V půlce února k nám severní studená vlna zavála nepříjemně studené počasí. Už jsme si libovali, že letošní zima vlastně žádnou zimou nebyla a bác – najednou z odpoledních +20 do večera teploty rychle poklesly a ráno jsme se probudili do sedmi pod nulou. Sluníčko teploměr sice přes den vytáhlo na sedm nad nulou, ale chladno zůstalo ještě několik dalších dnů.
A zrovna v jeden hodně studený večer jsme jeli na představení pěveckého souboru místní školy. Parkoviště bylo zaplněné, takže jsme po skončení museli v zimě a větru jít k autu dost daleko. To se za krátkou jízdu nestačilo vyhřát a doma jsem vystoupila celá prokřehlá. V posledních letech (asi i rozmazlená jižanským počasím) snáším zimu čím dál tím hůř. Většinou mi pro zahřátí stačí vstup do teplé místnosti, extra svetr, pohyb, hrnek kakaa, kávy nebo něčeho silnějšího. Někdy mi ale chlad projede celým tělem tak rychle a silně, že se rozklepu, nezadržitelně drkotám zuby a není se mnou kloudná řeč.
Přesně to se mi stalo po návratu z koncertu. V mém případě znám jedinou pomoc – horkou vanu! A to okamžitě. Sotva se kůže dotkne teplé vody, cítím, jak se ledová kostka – já – kvapem rozpouští, zuby přestávájí drkotat a křeče v těle povolují. Stačí mi pět nebo deset minut, abych vyšla z koupelny krásně prohřátá, s úsměvem ve tváři a znovu zcela v pohodě. Pro delší udržení pocitu tepla si většinou ještě dám štamprle slivovice nebo becherovky a je mi blaze.
Vana je můj každodenní společník. Na krátké objetí teplé vody se každý večer vysloveně těším. V opravdu horkém létě mi stačí teplá, nebo jen vlažná voda, zato v zimě si pouštím (a snesu) vodu, u které by asi jíní křičeli, že je to pálí. Naši angličtí přátelé jsou vanoví, moje švagrová naopak pouze sprchovací. Manžel střídá vanu se sprchou podle chuti a času, ale i on dává vaně přednost.
Já si nevzpomínám, že bych se v našem domě kdy sprchovala. I na rychlé omytí těla lezu do vany. Ty zdejší jsou mělčí, než evropské a i kdybych si chtěla vychutnat plnou vanu, voda by mi sahala tak kus nad pas. Já ale k prohřátí nepotřebuji hloubku, potřebuji teplotu. Přestože je u nás voda levná, přeci jen mi přijde hazard napustit si na pětiminutovou koupel vanu do maxima. Naštěstí jsem stále dost ohebná, takže mi stačí voda do necelé poloviny. Pak se ve vodě přetáčím jak prasátko na rožni a šplouchám na sebe vodu tak dlouho, dokud se neprohřeje celé tělo.
V dětství jsme v pražském bytě koupelnu neměli. Na povinné koupání svých ratolestí mamince sloužila plechová vanička. Postavila ji na velký kus igelitu v obývacím pokoji a naplnila horkou vodou. S bratrem jsme se ve vaničce vystřídali a maminka pouze tomu druhému do chladnoucí vody přilila další hrnec horké. Teprve, když mi bylo asi deset let, nechali rodiče dlouhou místnost se záchodem předělat na koupelnu. Velká hluboká vana na nožičkách se tam krásně vešla a vodu do ní ohříval bojler na zdi.
Možná už tehdy jsem se do vanové koupele zamilovala a je to láska na celý život. V naší rodině (především z maminčiny, ale i tatínkovy strany) máme křečové žíly, a na ně horká lázeň asi není to nejlepší. Naštěstí jsem je podědila nejméně, takže hřeším a riskuji, protože vanového požitku se odmítám vzdát.
Ve všech bytech, kde jsme v Evropě bydleli, byly velké, hluboké vany. Zato při cestování jsme mockrát v pokoji měli pouze sprchovací kout, což pro mne bylo doslova utrpení. Hlavně v zimě, kdy jsem večer celá prokřehlá prahla po vnoření do horké lázně. Sice jsem se pod sprchou různě kroutila, ale nikdy to nebylo ono. Zatímco jsem si proudem horké vody (z hlavice sprchy, nebo ruční) hřála nahrbená záda, cítila jsem chlad na hrudi a naopak.
Vždycky jsem si byla jistá, že vyplýtvám daleko více vody, než kdybych si mohla lehnout třeba jen do mělké, ale horké vany. Ale ať už v pokojích byla vana nebo sprcha, posílala jsem tam nejprve otužilejšího manžela, aby mi zjistil teplotu vody. Když se mi nezdála dostatečně horká, raději jsem se koupele vzdala. Pro zahřátí jsem si dala jen becherovku (naše tekutá první pomoc, kterou jsme všude vozili s sebou) a zachumlala jsem se do peřin.
Někteří milovníci vanové rozkoše tvrdí, že si ve vaně čtou. Zajímalo by mě, jak potom taková kniha vypadá. V dřívějších dobách jsem vydržela lebedit si ve vodě mnohem déle než dnes. Tehdy jsem si ve vaně také někdy četla, ale jen časopis. Nevadilo mi, že mu provlhly listy (třeba jen horkou parou), protože jsem ho pak stejně vyhodila. Dneska už ve vaně dlouho nevydržím. Jakmile se tělo prohřeje, lezu ven, stačí mi to. Déle mě to v ní nebaví a jsem pak až příliš rozpařená.
Jsem osoba silně zimomřivá a vím, že v domě, kde by byl jen sprchovací kout bych byla nešťastná. Horká lázeň je pro mne lék snad na všechny neduhy. Miluji vanu!!!
Marička Crossette
