Tenhle článek je svým způsobem antidoza k povídání a fotkám o starém kostelu v Sheldonu v Jižní Karolíně, abyste si nemysleli, že tady jenom žijeme v konzervě jižanské zadumanosti a vznešenosti. Ne – tady se to mele všechno dohromady a díky tomu je náš malý stát vrcholně barvitý. Proto ho mám ráda. Vždy mne fascinovaly nevinné bizarnosti, a Pan Bůh a osud mne zanesli do místa, kde si toho občas užiju.

UFO, Bowman, South Carolina

Jeli jsme s Chetem a Jakeym (Jakey the dog) letos o velikonoční neděli do Sheldonu pro potěšení zvířetníků nafotit starý dvakrát vypálený koloniální kostel. Po určitě době na nudné dálnici jsem se rozhodla, že uhnu na zajímavější boční cesty. Chet navigoval a vedl mne na městečko Bowman. A jak tak kočíruju tím směrem, najednou jsem si vzpomněla: před dobře deseti lety jsem četla v novinách, že nějaký chlapík si v Bowman stavěl UFO – dokonce byl na hlavní stránce státních novin. To musíme vidět!

Odjela jsem z boční cesty na ještě bočnější. Celé městečko je křižovatka a pár domů a najednou to tam bylo. Stříbrné, ale zjevně opuštěné a zabordelené. Ovšem svým zvláštním samodělným způsobem vymakané. Nepochybně UFO sloužilo do nedávné doby jako obydlí. Mělo v jednom okně zabudovanou klimatizační skříňku, má osvětlení i zvenku – z nočních lampiček a vánočních elektrických svíček. Kousek bokem stál model malé raketky. Ale co mne nejvíc dostalo, byl plot kolem UFO, na kterém bylo sprejem napsáno „UFO Welcome Center”.

Welcome centers jsou velmi užitečná zařízení. Na každém dálničním vstupu (a někdy u jiných hlavních silnic) do státu je vždy velmi pěkné welcome center, kde jsou zadarmo mapy, poutače na různé atrakce ve státě, obchod se suvenýry a literaturou o tom kterém státě, kupóny na slevy, velmi čistě toalety, občerstvení z automatů, piknikové stolky v parku a výběh pro pejsky. Navíc velmi ochotny personál, který leccos pořadí a zařídí. UFO welcome center byl takový domácký. A prý do nedávna majitel vybíral tři dolary na prohlídku. Prostě extravagantní zjev v jinak velmi tradičním prostředí jihokarolínskeho venkova, kde hlavní devizou je neodlišovat se.

Velikonoční pieta – někde na rozcestí mezi Bowman a St. George, South Carolina

Okouzlení ufem jsme si vzpomněli, že nedaleko odtud na jiném venkovském rozcestí jsme před asi jedenácti lety viděli neuvěřitelné velikonoční aranžmá. I nyní byla velikonoční neděle ráno a tak jsme to místo hledali a našli. Byli jsme trochu zklamaní – letos to nebylo tak extravagantní, jak jsme si pamatovali. Ta výzdoba před jedenácti lety měla na provizorním zastřešeném jevišti kostelní sbor z figurín, které vypadaly buď jak zombie nebo mládež, která žila příliš dlouho na těžkých drogách.

Předsedala tomu socha malého černouška, který seděl za skutečným starým pianem. Svítilo slunko a foukal vítr, a jak ty róby vlály, vyšlo najevo, že figuríny jsou jen hlavy a krk namontované na dřevěnou konstrukci. Sboristky vypadaly, jakoby nosily v břiše místo dítěte židli – poznamenala má vtipná maminka. Opět závan absurdity na na pohled nudném venkově.

Letos tam zase bylo zastřešené jeviště, ale bylo to poněkud více ponuré. Sbor zmizel, ale byl tam dvakrát Ježíš. První na kríži – opět nějaká podivná figurína se strašně špatnou parukou, a vedle něj už Ježíš vznášející se nad oblaka – v poněkud lepší paruce a více oholený… Aby to mělo tu správnou velikonoční atmosféru, tak přes silnici od jeviště bylo rozverné aranžmá velikých umělohmotných motýlů, zajíčků a plastových velikonočních vajíček.

Třeba aby to vyvážilo tu pochmurnou náladu na druhé straně silnice. A, z nepochopitelných důvodů, vedle motýlků a zajíčka byla překližková figurína buď patriota z doby koloniální války, nebo Jižana z občanské války. Takže základní ikony byly přítomné a tímto uklidněni jsme dále pokračovali k Sheldonu ke krásám starého vznešeného Jihu.

Kostel apoštolské víry v Yemassee, South Carolina

Jenže jsme ještě jednou museli zastavit a udiveně se kochat. To bylo v Yemassee, malém městečku, pojmenovaném podle jednoho z kmenů Cherokee Indiánů, které svou slávu jako město u železniční stanice už odžilo a zkomirá. Na křižovatce, odkud jsme měli uhnout na silnici k plantážím, stál kostel. Jeden z těch, kterým se říká „store front church”. Tedy kostel zřízený v tom, kde býval obchod.

Viděli jsme jich za léta spoustu, ale tenhle nás obzvláště fascinoval. Nepochybně to byl kostel sloužící černé kongregaci. Krom toho, že na štítu měl vymalovanou nádhernou kouřící lokomotivu s nákladem (kostel je naproti bývalé železniční zastávky), tak byl zajímavě pojmenovaný. Těžko se to překládá, ale snad takto: Kostel svatého chrámu Pana Ježíše Krista, Inc. (akciová společnost) apoštolské víry, Yemassee, S.C. To by ještě ušlo.

Zde je spousta kostelů, které nepatří k žádné oficiální církví. Prostě pár lidí si založí kongregaci, najmou pastora, který je placen z desátků a vymyslí si jméno. Kazatel má většinou regulérní zaměstnání a kostel dělá bokem. Co nás ale dostalo do kolen, byly popisky funkcí a titulů kostelních funkcionářů. Vede to starší bratr Willie Bleach. Zde se musím uchýlit k angličtině a poté vysvětlit skrytý smysl. „Elder: Willie Bleach – In Charge”. Ten výraz „in charge” se běžně používal k označení hlavního otroka v domácnosti, který rozděloval úkoly ostatním otrokům.

No, a pokračujme: biskup Belton Green je apoštol, kazatel a dohlížitel. Zejména to poslední slovo „dohlížitel” (overseer) je slovo poněkud pregnantní. Na velkých plantážích dohlížitel byl najatý člověk, který dohlížel na to, aby otroci byli produktivní. A dohlížení bylo často drastické. Inu nic, jen jsem přidala malou kulturně sociologickou a lingvistickou osvětovou vložku.

Bazén kukuřičné kaše, St. George, South Carolina

Jak už jsem se několikrát zmínila, jednou ze stálic jižanské kuchyně jsou grits. Grits je umletá kukuřice, z které se vaří kaše. Existuje fujtajblovy výrobek instantni grits. Stačí zalít horkou vodou a vznikne vám cosi mazlavého bez jakékoliv chutě. Pak jsou rychlé grits – jemně umleté a stačí pár minut povařit. Není to špatné, často se to podává ke snídani se slaninou a vajíčkem, zalité máslem.

A pak jsou vrcholné grits – kukuřice namletá na velmi hrubo. Ta se musí vařit tak 40 – 50 minut, případně dokončit smetanou a je to jedno z mých nejmilejších jídel. I když lidé z nejižanské části USA často ohrnují nos nad grits (a moje česká rodina k ním také nepřilnula), tyhle nahrubo mleté grits jsou v podstatě totéž co polenta.

No, a protože nejvíce grits na celém širém světě se údajně spotřebuje v Dorchester County, tak jedno z měst v tomto okrese, St. George, SC (počet obyvatel kolem 2 000), se ujalo pořádání každoročního grits festivalu. Už před lety nám někdo povídal, že hlavní atrakcí festivalu je soutěž v tom, kolik uvařených grits na sebe člověk nabalí při krátkém ponoření se do bazénu kukuřičné kaše.

Letos na jaře jsme se konečně do St. George vypravili. A stálo to zato. Veliký nafukovací bazén naplněný vařenou kukuřičnou kaší. Soutěž vypadá následovně. Soutěžící se dostaví k váze u bazénu, váha je zapsána. Poté se soutěžící vrhne do bazénu a deset vteřin se rochní v kaši, vystoupí a je opět zvážen. Kdo na sebe nabalí nejvíc grits, zvítězí.

Rada soutěžících to měla dobře promyšlené. Volně kalhoty kapsáče, případně i rybářské kalhoty, přilepené ke kotníkům silnou lepicí páskou. Trika s rozstřihnutým výstřihem zabudované do kalhot. Hlavní hitem byly mikiny s kapucí, kdy kapuce byla vepředu a nabrala spoustu kaše. Soutěžící vystupující z bazénu měli grits nejen až za ušima, ale přímo i v uších a vypadali velmi zajímavě. Přiložená fotodokumentace to objasní lépe než slova. Soutěž vyhrála drobná dívčina, která za deset vteřin na sebe stihla nabalit neuvěřitelných téměř 20 kilo kaše. Po převážení se soutěžící odebrali za jeviště, kde byli vydatně ostříkáni vodou z hadice.

Po soutěži jsme se věnovali více tradičním festivalovým záležitostem, což jsou převážně stánky s jídlem a levnými suvenýry. Samozřejmě nemůže chybět tradiční barbeque, což není cokoliv na grilu, ale v Jižní Karolíně jenom a pouze celé prase pomalounku pečené nad uhlím a dřevem, pečlivě rozporcované skoro na nitky a zalité pikantní omáčkou. Jenom žebra se nechají tak jak jsou.

Dále pak všechno smažené, včetně věcí, které snad jenom Jižana napadne osmažit. Jako např. čokoládové tyčinky Mars obalené v těstíčku, osmažené a vydatně pocukrované. Jen bych dodala, že Jih USA má definitivně nejvyšší procento cukrovky v celé zemi, a patrně i jeden z největších výskytů na světě.

My jsme se ale vypravili do sparťansky zařízené jídelny, kde starší černošské dámy vařily tradiční grits dinner (pozor, na Jihu dinner je oběd) a můžu říct, že to byl zážitek přímo gurmánský. Jeden musí abstrahovat od skutečnosti, že jí na umakartu z polysterenových talířků plastovým příborem a soustředit se místo toho na jídlo jako takové. Variace jídla byly dvě.

Jako základ grits s fantastickou pomalu vařenou rajčatovou omáčkou. Je v ní slanina, která tomu dodá zauzenou chuť, krapet sladká s náznakem něčeho pálivějšího a něco skořice. A přitom je to úplně jiné, než jakákoliv rajská, co jsem kdy v ČR jedla.

Následoval výběr mezi čtvrtkou smaženého kuřete nebo plátky smažené ryby catfish. Některé slovníky překládají catfish jako sumec, ale sumec to v žádném případě není – sumec je mnohem chutnější ryba a syrové sumčí maso má zcela jinou barvu než catfish. Kapr jak ho v Čechách známe, to také není. Prostě je to něco mezi a rozhodla jsem se nazývat to sumcokapr. Obojí opět velmi jednoduché: obalené jen v polohrubé kukuřičné mouce (corn meal) se solí a pepřem.

A proč tedy tak jásám? Protože jako u řady vynikajících jídel krása je často právě v jednoduchosti a perfektně provedené technice. Představte si celou čtvrtku kuřete i s kostí, osmaženou tak perfektně, že na tom není ani náznak něčeho připáleného a žádný viditelně odkapávající olej. A uvnitř neobyčejně šťavnaté a ani až u kosti nedodělané. Většinou se kuřata namáčejí na nějakou dobu v podmáslí a pak se ve velkém hrnci – zde přímo v kotli na správné teplotě smaží. Teoreticky to zvládám, ale v praxi se mi to ještě nikdy nepovedlo. Buď se mi to připalovalo, nebo to u kosti vypadalo jak kuřecí sushi.

Cestou k autu jsme se ještě zastavili u pár stánků s duchovním občerstvením, které poskytovali především lidé opět z nějaké neurčité kongregace – patrně samostatná odnož baptistů. Vraceli jsme se domů bočními cestami a už kousek od nás jsme vyfotili čerstvě zorané pole s velmi červenou hlínou, tak typickou pro části obou Karolín, Georgii, Alabamu a přilehlé končiny. A pak jsme viděli krásné pole modrých lupin s poutačem, který říkal, že lupiny jsou jsou „ice cream for deer” – zmrzlina pro jeleny.

Doufám, že mé psaní o velikonočních pietách se nikoho osobně nedotklo. Nepřidružené kostely jsou nedílnou součástí života na americkém Jihu a člověk nemůže o této části země povídat, aniž by dřív nebo později na toto téma nezabrousil. Jejich vliv prolíná literaturou i hudbou v dobrém i špatném. Existují zejména v odlehlejších venkovských oblastech a jsou centrem společenského života pro skupinu lidí, které si kongregaci vybrali.

Zároveň bych nechtěla, aby to vypadalo, že si snobsky dělám šoufky z buranů. Spiš to beru jako realitu a s úsměvem. Vlastně musím dodat, že řada mých kolegů, po generace odtud, se diví, za jakými to zábavami s Chetem občas vyrazíme. Na závěr jeden známý citát od významného a velmi vzdělaného politika z Jižní Karolíny z doby, kdy se Jižní Karolína odtrhla od USA v roce 1861.

James Petigru tehdy poznamenal, ze Jižní Karolína je příliš malá na samostatnou republiku a příliš veliká na blázinec. (South Carolina is too small for a republic and too large for an insane asylum.)

Bonus: recept na grits s rajčatovou omáčkou a krevetami podle receptury z Charlestonu.

Za prvé, zapomeňte na grits a kupte si polentu a připravte ji dle návodu. Za druhé, je to jednoduché a rychlé. Za třetí, je to moje vaření bajvoko.

Omáčka základní: Čerstvá, dobře vyzrálá sladší rajčata rychle spaříme ve vařící vodě a oloupeme. (Toto je skoro jediný recept, kde rajčata loupu). Šťávu a zrníčka vymačkáme do misky a rajčatovou dužinu nakrájíme na hrubší kostky. Do větší pánve na rozpuštěný olivový olej s trochou másla dáme na tenké půlměsíčky nakrájenou cibuli a na mírné teplotě necháme cibuli zesklovatět – v žádném případě nesmí zhnědnout.

Když už je skoro zesklovatělá, tak přidáme drcený česnek a tak 2 minuty promícháme. Na to dáme rajčata, osolíme, opepříme, a čekáme, až rajčata pustí něco šťávy. V žádném případě nechceme rajčata příliš převařit – tahle akce by měla trvat maximálně pět minut. Pokud šťávu nepouštějí, tak přidáme něco vymačkané přecezené štávy (bez zrníček), aby vzniklo cosi jako omáčka, ale neplavalo to.

Ochutnáme; je-li to příliš do kysela, osladíme malou trochou medu. Teď máme dvě možnosti: nechat to tak, jak to je, nebo přidat trochu smetany šlehačky, tak asi dvě velké lžíce a už jen prohřát.

Variace ochucení: (1) S cibuli přidáme 2-3 čerstvé lístky šalvěje nadrobno nakrájené (suchou podle mne neee). (2) Nebo dle chuti drcené pálivé papričky s vědomím toho, že výsledná chuť by neměla být ostrá, ale lehce pikantní. (3) Nebo oboje. (4) V poslední době přidávám lžičku opravdu kvalitní maďarské papriky. Nakonec už na talíř dost nasekané petrželky nebo čerstvé bazalky (ale bazalky v tom případě ne moc).

Krevety uvaříme zvlášť. Do chvíli vařící vody s půlkou citronu, dost kuličkama pepře, bobkovým listem a něčím ostrým – jako krapet drcených papriček, když to máte rádi ostřejší, přidáme syrové oloupané krevety a vaříme tak 4 až 5 minut. Ihned servírujem na omáčku nalitou na polentu. Místo krevet můžete použít jiné mořské potvorstvo.

Rozpis pro 4 osoby:

8 – 10 středně velkých rajčat v průměru tak 8 cm, 2 cibule velikosti jednoho rajčete, 5 větších stroužků česneku. Nejsou-li čerstvá rajčata, můžou se použít ta z konzervy. V tomto případě doporučuju kvalitní italská.

Fotky UFO a z velikonoc jsou ZDE  

Fotky z grits festivalu jsou TADY