Když posíláme štěňata do světa, slibujeme i chovatelský servis, včetně možnosti hlídání pejska o dovolené. Zatím to nikdo nevyužil, až letos. A tak se k nám na pár dní vrátil Diviš – Elwood, neboli Elís (vlastním jménem Bedivere Tercius).

Elís zůstal doma nejdéle a pak odešel nejblíž – bydlí tak 15 minut cesty od nás. Takže ho vídáme téměř každý týden při společném cvičení. Momentálně je mu už půl roku a ze štěňátka je psí výrostek – hlavně dlouhatánské nohy a žížalkovité tělíčko. Přesně jako vypadala v jeho věku máma Ája. Když k nám přišel, měl ještě zuby jak žralok – dvě sady špičáků. Dospělé už mu rostly a dětské ještě nevypadly.

Na naši zahradu vstoupil jako domů. To, že tam je návštěva s pudlíkem a jezevčicí, ho z míry nevyvedlo. Menší psi na černé tornádo sice vrčeli, ale Elís včas uhnul a vůbec nic si z nich nedělal. Nakonec vylezl na klín Báře. Což o to, psa na klíně považujeme za normální, ale Bára seděla na bobku. Zkusili jste někdy balancovat v podřepu, když se vám cpe cca 25 kilo velmi živé váhy na klín?

Máma Ája mu dala jasně najevo, kdo bude poslouchat. Ona vůbec má sklony všechny mladší psy vychovávat. Do konfliktu nejde, ale výchovný pohlavek uděluje celkem bez zaváhání. Zřejmě pozná, kde si to může dovolit, protože jí ho zatím nikdo nevrátil. A to vychovává psy i značně větší, než je sama.

Trochu komplikovanější přístup k novému členu smečky má vždy Ginny. Sama není příliš sebevědomá a hlavně si střeží svou pozici. Co kdyby jí někdo sebral paničku nebo dokonce misku?! Proto zpočátku vetřelce hlídala a pozorovala nedůvěřivě. Jenže brzy pochopila, že s ním může být legrace a tak lítali a hráli si dosyta. Ginny se vysloveně předváděla. Dělala Elísovy kličky, utíkala mu, pak na něj počkala a skočila na něj. Elís ji zakusoval, číhal na ni, pokoušel se ji dohnat. Neměl šanci, Ginny je ve vrcholné formě a je k neutahání, zvyklá na terén.

Jednou se Elís dokonce ztratil v houští. To bylo tak. Ginny vyběhla šmejdit v hustém, převážně březovém mlází. Terén je to nepřehledný, po třech metrech člověk lokalizuje psa jen podle praskání větviček. Je to vedle chatového tábora, takže zvěře tam v létě moc není. Elís pochopitelně vyrazil za ní. Jenže po pár metrech mu utekla a on se ocitl sám v houští. Volali jsme, pískali, pes nikde. Jeden z nás zůstal na místě, kde se pejsek ztratil, další šli zpět po naší stopě. Po chvíli se Elís objevil, celý šťastný, že nás našel. Vrátil se zpět po své stopě a hledal nás. Ale poučil se, od té doby do mlází sám ani za holkama nelítal, držel se nám za patami. Pro jistotu.

Začátek našeho společného pobytu byl na výcvikovém táboře. Tábor byl pro pokročilé psy, ale Elís už tam byl na poslední dva dny. V pátek přijel po „zkouškách na nečisto“, kdy ostatní psi odpočívali. Naše holky byly po odpočinkovém dni (my jsme zkušení matadoři a zkoušky na nečisto byly především pro mladé a nezkušené pejsky), tak jsme je večer vytáhli samotné. Předpokládali jsme, že trochu pocvičíme s holkama, Elís se proběhne, vyzkoušíme poslušnost, možná mu hodíme aportík.

Proběhnutí bylo všemi členy smečky uvítáno. Přivolání jsme ověřili, fungovalo velmi dobře. Páníček nenechává pejska růst jak dříví v lese a poslušnost má vzhledem k věku psa slušně zvládnutou. Pak jsme začali cvičit dohledávku kachny v rákosí. Elís koukal, co holky dělají. Pak se začal zmítat a kvílet. Prý chce taky.

No dobře, tak jsem mu hodila kachnu do rákosí „na viděnou“, aby věděl, že tam něco je a mohl si ji najít. Vůbec jsem nečekala, že by ji i přinesl. Elís se vřítil do rákosí. Bylo vidět, že je velmi nezkušený a chvíli mu trvalo, než kachnu našel. Nakonec byl úspěšný. S nadšeným vrtěním ocasu se na ni vrhnul a k mému překvapení ji popadl do tlamky a nesl. Dokonce ji i předal Báře, která ho vodila, do ruky.

Podobně to bylo i u vody. Plave rád a dobře, z vody aportuje pěkně. Látkového dummy přinese, jen občas moc nechce předat. Ale holky nosily kachnu! On chce taky! Tak jsme to jen pro legraci zkusili. Kachnu popadl a přinesl, pro jistotu jsme ji odebírali hned u výstupu z vody, aby neměl hloupé nápady a nezačal ji rozebírat.

Další dny už sice nebyly výkony takové. Je to přece jen štěně a někdy se mu daří, jindy dělá s aportem hlouposti. Ale bylo vidět, že se mu to velmi líbí. V tomto věku je to spíš hra na výcvik, ale pokroky chlapec dělal.

Potom jsme se přesunuli do chaty. I tam je spousta příležitostí cvičit se psy (máme to povolené) a krásné terény. Tam se Elwood poprvé setkal s tím, že existuje stopa. Nejprve jsme zkoušeli takzvanou stopu vůdce – kdy se jde většina smečky schovat a štěně je musí najít. Moc mu to nešlo, spíš nás dohledával zběsilým pobíháním. Tak jsme to nechali být. Ale pak jsme šli s holkama dělat vlečky s vycpanou králičí kůží.

Už když jsme tu chlupatou věc vyndali z batohu, Elís ožil. Moc mu to vonělo. Chtěl s holkama. Po každé vlečce stopu očichával. Tak jsme si řekli, že to zkusíme. Táhla jsem mu krátkou stopu v lese, jen asi 30 metrů a na konec jsem položila srnčí spárky. Kůži, která vycpaná má skoro 3 kila jsem tam nechávat nechtěla. Elís nejdřív koukal, kde jsem, ale byla jsem schovaná. Pak mu ale Bára ukázala stopu a on ji ucítil. V tu chvíli mu to došlo, šel krásně s nosem u země. Spárky našel, vzal, ale bylo vidět, že to není ono. Šel po stopě dál až ke mně, tam pustil spárky a dožadoval se kůže. Tak jsem mu ji hodila na zem a myslela jsem, že na něj bude těžká. No, pravda, když ji zvedl, trochu zakolísal a hlava mu spadla zpátky, ale udatně kůži zase popadl a odnesl Báře. Vypadal strašně hrdě – podívejte, jaký jsem velký pes!

Holky si na rozšíření smečky zvykly úplně bez problémů, dokonce bych řekla, že si Ginny užívala roli vychovatelky. S krmením nebyl problém, maso měli každý ze své misky a dohlíželi jsme, aby si nekradli. O granule se dělili svorně, kdo měl chuť, si šel trochu vzít. Když jsou v zátěži, neomezuji je a mohou si zobnout granule podle chuti. Na ležení se nějak domluvili, zřejmě si pelechy střídali a stejně v horku spali často na holé zemi. Takže jediný problém býval, když se smečka vyhrnula na nějaké lidi. Svou zahradu si hlídají a občas na kolemjdoucí štěkají.

Když se takhle vyřítili tři…, obávám se, že nejeden kolemjdoucí zalitoval, že tam není plot. I když naši psi nepřekročí pomyslnou hranici pozemku a na cestu nevkročí, působí asi výhružně. Naštěstí nás většina sousedů zná. Venku si lidí nevšímají, jen Elís by se někdy kamarádil, ale přece jen už to byli tři velcí černí chlupatí psi, tak jsme se snažili je včas zavolat. I když jsou naprosto mírumilovní, budí respekt. Většina lidí brzy viděla, že nehrozí žádné nebezpečí a několik dětí mělo zážitek, že si mohli pohladit takového velkého psa. Bohužel byl často zážitek poněkud pokažen tím, že pes byl úplně mokrý. Všichni si totiž radostně užívali možnosti se máčet v rybníce.

Skoro nám bylo líto, když si páníček po několika dnech Elíse odvážel. Myslím, že i pejsek se cítil jako kluk na prázdninách. A to ještě netuší, že si to pravděpodobně ještě letos zopakujeme.

Tak nám štěňátka povyrostla a odrostla nejen porodní bedně, ale postupně i ohrádce. Čtyři se vypravili do nových rodin, šest kluků zůstává doma. Ne zcela dobrovolně, prostě je nikdo nechce. Tak mi dovolte, ať vás seznámí se svými alotrii

Jídlo

Na jídlo nejsou nároční, zbaští vše, co se jim předloží, ale… Nemají čas. V době jídla musejí prozkoumat všechno možné, vyběhnout se podívat ven, okusovat mámu nebo Ginny. Obě velké holky hladově čekají, co zbude, takže musím stát u pekáče a hlídat. Ostatně hlídat Ginny, aby nesežrala vše, co se položí na zem, se stává pravidelnou zábavou. Dojídala po mámě, po štěňatech. A protože zátěž přece jen nebyla tak velká, když jsem se na ni pořádně podívala, že ji ostříhám před výstavou, tak jsem se vyděsila. Místo mohutné, ale elegantní čubiny máme doma mašinu.

Nasadili jsme dietu a víc pohybu, takže její snaha sežrat vše, co se objeví v jejím dosahu se znásobila. K tomu vrhá smutné pohledy týraného, vyhladovělého pejska, ale zatím krade jen nenápadně, když poleví moje pozornost. Mládež naopak nemá vůbec žádný ostych. Když dostanou svou porci dospělé feny, nejraději by se mrňousové vrhli do misek a vyluxovali jim to. To se ovšem dospělým nelíbí.

Ginny po vetřelcích sekne, Ája podle nálady, pokud je hladová, tak také. Takže i krmení fen je pod přísným dozorem. Odháním a odmetám (ano, někdy i koštětem) neodbytné mlaďochy, aby se holky v klidu nažraly. Ostatně neomezili se, lotři, jen na krádeže holkám. Dnes ráno mi utekla ze stolu houska se sýrem. Skočila na pelech a byla sežrána jedním zlotřilcem. Pravdě se ovšem spíše podobá, že si ji stáhl, odnesl a udatně bránil před sourozenci. Sežral celou namazanou půlku housky a to byl po snídani!

Člověk by nevěřil, jak brzy pes pochopí, co je kuchyně, jak se dá žebrat a kde se připravují ty dobré věci k jídlu. Někteří pomocníčci už dosáhli určitého mistrovství a ve svém věku překážejí skoro stejně profesionálně, jako matka a sestra. Vařit s překážkovou dráhou, sestávající se z osmi psů je úplně nový zážitek.

Hry

To je zřejmě nejoblíbenější část života malých pejsků. Mají k dispozici zahradu a verandu. Když jsme doma, mohou do kuchyně, v době naší nepřítomnosti to neriskuji. V kuchyni se pohybuje děda, který špatně vidí a mohlo by dojít k úrazu dědy nebo psů.

Zahrada, pravda, již delší dobu neplní okrasný účel. Je tam jen trávník a stromy, záhony jsem vzdala. Částečně kvůli psům, ale abych se na ně jen nevymlouvala, i kvůli nedostatku času a zahradnického zápalu. Jenže z běžné zahrady nám Ája během březosti vždy začne dělat tankodrom. Vyhrabává nory pro štěňátka a odrostlí potomci ji nadšeně napodobují. Po celé akci nory zaházíme, terén částečně srovnáme a chvíli je pokoj. Naše snahy přesvědčit Áju, že retrívr není norník, se nesetkaly s úspěchem. Prý je přece všestranná…

Štěňata občas hrají hru „dobývání cizí nory“. Jeden si lehne do vyhrabané díry a druhý na něj útočí. Je to opravdu jako dobývání hradu i s řevem na obou stranách. Útočníků může být i víc. Obránce je statečný, ale nakonec všichni stejně skončí na jedné hromadě. Nejsem si jista, zda jsme to s těmi rytířskými jmény nepřehnali.

Aportují. Mají opravdu vlohy pro aporty, takže je nutné mít předvídavost věštce, ostražitost indiánského zvěda a fantazii spisovatele sci-fi. Jinak aportují věci, které byste jim dobrovolně nevydali. Např. můj mobil má nový šrám, neboť ho manžel odložil na chvíli na židli. Naštěstí jsem byla ostražitá a přístroj zachránila jen s jedním šrámem, jinak funkční a nepoškozený.

Bedford

Štěňátko si šťastně vleče kus hadru… grrr, to je utěrka, kterou člověk přehodil přes opěradlo židle. Ale je fakt, že se člověk docela vycvičí. Pokusy o krádež jsou úspěšné již jen zřídka a faktické škody minimální. Je ovšem nutné štěňatům hračky nabídnout.

Oblíbení jsou starší plyšáci. Ája s Ginny z nich vypreparovaly vnitřnosti, takže zbývají plyšové obaly, které se krásně nosí, kousají, dá se o ně přetahovat. Podobně ovšem poslouží i stará šála s několika uzly, starý svetr, svázané ponožky. Na okusování je nutné nabídnout štěňatům vhodné klacíky. Jinak mají sklony zkoušet ostrost zubů nežádoucím způsobem. Jaro má tu výhodu, že se prořezávají stromy. Prořezané větve stačí nechat na zemi a štěňata se jich zmocní sama. Až se člověk diví, že v průkazu původu není mezi předky bobr.

Nepřeberné množství typů honiček a přepadů ze zálohy nepotřebuje žádné vybavení. Přepadat se dá i na úplně rovné ploše, kde je útočník nenápadný jak bezdomovec na plese. Zvlášť velká zábava je, když se ke hře nechá vyprovokovat některá z dospělých fen. Ája stojí v kruhu dorážejících štěňat, tváří se naoko výhrůžně a dělá výpady. Vždy si některého vybere, povalí a „zakusuje“, ostatní pobíhají kolem a štěkají.

Ginny má radši komornější hry. Ale i ona se nechá okusovat s velkou trpělivostí. Jen zábavu typu „ulov mámin ohon“ (případně Ginnin) holky moc nemilují. V praxi pak předvádějí, jaké jsou přirozené způsoby výchovy psa. Člověk zjistí, že teorie, že se psík nesmí nijak trestat, zřejmě feny nečetly. Když se mlaďoch proviní, dospělá fena po něm sekne poměrně ostře. Krev neteče, ale štěně prchá a pro jistotu ječí jak siréna. Příště si rozmyslí, zda mu to stojí za pokus. Trest je okamžitý, přiměřený a fena nikdy provinilce nepronásleduje. Vzápětí se jde štěně udobřovat a dospělý pes jeho udobřování přijme a potvrdí. A zase panuje ve smečce pohoda.

Brennan

Poté, co mladí zvládli schody, zvětšili akční radius. Zatím se omezují na přízemí domu a zahradu, ale už se pokusili navštívit patro. Naučili jsme se zavírat dveře, ty ještě nějakou dobu neotevřou. I když pochopili, že když se strčí čumák do škvíry v nedovřených dveřích, ta škvíra se rozšíří a dá se projít. Za dveřmi bývají zajímavé věci… Jinak musím konstatovat, že přítomnost štěňat výrazně zvýšila uklízecí kázeň členů rodiny.

Nejpůvabnější okamžiky jsou, když má člověk chvíli čas se se štěňaty pomazlit. To se stávají z divochů úplně jiní tvorové. S radostí se nechávají hladit a drbat. Cpou se na klín, láskyplně okusují ucho nebo nos, obvykle už ne do krve. Když si mezi ně sednete, usnou vám rozloženi po klíně, jeden nebo dva opřeni o nohu, některý přitisknutý na záda.

Zjevně šťastni, že jsou u „svého“ člověka. Zatím mají za svého téměř kohokoliv, kdo jim věnuje péči a pozornost, ale začínají rozlišovat domácí a návštěvy. A umí poznat lidi psí a nepsí. Ne podle toho, zda ti lidé mají psa. Ale podle toho, jaký vztah ke zvířatům mají. I když momentálně nevím „kam se štěňaty“, trnula jsem, aby jedni zájemci na koupi nekývli. Byli zjevně „nepsí“ a štěňata o ně ztratila rychle zájem. Velké holky byly zdvořilé a s návštěvou komunikovaly. Štěňata si, podobně jako děti, nedělala násilí.

Psi mě ve své bezprostřednosti naučili o lidech více, než celé tlusté knihy o psychologii člověka. Ostatně, knihy píší jen lidé…

Portrétky pejsků

Co o nich napsat? Všichni jsou nesmírně milí a mazliví, žádný není bázlivý, všichni jsou tak trochu uličníci, prostě o všech by se dalo napsat totéž. A přitom jsou každý svébytná osobnost. Tak aspoň krátce:

Baldwin

Baldwin Má jméno po celé řadě křižáckých králů Jeruzaléma a tak mu říkáme Jerry. Je zvědavý, živý do všeho strká svůj dlouhý čenich. Občas se připlete mámě pod nohy v nevhodnou chvíli, takže občas nějakou slízne, jeden čas byl otloukánek. Teď je opatrnější. Musí být u všeho, je velmi mazlivý. Nebude na výstavy, ale bude z něj milý oddaný společník nebo šikovný pes na sport.

Bedford

Říkáme mu Forde, nebo Lorde. Je to černooký krasavec. Je samostatný, odvážný, podnikavý, ale přitom velice milý. Je to prostě zodpovědný šlechtic. Nedělá velké vylomeniny, ale dokáže si své mezi sourozenci prosadit. Miluje své lidi, ale není příliš vlezlý. Mohl by být nadějný na výstavy, práci i jako báječný domácí pes. Díky vyrovnané povaze zvládne cokoliv.

Bedivere

To je náš Diviš. Je nejpodobnější Áje, zvědavý, temperamentní. Zpočátku vypadal, že se moc mazlit nebude, že nebude mít čas. Ovšem teď si vše vynahrazuje. Nacpe se člověku na klín a vypadá, že přesně tam je jeho místo. Když člověk sedí obložen štěňaty, je téměř jisté, že jeden z nich je Diviš. Ale není žádný mazánek. Umí řádit. Má předpoklady pro jakoukoliv kariéru – výstavní, pracovní i gaučáka. Je prostě po mámě.

Braveheart

Braveheart Alias Scotty. Protože ho matka porodila do sněhu, předpokládali jsme hrdého, odolného horala. Hrdý a odolný je, ale jako každý hrdina, má velké srdce plné lásky. Není vlezlý, ale mazlí se z hloubi duše. Také patří mezi ty hezké hochy, kteří by mohli dělat manekýna. Ale určitě by mu vyhovoval i život domácký a zcela nehrdinský. Je to vyrovnaná povaha.

Brennan Brennie je pes kuchyňský. Lehne si a oddaně sleduje, co dělám. Nežebrá, nebo většinou nežebrá, prostě chce být u člověka. Vysloveně vyhledává společnost. Jeho náklonnost není vždy nezištná, ukradl mi kus snídaně. Ale je to pes, který se bude snažit člověku vždy vyhovět. Je i hezký, i když není tak tmavooký, jako Lord, ale manekýna by dělat mohl. Pro svého člověka by to určitě udělal.

Brian

Brí nebo Brísek je živel. Je to nejzvědavější štěně. V každém průzkumu je první. Přitom není dominantní, bude se poměrně snadno vychovávat. Jen bude potřeba důslednost. Miluje lidi, miluje nové zážitky, bude odolný na zátěž fyzickou i psychickou. Má na nose ridž – hřebínek chlupů, který mu dává roztomilý uličnický výraz. Ovšem na výstavní kariéru to tím pádem nebude. (Právě Brian si od zaslání článků našel svoji novou smečku – vedle páníků získal dvě holčičky a koně! Tak ať se mu dobře daří

Bediwere

Definitivně jsme opustili porodní bednu a přesunuli se do ohrádky. Ohrádka je v předsíni – verandě, místnosti plné sluníčka, tedy pokud sluníčko svítí. Tuto zimu si ho zrovna moc neužíváme.

Základní požadavek na ohrádku se štěňaty je, že musí mít podlahu omyvatelnou, nerozbitnou, musí tam být co nejméně věcí k okousání. Je nutno zabezpečit všechny cennější předměty, protože možnost uhlídat 10 štěňat je pustá iluze.

Štěňata se naučí, že jednu část ohrádky používají jako odpočívárnu, ložnici a hernu, druhou část jako záchod. Bohužel někdy nemají úplně jasno. Ne že by vykonávali potřebu na místech, kde leží, ale jako hernu využívají celou plochu, a protože alespoň část dne neděláme posluhovačky u psů (třeba v noci spíme a ve dne chodíme do práce, i když si vybírám po kouskách dovolenou), zůstane dostatek „materiálu“, který mohou na tlapičkách roznést do původně čisté části výběhu. Takže peru, peru a peru.

Z psích mimin se stávají malí pejsci. Jsou pohybliví, někdy až moc, zvědaví, velice kontaktní. Každý den provádíme velice rizikovou činnost, a to mazlení se štěňátky. Proč rizikovou? Člověk je jeden nebo dva, štěňat deset. Všichni se chtějí pomazlit, zakousnout do svetru, prozkoumat nos nebo ucho, okousat botu, pokud možno i s palcem. Člověk nemá proti přesile šanci.

Když si odstraňuje pejska zakousnutého do palce u nohy, vyskočí mu jiný na krk a způsobí šrámy, za které by se nemusel stydět středně vzrostlý rys. Odstraníte pejska z krku a jiný vám rve rukáv, Vyprostíte zuby z látky, přičemž se další pokouší vás kousnout do nosu. Mezitím si vám jeden jemně žužlá ruku, libujete si, jak jemné je to štěňátko, když vám v ten okamžik zaryje zoubky do palce. Zařvete, čímž zvýšíte zájem ostatních. Určitě je nějaká legrace, když ten člověk tak řve!

Několik pejsků se vám pokouší vlézt do náručí a škrábe. Všichni najednou se vás pokouší olízat, a protože přece jen nejste dostatečně prostorní, rvou se o místo u vás. Někteří jsou aktivnější, někteří méně průbojní, ale všichni jsou velice kontaktní. Nakonec se mláďata uklidní a nastane idyla. Dva máte stočené na klíně, jeden si opírá hlavu o kotník, další je přitisknutý k boku, jeden leží s hlavou na vašem lokti. A vy si mezitím tiše počítáte šrámy a zubíte se na to hebké nadělení způsobem, jakým psychicky zdravý dospělý pozoruje štěňata i děti. Bezmocné drobečky.

Začínají si hrát mezi sebou. Hry jsou zpočátku jednoduché, v podstatě jde o hru „kousni sourozence“. Zvukový doprovod je ječení kousnutého, někdy i hrůzostrašné vrčení agresora. Tu hrůzu si musíte samozřejmě přimyslet, vrčení je sice hrozivé, ale hlásek vysoký, takže tolik hrůzy nevzbuzuje. Později se přidávají honičky a útoky ze zálohy. Pro úklidovou četu jsou zvlášť zábavné honičky v pokálených papírech. Čtyřicet nožiček, roznášejících nečistotu…

Zakousnutý sourozenec se snaží buď uniknout, nebo potupu vrátit. Pak jsou k vidění scénky jak z kreslených filmů. Jeden je zakousnutý druhému do ocásku. Postižený uniká, co síly stačí, ale ouvej! Na dlaždičkách to podkluzuje a pejsek běží na místě! Víte, že tvůrci kreslených filmů s tím během na místě skoro nepřehánějí?

Přetahovaná je také dobrá hra. Štěňata mají v ohrádce vhodné předměty, jako je stará šála s uzlem, plyšová hračka. Ale něco si dokážou obstarat sami, třeba stáhnout hadr připravený na podestlání, stáhnout noviny. Moc hezká byla scénka, kdy se dva přetahovali a třetí poskakoval kolem a štěkal. Vypadalo, že jim to soudcuje.

Okusovaná je nezbytná hra. Buď dostanou štěňata dostatek předmětů na kousání, nebo si je obstarají sami. Oblíbené jsou papírové krabičky, roličky od toaletního papíru, ale i kartónu od džusu. Zejména ty, které se dají zašroubovat, takže úplně nesplasknou a jsou pořád důstojným soupeřem. Ke klackům jsme zatím dospěli jen venku, ale i ty jsou oblíbené. A pak že pes je šelma. Podle vztahu ke klackům bych očekávala jistou příbuznost s bobrem.

Letos nám nepřeje počasí. V tomto věku již štěňata potřebují poznat nejen ohrádku, ale také venkovní svět. Jenže v teplotách kolem nuly vydrží venku jen krátce. Přesto si to užívají. Prověří bezpečnost zahrady. Zjistíte, kde jsou vyhrabané nové díry, protože tam zaručeně nějaké štěně vleze. Jedno se dokonce nemohlo dostat ven, tak jsem rozšiřovala díru (rukama, abych toho troubu nezranila) a vytahovala štěně ven.

Sotva jsem ho vyprostila, vrhal se tam další. Tak jsem stála u díry a odhazovala zvědavá štěňata. Po chvíli je to přestalo bavit a já konečně mohla díru zabezpečit (znamenalo to nacpat do ní 4 dlažební kostky, menší tvárnici a dvě cihly). Definitivní zasypání bude muset počkat. Nejprve jsou venku nejistí, ale brzy se rozeběhnou do všech koutů. Dopočítat se deseti nebývá jednoduché.

Teprve na zahradě objevila Ginny kouzlo štěňat. Doma se k nim sice troufla už přiblížit, ale větší bratření se nekonalo. Venku zjistila, že to vypadá jako malý pes, chová se to jako malý pes, a tak to asi pes bude. Občas se s nimi pošťuchuje, někdy jim přinese hračku a nechá je se s ní přetahovat. Je opatrná. Kdyby opravdu smýkla hračkou, tak učí štěňata létat. Ale ona jen popotáhne hračku, chvíli nechá štěně jakoby vítězit a pak mu ji sebere.

Konečně není ve smečce poslední. Od mámy se naučila, že může štěně seštěkat. Jen jednou měla trochu konflikt, když žebrala o piškot a štěně se k ní přiblížilo. Tehdy po něm sekla ošklivě. Takže dostala a zase chvíli trucovala a bála se jich. Ale do druhého dne na to zapomněla a hraje si s nimi. Škoda, že nemají kvůli počasí víc prostoru. Na zahradě by to bylo lepší, protože v místnosti je Ginny pořád ještě nejistá. Áje je úplně jedno s kým si štěňata hrají. Hlavně, že netahají ji.

Ovšem když u nás byla paní veterinářka tetovat a očkovat a mladí řvali jak na lesy, byla Ája blízko hysterii. Někdo ubližoval jejím dětem a ona byla zavřená v pokoji! Zajímavé bylo, že jakmile bylo po akci a dospělé psy jsme pustili zpátky do kuchyně, Ája se s paní doktorkou docela kamarádila. Dětem už zjevně nic nebylo, tak nebyl důvod ke znepokojení. Prostě není úzkostlivá matka, ale přece jen dává na děti pozor.

Z pohledu člověka je ovšem péče o štěňata především kolotoč: vařit, krmit, vyčistit ohrádku, vyprat, vařit, krmit… a tak do kolečka. To mazlení je bonus, ale řeknu vám, je to nesmírně příjemný bonus. Kvůli tomu to člověk vlastně všechno dělá. Protože kožíšek malého štěněte, voňavá tlamička a ještě hebký jazýček, to je něco! No já ví, jsou tam i zuby a drápy a špína, to jo. Ale stejně. Kvůli těm udiveným čeníškům, vykuleným očím a radosti, když vás ten mrňous pozná a vítá vrtěním ocásku, kvůli tomu to člověk dělá rád.

Naposledy jsme opustili sladká spinkající štěňátka, o které se vzorně stará maminka. Uplyne pár dní a vše je jinak.

Při počtu štěňat, který nám Ája nadělila, bylo jasné, že s pouhým kojením nevydrží dlouho. Proto jsme se brzy zásobili mlékem pro štěňata. Podle ceny sušeného mléka jsem usoudila, že museli buď dojit fenky zvlášť vzácného, nebo nebezpečného plemene (a je započítána i cena za ukousnuté ruce dodavatelů), nebo že jde o velmi dobrý způsob, jak vydělat. Nicméně jsme zakoupili 3 plechovky sušeného mléka a lahvičku pro štěňata a jiná mláďata.

Lahvička mi připadala trochu malá, ale hlavní problém byl dudlík. Naše štěňata měla tlamičky velké a dudlík se v nich ztrácel. Mrňousové neměli pocit, že by se z toho dalo pořádně sát a svou nespokojenost dávali hlasitě najevo. Takže druhý pokus – zakoupíme kojeneckou lahvičku s normálním dudlíkem. To už bylo lepší. Velikost celkem odpovídala, ale zase jim nechutnala guma. Zpočátku šlo tedy o zápas ve volném stylu, kdy se muselo přesvědčit hloupé štěně, že z toho gumového má sát a současně si dát pozor, aby se ten trouba nezakuckal, protože bude hltavý. Osvědčil se trik s prstem. Štěně začalo sát lidský prst, který byl hbitě vyměněn za dudlík. Když z dudlíku teklo mléko, byl vzat na milost.

Hlavní problém celé akce krmení z lahve je ten, že lahev a krmič je jeden, štěňat 10. A tak ostatní mezitím řvou jak racčí kolonie. Už při krmení se projevuje individualita štěňat. Ti drobnější pochopili dost brzy, že tímto způsobem se pohodlně, bez rvaček se sourozenci nacpou. A navíc je to docela dobré. Některým z větších štěňat toto pochopení trvalo déle. První pokusy o krmení byly dokonce některými jedinci považovány za pokus o úkladnou vraždu štěňátka a náležitě komentovány.

V současné době krmíme již osmý den a všichni pochopili smysl hry. Někteří pijí velmi zaujatě a soustředěně. Někteří popadnou člověčí ruku do předních pacek, aby mu neutekla. Jsou takoví, kteří se snaží dudlík ulovit a odehnat všechny případné konkurenty, takže sebou mlátí, mávají packami a snaží se sát vše, co jim pod nos přijde. Dudlík zpředu, dudlík z boku, stěny lahvičky, můj prst, kousek dlaně, rukáv od svetru… Vše pochopitelně komentují hekáním a kvíkáním, protože kromě jediné možnosti, (dudlík zpředu), nikde jinde potravu nevydolují.

Jakmile jsme začali přikrmovat, změnil se vztah štěňat k nám. Zpočátku jsme byli nějaké ruce, které s nimi manipulovaly. Občas se syté štěně stulilo do tepla lidské náruče, ale člověk nebyl partner. A najednou je to další tvor, který dává jídlo. Nakonec i hlazení připomíná olizování mámy. Proto je každá lidská končetina v psí bedně prozkoumána, očichána a případně ožižlána, protože pozor, kamarádi, tohle je člověk! A člověk je schopen dát najíst a příjemně se mu v náruči leží.

Kromě prvních kontaktů s člověkem se štěňata zlepšují v dalších dovednostech. O jejich zvukových projevech jsem již něco naznačila. Svou nevoli dokážou dát najevo zřetelným kvílením, asi tak jako křik racků. Je to uši drásající záležitost. Ostatní projevy jsou příjemnější.

Při protahovaní si tiše vrní. Při jídle vrní nebo nahlas hekají. Začínají se objevovat náznaky vrčení nebo štěkání. Obojí je legrační a hrůza z toho zatím opravdu nejde. Ze sna vydávají nejrůznější zvuky. Jeden z prvních zvuků je jakési štěbetání, trochu připomínající kachňata. Mám pocit, že je to pro ně zvuk uklidňující. Ovšem jak vyspívají, projevují se ze sna pestřeji, štěkají, vrčí, kňučí. Naprostý klid je v bedně spíš výjimkou.

Mění se i pohybové schopnosti. Novorozené štěně těžce zvedá hlavu a plazí se po břiše tak, aby nalezlo mámu. Koncem druhého týdne věku se plazení začne měnit v opatrné krůčky. První kroky jsou nejisté, odvážlivec občas skončí na zádech a mává všema čtyřma, jak se snaží postavit zpět. Pochopitelně celou akci nahlas komentuje.

Zpočátku není jasné, jak se nožičky posouvají ve správném pořadí. Občas se použije pořadí nevhodné a výsledek je opět štěně na zádech, mávající tlapkami a komentující svou křivdu. Postupně se ale zvládá jak posun všech čtyř končetin, tak i udržování rovnováhy. Nožičky sílí a nakonec… Sláva! Už ho nožičky unesou a štěně chodí. Ve stáří 3 týdnů jsou někteří jedinci poměrně pohybliví.

Kromě stání se postupně učí i sedět (přece jen je ze sedu větší rozhled, než z lehu) a také vzpínat na zadních. Proč se štěně, které ještě nemá rovnováhu, snaží vytáhnout co nejvýše? Obvykle proto, aby dosáhlo na něco zajímavého. Když přijde máma do bedny, snaží se od ní štěňata napít. Zpočátku kojila v leže. Nyní většinou sedí, někdy i stojí. A štěňata se snaží dosáhnout na jídlo.

Pro Áju začíná být kojení docela bolestivá záležitost. Štěňatům narostly ostré drápky, a i když jsme jim je ostříhali, stejně je jejich drápaní nepříjemné. A kolem třetího týdne jim rostou zuby. Takže chudák matka při krmení trpí. Už nejednou nějakému výtržníkovi dala pohlavek, ale vychovat 10 dětí ke kulturnímu jídlu je zřejmě nad její síly.

První dva týdny stačila fena všechny výměšky štěňat uklidit. Kromě toho se štěně nedokázalo vyprázdnit bez masáže bříška. Ovšem s větším pohybem se změnilo i to. Je zajímavé, že postoj „hrbatý pes“ je zřejmě hluboce vrozený. U dospělého jedince nám to ani nepřijde. Ale když vidíte štěně jen málo přes dva týdny staré, jak se usilovně hrbí…

Nejen, že postoj pozbývá eleganci, v tomto okamžiku není elegantní ani dospělý pes, ale hlavně stabilitu! Takže miminko se usilovně snaží udělat svou potřebu, patřičně nahrbené, a při tom přepadne na čumáček. Znovu se statečně zvedne a znovu se s obrovským úsilím nahrbí. Nakonec se to podaří, ale řeknu vám, je to dřina.

Pořád ještě jsou to voňaví malí pejsci, ale jejich sametová srst už je díky přikrmování občas trochu olepená mlékem. Bude hůř, začneme krmit z misky a přecházet na kašovitou stravu. Tak nashledanou příště při setkání s o něco pohyblivějšími a olepenějšími štěňaty.

(Stránky chovné stanice najdete zde)

EvaŽ