Galicie je bývalé království na severozápadě dnešního Španělska, které bylo po mnoho století důležitou součástí evropských dějin. Galicijci jsou původně keltský národ, který přijal latinskou kulturu a latinu na přelomu letopočtu. Galicie byla zároveň prvním „barbarským“ královstvím v Evropě a hrála významnou roli u takových událostí, jako byla reconquista nebo objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Přesto galicijskou svébytnost téměř zlikvidoval režim generála Franca, takže se Galicijci stali jedním z „malých zapomenutých národů“, jehož kořeny a jejich přežití závisí na pomoci státu i Evropské unie.

Galicijci mají opravdu bohatou historii, přesto o jejich osudech před objevením Římany víme jen velmi málo – prakticky výlučně z archeologických zdrojů. Jednalo se o keltský kmen, jehož kultura se označuje galicijsky cultura castrexa, tedy česky kultura hradišť. Do dnešních dnů se dochovaly základy mnoha těchto hradišť, například Castro de Coaña nebo Citânia de Sanfins. Území, kde lidé této kultury žili, se rozkládalo v dnešním Španělsku i Portugalsku, nicméně jeho centrum bylo právě na území Galicie. Cultura castrexa po sobě nicméně například na megalitech zachovala i písemné památky – jejich písmo (tzv. petroglyfy) ani jazyk však nebyly dodnes rozluštěny. Římané dorazili do Galicie mezi lety 137-136 před naším letopočtem a vytvořili tam provincii, jíž dali jméno, které nese dodnes: Gallaecia. Teprve na přelomu našeho letopočtu za dob císaře Augusta byla tamní kultura jazykově romanizována a Galicijci si ponechali latinu od té doby ještě po mnoho století. V psané podobě se latina používala v Galicii běžně do 12. století, kdy se objevují první galicijsky psané písemné památky. Přesto však víme, že se galicijština používala v mluvené podobě už od osmého století našeho letopočtu. Galicijština se stala dokonce základem později vzniklé portugalštiny – samo Portugalsko vzniklo v roce 1139 povýšením na království z galicijského Portugalského hrabství.

Křesťanství přichází do Galicie jako součásti římské říše, takže jako všude jinde v říši bylo zavedeno jako státní náboženství v roce 391 císařem Theodosiem I. Právě ukotvení křesťanství v Galicii předznamenalo (na evropské poměry) velmi brzké založení království v roce 410. První královskou dynastií v Galicii byli Svébové, kteří byli zároveň první „barbarskou“ královskou dynastií na území bývalé římské říše. První galicijský král, Hermeric, ustanovil jako hlavní město Galicie Bracaru Augustu, dnešní Bragu (nalézá se v severním Portugalsku, jde o významné katolické poutní místo srovnatelné se Santiagem de Compostela, Lurdy, Mariazell nebo Częstochowou). Přestože vládl křesťanskému království, sám nebyl pokřtěn; prvním křesťanem, který usedl na galicijský trůn, se stal jeho vnuk Rechiar – čímž se z Galicie stalo první ryze katolické království v Evropě. V roce 585 Liuvigild, vizigótský král Španělska a Septimánie (jihovýchod dnešní Francie), dobyl Galicii a přerušil tak její samostatný vývoj; zachoval nicméně království Galicie jako teritoriální jednotku, jakož i titul galicijského krále, jehož korunu přijal. Galicie pod Vizigóty pokračovala ve Svéby nastoleném kurzu; na poli jazyka, náboženství ani kultury nedocházelo k významnějším změnám. V roce 711 však bylo vizigótské království v bitvě u Guadalete rozvráceno Araby a vizigótská dominance Galicie tak byla u konce. Od té doby spadá Galicie pod Asturské království (centrum bylo v Cangas de Onis na severu dnešního Španělska) až do roku 910, kdy koruna Galicie byla opět suverénní pod králem Ordoñen II. z Leónu, který zdědil titul krále Galicie po svém otci Alfonsovi III, nositeli titulu krále leónského, galicijského a asturského. Ordoño nicméně vládl všem třem královstvím v rámci personální unie, stejně jako jeho potomci až po Ferdinanda I. Jiménezského, od jehož smrti v roce 1065 se Galicie stává samostatným královstvím. Dynastie Jiménezů je na galicijském trůně až do smrti krále Urracy (1111), po němž se koruny ujímá dynastie Burgundů.

Alfonso VII., první burgundský král na galicijském trůně, ustanovil jako hlavní město Santiago de Compostela, které je galicijskou metropolí až dodnes. Za jeho vlády došlo k odtržení Portugalska (1139) a jeho smrtí ztratila Galicie superioritu nad Kastilií a Toledem, které jsou s Galicií a Leónem od té doby spojeny jen personální unií. Od roku 1230, počínaje králem Ferdinandem III. vládne Galicii rod Kastilců. V roce 1474 usedá na galicijský trůn Isabella I., královna Kastilie a Leónu, která definitivně vytlačila Araby z Iberského poloostrova a která vyslala Kryštofa Kolumba do Ameriky. Isabella byla první královnou na iberském poloostrově, která profitovala z objevení Ameriky. Prvním sjednotitelem Španělska, které do sebe zahrnovalo i Galicii, se stal její vnuk Karel V., císař Svaté říše římské. Od jeho vlády až do roku 1833, kdy došlo k územní reformě Španělska, existovalo království Galicie jako španělská provincie, jejíž královská koruna přináležela každému španělskému králi.

Územní reforma z roku 1833 však zrušila Galicii statut království, v důsledku čehož došlo k enormnímu nárůstu galicijského nacionalismu. Od té doby došlo k několika povstáním (poslední v roce 1846), které probíhaly jako vojenské pokusy o nabytí nezávislosti, nicméně po jejich potlačení se Galicijci začali orientovat spíš na kulturu a obnovu galicijského jazyka. Během trvání obou španělských republik využívaly galicijské politické elity nestability nového zřízení, a když vypukla občanská válka v roce 1936, Galicie jí využila k vyhlášení autonomie a občanské války se tak Galicijci účastnili jen minimálně. Po jejím konci a po vítězství generála Franca však přišla studená sprcha – na čtyři tisíce galicijských politiků a intelektuálů bylo popraveno, použití galicijského jazyka (podobně jako baskického a katalánského) bylo úředně zakázáno a přísně se trestalo. Po smrti generála Franca (1975) získala Galicie autonomii v roce 1981, kterou má dodnes a v rámci které má svou regionální vládu, dvoukomorový parlament, soudní systém, veřejná média, daně či školství. V dnešní Galicii se důsledně používá ve veřejných prostranstvích psaná galicijština, která je zároveň úředním jazykem. Vyučovaná je na základních i středních školách a zároveň ji používají galicijské univerzity jako vyučovací jazyk, pokud nepoužívají angličtinu. V důsledku represivní politiky z dob generála Franca je však zapotřebí silné podpory galicijštiny ze strany státu i Evropské unie, protože třebaže na venkově se galicijsky hovoří zcela běžně, ve městech se používá spíše kastilská španělština.

Výhled do budoucna je nejasný vzhledem k nárokům Baskicka a Katalánska na nezávislost na Španělsku. Galicie sama nemá v současné době silnou separatistickou politiku, nicméně není vyloučené, že v případě osamostatnění výše zmíněných zemí Galicie nevyužije příležitosti a neosamostatní se rovněž. Galicie zůstává dodnes velmi silně katolickou zemí, na rozdíl od většiny Španělska, které se za posledních dvacet let výrazně sekularizovalo. Je tam rovněž dobře rozvinutý turistický ruch, za vstupní bránu do Galicie se pro evropské turisty považuje většinou portugalské Porto, odkud je to do hlavního města Santiaga de Compostela blíže, než ze španělského Madridu.

Autor je nezávislý politolog a redaktor http://www.nekorektne.com

Seriál článků s názvem Evropští zapadlí vlastenci bude přinášet čtenářům články o historii a současnosti mnoha evropských národů a nárůdků, které neměly to štěstí mít v současné době svůj vlastní stát, což ale nijak neubírá jejich svébytnost. Projdeme se Evropou (bez Ruska a Kavkazu) od západu k východu a každé pondělí nakoukneme do tajů některého z nich.

První článek cyklu, o Galicijcích, vyjde v pondělí, podrobný rozpis článků, které z cyklu o evropských zapadlých vlastencích vyjdou, je zde:

6. září: Galicijci


13. září: Katalánci


20. září: Baskové


27. září: Velšané


4. října: Cornwallané


11. října: Gaskoňci


18. října: Bretonci


25. října: Skoti


1. listopadu: Faeřané


8. listopadu: Okcitánci


15. listopadu: Normané


22. listopadu: Vlámové


29. listopadu: Valoni


6. prosince: Alsasané


13. prosince: Limburčané


20. prosince: Frísové


27. prosince: Korsičané


3. ledna: Sardiňané


10. ledna: Janované, Benátčané a další národy Padánie


17. ledna: Tyrolané


24. ledna: Siciliáni


31. ledna: Bavoři


7. února: Sámové


14. února: Lužičtí Srbové


21. února: Skánové


28. února: Slezané


7. března: Moravané


14. března: Kašubové


21. března: Rusíni neboli Lemkové


28. března: Arumuni


4. dubna: Pomakové


11. dubna: Žmudíni


18. dubna: Ålanďané


25. dubna: Lipované


2. května: Livonci


9. května: Ižorové


16. května: Latgalové


23. května: Gagauzové


30. května: Tataři

„They also serve who only stand and wait. “ *(John Milton, „On His Blindness)

Jak už to často bývá, když se konečně začnete zajímat o životy svých předků, není už nikdo, kdo by vám o nich povídal. Byla jsem příliš malá na to, abych si mečového dědečka pamatovala. Jako děti jsme sice věděly, odkud pocházel, kolik jich doma bylo, že byl válečným zajatcem, a jak to bylo s jeho návratem. Do detailů jsme ale nepátraly, bylo to přeci už tak hodně dávno.

Ve skříni na chatě byla tatínkova vojenská truhla s různými věcmi, včetně pouzdra plného popsaných korespondenčních lístků a svazek starých pohlednic. Pamatuji si, jak jsme se těmi pohlednicemi v deštivých dnech prohrabávaly a určitě se jich tak dost zničilo a poztrácelo. Co ale bylo napsáno na těch, často jen tužkou hustě popsaných a ošoupaných lístkách jsme buď nečetly, nebo obsah na mě tehdy neudělal dostatečný dojem a vše jsem zapomněla. Že tahle korespondence byla nějak spojená s dědečkem jsme snad ani nevěděly. Potom tatínek umřel a léta běžela dál.

Bylo rok po sametové revoluci, bydleli jsme s manželem v Bavorsku a rozjeli se na víkend do Prahy. Naše chata byla při cestě, věděli jsme, že tam bratr bude, a tak jsme nejprve zajeli tam. Bratr tam opravdu byl, ale v chatě, která byla dokonale vykradená. Nahoře byly na podlahách rozházené knihy a mezi nimi ty zmíněné lístky a fotky. Pro zloděje nezajímavý lup, vyházený z vojenské truhly, která naopak zmizela i s vábivým obsahem, stejně jako spousta dost vzácných knih.

Dědeček, když narukoval

Tak jsem tu starou korespondenci (několik desítek lístků) a fotky posbírala a bratr řekl, ať si to raději odvezu, než se to jednou navždy ztratí. Doma jsem si tentokrát všechny lístky a popsané pohlednice seřadila podle dat a poctivě celou tu válečnou korespondenci přečetla. Lístky a dopisy byly psané mojí babičkou a její švagrovou. Dědeček si je v zajetí pečlivě schovával, vždy s datem, kdy mu došly.

Dokonce si na ně (asi sám) ušil látkové pouzdro z kusu silné vojenské látky. Naopak pohledy byly psané dědečkem a uchovaly se myslím jen proto, že si je „jeho kluci“ pro obrázky na nich schovávali. A byly tam i jiné poklady. Několik fotografií, řada prázdných pohlednic a dva popsané malé sešity, z nichž jeden byl slovník a druhý plný písniček. Jako poslední jakýsi deník, který si dědeček v zajetí vedl – několik tužkou popsaných stránek. Ani jeden z dědečkových dopisů se nedochoval, i když se o nich obě ženy na svých lístkách zmiňují.

Najednou mě dědečkův osud (s jeho pro mě zvláštními shodami) začal zajímat a snažila jsem se zjistit více informací od jediného žijícího svědka – mojí maminky. Jenže ta dědečka poznala až o hodně později a o jeho osudu válečného zajatce nic nového nevěděla. On sám prý o tom nikdy mluvit nezačal. Takže jsem si jeho osud poskládala jen z toho, co si buď sama pamatuji, nebo co jsem dala dohromady pomocí zachráněné korespondence. Byl jedním z těch obyčejných selských mužů, kteří museli jít bojovat „za císaře pána a jeho rodinu“, nad nějakou samostatností asi moc nepřemýšleli a brali život tak, jak šel. Je to osud jednoho z desítek tisíců „těch ostatních“.

Dědeček byl prostřední ze tři synů (František, Jan a Josef) z velkého statku na vesnici v okolí Benešova. Právem nejstaršího měl statek zdědit František, takže dědeček odjel do Prahy za prací. Tam si ve svých 34 letech namluvil babičku, původně od Plzně. Narodili se jim dva kluci, Josef a o čtyři roky později Václav – můj tatínek. Ve svých 38 letech v říjnu 1914 dědeček narukoval a svoji ženu se syny poslal na statek k rodičům. Mému tatínkovi v té době byly pouze dva měsíce, a když se dědeček konečně z války vrátil, byl pro pětiletého chlapce cizím pánem.

 Nejstarší (svobodný) František rukoval jako první a téměř okamžitě padnul do ruského zajetí. Trvalo dva dlouhé roky, než přišla od červeného kříže zpráva, že tam zemřel na tyfus. Později byl odvedený i Josef. Ten už byl také pryč ze statku, přiženil se do vedlejší vesnice a byl otcem dvou dětí. Na statku tak zůstali jen praprarodiče, dědečkova svobodná sestra a moje babička s malými chlapci. Babička se tam musela naučit mlátit cepem, sklízet brambory, hrabat sena, drát peří a podobné práce – do té doby jí zcela cizí. Jednu dobu přibrali na statek za čeledína místního chlapce, když však začali rukovat také osmnáctiletí, přišla řada i na něho. Potom jim vypomáhal ruský zajatec, ale i tak se měli celou válku co ohánět.

Dědeček si svoji tříletou brannou povinnost odsloužil u dragounů (přeci jen byl ze statku a od koní), ale do války narukoval jako střelec. Jaké boje, hrůzy a strádání si v té době prožil, se mohu jen domýšlet. V Srbsku pak ve stejném roce, kdy narukoval, padl do zajetí (zřejmě celá rota) a už v něm prožil celou dlouhou válku. Dva roky strávil na ostrově Asinara u Sardinie, kde si psal „vojenský zpěvník „- jeden ze zachráněných sešitků. Našla jsem o ostrově zmínku na internetu a musela to být hrůza. Vězňové žili v děsných podmínkách o hladu a během války jich tam zahynulo 5 000. Zbývající dva roky pak dědeček pracoval ve Francii.

Babička, pravděpodobně před svatbou

Válka skončila, ale od dědečka už měsíce nepřišla žádná zpráva (asi poválečný zmatek, cesta domů a špatné poštovní spojení). Nejstarší syn už nežil, dědečka také považovali za mrtvého a statek potřeboval nového hospodáře. Tak ho přepsali na nejmladšího Josefa, který válku prožil v „ruském Polsku“ a brzy se vrátil. Dodnes jsme s tímto milým a hodným příbuzenstvem v kontaktu.

Jak těžko asi právě v téhle době po válce muselo být mojí babičce, když netušila, co s ní bude dál? Dědeček se ale nakonec v roce 1919 vrátil a s rodinou se odstěhoval zpět do Prahy. Jak se později říkalo – na poválečné zajatce zbyly jen trafiky. Dědeček ji sice nevedl, ale je jasné, že se o jeho budoucnost také nikdo příliš nestaral. Byl demobilizován, zaplatili mu vlak na jednu cestu 3. třídou do jeho rodiště a na nic dalšího už si nároky dělat nesměl. Bylo mu 43 let, věk kdy se i dneska nová práce špatně hledá. Nakonec jí našel, myslím, v nějakém skladu. Babička byla s chlapci doma a občas někde vypomáhala.

Další řádky už jsou z tužek a per mých předků. Přestože všichni měli určitě jen minimální vzdělání a jejich věty jsou plné hrubek, do očí bije jejich krásný rukopis – ba krasopis. Jak dědečkův deník, tak výpisky z korespondence babičky a dědečkovy sestry jsem gramaticky trochu opravila (převážně u žen a pouze „i“ a „y“, aby se to snáze četlo.

Převážná většina lístků začínala variantou věty: „Draze milovaný muži (či Milý bratře), přijmi od nás políbení a stálou vzpomínku na Tebe. Na vědomost ti dávám že jsme všici chvála Pánu Bohu zdrávi a též děkujeme Pánu Bohu že i Tys živ a zdráv“ (případně „už jsme Tě oplakávali… „. Tím zaplnily skoro polovinu lístku a na další dlouhé zprávy už moc místa nezbylo. I přesto je několik lístků cenzurovaných, s razítkem Vídně, přes kterou asi pošta chodila.

Lístek dědeček dostával v průměru s měsíčním zpožděním, někdy šel i dva měsíce. Zmíněná města v dědečkově deníku (často psaná foneticky) jsem si vyhledala na mapě Francie a čarami propojila. Čtení je to možná trochu „vyčerpávající“, ale je z něj poznat a na mapě vidět, jak je posílali od Petra k Pavlu. Asi i proto, že podle zajateckých pravidel se vězňové museli pravidelně hlásit „na komandu“ a tak stále pendlovali tam a zpět.

1. Krátké výpisky z lístků mojí babičky a její švagrové (ukazují, kolik lidí v jedné vesnici válka poznamenala).

29. 8. 1916: … tvůj bratr Josef píše, jest v ruském Polsku, ale Frantík již nepíše, v zimě to budou dva roky, co byl zajat na Rusku.

30. 8. 1916: …dvě psaní z Italie jsem obdržela byly na cestě 6 neděl. To víš nemůžu psát co bych chtěla až jesli Pán Bůh dá a s nami se schledáš pak si vše ústně povíme. Véna říká pořád dědíčkovi táta, a jeho tatínek že je na vojně a dělá tam půc. Jesli si vzpomínáš, že mu jde na třetí rok a bylo mu osum neděl když jsi šel od něj.

Korespondence

24. 11. 1916: … Franta P. už je vdovcem a Josef má to k očekávání, neb jest na souchotě. Skrze Frantíka to jest vše marné psát, neb jest toho teď mnoho a pak nejde žádnému odpovědět. Také Karel B. se již rok pohřešuje a moc se už napsali a dosud jim nepřišla žádná odpověť. Myslim, že jest asi sotva živ neb psal asi jen tři lístky.

6. 1. 1917: … dneska přišlo skrze Frantíka od červeného kříže že zemřel na týfus. Oni řekli Otovi Kr. by jim tam dopsal. Zároveň přišlo, že zemřel Vincek R. na úplavici, Matěj jim také zemřel na vojně a Frantík taky, tak už má 3 pryč a Josef je chromej, je doma. Teď pude ještě k prohlídce Jeník, pudou 18. letý čím dál tím hůř, už děti posílají.

20. 1. 1917: …Frantíka L. nám odvedli tak bude tatínek zase sám. Také sme dělali košťata neb již je žádný nedělá a pak stojí jedno 25 tak jest vše drahé. Ani žádný nechce nic prodat, neb jest bída také, tu stála jedna husa krmená 80 zl a hubená 20 zl.

16. 2. 1917: (kus cenzurovaný a pak – poz. M) … také naši už dali 3 husy, i dobytek museli dát, seno, slámu a ostatní.

21. 5. 1917: Milý bratře, prosim tě, neluč se již tak s námi a pamatuj na sví zdraví aspoň kvůli těm dětem neb bys z nich měl velkou radost. Véna povídal, že tatínek hajá a má bebí.

4. 7. 1917: …Tatínek si vzal zajatce Rusa na práci, tady je jich ve vsi moc. Zr. mají také dva. Zr. . ová je již zahrabaná teď v dubnu a von je na vojně, stará hospodaří. Jejich Lojzík nepíše od začátku války. Také Bohuňka B. je nebožka a ten její kolář také zemřel na vojně.

22. 7. 1917 (z dopisu od sestry ): … také měl tendle týden Matěj O. pohřeb, byl to hezkej chlapec a byl učenej zedníkem, byl raněnej. Je prej jich od nás na vojně sto třicet. Také už tu není k dostání sprostá kořalka, vína litr stojí 3 zl, piva litr 40 kr. a ve žních nebylo k dostání vůbec. Také odvezli do blázince Josefa Le. on se zbláznil to víš má to z vojny.

24. 2. 1918: … také už došlo na zvony, už jsou 3 pryč, zůstal jen Josef a též velké píšťaly z varhan jsou pryč.

26. 2. 1918 (z dopisu od manželky): …Koupila sem Vendovy na kalhoty, dala sem za ně 14 zl, Mařka mu je ušila a jak mu sluší, nejrači má ruce v kapsách. Jest tu vše moc drahé a né k dostání. Počasí je tu pořád deštivé a velkej vítr že bere lidem střechy. Taky povídají, že už lidi trhají došky ze střech a krměj s tým dobytek, jest tu velká bída o píci a slámu. Všichni mají moc málo pro dobytek, byly v létě moc velký sucha, málo se všeho urodilo a je bída na všechny strany. My máme také prázdnou stodolu a tatínek s maminkou sou celý pryč, jak se do jara vydrží, než bude ňáká tráva. Vejce tu byly až za 35kr jedno.

26. 11. 1918: (od tatínkova 8 letého bratra). „Drahý tatínku Já tě zvenouškem pozdravujem a posíláme moc pusinek těšíme se na tebe brzi nam přijť domů snad uš bude brzi mír také tu nejsou ani kdostání fizule už bych je zvendou a mařenkou hrál ale nemám žádný tak aš pojedeš domů tak nam ňáky přives. Buď zdráv milý tatínku a uš nám brzi přiť domů s Pánem Bohem“.

Rodinná fotka zaslaná dědečkovi

2. Dědečkův deník ze zajetí

„Dne 21. července (1916 odjezd lodí ze zajetí na ostrově Asinara – poz. M.) v pátek ráno jsme nasedli na loď, ktera se jmenovala Seine počtem as 1 200 mužů a v poledne jsme odjeli na šíři moře. Byl krásný den veliký parno.

Ráno dne 22. července jsme přistáli na francouzkém přístavu Tulonu (Toulon – poz. M) kde jsme hned nasedli na vlak a jeli 2 hodiny po břehu moře a na nádraží Cassis jsme vysedli a šli pěšky 2 hodiny cesty na komando Carpiagne (Mt. Carpaigne – poz. M) kde jsme byly v lágru na starém Jezovitském kláštěře až do 3. srpna na večer. Toho dne jsme šli na dráhu a jeli na komando do města Romans kam jsme přijeli 4. srpna poledne a byly jsme tam až do 12. srpna a odtuď jsme jeli na práci do Rivier-Allemont, kde jsme pracovali na stavbě elektrárny v Alpách, kde jsme měli postavený prkený baráky v kterých jsme bydleli v jednom my Austrianci a v druhým Němci. Na vrch do skály jsem chodil 6 neděl a pak jsem pracoval na továrně krompáčem a lopatou. Brzy zde nastala tuhá zima a napadlo dost sněhu, takže jsme museli prohazovat silnice a cesty.

Vánoční svátky jsme měli v zajetí dosud nejlepší. Od komanda jsme sice nedostali nic na přilepšenou ale podle naší možnosti a snahy jsme hleděli si je co možno zpřijemnit sami. Bylo nás 14 Čechů, udělali jsme si společně vánoční stromek a jak jsme nejlepší mohli ho okrášlili na špičku jsme dali tabulku s nápisem „dej Bože příští doma“. Drželi jsme slavný štědrý večer, ale smutný naše myšlenky zalétaly do našich domovů a rodin. Seděli jsme pod stromkem okolo stolu a přátelsky jsme se bavili při skleničce piva neb vína do 11 hodin. Pak jsme popili černou kávu a při trudných myšlenkách se ubírali ke spánku. O koledě jsme museli pracovat jako vždy jiný všední den. Silvestra jsme neslavili, Nový rok jsme drželi, ale za to jsme museli pracovat v neděli.

Chodili jsme stále na sníh, co jsme za týden neb za několik dní proházeli a pročistili zase nám za noc a den zapadlo a zaválo. Tak se to střídalo celou zimu. Také jsem zde v životě viděl padat sněhový laviny což je překvapující a také strašlivý, když se taková lavina hne, strhne sebou vše, co jí v cestě stojí utrhne kus skály valí sebou obrovský balvany přetluče a přeláme telegrafní tyče ano i stromy vyvrací. Místy bylo na 10 i více metrů sněhu navátého, který se ani v létě neroztaje, zůstává ležet celoročně. Silnice a cesty byly místy navátý na několik metrů takže nebylo možné je prohazet, dělali jsme sněhové tunele, který omrzly a držely jako beton až do měsíce června, takže veškerý povozy i nákladní automobily mohly pohodlně projíždět. Mrazy nebyly ani tak veliký jako hodně sněhu.

Koncem ledna jsem začal marodit, pár dní jsme pracoval a ostatní v týdnu jsem byl doma. Byl jsme nastydlý, až jsem zůstal doma docela. Nechutnalo mi nic jíst a co jsem snědl hned jsem zvrhnul. Přijel doktor a poslal mě do Grenoblu do špitálu. Tak jsme dne 20. února odjel a byl jsem tam až do 22 března. Pak jsem byl odeslán do špitálu do města Enleůnu (tady vůbec nevím, kde to bylo – poz. M) na samé italské hranici. Z Grenoblu 180 km daleko, jeli jsme celý den vlakem v Enleůnu byl zřízen špitál ze starých kasáren a byli tam dva Německý doktoři a jeden Francouský.

Užíval jsem tam velikonoční svátky, byly dosti smutný jako každý jiný den. Na velký Pátek byly ryby a brambory na hod Boží jsem byl v kostele na mši svaté v klášteře u jeptišek. V kapli bylo dosti ještě chladno neb tam ležel ještě sníh. Po svatkách počaly být hezké časy a teplo, hlásil jsme se zdráv a začal jsem chodit do města na práci kde jsme zametali ulice a jiné různé práce dělali. Bylo krásný teplo pracovali jsme ráno do 8 hodin do 10 do poledne a odpoledně od 1 hodiny do 4. Ráno bylo k snídani kafe černý a nebyl cukr. V 10 hodin oběd, čistá polévka kousek masa málo rýže neb čočka – fazol neb bramborů, kousek chleba k tomu. Večeře byla v 5 hodin večer a zase čistá polévka kousek masa a příkrm jako v poledne.

Strávil jsme tam až do 16. května a jeli jsme na komando do Lamír (La Mure – poz. M) kde jsem byl jeden den, druhý den jsem jel zase na práci do Rivier Allemont, ale na to samé místo jsem nepřišel. Asi 1-2 hodiny na další trať kde jsem zase pracoval až do 8 července a pak jsem jel na sedláky 12 km od Romansu do St. Luttier (St. Lattier – poz M). Tam jsem pracoval až do 10. října. Byl jsem za ten čas na pěti statkách na posledním jsem byl 6 neděl a měl jsem se dosti dobře. Poměry tam byly docela jiné jak u nás. Též i zvyky, pěstovalo se tam nejvíce víno a ořechny, čeho jsem také do sytosti užil.

Jediná fotka moje a dědečka

Pak jsme jeli zase na komando do La Mure nazpět kde jsme byli až do 20. října. Odtuď nás přeložili na komando Du Nurier (Dunieres – poz. M), kde jsme zůstaly až do 30. října a pak jsme jeli na práci do detachement Perignoud (Periguaux – poz. M) kde jsme pracovali na stavbě nový továrny a v továrně na papír až do 23. prosince. Pak jsem byl přeložen do Šaperlainu (La Chapelle-St. Laurant – poz. M) do továrny na munici, kde jsme byli stažený samí Češi. Pobyl jsem tam přes Vánoční svátky do 5. ledna. (1918 – poz. M). A jelo nás 60 Čechů zpět na komando Dunieres kam jsme dorazili večer v 10 hodin odtuď jsme jeli 9. ledna zase na práci do Grenoblu kde jsme pracovali na stavbách nových továren v Rondu do 13. února.

A jeli jsme zase nazpět do La Chapelle-St. Laurent, kde jsme pracovali až do 12. dubna a jeli jsme zase na komando Dunniers a odtuď na komando Romans, kde se nás sjelo asi 500 Čechů. Za týden pak jsme jeli do Mt. Carpaigne, kam jsme přijeli 21. dubna. V sobotu ráno soustředilo se do českého počtu na 600 mužů, kde jsme byly až do 26. června a nic jsme nedělali. Odtuď jsme vyjeli ve středu ráno a jeli jsme až do 29. června soboty odpoledne. Přijeli jsme do Nantes na komando La Roche. Pak jeli na Chantenau (Chantonnay – poz. M), kde jsme byly týden. Dne 5. července jsme jeli po vodě 2 hodiny k moři na ostrov (? není uvedeno jméno – poz. M) sušit sena, kde jsem byl až do 2. srpna a jeli jsme 2 dni po dráze přes Bordeaux do Mimijon (Mimizan – poz. M), kde byl český lágr.

Tam jsme přijeli v neděli večer dne 4. srpna a pracovali jsme v lese na stavbě nových domků sanatoria pro invalidy. Práce byla ucházející a pracoval jsme tam až do 1. dubna roku 1919. Pak jsme jeli na komando do Bordeaux, kam jsme přijeli dne 3. dubna a druhý den jsme šli zase hned do práce na přístav. Pracovali jsme jenom 10 dní a šli jsme od tamtuď do vedlejšího lagru pěšky 16 kilometrů, kde byl veliký americký lagr a jmenovalo se to Bazens (Bassens – poz. M). Byly jsme tam zase 10 dní, ale nepracovali jsme nic.

 Pak jsme šli zase nazpět pěšky do Bordeaux, kam jsme přišli a dostali na den volna a šli hned zase pryč na dráhu a jeli jsme do přístavu Lapalis (la Pallice – Poz. M). Tam jsme přijeli v neděli ráno dne 27. dubna a byli jsme tam shromádění všycký Češi a Slováci co jsme byly jako zajatci ve Francii. Byli nás počtem asi 1 400. Dne 20. máje 1919 nás šlo 100 mužů do města Rochelle pěšky, kam bylo 7km, kde jsme byli ubytovaní v kostele sv. Eliaše vedle městského hřbitova, kde jsme již na práci nechodili a byli jsme tam až do… “

Konec deníku.

Mezi prázdnými pohlednicemi jsou některé (spolu s knížečkou fotografií) z Cognacu, kde se asi postupně shromáždilo všichni zajatci před návratem domů. Dědeček si je koupil buď jako vzpomínku, nebo je chtěl poslat domů, ale už na to nebylo kdy.

A ty výše zmíněné shody? Nejenže jsem jediná z rodiny měla ve škole francouzštinu, ale o padesát dva let později jsem i já „pracovala“ měsíc v Alpách (mezinárodní tábor) i když o dost jižněji. Pak přesně v srpnu (jako dědeček) jsem byla v Romans (a vedlejším Valence). Sice ne „na komandu“, ale česali jsme tam měsíc broskve.

O dalších deset let později jsme s manželem při jedné naší cestě do Francie navštívili krásné přístavní měsečko La Rochelle. Bohužel jsem tenkrát o dědečkových útrapách, natož o jeho tamním pobytu ještě nic nevěděla, jinak bych se bylo po kostele sv. Eliáše poohlédla (podle internetu tam ale nikde v okolí kostel tohoto jména není, tak nevím, jestli se nespletl, nebo kostel už není). Dokonce i v tom Cognacu jsme byli, pamatuji se, že odtamtud manžel posílal pohled rodičům s poznámkou „právě jsem se vykoupal v koňaku“.

Maminka měla svoji tchýni velice ráda a ona ji. Moc jí oplakala, když několik let po jejich svatbě zemřela, svých vnoučat se už nedočkala. Za dalších pět let zemřel i dědeček, když mně ještě nebyly ani dva roky. Máme spolu pouze jednu malou fotografii z naší chaty, kde mu sedím na klíně.

a fotografiie najdete zde 

*pokud o překlad: „Sloužili i ti, kdo jen zůstali a čekali… “ Sloužili je to ve smyslu byli ve službě v armádě, tedy sloužili vlasti… Dede

Jeden z největších mýtů, který přinesla poválečná propaganda, zní, že Češi jako bojovníci nestojí za nic a jsou asi tak bojovní, jako Dobrý voják Švejk. Školní dějepis jako éru české bojovnosti považuje zejména období husitských válek, nicméně opomíjí statečné činy mnohých našich modernějších předků. Pojďme se podívat na to, jak se v české kotlince za posledních dvě stě let válčilo a jak válečníci dopadli.

Před dvěma sty lety ještě vládl ve Francii císař Napoleon Bonaparte, bylo už pět let po bitvě u Slavkova a kromě mnohých Čechů bránících se Napoleonovi zářila tehdy hvězda jednoho dnes opomíjeného důstojníka, tehdy ještě v hodnosti generálmajora, později maršála – Jana Radeckého z Radče. Po podepsání Prešpurského míru, kterým Rakousko vystoupilo z protinapoleonské koalice, dohlížel Radecký na reorganizaci rakouské armády, kterou se mu však nepodařilo kvůli rozpočtovým škrtům důkladně zmodernizovat, pročež v roce 1812 rezignoval na svůj post.

O rok později si ho k sobě nicméně vzal druhý význačný český šlechtic v tehdejší rakouské armádě – Karel Filip Schwarzenberg, zakladatel orlické větve Schwarzenbergů, která patřila mezi nejloajálnější šlechtické rody českých zemí a později samostatné české státnosti. Kníže Schwarzenberg, v té době v hodnosti generalissima, Radeckého jmenoval náčelníkem svého štábu. První rozhodující porážka Napoleona od katastrofy v Rusku, bitva u Lipska, byla ze strany koaličních vojsk velena právě knížetem Schwarzenbergem, kterému taktické plány připravil právě generálmajor Radecký. Byla to právě tato bitva, která Napoleona donutila k rezignaci a vyhnanství na ostrově Elba.

Radecký však věděl, že navzdory vítězství potřebuje rakouská armáda nutně radikálně modernizovat. Jeho neustálé rýpání do zaběhlých pořádků však nebylo kvitováno docela s nadšením – na začátku 30. let 19. století byl převelen do funkce velitele olomoucké vojenské pevnosti, kde však dlouho nevydržel a byl povolán k pacifikaci italských nacionalistů, kteří se snažili násilím sjednotit Itálii pod nadvládou rodu Savojských.

Radeckému se podařilo nacionalistické povstalce porazit navzdory jejich velké přesile, čímž si vysloužil maršálský titul a stal se po boku chorvatského bána Josipa Jelačiće a štýrského knížete Alfreda Windischgrätze vojenskou legendou nejen v rámci rakouské monarchie, ale v celé Evropě.

***

Na nezdařenou modernizaci rakouské armády však doplatilo mnoho českých vojáků o přibližně třicet let později, když bránili monarchii v roce 1866 před vpádem Prusů, kteří chtěli silou spojit všechna německy mluvící území v jeden státní útvar. Třebaže se jednalo ze strategického hlediska o porážku způsobenou především technologickou převahou ze strany pruského vojska, čeští vojáci bojovali velmi tvrdošíjně a statečně – čímž si vysloužili značný respekt nejen u císaře, ale i u protivníků.

Skutečnost, že respekt k českým vojákům neplaval na vodě, potvrdili znovu čeští vojáci během první světové války v alpských průsmycích, kde v císařských uniformách oddaně bojovali za svou zemi – za Země Koruny české, jakož i za celé Rakousko-Uhersko. Na tuto skutečnost současné české školství bohužel velmi rádo zapomíná, že staré monarchii bylo mnoho Čechů upřímně oddaných a že rozhodně nic nesabotovali, případně se neprojevovali jen v legiích (jak na základní škole učili například mě).

Po roce 1918 však přišlo velmi tvrdé vystřízlivění – zasloužilí čeští veteráni rakouské armády se nesměli veřejně s touto svou identitou projevovat, byli zapomenutí a místo toho, aby jim nová vlast poděkovala, nebo se k nim aspoň zachovala slušně, chovala se k nim jako k vlastizrádcům. Ti vojáci přitom slíbili oddanost Rakousku-Uhersku jako své vlasti, nedezertovali a často bojovali právě kvůli těm, které nechali doma – v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Bohužel ani jiní stateční bojovníci – legionáři – nedopadli o moc lépe. Na to, že bojovali za vznik samostatné republiky, se k nim první republika rovněž nezachovala s odpovídajícím étosem. Protože republika byla vyhlášena v době, kdy české legie v Rusku válčily s bolševikem o Transsibiřskou magistrálu, téměř žádná významná politická moc na ně nezbyla. Když se později vrátili do republiky, byli vítáni, oslavováni, ale do politiky, kde by se byli rádi uplatnili, už měli dveře v podstatě zavřené – přišli pozdě.

Žádný legionář se nestal ani premiérem s výjimkou Jana Syrového, který byl ve funkci pouze od září do prosince roku 1938. Mezi ministry zahraničních věcí nebyl legionář ani jeden, mezi devíti prvorepublikovými ministry obrany byli legionáři pouze tři, a to jen na souhrnnou dobu sedmnácti z celkem 245 měsíců trvání první republiky. Vzhledem k neoddiskutovatelnému faktu, že nebýt legií, nebylo by republiky, si troufám tvrdit, že se první republika zachovala k legionářům opravdu nefér.

O statečných činech legionářů se nebudu rozepisovat zdlouhavě – naštěstí již v dnešní době jsou veřejně celkem běžně známy. Bohužel, čeští císařští vojáci z první světové války na svou chvíli slávy dosud čekají; na rozdíl od hrobů rakouských, maďarských či chorvatských o ty české již bezmála sto let ve slovinských alpách nikdo nepečuje.

***

Pokud si uvědomíme, že české země a Čechy nelze rozdělovat podle toho, jakým jazykem kdo mluvil, že Češi se cítili jako Čechy, ať už mluvili česky, německy, nebo dokonce italsky (ano, byli i italsky mluvící hrdí zemští Češi a Moravané), zjistíme, že vojenská historie Čechů, Moravanů a Slezanů není rozhodně nijak zlá – navzdory mnoha těžkostem bojovali ti sloužící v pravidelné armádě se ctí a slušným vojenským umem, uznávaným nejen mezi spolubojovníky, ale i mezi nepřáteli.

Stejným způsobem odhalíme fascinující tajemství odvážných českých šlechticů, ať už maršála Jana Radeckého z Radče, nebo ty z rodu Schwarzenbergů, Černínů (Otakar, hrabě Černín byl za Rakouska-Uherska ministrem zahraničních věcí), Kolowratů či z jiných rodů, kteří se měrou velikou zasloužili o české země a jejich pověst během doby, v našich školách označované jako „temno“.

Jen proto, že se nám to nehodilo do našeho národního obrazu dějin, vidícího Čechy jen jako ty česky mluvící a vidícího Rakousko-Uhersko optikou sloganu „tři sta let jsme trpěli“, jsme však na naše hrdiny zapomněli. Nechť je aspoň tento článek, po bezmála stu letech, jejich slušnou připomínkou.

PS: Kdo by se chtěl podívat na stopy po činech českých vojáků ve Slovinsku, nechť klikne sem.

Dede mě pověřila zajímavým úkolem, který jsem rád přijal – nabídnout Zvířetníkům nový pohled na historii. Na historii nezkreslenou ani nepřáteli ani vlastenci, na historii jaká byla. Osobně se domnívám, že ačkoliv jde o projekt trochu nebezpečný (málokdo umí unést pravdu, když je nepohodlná), rozhodně má místo a rozhodně je důležité o tom mluvit.

České dějiny jsou fascinující především tím, čím jsou. Pohled na jejich nejspíš úplnou a pravdivou verzi se mi poprvé dostal na univerzitě během mých studií na Fakultě sociálních věd UK v Praze, kdy někteří moji přednášející byli velmi odvážní, jmenovitě dr. Rudolf Kučera či dr. Jiří Fidler. Ani jeden z nich už na té fakultě nepůsobí, stejně jako třetí, kterého já jsem už bohužel nezažil, ale který odešel kvůli stejným důvodům – dr. Bohumil Doležal.

Výše jmenovaní mi umožnili se podívat na české dějiny ne tak, jak se vyprávějí u českých (často národoveckých) historiků, ale tak, jak je vidí svět. Dostal jsem možnost setkat se s vynikajícími pracemi českých autorů, které většina veřejnosti doma nezná – byli to totiž emigranti, kteří získali velmi dobrou pověst pro sebe i pro zemi, která je odvrhla během komunistického režimu na prestižních univerzitách v Americe či v západní Evropě – jako například profesoři Josef Kalvoda nebo Ota Ulč. Nikoliv kupodivu jejich historie se zároveň shoduje s historií lidí, kteří si události pamatují.

Nejde mi ani tak o lidi, kteří si pamatují, co se tehdy říkalo (protože po roce 1945 se říkalo ledacos, co nebyla pravda), ale co na vlastní oči viděli a zažili. Tady je místo, kde přicházíte i vy, čtenáři. Jistě máte mezi příbuznými mnoho pamětníků, stejně jako jsou pamětníci i mezi vámi. Ačkoliv občas přispěji nějakým článkem sám, rád bych, aby tato rubrika byla především vaší rubrikou – od vás a pro vás, já budu především jejím redaktorem a moderátorem. Velmi rád zveřejním paměti těch, kteří zažili velké události, především pokud jde o roky 1945, 1946, 1948, 1951, 1953, 1968, 1969 a samozřejmě 1989.

V současné době Evropská unie podporuje projekty, jejichž cílem je sepsání takových učebnic dějepisu, které by mohly vyjít v kterékoliv ze zemí sedmadvacítky. Projekt je to odvážný a mnohými odsuzovaný – především mnohými učiteli dějepisu. Proč? Ve školách je totiž zvykem učit dějepis ne jako přehled toho, co se doopravdy stalo, ale jako pečlivé aranžování výkladní skříně národních úspěchů.

To způsobuje dvě věci – první je, že dějepis ve škole často nudí (aby ne, když je často logicky nekonzistentní) a druhou – že nedává to největší poučení, jaké může. Tedy že v každé společnosti, v každém národě na této planetě, jsou lidé dobří, obětaví a stateční, stejně jako lidé zlí, zákeřní a schopní strašným způsobem ubližovat. Národní dějepis nás učí, že my jsme ti svatí, ty holubičí povahy, kterým se jenom ubližovalo, ale zapomíná, že náš stát, stejně jako naši lidé ubližovali jiným.

A nebyli sami – naprosto stejné je to prakticky v každém jednom národě na světě se světlými výjimkami, jako jsou například Islanďané, kteří neměli komu ubližovat, chtěli-li vůbec přežít. Můj pobyt v Polsku mě naučil mnoha věcem, ale mezi jinými jednu velmi důležitou – polská společnost válčí, stejně jako ta česká, s kostlivci ve skříni. Neví, jak se k nim postavit aniž by ztratila tvář a dosud ještě často nepochopila, že nejlepší tvář získá, uvědomí-li si pravdu.

V polské společnosti, stejně jako v české, je plno těch, kteří by historii radši neotvírali, zůstali u toho, že „Poláci jsou nejlepší na světě a všichni jim jen ubližovali“, kteří uraženě komentují jakékoliv připomenutí svých kostlivců. Je tam plno těch, kteří říkají snad všudypřítomnou větu „to jenom my si umíme takhle kálet na hlavu, ne jako ti jiní, co jsou tak hrdí“ – ano, i to je v Polsku často slyšet jako reakci na kritiku. Totéž jsem slyšel od Čechů, Slováků, Maďarů, Francouzů či Chorvatů a určitě bych to slyšel i od jiných.

Historický koutek na Zvířetníku by měl být jiný – měl by se od tohoto oprostit. Historie našeho státu je historie jednotlivců, kteří ho tvořili a těch, kteří mu vládli. To, že náš stát se občas choval zle a macešsky ještě nevypovídá o všech jeho občanech – stát jsou politici a úředníci, ne občané. Občané jsou jeho vlastníky a akcionáři.

Nejsou jeho děti – naopak, to stát je dítětem občanů, kteří se ho snaží vychovávat. Můžeme říct, že selhání státu je i částečně selhání jeho „rodičů“ – občanů, ale ne nutně. Někdy se choval odporně, aniž by to jeho občané chtěli. Objevit a odkrýt to všechno, co je skryté, bude cílem této rubriky. Těším se na vaše příspěvky.