Tentokrát se pokusím ze vzpomínek vydolovat naši zápočtovou cestu nevyššího stupně obtížnosti. V novém složení „haurů“ co s těžkými ruksaky zdolávali velké vzdálenosti a příkré kopce, plánujeme pěšky a na lyžích zdolat za maximálně 13 dnů 250 km v zimním a obtížném horském terénu, a strávit minimálně 3 noci pod sněhem. Tato „zápočtovka“ se odehrála v zimě roku 1959 – 60, pod vedením Zdeňka Kašpara.

Cesta byla pečlivě naplánována co do trasy, tak i jednotlivých dat. Tentokrát nebyla rozdělena na víkendy, ale šla se na „jeden zátah“ o vánočních prázdninách, přes Nový rok. Ďáblu se upsalo 8 účastníků, plus vedoucí Kaspr. Byli to tito: Miroslav Procházka, Jiří Yetti Švehla, Jaroslav Snopek a Jan Jenis Kryštof ze staré party ze Spoje. Pak nově příchozí ze Spartaku Královo Pole, Zdeněk Caletka, Petr Pitrýsek Kahle, Miloslav Makotřas Štulpa, Jaroslav Grizzly Gzela. Přihlášení se museli cesty zúčastnit, omlouvala pouze vlastní smrt.

Před touto náročnou cestou expedičního charakteru bylo nutno vše pečlivě naplánovat a zvlášť věnovat potřebnou pozornost naší výstroji a výzbroji, na které do značné míry závisel zdárný průběh a bezpečnost celé akce. Také společná výbava, jako náhradní lanka k vázání na lyže, nebo nářadíčko k opravě zlomené lyže či poškozeného ruksaku a podobně. Také vařiče co fungovaly co nejspolehlivěji a palivo, benzin a petrolej v nádobách co těsnily co nejlépe.

Podařilo se mi oskenovat starý zašlý denník celé této akce a tyto skeny budou v albu na Rajčeti spolu se starými černobílými fotkami. Deník byl psán popisovou formou jako doklad k provedené akci i s fotkami.

Sraz všech účastníků byl večer 25. prosince 1959 na hlavním nádraží v Brně, tedy na Roli. Naloďujeme se s óbrovskými ruksaky, lyžemi a tyčkami do rychlíku směr Veselí nad Moravou. Po 22 hodině odjíždíme dosti obsazeným vlakem do Veselí nad Moravou, kde kolem půlnoci přestupujeme do narvaného rychlíku směrem na Poprad. Stojíme, avšak na cizích nohách, ruksaky a lyže jaksi mezi lidmi a také na dosti nechutném záchodu, na který se stejně nikdo nemůže protlačit. Po pár hodinách této zábavné jízdy vystupujeme do mrazivé tmy v Krpeľanech v 5 hodin ráno, 26. prosince 1959.

Procházíme po zledovatělé silnici ještě za tmy městečkem, abychom si hned za ním na ledové ploše zamrzlých kalužin uvařili na vařiči čaj. K tomu jsme zakousli chleba a bylo po posilující snídani. Po probdělé noci ve vlaku nám zrovna do zpěvu nebylo, klepali jsme se zimou a tak se raději vydáváme na cestu, abychom se trochu zahřáli. To jsme ještě netušili, jak se ještě dnes zahřejeme.

V 6 hodin, stále ještě za tmy, míjíme Krpeľanskou vodní nádrž a vydáváme se po polní cestě umrzlým sněhem na horu jménem Kopa. Přes tuto míříme do Lubochně. To proto, že potřebujeme zdolat potřebné převýšení a tak uspokojit parametry zápočtové cesty. Jak vystupujeme do příkrého kopce, tak se umrzlý sníh mění v těžký a hluboký, aby byl záhy až po rozkrok.

V prošlapávání cesty touto nadílkou do příkrého svahu se každých 10 metrů střídáme. První se zařazuje do zástupu jako poslední, furt dokola. Ruksak 36 kg na zádech a lyže s tyčkama přes rameno poskytují pocity Sisyfovy. Každých 30 minut se svalíme do sněhu, lapáme po dechu a pak sedíme na ruksacích a odpočíváme. Podle hodinek, pouhých 5 minut abychom snad nevychladli a nedej Bože snad nezlenivěli a nechtělo se nám dál.

A tak s úlevou dosahujeme sedla mezi Kopou a dalším hřebenem. Je 10:30 dopoledne, začal hustě padat těžký vlhký sníh a my si vaříme, na vařiči chráněným ruksaky, ve sněhu čaj. Jíme ještě každý z vlastních domácích zásob. Za půl hodiny máme opět sbaleno a hlubokým sněhem, tentokrát už na lyžích postupujeme hustým sněžením tam, kde si myslíme, že by mohla být cesta.

Nebyla tam, a asi za hodinu namáhavého postupu hlubokým a těžkým sněhem se ocitáme tam, odkud jsme na lyžích vyšli. Bohapustě jsme zabloudili. Asi se na nás podepsala probdělá noc a „výflus“ při výstupu na Kopu. Je poledne a tak si dáváme oběd ve formě domácích zásob, orientujeme se a tentokrát nabíráme správný kurz na Lubochňu. Následuje prudký sestup hlubokým sněhem na lyžích lesem. Sjezd to ale není, i když jsme na lyžích, tak těžký ruksak nás tlačí více jak po kolena do těžkého, vlhkého sněhu.

Stále hustě sněží a čím jsme níže, tím je sníh vlhčí, až dole už jen sprostě a hustě prší. Na konci lesa, asi 2km od osady sundáváme lyže, končí sníh a začíná bláto. Odpočíváme a připadáme si jako pod studenou sprchou. Tam jsme slyšeli našeho vedoucího Kaspra asi poprvé od srdce zaklít. Jako kuřák si zapálil spásnou cigaretu, labužnicky vtáhl prvního šluka, chvíli se s obsahem v plicích mazlil a pak s uspokojením vydechl tento jeho životabudič.

Záhy se chystal podruhé natáhnout, ale z kapuce co jsme měli všichni proti dešti mu spadla kapka rovnou na ohýnek cigarety. Jen to zasyčelo a měl po ptákách. Ani jsme nevěděli, že umí tak krásně nadávat, normálně před námi sprosté slovo nevypustil. Nálada je na bodu mrazu. Nyní, zmrzlí a na kost promáčení jdeme, s naším nákladem nyní nasáklým deštěm, blátivou cestou do osady, kde hodláme přenocovat. První domky vidíme v 16:30 a za stálého hustého deště se začíná šeřit.

Rozdělujeme se do tří skupin a začínáme hledat vhodné místo k noclehu. Tři z nás zajišťují společnou místnost v místním hotýlku. Shazujeme na dřevěnou podlahu naše promáčené ruksaky, kolem kterých se okamžitě tvoří louže, jak z nich vytéká to, co do nich napršelo. Jen tak nalehko jdeme oznámit ostatním, že máme pohodlné a hlavně teplé a suché místo k přespání a usušení.

V dešti nacházíme jednu skupinu, co dosud nic vhodného nenašla a tak společně hledáme zbylou skupinu. Po chvíli hledání v zšeřelém městečku potkáváme jednoho z poslední skupiny a ten nám říká, že našli nádherné ubytování v místnostech opuštěné dřevěné boudy nějakých montážníků. Naše skupina se tak vydává zpět do hotýlku pro věci, zdvořile děkujeme panu hoteliérovi za laskavost, bereme si svoje fidlátka, zanecháváme navštívenku v podobě ohromné louže vody na podlaze a vydáváme se do dřevěné boudy na okraji osady.

Tam již našich 6 kamarádů uklidilo jednu větší místnost, přemístili do ní kamna typu „kanónek“ a vybavili ho potřebnými kouřovody. Sice vyvstal menší problém s vhodným a hlavně suchým palivem, ale i to se při trošce dobré vůle a osobní iniciativě některých zdatných jedinců našlo. A tak za necelou hodinku bylo v místnosti jako v klícce.

Kanónek hučel do ruda rozpálený a dlouhé trouby jak by smet. Na natažených šňůrách visely naše svršky, ze kterých vystupovala pára a odkapávala voda. Mokrou výbavu z ruksaků jsme volně rozložili po židlích a lavicích, na stole jsme si zařídili kuchyni a jídelnu v jednom a další kout šalandy jsme si připravili jako ložnici. To znamená, že jsme dali na dřevěnou podlahu celty a na ně nafukovací matračky. Takový ty bytelný a příšerně těžký, avšak od mrazu izolující. Se spacáky to bylo podobné. Těžké ale výhřevné. Povětšinou doma šité, komorové, prachovým peřím vycpaná sýpkovina.

Spodní prádlo, které jsme měli také promáčené, jsme sušili na vlastním těle. Z každého vystupoval opar jako z uštvaného koně a v místnosti nabýval vzduch onoho nezapomenutelného aroma sušících se pohorek, ponožek a všeho ostatního. Zvláštní příchuť dodával ovzduší petrolej, který už první den stačil rafinovaně unikat z příslušných kontejnerů a napustit jak rezervní oblečení, tak i jídlo svým odérem. Kdo to nepoznal, asi těžko pochopí a kdo ano, tak nikdy nezapomene. Petrolejová „vůně“ a petrolejem napuštěný cukr, čaj, oblečení, sušenky, chleba a jiné potraviny nás provázely po celých 11 dnů putování.

Kolem 17. hodiny si začínáme vařit večeři za svitu blikající nahaté žárovky na drátě u stropu. Do 21 hodin jsme za vydatného topení v kanónku zvládli usušit většinu naší promáčené výbavy. Pak jsme zalehli a okamžitě usnuli za bubnování deště do plechové střechy.

Druhý den, 27. prosince, máme budíček ještě za tmy o 5 hodinách ráno. Do plechové střechy stále bubnuje déšť, snad ještě více než včera. Přesto se chystáme na další cestu. Roztápíme kanónek, a nyní již v příjemně teplém vzduchu si vaříme snídani. Nespěcháme a doufáme, že přestane pršet. Tak čekáme do 9 hodin a pro neutuchající déšť se dnešní cesty vzdáváme a využíváme pohostinství dřevěné boudy.

Vylepšujeme si výstroj a výzbroj, předěláváme si vázání na lyžích na pohorky a posíláme domů ve velkém balíku věci co shledáváme zbytečnými, jako lyžařské boty, péřové papuče a nějaké rezervní oblečení. Tak se nám odlehčily ruksaky. Jinak je den ve znamení odpočinku v suchu a teple. Nálada se úměrně zlepšuje a nastává hlad po dalších dobrodružstvích.

Fotky najdete zde

Letošní zima v Klokánii je tak trochu nestandardní. Jako ostatně v poslední době počasí všude jinde na světě. Statisticky máme zimu velice teplou, ale to nezabránilo tomu, abychom tu měli vůbec nejchladnější den, co si bílý muž pamatuje. Ráno bylo -5°C, všude bílo jinovatkou a ani čoklům se ven moc nechtělo.

Nyní se počasí ustálilo na standardu. Tedy po ránu kolem 5°C, aby přes den bylo kolem 13°C a na sluníčku když se zrovna neschovává za mraky, tak i 25°C.

Protože asi od svých patnácti let trpím stařeckou nespavostí a budím se časně, ještě za tmy, tak využívám tohoto času k trošce práce na počítači a jakmile se začne dnít, tak sbalím Ferdu a Maxe, jinak naše Habsburky, a jdeme se toulat nedalekým bušem. Jak psi tak i já milujeme probouzející se buš, s kakofonií ptačích ranních modliteb, zamlženými údolími a tmou noci ukládající se ke spánku.

Čokli pobíhají po čuchu, já jdu po paměti po skalách útesů až docházíme na vyhlídku na pláně táhnoucí se směrem k Sydney. Je to od nás směrem k východu a tak zaujmu strategické místo na známém balvanu, usednu a za klidného rozjímání se snažím v tom ptačím hulákání určit kdo je kterej. Doléhá sem i tlumený hukot z Great Western Highway, jinak hlavní silnice co spojuje Sydney s vnitrozemím. Je od nás asi 3km daleko, zrovna jako železniční trať co sleduje stejnou cestu.

Habsburci kontrolují okolí, někdy vyplaší malého klokana wallaby aby se pak za ním hnali skála neskála, příkrým svahem, až do 170 metrů hlubokého údolí. Jejich hulákání se v ranním vzduchu nese krajinou a je dobře slyšet.

Když si jsem jist, že se už prohánějí kolem potoka, tak na ně zapísknu a do minuty jsou vedle mě. Pěnu u tlam, oči vyvalené a funící jako stádo lokomotiv. V očích se jim však zračí náramná spokojenost a hrdost. „To jsme to tomu drzounovi zase dali, že jo pánečku!“ No jo, pro pánečka by to byl výšlap na půl hodiny, pro ně odskočení na minutku.

Buš i přilehlé zahrady domků nám oznamují, že je už srpen, sluníčku přibývá na síle a dny se prodlužují. To je signálem četným rostlinám, aby se pochlubily, jak krásně umí kvést. Ať to už jsou četné akácie se svými zlatými květy, tak i „eggs and bacon“ tedy šunka s vejci, jinak Eutaxia obovata. A tak i četné jiné v buši a ty okrasné zahradní nevyjímaje. V plném květy jsou magnólie, sakury a jiné kvetoucí nádhery.

Mezi tím se chystá podívaná na východ slunka, kterou, stále na balvanu, vychutnávám plnými doušky, dokud se neukáže celý kotouč sluníčka. Okolní buš je pozlacen jeho ranným rudým světlem. Trvá to však jen chviličku. Jakmile se slunce vyšplhá po obloze výše, tak se tato barva ztrácí, jaksi bledne. A tak se potom sluncem zalitým bušem, já pomalu a psi zrychleně, suneme k domovu, kde psíky čekají misky se snídaní a mě nějaká práce.

Další (pozn. red. – nádherné!) fotky najdete zde  

Před časem jsem byl vyzvednout moji ženu Mílu na Sydneyském letišti, po jejím návratu z dvouměsíčního pobytu v zemi předků. Toto mě jaksi inspirovalo, něco o tomto letišti nadatlovat, protože je pravděpodobné, když se někdo rozhodne navštívit zemi klokanů, že na tomto letišti přistane.

Toto letiště je také známo pod jménem Letiště Kingsford Smith, po australském průkopníkovi letectví a národním hrdinovi. Tento se narodil nedaleko Brisbane v Queenslandu roku 1897. Létal jako válečný pilot už v první světové válce a později se proslavil přeletem Pacifiku z Kalifornie do Austrálie v roku 1928. Tehdy to ovšem nešlo najednou a tak první část letěl z Oaklandu na Hawaii, odtud na Fiji a dále do Brisbane v Queenslandu. Toto zvládl celkem za 82 hodin letového času a uletěl 7 400 mil, tedy téměř 12 000 km. P

ak ještě ve stejném roce přeletěl moře Tasmanovo, ze Sydney do Christchurche na Novém Zélandě. Let mu trval 14,5 hodiny. Zpáteční let byl ale dramatičtější, kvůli nepříznivému počasí a malé navigační chybě trval tento 23 hodin a po přistání mu v nádrži zbývalo palivo na pouhých deset minut letu. V roce 1930 vyhrál letecký závod z Anglie do Austrálie. V roce 1932 se z něj stal Sir Charles Kingsford Smith, byl za své zásluhy o rozvoj letectví pasován na rytíře, aby v roce 1935 zmizel beze stopy za letu nad Andamanským mořem, co leží na západ od Thajska.

Ale zpět k letišti co nyní nese jeho jméno. Letiště leží v městské čtvrti Mascot, u zátoky Botany, kde poprvé v roce 1770 přistál kapitán Cook, který se zasloužil o to, že Klokánie se stala britskou kolonií. Nynější letiště má tři ranveje a tři terminály sloužící osobní dopravě a dva co obstarávají dopravu nákladní. Co do kapacity to je největší letiště v Austrálii. Za rok zde bylo odbaveno 27 milionů domácích pasažérů a 15 milionů ze zámoří. Je to jedno z nejstarších nepřetržitě provozovaných letišť na světě.

V prostoru nynějších přistávacích drah bývaly počátkem dvacátých let dvacátého století pastviny na kterých se pásl hovězí dobytek a ovečky. Pastviny však krásně rovné s trávou „zastřiženou“ pasením a jako stvořené k bezproblémovému přistávání a startování tehdejších létacích strojů. Toho si roku 1920 všiml Nigel Lowe, bývalý válečný pilot, a na tři roky si zde pronajal 200 akrů od Kensingtonského závodního klubu, kterému pozemky patřily.

Avšak když mu v roce 1923 nájemní smlouva vypršela, tak federální vláda pozemky vykoupila, k nim přikoupila dalších 161 akrů za účelem vybudování letiště, na kterém začaly pravidelné lety v roce 1924. Přistávalo a startovalo se na travnaté ploše, aby v roce 1933 byla vybudována štěrkem zpevněná ranvej. Jak vzrůstal počet letů, tak se letiště postupně rozšiřovalo, dokonce i navážkami v nehluboké zátoce.

V šedesátých letech dvacátého století začalo být zřejmé, že dosavadní letiště by potřebovalo zvláštní terminál co by obstarával vzrůstající mezinárodní dopravu. S pracemi se započalo v roce 1967.

 Když jsme my, 7. října 1968, přistáli na tehdejším Sydneyském International Airport, tak ještě nestál moderní terminál, ale jen pár dřevěných baráků pobitých vlnitým plechem a celní kontrola se konala téměř pod širým nebem. Když nám bylo, při jedné pozdější návštěvě letiště v roce 1969 řečeno, že za rozjezdovou dráhou, kde bylo vidět jen travnaté lány, bude do roka stát moderní komplex mezinárodního letiště, tak jsme si v duchu říkali „zlatý voči“. Přece jsme věděli, jakým tempem se dá stavět z našich zkušeností v komunistické kleci.

Kapitalismus nám však přichystal překvapení! 3. května 1970 „naše“ královna Elizabeth II slavnostně nový mezinárodní terminál otevřela. Této slávy jsme se zúčastnili a nový terminál si při této příležitosti prohlédli, byl to den otevřených dveří. Pamatovali jsme si tehdejší Vídeňský Schwechat ze kterého jsme odlétali do Klokánie, ale nový terminál v Sydney tento zastínil po všech stránkách.

Dne 4. října 1970 zde přistálo první jumbo, Boeing 747. Byl to ‘Clipper Flying Cloud’ (N734PA) nyní už zaniklé společnosti Pan American. Od této doby byly prodlouženy ranveje, vybudovaná další, třetí ranvej, rozšířeny terminály, jak vnitrozemský, tak i mezinárodní, který byl v roku 1992 rozšířen do téměř dvojnásobné velikosti.

V roce 2002 australská federální vláda letiště zprivatizovala. Prodala ho, ale pozemky na kterých se rozprostírá, zůstaly v majetku státu, tedy zde to je „crown land“, čili pozemky královské koruny. Noví majitelé letiště mají tyto pozemky pronajaté na 99 let.

Protože kapacita letiště nevyhovuje, tak v roce 2005 byl započat komplexní rozvojový projekt, který má do roku 2025 uspokojit vzrůstající požadavky na leteckou dopravu. Průběžně budou rozšířeny administrativní budovy, vybudováno mnohapodlažní parkoviště a rozšířeny terminály. Minulý měsíc byla ukončena renovace, či kompletní modernizace automatického třídění a dopravy zavazadel. Také byl o 7 300 metrů čtverečních rozšířen prostor kde cestující čekají, nakupují, jedí nebo jen čumí na televizi.

V březnu 2010 byli majitelé letiště ostře kritizovaní ze zneužívání svého monopolu. Byli obviněni, že vydírají zákazníky, tedy cestující. Toto letiště je nejdražší v Klokánii, stojící průměrně

 $13,63 na osobu, oproti tomu co v Melbourne je tato cena pouhých $7,96. Jen ve finančním roku 2008-2009 ceny za parkování byly zvýšeny téměř o 100 %, z $28 na $50 za čtyři hodiny. Nyní to už je $60, tedy $7,50 za každou započatou půlhodinu. Je to pustá loupež za bílého dne.

Letiště má tři terminály na odbavování osobní dopravy. Jako první je označován International Terminal, tedy mezinárodní odbavovací komplex. Tento je od ostatních oddělen ranvejí a letiště poskytuje kyvadlovou dopravu mezi tímto a zbývajícími dvěma určenými pro dopravu vnitrozemskou. Ovšem letiště zůstává věrno své pověsti loupežníka a za tuto službu vám napočítá $5,50.

International Terminal poskytuje 29 bran, kterými mohou cestující nastupovat a nebo vystupovat se zaparkovaných letadel. Mimo to je zde ještě řada míst k parkování a servisu letadel. Je samozřejmé, že zde mohou být obsloužena veškerá letadla, co momentálně slouží osobní letecké dopravě, včetně toho největšího, Airbusu A380. Celý komplex je rozdělen na tři patra. Horní patro je vyhrazeno pro odlety, střední má administrativní prostory a v přízemí jsou přílety.

Pro vnitrozemskou osobní dopravu slouží dva zbývající terminály. Číslo dvě má 15 bran a několik servisních parkovacích míst, aby číslo tři mělo bran 14, plus parkovací místa určená k servisu letadel.

Nákladní dopravu obstarávají dva terminály. Jeden slouží dopravě vnitrozemské a druhý mezinárodní.

Protože Sydneyské letiště se prostírá nedaleko středu města a kol něj jsou mimo moře všude obytné čtvrti, tak toto letiště má omezený provoz. Aby lidičky, ve čtvrtích nad kterými jsou přistávací a startovací koridory, mohli spát, tak od 23 do 6 hodin ráno letiště nepřijímá. Jsou sice výjimky v nouzi a to od 23 do 24 hodina od 5 do 6 hodin ráno, ale jinak za porušení tohoto omezení jsou vysoké pokuty. Tím skutečně myslím vysoké, představují více jak půl milionu dolarů, které musí letecká společnost zaplatit, když se jejich letadlo dopustí přestupku.

Letiště je dostupné pěšky, na kole, autem, autobusem a podzemkou. A protože jsou zastávky městské hromadné dopravy v loupežnickém prostoru, tak mimo normálního jízdného založeného na vzdálenosti jakou chceme jet, zaplatíme ještě $10 za použití letištní stanice. Takže i jízdenka pro penzisty, která nás stojí $2,50 na veškerou dopravu po celý den po celičké Sydney, nás stojí o $10 více, pokud chceme vystoupit na letištní zastávce. Zloději jedni! To Sarka Farka byl proti nim gentleman.

Další fotky najdete zde

O tom, že se sydneyská parta česko, moravsko, slovenských trampů schází jednou měsíčně v bývalém skautském výcvikovém středisku v nedaleké osadě jménem Warragamba, které kdysi v dražbě koupil jeden z nás, jsem se už nejednou zmínil.

Znám to tam důvěrně. Kdysi, počátkem let osmdesátých minulého století, jsem tam chodíval cvičit skautíky. Tedy vlastně skautské dorostence od 14 do 18 let, kterým se tu říká Venturers. Takovej ten nejlepší věk. Dacani, kdy si hoši myslí, že jsou nesmrtelní a dělají ty největší vylomeniny. Takže jsme si docela dobře rozuměli. Přes ty vylomeniny. Sjížděli jsme řeky na lodích, lezli po skalách, slaňovali s útesů, nořili se do jeskyní, jezdili na lyžích, nebo se jen tak potulovali bušem. Na den, nebo i na týden.

Majitelé střediska, kamarád Milan, jak se tento jmenuje, nebo Blcha, jak mu mezi kamarády říkáme a jeho žena Marta, na kterou kamarádi volají Muška, vše pěkně svojí pílí a námahou upravili a tak tu máme nyní k dispozici nejen halu kde se scházíme, ale i přilehlé budovy, kde se dá přespat, popřípadě se vyspat z chyceného orangutána ke kterému jeden jaksi přes noc přišel. Okolní buš má léčivé vlastnosti, zvláště na ty co bydlí v Sydney.

Slavíváme tu také různá výročí, Silvestry a narozeniny toho či té, jak se namanou. Pokaždé přibývá nějaký ten penzista či penzistka a věkový průřez naší komunity proklatě stárne. V zimě, tedy ve zdejší zimě, to je od června do října, hodně osazenstva chybí, protože jako penzisti mají volného času čtyři přehršle a tak se potloukají v zemích, kde vyrostli a kde mají doposud spoustu kamarádů. A tak se přiblížila i oslava Milanovy šedesátky.

Už na Silvestra si Blcha stěžoval, že se mu špatně ohýbá a že asi půjde k doktorovi. Než se nadál, tak se octl v nemocnici. Našli mu malignantní nádory u páteře a zahájili baterii testů a pak první chemoterapii. Jak Milan, tak i jeho žena Marta byli v obdivuhodné psychické pohodě. Frajeři to jsou oba. Odpadla pouze slezina, co měla být poslední sobotu v lednu, Milan byl ve špitálu.

Avšak už o poslední sobotě v únoru se slezina konala a Milan pocházel kolem s bandáží na levém předloktí. Byl to pěkný teplý letní večer, seděli, zpívali a povídali jsme si venku pod hvězdičkama za svitu měsíce, jak je vidět na těchto fotkách.

Potom Milanovi nastalo období dalších testů a intenzivní léčby. Taková radio a chemoterapie dá člověku zabrat a nejednou není zlikvidovaná jen rakovina ale i pacient. Případů je kolem více jak prstů na ruce. Nastala tak těžká doba nejen Milanovi ale i Mušce a celé rodině. Dotýká se to všech kolem, i kamarádů a kamarádek. Milan bojuje statečně, jak to jen jde, Marta vše obdivuhodně zvládá a morálku mají oba velmi dobrou a úctu si zasluhující. Poslední sobotu v červnu máme opět slezinu a na Milanovi je už vidět jak ho chemoška ničí. Pohubl a vlasů má pomálu, ale humor mu neschází.

Koncem července je Milan po všech zákrocích velice oslaben. Většinou odpočívá, či spí v posteli. Po okolí ho na vozíčku tlačí členové rodiny, chůzi teď nezvládá. A tak byla svolána oslava Milanovy šedesátky na sobotu 7. srpna.

Počasí se povedlo, bylo krásně jasno, sluníčko hřálo a začali jsme se sjíždět kolem půl druhé hodiny odpoledne. Dokonce i kamarádi z Melbourne dojeli, tisíce kilometrů nelitovali a dobrou náladu s muzikou dovezli. O půl třetí odpoledne tu už byl slušný dav. Jídla a pití, jak už je zvykem, byl nadbytek. A jakého! Nejeden a nejedna si soukromně postěžovali, že chuť na ty dobroty je, někdy se neodolá a pak člověk trpí různými zažívacími potížemi.

No jo, už to kamarádům a kamarádkám netráví tak jako za mlada. Metabolismus jaksi zlenivěl, žaludek, játra, žlučník a ostatní orgány jsou už opotřebované a tak je třeba jíst i pít s rozvahou a opatrností. A taky opatrně zpívat při kytaře, někdy jsou slova nahrazena jen pobroukáváním, ale za to může ten zatracenej Němec. A tak za skromného pojídání a méně skromného popíjení plynula zábava.

Doma se mezitím vzbudil Milan a byl schopen vmísit se do davu. Synové ho ve vozíčku vytlačili na vybetonované prostranství vedle domečku na hřející sluníčko, my jsme si stoupli kolem a za doprovodu šesti kytar jsme mu zapěli „Happy birthday to you…“ a pak „Mnoga ljeta, mnoga ljeta…..“ Připili jsme si s Milanem výbornými australskými bublinkami a začali předávat dárky.

Ten největší byla pěkná nová kytara. Gratulanti stáli ve frontě a čekali, až na ně dojde řada. A nebyli tu jen kamarádi trampi, ale i rozvětvená rodina s vnoučaty. Kytaristi hrábli do strun a nad eukalypty zazněly Blchovy oblíbené písničky. Pohoda, klid a mír vládly krajinou, sem tam ukápla slzička. Asi po půl hodině už toho bylo na Milana hodně, začínal být unavený, tak ho na vozíčku odtlačili domů a dali do postele.

Dav se přesunul tak různě. Většina do haly, někteří na travnaté prostranství před halou kolem barelu, ve kterém plápolal oheň a někteří do klubovny. Tuto Milan udělal ze dvou místností velice pěkně. Mimo dvou krbů tam je pěkný bar, kulečník, kout k posezení a staré, avšak perfektně fungující gramorádio, na kterém si přehráváme staré gramodesky. Hity z let dávno minulých, 50 – 60 let staré.

Atmosféra tu je intimní a pohodová, okna halí rudé závěsy a stěny jsou vyzdobeny trampskými motivy, včetně velké nástěnky plničké cancátek, placek, osadních vlajek a jiných drobností, jako cen vyhraných v potlachových soutěžích a podobně. Když se v krbech rozplápolá oheň tak tu je nadmíru útulně.

Večer se však veškerá zábava přesunula do haly, kamarádi rozezpívali svoje dřeva a zábava se rozběhla jako vždy. A tak se oslava vydařila, i když byla jaksi náročnější než obvykle. Milanovi se to moc líbilo a to bylo účelem. Ostatní jistě nespokojení také nebyli a tak za zvuku kytar a starých trampských písniček proběhl jeden z dalších pohodových večerů.

P. S. Článek jsem napsal 10. srpna a zde jsou tři zprávy od kamarádky Mušky. Komentáře netřeba.

Ahoj kamaratky a kamarati !

Oznamujem vam, ze moj, drahy manzel, Milan, Blcha, serif z osady T. O. Zlaty sup, odisiel do vecnych lovist, dnes 11 Augusta 2010 o 3.30 hod. rano, doma v kruhu rodiny.

Blizsie informacie o pohrebe oznamim neskor.

Velke Ahoooj!!!! od Musky!

Oznamujem Vam, ze pohreb Milana ( Blchy z T. O. Zlaty sup Pezinok ) sa bude konat v sobotu 21. Augusta 2010 asi o 11.00 hod. rano. Ty co su v Australii, nezabudnite ist pred tym, hned rano volit, alebo volit uz pred tym. Pohreb sa bude konat na katolickom cintorine blizko Warragamby. Potom budeme mat obed v ceskoslovenskom country clube. Ste vsetci vitany. Mame viacej casu na pripravu pohrebu. Podrebnejsiu informaciu poslem, na buduci tyzden, az bude vsetko do podrobna zaistene.

 Velke Ahoooj!!!! od Musky!

Ahoj kamarati!

Pohreb Blchu, bude 21 Augusta o 11.00 hod do obeda v malom katolickom cintorine. Presnu adresu a mapku este poslem. Posledne velke Ahoooj!!! mu dame trampskymi pesnickami a trampy v trampskom obleceni. Ja budem tiez, v trampskom. Po pohrebe, ste vsetci vitany na karminu, obed a obcerstvenie do CS country clubu. Adresu a mapku poslem, neskorej, ale vsetko, je blizko Warragamby.

Velke Ahooooj!!!! od Musky!

Náš domeček se po skoro dvouměsíční nepřítomnosti paní domu počal podobat mládenecké ubytovně nebo i psí boudě. Nebylo se co divit, pobývali zde samí chlapi. Tedy kelpíci Ferdinand s Maxmiliánem, kočičák Packa a moje maličkost. Denní, týdenní, ba i měsíční rytmus jsme měli pěkně zracionalizovaný, žádná zbytečná činnost, jen to, co bylo nezbytně nutné. Prostě Havaj. Klid a mír vládl krajinou.

Pak se čas navršil a od kamarádů, tedy hlavně kamarádek, začaly chodit katastrofický e-majlíky. Jako čím Mílu překvapím a čím ji uvítám a podobně. Mě z toho všeho začala poznenáhlu vyrážet kopřivka. Havaj definitivně skončila několik dnů před Míliným příletem. Nejprve vyprat nahromaděný špinavý prádlo, i když chlapi, zvláště v zimě, toho zase tak moc nemají, že ano.

Pak poklidit kolem domečku, zahradu a podobně, včetně garáže, kde spávají Habsburci a někdy i Packa. Nakonec bylo potřeba uvést do richtiku interiér domečku. Tedy zlikvidovat nános prachu, umýt nádobí, vyluxovat a vytřít zem, vyglancovat koupelnu a záchody, no a pak už byl pátek večer a v sobotu brzy ráno měla Míla přistát na Sydneyském letišti.

Ty poslední tři dny před jejím příletem tady byla úplná Šumava. Tím chci říct, že byla deka, chladno, pršelo a byla mlha, jak už někdy bývá v horách zvykem. Zrovna tak bylo, i když jsem brzy ráno v sobotu, ještě za tmy, vyjížděl, směr letiště. Doma jsem si ještě přes internet honem zkontroloval, kdy má skutečně to letadlo přistát. Zjistil jsem, že skoro o půl hodiny dříve než mělo podle letového řádu, asi jim foukalo do zad.

Tak Habsburky honem do garáže, hup do auta a jelo se. Přesto, že to je bratru kol osmdesáti kilometrů, tak přesun proběhl pohodově, provoz tak časně v sobotu ráno byl minimální. Jen asi kilometr před letištěm jsem narazil na frontu aut. Všechna se cpala na parkoviště u mezinárodního terminálu. Teda mezi náma, to parkoviště je lepší než tiskárna na dolary. Za každou započatou půlhodinku parkování vás oberou o 7,50 dolaru.

V letištní hale byl už frmol jako o pouti. Mraky lidí, jak těch co na někoho čekali, tak těch co odněkud přilétli. Dorazil jsem k východům C a D, kde vycházeli pasažéři letu Thajských aerolinek z Bangkoku, kterým měla dorazit i Míla. V davu jsem díky mobilu našel i snachu Editu s vnukem Fynnem a vnučkou Janou. Ti si nemohli nechat ujít přílet „babi“.

Po chvilce čekání se objevila Míla za plně naloženým vozíkem se zavazadly. Vnoučata vřískala blahem a lezla na klandr, aby se mohla s babi olíznout. Jana si hned sedla na vozík s kufry a za neustálého štěbetání Jany, které se také říká „Ukecaná“, Edity a Míly jsme se pomalu přesouvali na parkoviště.

Počasí se jaksi umoudřilo, nebo Míla dovezla nějakou změnu. Přestalo pršet a mraky se trhaly. Z parkoviště jsme se všichni auty přesunuli do domečku mladých, to znamená, že jsme tam byli za pět minut. Syn Martin zatím navštívil nedalekou francouzskou cukrárnu a nakoupil plný stůl čerstvých, ještě teplých dobrot. Také se dostavil i syn Petr, který normálně o víkendu bývá do 11 hodin dopoledne nepoužitelný, takže dříve nevstává. Tentokrát vstal v 6:30 hodin ráno a tak projevil velké úsilí, které bylo patřičně celou rodinou oceněno.

Mílu odvezli kamarádi z Brna do Vídně, odkud odlétala rakouskými aerolinkami do Bangkoku, kde přesedla do letadla Thai Airlines kterým doletěla do Sydney. Na novém Bangkokském letišti jí to nedalo a ofotila tak trochu výzdobu interiéru tohoto letiště. Dala se také slyšet, že Rakušáci mají mizerný servis a jídla se srovnáním s Thajskou společností, jejíž služba je o několik řádů výše.

Míla dojela jako Ježíšek, a začala rozdávat dárky, co dovezla, Martin vyráběl pro všechny vynikající espresso z čerstvě pomletých zrnek a za pořádání dobrot z francouzské cukrárny plynula zábava. Míla si ještě hodila sprchu a tak se po dlouhé cestě osvěžila. Kolem 11 hodin jsme byli s Mílou ready k přesunu domů.

Měli jsme však napřed zavolat naší schovance Blanči. To proto, že doma jsem měl prázdnou lednici i špajzku a ona připravila oběd pro Mílu na uvítanou. Tak aby to časově všecko klaplo. Nejeli jsme tedy domů, ale k Blanči. Beranovi, jak se jinak jmenují, bydlí tady u nás pod kopci a tak to je jenom zastávka po cestě.

Miloš, to jako ten chlap co s Blankou bydlí, zrovna měnil olej ve svém terénním přibližovadle, malý Míša řádil v domečku, Jessinka, jezevčice na nás štěkala než zjistila o koho jde, pak se rozplácla na záda roztáhla nohy a škrabte mě na břichu. Blanka zrovna vytahovala z hrnce čerstvé houskové knedlíky a tak jsme za čilého švitoření Blanči a Míly zasedli k výbornému kuřeti na paprice, které jsme spláchli chutným německým pivem. Paráda!

A tak jsme se dostali domů až kolem třetí hodiny po poledni, najezení, napití a ani ne unavení. Bylo modro a sluníčko vysoušelo mokrou krajinu. Už před garáží nás vítal kočičák Packa, který se vyvaloval na betonové příjezdové cestě. Doma jsme byli oba náležitě zkontrolováni Habsburky. Bylo co číst!

Kočka Čiča, Ferdův brácha Max, pak ještě Jessinka, no téda páníčci a to jste nás nemohli vzít sebou? Nemohli. Mílu si četli obzvláště podrobně, po tak dlouhé době nevěděli jakou to vůni si vybrat. Ale nakonec se ovzduší uklidnilo a vše začalo zapadat do svých vyježděných kolejí. Takže návrat paní domu se k všeobecné spokojenosti podařil.

Fotky najdete zde

P. S. Dodatek Od Míly

Milí Zvířetníci,

jak jste si přečetli v Jirkově článku, už jsem zase zpátky v zemi klokánské. Prožila jsem nezapomenutelné 2 měsíce v rodné zemi, naplněné spoustou krásných a občas nečekaných setkání. Jsem ráda, že se mi poštěstilo setkání s mnohými z vás. Díky obětavosti YGY, Zany a ostatních se povedlo Brnění i Pražení. Byla jsem opravdu překvapena, kolik z vás vážilo i docela dalekou cestu na tato setkání. Velký dík Dede, která přijela do Brna i s Kazanem a znamenalo to, že tenhle výlet musel být i s přespáním. Kazan statečně ochránil svou paničku při cestě nočním Brnem. Jsem ráda, že díky Zvířetníku se vytvořila mnohá přátelská pouta a že jste jeden druhému nápomocni v krizích a nepřízních osudu. Přeji vám, aby tohle společenství trvalo a léty se utvrzovalo. Ještě jednou děkuji za krásná setkání a přátelství, které jsem mezi vámi našla.

Míla

Tentokrát se pokusím ze vzpomínek vydolovat naši první zápočtovou cestu v novém složení. Tato se odehrála na podzim roku 1959 už v oddíle vedeným Zdeňkem Kašparem, jinak zvaným Kaspr. Z naší skupiny v oddílu vymizela děvčata, byl záležitostí pouze mužskou, protože dosavadní tak trochu rekreační chození po lesích, polích a stráních, které by se dalo nazvat rekreační turistika, se pod Kasprovou taktovkou proměnilo ve výkonnostní chození s patřičně narvanými ruksaky, které bych nazval turistikou sportovní.

Naše skupina v oddílu prošla takto přirozeným výběrem a nevymizela jen děvčata, ale i někteří, více romanticky naladění kamarádi, kterým tento styl vandrování nevyhovoval. Tito a děvčata pak ještě nějakou dobu tvořili jakousi romantickou či společenskou odnož oddílu, než zanikli docela. Chyběla jim výdrž a motivace, které jsme měli my díky Kasprovi nadbytek. Nepořizovali jsme si jen lepší a novou výstroj a výzbroj, ale také jsme se zúčastňovali sportovně a také branně laděných soutěží a závodů.

V podstatě byly jen dva. Závody turistické všestrannosti a orientační závody. Orienťáky, jak jsme těm druhým říkali, se tehdy provozovaly v tříčlenných hlídkách, buď mužských, nebo ženských a později i smíšených, a s předepsanou zátěží. Na kontrolách byli skutečně živí lidé a ti razítkovali průkazku, že hlídka kontrolu našla a navštívila. Někteří snaživí jedinci, či hlídky už tehdy po lesích jen nechodili a neorientovali se pomocí kompasu a mapy, ale začínali i běhat. Se zátěží to bývalo zajímavé a obvykle se tomu nejslabšímu v hlídce pomáhalo a zátěž převzal jiný, fyzicky zdatnější.  Ovšem v zimě se toto vše odehrávalo na lyžích.

Vůbec nejzajímavější bývaly orienťáky noční. Nebyly tehdy lehké a výkonné čelovky, a tak jsme se před závody přeškolili na králíky a jedli hodně mrkve, abychom potmě lépe viděli. Pohybovali jsme se potmě, jen za svitu hvězd a měsíce, o kolize se stromy a jinými překážkami nebyla nouze. Svítili jsme si baterkami jen do mapy a na kompas či buzolu. Zlatým hřebem těchto nočních radovánek takto praštěných turistů bylo, když se některá hlídka nedostavila do cíle závodu a v lese se ztratila, či bohapustě zabloudila. To se pak dali všichni dohromady a nastal hon na ztracené. Hledali se po lese, až se našli, někdy až do rána.

Závody turistické všestrannosti měly však jiný charakter. Neobsahovaly pouze vše co ty orientační, ale i jiné dovednosti a to vše se hodnotilo jak na čas tak co do kvality. Stavba stanu, udělání kolíků a potřebné tyčky trvala těm dobrým necelou minutu. A to se stavěl tak zvaný dvoupůlák, tedy jehlánek ze dvou celt olivkami sepnutý. Tuto dovednost jsme pečlivě trénovali a každý jedinec v hlídce měl svoji práci přesně vyměřenou, abychom si navzájem nepřekáželi a stan postavili co nejrychleji a nejkvalitněji. Stejné to bylo s vařením na ohni. Sehnat palivo, rozdělat oheň, uvařit a pak i pěkně naaranžovat posuzujícím rozhodčím. Zde rozhodovala nejen rychlost, ale i kvalita, chuť a prezentace. Vařil se obvykle guláš, bramborový guláš, lečo nebo rizoto. O zábavu nebývalo nouze, když někdo v zápalu boje vhodil do kotle špatné ingredience. Pak trpěli rozhodčí, kteří výtvory ochutnávali.

Ale zpět k naší zápočtovce. Tato zápočtová cesta byla pečlivě naplánována co do tras, tak i jednotlivých dat. Byla rozdělena na tři části, víkendy. V plánu cesty byly uspokojeny parametry Letní Zápočtové Cesty prvního stupně obtížnosti, které byly: Za 6 – 8 dnů ujít minimálně 130km, přespat aspoň jedenkrát venku pod stanem a zdolat celkové převýšení 3000 metrů. Ďáblu se upsalo 11 účastníků, plus vedoucí Kaspr. Byli to tito: Miroslav Procházka, Jiří Yetti Švehla, Augustin Leiter, Jaroslav Snopek ze staré party ze Spoje. Noví členové po táboře na Želetavce, Aleš Bednařík a Jiří Kurýr Šteflíček, a pak nově příchozí z Králova Pole, Zdeněk Caletka, Petr Kahle, Miloslav Makotřas Štulpa, Jaroslav Grizzly Gzela, a Jan Rusňák. Přihlášení se museli každé části cesty zúčastnit, omlouvala pouze vlastní smrt.

Podařilo se mě oskenovat starý zašlý deník celé této akce a tyto skeny budou v albu na Rajčeti spolu se starými černobílými fotkami. Deník byl psán popisovou formou jako doklad k provedené akci, doprovázený nakresleným obrysem cesty a fotkami. Já si psal ještě další poznámky o tom, co se událo, vidělo a všeobecně dělo.

Na tuto a výhledové akce jsme si kupovali výstroj a výzbroj. Byly tehdy jiné časy. Neexistovalo speciální oblečení nebo obutí pro tu či onu sportovní činnost jako dnes. Žádný Gore Tex, polar fleece a podobně. Byli jsme rádi, když jsme sehnali nové, patřičně tuhé pohorky. Tyto jsme nosili i ve všední den abychom je rozšlápli, upravovali a vylepšovali jsme si postroje na velkých nových ruksacích s kostrou, pokud si dobře vzpomínám jménem Mount Blanc, krosny s vnější později i vnitřní kostrou přišly mnohem později. Vybírali jsme ze skromného sortimentu vhodné oblečení a podobně.

Také jsme si opatřovali různé benzinové a petrolejové vařiče, s vyhlídkou budoucího vaření v horách a v zimě na sněhu. Výběr na tehdejším trhu nebyl, byly k dostání dva modely značky Meva. Ten, který byl kopií dobře fungujícího německého Juwelu ve tvaru kilové masové konzervy, občas bouchal a plápolal. Začali jsme mu říkat Bikiňák, podle nukleárních testů na pacifickém atolu Bikini. Nejlépe však pracovaly staré Primusy na petrolej. Za nádoby na toto palivo, benzin a petrolej, sloužilo cokoliv, co bylo po ruce, a tak ve většině případů z těchto malých kanystrů a flašek palivo unikalo a parfemovalo obsah ruksaků i s jídlem. Teprve pak nastávala ta správná gastronomická nirvána. Lidi, kdo mimo účastníků těchto akcí jedl někdy sušenky napuštěné petrolejem?? Pak se jednomu po petráku říhá ještě tři dny potom.

Ve stejnou dobu také měníme místo našich týdenních schůzek. Opouštíme dosti neosobní prostředí spojařské školy na Orlí ulici č. 30, kde jsme se scházeli v jakési učebně. Nyní, mě už dosti nejasným způsobem, získáváme maličkou místnůstku na půdě staré a tehdy neudržované budovy bývalého tenisového klubu na rohu parku Lužánky, které jsme říkali „Pionýr“. Tam, kde je křižovatka ulic Antonína Slavíka, Drobného a Lužánecké a kde bývaly tenisové kurty tehdy využívané ponejvíce na volejbal, protože tehdejší režim tenisu jako „kapitalistickému“ sportu nepřál. V zimě byly tyto kurty postříkány vodou a sloužily jako kluziště. Klubovnu jsme si mohli zamknout a osobitě vyzdobit, jako kdysi skautské klubovny blahé paměti. Nescházela ani malá kamínka typu „kanónek“, ve kterých jsme si mohli v zimě pobyt ve vymrzlé klubovně zpříjemnit. Také poloha naší „nové“ klubovny většině členů více vyhovovala, byla blíže jejich bydlištím. Ale raději se přesuneme k první části této LZC.

Letní zápočtová cesta – 1959

Sraz všech patřičně nabalených účastníků byl v sobotu odpoledne po práci. V sobotu se pracovalo jen 6 hodin, od 6 do 12 hodin. A tak jsme se ve 14 hodin 10. října 1959 na konečné šaliny v Řečkovicích všichni sešli. Během čtvrthodinky jsme zkontrolovali výstroj a výzbroj, nakoukli do mapy kudy kam a vyrazili. Nejprve po státní silnici směrem na Kuřim, abychom na kopci, nedaleko za hospodou „Na Špici“, odbočili doleva po modré značce polní cestou na kopec jménem Baba. U skladů Synthesie jsme si udělali první přestávku a upravovali povětšině nové oblečení, baťohy a obutí.

Je krásně slunečno a teplo. Zanedlouho bylo až horko, když jsme se s plnými batohy sápali na Babu. Dále jsme se dali nyní už po zelené značce po hřebeni Kuřimského vrchu, kde si v 16 hodin dáváme svačinu. Posilnění pokračujeme k rozcestí značek a dáváme se po červené k státní silnici, kterou přecházíme. Jdeme kolem obce Česká a západního okraje Lelekovic kudy vystupujeme na skalnatý kopec Babí Lom. Na vyhlídce, kde je nyní postavena rozhledna, jsme se porozhlédli po malebné krajině a snažíme se identifikovat okolní kopce a osady. Dále romantickou cestou, co vede po skalnatém hřebenu už postupujeme za šera, je 17:45.

Na hřebenu došly baterky Kurýrovi a tak mu neseme jeho baťoh. Docházíme k odbočce na Vranov, po které opouštíme hřeben a sestupujeme doprava až k rozcestí Vranov, Šebrov a Svatá Kateřina. Zde už skoro za tmy na kraji lesa stavíme stany a na vařičích vaříme večeři. Dnes jsme ušli 16 km. S vařiči se seznamujeme a tak není o zábavu nouze. Yettimu při výbuchu jeho Bikiňáku ohořelo obočí a vlasy. Petr Kahle, jinak Pitrýsek, si stačil nožem rozříznout palec na levé ruce. Nakonec si většina posádky opekla špekáčky nad ohněm, u kterého vládla čilá zábava. Plánoval se další den a vyprávěly se fóry. Zdravě unavení jsme v 21 hodin zalezli ve stanech do spacáků a tak strávili teplou a pohodlnou noc. Tedy až na Aleše Bednaříka a Kurýra, jinak Jirku Šteflíčka, kteří se na noc dobře nepřipravili a tak se zimou ráno ve tři hodiny vzbudili, rozdělávali oheň na zahřátí a budili ostatní. Populární v tu chvíli vůbec nebyli.

Druhý den jsme vstávali až o půl sedmé ráno. Ranní hygiena, likvidace tábora a snídaně nám zabrala jednu hodinu a tak o půl osmé vyrážíme na tůru. Tento celý ranní rituál se snažíme zkrátit na nejkratší možnou dobu, abychom pak mohli co nejdříve vyrazit na cestu a za den našlapat co nejvíce kilometrů. Jakýsi trénink a příprava na plánované zápočtové cesty o vyšším stupni obtížnosti, kdy bylo nutno ujít denně co nejvíce km.

Jdeme po červené značce směrem na Vranov, který míjíme, abychom „spadli“ s prudkého kopce k řece Svitavě, kde přecházíme na druhý břeh a přes železniční trať ke studánce pod Novým Hradem. Před prudkým výstupem na Nový Hrad odpočíváme a posilňujeme se u studánky. Je už skoro 9 hodin a tak je načase. Ke zřícenině Nového Hradu jsme vyfuněli s plnými ruksaky značně zřícení. To nám však nebránilo v prohlídce tehdy se rozpadající zříceniny, porozhlédnutí po krajině a dokonce si zahrát bojovou hru. Energie jsme měli jako malá štěňata.

V 10:30 opouštíme Nový hrad a pokračujeme po červené značce k Býčí Skále. Tam si prohlížíme jeskyni a připomínáme si její historii. Kousek od ní si pak na mýtině vaříme společnou gulášovou polévku k obědu v kotli na ohni. Došla sem zrovna nějaká školní exkurze a tak o čumily není nouze. Ve 13 hodin odcházíme po žluté značce směrem na Babice. Zde kupujeme a posíláme pohled Estele Kašparové jako doklad že jsme zde byli. Pak už jen po červené značce scházíme do údolí Svitavy do Bílovic a pak dále kolem řeky do Obřan ke konečné šaliny a domů. Za neděli jsme ušli 28km.

První část LZC je za námi a další víkend, v sobotu 14. října 1959 nám začíná druhá část LZC. Tentokrát to je na dva a půl dne, protože v pondělí je volno. Všichni se scházíme v 14:30 na konečné šaliny v Horních Heršpicích. Odtud jdeme po státní silnici směrem na Znojmo asi 3km, než narazíme na odbočku doprava po modré značce na Modřice a dále na Želešice. Odtud jdeme proti toku říčky Bobravy, kde na palouku, asi 1 km před Novým Mlýnem stavíme stany a chystáme si večeři. Je už šero a rychle se stmívá. Večeři jíme za tmy. U ohýnku jsme kladně zhodnotili dnešní část, 10,5 km a plánovali zítřejší trasu. Spát jsme šli záhy o19 hodině, zítra nás čeká kolem 25 km. V noci bylo jasno a slabý mrazík, -5°C.

V neděli 25. října 1959 vstáváme v 6:45 do pěkného, avšak mrazivého rána. Veškerá příprava na cestu, tedy ranní hygiena, likvidace tábora a snídaně nám zabrala 1:15minut. Se zmrzlými prsty nám jde všecko trochu pomaleji. Jdeme stále proti toku Bobravy, nejdříve k Novému a dále ke Spálenému Mlýnu. Odtud vystupujeme do prudkého kopce směrem na Střelice. Cestou v lese potkáváme stádo 18ti srnek, množství koroptví a bažantů zděšeně vylétá ze svých skrýší podél naší cesty. Procházíme Střelicemi, kupujeme si mléko a chleba, děláme dokumentární fotky a pak jdeme po zelené značce na Omice. Avšak v lese u lesního potůčku před Omicemi zastavujeme a připravujeme si oběd. Po obědě procházíme Omicemi a jdeme na Kývalku, kde se chovali koně, a byly velké drůbežárny.

Za Kývalkou procházíme krásným lesem v prostou nynější Velké Ceny, do Pohádky Máje, k Helenčině Studánce, kde nám končí dnešní putování. V hlubokém suchém listí bukového lesa, nedaleko studánky, si stavíme stany a chystáme se k vařbě večeře. Protože máme dost času, tak z cvičných důvodů jsme se rozdělili na skupiny a každá vaří jinou dobrotu. Polévku jsme měli společnou a první skupina udělala rizoto, druhá lečo s brambory a zákusek rýže na sladko, třetí vepřová pečeně a brambory, aby čtvrtá ukuchtila maďarský bramborový guláš. Tyto hody jsme zapili čajem. U ohýnku jsme zhodnotili dnešní den a děláme výhledové plány na rok 1960. Kolem 21. hodiny jdeme na kutě. Dnes jsme ušli 24,5 km.

Že jsme brali naši přípravu vážně, o tom svědčí i to, že jsme se snažili zkracovat ranní přípravu. A tak v pondělí 26. října 1959 máme budíček v 6:45. Urychleně se myjeme a pak nastává vaření snídaně a likvidace tábora na čas. Nejlepší dvojka, ve stanech jsme spali po dvou, za 44 a nehorší za 58 minut. V 8 hodin vyrážíme na další úsek cesty Pohádkou Máje k myslivně Pod Komorou, kde jsme si připomněli bratry Mrštíky a román Pohádka Máje. Vyfotili jsme se s Helenkou, sochou vyvedenou z bílého mramoru a pokračovali po žluté a pak červené značce směrem na Šmelcovnu. Cestou jsme prošli Veverské Knínice a Javůrek.

Na Šmelcovně jsme si připomenuli význam názvu, v letech 1722–1850 zde stála „Veverská huť“, majetek pánů z nedalekého hradu Veveří. Na Šmelcovně se těžila železná ruda, ze které se zde tavilo železo. Od roku 1902 se zde koná každou první jarní neděli vítání jara spojené s házením Morany do Bílého potoka. Novodobou tradici založila brněnská turistická společnost „NOHA“ a v letech 1912–1933 se Vítání jara na Šmelcovně zúčastňoval i básník Petr Bezruč se svou „smečkou“. V místní hospodě jsme se občerstvili a z domácí zabíjačky kupujeme jitrnice. Odtud jdeme podél toku Bílého potoka, čili Vajtecu, směrem na Veverskou Bitýšku.

Cestou zastavujeme u potoka na loučce a vaříme si oběd, pochutnáváme si na jitrnicích. Po chutném obědu to už není daleko do Veverské Bitýšky, kde docházíme k přístavišti lodí, co obstarávají dopravu po Brněnské přehradě, a na jednu nasedáme. Ta nás zhruba za hodinu dovezla na začátek přehrady k hlavnímu přístavišti lodí, kde zmrzlí vysedáme. Pro zahřátí bylo odsouhlaseno vydat se usilovným pochodem ke konečné šaliny v Bystrci, která tehdy bývala u řeky Svratky, kde je nyní most přes řeku. Za dnešek jsme ušli 28 km.Tak nám úspěšně skončila druhá část LZC.

Poslední a třetí díl LZC začal v sobotu 31. října 1959. Sraz jsme měli ve 14:15 na Roli, tedy hlavním nádraží, odkud jsme v 14:40 odjížděli vlakem směrem na Blansko. Rekreační jízdenka stála každého

6,50 Kčs. Z vlaku vystupujeme v 16 hodin v Šebetově, kde tehdy byla na zámku velká mezinárodní ozdravovna. Vydáváme se po zelené značce na Rychvald kolem Sv. Barbory a dále na Horní Štěpánov. Cestou v lese pod kótou 665 jsme nuceni postavit stany už skoro za tmy a uvařit si k večeři oblíbenou všehochuť z polotovarů připravených doma. U ohýnku plánujeme další akce na zimu a jaro a o 21 hodině zaléháme. Dnes jsme ušli jen 8 km.

Poslední den této LZC vstáváme v 6 hodin a už za hodinu jsme na cestě do Horního Štěpánova, odkud se dáváme po modrou značkou dobře značené cestě do Bukové. Dále stále po modré značce do Protivanova, odkud se stáčíme směrem na Skelnou huť. Zde je pěkné údolíčko říčky Punkvy, kterou sledujeme do Oborského Dvora, kde jsou velké budovy bývalého majetku hraběte Mansdorfa Pauly z Boskovic. Je to zde malebná krajina s rybníkem, studánkou, koupalištěm a hájovnou. Děláme si zde přestávku, pojídáme, co nám zbylo a pak pokračujeme kouzelným údolím kolem říčky Punkvy až do Sloupu.

Zde si prohlížíme nádherný barokní kostel, ale na jeskyně nám už čas nevyšel, protože autobus do Blanska nám odjíždí v 17:30. Jízdenka nás stála 4,30 Kčs. Z Blanska jedeme vlakem na naši rekreační jízdenku zpět do Brna. Za poslední den LZC jsme ušli 25 km a tak je cesta zdárně ukončena.

Další fotky najdete zde

Minulý čtvrtek, tak jako každý jiný den, jsme se s Habsburky potulovali ráno po okolním buši. Sluníčko se právě vyhouplo nad obzor a vzdoušek byl čerstvý, jak už tady v horách bývá v zimě zvykem.

Psiska si četli novinky a zanechávali svoje navštívenky cestou a hlavně necestou. Lítali po okolí rychlostí dělové koule a ne vždy jim to vyšlo, aby si vzájemně vyhnuli. A tak se jednou také ozvalo temné zadunění, jako když se spolu trkají dva berani. Do tohoto se vmísilo jen neparné vyjeknutí a jak Ferda, tak i Max si to každý mazal svým směrem. Mě tímto způsobem dokázal Ferda před časem zmršit vazivo v pravém koleni, ale oni jsou jaksi odolnější a jejich práh bolesti je asi někde ve stratosféře.

Pohybovali jsme se bušem nahoře ve svahu, který se zvedá od Sydneyských plání, nad námi už byly jen domky a ulice osady kde bydlíme. A tak z čista jasna se k nám najednou přidal nesmírně přátelský, krásně rostlý nejspíš golden retriever. Jeho hebký, hustý a čisťoučký kožich byl světle béžový, téměř bílý. Do zdejšího terénu jak dělaný) Ferdinand byl poněkud rezervovaný, jak je jeho zvykem, zato Maxmilián si s novým kamarádem náramně rozuměl. Asi proto, jak jsem později zjistil, že to byl také mlaďoch. Psíci si hráli a honili se bušem, až funěli jako lokomotivy. Tedy hlavně nový přírůstek, který byl podstatně robustněji stavěný než lehkonohý kelpie Max.

Zjistil jsem, že přírůstek je dobře vychovaný, na zavolání přiběhl a na povel si sedl. Good boy! Ano, byl to pes. A tak se nás držel po celou dobu v buši a pak i kousek po ulici než jsme došli k našemu domečku. Jeho skvostně čistý kožich dostal v procesu trochu terénní barvu a taky obdržel nějaké travní semena, kudlibabky a tak podobně. Začal vypadat jako pes bušový. Tlemil se a měl zjevnou radost. S naprostou samozřejmostí si to namířil s Habsburky do domečku.

No co, o jednoho psa více či méně, nésu žádné troškař, že jo. Až se všichni tři napili, pěkně po pořadě, Ferda, Max a pak host, tak jsem mu sundal obojek, kde měl známku a dověděl se, že se jmenuje Brock. Byla tam i adresa jeho bydliště a telefonní číslo. Takže nejdříve jsem tu smečku vypustil na zahradu a pak zatelefonoval. Odpověděl mě příjemný ženský hlas s pravým australským přízvukem lidí z outbacku. Ani nevěděla, že jí prchl pes. Začla se hned velice omlouvat, vzala si naši adresu, a že si pro Brocka ihned dojede. Bylo to jen pár ulic daleko, ani ne celý kilometr.

Psíci se zatím na zahradě věnovali svým vlastním kratochvílím a vypadali velice spokojeně. Brock sice už začínal být unavený a polehával, aby si odpočal, ale to by ho musel Max nechat. Udělal jsem pár fotek a do pěti minut zastavila před naším vjezdem malá jutka. (Jutility (Utility) je malý zpravidla 1 tunový náklaďáček) Nikdo z něj však nevystupoval a tak jsem po chvíli šel k autu. Otevřely se dveře a od volantu na mě volala celkem pohledná ženská asi, 35 – 40ti letá.

„Darling, nemůžu vystoupit, jsem jenom v pyžamu, skočila jsem do auta tak jak jsem po ránu byla“. „Honey, můžeš, prosím, dovést Brocka sem, on už sám skočí do auta.“ A tak se i stalo. Potom mě tato pohledná žena v nejlepších letech zahrnula vodopádem díků. Darling sem, honey tam, až jsem nevěděl, kdo vlastně jsem a začal přemýšlet jestli nemám do té jutky skočit taky.

Kdybych jednal rychle, rozhodně a bez přemýšlení, tak by mě to možná prošlo, pohlednou ženskou v nejlepších letech, nota bene oděnou pouze v pyžamu, nepotkávám každý den, že ano. Ale protože su váhavej střelec, tak ta pěknice se na mě naposledy líbezně usmála a odfrčela i s Brockem k domovu. Ještě že tak. A fotit jsem se ji taky neodvážil.

Další fotky najdete zde

Chov hovězího dobytka se v Klokánii liší od toho v Evropě asi jako Venuše od Marsu. Daleko to je skoro stejně nebo aspoň přibližně. Kontinent s dvaceti miliony lidských obyvatel má navíc 90 milionů ovcí a hovězího dobytka 30 milionů.

Při trošce kupeckých počtů není obtížné si spočítat, kolik metanu tento dobytek vyprodukuje. Jedna ovečka vydýchá nebo vyříhá 30 litrů metanu denně a jedna kravička denně s odpuštěním vyprdí metanu litrů 500. Dát se tento biogas nějak schraňovat, tak každý farmář má pohonné hmoty zadarmo a ještě ochrání ozónovou vrstvu.

U klokanů je dobytek volně venku na pastvinách celoročně, je tak skoro polodivoký chováním, ale čistý rasou, či druhem. Podobně jako u oveček, které se tu chovají na maso nebo na vlnu, tak i kravičky se tu chovají buď na mléko, nebo na maso. Tak zvané „mléčné farmy“ jsou podstatně menší než ty „masové“ a také jsou poblíž obydlených center, kde jsou mlékárny a odbytiště. Krávy mléko dávající jsou relativně v blízkosti budov farmy, kde se tyto zpravidla 2x denně dojí. Tyto kravičky jsou také přikrmovány jádrem právě při dojení.

Vše je vysoce zautomatizováno a ovládáno počítači. Taková mléčná kráva s naplněným vemenem si to sama míří tam, kde se toho mléka zbaví. Každá má elektronický čip, který je automaticky přečten a systém pak ví, o kterou kravku jde. Na správné stání takovou kravičku navedou automaticky se otvírající a zavírající brány. Cestou je ovšem bez svého vědomí zvážena a ve stání je jí roboticky vemínko se struky očištěno, struky robotem náležitě lokalizovány a opět robotem nasazen dojící přístroj. Lidí netřeba.

Proto jsou takové farmy rodinnou záležitostí, bez zaměstnanců. Množství vydojeného mléka od každé kravky je pečlivě měřeno a uloženo v počítači. Podle její váhy, množství a kvality vydojeného mléka je pak kravka přikrmována přiměřeným množstvím krmiva s vysokým obsahem proteinu. Vydojené mléko je v trubkách okamžitě podchlazeno a v chlazených nádržích neustále mícháno, než se přečerpá do mlékárenské cisterny na odvoz do mlékárny kde je dále ošetřeno a zpracováno na zdejší různé a vynikající mléčné výrobky.

Takže tak vypadá informační revoluce v praxi. Každá kravička má svoji kompletní historii v databázi v počítači. Přesto je práce takového farmáře a jeho rodiny náročná, někdo musí nejméně dvakrát denně v dobu dojení dohlížet, zda vše jede, jak by mělo, 7 dnů v týdnu 365 dnů v roce, nemoc neomlouvá. Nutno dodat, že zdejší mléko je vynikající kvality. Když jsme si zde poprvé v říjnu v roku 1968 koupili mléko, tak jsme si mysleli, že jsme udělali omyl a koupili si smetanu. Tak se nám aspoň jevilo, po zkušenostech s mlékem a smetanou co byly tehdy k dostání v kleci socialistického Československa. Avšak dovolte, abych se raději věnoval dobytku, co se tu chová na maso. A jaké!! Jako to máslo na jazyku se rozplývající!

Dobytkářské farmy, kterým se v USA říká ranče, se u klokanů nazývají „Cattle stations“. Tyto se vyskytují prakticky po celé Klokánii. Majiteli takové cattle station se zde říká „grazier“. V Klokánii je také rozlohou největší cattle station na světě. Jmenuje se Anna Creek Station, je v Jižní Austrálii a je větší než státy Israel nebo Belgie. Její rozloha je 24 000 km?, tedy 6 000 000 akrů. Je tak 8x větší než nejrozlehlejší ranč v USA v Texasu, King Ranch.

Každá stanice má „homestead“, tedy seskupení obytných a hospodářských budov, kde žije majitel nebo manager stanice. V ostatních staveních jsou ubytováni zaměstnanci, pak tu jsou sklady, zásoby pohonných hmot, garáže, dílny, hangáry a dieselagregát na výrobu elektřiny. Ty větší mají i základní školičku jednotřídku, malý obchod, zvaný „General store“, kde jsou k dostání potřebné nezbytnosti, minihospůdku, kde je možno nakonzervovat hlasivky a hlavně spláchnout prach z krku.

Podle toho, kde takový homestead je, voda se zabezpečuje buď z řeky, ale ve většině případů z artézských vrtů. Když děti odrostou základní škole, tak jsou zpravidla od šesté třídy posílány do internátních škol do měst. Lékařskou péči zabezpečuje RFDS, tedy Royal Flying Doctor Service, čili létající doktoři. Je to taková naprosto soběstačná komunita uprostřed ničeho.

Velké cattle stattions začaly v Klokánii vznikat už počátkem 19. století. Na tehdejší, poměrně řídké osídlení kontinentu, byly tyto stanice velice odloučené od tehdejší civilizace a dokonce i od nejbližších sousedů, kteří mnohdy byli více jak 500 km daleko. Doprava pouze terénem, cesty neexistovaly, a pouze koňmo nebo na voze. O dobrodružství nouze nebyla a také úmrtnost byla vysoká. Přežívali jen ti nesilnější jedinci a to ještě pouze ti, kteří měli notnou dávku štěstí.

Legendami se stali první „graziers“, jako James Tyson, syn trestankyně, co byla transportována do Klokánie za krádež. Založil svůj úspěch na řeznictví v prostoru zlatých polí u Bendiga ve státu Viktoria. Rozvážným nakupováním a znalostmi dobytka, jeho cest kudy se hnával na trh a moudrým výběrem najímaných pastvin, které poskytovaly podpůrný řetěz ze severního Queenslandu do viktoriánského Gippslandu, si zajistil monopol na dodávky hovězího masa do měst Melbourne, Sydney a Brisbane.

Jeho bohatství se stalo legendární, dokonce půjčoval peníze státu Queensland a v době hospodářské krize, v roku 1892, díky jeho finanční pomoci tento stát přežil. Byl to takový australský Baťa. Nikdy se však neoženil a neměl žádné potomky. Jeho majetek po jeho smrti, roku 1898, byl v té době největší v Austrálii. Tento byl tehdy rozprodán za ?2,36 milionů, které byly rozděleny mezi jeho příbuzné.

Sidney Kidman

Podobnou legendou je Sidney Kidman. Tento vybudoval řetěz cattle stations od zálivu Carpenterijského na severu kontinentu až do Jižní Austrálie. Vybíral si místa se zdroji vody a v hlavním městě Jižní Austrálie, Adelaidě, měl svoje odbytiště.

Sir Sidney Kidman působil téměř o dvě generace později než James Tyson. Opět se potvrzuje pravidlo, že tvrdé dětství rodí tvrdé a úspěšné muže. Sidney Kidman se narodil 9. května 1857 v Jižní Austrálii jako pátý syn do rodiny George a Elizabeth Kidman. Otec mu zemřel, když mu byl jeden rok a poslední bratr se mu narodil po otcově smrti. Jeho matka se znovu vdala, se šesti syny, všemi starými pod deset let. Vzala si pomocného dělníka na farmě, Stephena Starra, který však byl ožralka a rváč. Přesto ještě stihla mít s ním tři dcery.

Sidney Kidman, stejně jako jeho bratři opustil neutěšený domov jak nejdříve mohl. A tak ve třinácti letech začal pracovat jako námezdní pomocník na farmách. Vydělané peníze nerozhazoval, ale šetřil. Když se odvážil požádat zaměstnavatele o vyšší plat, tak byl na místě propuštěn. To mu bylo impulsem k tomu, aby si založil bankovní konto a začal podnikat. Nejprve jako špeditér, tedy v transportu a později v řeznictví. Také zkoušel svoje štěstí na burze, ale bez výrazného úspěchu.

V roce 1885 se Sidney Kidman oženil s Bel Wright z Kapundy. Netrvalo dlouho a Sidney Kidman, v roku 1887, koupil svoji první farmu, Thule Station a založil dostavníkovou společnost jako konkurenci tehdejší Cobb&Co. Zabezpečoval tak osobní dopravu a poštu v Jižní Austrálii na mnoha místech v NSW a Queenslandu. Když v Západní Austrálii vypukla zlatá horečka, tak Sidney Kidman vykoupil tamní odbočku Cobb&Co a získal tak monopol v tamější dopravě.

Počátkem devadesátých let devatenáctého století, kdy zde vládla hospodářská krize, rozprodal Sidney veškerá svoje aktiva mimo dopravní společnosti v Západní Austrálii a začal nakupovat velké cattle stations. V roce 1900 se také stal smírčím soudcem. Provozovat velké cattle stations nebylo bez rizika. Za velkého sucha v letech 1900 – 1903 tak ztratil 70 000 kusů dobytka. Tato zkušenost ho podnítila k dalším nákupům velkých cattle stations, aby měl možnost přemístit dobytek z místa sucha na místo, kde se uživí. V roce 1906 se tak stává největším soukromým majitelem pozemků na světě. Jejich souhrnná rozloha byla větší než Anglie, Irsko, Skotsko a Wales dohromady.

V roce 1909 navštěvuje Kidman poprvé Velkou Britanii a objednává si svůj první automobil. Po jeho dodání shledal, že tento je třeba neustále kontrolovat a udržovat na cestě, kdežto jeho bývalý transport koňmo si cestu vybíral sám a Kidman se tak mohl soustředit na plodnější činnost i za jízdy. Proto tento automobil dal své dceři jako svatební dar. Za první světové války Sidney daroval ve prospěch válečného úsilí legendární množství vlny, masa, koní, ambulancí, a letadel. Svým zaměstnancům zaručil práci po návratu z války a finančně se postaral o rodiny těch, co se z války nevrátili. Velké obnosy daroval Červenému kříži a Armádě Spásy. Koncem této války Kidman začal s diversifikací. Začal stavět lodi, silnice, železnice a vodní přehrady.

Když Sidney přemístil vedení svých podniků a bydliště do Adelaidy, tak svoji bývalou residenci, Kapunda home, daroval odboru školství aby byla použita jako střední škola.

V roce 1921 byl Sidney Kidman pasován na rytíře, stal se z něj Sir Sidney Kidman. V roce 1932 u příležitosti jeho 75 narozenin uspořádali jeho zaměstnanci v Adelaidě velké rodeo, kterého se zúčastnilo 50 000 lidí. Toto zůstává dodnes největší narozeninovou oslavou pro soukromou osobu v Klokánii. Za tři roky potom, Sir Sidney Kidman, 3. září 1935 umírá. Jím založená společnost, „S. Kidman & Co. Ltd“ stále existuje a je v soukromých rukou Kidmanových potomků. Vlastní 19 cattle stations o celkové rozloze 124 000 km čtverečních, kde mají úhrnně 200 000 krav.

Horské farmy

Blízko jižního a východního pobřeží kontinentu a na velkém předělovém pohoří jsou relativně malé farmy buď krav na mléko nebo chovné, obhospodařované zpravidla celou rodinou, jako třeba rodina Knightova u osady Gunnedah v NSW. Rodiče a 4 děti, Sam 21, Sarah 19, Thomas 13 a Mick 11, obhospodařují 1820 hektarů pastvin, kde mají kolem 1 000 kusů hovězího dobytka. Je to rodina známých koňáků, která si život bez koní neumí představit. Otec, jménem Lindsay, vysoký a šlachovitý, pochází z rodiny chovatelů koní a jeho jezdecké umění je tak přirozené, že tvoří s koněm jednolitý celek. Mamina, jménem Jan, je bývalá šampiónka koňácké soutěže zvané „campdraft“. Toto je typicky australský sport, který vznikl v táborech honáků na australském outbacku koncem 19. století. O co jde?

V malé ohradě (camp) je malé stádečko, kolem šesti až deseti kusů dobytka a honák na koni se snaží jeden kus od tohoto stáda oddělit a co nejrychleji a nejpřesněji jej hnát určenou cestou k malému východu z ohrady. Kdo někdy zkoušel oddělit hovězí kus od stáda, ocení toto umění koně i jezdce kteří tvoří jeden celek, symfonie pohybu. Určená cesta není přímá, ale má zpravidla jednu pravo a jednu levotočivou obrátku. Přimět hovado, aby běželo tam kam má, vyžaduje velkého umění. Jak jezdeckého tak honáckého. http://www.campdrafting.com.au/index.html

Rodiče úspěšně předali svoje umění a lásku ke koním svým dětem na které mohou být právem hrdí. Sam a Sarah jsou už zkušení honáci a Thomas a Mick nezůstávají daleko za nimi. Každý z nich odvádí svoji práci s dobytkem na 100 %.

I tohle je honák...

Zcela odlišný a specifický charakter měly a doposud mají cattle stations ve Sněžných horách. Však právě tam vznikla legenda „The man from Snowy river“, tedy „Muže od Sněžné řeky.“ Většina nejvyššího území tvoří nyní národní park, kde dobytek už není, ale v podhůří se dobytek chová stále. Tak zvaní „High country riders“ což by se dalo přeložit jako „jezdci z hor“ je zvláštní sorta neobyčejně odolných jedinců, které spojuje láska ke koním, otevřené krajině a horám, které jim poskytují obživu.

Tedy prostřednictvím odolného horského hovězího dobytka, který se na svazích hor celoročně pase. Tento dobytek je v obdivuhodné fyzické kondici a dovede pádit po příkrých svazích vhodných spíše na sjezdovku. Byli jsme svědky toho, jak za dvoumetrovou ohradou byla kráva, která neodolatelně „voněla“ mohutnému asi tunovému býkovi. Tento chvíli funěl u ohrady, překlusal sem a tam, pak poodběhl asi 50 metrů od ohrady, otočil se, nabral rychlost dostihového koně a milou ohradu plavně přeskočil jako jelen. Dokonce ani jeho velké rodinné klenoty se ohrady ani nedotkly. Ano, příroda je mocná čarodějka a hormony zmohou skoro všechno.

Rozlehlou horskou krajinou, kde se střídají pastviny s bušem však pobíhají i zdivočelí koně, zde zvaní brumbies. Z jejich stád si horští honáci vybírají ty nejlepší a nejkrásnější kusy ke zkrocení a také k vylepšení krve jejich koní.

Romantické doby Kidmana a Tysona jsou na ohromných cattle stations na outbacku ty tam. Pracovní síla je drahá a tak se využívá moderní techniky, kde to jde. Ke shánění dobytka z nedozírných plání se už nepoužívají pouze koně, ale jsou tu vidět terénní motorky, čtyřkolky a hlavně helikoptéry. Takže takový Jackaroo, což je v podstatě učeň na stockmana, jak se v Klokánii říká kovbojovi a nebo Jillaroo, což je zase učnice na stockwoman, jak se u klokanů říká cowgirl, se musí naučit nejen zacházet s koni a dobytkem ale i jezdit na motorce, a nebo čtyřkolce.

Ti nejšikovnější pak i létat v helikoptéře. A to ne jen tak nějak. Vidět jak takový moderní stockman v helikoptéře nahání dobytek, tak to je lepší podívaná než na nějakém leteckém dnu. Jsou to virtuózové, kteří se dovedou s helikoptérou proplétat mezi stromy a nízko nad zemí provádějí obraty a figury které by jim záviděl kdejaký soutěžící v letecké akrobacii. Sehnaný dobytek se pak nežene stovky kilometrů na trh, ale naloží se na silniční vlak, jeden pojme 300 kusů dobytka, a odveze se na trh, nebo přímo na jatka.

Další fotky najdete zde

Doby kdy jsme byli nerozbitní, nesmrtelní, do každé nepravosti se s chutí pouštějící mladice a mladíci už velmi dávno minula. Bylo nám osudem dovoleno vydržet na tomto světě do věku, kdy na tyto chrabré chvíle, s úsměvem těch, co vědí lépe, už jenom vzpomínáme. Většina kamarádek a kamarádů sice ještě žije, ale ta menšina, co se odebrala za duhový most, či do věčných lovišť, se podezřele rychle rozrůstá.

Za poslední dva měsíce jsme ztratili 8 kamarádek a kamarádů. 4 tady v Klokánii a další v zámoří. Místo na mejdanech, vandrech a slezinách se setkáváme na funusech. O několika dalších kandidátech na ten věčný vandr dobře víme, ubírají se tam krokem jarým. Jak se říká, jsme v jatečním věku. Zubatá kosí vpravo, vlevo, jen to sviští. Prostě, jak se říká v Brně,“kácijó v našem“.

Takové okolnosti moc optimismu nepřidají a jeden začne uvažovat o věcech neveselých. Jako co a jak když se čas navrší a budeme se ubírat tou cestou i my. Funus či nefunus, spálit či zakopat, a podobně. Mladším jedincům se takové myšlenky mohou zdát poněkud morbidní, ale smrt je součástí života a tak není třeba ji nějak zatajovat, nebo o ní otevřeně nemluvit.

Ano je to velký rozdíl, když jeden odchází za duhový most ve věku jarém, než ten, co už v životě mnohé vykonal, zestárl a tělo ho neposlouchá, ba přímo zlobí. Tím myslím, když se kvalita života postiženého jedince zhorší natolik, že ho přejde chuť žít. Máme jednoho takového. Je mu přes 85 let a bez opory nikam nedojde, kyslík musí mít furt po ruce a srdíčko mu fachčí jen na 40%. Pro aktivního člověka to není povzbudivá situace.

Velice však také záleží na tom co jsme v životě dokázali vykonat, a jsme-li vyrovnaní sami se sebou a svým osudem. Pak začneme uvažovat co potom. Indiáni věří, že je Manitou povolává do věčných lovišť. Hinduisti a buddhisti věří, že se převtělí dle toho, jak vedli svůj život, či jakou měli karmu. Židé, mohamedáni, křesťané a možná i jiní zase věří, že nesmrtelná duše odejde ke stvořiteli podle toho kterak vedli svůj život. Buď do muk pekelných pro ty, co zlobili, nebo do nebe pro ty hodné a přívětivé. Já osobně si nejsem jist, jestli bych po smrti chtěl potkat řadu duší lidí, se kterými jsem se kdy setkal. Ať už bych se s nimi měl setkat tam nebo onde.

Po funusu netoužím, snad by to těm co zůstanou nevadilo, kdyby mě jen spálili a pak krabičku s popelem hodili do hlubokého kaňonu jménem Kanangra Deep, jinak zdejší divočině za Modrými horami. Tam bych splynul se skalami a bylo by mě dobře. Nebo a ještě lépe, kdyby si moji unikátní a četnými náhradními díly opatřenou tělesnou schránku převzala lékařská fakulta místní univerzity za účelem vzdělávání dalších lékařů. Jaksi mě je jedno, co se s mojí tělesnou schránkou stane, až odejdu do věčných lovišť. Tak aspoň ať poslouží k něčemu užitečnému, že ano. Buď pohnojení krajiny, nebo výuce další generace lékařů.

Když se tak podívám kolem po celičkém světě, tak po posmrtné lidské společnosti moc netoužím. To, co si lidé dokážou provádět navzájem, se v království zvířat neděje. A tak pokud bych měl někam zavítat, tak bych byl docela spokojen, kdybych se odebral tam, kam po smrti chodí pejsci, kočičky a povšechně zvířata. Mezi dobytkem bych se cítil jako doma, sem tam by mě nějaká kravka olízla, akorát bych si musel dávat pozor na velké hladové šelmy. Být jako nesmrtelný roztrhán a sežrán několikrát po sobě taky moc pěkná vyhlídka není.

Takže nakonec je asi nejlepší převtělit se v balvan, či kamenný patník. Pejsci by mě chodili navštěvovat jako teď, akorát že bych byl furt mokrej. No ale jeden zase nemůže chtít fšecko, že ano. Takže asi jo, byl bych rád buď balvan v horské řece nebo ten patník. To mě připadá nejpřijatelnější.

Jak jsem se už v předešlých povídáních zmínil, vše se podnikalo pod hlavičkou turistické sekce ČSTV. Takové turistické oddíly vznikaly obvykle v učilištích co byly při továrnách, jako třeba Královopolská strojírna nebo Brněnská Zbrojovka, či škola Spojařů a podobně. Nechyběla ani Slávia vysoké školy pro studenty.

Spojařská škola tehdy sídlila na rohu ulice Orlí a Novobranské, tuším, že pod číslem Orlí 30, v budově bývalého policejního ředitelství. V jejich prostorách jsme se přes týden scházeli a plánovali naše akce. Turistický oddíl T J Spoj Brno. Nynější Střední škola informatiky a spojů, Brno, Čichnova 23, v Komíně má od tehdejší dosti daleko, i když jsem se díky internetu dověděl, že tábor na Želetavce Spojaři stále mají. Asi bych ho nepoznal a také asi už nemá tu romantiku bývalého primitivního stanového tábora, s latrínami vykopanými v lese, daleko od vody.

Ale to předbíhám. Tentokrát se pokusím ze vzpomínek vydolovat velkou a zásadní změnu, která se v našem turistickém oddílu stala. Na jaře tohoto roku přestoupil z turistického oddílu Královo Pole manžel naší vedoucí Estely Kašparové, Zdeněk, k nám do Spoje Brno. Následovala ho většina oddílu Královopoláků, který vedl. Tedy nastal příliv nové krve a se zpětným pohledem mohu říci, že krve nadmíru zdravé a kvalitní.

Zdeněk, bývalý skaut, dal oddílu daleko větší dynamiku a charakter téměř skautský. Už pod taktovkou Zdeňka Kašpara, kterému jsme říkali Kaspr, byl postaven a zčásti zorganizován letní tábor na říčce Želetavce co se vlévá do Vranovské přehrady. Místo bylo na nádherné louce v zátočině říčky pod skalou, co se tyčila na protějším břehu. Lokalita známá pod jménem Koberův Mlýn. Poblíž říčky byly postaveny stany kuchyně a jídelny, aby výše na louce vznikl tábor postavený v duchu skautských táborů blahé paměti. Tedy společenský stan – hangár a kolem stanové jehlánky ze dvou celtových půlek na podsadách.

V táboře byly na prázdninách mladší děti a já tam už jel jako jejich vedoucí. Další vedoucí byla Jana Kořínková a jako táborníka tam měla mladšího brášku, co dostal přezdívku Pitrýsek. Přes týden tam byla jediná dospělá osoba, kuchařka, které děti pomáhaly, mívaly služby v kuchyni. Pro proviant a denně pro mléko se jezdilo přes brod do nedalekého Peksova Mlýna, námi zvaného Peksáku. Kurýr si jistě dobře vzpomene, zrovna tak i Aleš a Grizly. O víkendech dojížděli dospělí vedoucí a také někteří rodiče dětí.

Program byl bohatý, chodili jsme s dětmi po krásném okolí, sbírali i houby na plévku, prohlédli si hrad Bítov a zříceninu Cornštejnu. Koupali se v Želetavce a hráli hry.

Zde vznikly dvě později ucelené skupiny. Spoj Brno s novými členy Jiřím Kurýrem Šteflíčkem, Jardou Gryzlim Gzelou a Alešem Bednaříkem. A skupina, kterou později vedl Jan Jenis Kryštof složená s děvčátek co byla na táboře jako tábornice. Jenisovi se to stalo osudným, s jednou, tuším Mirkou, se pak oženil, pokud jsem ovšem správně informován.

Další fotky najdete zde