Melíšek: Všem Zvířetníkům dvounohým, čtyřnohým, opeřeným, chlupatým i nahatým, s ploutvičkami, krunýři apod. přeju krásný sluníčkový (to já rád do kožíšku) den a jsem zase tady se svým kocouřím hlásáním.
Děsně jsem vyrostl! Jsem sice drobnější, ale i tak kocour chlapák, statný a krásný, s obrovskýma oranžovýma očima. Mám nádherný hebounký a lesklý kožíšek, už mi dorostly chloupky na prdelce, takže nevypadám jak opičák, jsem prostě úžasný! To říká panička, ale nejen ona, taky hodně paničky kamarádů a kamarádek, mně to dělá, pochopitelně, moc dobře, když mne tak chválí!
A ostatně – vím to i sám, protože se mooooc rád zhlížím v zrcadle. To si usednu do umyvadélka tam doma, co bydlíme v Praze, je malé, akorát se tam tak vejdu a vyplním ho zadínkou celé, natáhnu tlapičky na tu stříbrnou věc, co z ní teče voda, elegantně vystrčím ocásek a koukám se upřeně na sebe dlouhé minuty do zrcadla.
Pak, spokojen sám se sebou, si jdu po svých záležitostech a nesu se u toho jako falešná pětka do záložny – to říká panička, já bych to tak nenazval, copak já vím, co je to falešná pětka nebo záložna? Já se prostě nesu jako nádherný kocour! Panička mne tak zkusila vyfotit, ale nepovedlo se, prý ten blesk ozářil zrcadlo a byl tam jen zářivý flek bez kocoura.
Panička: Tak já také přeji krásný den, s Melicharem je to tak, že z něj roste pěkný ješita. Pozoruje se v zrcadle, je legrační ho sledovat, protože natáčí hlavu střídavě na jednu a druhou stranu, aby si důkladně sám sebe prohlédl. Obvykle si k tomu vybere dobu, kdy jsem si právě umyla ruce, takže umývadélko je mokré. Tím ho hezky vysuší, pak vyleze a s mokrými tlapičkami, zadečkem a bříškem se zabydlí v záchůdku, kde spořádaně vytvoří, co vytvoří. Ven vyleze kocour v trojobalu!
Ale oblíbenou máme také hru „Pojď se kouknout na kocoura“. To si mi vleze do náručí, zádíčka přitiskne ke mně, tlapičkami mne objeme kolem ruky, za zadní ho držím a jdeme k velkému zrcadlu, kde se zálibně prohlíží, točí přitom hlavičkou zprava doleva a vypadá náramně spokojeně s tím, co vidí, tedy sám se sebou, o mně se raději nezmiňuje! Je děsně hravý. Takže si taky musím dávat pozor na to, s čím si chce hrát!
Melíšek: To je nějakých řečí o tom, že se sám sobě líbím! Měl jsem se asi jmenovat Narcis! A krade mi panička hračky! To na ní musím prásknout! Tuhle jsem na stole okusoval vysunutý žiletkový řezač a řvala jak protržená a umí děsně rychle běhat, sem si všim! Ale teď se lidičky podržte! Představte si, co mi provedla! Dotáhla mi do bytu vetřelce. Musím říct, že jsem z toho byl celý paf.
Začnu ale od začátku.
Jednou takhle přišla domů a nějak divně voněla. Pěkně jsem si jí očuchal, samé kočky to byly. A muselo jich být hodně, co se o ní nějak otřely, protože voněla úplně celá – ruce, boty, kalhoty… Drbala mne a brečela mi do kožichu! Nevím proč, ale začal jsem z toho být nějaký nesvůj! Pak asi za 5 dnů přišla zase domů a voněla kočkama. Zase stejně. Sice nebrečela, ale byla taková posmutnělá a cosi povídala o chudáčkovi, který si prožil hrozné utrpení, nerozuměl jsem hlavu ani patu, tak jsem to zajedl kvalitními pamlsky, které jsem si vyžebral a ten kousek hovězího zadního z mladého býčka tedy taky nebyl špatný!
No a pak jednou přišla, zase tak voňavá, dala mi napapat, vyčistila záchůdky a někdo klepal. Jsem obvykle uvítací domácí výbor, takže jsem šel zkontrolovat, co, či kdo se to k nám chystá na návštěvu a tam stála ta paní, co jí znám a co mi voněla už tehdy a přinesla mi spoustu hraček a válela se se mnou po podlaze. V ruce držela modrou přenosku. Cítil jsem, že se děje něco historicky zaznamenatelného!!!
Panička: Ta paní byla Beda a nesla Zrzínka. Postavily jsme přenosku na zem, odstranily tu blokovací mřížku a Melda, zvědavec, strčil dovnitř čumáček, nasál a zasyčel. Couvl a šel to rozchodit. Připlížil se z druhé strany, strčil dovnitř fousky, znovu nasál a zase zasyčel. Nervózně pochodoval po apartmánu a nevěděl, odkud začít.
Protože jsme trochu necitlivě v útulku nacpaly Zrzínka do přenosky i s tou kukaní, kterou jsem mu koupila a ve které od pondělka do dne převzetí, čili do čtvrtka, opravdu rád bydlel, měl tam totiž dokonalé soukromí, a byl chráněn před výpady Bílého ocáska a ostatních kočiček, které opravdu nemusel, byl chudáček spláclý, strachy počůraný i bobíka jsem tam našla.
Když jsme ho vyndaly ven, odstranila jsem kukaň, vyčistila jsem mu přenosku, vybavila ji měkkým koberečkem a flísovou dečkou a on si tam zase zpátky zalezl. Melíšek obcházel, sem tam si zasyčel, ale to bylo tak asi všechno. Ostatně – kdo jste viděl video, co Beda natočila, víte o čem je řeč, kdo jste někdy seznamovali dvě kočky v domácnosti – starousedlíka a vetřelce, asi víte také své.
Melíšek: Byl jsem rozčílený, strašně rozčílený. Chodil jsem kolem a chtěl vidět toho zrzouna drzouna, co si hodlal u nás zavést bydlík, jídelnu a ložnici. Nechápal jsem, proč paničce nestačím jen já! Proč musí tahat domů konkurenta, copak nejsem dostatečně krásný, hodný, vrnivý, mazlivý, poslušný, heboučký… Proč zrovna já mám to štěstí, že se mi do kožichu nasadí veš v podobě jednoho zrzouna, ještě k tomu bez ocásku!
Já, lesklý krásný kocourek se mám kamarádit s takovou obludou ošklivou? Srst to stvoření má mastnou, zknocenou, ustrašeně tam sedí a kouká jak puk, určitě mi všechno sežere. Tak jsem do něj dloubl pacičkou a syknul jsem na něj. Zalezl ještě dál, zbabělec jeden. Ale do misky s granulema už nos strčil, když mu jí tam ta teta drbací Beda vsunula, vždyť to povídám, že mi všechno sežere, já budu taaaaakový chudáček.
No, počkal jsem si, dostal jsem zatím tyčinku a panička se chtěla vlísávat, ale to já teda neee, nejdřív musím prověřit, co bude vetřelec dělat. Hele – vylezl z přenosky, zrzoun jeden. A vzal to rovnou dráhou do šatny, tak já fofrem za ním, prohnal jsem ho po šatně a zahnal do kouta. Jsem hrdina!
Tak jsem si šel dát další tyčinku a pochlubit se, jaký jsem chlapák a ten příšernej rezatej oprsklec se šel klidně napít z mé misky a kašlal na mně, no chápete to? Syknul jsem na něj a on zase poslušně zalezl do toho kouta. No proto! Musím říct, že lidi to mají jednodušší. Když to potřebují, dají si panáka! Taky bych si nejraději dal panáka!
Panička: Měla jsem ze seznamování strašný strach. Měla jsem strach, že Melíšek ztratí svoji příchylnost a mazlivost vůči mně, že se neshodnou, že se porvou, že budou lítat chlupy, že Melíšek bude trpět – je jasné, že Melíšek pro mne byl ten nejdůležitější, snad mi všichni odpustí, že jsem preferovala právě jeho!
Měla jsem hrůzu z toho, že Zrzínek nebude chtít spolupracovat, že se situace vyhrotí, že ho budu muset vrátit, to jsem si ale odmítala připouštět, že bych ho dala zase zpátky tam, kde byl tak nešťastný, v koutku duše jsem doufala a věřila, že to dopadne! Jednoduché to pro mne tedy opravdu nebylo.
Zmítala jsem se v pochybnostech, jestli jsem udělala dobře, jestli to byl dobrý výběr, proč jsem si k Melíškovi nevzala vymazlené kotě, jestli ho nakonec opravdu nebudu muset dát pryč a další a další otázky se mi honily hlavou. Myslím, že bych to i udělala, kdybych viděla, že Melíšek nějak strádá, ale asi bych hledala řešení někde jinde, nežli zpátky v útulku. Hledala bych starší lidi, kteří by se Zrzínka ujali a věnovali se mu. To on totiž potřebuje k získání důvěry v lidi nejvíc. Nakonec to snad dobře skončilo, o tom potom!
A teď jen v rychlosti, jak jsem se vlastně k Zrzínkovi dostala. Že by to byl nějaký překrásný kocour, co zaujme na první pohled, to tedy nebyl! Ale když jsem útulkem procházela, tak jsem zabloudila i do karantény a tam jsem ho našla. Zacpaného v rohu malé klece v pelíšku, z jedné strany záchůdek, uprostřed misky s vodou a granulemi. Smutný pohled krásného čumáčku. Požádala jsem o dovolení ho pohladit, nastavil ouško levé, ouško pravé, pak se ale celý jakoby vnořil do sebe a přestal mít zájem.
Tak jsem ho nechala, ale vrtalo mi to v hlavě. Odjela jsem a přemýšlela. O tom, co se mu asi mohlo stát a co prožil. Při příští návštěvě jsem se hrnula rovnou do karantény. Nechal se pohladit, nastavil ouško levé, ouško pravé a najednou „hodil zádíčka“ a půjčil mi bříško. Paní, co se o kočičky přes den stará, prohlásila, že to u něj ještě nezažila. Dlouho mu to ovšem nevydrželo, jako kdyby si to rozmyslel, opět se zasunul do úplného rohu klece a nenechal na sebe už sáhnout.
Podrobně jsem se vyptala, co mu vlastně bylo a dozvěděla se, že ho našli strašně zasvrabeného, plného parazitů a boláků, slezla mu kompletně srst a měl ty boláky až do živého masa. Kromě toho ho musel někdo týrat a přišel i o ocásek. Z toho má asi 5 cm pahýlek. V karanténě byl vyléčený, dorostla mu srst, ale asi si nebudeme nalhávat – šťastné zvířátko vypadá jinak.
Nevím, co se to ve mně zlomilo, prostě jsem se rozhodla, že jestli druhého kocourka, aby Melíškovi přes den nebylo smutno, bude to právě tenhle. Byl zrzavý, to jsem chtěla, cosi mně k němu přitahovalo, lítost, ale nejen lítost, také ten jeho čeníšek, důvěřivý, přesto bázlivý, prožité utrpení měl vepsané v očích.
Tak jsem si dlouze korespondovala s paní Janišovou, která mi trpělivě vysvětlovala vše, na co jsem se ptala, otravovala jsem všechny Zvířetníky kočičí: JanuBu, Bedu, Vave, Terru a další. Všem dodatečně díky za trpělivost, to jste si se mnou užili!!! S paní Janišovou jsem si vyměnila desítky e-mailů, nakonec mne sice chválila, že jsem svědomitá a nechci nic zanedbat, ale myslím, že ve skutečnosti si párkrát ťukala na čelo. 
Dnes situace vypadá následovně: Melíšek přijal Zrzínka do své domácnosti. Já ale stále ještě netuším, který z nich má navrch. Hrají si, dovádějí, ale občas po sobě vyjedou a lítají chlupy. Melíškovi jsem nedávno sundávala stroupky z podrápaného zahojeného boku. Nedělá mi to dobře, ale asi to mezi dva kocoury prostě patří, že si to občas vysvětlí a vyřeší.
Jinak šla adaptace Zrzínka do domácnosti mnohem snáz a rychleji, nežli kdo vůbec očekával – hlavně odborníci kočičí – JanaBu, Beda a spol. se nestačili divit, že vše proběhlo tak hladce. Zrzínek byl 2 dny zalezlý v šatně a ven vylezl pouze v noci. Pak se ze šatny přestěhoval do škvíry mezi postel a topení. Tam byl zalezlý a připláclý do koberce. Z této skrýše pozoroval dění.
Tam vydržel taky 2-3 dny a pak se postupně přesunoval do přední části pohovky, odkud už mu koukala hlavička. Občas vylezl a dravě si vzal z ruky nalámanou tyčinku, když jsem mu nabídla, ale většinou po mé ruce vystartoval tlapkami. Po asi 6 dnech jsem seděla na křesle a přišel mi nabídnout hlavičku k podrbání, pak seknul tlapkou a šel si po svých.
Ale osměloval se čím dál víc, už spal i na křesle, kam jsem mu dala flísovou teplou a měkkou deku a jednou ráno mne překvapil tím, že stál v kuchyňce vedle Melíška, otíral se mi o nohy a dožadoval se snídaně. Místo toho jsem seděla se slzičkama v očích na bobku a hladila jednou rukou Meldu a druhou Zrzího. Pak dostali nabaštit a šli si po svých, každý do svého bydlíku.
Zrzínek byl od první minuty v bytě neuvěřitelně čistotný. Zatímco Melíšek se neustále olizuje, myje a čistí, Zrzínek na to zpočátku kašlal. To bylo, když si olízl ledabyle tlapku. Najednou se ale také začal mýt. Hlavičku, ouška tlapkou, začal si olizovat bříško, boky a dnes, cca 4 týdny po jeho převzetí domů, má mnohem světlejší, jemnější srst, je vidět, že vystouplé boky se mu už kulatí a že vynikající speciální granule na srst zabraly.
Pozn.: Melíšek je ještě lesklejší, protože je baští taky. Dostávají oba stejně, to nejlepší, co jim můžu nabídnout, co dosud nejedl Melíšek (zakysaná smetana např.) to má rád Zrzínek, takže Melda už taky a naopak. Když je vidím na křesle na měkké dece ležet vedle sebe, stočené jako dva banánky, černý a světle rezavý banánek, tak se musím štípnout, abych uvěřila, že jsou moji.
Já, která toužila léta po kočičce a směla mít tak leda jednu plyšovou, mám najednou 2 krásné kočičáky, kteří si na sebe zvykli a pomalu si zvyká ten jeden i na mne, otázka času je, kdy ho začnu seznamovat s přenoskou, abychom případně taky ve 3 spolu mohli někam jet.
Melíšek: Tak už toho ta panička nacvakala dost, teď zase chvilku já! No, nechtělo se mi, ale smířil jsem se s tím zrzavcem bezocasým. Co mi taky jiného zbylo, že, když panička vypadala od prvního okamžiku tak odhodlaná mi ho nechat? Nakonec to není tak zlé, jak to vypadalo, když ho vyplivla ta modrá přenoska. Aspoň nejsem přes den sám.
Občas proženu já Zrzka, občas on mne, občas lítají chlupy a zatím nemám příliš chuť s ním sdílet společné křeslo moc často, ale možná to ještě přehodnotím. Já mám svojí maminku, s tou spinkám v posteli, Zrzín zatím tu lebedu neobjevil, takže spí na křesle, ale stejně ho podezřívám, když na nás kouká žárlivě, jak se tam s maminkou mazlíme, že tam za chvíli taky vleze. Ale nakonec to nebyl zas tak špatný nápad mít kámoše, a když se nepereme, tak si to i užívám. Na zrzavočernou chlupatou kouli je prý moc krásný pohled.
Jo a ještě bych rád napsal, jaký nám panička vytvořila rodokmen, jsme opravdu 2 ušlechtilí kocouři:
Melicharius d.I Taube von Kleno-Witz
Barbarosa d.I von Strassnitz und Erdbeerkorb
Neboli: Melíšek I. Holub z Klánovic (za svobodna jsem Holubová, depozitum Klánovice)
Zrzínek I. ze Strašnic a Jahodnice (nalezen ve Strašnicích, útulek Kyje-Jahodnice)
Ale jinak prý je panička docela normální! Tak já zase něco mňouknu, nebo že by Zrzínek, až najde ještě víc odvahy?
Váš Melda
Další fotky najdete zde a na video se podívejte tady
A zase tu bude rozpálená dvoutrouba v kachlových kamnech na chaloupce, tak proč si neudělat nějakou dobrotu???
Nejnovější komentáře