Milí Zvířetníci, prázdniny sice skončily, ale pravidelný víkendový program – s Rádiem Dede – začne až příští týden. To proto, že jsem nechtěla Zaně přerušit její úspěšný cestovatelský seriál, který nám krášlil víc než polovinu prázdninových víkendů

Zároveň tímto oznamuji, že Rádio by mělo vycházet v sobotu ráno místo neděle… nějak mi přišlo, že dělat nové vydání pro každý den víkendu je trochu zbytečné, takže zůstaneme u vydavatelského konceptu oznámeného v tiráži.

Dále bych chtěla ujistit potenciální autory do Zvědavého Historična, že Andyho seriál o malých národech rozhodně nenahrazuje všechny články rubriky! To je něco jako pravidelná hodina dějepisu, ostatní články budou vycházet tak, jak je autoři dodají. Při této příležitosti oznamuji, že tam již čeká úžasné povídání o bitvě u Little Big Hornu od Sharky.68…

No a nakonec jsem dala dohromady těch pár fotek z deštivého období a dodala řádku nových, takže kdo má zájem se podívat, jak si vedou Kazan a Berry, tak se podívejte tady… Tentokrát mi do toho Berry i Kazan svorně mluvili – takže si nezapomeňte přečíst jejich komentáře

Tak mě tuhle napadlo, jakou má ten měsíc září smůlu. Řekněte si – září! Schválně, co se vám honem vybaví. Začátek školy? Určitě. Konec léta? Určitě. Studená mlžná rána a jasně zářící dny? Možná. Déšť a znovuobjevené svetry a bundy? Určitě. Nádherné podzimní květy? Možná. Suma sumárum, nic moc.

A přitom umí být září stejně krásné, jako většina ostatních měsíců, jen kdyby nenásledovalo po oblíbeném létě. Tak schválně – představte si ty nejhorší měsíce našeho evropského roku – listopad a prosinec. A vedle něj zářící září. No? Není to prima, že nám začíná takový hezký měsíc? (Jsem fakt zvědavá, čím se budu utěšovat začátkem listopadu!!)

Přiznám se, že vám tu kážu a přitom jsem přesně případ toho individua, které má tendenci při pohledu na zářijový kalendář vzdychat. Letos to ani nemusel být kalendář, stačila mi k tomu čelovka a foťák. Zní to divně, ale má to svoji logiku.  

Bydlíme na venkově, na usedlosti, která je dokonce úplně mimo vesnici, takže postrádáme dobrodiní veřejného osvětlení. Na večerní či noční procházky se psy tedy musíme používat nějaké to světlo, v našem případě čelovku, neboli minibaterku s vysokou svítivostí, kterou si můžete připevnit na hlavu, aby vám zůstaly ruce volné k jiným činnostem (a vypadali jste jako svítící idiot – to jen tak mimochodem).

Poslední měsíce bylo světýlko (jak té potvoře říkáme) většinou zahrabané mezi psími kartáči a hračkami, protože se využívalo minimálně. Jenže tuhle Martin vyšel večer se psy ven a konstatoval, že je dobře, že svítí měsíc, protože světýlko se už prý na nic nevzmůže. Automaticky jsem šla pro zásobní baterie a hned poté, co jsem užasla nad tím, že mám doma nejen ty správné, ale jsou i v dostatečném počtu použitelných jedinců, jsem zůstala stát v ošklivém prozření. Podzim je tady! Už zase musíme svítit!

Ale potom jsem si domluvila. Přísně. Nech toho, blázne, je konec srpna, astronomicky je stále léto, raduj se! Bude hůř, dodalo však moje vytrvalé pesimistické druhé já. Nakonec zvítězil optimismus, protože to konec konců bylo poprvé, co jsem měla ty zatracené baterky po ruce, tedy nemusela jsem pár dní klopýtat a zahánět mraky z tváře měsíce. Pochválila jsem se, a kapku se uklidnila.

Jenže v neděli ráno jsem si řekla – nemám žádné nové fotky psů, svítí sluníčko, vezmu si na vycházku foťák a pokusím se získat použitelné obrázky. Po dobu pošmourných dešťových dní jsem totiž mohla fotit buď rozmazané šmouhy, nebo tmavé obrázky, kdy mi psi z nevelké bleskem ozářené plochy stačili utéct. I nezapomněla jsem strčit foťák do kapsy, a jakmile jsme došli k rybníkům, byla jsem připravena páchat umělecká díla.

Jenže sluníčko nespolupracovalo! Ještě v osm se flákalo tak nízko nad obzorem, že dlouhé temné stíny všudypřítomných hobitínských dubů kazily prakticky jakýkoliv zřetelný pokus ukázat černého psa na zelené trávě. A když se mi to náhodou povedlo, tak do fotky trčel můj vlastní stín. Nevěřícně jsem koukla na hodinky – je přece UŽ osm, nebo ne? No bylo… A na mě zase padl známý stín – tentokrát ne ten dubový. Šiš, dlouhé stíny… už je tady! Podzim!

Je to takový každoroční rituál, který bych si ráda odpustila. Kazím si stále ještě hezké dny pochmurným uvažováním o tmě, blátě a plískanicích. Ale letos jsem na sebe vyzrála! V pondělí bylo tady v Anglii volno a my jsme byli na naší oblíbené zemědělské výstavě. Mimo stovek psů a množství koní a dobytka jsem tam našla ještě jednu věc, která mě zaujala. Protidešťový klobouk! Pro anglickou venkovskou dámu, aby jí věčně nemokly kudrny a měla přitom volné ruce pro svoje psy a koně.

Mohu tedy zodpovědně prohlásit – jsem připravena! Ničehož se nebojím! Mám nové baterky v čelovce, dlouhý nepromokavý plášť, holiny s neoprenovým vnitřkem a protidešťový klobouk. Podzime, jsem ochotná tě uvítat.

Nějak to moc letí – ještě včera byla naše Berrinka malinkým vlčátkem a právě dnes jsou jí už čtyři měsíce a je z ní nohatá ovčáčí slečinka s dlouhatánským ocáskem a vlastními názory. Celkově bych řekla, že je hodné a způsobné štěňátko, kdybych se zrovna neohlédla – ta příšera už zase odtáhla od dveří ozdobný perský kobereček a snaží se ho pozřít!

Když ji napomenu, zatváří se jako vuvuzela – koukne na mě přes ten svůj dlouhý černý čumák a v nezbedných očkách má dobře vyzkoušený udivený výraz „Kdo, já???“ A když pokračuju výzvou „No tak, pojď sem, pojď!“ tak se zatváří a odběhne do kuchyně. Tůdle! Ještě by musela slíbit, že už bude hodná a to se jí nechce. Kazan je protivný a tváří se, že po dlouhé ranní procházce a následné snídani je čas na spaní a ještě na tom hloupém požadavku trvá!

A co má potom dělat chudák štěně, když panička už zase něco mastí do počitadla? Ani kobereček si nesmí rozkousat! Tak jde do kuchyně ukrást smetáček. Tuhle mu už nějakou divnou náhodou upadla rukojeť, ale Marek ho zase spravil, takže její věrný nepřítel je opět připraven být opakovně mordován a přenášen kamkoliv, kam štěně zamíří. A panička potom legračně brblá, když před zametáním musí vymetat kdejaký keř a záhony fuchsií, aby ten svůj nešťastný smeták našla.

Jenže Kazan nehodlá přerušit svůj dopolední klid, panička taky pořád datluje, tak si Berry vezme kousací kostičku, lehne si k paničce a hlodá. A já si ji mohu pořádně prohlédnout – ta za ten měsíc ale vyrostla! Přestože jí víc než Kazan, je pořád poměrně drobná. (46 cm v kohoutku, 15 kg) Hlavu má momentálně spíš legrační, než hezkou. Jak se chystá na přezubení, tak jí uši pořádně nestojí, zato čumák se jí důkladně protáhnul. Nohy jí povyrostly do délky, takže vzhledem k tělu už nevypadají tak obrovské – pokud se ovšem nezadíváme dolů na tlapky. Ty jsou stále značně nadměrné, takže být Berry holčičkou, vypadala by jako roztomilé L. Vzhledem k tomu, že mi velmi ráda a často šlape na nohy, mám velikost jejích měkkých štěněčích tlap zafixovanou opravdu dobře.

Vyčesaný línající kožíšek kryje štíhlé, pružné a dobře tvarované tělo, které je však často nečekaně vmrštěno do stran či do výše – to proto, že sama pejska ještě úplně neodhadne sílu, kterouv těch svých velikých nohách má. Ocásek ji vyrostl doslova do zásoby – má ho nyní tak dlouhý, že spustit ho rovnou dolů (což ovšem nikdy nedělá ), tak ho ještě kousek tahá za sebou. Rámec jejího těla je momentálně značně nestálý – jednu chvíli dokonce zadní nohy v růstu předhonily ty přední a chudák Berry vypadala jako nějaký dingo.

Mám však radost z toho, že ať jsou její končetiny zrovna jakkoliv dlouhé, pohybuje se lehce a mrštně. Většinou má pěkný prostorný klus, i když v některých chvílích jsem měla obavy, aby si při délce svého kroku neokopávala nohy, protože se jí pod momentálně kratší tělo nějak nechtěly vejít. Cválá dost legračně – mám ten dojem, že kolikrát neodhadne sílu svých zadních končetin a skoky ji vymršťují nečekaně daleko. Díky tomu také na hladších površích předvádí podivuhodné eskapády, často se jí nedaří zastavit nebo dostane v zatáčkách smyk.

Viděla jsem dokonce i případy, kdy se v rámci honičky snažila dostihnout a zakousnout Kazana, přičemž ho omylem přeskočila. A jak z toho byla zmatená, tak dopadla do parakotoulu, vykvíkla a potom se zmateně rozhlížela, aby zjistila, kam jí Kazan vlastně zmizel. Vůbec je to skvělá podívaná, ty jejich honičky. Ony takřka nikdy nejsou samoúčelné, vždy je to nějaká forma výuky. Co je Berry přece jen větší a odolnější, začal jí Kazan ukazovat, jak se loví.

A to je pohled, při kterém takřka mrazí. Obvykle rozvážný (protože kulhající) Kazan najednou bafne, Berry začne prchat a kličkovat, on neuvěřitelně zrychlí a většinou ji v několika vteřinách dostihne a dokonalým způsobem skolí. Zezadu ji chytí za krkem a už Berry leží pod ním, na vteřinku znehybněná a bezmocná. Vzápětí ji pustí, Berry vyskočí jako čamrda, Kazan uskočí, předvede výzvu ke hře (snížený předek těla, zadek nahoru, rozesmátá tlama), a jedou nové kolečko.

Zdálky to vypadá hodně drsně, podobně jako jejich jiné hry, při kterých občas Berry odhozena letí půl metru vzduchem, aby okamžitě po dopadu vyskočila a s neutuchajícím elánem se vrhla zpět do bitky – tedy do hry. Přiznám se, že jsem zatím neměla důvod mít o ni strach. Jednak je na Kazana spolehnutí, a jednak ona se ho nikdy, ani na samém počátku, ani na chviličku nebála. Popravdě bych se někdy Kazanovi nedivila, kdyby po ní přece jen vyjel, protože její hravé způsoby jsou někdy dost drsné a nemít chudák pes na krku tak hustou hřívu, tak ho už kolikrát musela citelně kousnout.

I to je důvod, proč byla v psí školce mezi ostatními štěňaty tak zmatená a nechápavě na mě koukala s tklivou otázkou v očích – proč si se mnou nechtějí hrát? „Inu, protože jsi hromburác,“ vysvětlila jsem jí. „Nemůžeš hrát packovanou s o polovinu menším pejskem, vždyť ho udupeš!“ Vzhledem tomu, že jejím obvyklým partnerem ke hrám je veliký, nerozbitný a dobromyslný Kazan, neumí zatím Berry přibrzdit, když potkáme malé psy. Problém umocňuje také to, že je takřka nepotkáváme – jakoby do luk, polí a lesa, kde my trávíme většinu našich procházek, lidé s malými pejsky netrefili.

Přesto Berry není ani při hrách vždy zbrklá a kousavá. Když si s Kazanem navzájem okusují hlavy a zpívají, tak umí být i něžná a mazlivá, i když mezi tím po ležícím Kazanovi průběžně šlape a často se přes něj láskyplně překulí. Vydržím se na ně dívat dlouho, nedokáže mě to omrzet. Tehdy vidím, jak v Kazanově otevřené tlamě mezi hrozivými tesáky mizí různé části fenčiny anatomie, kolikrát je to i celá hlava. A musím říct, že to nebývá hlava pasivní, kolikrát mu ona mezi tím stačí jemně okusovat pysky, jazyk, i ty ozubené čelisti. Je až dojemné, jak si vzájemný fyzický kontakt užívají, Kazan mručí, Berry spíš občas kňoukne nebo zavřískne, a nakonec oba svorně zpívají.

Společný život se štěnětem však nemá dobrý vliv jen na Kazanovu duši, ale též na jeho fyzickou kondici. Během lezavé a upršené zimy a onoho nešťastného předjaří, kdy onemocněl a umřel Daník, Kazan při nezměněných (a dost střízlivých) dávkách potravy přibral až na neuvěřitelných 40 kg. Když jsme se z toho všeho nějak vzpamatovali, tak dostal chudák Kazan dost ostrou dietu a zkoušela jsem ho rozhýbat, ale šlo to zle – on prostě neviděl důvod, proč běhat, když se za mnou mohl ploužit. Já i Martin jsme s ním zkoušeli občas běhat, s jarem jsem prodloužila vycházky, ale koncem dubna na očkování bylo na váze pořád 39 kilo.

No a potom začátkem června přišla domů malá slečna Blackberry a Kazanovi se dramaticky změnil životní styl. Žádné plouživé vycházky, žádné mnohahodinové vyspávání a truchlení. Takřka neustálá akce a jídlo pětkrát denně! Přestože jsme toho ze začátku zase moc nenachodili, přece jen byla Berry jen sedmitýdenní miminko, to oživení bylo na Kazanovi hodně znát. Nemohla jsem ho šidit s jídlem, když štěně jedlo, takže jsem se mu pokusila jeho skromnou dávku granulí rozdělit na tři denní porcičky a všechny ty (bílé) jogurty, mrkvičky a masové kapsičky byly prostě navíc. Jenže když byla v červenci Berry na očkování proti vzteklině a Kazan na přeočkování, tak jsem s úžasem zjistila, že Kazan váží 36 kg, což je o pouhá dvě kila víc, než kolik měl coby jarý jinoch na čtrnácti měsících!

Každopádně výchova štěněte vedle dospělého vyrovnaného spokojeného psa, který necítí potřebu se mnou bojovat nebo mi vzdorovat, je nekonečně snazší, než výchova psího jedináčka. Když připočítám fakt, že na anglických veřejných pěších cestách a ve veřejně přístupných lesích mohu mít psy na volno bez nebezpečí, že mi je někdo zastřelí, tak má Berry vlastně velmi svobodné a pohodové dětství. Běžné vycházkové povely rychle odkoukala od Kazana a zatím nemám problém ani s jejím odvoláním od jiných psů. I tady mi vedle pamlsky podloženého trénovaného přivolání silně pomáhá fakt, že ten nejlepší psí kamarád a partner do her jde vlastně se mnou, tak proč zůstávat s cizinci

Stejným způsobem zvládla velmi rychle jízdu autem, a co nejezdí v přepravní bedně, ale s Kazanem, přivázaná na kšírkách v kufru auta, tak se na ni těší stejně, jako zatím každý z našich psů. Povel „autíčko“, stejně jako slib „pojedeme autíčkem“ už i ona přijímá s nadšením a dychtivým očekáváním. Stejně jako její vzor Kazan, i ona ráda v autě sedí a kouká ven – obvykle proti směru jízdy. Až se divím, že v autě neblinká, ale Kazanův příklad jí asi dokázal uklidnit žaludek, protože jako malá v přepravce to občas nezvládala.

Legrace to byla s nastupováním do auta. Samozřejmě jsem ji do auta zvedala, je to dost vysoko a navíc neustále střehnu na její klouby. Ona se samozřejmě o skoky pokoušela, ale párkrát se při pokusu překotila dozadu a spadla, tak toho na čas nechala. Potom jsem jednou přijela z nákupu, otevřela kufr auta, kde byly nákupní tašky, a potom šla otevřít kotec s dychtivými psy. Nevím, co zrovna ten den v taškách tak vonělo, ale nejdřív mi do kufru k taškám vyskočil Kazan a hned po něm se tam doslova vznesla Berry. Myslela jsem, že holt vývoj najednou poskočil – ne, že by se to nestávalo, ale nebylo tomu tak. Když jsem žasnoucí štěně sundala dolů, tak to chtělo zkusit znovu, ale neuspělo. Trvalo ještě skoro dva týdny, než se naučila do auta vyskočit. Zkrátka tehdy tam nevyskočila Berry, ono to tam nějak vyskočilo samo…

Vládkyně Temnot a Ničitelka Světů

Samozřejmě nemám celou dobu vzorně se chovající a rychle se učící štěňátko. Někdy mi připadá, že jí Daník poťouchle našeptává a ona dychtivě naslouchá. Potíže nastaly s tím, jak jsem dostala na pronajaté zahradě kousek záhonu k vlastnímu upotřebení. I když nejsem žádný zahradník, spíš nadšený učeň, tak mi moje zahrada velmi chybí a samozřejmě jsem se hned pustila do pěstitelských pokusů. Potíž byla v tom, že Berry je můj věrný stín a snaží se dělat všechno se mnou. Právě díky tomu i ona zjistila, že ji zahradničení nesmírně baví. Bohužel.

Ono to vlastně začalo už při zalévání. Nejdřív Berry pozorně sleduje, jak plním zahradní konvici. Dychtivě strká čumákem do hadice, poslouchá šumění proudu vody a neustále zkouší, zda by se jí do konvice nevešla celá hlava (Nevešla ) Když se jí nepovede hadici vytáhnout, tak nakukuje hubicí na zalévání a já obvykle nechám konec naplnit až po okraj, aby jí voda stihla cáknout na čenich – to ji nadchne. Potom jdeme zalévat.

Situaci malinko komplikuje Berrinčina snaha přesně sledovat, kam fascinující proud dopadá, takže na květiny kromě vody obvykle dopadaly i její nenechavé tlapy – a to obvykle z výskoku. Časem se nám podařilo tyto drobné nedostatky ve spolupráci vyladit, obzvlášť, když jsem začala zalévat i hadicí. To totiž byl teprve ten správný adrenalin. Berry neútočí přímo na proud vody, tedy ne obvykle, spíš ji opět fascinuje místo, kde voda na zem dopadá. A tak stačí nad trávníkem opisovat hadicí třeba kruhy či osmičky, a pejska lítá, loví dopadající spršky vody a zalyká se nadšením.

Stejně pozorně jako zalévání však sleduje i přípravu země na sázení, hrabání, samotné sázení a v případě rajčat i zasazovaní podpěrných bambusových tyček. A jakmile jsem byla spolehlivě z dohledu, začala pracovat po svém. Nejdřív mi okousala a zničila křehké výhonky kopru, potom vyhrabala jámu č. 1, ve které zmizely první dvě rajčatové sazenice, den poté vyhrabala jámu č. 2, při které vzaly za své další dvě opečované sazeničky, a ještě navíc podupala petržel. Okousané bambusové tyčky umělecky rozmístila pod Velký strom. Ohrazovala jsem (rajčata), vyhrožovala jsem (Berry). Výsledkem byla podupaná bazalka a nedovolené opuštění posádky. A ne tak ledajaké.

Bydlíme na usedlosti vedle starého mlýna, kde se u rybníků realizují sportovní rybáři a ve mlýně svatbychtiví snoubenci. Teď v sezóně se tu konají až čtyři svatby týdně, a pro jejich potřeby tu není jen obřadní síň a restaurační pavilon, ale i cateringová firma, kde se pro svatby a další příležitosti vaří. No, a když jsem se ostře ohradila proti ničení své zahrádky, tak malá delikventka využila následného osamění, prošla brankou a vyrazila si na svatbu. Dozvěděla jsem se to tak, že u nás zaklepala ve slušivém kostýmku oblečená Odpovědná Pracovnice a příšerku nám přivedla s tím, abychom si ji lépe hlídali. Naštěstí nejspíš nevznikly žádné škody, protože se Liz usmívala a tvářila se chápavě – ostatně je také momentálně ve vlastnictví štěněte.

Berry se stala trestancem a nekonečně ukřivděná byla dle svého názoru na doživotí (asi na 30 minut) uvázána na dvorku na šňůru, protože útěky jsou jedna z věcí, kterou jí nemíním trpět. Musím ale přiznat, že poté, co jsme ji museli vymotávat z Kazana, zpod schodů a ze dvou keřů, jsem ji radši zavřela doma – na uvázané štěně prostě nemám ty správné nervy.

Druhý den jsme šli z ranní vycházky přes vnitřní dvůr usedlosti a potkali jsme tam černého kuchaře z cateringové firmy. Ke všeobecnému údivu – kuchař je známý tím, že se psů bojí a tak se jim vyhýbá – se k němu Berry nadšeně hnala a on ji se stejným nadšením hladil, a dokonce pohladil i Kazana. Paul, zdejší „šafář“, se ho jen užasle zeptal: „Odkdy se, prosím tě, nebojíš psů?“ Kuchař jen něco zamumlal, a obrátil se ke mně, aby mi vysvětlil, že ho Berry den předtím navštívila v kuchyni. Bylo mi jasné, že se to bez úplatku z jeho strany neobešlo, a jen jsem doufala, že si to Berry příliš nevzala k srdci Každopádně jeho srdečný přístup k malé chlupaté slečně byl podmíněn dlouhým obdobím, kdy si na mě a psy zvykal, a když se ho Nazgúlové během roku nepokusili sežrat, získal i on na psy přece jen pozitivnější názor.

Den poté, co si vyrazila na svatbu, přišla Berry na další zakázané potěšení. Na naši zahradu navazuje udržovaná, ze všech stran ohrazená louka, kterou smíme používat pro výcvik i venčení. Jednu stranu louky potom od veřejných ploch odděluje potok a za ním hradba keřů a stromů. Potok je zastíněný, bahnitý a vzhledem k déletrvajícímu suchu a nízkému stavu vody speciálně tůně rozhodně nevoní. Je pravda, že do toho samého potoka chodím psy plavit, ale mnohem výš po proudu na jedno z čistých a nebahnitých míst.

No a právě do té správně smrduté bahnité tůně si našlo cestu naše chlupaté potěšení. Prošla vrátky (ty příčky od sebe nejsou dál než 20 cm, ale pro ni to bohatě stačí), vyráchala se v bahně a radostně přiběhla domů. Šiš, to byl ale smrad! Zrovna jsem se chystala odjet na nádraží pro Martina, takže bylo udivené páchnoucí štěně zavřeno do kotce a já se cestou duševně připravovala na její koupání, což jsem po návratu skutečně udělala. Příšerka vzorně spolupracovala, nechala se pěkně v teplé vodě vyprat, vysušit ve své velké osušce, dělala nevinná ukřivděná očka a po vysušení si šla zobnout něco dobrého. Vidíte sami slabinu celé věci?

Ano, chybila jsem. Druhý den byla Berry ve smrdutém bahně znovu. Tentokrát ale zasáhla vyšší moc (která se na to nejspíš nemohla dívat) a zabahněná příšerka se objevila ve chvíli, kdy jsem musela odjet s Kazanem k veterináři, takže jsem jí jen přibouchla před nosem dveře a zakřičela na Marka, že tentokrát je to na něm. Marek má k těmto věcem pragmatický přístup. Dovedl psí holčičku na dvorek, uvázal ji k lampě, vzal hadici a za jejího vřískotu ji důkladně ostříkal studenou vodou. Když jsem odjížděla, odkapávala zmoklá příšerka na dvorku a tvářila se uboze. Po návratu jsem se doslechla pokračování. Aby štěňátko náhodou nenastydlo, bylo – opět za mohutného vřískotu – vyfénováno. Když mi to Marek vyprávěl, tak podotknul: fakt nevím, co jí vadilo, vždyť jsem na ni vzal difuzér!

Difuzér sem, difuzér tam, rozhodně to zabralo. Berry si sice občas na louku zaběhne, ale už bez bahenních koupelí. Její vztah k Markovi to samozřejmě nijak neovlivnilo – i nadále ho zbožňuje a vždy se radostí počurá, kdykoliv po nějaké drobné nepřítomnosti zase vidí.

Tyto události ale měly vliv na rozvoj dalších pejsčích pojmenování. Běžně je pro mě Berrinka, Berryška, Beruška, holčička moje chlupatá. Jak se vyvíjely její kriminální sklony, začala být příšerou, obludou, bestií a vuvuzelou. Vzhledem k tomu, že většina jejích neplech začala v období fotbalového šampionátu a v Jihoafrické republice, tak se ani není čemu divit – ta asociace s její dlouhým všetečným čenichem byla příliš silná Ovšem od jedné mé přítelkyně se ozvaly silné protesty proti údajné dehonestaci naší fenečky, i dostalo se jí nového, poněkud vznešenějšího pojmenování Vládkyně Temnot a Ničitelka světů.

Uvidíme, jakou tvář mi bude naše zvířátko ukazovat v následujících měsících – Berrýšku nebo VT+NS? Či spíše – v jakém poměru se bude vyskytovat Dr. Jekyll a Mr. Hyde? Teď zrovna spí nevinně na pelíšku, holčička moje psí. Ale jen počkejte, až se zvědavá očka otevřou, tlamka protáhne růžový jazyk v obrovském zívnutí a v bystré černé hlavičce zabliká myšlenka: Co bych tak mohla podniknout právě teď?

Další fotky najdete zde – tentokrát nejsou moje, ale Markovy…

Přemýšlela jsem, o čem bychom si mohli tenhle víkend povídat, a zavrhovala jeden nápad za druhým. Všechny byly prázdninové, to ano, ale v horku přes třicet stupňů o nich bylo těžké jen přemýšlet. A tak jsem přišla na něco, co je osvědčené a s horkem se jen mění, ale nemizí – tedy na mlsání.

Mlsotník nám nějak poslední dobou nějak uvadá (tedy… ehm… to je nenápadná připomínka psavým kuchařinkám/kům, kdybyste si toho náhodou nevšimly/i ), tak si pojďme o jídle aspoň povídat. Když já si řeknu prázdninové mlsání, tak jsou mé první okamžité nápady pořád stejné – prázdniny u babičky

Přestože mamina vařila skvěle a na tu dobu jsme jako rodina hodně cestovali, a tedy i ochutnávali zvláštnosti, prázdninová jídla jsou v mé mysli pevně spojena s pobytem u babičky Růženky ve Dvoře Králové, kde pravidelně páchala zázraky, vaříc na propanbutanovém dvouvařiči a pečíc v troubě starší než moje matka. Počet strávníků kolísal od čtyř do šestnácti a voda na chatě nad městem kvůli vadnému potrubí, nízkému tlaku a zvýšených letních nárocích tekla obvykle jen v noci.

Ale babička byla bojovník a tvrdošíjně čelila okolnostem, aby dostála svému přesvědčení, že děti musejí mít dvě teplá jídla denně, o svačinách a druhé pozdní večeři nemluvíc. Vzhledem k tomu, že jsme s bratrem a bratrancem (a později s houfem sestřenic) žili v permanentním pohybu, tak málokdy zbylo něco od oběda k večeři, a babička tak musela věčně čelit našim hladovým obličejům rozjasněným nadějí na něco na zub. A jen málokdy byla tato naděje marná.  

Jako dospělá a odpovědná za nasycení své vlastní smečky jsem tisíckrát v duchu smekla klobouk nad tím, jak tohle dokázala zvládat a ještě se radostně usmívala, že nám chutná! A chutnalo

A co jsme vlastně jedli? Vlastně ty nejobyčejnější jídla. Milovali jsme řízky, ale kde na ně brát pořád maso, že… šlo o konec šedesátých a sedmdesátá léta. Tak jsme nejčastěji jedli bůček ve všech podobách, a protože jsme chtěli řízky, tak nám ho babička i smažila – a šlo to! A protože v té době se začínaly kopat rané brambory, tak býval nejčastěji s novými bramborami a zeleným salátem čerstvě uříznutým ze záhonu, nebo okurkovým – to když babička sklízela z fóliáku první okurky. Často jsme měli jako přílohu dušené rané zelí, mňam!

Babička nám hodně dělala sladká jídla – milovali jsme blbouny plněné tím, co zrovna na zahradě dozrálo, s prvními meruňkami potom nastoupily knedlíky z tvarohového těsta. Pokud se nás podařilo v lese donutit sbírat borůvky, následovala ke svačině borůvková bublanina. Ale pozor, ne koláč! (To byla jiná, mňam mňam kapitola ) To byla ta litá, svítková, pečená v remosce… Často jsme mívali nudle s mákem – jak my jsme je milovali a s nekonečnou sveřepostí poměřovali, jestli někdo nemá o mikrogram víc než druhý! Bože, zasloužili jsme si pohlavek a ne trpělivé rovnání dokonale stejných porcí…

Babička celý život učila (a později léta ředitelovala) v mateřské školce, takže měla na výživu dětí svůj názor. Nejen že jíst se má pravidelně, ale třeba taky to, že děti milují omáčky, tedy je to forma, jak do nich dostat potřebné živiny, aby při tom příliš nereptaly… Všechno dělala „jedlé“, aby to dětem nejen chutnalo, ale aby se jim to i dobře jedlo.

Jediné, co nás popuzovalo, byly doby, kdy naše mladší sestřenice byly mimina a batolata. To se jim schovávaly jahůdky a malinky, míchalo se jim to tvarohu a holčičky to s chutí dlabaly a na nás, starší vlčáky, už nikdy nezbylo! Popravdě když občas nahlédnu na server rodina.cz a čtu, co dnes miminka mohou a nemohou jíst (a od kdy), tak se divím, že jsme my i naše malino- a jahodovo žravé sestřenice přežili… Vždyť do nás se první polívčičky (v babiččině podání opravdu polívky, ne nějaký vývar z mrkve a brambor) ládovaly někdy od pátého měsíce…

Těch jídel bylo samozřejmě mnohem víc, ale když si řeknu prázdniny, tak se mi prostě vybaví tento „dobrý základ“. Později v životě jsem hodně cestovala a vždy ráda jedla, takže jsem ochutnala spoustu fantastických (i méně fantastických, zato velmi zvláštních) jídel. Ale jídla mých dětských prázdnin zůstávají v mé mysli stále živá. Bohužel jen v té mysli – když si je sama uvařím, tak to nějak není ono.

Protože to není od babičky a nejsou to ty úžasné prázdniny, kdy všechno vonělo létem, svobodou, důvěřivostí, bezpečím a láskou. 

A tak se ptám – co jste rádi o prázdninách mlsali vy? Jaká jsou jídla, která se vám nesmazatelně vryla do duše, i když se třeba vaše dnešní chuťové buňky ptají – proč vlastně? Pojďme si povídat o jídle a vzpomínkách

Milí Zvířetníci, dnes to bude zase psí povídání Odpovídající fotky najdete v mých albech a pro ty, kteří si povídání z nějakého důvodu nemohou poslechnout je psaná verze zde. Přeju příjemný poslech

Musím vás ovšem varovat – naše slečna Blackberry je velké téma a příspěvek je proto poněkud delší než obvykle. Vezměte si proto ke kávě radši i koláček

Na kraji velkého lesa stála hezká roubená chalupa s velikou stodolou. V chalupě bydlel Vojta s Punťou a ve stodole Karel – velký lesní traktor. Černobílý voříšek Punťa sice měl na dvoře důkladnou psí boudu, ale dával přednost pánově společnosti. Každé ráno vyběhl na dvůr, radostným štěkáním pozdravil nový den, prohnal domácí kočky a zaběhl do stodoly ke Karlovi.

„Ahoj Kájo, jak se těšíš do lesa?“ štěknul. Traktor potěšeně zabručel. Měl rád Vojtu, Punťu a svoji práci. Každý den jezdili všichni tři do lesa a dělali, co bylo třeba. Sváželi klády a rovnali je na hromady na paseky, kam pro ně mohla přijet nákladní auta. V zimě dostal Karel navíc radlici na odhrnování sněhu. To se mu moc líbilo – bydleli hned pod horami a v zimě by se bez jeho pomoci mnoho lidí z okolních vesnic nedostalo ani z domu.

Potom z chalupy zavoněla káva a Punťa i s kočkami běželi domů, pomoci pánovi se snídaní. Jak sluníčko vykouklo nad lesem, vyšel Vojta ven a Karel se celý zachvěl radostí. Otevřená vrata pustila sluníčko do stodoly a traktor se v jeho paprscích leskl jako nový. Však o něho Vojta pečoval – každý den po práci ho na dvoře ostříkal vodou z hadice, naleštil a promazal, co bylo třeba. Karel byl mohutný, vepředu měl ocelové ruce uzpůsobené na uchopení klád, vzadu měl silný naviják, aby mohl tam, kde to bylo nutné, klády tahat za sebou. A kdyby jen klády! Kolikrát už vyprošťoval ze sněhu nebo z bláta uvízlá auta, jiné traktory, i s náklaďákem dokázal pohnout. Jeho pán si ho vážil, chlapi v lese chválili jeho sílu a děti z vesnice žadonily, aby se s ním mohly svést. Přesto nebyl úplně šťastný.

Tajil to, protože se tak trochu styděl. Žárlil totiž na koně. Aby bylo jasno – nevadili mu slavní koně dostihoví, vzdělaní koně cirkusoví či obratní koně parkuroví. Ti všichni žili mimo jeho svět a v podstatě ho nezajímali. Co se ho však velmi dotýkalo, byli koně pracující v lese. Statní valaši s hustou hřívou, mohutným tělem a kopyty velkými jako talíře na polévku. Koně stahující se svými pány dřevo z nepřístupných koutů lesa, s rolničkami na postrojích a s malebnými jmény. Znal Plaváka, Šimlíka, Jiskru, Bobše a dokonce i Žemličku!

Cítil, že lidé mají radši koně než traktory, často slyšel, jak o nich s láskou a pýchou mluví. V letních večerech se u nich na zahradě často scházeli lesáci a u ohně a dobrého jídla si družně povídali. Vrata do stodoly bývala otevřená a Karel poslouchal. Muži se často bavili o práci a všichni měli rádi historky starého Kotrby, který celý život pracoval v lese s koňmi. A tak slyšel o tom, jak kobylka Myška dokázala proklouznout s kládou mezi stromy na chlup přesně, aniž by z nich odřela byť jen kousek kůry, jak Plaváka pro jeho krásu a šikovnost obdivovali všichni lidé z okolí a jak statný Goran vždy po práci trefil sám domů, ať se stahovalo kdekoliv.

Když se zkusil svěřit se svým trápením jinému traktoru, tak neuspěl. Nejenže o koních vůbec nepřemýšlel, ale dokonce ani sám neměl jméno! Pro svého pána byl prostě jen traktor a tím to haslo. „To si s tebou tvůj člověk vůbec nepovídá?“ zjišťoval Karel ohromeně. „No, občas řekne třeba – Hrome, už to zase chce olej – nebo tak,“ připustil Traktor. Karlovi to připadalo hrozné. Vojta si s ním dokonce při práci zpíval, tedy spíš si vesele hulákal do hřmění motoru, každé ráno Karlovi vykládal, kam jedou a co budou dnes dělat. Večer ho nezapomněl pochválit, a když zavíral stodolu, popřál mu dobrou noc. Punťa si s ním povídal pořád a kočky se k němu chodily hřát na plechy nad motorem. Nechápal, jak může Traktor vůbec pracovat, když si s ním nikdo nepromluví. Na koně v tu chvíli vůbec nepomyslel.

Ale neklidu se nezbavil. Měl svůj velký sen. Představoval si, že jednou vykoná něco ohromného, úžasného, před čím skutky koní úplně vyblednou a o čem se bude povídat po večerech u ohně. Neměl zrovna představu, o co by mohlo jít, ale nepochyboval, že je toho schopen. „Třeba bych mohl zachránit nějakého koně,“ napadlo ho nejednou.

Den, na který čekal, nastal uprostřed léta. Po vytrvalých lijácích se vyjasnilo, sluníčko vykouklo nad lesem, ze kterého stoupala pára. „Bude nádherný den, Kájo!“ zahlaholil Vojta, když otevřel vrata od stodoly. „Asi se dnes trochu zabahníme, ale zase porostou houby.“ Nastartoval, motor zahučel a vyjeli. Neměli to toho dne daleko, takže se Punťa nevezl v kabině, ale utíkal po svých. Přijeli do úzkého údolí, na jehož dně zurčel potok. Práce nebyla jednoduchá, protože se kácelo na prudkém svahu a klády se musely vozit nahoru k cestě. Netrvalo dlouho a na vrcholu kopce byla pořádná hromada očištěných klád zapřených o dva mohutné smrky.

V poledne si lesáci našli suchý palouček a rozbalili si obědy. Karel zůstal stát ve svahu a odpočíval. Vzduch voněl pryskyřicí, rozježděnou trávou a houbami. Však to také Vojtovi nedalo, nechal ostatní jíst a začal procházet čerstvou pasekou mezi pařezy. Neříkal nic, ale Karel si stihl všimnout, že co chvíli se mu rozzářila tvář a něco strkal do papírového sáčku od svačiny. „No jo, večer bude smaženice. A možná se bude i sušit!“ uvažoval traktor.

Najednou zaslechl něco divného. Skřípot? Praskot? Rozhodně to bylo podezřelé. Dokonce i ptáci přestali pokřikovat. Chlapi si ničeho nevšimli, seděli přece jenom o kus dál, a Vojta měl v hlavě jenom houby. Ozvalo se to znovu. Hluboké zaskřípění, zašumění větru v padajících větvích. Padajících! Karel s úlekem zjistil, že jeden z vysokých smrků držících hromadu klád se začal naklánět a padá. Kořeny se uvolnily z promočené půdy, strom povolil a klády se s rachotem začaly koulet po svahu dolů. Rovnou na Vojtu, který mezi pařezy a ořezanými větvemi neměl šanci utéct.

Karel nepřemýšlel o tom, co se smí a co ne, nastartoval motor a udělal jediné, co se ještě dalo. Vjel přímo mezi Vojtu a padající klády. Zapřel se a připravil se na náraz. Jedna, druhá, třetí, plech se mačká, tříští se sklo. Motor ztichl a z prasklé pneumatiky utíká vzduch. Víc ran už nepřišlo, klády se zachycovaly jedna za druhou a spodek hromady dokázal udržet stále ještě stojící druhý smrk. Karel se schoulil a tiše naříkal.

Vojta se konečně pohnul. Přitiskl ruce na kapotu poškozeného traktoru a šeptal: „Díky Kájo, Karlíčku. Moc a moc ti děkuju. Neboj se, budeš v pořádku…“ Z kopce se ozýval vyděšený křik ostatních lesáků. Boty jim klouzaly po trávě, jak spěchali k místu nehody. „Vojto, jsi celej?“ Za chvilku už prohlíželi rozechvělého Vojtu i poškozený traktor.

 „Je to dobrý,“ usoudili nakonec. „Nic, co by pár dní v servisu nespravilo. Ještě, že jsi za něj stačil zaběhnout. Jinak by s tebou byl konec.“ Vojta se na ně užasle zadíval. Copak oni to neviděli? Neslyšeli motor? Nikdy by se za traktor nestihl schovat, pokud by k němu Karel sám nezajel. Neříkal však nic, stejně by mu nikdo nevěřil. Koho by napadlo, že stroj něco takového může dokázat?

Za chvíli už kopec zase kypěl činností. S druhým traktorem opatrně odtáhli klády a vyprostili Karla. Vytáhli ho na cestu a zavolali tahač, aby poškozený traktor odvezl do servisu. Jiná parta kontrolovala vyvrácený smrk, za kterým se tak tak držel zbytek z hromady klád. „Je to jasný,“ pokyvoval hlavou starý Kotrba. „Voda ho podmáčela, ale namále měl už určitě v zimě. Stojí na kraji, koukám, že hned pod ním je skála, tak mu stačilo málo.“ „Rozhlédl se kolem. „Hoši, musíme to všechno odsunout o pořádný kus dál. Nemůžeme riskovat, že se zase něco stane. Tentokrát by to nemuselo tak šťastně dopadnout.“ Normálně organizoval práci, ale v hlavě mu něco vrtalo. Byl by přísahal, že slyšel motor a viděl traktor jet. Ale to přece není možné…

O týden později zase hořel na Vojtově zahradě táborák. Opékané maso vonělo, chlapi se smáli a rozprávěli. Oslavovali Karlův návrat z opravy, a jak říkali, také Vojtovo zázračné zachránění. Karel stál opět na svém místě ve stodole a ke svému nadšení měl hosta – starého grošáka Míšu. Jeho pán mu dal na slámu náruč čerstvé trávy a valach se spokojeně pustil do jídla.

 „Promiň, můžu se tě na něco zeptat?“ začal Karel dychtivě, jen co se mu zdálo, že se jeho host najedl. Kůň překvapeně zdvihl hlavu, ale přikývl. „Můžeš mi prosím tě říct, co si vy koně myslíte o nás, lesních traktorech?“

Míša se k němu otočil a Karlovi se zdálo, že se usmál. „Jsme moc rádi, že tu jste,“ začal. „Dřív jsme na všechno byli sami a byla to neskutečná dřina. Každý den, od rána do večera. Bolely nás nohy, záda, jednou nám byla hrozná zima, jindy nás ničilo horko. Práce bylo vždy víc, než se dalo zvládnout. Co jste se objevili vy, je nám mnohem líp…“

Karel se úžasem nezmohl na slovo, takže valach pokračoval. „Dnes nemusíme dělat všechno, ale volají nás jenom tam, kam vy nemůžete. Buď do strmých kopců, do mokřin nebo do chráněných oblastí. Svoji práci máme, ale nikdo se už nemusí sedřít.“

Traktor se doslova rozsvítil úlevou a radostí. „Ale mně vždycky připadalo, že lidé mají mnohem radši koně než traktory…“ Míša potřásl hlavou. „To víš, jsme živí, umíme se přitulit a lidé si s námi rádi povídají. Málokdo umí mluvit se strojem, takže si to zbytečně nepřipouštěj.“

Karel se zadíval do letní noci a pocítil hlubokou spokojenost. Zachránil svého pána a ten mu za to byl vděčný. Traktory potřebují nejen lidé, ale i koně. Takže jediný problém je v tom, že lidé si se stroji často nerozumí. Ale to se konec konců může změnit.

Byla jednou jedna mašinka a ta se jmenovala Lízinka. Byla to velká motorová lokomotiva, červená, se slušivým žlutým pruhem. Od samého začátku s ní jezdil pan strojvůdce Havrda, který s velkou trpělivostí snášel její rozmary. Byla to velice zvídavá mašinka, ráda se učila, ale málokdy se spokojila s obvyklými způsoby, jak dělat věci.

Proč musím jezdit po kolejích? Vždy vedou někam jinam, než by Lízinka chtěla. Proč bývají nádraží tak daleko od měst? Lízinka chtěla vidět náměstí, trhy, kostely, obchody, tramvaje, děti i psy. Chtěla se smočit v řece, jezdit po polních cestách a vidět zblízka pouť. 

Pan strojvůdce Havrda se jí snažil všechno vysvětlovat a zároveň ji učil věcem, které jako správná lokomotiva musela umět. Tahat nákladní i osobní vagony, plynule se rozjíždět, pomalu i rychle brzdit, nebo projíždět zatáčky tak, aby panu strojvůdci nevyšplíchla ani kapka z čerstvě uvařené kávy. A také hvízdat před železničním přejezdem, vědět, co říká rameno návěstidla, a číst správně barvy na semaforu.

Lízinka byla učenlivá mašinka a brzy postoupila od nákladních vlaků k osobním. Jezdila z Jaroměře do Pardubic, občas do Trutnova a sem tam do Staré Paky. Líbilo se jí to. A moc. Ale ne tolik, aby přestala vymýšlet neplechy. A s tou největší začala jednoho nedělního dopoledne. Pan Havrda se připravoval na odpolední směnu a přinesl si s sebou do práce kastrůlek s obědem. Paní Havrdová byla totiž báječná kuchařka a ten den se opravdu vyznamenala – uvařila voňavou svíčkovou s křehoučkými knedlíky. Vonělo to tak, že mašinka na kolejích doslova nadskočila.

„Tak tohle má být nějaká spravedlnost?“ rozčilovala se. „Já musím pít tu odpornou nechutnou naftu, zatímco pan strojvůdce si pochutnává na … na něčem tak voňavém?“ Zmatená Lízinka opravdu nevěděla, jak se lidská jídla nazývají, ale jedním si byla jistá – ode dneška už si nafty ani necucne. Kdepak, ona už bude jezdit jedině na omáčku s knedlíky!

Pan strojvůdce Havrda jen pokrčil rameny. Byl na Lízinčiny vrtochy zvyklý a pomyslel si: „Proč to nezkusit? Však ona sama přijde na to, co je pro ni nejlepší.“ A vzal dvě plastová vědra a vyrazil do jídelny. Tam si kuchaři dělali legraci, co prý toho pan Havrda najednou sní, ale zrovna jim zbyla spousta koprové omáčky, tak mu ji i s knedlíky bohatě nandali.

Mašinka byla nadšená. Koprovka nebo svíčková, ona to stejně nepoznala, hlavně že to nebyla nafta! A tak začalo zvláštní období. Lízinka se brzy seznámila s kuchaři z Jaroměře, Pardubic, Hradce Králové, Trutnova i Staré Paky. Ti si panečku libovali! Nikdy neměli vděčnějšího strávníka. Jenom kdyby toho nemuseli vařit tolik. Jenom knedlíků bylo potřeba na jednu porci 20 šišek!

Bylo to začátkem listopadu, když se od pana strojvůdce dozvěděla úžasnou novinu: nejpozději do dvou týdnů začne tahat rychlíky z Pardubic až do Liberce! To byl velký úkol a Lízinka byla velmi vzrušená. Poveze lidi v hezkých moderních vagonech, nebude muset stavět na každé zastávce a výpravčí v červených čepicích ji budou zdravit s plácačkou pod paží. A ona pojede a pojede, přesně podle jízdního řádu. A poveze i rychlou poštu!

„No nevím, kolik těch knedlíků budeš muset v Pardubicích sníst – do Liberce je daleko…“ poznamenal pan Havrda jen tak mimochodem. Rozzářená mašinka se trošku zarazila. Je pravda, že na naftu se jezdí přece jen trošku snáz, ale ta chuť, fuj! Však ona to zvládne. A znovu začala s panem strojvůdcem opakovat předpisy, časový plán a další povinnosti, které ji čekaly.

Večer před tím vytouženým dnem mašinka dlouho koukala na nebe a zkoumala počasí. Nebe bylo jasné a hodně se ochladilo. Slabý mráz postříbřil koleje, které se tiše leskly mezi temnými pražci. Potom ji už pan strojvůdce zavezl do pardubického depa a popřál jí dobrou noc. Mašinka sice byla přesvědčená, že neusne, ale za chvilku už pochrupovala.

Když ráno vyjeli, nestačila se Lízinka divit. Celý svět zbělal! Sníh pokryl krajinu nadýchanou peřinou a pořád padal a padal. Hravý vítr honil sněhové vločky, nafukoval závěje, štípal do tváří a fičel do uší: „Zima je tady! Schovejte si uši a nazujte teplé boty! Omaluju vám tváře a nosy načerveno, profouknu každou škvírku a shodím sníh za krk! Zima je tady!“

Mašince se to úžasně líbilo, byl to první sníh, který viděla, a změněný svět ji fascinoval. Ale ouha! Zjistila, že to má i své odvrácené stránky. Kola ji zábla, na zasněžených a namrzlých kolejích jí prokluzovala a mašinka se jen stěží pořádně rozjela. A ty stěrače! Nemohla je zastavit ani na chviličku, okna jí zamrzala a Lízinka musela zapnout všechny síly, aby se dokázala pohybovat a pořádně zahřát.

Netrvalo dlouho a připojili ji před řadu čekajících vagónů. Když ohlásili, že na druhém nástupišti je připraven k odjezdu rychlík do Liberce přes Jaroměř a Starou Paku, tak mašinka div nepukla pýchou. Ten rychlík – a jak si vychutnávala to slovo rychlík – to byla ona! Cestující si hledali místa ve vyhřátých vagonech, děti se hádaly o místa u okénka, zatímco babičky a dědečkové jim mávali z nástupiště. Nakonec přišel pan výpravčí v červené čepici a svojí plácačkou ukázal zelenou. Mašinka se rozjela tak polehoučku, že si lidé ani nevšimli, že se už jede.

A jelo! Lízinka si vychutnávala rychlost a s hrdostí sledovala, jak jí návěstidla stavějí volnou cestu. Když projela první stanicí, kde nemusela zastavit, jako by o pořádný kus povyrostla.  V Hradci Králové byla na minutu přesně, stejně jako v Jaroměři. Ale když tam čekala na nádraží a poslouchala, o čem si povídá pan strojvůdce s výpravčím, trochu zneklidněla. Blížila se k horám a sněhu pořádně přibylo. Už jí nepřipadal jako krásná hračka, ale stával se hrozbou. Nakonec byla ráda, že může vyjet. Ať ji čekalo cokoliv, chtěla to mít za sebou.

I když se to nezdá, trať z Jaroměře do Dvora Králové stoupá pěkně do kopce. Lízinka si toho nikdy pořádně nevšimla, protože těch pár vagonků osobáčku tam vždy vytáhla bez jakýchkoliv potíží. Teď to ale bylo jiné. Namrzlé koleje podkluzovaly, vítr je co chvíli zavál sněhem a ty krásné moderní rychlíkové vagony byly tak těžké! Lízince docházely síly. Ráno sice snědla mimořádně velkou porci rajské omáčky a knedlíků bylo také dost, ale jak se zdálo, co stačilo pro pana strojvůdce, nemohlo stačit lokomotivě.

Přestože ji pan Havrda povzbuzoval jak mohl, nedojeli ani ke Kuksu. Kousek od zastávky vlak zastavil a Lízinka byla ráda, že ho dokázala pořádně zabrzdit. „No to je mi nadělení,“ bručel si pod fousy pan strojvůdce. „Prvně s rychlíkem a takhle to dopadne. Nezbývá, než abych volal o pomoc.“ Mašinka tiše stála a hrozně se styděla. Slyšela cestující, jak se rozčileně ptají: „Proč stojíme? Co se stalo?“ A někteří se už zlobili: „Co je to za pořádek? Takhle nestihneme přípoj ve Staré Pace!“

Ale pan Havrda neztrácel čas a už telefonoval: „To jsi ty Jardo? Mám malér, jedeme s libereckým rychlíkem a stojíme před Kuksem. Potřebujeme hodit aspoň do Dvora a řekl bych, že to bude chtít nějakou naftu… Dobrá, připravíme se.“ A otočil se k Lízince. „Máš kliku, Jarda má volno, takže bere svůj lokotraktor a jede. Odtáhne nás a ty si ve Dvoře dáš tolik nafty, kolik se do tebe vejde. Když si pospíšíš, tak to do Paky stihneme ještě před časem běžného odjezdu.“ Nakonec zvýšil hlas: „A o knedlíkách už nechci slyšet ani slovo, je to jasný?!“

To se ví, že bylo. Lokotraktor Vojta byl starý, oprýskaný, původně zelený a kromě posunování už jenom tahal vlečku do teplárny. Politoval Lízinku a ochotně táhl celý vlak. Moc rychle mu to nešlo, ale netrvalo dlouho a zastavili na nádraží ve Dvoře Králové. Cestující ještě chvíli reptali, ale nakonec se uklidnili, když jim pan průvodčí slíbil, že za chvilku se pojede. A Lízinka? Ta pila naftu, až jí v nádrži žbluňkalo. Nakonec motor zahučel, světla se rozsvítila a Lízinka se připojila k vagonům. Cítila, jak ožila. Frajersky si pískla, pan výpravčí ukázal zelenou a mašinka vyjela. Co je to sníh, co je to led, když máte plno sil? A vlak uháněl zasněženou krajinou, lidé si povídali, spali, děti si hrály a všichni byli zase spokojení.

Díky plánované pauze ve Staré Pace se mašince podařilo dohnat zpoždění a do Liberce přijela zase přesně na čas. Pan Havrda Lízinku pochválil, ale když jeli do depa, ještě dodal: „Zítra ráno vypiješ všechnu naftu, kterou dostaneš. A když budeš hodná a nebudeš se ošklíbat, přinesu ti švestkovou buchtu!“ Mašinka ráda souhlasila, ale hlavou jí vrtala taková malá myšlenčička: „Jakpak by se asi jezdilo na cukroví?“

Milí Zvířetníci, dnes si budeme povídat o tom, jak se jezdí… no nejen v Hobitíně, protože já jsem už jezdila všude možně. Tak si hezky sedněte a poslouchejte

Ti, kdo z nějakého důvodu nemohou Rádio Dede spustit, najdou jeho textovou podobu zde 

Tento týden dovršila naše anglická ovčáčí holčička Blackberry neboli Ostružinka deset týdnů života. Co se za tu dobu stihla naučit a zažít? Tak nejdřív se neztratila mezi svými sedmi sourozenci, potom absolvovala dlouhou cestu, objevila nový domov, ochočila si novou paničku, pánečka a jednomu postaršímu psímu gentlemanovi převrátila život naruby.

Sedím teď s počítačem v zimní zahradě a pokouším se psát. Nejde to snadno, naše malá výtržnice je jako obvykle se mnou a drží mě ve střehu. Co jsem se snažila napsat tyto řádky, si stihla asi tři minuty hrát s hračkami jako hodné štěňátko, poté mi ukradla použitý papírový kapesník (sebrala jsem jí ho), z poličky s potřebami na malování uzmula lahvičku inkoustu v papírové krabičce (zachránila jsem ho dřív, než lahvička stačila vypadnout), zkusila spadnout do fontánky při pokusu se napít (miska s vodou stojí vedle), shodila naskládané květináče a vysypala z nich poslední zbytky hlíny (Jedeš!), zkusila zatáhnout za prádlo pověšené na sušáku (Berry! Jestli to zase shodíš!), s pohledem ostražitě upřeným na mě demonstrativně zatáhla za třásně na koberci (Tady stačil můj pohled – tohle jsme si vyříkaly už několikrát ) a nakonec zhnusena z té nudy odešla na dvorek překulit se Kazanovi přes hlavu.

Když říkám přes hlavu, nemluvím nijak obrazně a myslím skutečně přes hlavu. Jest to její oblíbená kratochvíle, kterou Kazan trpělivě snáší. Základním předpokladem provedení cviku je ležící Kazan, nejlépe odpočívající, tedy nepříliš bdělý Kazan. Tehdy se Berry krok sun skok přiblíží a pro začátek si opře přední tlapky o Kazanův krk. Zkusí mu ožužlat ucho, a pokud jí to projde – neboli Kazan jen zatřepe hlavou a nebafne, tak leze dál. Boří se tlapkami v jeho husté hřívě, vesele se směje, a skončí tak, že má pupík za Kazanovýma ušima, přičemž a po každé straně trpělivé psí hlavy plandá půlka rozjařeného štěněte. Nakonec to Kazan nevydrží, výtržnici sklepe, vstane a přesune se jinam. Ona za ním hopsá a těší se, až si zase lehne, protože tenhle velký laskavý pes je ta nejlepší prolézačka na světě, že ano…

 ***

Eh, promiňte přerušení, musela jsem jít házet pískací míček, nebo by mě ta malá potvora upískala. Běhat za něčím hozeným ji začalo bavit teprve včera a je svým novým objevem stále okouzlena. Ale nesmím to házet jenom jí – to by bylo špatně, bez Kazana to nejde. A myslí si to kupodivu i Kazan a já vím proč. Je to totiž takové déja vu. Já hodím míček, Kazan se pro něj rozeběhne a malá peláší za ním. Kazan chytí míček, vrací se a Berry poskakuje po jeho boku, vyskakuje mu k tlamě a snaží se mu míček vzít. A Kazanovy oči jsou plné smutku i radosti zároveň, protože přesně tohle mu dělal celý svůj život Daník. Daník, kterého sice aportování čehokoliv vůbec nebavilo, ale snaha ukrást Kazanovi získaný aport ho naopak bavila velice velmi. Změna tu je jen v tom, že když příště hodím míček Berry, tak ona pro něj doopravdy běží.

Hledání Daníka, nebo spíš radostnou připomínku věcí minulých jsem zažila i při jiné situace – při nasazování obojků. Používám poměrně hloupý povel „hlava“ a očekávám, že psi radostně přiběhnou a nastaví hlavu tak, abych jim mohla přetáhnout obojky. Daník s Kazanem byli zvyklí se při podávání hlav vesele navzájem okusovat a vůbec vždy dávali najevo, jak je „hlava“ těší, jelikož to znamená, že se jde ven. Bylo to pravda trochu nepraktické a asi ne moc systémové jim tohle kočkování trpět, ale já jsem obvykle měla radost, že oni mají radost, a tak jsem jim natahovala obojky přes zakusující se čumáky, říkala uhni ty troubo, a ani jsme se moc nezdrželi.

Potom zůstal Kazan sám a natahování obojku ho ani trochu nelákalo, často prostě zůstal ležet a jen strpěl, že mu ho dávám. Potom se do rodiny vřítila naše malá výtržnice a věci se začaly měnit. Po pár dnech dostala hezký malý červený oboječek a po prvních pokusech s jeho nasazováním a nošením se vrátil můj starý zvyk. Zavolám – pejsci, hlavy! A pejsci přiběhnou, první dostane hlavu Kazan, druhá Berrinka. A bylo to předevčírem, když jsem Kazana před nasazováním hlavy škádlila a on se potom zapomněl a ze samé radosti si chtěl okusovat Berry, stejně jako vždycky okusoval Daníka. Bylo však vidět, jak se na poslední chvíli zarazil… a já jsem pochopila, že to není proto, že by Berry vyčítal, že není Daník, ale prostě proto, že je fenečka ještě moc malá a nemá pevnou srst, díky které je takové okusování příjemné a ne bolestivé. Ale věřím, že až Berry povyroste, vrátí se Kazanovi další kousek starých časů.

***

A jaká Berry vlastně je? Fyzicky je to poměrně drobné pěkně tvarované štěně na opravdu velikých tlapkách. Každý, kdo ji vidí, nejdřív reaguje na její jemný leskle černý kožíšek, takže první dojem je možné shrnout do anglického slova fluffy, tedy něco jako chundelatý, načepýřený… – ano, řekne to odhadem 95 % lidí, které potkáme a o štěně se zajímají. A druhý poznatek následuje hned po „fluffy“ fázi a dal by se shrnout do výkřiku – jéžiš, ta má veliké tlapy! Ta vám ale vyroste! Je fakt, že když ji musím umýt, nebo když skočí do potoka a srst jí slehne, tak je ten nepoměr mezi drobným tělem a obrovskými tlapami tak trošku bizardní. Ale počítám, že se to časem srovná a budeme mít fenku normálních proporcí

Zatím je převážně černá, pálení má nacákáno na tlapkách, naznačeno na hrudi, pod krkem, na tvářích a pod ocáskem. Pod bradou má maličký světlý flíček a oddávám se naději, že by mohla mít i světlé obočí. Proč naději? To je jednoduché – psi s celočernou tváří to mají s lidmi těžší, lidé se jich obvykle víc bojí a tedy je zde možnost častějších nedorozumění a konfliktů. Chápu, že to zní divně, ale za ty roky s Nazgúly jsem si to mockrát ověřila. Dokud měl Daník celou černou hlavu (černí psi s pálením musejí do konečného vybarvení obvykle dorůst), tak se ho lidé báli víc než Kazana, a to navzdory tomu, že byl výrazně menší. Když se mu později hlava probarvila, byla situace lepší, ale přesto byl větší, ale světlejší Kazan stále a stále považován za hezčího, milejšího a tedy i z pohledu cizích lidí bezpečnějšího…

Pokud jde o povahu, tak těžko říct – jsme na samém začátku. Zatím mohu říct, že je nebojácná, důvěřivá, nejspíš bude chytrá a bude mít smysl pro humor Zdá se, že nebude úplně umanutá, pokud si dá člověk záležet, tak se nechá přesvědčit. Rozhodně je to kosatka dravá – hop, skok a útok – to je její nejběžnější denní praxe. Loví cokoliv – hračky, Kazana, naše nohy, smeták, smetáček i s lopatkou, naše nohy, mop, vysavač a zase Kazana. Jednou se jí povedlo packou připlácnout čmeláka, ale to jsem ji okamžitě hnala pryč – úplně mi stačí, že Kazan loví vosy… Popravdě hezky si ji mohu pomazlit, jenom když je ospalá, nebo ještě lépe rozespalá. Jinak se mi při mazlení snaží ukousnout aspoň nos – když už nedosáhne na ty kalhoty

Samozřejmě se ji snažím lov na naše nohy a kousání odnaučit, ale potíž je v tom, že jak se zabere do hry, tak uteče příliš daleko od svého mozku a než jí něco dojde, tak to prostě chvíli trvá. Na lovení nohou zabírá jednoduchá metoda – prostě se zastavím. Nohy se nehýbou, legrace končí. Je fakt, že se tak moc daleko nedojde, ale to je ku prospěchu věci, protože ona jít chce. Kazan je na tom hůř než my – malá se mu věčně plete pod nohy, podbíhá ho napříč i nadél (jednou ji tak omylem počůral a já ji pak musela vyprat ), a s neskutečnou vervou se mu zakusuje do hřívy na krku. Popravdě běžným jevem na vycházkách je klidně kráčející Kazan, kterému visí na krku zakousnuté cosi, vypadající jako veliké chlupaté černé klíště s ocáskem. On jí to trpí a jsem přesvědčená, že dobrovolně a možná i rád, protože když jí má doopravdy plné zuby, tak ji umí rázným bafnutím bezpečně usměrnit. Abych byla upřímná, jde mu to líp než mě.

Další výukovou lekci Kazan předvádí kdykoliv se zmocní něčeho, o co Berry také hodně stojí. To potom leží, okusuje to, a po očku sleduje malou výtržnici, která zahájí obléhání. Ze všeho nejdřív jde na věc přímo a pokusí se lákavou kořist Kazanovi prostě sebrat. To se jí samozřejmě nepovede. Kazan strašlivě zavrčí (Když to udělal poprvé, tak jsem se fakt lekla, já ho za celý jeho život mockrát vrčet neslyšela!), ukáže tesáky a Berry hbitě odskočí. Potom ho začne obíhat a pokusí se ho ukecat – statečně skoroštěká, a když se jí nedaří, přejde do mňoukání a kvílení. Taky marně, Kazan snadno odolá.

Následuje série lstivých úskoků, kdy se Berry snaží naznačit, že to něco v Kazanových tlapách ji vůbec nezajímá, že si chce jen mírumilovně lehnout tady vedle… a kousat si jetelíček, koukej… a chňap! Na to Kazan jenom bafne a útočnice se s vykvíknutím bleskově překulí z jeho dosahu. Kazan má přivřené oči a jenom záblesky naznačují, jak se situací baví. Takhle to vydrží i dvacet minut, ale konec je vždy stejný. Kazan prohlásí hru za ukončenou a onu věc Berry přenechá. Ta ji uchmatne, chvilku lítá ve vítězném sprintu kolem, aby za chvilku kořist pohodila a šla se podívat, jestli se nedá ukrást něco zajímavějšího.

Berry se ale umí zabavit i sama a jedním z nejkomičtějších představení je její boj s nerezovou miskou. Miska je samozřejmě nejzajímavější, když je plná. Berry je dobrý strávník, když misku plním, tak už ječí nedočkavostí, poskakuje, chybí jen metání kozelců. Potom se vrhne do jídla a bleskově misku vyluxuje – kdo ví, kdo by jí to sežral, kdyby se jen na momentík zastavila! Najedená se překulí k misce s vodou, důkladně se napije a zamyšleně si sedne. Úplně vidíte, jak jí to v té hlavince šrotuje. Snědla jsem všechno nebo ne? Miska se blýská vylízaná dočista do čista, když pejsku napadne to jít zkontrolovat.

A potom se to stane – z misky na Berry někdo kouká! Je černej! A určitě jí všechno sežral!! Berry nezaváhá a zaútočí. Chytí misku do zubů a praští s ní o dlaždice, až se chudák miska se strašlivým řinkotem roztočí. Ještě se nezastaví, když do ní Berry praští tlapkou a odmrští ji – opět s patřičným zařinčením – o kus dál. Následuje další útok, často absurdně vylepšený tím, že Berry do misky omylem šlápne některou ze svých nadměrných tlap. Miska ujede a Berry to uklouzne, což ji utvrdí v urputné snaze zlikvidovat vetřelce. Brzy začne legračně vrčet a skoroštěkat, miska řinčí a zvoní na dlaždicích a já se směju, protože tohle je čistá groteska.

Další grotesku si zažíváme u potoka – pardon, u naší Eden River První seznámení s vodou jsem Berry naplánovala kousek od pramene, dřív, než se napojí voda z rybníků. Vody je tam po kotníky, oblázkové dno, potok nemá na šířku ani dva metry, tedy skvělá školka pro štěně. Berry se tam vrhla bez zaváhání – vždyť tam šel Kazan! Bylo teplo, voda byla příjemná a Berry se rozhodla, že má tedy vodu ráda. Asi čtyři dny poté jsme šli už k „velkému“ brodu, kde je teď na některých místech kolem dvaceti centimetrů vody, jinde méně.

Bylo horko a Kazan do vody skočil opravdu s úlevou. Berry nezaváhala – když skočil Kazan, skočí přece taky. A hupla do vody pořádného psího placáka. Voda se rozstříkla kolem a já jsem měla dojem, že slyším, jak se fenka radostně směje. Tak tohle byla ta pravá legrace! Honem ven a hup, tentokrát na Kazana ležícího pohodlně v líném proudu. Odrazila se od něj a zahučela do vody. No to byla psina Vyskočila z potoka a utíkala nahoru do břehu, snad aby se mohla ke skoku lépe rozeběhnout. Kombinace nepříliš dobré koordinace rozevlátých končetin a uklouzaného mokrého jílu měla logický následek – Berry se překulila v parádním parakotoulu a klouzala břehem dolů. Co? Cožeseto? Vykulené oči naznačovaly, že Berry vůbec nechápe, kdo jí takhle proradně podrazil nohy.

Podezíravě na mě koukla, oklepala ze sebe malou část bahna, které se na ni přilepilo, a opatrně se přiblížila k potoku. Zamrzelo mě to, její bláznivý styl mi připadal lepší, než možná bázlivost. Trochu jsem ji do vody lákala, ale už se nedala přesvědčit. Nechala jsem to tak, stejně už za chvilku běhala, jako by se nic nestalo. Doma jsem ji vyprala v teplé vodě (po kolikáté už??), kvičící zabalila do ručníku a chystala se ji utěšovat. Nemusela jsem se namáhat, byla jsem ráda, že jsem ji aspoň trošku vysušila, protože ona prostě musela hned teď… už ani nevím co, nejspíš něco zakousnout. Druhý dnes jsme opět zamířili k potoku, opět bylo teplo a Berry mě velmi potěšila, protože jakmile zjistila, že jdeme skutečně k vodě, tak zrychlila a hned si radostně skočila placáka

Voda v potoce ale není jediná, kterou si Berry oblíbila. Miluje zalévání, protože je strašně ráda zalévána. Klidně ze zahradní konve, ale z hadice je to prý mnohem lepší. Tam je totiž možné vodní proud lovit, uskakovat před ním, bláznivě skoroštěkat, lítat kolem jako blázen a strašně se smát. Zatím je to jediná činnost, kde nemá Kazanovu oporu ani podporu. To proto, že Kazan, stejně jako Daník a před nimi i Max, vodu z hadice vůbec rád nemá. Mám dojem, že mu voda z hadice splývá spíš s povinnou koupelí, než s oblíbenými vodními hrátkami. Když spolu s Berry večer zaléváme, tak se odklidí na zahradu pod Velký strom a sleduje nás shovívavým pohledem – když nás to baví…

O tom, jak se Kazan o Berry doopravdy zajímá, jsem se přesvědčila, když jsem se s ní dnes vrátila od veterináře. Nejdřív se mu ale ani trochu nelíbilo, že Berry dávám do auta a jeho neberu s sebou. Odmítl čekat doma, tak jsem ho nechala v kotci. U veterináře jsme sice byli kvůli očkování objednaní na určitou hodinu, ale měli zpoždění, tak jsme tam dost dlouho čekali. Když jsem s ní konečně přijela domů, tak jsem zaparkovala na dvorku a nejdřív šla pustit Kazana. Ten štěkal – nedočkavě, a připadalo mi, že i trochu úzkostně. Tak jsem otevřela kufr auta, kde byla přepravní bedna s Berry, a Kazan tam okamžitě strčil nos. Ta úleva, že ji tam našel, byla dojemně zřejmá. Chápala jsem ho. Vždyť jsem to byla já, kdo jsem odvezla Daníka a on se už nevrátil.

S tím, jak má k Berry blíž a blíž, se však zase vrací jeho určitá rezervovanost v projevech určených nám. To je tak. Kazan je od přírody nemazlivý pes. Když překypuje láskou tak, že to musí dát najevo, tak jen přijde a silně si ke mně nebo jinému členu rodiny přitiskne hlavu a nechá se drbat. Když má velikou radost, tak se překulí na záda a dělá „malého pejska“, to jest chytá nás tlapami a směje se – a koukají mu přitom z tlamy horní tesáky, což maličko kazí dojem Když osaměl a přešel ho ten nejhorší žal, tak výrazně rozšířil svůj repertoár v komunikaci s námi. Bylo to zvláštní a těšilo mě to, i když jeho radostné vytí v pět ráno u Martinovy postele – aneb mám tě pánečku tak rád a koukej, venku už svítá – bych si docela odpustila.

Když k nám přišla Berry, tak se asi týden v jeho projevech nic neměnilo, ale potom bylo vidět, jak část své potřeby komunikovat opět přiklání od nás k jinému psu. Trošku mě to zamrzelo, přece jen „nový“ Kazan byl takový osobnější, ale potom jsem si uvědomila, že to ode mne není ani spravedlivé ani moudré. Ten osobnější pes byl totiž hluboce nešťastný pes, který u nás hledal něco, co mu vždy poskytovalo jeho psí dvojče. Nemyslím, že by jeho láska a oddanost k nám byla předtím menší a potom větší, jen neúměrně vzrostla jeho osamělost a on se ji snažil řešit.

Stejně tak si myslím, že až vezme konečně přítomnost Berry v naší rodině za samozřejmou, tak se jeho chování k nám zase změní. Protože teď je ve fázi staršího sourozence, kterému se narodila sestřička. Je rád, ale možná se cítí přece jen trochu odstrčený – navzdory mé snaze mu dávat viditelně najevo, že jeho postavení v rodině i v našem srdci se rozhodně nezměnilo.

Je to složité splétat novou smečku, a zároveň je to fascinující. Snažím se vnímat věci správně a nedělat moc chyb. Daník mi strašně chybí a mockrát jsem se přistihla při myšlence, jak ráda bych vrátila čas zpět. Seberoztomilejší štěně nemůže nahradit staršího milovaného psa, který pevně prorostl do vašeho života. Jenže to nejde a já se snažím tyto myšlenky od sebe vědomě odsouvat, protože nejsou správné a Berry by je mohla vycítit. Když mi usne na nohách, nebo na mě upře svá malá očka plná důvěry, tak cítím, že ji nemohu zradit. Vždyť stačí nějakou dobu počkat, a i toto nezvedené štěně vyroste v dospělého psa, jehož život se tisíci nitkami drobných příhod a každodenních zvyků pevně sváže s mým.

Další fotky najdete zde

Milí Zvířetníci, dnes vám píšu, protože s vámi potřebuju něco probrat – něco důležitého. V tomto případě budoucnost naší staronové hospůdky.

Náš Zvířetník má za sebou pět měsíců samostatné existence. Po přesazení na nové místo se hezky ujal, zakořenil, mezi starými lístečky se ukázaly i nějaké nové. Takže je čas na to, aby se nám také trochu rozrostl.

Já sama mám mnohé plány – některé jsou rozmyšlené a čekají na spuštění, jiné jsou ve fázi příprav. Tak například co nevidět spustíme novou relativně samostatnou rubriku, která se bude zabývat historií. Bude se jmenovat Zvědavé Historično a povede ji Andy. Možná vás to překvapí, ale i tato rubrika bude interaktivní – rozhodně nečekám, že budete jenom pasivně číst, co někdo jiný napíše.

Dějiny se totiž zdaleka netýkají jen států a jejich významných představitelů, jak by se mohlo zdát, když nahlédnete do učebnic dějepisu. Dějiny tvoří lidé, významné události nechávají své stopy v rodinných historiích, jsou osobní. Jen tak nebývají moc často zachycovány. A já bych tady ráda otevřela prostor i pro právě takto viděnou historii!

Mnohé věci pamatujete vy sami, další pamatují vaši rodiče a prarodiče, jiné se v rodinách po léta vyprávějí. Jsou to pohledy na historii takříkajíc zevnitř, často vidí jen nějakou výseč z dějinných zvratů, ale vidí ji pravdivě, většinou bez nánosů ideologie, která obvykle vede ruku tvůrcům oficiálních učebnic. A právě takové příběhy, či jejich střípky by nám měly otevřít nový – a velmi zajímavý a užitečný – pohled na naše dějiny.  

Jak doufám, nezůstane Zvědavé Historično dlouho samotné a časem přibudou další větve, díky kterým se Náš Zvířetník rozkošatí. Mám například v plánu zavést ještě rubriku zahradnickou, ale to nemusí být všechno. Tady totiž přicházíte na řadu vy – čtenáři Zvířetníku. Zajímá mě váš názor, co byste na Našem Zvířetníku rádi našli zrovna vy a proč. Případně – co byste pro takové rozkošacení mohli udělat.

A tak vás všechny – myslím tím opravdu všechny (!), včetně mlčících čtoucích – vyzývám: Napište mi prosím, jak byste si zrovna vy představovali další rozvoj Našeho Zvířetníku. Existuje něco, co vám tu chybí? Vyznáte se v nějakém zajímavém oboru a myslíte si, že by to ostatní také zajímalo? Znáte pozoruhodné lidi, jejichž názory by nás obohatily? Hledám nové nápady, hledám autory specializovaných textů – líbila by se mi třeba i rubrika zabývající se vědou a vůbec lidským poznáním…

A nyní další věc: Pošlete mi prosím svoje názory mailem, kde do předmětu zprávy (subject) napíšete Náš Zvířetník. Samozřejmě uvítám i diskuzi na stránkách, ale pokud se mám vašimi náměty seriózně zabývat, chci s vámi komunikovat jednotlivě. Díky jednotnému předmětu zprávy budu moct vaše maily snadno vytřídit od ostatní pošty… Vy, kdo mě zatím neznáte, buďte ubezpečení, že ochranu osobních údajů beru vážně, takže osobní mail neznamená, že bych něco zveřejnila bez vašeho souhlasu.

Když už vás tu mám, tak bych ráda oznámila ještě jednu věc: Od začátku července do konce srpna přechází NZ na prázdninový režim, což znamená obvykle jeden článek denně s tím, že o sobotách se bude střídat Chatník s články z archivu. Víkendová čtenost v létě obvykle hodně klesne (aby ne, dají se dělat mnohem zajímavější věci než vysedávat u PC ), takže „sobotní“ autoři přicházejí o zaslouženou pozornost.

S tím souvisí moje váhání, pokud jde o Rádio Dede. Opravdu bych ráda věděla, jestli je o jeho vysílání zájem, nedělní vydání ho již dnes odsouvá na pokraj zájmu a tak si nejsem jistá, jestli s ním v letních měsících pokračovat. Ocením, když svůj názor napíšete do mailu…

A na závěr bych vám, milí Zvířetníci, ráda poděkovala za váš zájem, za vaše příspěvky, za vaše diskuze. Protože je to vaše zásluha, že jsme si dokázali vytvořit náš ostrůvek pozitivní deviace, naši hospůdku, kde je nám fajn.

Vaše Dede