Evropy s námi letěla v kabině, k přestupu nám to už nedovolili. I když Kotě byla zkušená cestovatelka, v takhle malém letadle letěla poprvé. Chudinka si v těsném prostoru s dunícím motorem musela vytrpět peklo.

Na tehdy ještě maličkém letišti nás vyzvedl budoucí manželův kolega, dnes už spolehlivý přítel. Jeden z čistokrevných Jižanů, jehož rodina zde žije generace. Sedla jsem si na zadní sedadlo, přepravku s kočkou vedle sebe a při jízdě do motelu jsem měla pocit, že se mi tohle všechno jenom zdá. Jak mám ráda přírodu, tahle změna byla přeci jen nečekaná. Ráno jsme odletěli z Frankfurtu a teď jsme jeli vedlejší silnicí skrze „rural Alabamu“.

Všude kolem placatá krajina jen s mírně zvlněným terénem, nikde ani malý kopeček. Po obou stranách neprostupné lesy, bažiny, pastviny a lány bavlny. A mezi tím roztroušené zašlé sruby nebo prkenné chatrče s plechovou střechou, často rozlámanými verandami a nepořádkem kolem. Byla bych se nejraději otočila a letěla zpět. Městečko, do kterého jsme po hodině přijeli, mě sice dost uklidnilo, manžel se mi přesto večer přiznal, že jeho pocity byly totožné s mými.

Ubytovali jsme se v motelu, který se na měsíc a půl stal naším domovem a kde jsem v TV s napětím sledovala úžasné změny, které se děly v mé domovině. Manžel začal jezdit do práce a bylo na mně, najít pro nás trvalé bydliště. Původně jsme vůbec neuvažovali o tom, že bychom si koupili dům. Až dosud jsme bydleli v najatých domech či bytech a Alabamu jsme navíc považovali jen

za další „přestupní stanici“. O byt, i kdyby měl balkon, jsme tentokrát nestáli. Zatím jediné, z čeho jsme se tu mohli radovat, bylo krásné teploučko a denně blankytná obloha. Oba jsme teplomilní a bylo rozhodnuto hledat domek, abychom si užili alespoň to nádherné počasí.

Následující týden mě každé ráno vyzvedávala velice milá a trpělivá realitní agentka a spolu jsme objížděly domy, které byly k pronajmutí. Nejsem typ, který při prvním neúspěchu hází flintu do žita, ale tehdy jsem se vracela do motelu utahaná a zklamaná. Asi i proto, že mi ke splnění tohoto úkolu chybělo nutné nadšení. Domy mi čím dál více splývaly dohromady a každý měl něco, co mi na něm vadilo. Nelíbil se mi ani jejich styl – dlouhé jednopatrové domky, které vůbec neodpovídaly mé představě domu. Teď si naopak tenhle tzv „ranch style“ moc pochvaluji. Pro stárnoucí kosti a klouby žádné pachtění po schodech, všechno hezky na jedné úrovni, i když musím přiznat, že sklep bych ve zdejším podnebí opravdu uvítala.

Na styl domů jsem si brzy zvykla, ale stále se mi nelíbily jejich zahrady. Každý dům měl sice dostatečně velký pozemek, ten zadní s drátěným nebo dřevěným plotem, ale byl to pouze trávník. Snadné k pronajmutí, ale nic, kde by člověk v horkém létě našel stín k posezení, nebo ptáci měli možnost hnízdit. A já (celé manželství v domácnosti) jsem chtěla mít stoleček pod stromy, místo pro kytičky, zahrádku a zeleninu. Teď už vím, že právě takovýmto prázdným parcelám ve zdejším podnebí dost lidí dává přednost. Pozemek jim dopřeje soukromí a jeho údržba je snadná, stačí posekat trávník. Takových bláznů, jako jsme my, kteří neustále a dobrovolně něco venku kutí i ve vražedných vedrech tady zase tolik není.

Dny ubíhaly, manžel byl v práci spokojený a jeho kolegové (z různých US států) byli milí. Postupně nás všichni pozvali k nim na večeři a s manželem jsme se překvapivě shodli na tom, že by se nám tu nakonec mohlo líbit. Přispělo k tomu i počasí, které jsme si nemohli vynachválit. V Evropě končil podzim, my zde chodili v šortkách a v moři, které máme necelé dvě hodiny jízdy, se dalo koupat.

Bydlení jsme stále neměli a nakonec jsme se rozhodli, dům si koupit. I to se ukázal složitý úkol, ale usnadnila nám ho manželka kolegy. Právě dokončila realitní kurz, musela odjet a půjčila mi svoji detailní knihu domů k prodeji. Z ní jsem si vypsala domy v naší cenové kategorii a červeně zaškrtla ty, u kterých bylo připsáno „V“ (vacant = prázdné). To totiž znamenalo, že jsme mohli dům obejít, případně nakouknout do oken, aniž bychom bez povolení lezli někomu na pozemek. A začali jsme s manželem a bez agentky domy objíždět. Po půl hodině na tom byl choť přesně jako prve já – otrávený a měl toho právě dost.

U další „V“ adresy na listině dokonce odmítl vylézt z auta, že prý dům vypadá jako ty ostatní. Tak jsem šla na obhlídku sama. Sotva jsem otevřela zadní branku, poskočilo mi srdce. Konečně jsem našla to, co jsem hledala – dům s opravdovou zahradou. Vzrostlé stromy kolem dokola, v jednom rohu náznak, že tam kdysi byl i zeleninový záhon. A uprostřed bazén ve tvaru ledvinky – nečekaný bonus, kterého jsem si v inzerci ani nevšimla. Dům byl na trhu nejméně rok, majitelé dávno jinde a zahrada i bazén podle toho vypadaly.

To mě ale vůbec neodradilo. Běžela jsem k autu, ať se jde manžel podívat, co jsem objevila. Vůbec se mu nechtělo, přesto se dal přesvědčit. Dům jsme koupili – jako první klienti kolegyně, z jejíž knihy jsem dům vybrala. Při ukládání vybaleného nádobí jsem v kuchyňské skříňce našla obálku s dopisem. Byl od předešlých majitelů s přáním, aby všichni, kdo přijdou po nich, byli v domě tak spokojení a šťastní, jako byli oni. Myslím, že se jim přání splnilo.

A potom pomaloučku, nenuceně a nevtíravě si nás americký Jih získal. Naše městečko je malé, žije tu necelých dvacet sedm tisíc obyvatel, ale k pohodlnému životu nám tu dnes už nechybí vůbec nic. A já jsem brzy zjistila, že zde žijí lidé mojí krevní skupiny. Jsou upovídanější a k sobě vzájemně vřelejší, než bývá zvykem v Evropě, ale co právě mému temperamentu vyhovuje. Jsou přátelští a trpěliví, ať už s vámi stojí frontu v obchodě, potkají vás jen tak v parku, či sedí vedle vás v čekárně u doktora.

U lékaře vás oslovují křestním jménem, určitě je to snazší, než zkomolit vaše příjmení. Po lékařském zákroku vám druhý den zavolají domů, aby se zeptali, jak vám je. Jsou kdykoli ochotní podat pomocnou ruku, aniž by za to něco chtěli. Vaše „děkuji“ jim zcela postačí, protože vědí, že třeba zítra zase vy pomůžete jim. Nepřipomíná vám tenhle popis náhodou určitou skupinu lidí, jejíž jméno začíná na Z?

O tzv. „Southern Hospitality“ jsme samozřejmě mnohokrát slyšeli, teď jsme měli sami možnost poznat, co se za ní skrývá. A dokonce mnohokrát. Uvedu alespoň dva příklady.

První: Byli jsme se projet po okolí a stalo se něco, co se mému choti stane tak jednou za deset let – dokonale zabloudil. Navíc on je typ (asi jako každý muž), který se odmítá zeptat, zřejmě to považuje za ponižující. Nějakou dobu jsme bloudili po neoznačených cestách, když jsme zahlédli u kraje pole pickup. V něm seděl a obědval postarší muž, loveckou pušku zavěšenou za hlavou. Manžel se nechal ode mne přesvědčit, k muži dojel a s omluvou požádal o pomoc. Se zdejší typickou „předponou a příponou – Sir“, kterou končí a začíná každá věta, manžel dostal podrobné instrukce. Asi po pěti minutách jízdy zahlédl ve zpětném zrcátku ten samý pickup, jak se nás snaží v oblaku prachu dohnat.

V okolí nikde nikdo a my začínali mít vidinu, jak právě tady někde smutně skončíme naši životní pouť. Auto se zařadilo vedle nás a řidič dával znamení, ať zastavíme. No dvakrát se nám nechtělo, ale zastavili jsme. Jižan vystoupil z auta, přišel k nám a my si vyslechli pokornou omluvu. Že prý nám poslední část směru udal špatně a tak se nás kvůli tomu snaží dohnat. Pro jistotu nás raději ten kus zaveze sám a ať ho následujeme. A my následovali. Když pickup dojel ke správné křižovatce, Jižan zamával, odbočil a byl pryč – možná si jel konečně v klidu dojíst ten svůj oběd.

Druhý: Vraceli jsme večer od moře a nečekaně nám prasknul řemen na autě. Byli jsme asi kilometr od domova a auto chcíplo přímo na rohu křižovatky. Za celou dobu, co jsme tam nešťastně stáli, na nás nikdo ani jednou nezatroubil (vlastně tu netroubí skoro nikdo), každý nás se soucitným výrazem objel. Okýnka aut se spouštěla s dotazem, zda mohou pomoci, nebo k nám lidé přímo přibíhali. Zatímco manžel čekal na odtahovou službu, dva muži mu ochotně pomohli auto z křižovatky alespoň odtlačit. Když přijel tahač, pán bravurně navinul našeho Forda, jehož servis byl naštěstí jen o kus dál, ale už měli zavřeno.

Tak tam auto složil na parkoviště a zeptal, jak že se dostaneme domů. Na to, že my ten kilometr už dojdeme, pouze mávnul rukou a tím, že když už je tady, tak nás tam hodí. Trpělivě počkal, až manžel vyplní nutné údaje, s klíčem od auta dá do jedné z nabídnutých obálek a vhodí do „noční“ schránky servisu. A pak nás opravdu s tím velkým tahačem hodil až přímo před dům. Manželovo děkovné si nenechal vnutit, řekl „God bless you both“ a byl pryč.

Možná se někomu bude zdát, že jsou tohle maličkosti. Ty ale pozvolna utvoří velký celek a vy zjistíte, že se v takovém prostředí cítíte dobře. A protože se s podobným chováním setkáváte denně, přijde vám už úplně normální a nestrojené. Vůbec nezáleží na tom, v jak velkém či malém domě člověk bydlí, ale naopak velmi záleží na tom, jak se v běžném životě chová ke svému bližnímu. A u mě právě tyhle vlastnosti vítězí nade všemi ostatními.

To ovšem neznamená, že bychom si se všemi těmito lidmi v bližším kontaktu rozuměli a shodli se v názorech. Celý Jih je převážně baptistický, tzv. „Buckle of the Bible Belt“. Lidé jsou velmi blízce spjatí s komunitou svých kostelů, kterých je tady jak naseto. Povinně jim ročně odvádějí deset procent, ze svých výdělků, tzv. „Tithing“.

Dnes je Jih díky klimatizaci a vynálezu DDT (již zakázaný) nejen pohodlně obyvatelný, ale dokonce čím dál větším lákadlem pro zmrzlé seveřany v důchodu. V dobách prvního osidlování ale musely být zdejší podmínky neuvěřitelně kruté a tito odvážlivci (převážně britského původu) se nutně potřebovali o něco či Někoho opřít, aby neklesali na mysli. A bez pomoci jeden druhému by ve zdejší divočině těžko přežili. Naštěstí se tahle výchova stále ještě přenáší z generace na generaci.

Nerada bych, abyste si mysleli, že je tady ráj na zemi. Takové místo snad ani neexistuje. Jako všude jinde i zde je dost věcí, které se nám nelíbí, dokonce nám i hodně vadí. Ale kladné důvody, proč se nám tady líbí, stále hodně převažují. U mě stále vyhrává vzájemné chování lidí. Prostě se mi tu ještě nestalo, abych vyšla z nějakého obchodu, restaurace, pošty či kanceláře a byla na obsluhující personál dožraná.

Tedy ne jako v dávných dobách, kdy mě někdo svým chováním dokázal otrávit celý den, měla jsem z toho křeče v žaludku a dodatečně jsem si mlela to „já bych ho, já bych mu, já bych s ním“. Neopomenutelným je i fakt, že se zde žije po všech stránkách levněji, než ve většině ostatních států. Přitom třeba lékařská péče je tady na velmi vysoké úrovni, čekací lhůty na operace téměř nulové. Máme super moderní nemocnice, kde slouží jižanští lékaři, kteří se po vystudování medicíny rozhodli vrátit pomoci svým komunitám.

Bydleli jsme tu přesně rok, když manžel dostal nabídku vrátit se do Německa. Sice mi právě plnil svůj dřívější slib, přesto mě jeho zpráva zaskočila. Rok před tím se mi sem vůbec nechtělo a teď jsem najednou moment váhala, zda naopak odtud chci pryč. Váhala jsme ale opravdu jen ten moment, třebaže to pro nás znamenalo další zámořské stěhování a pro chudinku kočku další let.

Bylo září 1990 a naše nové místo bylo v Bavorsku, necelé dvě hodiny jízdy od českých hranic. Neuvěřitelně sladká představa, že tentokrát budeme moci kdykoli, zcela bez víz a na neomezenou dobu jezdit přes hranice. Že jsme nejeli zpět do Frankfurtu, mi pochopitelně ani trochu nevadilo. Kvůli kočce jsme raději letěli zpět do Německa přímo z Alanty, bez přesedání.

Přesto na nás rok strávený na Jihu zanechal velmi silný dojem. U mě to bylo vůbec poprvé, kdy jsem toužila vrátit se v Americe na stejné místo, kde už jsem jednou bydlela. Teď mi dělalo dobře vědomí, že se vrátím do známého prostředí, kde vím, že se mi bude líbit, kde jsem si i za tak krátkou dobu zvykla.

Takže jsme dům neprodali, agentura se nám starala o nájemníky a my se sem po šesti letech vrátili. Bohužel už bez naší milované kočky, kterou jsme v Bavorsku pochovali. Netrvalo ale dlouho, a nahradily jí dvě jiné, které stejně nutně potřebovaly domov, jako kdysi ona. Zatím našeho návratu ani jeden z nás nelituje.

O zdejší krajině napíši trochu více zase někdy jindy.

A na více fotek se podívejte tady.

My si pod tímto slovem vybavíme karamelové poháry, které patří k našim neoblíbenějším letním dobrůtkám. Můj choť dokonce karamelu dává přednost před typickým americkým „chocolate sundae“ (vanilková zmrzlina politá teplou čokoládovou polevou).

Kdykoliv jsme se dříve zastavili v některé z českých cukráren, která karamelové poháry nabízela, choť si rovnou objednával dva, aby si ušetřil druhé stání ve frontě. Mám dojem, že karamelové poháry jsou českou specialitou, nikde jinde jsem se s nimi dosud nesetkala (am. mléčný karamelový „butterscotch sauce“ vůbec není ono).

Pokud jsme doma, nejsme zvyklí obědvat. Zato málokdy vynecháme odpolední posezení u kafíčka (kááfička, jak to vyslovuje můj choť), taková povinná pauza od práce kolem domu. A v horkém létě místo sytého moučníku střídám chladivé borůvkové koktejly a zmrzlinové poháry (karamelové, v sezóně pak s borůvkami či jahodami).

Vy, kteří žijete v Čechách, si na karamelový pohár můžete kdykoli zaskočit do cukrárny, nebo si polevu koupit v obchodě a poháry udělat doma. Bohužel já zde tenhle luxus nemám a tak i karamel jsem se musela naučit dělat sama. Možná namítnete, co je na tom těžkého, jednoduše přepálit cukr!

Ale už si někdo z vás zkusil udělat karamelovou polevu doma – a hned větší množství najednou? Pokud ano, úspěšně a jinou metodou, než kterou popíši – velice ráda si jí přečtu. Pokud ne, třeba vám můj recept přijde vhod.

Karamelová poleva:

Použijte stejnou odměrku na cukr i na vodu. U nás je téhle polevy velká spotřeba, takže používám půl litrový hrnek a v konečném výsledku mám necelý litr karamelové polevy. Velice důležité je použít kvalitní teflonovou pánvičku, jinak se cukr bude beznadějně lepit a připalovat.

Dříve jsem zkusila cukr nejprve zvlhčit vodou, aby se rychleji rozpustil. Jenže voda se vařením vypařila, další ředění prskalo, cukr se přepálil až moc a výsledky byly neuspokojivé. Nakonec jsem si vypracovala níže popsaný postup, a i když je možná časově náročnější, jsem s ním spokojená.

Takže: Na suchou pánev nasypte dvě odměrky cukru a na vysokém stupni začněte rozpouštět. Cukr opatrně vařečkou míchejte, a jakmile začne tát a chytne zlatavou barvu, okamžitě pánev stáhněte z ohně a míchejte mimo plotnu. Jakmile se totiž cukr začne přetavovat, jeho teplota je tak vysoká, že proces pokračuje i mimo oheň. To je na celém postupu to nejtěžší, vystihnout moment, kdy je poleva správné zlatavé barvy. Proto je nutné míchat cukr stranou od ohně. Po promíchání dejte pánvičku zpět na oheň, ale jakmile cukr začne dělat bublinky, zase odtáhněte.

Pokud vám začne perlivě pěnit znamená to, že je rozpálen na maximální teplotu, příliš rychle se přepaluje a ani odtažení a rychlé míchání nezabrání tomu, že poleva bude moc tmavá a hořká (stávalo se i mně). Pokud to nechcete hazardně vyhodit, nezbývá, než si udělat novou várku, dát si větší pozor a cukr přetavit jen na hodně světlou barvu. Po vychladnutí pak světlou polevu smíchat s tou nepovedenou. Takže i jednoduchý karamel chce cvik, aby pak každá poleva byla té správné barvy. Proto doporučuji, nejprve polevu zkusit z menšího množství cukru, než se naučíte odhadnout ty správné momenty karamelizace.

Když budete mít štěstí a hned napoprvé se vám povede cukr zlatavě zkaramelizovat, dejte pánvičku stranou a nechte asi pět minut stát. Pak po okraji pávničky nalijte na karamel trochu vařící vody. Pokud bude ještě hodně horký, voda na něm začne bublat a prskat. V tom případě vyčkejte další moment. Jinak pozvolna přelijte karamel v pánvičce celou odměrkou vařící vody. Z pánvičky se bude kouřit, ale nic nemíchejte a nechte takhle asi deset minut stát. Tedy tak dlouho, dokud při šťouchnutí vařečkou do karamelové hmoty nepřestane voda nad ní bublat.

Tímto zalitím, vám pod vodou vznikla jakási formela, takové tuhé cukrové těsto. Tohle může být moment, kdy k plotně pozvete dětičky, aby si pro smlsnutí vytáhly vařečkou nebo vidličkou cukrové nitě, či jiné patvary. Těsto je sice horké (takže rukou nesahat!!!), ale poddajné a téměř okamžitě na vzduchu tuhne na „karamelové sklo“.

Jinak bez přítomnosti dětiček, dejte celou pánvičku zpět na hodně mírný oheň, tak aby voda jen mírně pobublávala a cukr se už více nepřepaloval. Karamelovou hmotou pod vodou hýbejte a po uvolnění míchejte, až se celá rozpustí a vznikne průzračná tekutina. Tu nechte v pánvičce zcela vychladnout, nejméně několik hodin, klidně i do druhého dne. Teprve dokonalým vychlazením poznáte skutečnou hustotu polevy – ta záleží na tom, kolik vody se z ní vypařilo (případně kolik „těsta“ děti vymlsaly).

Bude-li poleva příliš řídká (jen taková šťáva), dejte pánvičku zpět na plotnu a na velice mírném ohni z ní ještě trochu vody odpařte. V opačném případě (když s polevou vůbec nehnete) trošičku vody přilejte, na plotně zahřejte a promíchejte, aby se voda zcela spojila s polevou. Velkou výhodou polevy je to, že necukernati jako třeba med a v tekutém stavu zůstane do nekonečna. Proto se vyplatí dělat do zásoby, i když v mé kuchyni ani tohle větší množství dlouho nevydrží.

Já konečnou polevu pak dělím na dvě části. Ta první zůstane řidší a polévám jí zmrzlinu (plus mleté oříšky a kopeček šlehačky). Z druhé části nechám trochu vody odpařit, abych získala polevu hustší. Tu pak používám na francouzský pudink – tzv. „creme renversee“, nebo také „creme caramel“. V Americe je znám pod názvem „caramel custard“ a ve Španělsku je to „flan“. Tahle dobrota patří mezi naše úplně nejoblíbenější moučníky pro zakončení večeře, nebo později k posedu u DVD. Jeho příprava je rychlá a jednoduchá, chuť originální. Kdo nezná, ať vyzkouší.

Creme caramel:

Budete potřebovat: 3 velká vejce pokojové teploty, půl litru mléka, 2 polévkové lžíce cukru.

 Hotový pudink můžete dělat a podávat dvěma způsoby. Vaječnou tekutinu můžete nalít do menšího pekáčku, jehož dno jste pokryli karamelovou polevou. Hotový „creme caramel“ pak porcujete na jednotlivé talířky a přelijete polevou ze dna pekáčku. Tímto způsobem se vám ale nikdy nepodaří vychutnat si dobrou polevu až do poslední kapičky (pokud tedy talířek nevylížete).

Proto já pudink podávám tím typičtějším způsobem, přímo v malých pečících miskách, tzv. remekins. Ty klasické fr. jsou bílé s drobnými vroubky a prodávají se ve dvou velikostech, já používám tu menší s obsahem 150 ml. Bohužel se mi během let už podařilo některé remakins rozbít, zde zrovna nebyly k dostání a tak jsem si koupila sadu trochu jiných, ale stejně velkých. Prostě můžete použít jakékoli malé ohnivzdorné misky. Z uvedeného množství naplním 6 mističek – nikdy ale neplním zcela po okraj. Jak pekáček, tak jednotlivé misky se v troubě pečou ve vodní lázni.

Postup:

Nejprve do každé mističky kápněte asi čajovou lžičku husté karamelové polevy, aby jí bylo pokryté dno (bude-li třeba, prstem rozetřete). Najděte si pekáč, do kterého se všechny mističky (nebo pekáček s pudinkem) vejdou a nalijte kolem tolik studené vody, aby mističky byly do poloviny ponořené. Předehřejte si troubu na 180°C (350F).

V hrnečku dobře rozšlehejte 3 vejce. V kastrůlku přiveďte do varu mléko, ve kterém jste rozmíchali dvě lžíce cukru. Když mléko vzkypí, odtáhněte trvale z ohně a k ruce si postavte hrneček s rozšlehanými vejci. Do jedné ruky vezměte malou metličku, nebo vidličku, do druhé ruky lžíci. Za stálého rychlého míchání vajec do nich pozvolna přilejte asi deset lžic horkého slazeného mléka. Musíte ale lít opravdu pomalu a jen tenkým čůrkem, jinak, místo aby se vejce prohřála, se vám srazí. Tedy to je teorie, v praxi jsem to ještě nezažila, naštěstí za ta kvanta creme caramelů, co už jsem udělala, se mi to dosud ani jednou nestalo. Takže se toho rozhodně nelekejte, prostě lijte opatrně.

Potom postup otočte a za stálého míchání mléka k němu pomaloučku přilejte ta prohřátá vejce. Tekutina bude řídká, ale pečením zhoustne. Sběračkou pudink opatrně a stejnoměrně rozdělte do misek (nebo nalejte do pekáčku) – nebojte se, kupodivu se s karamelovou polevou na dně nesmíchá. Dejte do předehřáté trouby a pečte 30-35 minut. Mírným tlakem prstu na pudink můžete zkontrolovat, zda je už dostatečně pevný. Ale nepřepečte ho, pudink by byl vysušený. Hotový vyndejte z lázně, nechte vychladnout a studený podávejte přímo v mističkách.

Poznámka: V některých receptech se uvádí, aby se cukr zkaramelizoval přímo v pekáčku, nebo se hned po přepálení rozlil do mističek. Možná je to jednoduší, já jsem to nikdy nedělala, takže s tím nemám zkušenost. Používám svoji polevu a samotná příprava pudinku se tím velmi urychlí. Jednou mi pražská kamarádka darovala skleničku polevy koupené v obchodě. Ta zcela vyhovuje na přelití zmrzliny, ale v „creme caramel“ nám nechutnala tolik, jako moje „domácí“.

Existuje ještě tzv. „creme brulee“, kdy se krátce před koncem pečení nastaví v troubě vrchní, grilovací žár a povrch pudinku se „spálí“ (někdy i sežehne kuchyňským plamenometem). Pokud vím, tohle francouzsky znějící vylepšení ale vymyslel jakýsi kuchař v Anglii. Já z Francie znám pouze obyčejný způsob a s grilováním povrchu se nezdržuji, on se i tak při pečení trochu zabarví.

A ještě přidám jednu „bleskovou“ banánovou dobrůtku.

 Její příprava zabere sotva pět minut, takže zatímco se hosté (či rodina) u stolu baví, můžete odskočit a po pěti minutách šokovat „banánovým překvapením.“ Potřebujete banány, šlehačku, rozinky, hnědý cukr a rum. Jelikož já tuhle dobrotu dělám často, všechny přísady mívám doma. Až si jí sami vyzkoušíte, uznáte, že i vám se vyplatí mít zásobu „pro strejčka Příhodu“.

Nejlepší jsou banány už trochu zralejší na jídlo, ale stále ještě hezké barvy (i pevné leze použít, pouze ty zralejší mají výraznější chuť). Pokud chcete podávat banánové překvapení jen jako menší smlsnutí na zakončení večeře, větší banán stačí na dvě porce. Jediné, co si musíte trochu předem připravit, jsou rozinky. Na začátku večeře (nebo prostě předem) nasypte do hrnečku hrstku rozinek, zalijte rumem (když jsou děti, tak třeba jen vodou) a nechte trochu změknout a nabobtnat.

Na menší pánvičku rozpusťte kousek másla, pokrájejte na něj kolečka banánů, zasypte trochou hnědého cukru (je lepší než bílý, protože má mírně karamelovou chuť) a přidejte zcezené rozinky s troškou šťávy. Vše krátce (tak minutu) opatrně promíchejte, aby se banány prohřály, ale moc nerozpatlaly. Ještě teplé rozdělte do připravených misek (pro vzhled nejlépe skleněných), navrch stříkněte čepici šlehačky a neste na stůl.

 Dobrou chuť!!!

 A na fotky se podívejte tady