Protože kdo si hraje, učí se. Hra je totiž především jedním z rituálů, ve které se proměňuje skutečný boj nebo lov, a při nichž je nezbytná agrese usměrňována tak, aby lítému nepříteli ani kořisti nešlo o život. Nesmí jít, vždyť často jste se svým „ritualizovaným“ protivníkem vyrostli v jednom pelechu!

Jenže ještě dřív, než budete moci rodný pelech opustit, potřebujete se naučit všem dovednostem, které budete jako dospělá šelma potřebovat. No dobře, tedy alespoň většině z nich. A tak se máminy uši a tlapy, jakož i vlastní sourozenci mění ve sportovní náčiní. Zdá se vám, že slovo sport patří výhradně do lidského slovníku, a že sportovní zápolení vzniklo vůbec z nějaké lidské rozmařilosti poté, co pračlověk Janeček zdokonalil svůj způsob života a domohl se přepychu zvaného „volný čas“?

Omyl. V říši živočišné i v říši člověčí je to vždycky a stále totéž: rituál připravující mláďata na lov a boj. Způsob, jak užitečným způsobem usměrnit nevyčerpatelnou energii mladých jedinců, lhostejno jakého druhu. Jak ritualizovat agresi, o které jsme už zjistili, že je od života neoddělitelná, že je pro něj přirozená a potřebná, ale také schopná ve své neřízené podobě život ohrozit. A především – způsob, jak se učit.

Každý, i ten nejjednodušší živočich, se učit potřebuje. Dokonce i švábi, pavouci a kroužkovci jsou na své úrovni vývoje schopni učení. Musí být, protože pouze vrozené schopnosti pro přežití nestačí. Okolní prostředí se totiž náhodným způsobem proměňuje – živočich se setkává s různými druhy povrchu, překážkami, nebezpečím. Aby tyto změny překonal a přežil, musí se učit zdolávat překážky, přizpůsobovat se okolnostem, rozeznávat nebezpečí a unikat před ním. Učením se dá dosáhnout, že mu tato činnost půjde snáze, dokonaleji nebo rychleji, a že bude ve svém prostředí úspěšný. Obecně se dá říci, že čím je živočišný druh vývojově výše postavený, tím větší úlohu v jeho existenci učení hraje.

Célina

U všech, i těch nejjednodušších organismů schopných učení nalezneme učení nutné (obligatorní), do kterého jsou zahrnuty dovednosti jednoznačně nezbytné pro přežití: lov kořisti, únik před nebezpečím, obrana. Je to nejjednodušší typ „vzdělávání“ a rozhodující roli zde hraje opakovaná – i negativní – zkušenost. Hra v něm obvykle zastoupena není, zato riziko neúspěchu je vysoké: co když ten hmyz, který jste právě pozřeli, je víc jedovatý, než dokážete snést? Už na této úrovni živočišného poznání musí tedy existovat mechanismus, který by zmíněné riziko poznávací metody „pokus-omyl“ určitým způsobem omezoval (i jinak než marnotratnou nadprodukcí potomstva), a dovoloval základní předání nejdůležitějších zkušeností dospělého – většinou matky – další generaci. A tento mechanismus musí být účinný v co nejranějším věku živočicha. Dostáváme se k pojmu imprinting (otisk, vtištění).

Jedná se v podstatě o velice rychlý typ učení, při kterém si živočich (mládě) jasně a neměnně vtiskne do paměti určité objekty (matku, sourozence, ale i nebezpečné předměty, organismy a místa) podle určitých velmi jednoduchých znaků, bez nutnosti cvičení nebo zkušeností. Poznatky v tomto období neprocházejí žádnou analýzou, jsou automaticky přijímány – otiskovány do vědomí živočicha.

Vedle určitých, pro život příslušného jedince nezbytných úkonů se tak mohou předávat i vzorce chování, povědomí o sexuálním partnerovi, ale i potravní návyky, třebaže ty poněkud méně. Období, kdy je mládě takového způsobu poznání schopné, je omezeno na poměrně krátkou senzitivní periodu po narození a to, s čím se mládě v tomto mimořádně významném období setká, nelze později ani změnit, ani doplnit.

Úlohu imprintingu přebírají jiné způsoby učení, obvykle mnohem pracnější a vyžadující opakovanou zkušenost, analýzu poznatků a cvik. Pokud v průběhu senzitivní periody jedinci poskytneme podněty zkreslené (např. mladý jeřáb si „vtiskne“ jako svého rodiče člověka, který ho odchoval), změníme do budoucna jeho chování a musíme si toho být vědomi. Jestliže se mladý jedinec ocitne v prostředí bez odpovídajících podnětů (je izolován), vede to zpravidla k poruchám chování a snížení celkové aktivity – takový živočich pak prakticky není schopen mimo svůj izolovaný svět úspěšně přežít.

Předpokladem ke hře je dobrý zdravotní stav živočicha, proto u zvířat v zajetí, o jejichž bezpečí a stravu je postaráno, pozorujeme hru častěji než u divokých zvířat. Zvířata v zajetí však naopak mohou trpět nedostatkem podnětů daleko víc než jejich divocí příbuzní, u zvířat domestikovaných jsou podmínky pro zachování rituálů ještě složitější. Přesto se ritualizované chování i u nich udržuje a je rozhodně třeba věnovat pozornost i kočičímu „duševnímu zdraví“, možnosti hrát si a procházet si svými rituály.

U zvířat v zajetí (např. v ZOO) je právě tato část péče jednou z nejkomplikovanějších, protože vyžaduje perfektní znalost etologie daného druhu – základní zákonitosti etologie jsou z praktického pohledu chovatele poněkud obecné a každý druh živočicha (někdy i populace téhož druhu pocházející z různých podmínek) je svým způsobem chování v něčem jedinečný. Pokud mu však chovatelé nevytvoří podmínky přesně „na míru“, pravděpodobně sice neuhyne, ale přestane se rozmnožovat, bude se chovat nepřirozeně a celkově bude jeho existence nekvalitní. Také proto je narození každého mláděte v prostředí ZOO takovou událostí – vystavuje zároveň výborné vysvědčení i chovatelům.

Dejme tomu, že v našem případě mladý živočich dostal v choulostivé senzitivní periodě všechny podněty, které potřeboval a jsou u jeho druhu obvyklé. Opravdu už je „hotový“ a jednou provždy neměnný? Rozhodně ne. Jeho další úspěšný rozvoj však bude od této chvíle záviset na výběrovém (fakultativním) učení, které je podstatně složitější, vyžaduje opakovanou zkušenost, cvik – a jednou z jeho důležitých součástí je právě hra.

Koťata "Stavbaříci"

Nejlépe je hra definovatelná u mláďat – obvykle se popisuje jako soubor projevů chování bez vážného obsahu, kde se různé prvky chování libovolně mísí. Při hře mládě například nejprve loví šišku jako kořist, potom se prakticky bez varování změní v lovenou kořist sourozenec a někdy ještě dřív, než dojde k „ulovení“ této nové kořisti, role se obracejí a z lovce se stává lovený. Za nejvyšší stupeň hry jsou považovány hry s předměty, užívání hraček. V tom jsou kočky opravdovými mistry, dovedou v hračku proměnit prakticky cokoliv, někdy k nelibosti nás dvounožců.

Vznikají tak úžasné hromady rozcupovaných papírů (z nichž některé mohou být zárodkem disertační práce nebo nezaplacenou fakturou), mnohabarevná klubíčka (původně přece byla každá barva zvlášť a měl z toho vzniknout norský svetr pro hlavu rodiny – jak fádní!), moderní designové závěsy (každá kočka přece ví, že dlouhé provázkovité záclony připomínající tropický liják jsou právě nesmírně IN) a podobně. Kočičák také málokdy pohrdne zajímavým, rychle se pohybujícím předmětem, protože právě rychlý pohyb má z časné fáze učení vtištěn jako charakteristiku budoucí kořisti.

Výběrové učení je z lidského pohledu pomalejší, lze ho však postupně rozvíjet a zdokonalovat prakticky po celý život jedince. Čas přestal být rizikovým faktorem – v základní orientaci, rozhodující o přežití, pomohl živočichovi rychlý, ale jednoduchý imprinting. A kdesi na konci senzitivní periody začíná fungovat další důležitá vlastnost. Je to paměť.

Většinu poznatků by jedinec nedokázal využít bez schopnosti zaznamenat poznatek, správně ho zařadit (utřídit) a také uložit k dalšímu použití. Základními druhy paměti jsou proto paměť krátkodobá, která má zřejmě podobu elektrických vzruchů vedených v nervové soustavě, a slouží k onomu přijetí a prvnímu uspořádání dílčích poznatků, a paměť dlouhodobá. Ta je prokazatelně záležitostí spíše biochemickou a umožňuje ukládání a porovnávání dat v širším kontextu a v delším časovém úseku.

Samozřejmě existují i jiné způsoby třídění jevu, který nazýváme pamětí. Nejčastěji se asi setkáváme s pamětí smyslovou: jistě máte mezi známými někoho, kdo si při učení mnohobarevně podtrhával text a přesně si pamatoval, že daná informace (kterou si třeba vybavoval jen nejasně a chybně) se nachází na stránce vlevo dole… Ten člověk je zřejmě nadán vizuální pamětí.

Dáša (Terra-san) má vynikající paměť sluchovou – dlouho jsem se kdysi divil, proč chodí i na naprosto nezáživné přednášky, na nichž příslušný docent četl slovo od slova věty ze svých vlastních skript. Pochopil jsem, když mi jednou téměř doslova zopakovala kratší mluvený projev. Čtoucí docent jí samotné ušetřil to mnohdy nudné a únavné první čtení…

Velmi krátká paměť, kterou používáme při rozhodování, zda si danou věc vůbec chceme pamatovat, bývá nazývána epizodickou, často opakované děje a jejich vzájemné souvislosti udržuje paměť významová. Pro hru – a samozřejmě i pro tu nejpropracovanější ze všech živočišných her, tedy pro lidské sportování – je velmi důležitá paměť motorická, pohybová. Ta umožňuje naučit se i velmi složitý pohyb a opakovat ho, aniž bychom museli přemýšlet nad každou svalovou akcí. Viděli jste někdy například skokana do výšky, jak se „teoreticky“ připravuje na svůj pokus? Jak se všelijak vrtí a „odráží“, aby si v duchu zopakoval všechny pohyby, které bude muset provést nad laťkou?

Přesně stejná paměť umožňuje zvířatům bezpečný pohyb ve složitém terénu nebo ve výškách. A musí se procvičovat. Jak? Nejlépe samozřejmě v odpovídajícím prostředí, tedy v terénu. U domácích koček poněkud problém. Jenže kočky prostě svou pohyblivost cvičit musejí – a tak sportují na našem nábytku, šplhají po záclonách a přeskakují z police na polici. Z hlediska nás lidí nemožné chování. Jenže, přiznejme si to – nemožní býváme často spíš my, lidé.

Domácímu vladaři rodu Felis prostě musíme tuhle činnost umožnit, jinak si pomůže výše popsaným způsobem. Pořiďte svému kočkourovi strom! Je poměrně lhostejné, jak upravený, jak vysoký a jak rozsochatý. Jeho svislé části – alespoň některé – by měly být vhodné k protahování drápků, a tedy nejlépe omotané provazem z přírodního materiálu (sisal, kokos), a tak vysoké, aby se na nich kočkour mohl dobře natáhnout do výšky. Kupodivu i u peršanů s krátkým tělem to bývá lehce pod metr kmene, jste-li hrdým majordomem mainského mývalího krasavce výstavních rozměrů, nevystačíte si ani s metrem a půl…

Rozšířená představa, že kočky si protahováním drápky brousí, není tak úplně přesná. Co doopravdy dělají pochopíte, když si po čase prohlédnete povrch takového stromu: najdete zachycené zbytky kočičích drápků, které kočky vlastně „svlékají“ a odhalují novější, nade vší pochybnost ostrou a špičatou vrstvu drápu… Sílu šplhacího kmene můžete přizpůsobit velikosti vašeho kočičáka, ale ze zkušenosti nedoporučuji jako základ nic slabšího než asi 10 cm v průměru. Rozumí se samo sebou, že takový kmen musí být stabilní, nejlépe přichycený některou svou částí ke stěně nebo rozepřený mezi podlahu a strop.

Podobnou službu ovšem prokáže i zařízení kmeni nikterak nepodobné, ale kočičím potřebám přizpůsobené. Například různě poskládané úkryty a prolézačky geometrických tvarů a netradičních barev (viděl jsem kdysi jednu úžasně zabudovanou pod schodištěm), lávky a police navazující na sebe v různých výškách stěn, zárubně přeměněné ve škrabadla a podobně. Moderní, takřka designové pojetí není vyloučeno… Chce to jen na chvíli vlézt do kočičí kůže a rozhlédnout se – každý člen domácnosti, a tedy i váš kočkour, by měl mít nějaké zařízení, které je jen jeho a pro něj. Stoupá tak pravděpodobnost, že nechá na pokoji to, co je pro změnu „vaše“.

Hra je také rituálem budoucího kocouřího lovu. Kočky samozřejmě milují hru s „kořistí“, a největší zájem mívají o kořist, která není tak snadno k ulovení. Proto se velké oblibě chlupatců těší všelijaké zavěšené míčky a koule, s chlupy nebo bez, hlučné i zcela němé. Při jejich zavěšování je třeba zvážit umístění, a také délku provázku, za který budou viset – u příliš dlouhých nebo příliš do volného prostoru visících hraček existuje nebezpečí, že se do nich kočka zamotá a způsobí si zranění.

Je ovšem pravda, že takové snadno „ulovitelné“ hračky brzy kočkoura omrzí, zatímco zlomyslná chlupatá koule na krátkém provázku, kterou může neustále vytahovat na místo, kde sedí (ať už je to židle nebo odpočívadlo kočičího stromu), a ona mu neustále uniká, vyvolává občas přímo kočičí extázi. A přitom si za nás s kocouřím Majestátem hraje gravitace. Tato fyzikální veličina je vůbec oblíbenou kočičí hračkou – většina chlupatců je doslova unesena, může-li pozorovat padající drobné předměty, papírky, kuličky, propisky a kancelářské sponky…

Pokud máme kočku, která tuhle hru provozuje především ve chvíli, kdy na sebe chce upozornit, a chce ji s námi sdílet, můžeme jí nabídnout třeba zmačkané (a voňavé) obaly od sáčkových čajů – je však třeba se připravit na to, že je budeme několik následujících minut zvedat a vracet na jejich původní místo, dokud kočkoura hra neomrzí a v souladu s nahodilým charakterem hry jako takové nevymyslí pro naše zaměstnání něco jiného. Je to v každém případě lepší než rozmaru malé šelmy nevyhovět a pak trnout, kolik během takové hry „bez dozoru“ spolyká zapomenutých drobných předmětů.

Prakticky každá hra získá nový a někdy dost nečekaný rozměr, když se přenese do jiných podmínek (například do vzduchu), nebo se přidá nějaký nový podnět. Může za to jev zvaný sumarizace. Poměrně brzy totiž etologové zjistili, že úspěšnost nějakého „spouštěcího“ jevu, ať už pro hru, agresi nebo jiný životní projev živočicha lze posílit, přidáme-li nějaký další podnět působící stejným směrem. K vizuálnímu podnětu připojíme například zvukový – oblíbenému míčku připevníme šustivý ocásek z proužků celofánu nebo na plyšovou myš přišijeme rolničku.

Možná právě proto jsou u mnohých koček tak oblíbené pokojové fontánky nebo obecně tekoucí voda. Ačkoliv většinou nejsou příliš velcí vodomilové, tahle zábava vydrží velmi dlouho i kočkám, které jsou ochotné svého majordoma kvůli pouhému opláchnutí tlapek na místě rozcupovat. Tytéž choulostivé tlapky si dobrovolně zmáchají lovením tekoucího vodního praménku a vůbec jimi znechuceně nepotřásají.

Nakonec je ovšem třeba přiznat, že největší hodnotu mají pro kočku hry s partnerem – s příslušníkem vlastního druhu nebo s člověkem. U volně žijících zvířat hry se sourozenci poměrně rychle odeznívají s věkem, u zvířat domestikovaných se zachovávají podstatně déle. Je to tak, milí lidé: nejlepší hračkou pro kočku je zase kočka! Zvlášť pokud je přibližně stejného věku a temperamentu. A tak neváhejte, je-li to ve vašich možnostech, a dopřejte svému kočičákovi společnost příslušníka vlastního druhu.

Při správném výběru a vhodné seznamovací diplomacii nehrozí, že by vám vaši chlupatí vládcové přestali projevovat příchylnost a přízeň: věnovali vám svou náklonnost výměnou za tu vaši a kočičí duše je dost široká a její zákoutí dostatečně spletitá na to, abyste se tam vešli všichni, abyste se mohli potkávat a rozcházet, jak vám bude příjemné, abyste si ani vy, dospělí a důstojní občané, po boku koček nezapomněli hrát. Protože skoro stejně dobrou hračkou pro kočku jste vy! Kočka vám promine, že s ní nebudete šplhat po stromech a do toho tunelu, kterým se tak krásně probíhá, se taky nevejdete…

Upřímně řečeno – znáte něco úžasnějšího a více poučného než je pohled na staršího důstojného pána, který za sebou po podlaze vleče chlupatý míček na provázku a rozmlouvá se svou hrající si kočkou? Já ne. Snad jen téhož pána, který křižuje bytem po čtyřech, otírá si se svým kocourem nos o nos a vůbec dělá věci, které by nepřiznal živé duši. Protože ten pán sděluje svou činností celému potutelně se usmívajícímu vesmíru, že všechnu člověčí důstojnost, únavu a možná i smutek uplývajících let přesahuje ta bezvýhradná, uvolněná zaujatost hrou.

Protože kdo si hraje, učí se. Kdo se učí, nestárne. A kdo nestárne, ví, že hra je činnost důležitá pro každého živočicha a tak ani jemu, ctihodnému zástupci druhu Homo sapiens neubírá na vážnosti. Takže si hrajte – a zůstaňte mladí.

P.S. Je mi jasné, že naprosto stejnou hravou „nirvánu“ znají i lidé ve vlastnictví jiných zvířat. Ale tohle povídání je o diplomňaucii.

Chov hovězího dobytka se v Klokánii liší od toho v Evropě asi jako Venuše od Marsu. Daleko to je skoro stejně nebo aspoň přibližně. Kontinent s dvaceti miliony lidských obyvatel má navíc 90 milionů ovcí a hovězího dobytka 30 milionů.

Při trošce kupeckých počtů není obtížné si spočítat, kolik metanu tento dobytek vyprodukuje. Jedna ovečka vydýchá nebo vyříhá 30 litrů metanu denně a jedna kravička denně s odpuštěním vyprdí metanu litrů 500. Dát se tento biogas nějak schraňovat, tak každý farmář má pohonné hmoty zadarmo a ještě ochrání ozónovou vrstvu.

U klokanů je dobytek volně venku na pastvinách celoročně, je tak skoro polodivoký chováním, ale čistý rasou, či druhem. Podobně jako u oveček, které se tu chovají na maso nebo na vlnu, tak i kravičky se tu chovají buď na mléko, nebo na maso. Tak zvané „mléčné farmy“ jsou podstatně menší než ty „masové“ a také jsou poblíž obydlených center, kde jsou mlékárny a odbytiště. Krávy mléko dávající jsou relativně v blízkosti budov farmy, kde se tyto zpravidla 2x denně dojí. Tyto kravičky jsou také přikrmovány jádrem právě při dojení.

Vše je vysoce zautomatizováno a ovládáno počítači. Taková mléčná kráva s naplněným vemenem si to sama míří tam, kde se toho mléka zbaví. Každá má elektronický čip, který je automaticky přečten a systém pak ví, o kterou kravku jde. Na správné stání takovou kravičku navedou automaticky se otvírající a zavírající brány. Cestou je ovšem bez svého vědomí zvážena a ve stání je jí roboticky vemínko se struky očištěno, struky robotem náležitě lokalizovány a opět robotem nasazen dojící přístroj. Lidí netřeba.

Proto jsou takové farmy rodinnou záležitostí, bez zaměstnanců. Množství vydojeného mléka od každé kravky je pečlivě měřeno a uloženo v počítači. Podle její váhy, množství a kvality vydojeného mléka je pak kravka přikrmována přiměřeným množstvím krmiva s vysokým obsahem proteinu. Vydojené mléko je v trubkách okamžitě podchlazeno a v chlazených nádržích neustále mícháno, než se přečerpá do mlékárenské cisterny na odvoz do mlékárny kde je dále ošetřeno a zpracováno na zdejší různé a vynikající mléčné výrobky.

Takže tak vypadá informační revoluce v praxi. Každá kravička má svoji kompletní historii v databázi v počítači. Přesto je práce takového farmáře a jeho rodiny náročná, někdo musí nejméně dvakrát denně v dobu dojení dohlížet, zda vše jede, jak by mělo, 7 dnů v týdnu 365 dnů v roce, nemoc neomlouvá. Nutno dodat, že zdejší mléko je vynikající kvality. Když jsme si zde poprvé v říjnu v roku 1968 koupili mléko, tak jsme si mysleli, že jsme udělali omyl a koupili si smetanu. Tak se nám aspoň jevilo, po zkušenostech s mlékem a smetanou co byly tehdy k dostání v kleci socialistického Československa. Avšak dovolte, abych se raději věnoval dobytku, co se tu chová na maso. A jaké!! Jako to máslo na jazyku se rozplývající!

Dobytkářské farmy, kterým se v USA říká ranče, se u klokanů nazývají „Cattle stations“. Tyto se vyskytují prakticky po celé Klokánii. Majiteli takové cattle station se zde říká „grazier“. V Klokánii je také rozlohou největší cattle station na světě. Jmenuje se Anna Creek Station, je v Jižní Austrálii a je větší než státy Israel nebo Belgie. Její rozloha je 24 000 km?, tedy 6 000 000 akrů. Je tak 8x větší než nejrozlehlejší ranč v USA v Texasu, King Ranch.

Každá stanice má „homestead“, tedy seskupení obytných a hospodářských budov, kde žije majitel nebo manager stanice. V ostatních staveních jsou ubytováni zaměstnanci, pak tu jsou sklady, zásoby pohonných hmot, garáže, dílny, hangáry a dieselagregát na výrobu elektřiny. Ty větší mají i základní školičku jednotřídku, malý obchod, zvaný „General store“, kde jsou k dostání potřebné nezbytnosti, minihospůdku, kde je možno nakonzervovat hlasivky a hlavně spláchnout prach z krku.

Podle toho, kde takový homestead je, voda se zabezpečuje buď z řeky, ale ve většině případů z artézských vrtů. Když děti odrostou základní škole, tak jsou zpravidla od šesté třídy posílány do internátních škol do měst. Lékařskou péči zabezpečuje RFDS, tedy Royal Flying Doctor Service, čili létající doktoři. Je to taková naprosto soběstačná komunita uprostřed ničeho.

Velké cattle stattions začaly v Klokánii vznikat už počátkem 19. století. Na tehdejší, poměrně řídké osídlení kontinentu, byly tyto stanice velice odloučené od tehdejší civilizace a dokonce i od nejbližších sousedů, kteří mnohdy byli více jak 500 km daleko. Doprava pouze terénem, cesty neexistovaly, a pouze koňmo nebo na voze. O dobrodružství nouze nebyla a také úmrtnost byla vysoká. Přežívali jen ti nesilnější jedinci a to ještě pouze ti, kteří měli notnou dávku štěstí.

Legendami se stali první „graziers“, jako James Tyson, syn trestankyně, co byla transportována do Klokánie za krádež. Založil svůj úspěch na řeznictví v prostoru zlatých polí u Bendiga ve státu Viktoria. Rozvážným nakupováním a znalostmi dobytka, jeho cest kudy se hnával na trh a moudrým výběrem najímaných pastvin, které poskytovaly podpůrný řetěz ze severního Queenslandu do viktoriánského Gippslandu, si zajistil monopol na dodávky hovězího masa do měst Melbourne, Sydney a Brisbane.

Jeho bohatství se stalo legendární, dokonce půjčoval peníze státu Queensland a v době hospodářské krize, v roku 1892, díky jeho finanční pomoci tento stát přežil. Byl to takový australský Baťa. Nikdy se však neoženil a neměl žádné potomky. Jeho majetek po jeho smrti, roku 1898, byl v té době největší v Austrálii. Tento byl tehdy rozprodán za ?2,36 milionů, které byly rozděleny mezi jeho příbuzné.

Sidney Kidman

Podobnou legendou je Sidney Kidman. Tento vybudoval řetěz cattle stations od zálivu Carpenterijského na severu kontinentu až do Jižní Austrálie. Vybíral si místa se zdroji vody a v hlavním městě Jižní Austrálie, Adelaidě, měl svoje odbytiště.

Sir Sidney Kidman působil téměř o dvě generace později než James Tyson. Opět se potvrzuje pravidlo, že tvrdé dětství rodí tvrdé a úspěšné muže. Sidney Kidman se narodil 9. května 1857 v Jižní Austrálii jako pátý syn do rodiny George a Elizabeth Kidman. Otec mu zemřel, když mu byl jeden rok a poslední bratr se mu narodil po otcově smrti. Jeho matka se znovu vdala, se šesti syny, všemi starými pod deset let. Vzala si pomocného dělníka na farmě, Stephena Starra, který však byl ožralka a rváč. Přesto ještě stihla mít s ním tři dcery.

Sidney Kidman, stejně jako jeho bratři opustil neutěšený domov jak nejdříve mohl. A tak ve třinácti letech začal pracovat jako námezdní pomocník na farmách. Vydělané peníze nerozhazoval, ale šetřil. Když se odvážil požádat zaměstnavatele o vyšší plat, tak byl na místě propuštěn. To mu bylo impulsem k tomu, aby si založil bankovní konto a začal podnikat. Nejprve jako špeditér, tedy v transportu a později v řeznictví. Také zkoušel svoje štěstí na burze, ale bez výrazného úspěchu.

V roce 1885 se Sidney Kidman oženil s Bel Wright z Kapundy. Netrvalo dlouho a Sidney Kidman, v roku 1887, koupil svoji první farmu, Thule Station a založil dostavníkovou společnost jako konkurenci tehdejší Cobb&Co. Zabezpečoval tak osobní dopravu a poštu v Jižní Austrálii na mnoha místech v NSW a Queenslandu. Když v Západní Austrálii vypukla zlatá horečka, tak Sidney Kidman vykoupil tamní odbočku Cobb&Co a získal tak monopol v tamější dopravě.

Počátkem devadesátých let devatenáctého století, kdy zde vládla hospodářská krize, rozprodal Sidney veškerá svoje aktiva mimo dopravní společnosti v Západní Austrálii a začal nakupovat velké cattle stations. V roce 1900 se také stal smírčím soudcem. Provozovat velké cattle stations nebylo bez rizika. Za velkého sucha v letech 1900 – 1903 tak ztratil 70 000 kusů dobytka. Tato zkušenost ho podnítila k dalším nákupům velkých cattle stations, aby měl možnost přemístit dobytek z místa sucha na místo, kde se uživí. V roce 1906 se tak stává největším soukromým majitelem pozemků na světě. Jejich souhrnná rozloha byla větší než Anglie, Irsko, Skotsko a Wales dohromady.

V roce 1909 navštěvuje Kidman poprvé Velkou Britanii a objednává si svůj první automobil. Po jeho dodání shledal, že tento je třeba neustále kontrolovat a udržovat na cestě, kdežto jeho bývalý transport koňmo si cestu vybíral sám a Kidman se tak mohl soustředit na plodnější činnost i za jízdy. Proto tento automobil dal své dceři jako svatební dar. Za první světové války Sidney daroval ve prospěch válečného úsilí legendární množství vlny, masa, koní, ambulancí, a letadel. Svým zaměstnancům zaručil práci po návratu z války a finančně se postaral o rodiny těch, co se z války nevrátili. Velké obnosy daroval Červenému kříži a Armádě Spásy. Koncem této války Kidman začal s diversifikací. Začal stavět lodi, silnice, železnice a vodní přehrady.

Když Sidney přemístil vedení svých podniků a bydliště do Adelaidy, tak svoji bývalou residenci, Kapunda home, daroval odboru školství aby byla použita jako střední škola.

V roce 1921 byl Sidney Kidman pasován na rytíře, stal se z něj Sir Sidney Kidman. V roce 1932 u příležitosti jeho 75 narozenin uspořádali jeho zaměstnanci v Adelaidě velké rodeo, kterého se zúčastnilo 50 000 lidí. Toto zůstává dodnes největší narozeninovou oslavou pro soukromou osobu v Klokánii. Za tři roky potom, Sir Sidney Kidman, 3. září 1935 umírá. Jím založená společnost, „S. Kidman & Co. Ltd“ stále existuje a je v soukromých rukou Kidmanových potomků. Vlastní 19 cattle stations o celkové rozloze 124 000 km čtverečních, kde mají úhrnně 200 000 krav.

Horské farmy

Blízko jižního a východního pobřeží kontinentu a na velkém předělovém pohoří jsou relativně malé farmy buď krav na mléko nebo chovné, obhospodařované zpravidla celou rodinou, jako třeba rodina Knightova u osady Gunnedah v NSW. Rodiče a 4 děti, Sam 21, Sarah 19, Thomas 13 a Mick 11, obhospodařují 1820 hektarů pastvin, kde mají kolem 1 000 kusů hovězího dobytka. Je to rodina známých koňáků, která si život bez koní neumí představit. Otec, jménem Lindsay, vysoký a šlachovitý, pochází z rodiny chovatelů koní a jeho jezdecké umění je tak přirozené, že tvoří s koněm jednolitý celek. Mamina, jménem Jan, je bývalá šampiónka koňácké soutěže zvané „campdraft“. Toto je typicky australský sport, který vznikl v táborech honáků na australském outbacku koncem 19. století. O co jde?

V malé ohradě (camp) je malé stádečko, kolem šesti až deseti kusů dobytka a honák na koni se snaží jeden kus od tohoto stáda oddělit a co nejrychleji a nejpřesněji jej hnát určenou cestou k malému východu z ohrady. Kdo někdy zkoušel oddělit hovězí kus od stáda, ocení toto umění koně i jezdce kteří tvoří jeden celek, symfonie pohybu. Určená cesta není přímá, ale má zpravidla jednu pravo a jednu levotočivou obrátku. Přimět hovado, aby běželo tam kam má, vyžaduje velkého umění. Jak jezdeckého tak honáckého. http://www.campdrafting.com.au/index.html

Rodiče úspěšně předali svoje umění a lásku ke koním svým dětem na které mohou být právem hrdí. Sam a Sarah jsou už zkušení honáci a Thomas a Mick nezůstávají daleko za nimi. Každý z nich odvádí svoji práci s dobytkem na 100 %.

I tohle je honák...

Zcela odlišný a specifický charakter měly a doposud mají cattle stations ve Sněžných horách. Však právě tam vznikla legenda „The man from Snowy river“, tedy „Muže od Sněžné řeky.“ Většina nejvyššího území tvoří nyní národní park, kde dobytek už není, ale v podhůří se dobytek chová stále. Tak zvaní „High country riders“ což by se dalo přeložit jako „jezdci z hor“ je zvláštní sorta neobyčejně odolných jedinců, které spojuje láska ke koním, otevřené krajině a horám, které jim poskytují obživu.

Tedy prostřednictvím odolného horského hovězího dobytka, který se na svazích hor celoročně pase. Tento dobytek je v obdivuhodné fyzické kondici a dovede pádit po příkrých svazích vhodných spíše na sjezdovku. Byli jsme svědky toho, jak za dvoumetrovou ohradou byla kráva, která neodolatelně „voněla“ mohutnému asi tunovému býkovi. Tento chvíli funěl u ohrady, překlusal sem a tam, pak poodběhl asi 50 metrů od ohrady, otočil se, nabral rychlost dostihového koně a milou ohradu plavně přeskočil jako jelen. Dokonce ani jeho velké rodinné klenoty se ohrady ani nedotkly. Ano, příroda je mocná čarodějka a hormony zmohou skoro všechno.

Rozlehlou horskou krajinou, kde se střídají pastviny s bušem však pobíhají i zdivočelí koně, zde zvaní brumbies. Z jejich stád si horští honáci vybírají ty nejlepší a nejkrásnější kusy ke zkrocení a také k vylepšení krve jejich koní.

Romantické doby Kidmana a Tysona jsou na ohromných cattle stations na outbacku ty tam. Pracovní síla je drahá a tak se využívá moderní techniky, kde to jde. Ke shánění dobytka z nedozírných plání se už nepoužívají pouze koně, ale jsou tu vidět terénní motorky, čtyřkolky a hlavně helikoptéry. Takže takový Jackaroo, což je v podstatě učeň na stockmana, jak se v Klokánii říká kovbojovi a nebo Jillaroo, což je zase učnice na stockwoman, jak se u klokanů říká cowgirl, se musí naučit nejen zacházet s koni a dobytkem ale i jezdit na motorce, a nebo čtyřkolce.

Ti nejšikovnější pak i létat v helikoptéře. A to ne jen tak nějak. Vidět jak takový moderní stockman v helikoptéře nahání dobytek, tak to je lepší podívaná než na nějakém leteckém dnu. Jsou to virtuózové, kteří se dovedou s helikoptérou proplétat mezi stromy a nízko nad zemí provádějí obraty a figury které by jim záviděl kdejaký soutěžící v letecké akrobacii. Sehnaný dobytek se pak nežene stovky kilometrů na trh, ale naloží se na silniční vlak, jeden pojme 300 kusů dobytka, a odveze se na trh, nebo přímo na jatka.

Další fotky najdete zde

Ne nebude to o romantickém životě na salaši, bačovi a jeho ovčáckém psovi, žinčici, oštěpkách a parenici, ale o tvrdém životě ovcí a jejich chovatelů u protinožců, kde je všecko jinak.

V Klokánii se chovají dva druhy ovcí. Ty na maso a ty, co vyrábějí vlnu. Jakési fabriky na vlnu. Ty na maso jsou ve velké části exportovány, často živé, na lodích, zvláště na blízký východ, kde jsou tyto pak zabity tak aby jejich maso bylo poživatelné těm, co jídlo které není „halal“ nepozřou.

Australští řezníci prodávají jak jehněčí, tak i skopové ve velkém v jakém se zde, mimo hovězího, konzumuje. Vepřo tu moc populární není, ale je. O jeho konzumaci se z velké části starají jak přistěhovalci slovanského a povšechně evropského charakteru, tak i většina přibyvších Asiatů.

Jak jste jistě postřehli, tak zde se ovce nedojí a dobroty z ovčího mléka nevyrábějí až na pár výjimek. Je to škoda, jídelníček v Klokánii by tak byl obohacen dalšími dobrotami. Nic neosvěží v parném dnu jako hrnek chladné žinčice, že ano. My se ale budeme soustředit na ovečky určené k „výrobě“ vlny.

Když v roce 1830 Ir a nebo Irčan Roderick O’Connor zakládal svoji farmu nedaleko Avocy na Tasmánii, tak bylo australské pěstování vlny v zárodcích. Smaragdově zelená úbočí tasmánského údolí Fingal zanedlouho viděla dvoutisícové stádo ovcí, jejichž vlnu milý O’Connor posílal zpět do rodné země. Na této farmě nyní hospodaří Frank a jeho syn Robert O’Connor, šestá a sedmá generace tohoto klanu.

Na menší části původní farmy, pouhých 18 500 hektarech, chovají nyní 20 000 ovcí plemene Australian Merino, které dovedou „vyrobit“ jemňoučké rouno o tloušťce vlasu 16 mikronů. I když jsou momentálně ceny vlny na světových trzích oslabeny, Robert doufá, že jeho syn Oliver, osmá to generace klanu O’Connorů, bude na této farmě stále produkovat tu nejkvalitnější vlnu. Čím je vlákno tenčí, tím je cennější. Používá se k výrobě luxusních látek a módních doplňků.

Ty tam jsou časy, kdy se australská ekonomika vezla na hřbetě oveček. Ekonomický význam výroby vlny byl zastíněn průmyslovou výrobou a v hlavní míře exportem surovin, jako uhlí, železná ruda, stříbro, olovo, měď, aluminium, zinek, cín, uran, zlato, diamanty a celá řada dalších, kterých tu jsou ohromné zásoby.

Světové ceny vlny jsou na velice nízké úrovni a tak farmáři jejichž zdrojem příjmu byl prodej vlny se musí poohlédnout i po něčem jiném. Zaklínadlo je DIVERZIFIKACE. Třeba, jako O’Connorové chovem jehňat na maso, hovězího dobytka na maso, setbou a sklizní cereálií, olejových semen nebo máku. Díky této hospodářské situaci je celoaustralské stádo ovcí na vlnu na historickém minimu, pouhých 90 milionů oveček.

Dnešní chov ovcí na výrobu vlny je vysoce specializovaný. Přesto je obdivuhodné, jak se španělské plemeno úspěšně zabydlelo na drsném australském outbacku. Avšak odlišné klima a hmyz přinášejí svoje problémy. Když takové fabrice na vlnu naroste huňatý kožich, tak ve zdejších podmínkách vyvstávají specifické problémy.

Ten nejvíce viditelný, hlavně v médiích omílaný a farmáře stojící 180 milionů dolarů ročně, je lidově zvaný flystrike, jinak zvaný myiasis.  O co jde? To samičky mouchy masařky nakladou vajíčka pod hustou vlnu oveček tam, kde je teplo a vlhko. To je ovšem na pozadí pod ocáskem, kde se z vajíček vylíhnou larvy a tyto se začnou živit na ovečce.

Zpočátku na zbytcích výtrusů zvlhčených močí a pak se zavrtají přes kůži do svalů a začnou milé ovečce zaživa žrát prdelku. Toto často vede k bakteriální infekci a nezřídka pak ovečka umírá na sepsi. Také jsou častá úmrtí na otravu, kdy toxiny vylučované bakteriemi vniknou do krve a milou ovečku otráví, aniž by se bakterie dostaly do krevního oběhu.

Těchto úkazů si už všiml Ambroise Paré, lékař Karla IX a Henriho III, když pozoroval červy v hnisajících otevřených ranách lidských pacientů i zvířat. Aby se tomuto nepříjemnému úkazu u oveček předešlo, začalo se v Austrálii s crutching, které se vyvinulo v mulesing. O co jde?

Crutching  je vystříhání srsti ovečce mezi půlkami zadečku, kolem řitního otvoru a u bahnic kolem vulvy. Toto je však nutno opakovat, jakmile srst ovečce povyroste. Čistě náhodou se však přišlo na dokonalejší metodu pod jménem mulesing.

Tento zákrok se jmenuje po Johnovi W. H. Mulesovi, který tento zákrok vyvinul díky tomu, že když prováděl crutching na jedné bahnici tak mu ujely nůžky a milé bahnici odstřihl se srstí i kůži. Rána se brzy zacelila hladkým zajizvením, na kterém už pak srst nerostla. Všímavý John Mules začal tuto metodu uplatňovat u všech oveček.

Tato metoda byla později zdokonalena a bylo dokázáno, že podstatně snižuje flystrikes. V roku 1930 se tato metoda, stala v Austrálii standardem. Nyní díky organizaci PETA – za práva zvířat, je však kontroverzní, i když je uznávána společností na ochranu zvířat, a ročně zachrání 3 000 000 ovcí od kruté, pomalé a bolestivé smrti od flystrike.

Moderní mulesing je chirurgický zákrok prováděný na jehňatech do dvou měsíců věku. U těchto je množství odříznuté kůže minimální a rána je do dvou týdnů zahojena. Jehně se dá do jakési kolébky, kde je znehybněno ve strategickém místě ostříháno a za místní anesteze se provede vlastní chirurgický zákrok k tomuto účelu vyškoleným a diplomem opatřeným profesionálním kontraktorem, speciálními nástroji k tomuto účelu vyvinutými. Na ovcích více jak 12 měsíců starých je mulesing zakázaný.

Ve většině případů se při tomto zákroku provádí i tak zvaný docking, což je v podstatě kupírovaní ocásku. Na zbylém pahýlu je také odstraněna kůže, na které by mohla růst nežádoucí srst. Toto vše zanechává pozadí ovečky hladké a bezsrsté, tedy relativně čisté a pro muší samičky již neatraktivní. Zároveň se provádí značkování, a to na uchu a vakcinace. Veškeré tyto úkony jdou rychle za sebou a netrvají déle jako 2 minuty na jednom jehněti. Krvácení je minimální a pohled na zkušeného kontraktora je ne nepodobný jako ten na klavírního virtuosa. Úplná symfonie úsporných avšak přesných pohybů.

Ovečky vyrábějící vlnu však potřebují i další péči. Vlna jim roste i na hlavě a za čas taková ovce začne trpět tak zvanou „wool blindness“, tedy vlnovou slepotou. Vlna jim naroste tak dlouhá, že zakryje oči a ovečka nevidí. Proto se provádí i „wigging“ což je ostříhání vlny na hlavě ovce. Toto také zabraňuje akumulaci travních semen, babek a jiných.

Aby se vlna z oveček dostala k zákazníkovi, je nutno ovečku té vlny nějak zbavit. Toto se děje stříháním. Jakmile vlna dosáhne patřičné délky a kvality, zpravidla jednou ročně. Vlna je ještě na ovečce pečlivě hodnocena, a když se čas navrší tak si farmář najme „shearers“ tedy střihače vlny.

Toto jsou kontraktoři, kteří putují od farmy k farmě kde se nechají najímat. Ti jsou pak ubytováni v ubikacích k tomuto účelu vybudovanými, také je najmut extra kuchař, který jim vaří a pomocníci střihačů, zvaní „roustabouts“. Tito bývaly i děti a nyní i dívky a mladé ženy. Veškeré stříhání se odehrává v tak zvaném „shearing shed“, čili jakési stodole vybavené k tomuto účelu.

Nejprve je nutno ovce sehnat s pastvin do ohrad u této budovy. Toto se děje za vydatné pomoci pasteveckých psů. Ponejvíce border collie a australian kelpie. Tito dovedou stádo nasměrovat tam, kam je třeba a když potřebují ovcím nadběhnout, tak neváhají přeběhnout i po jejich hřbetech. Z ohrady jsou ovce vedeny důmyslnými uličkami až na dosah střihače, odkud si každou ovci vezme.

Práce to je tvrdá, vyžadující značnou zručnost a výdrž. Pracuje se v předklonu a tak je i náročná na „kříž“. Nyní někteří střihači používají jakýsi závěs, do kterého se sehnou a tak ulehčí kříži. Dříve se stříhalo ručními nůžkami, zvanými shears. Nyní to jsou mechanické, ne nepodobné těm co používají holiči a kadeřníci.

Celý proces stříhání ovcí je koncert po sobě jdoucích úkonů střihače, pomocníka a potom i těch co rouno třídí, hodnotí a dávají do kontejnerů, aby bylo nakonec dáno do lisu kde je stlačeno do žoku, který se zde jmenuje bale. Tento váží mezi 110 a 204 kg, podle stáří ovcí, velikosti rouna a tloušťky vlákna. Do jednoho žoku se vejde v průměru 60 roun. Surové rouno váží 1,3 – 2,5 kg, podle velikosti ovce a obsahu tuku, lanolinu.

Střihač stříhá ovci na vyvýšené platformě. Rouno musí být odstřiženo jako jeden kus a tak střihač začíná od nohou a břicha a končí na hřbetě ovce. Ostříhanou ovečku pošle po skluzavce ven do ohrady a pomocník mezitím odebere rouno aby je prostřel na stůl čistou stranou dolů. Zde je rouno zbaveno nechtěných okrajů, nazývané „skirting“.

Tyto kousky méně kvalitní vlny se však také zpracovávají. Nečistoty se vyjímají a vyhazují se. Takto ošetřené rouno je pak ohodnoceno, zvaném „wool classing“ co do kvality a tříděno. Následuje již zmíněné lisování do žoků, jejich označení majitelovou značkou a jménem toho kdo rouno hodnotil. Pak následuje jejich doprava do civilizace ke kupci.

V jednom „shearing shedu“ stříhá zpravidla více střihačů, ve velkých i pře sto. Ti, kteří ostříhají za osmihodinovou směnu přes 200 ovcí, jsou známi pod názvem „gun shearer“. A tak není raritou, že se v jednom „shearing shedu“ za den ostříhá 2000 – 3000 ovcí.

Také se pořádají soutěže, kdo za osm hodin ostříhá nejvíce ovcí. Taková akce je rozdělena do kategorií podle druhu ovcí a vlny. Světový rekord drží v sólové kategorii Ivan Scott. Tento 19. prosince 2008 ostříhal za 8 hodin 736 ovcí. Střihači jsou placeni od kusu. Zde je možno shlédnout jak se to vlastně dělá 

http://www.youtube.com/watch?v=90EQkgCy6r0&feature=fvw

http://www.youtube.com/watch?v=wcM-tcRUZp8&feature=related 

Žoky vlny pak putují do civilizace k zákazníkovi, kde se zpravidla prodává na aukcích. Zpočátku se žoky dopravovaly na velbloudech, každý nesl dva. Později na velkých vozech o tonáži až 20 tun, taženými týmy až 20 volů. Nyní na pověstných silničních vlacích, tahač se třemi návěsy, přes 50 metrů dlouhá souprava, dohromady vážící i 150 tun.

V Austrálii je 36 000 ovčích farem. Těmto se na outbacku říká station, tedy stanice a jsou obvykle naprosto soběstačné. Obytné budovy, hospodářské budovy, dílny, garáže, hangáry na letadýlko či helikoptéru, malá zahrádka na zeleninu a ohrady na ovce v blízkém okolí.

Austrálie je největší světový producent vlny, s 30 % z celkové světové produkce, představující 405 milionů kg surové vlny ročně. Na ovčích farmách se ročně vyprodukuje vlny za 3 miliardy A$. Takže až si někdo oblečete teplé vlněné oblečení, je zde reálná možnost, že budete na sobě mít i kousek Klokánie.

Další fotky najdete zde

Zahradnická škola v Mělníku stojí nad soutokem řeky Labe s Vltavou. V letošním roce oslaví 125. let od svého založení. Rád bych vás provedl touto školou, na které studuji již třetím rokem.

Než vstoupíme do školního areálu, projdeme okolo květinové síně Na Polabí. Zde se prodávají nejen výrobky ze školní vazárny, ale také spoustu dalších dekorací, květin a doplňků do interiéru. Dají se zde dohodnout různé květinové výzdoby oslav a také svateb. Projdeme-li bránou dál do školního areálu, spatříme nepřeberné množství dřevin, trvalek, letniček sukulentů a dalších rostlin, které tu slouží nejen jako dekorace ale především pro výuku na poznávání rostlin pro studenty.

V areálu, hned vedle školní jídelny, kde se dají zakoupit snídaně a obědy, stojí hrázděná budova – stáčírna vína. Škola obhospodařuje okolo 18 ha vinic, ze kterých vyrábí vlastní víno, jako je např: Ryzlink rýnský, Svatovavřinecké, Muller Thurgau, Rulandské bílé, Neuburské a další. Vína koupíte nejen zde, ale také v květinové prodejně. Vedle stáčírny, v přístavku, je učebna na výuku autoškoly skupiny B a T. Škola má vlastní autoškolu, dvě osobní auta a jeden traktor s valníkem.

A nyní se přesuneme do starší budovy školy, kde se nachází ředitelství pro Střední zahradnickou školu. Mimo tříd, které jsou vybaveny datovými projektory a některé i interaktivními tabulemi, jsou zde i tři moderní učebny výpočetní techniky, učebna IT, chemická laboratoř a učebny německého a anglického jazyka. Hned vedle staré budovy stojí přístavba neboli budova nová.

Do ní se dostaneme spojovací chodbou, kde uvidíme skleníky rozdělené podle typu pěstovaných rostlin, např: kaktusy a sukulenty, pokojové rostliny a rostliny pro řez. V nové budově projdeme kolem školního kiosku, nejnavštěvovanějšího místa studenty.

Po vystoupání do prvního patra se před námi otevře krásně prosvětlený a moderní ateliér pro výuku sadovnictví a sadovnických projektů. Ale vraťme se zpět o patro níže do přízemí, abychom nezapomněli na školní aulu, kam jsou zváni rodiče budoucích žáků školy při Dnech otevřených dveří. Pořádají se zde různé přednášky se zahradnickou tematikou, ale také semináře a další akce. V přízemí školy se nachází tělocvična.

Po průchodu nově zbudovanou spojovací chodbou se dostáváme do druhé poloviny nové budovy, bývalé základní školy, kde sídlí Vyšší odborná škola zahradnická. V budově je umístěna školní knihovna, místnost na poznávání rostlin a veliká moderně vybavená posluchárna.

Prošli jsme celý školní areál i s budovami. Nesmíme však zapomenout na další součást školy a to je školní statek Neuberk. Najdeme ho na druhé straně Mělníka, směrem na Kokořín. Studenti sem chodí na školní praxe. Statek je rozdělen do několika odvětví: zelinářství, květinářství, vinařství, sadovnictví, ovocné a okrasné školky a samozřejmě i zahradnické centrum pro širokou veřejnost.

Každé středisko je vybaveno stroji a hospodaří na několika ha půdy. Pro příklad: středisko zelinářství vlastní necelých 7 ha půdy, malotraktory, postřikovače, vyorávač, atd. V areálu statku je i chlapecký a dívčí internát. Chloubou Neuberku je park, ve kterém jsou k vidění stromy staré i stovky let.

Na závěr bych vás chtěl pozvat na oslavy 125. let založení školy. Oslavy se budou konat ve dnech 11. -12. 6. 2010 v areálu školy a školního statku.

Budete se moci zúčastnit degustace školních vín, koupit almanach s cd, na kterém je film o škole, projít se po statku Neuberk, který pořádá Den otevřených dveří a kde můžete zavítat i do vinařského sklepa, u školy pak budou vystavovat produkty a výrobky firmy z Mělníka a okolí, hrát bude muzika, květinová prodejna připravila módní přehlídku a i květinovou show. Program bude opravdu pestrý. Podrobnosti naleznete na webových stránkách školy: www.zas-me.cz

Doufám, že se vám virtuální prohlídka líbila.

Pozn. red.: Zde se musím Malému Blážovi omluvit – nevšimla jsem si a tedy nezapsala, že je v článku odkaz na konkrétní datum a nechala jsem článek čekat frontu, která je bohužel v tyto dny opravdu dlouhá. Mrzí mě, že jste kvůli tomu přišli o možný program na víkend, ale víc než omluvu nyní bohužel nabídnout nemůžu.

Dede

Při příležitosti Světového dne moří a oceánů je tento článek věnován všem, kteří poznali jejich odvrácenou tvář. Ať už díky lidské hlouposti, zlobě a pýše, nebo naopak díky odvaze a průkopnickému duchu. Všem obětem námořních katastrof.

Nedávno jsem při hledání čehosi na internetu narazil na tento obraz a dlouho jsem se na něj se smutkem díval. Protože myslím, že je trochu škoda že to, co obraz představuje, není mezi lidmi v širším povědomí, mohli bychom si něco povědět o jedné z nejohavnějších tragédií v dějinách námořních katastrof. O událostech, známých jako tragédie prámu Medusy.

V roce 1815 předala Velká Británie Francii svou africkou kolonii Senegal. Francouzské ministerstvo námořnictví vypravilo do města Sant Louis v Senegalu kolonizační výpravu tvořenou guvernérem a jeho rodinou, několika obchodníky a úředníky taktéž s rodinami a také početnou vojenskou posádkou, několika vědci a lékaři. Samozřejmě i se spoustou nejrůznějšího vybavení a zásob.

Výpravu tvořila eskadra čtyř lodí: v čele plula fregata Medusa, za ní korveta Echo, pak nákladní loď Loira a konvoj uzavírala briga Argus. Zhruba v polovině plavby došlo na palubě Medusy k neštěstí, mladý plavčík se příliš nahnul přes zábradlí a sletěl do vln. Stihl sice v pádu popadnout lano, ale vzhledem k prudkému chodu lodi se nedokázal toho lana udržet. Plavčíka ještě zachytil jiný námořník, ale musel jej zase pustit, aby nebyl sám stržen do vln.

Zde vypluly na povrch první podezřelé problémy, pokusy o záchranu byly značně chaotické, do moře bylo až se značným zpožděním vrženo zařízení na pomoc tonoucím – taková bójka, soudek s praporkem. Chlapci ale pomoci nedokázali, a nechci ani domýšlet, jak hrozně se muselo prodloužit plavčíkovo utrpení, pokud se mu podařilo bójky dosáhnout. Padl návrh dát zprávu korvetě Echo, ale byl z nepochopitelných důvodů zamítnut.

Tohle všechno předznamenalo budoucí šílenou tragédii. Vztahy mezi kapitánem, lodivodem, vojáky, posádkou a cestujícími byli velmi napjaté a poznamenané neskutečnou arogancí kapitána, který podle všeho svému řemeslu příliš nerozuměl. Můžeme také poukázat na zajímavý fakt, totiž že přestože ministerstvo plánovalo výpravu déle než dva roky, někdo sestavil její složení tak, jak jej sestavil – lodě se příliš od sebe lišily rychlostí, plavebními schopnostmi, takže fregata Medusa byla daleko vpředu, korveta Echo kdesi uprostřed a náklaďák Loira s brigou Argus konvoj uzavíraly daleko vzadu.

Medusa se přiblížila k nebezpečné Arguinské mělčině u pobřeží Senegalu, kde útesy a mělčiny vybíhají až desítky kilometrů do oceánu. Kapitán i přes prudký odpor důstojníků zadal kurs přímo doprostřed mělčiny. Jeho omyl byl následující: pokyny admirality pro lodě plující touto oblastí říkaly, že loď nesmí spoléhat na mapy, kde jsou útesy zakresleny nepřesně, ale je třeba se orientovat podle Bílého mysu a jakmile jej lodivod uvidí, zamířit na jihojihozápad.

Kapitán tento zvláštní pokyn nedodržel a velmi nadutě reagoval na námitky navigátorů. Nařídil držet kurs. I přes jeho zákaz jeden důstojník měřil hloubku dna a to postupně stoupalo. 27 metrů…24 metrů…až se ozval zoufalý křik důstojníka: 11 metrů STÁT!!! Jenže zastavit rozjetou fregatu nelze tak snadno a po dvou minutách loď uvízla na písečném dně. Nutno ještě dodat že Echo se zoufale snažila Medusu zastavit světelnými signály, ale ty byly kapitánem ignorovány. Medusa se naklonila a zůstala stát.

Vědělo se, že pobřeží není dál než 11 mil a po mnoha nepříjemných dohadováních bylo rozhodnuto Medusu evakuovat. Pro asi 150 lidí postavili tesaři prám z trámů, soudků a lan. Dalších 200 lidí se vešlo do člunů – dvě čtrnáctiveslice, jedna šalupa, jedna jola a jedna čtyřicetiveslice. Kapitán nepočkal, jak je jeho povinností, až se evakuuje poslední člověk a zaujal spolu s guvernérem a jeho rodinou místo v jednom z nejlepších člunů.

Plán byl, že čluny měly lany táhnout neovladatelný prám. Nakládání probíhalo velmi zmateně a nebozí cestující se museli zároveň bránit vojákům, kteří zneužili situace a rabovali jejich kajuty a zavazadla. Osobní věci si stejně sebou nikdo vzít nemohl, prám i čluny byly přeplněné. Při nakládání zásob vody, vína a sucharů se toho mnoho zřítilo do vln díky nekompetentnímu řízení akce kapitánem. Vojáci dokonce zpanikařili a hrnuli se na prám tak, že jej málem potopili.

Pobyt na prámu byl šílená noční můra, byl postaven bídně, takže pod vahou sto padesáti lidí se v podstatě ponořil a plul pod hladinou. Lidé stojící na jeho přídi a zádi stáli po pás ve vodě a ti uprostřed stáli ve vodě po kotníky. Lidé se přitom mohli stěží pohnout, jak byl prám namačkaný, museli jen stát.

Co se pak stalo je naprosto nepochopitelné a ohavné. Čluny, ve kterých byl kapitán, guvernér a nějací vojáci, táhly prám jen chvíli. Pak jeden z úředníků odsekl lano a čluny prámu utekly. Prám sám byl neovladatelný. Těžko vylíčit zděšení lidí, volali, křičeli, prosili, nadávali… marně. Kapitán jim ještě zamával kloboukem na pozdrav. Osazenstvo prámu spalovalo vedro, narůstal hlad a žízeň neboť všechno bylo na příděl.

Vyhladovělí lidé se vínem velmi snadno opili a bylo jim pak ještě hůř. V noci přišla bouře a strašlivě prámem zmítala. Někoho vlny smetly, někdo skončil s rozdrcenými nohama či jinými částmi těla, když zapadl mezi uvolněné trámy prámu a umíral v hrozných bolestech. Došlo jídlo, došlo pití a den za dnem hladové a žíznící nebožáky spalovalo slunce. Po prámu pobíhal malý hošík, zoufale volal maminku a plakal, že má žízeň.

Tento obraz si jistý zeměměřič pamatoval snad nejvíc a dlouho se kvůli němu budil s řevem ze sna. Jednou tento chlapeček vypadl z prámu a topil se. Jeden lodník pro něho skočil a vytáhl ho, ale chlapeček později stejně umřel. Před smrtí mu však bylo souzeno spatřit to, co by žádné dítě vidět nemělo.

Vojáci obvinili cestující, že jim upírají příděly a rozhodli si je vzít násilím. Na prámu byly chladné zbraně, šavle, bodla, nože a kladiva. Cestující se včas ozbrojili a lidé, místo aby všichni svorně čelili útrapám, rozpoutali na prámu divokou řež. Na obou stranách bylo mnoho mrtvých, jedna žena byla několikrát shozena do moře, ale cestující ji vždy včas vytáhli zpět. Útok posléze ustal ale několik z hladu a žízně šílených, začalo rozebírat a demolovat už tak ne moc dobře postavený prám.

Tomu bylo nutno zabránit a rozpoutala se další bitka která opět znamenala mnoho mrtvých na obou stranách. Cestujících byla menšina a byli hůře vyzbrojeni a nevycvičeni, ale objevil se syndrom bojovníka, který nemá kam ustoupit, jeden každý z cestujících se rval jako tygr a ubránili se. Pak se všichni vysílili a prám se houpal na vlnách s nehybnými postavami vyhladovělých a zesláblých lidí.

Doprovázela jej příšerná eskorta plovoucích mrtvol, které jakoby se nechtěly odloučit od živých. Sžíravý hlad…palčivá žízeň, kterou nelze snést… ubožáci pijí vlastní moč, pijí slanou vodu ale ta jejich stav zhoršuje, dáví pak v prudkých křečích žaludku. Žvýkají kusy látky… špinavou kůži… chladí si dásně tak, že cucají kousky mosazi.

Otvírají se jim rány a boláky a nárazy vln zvyšují jejich muka. Muselo se stát to, co se stalo, nesuďme je prosím. Rozřezali jednoho mrtvého a jeho maso usušili na improvizovaném stěžni, aby ztratilo lidské kontury. Stejně jim z toho bylo jen více zle.

Posledních patnáct z původních sto padesáti lidí leželo a bezmocně umíralo na houpajícím se prámu. Najednou někdo chraptivě zavřeštěl: LOĎ!!! Ostatní to zprvu brali chladně, halucinace totiž sužovaly mnohé z nich. Ale toto přelud nebyl. Nešťastníky objevila briga Argus. Všichni zoufale křičeli a volali a šíleli děsem že je posádka nechá jejich osudu, ale i přes vážné nebezpečí mělčin a útesů Argus statečně manévrovala, aby se k prámu dostala. Zkušení námořníci plakali, když viděli lidské trosky na prámu. Opatrně je přenesli na palubu, dali jim pít a lodní lékař měl s nimi spoustu práce.

Na fregatě Medusa zůstalo třicet lidí, kteří se odmítli nalodit a čekali na záchrannou výpravu. Pokusili se Medusu uvolnit kotvou, kterou zaryli do dna a vratidlem loď přitahovali. Pohnuli s ní ale jen o 200 metrů, potřebných však bylo ještě 400 až 600. K Meduse dorazil záchranný škuner a jeho posádka se třásla hrůzou, když viděla, že z paluby, cituji: „je pozorují tři příšerní náměsíčníci, kostry potažené pergamenem.“ Jediní tři z třiceti přežili.

Přeživší z prámu Medusy vyprávěli, že měli i myšlenky na sebevraždu skokem do vln ale odradily je zubaté tlamy žraloků, kteří brousili kolem. Jednoho se pokusili ulovit zahnutým bodlem, ale paryba obrovskou silou bodlo narovnala a upláchla. Trosečníci se nevyhnuli nejen kanibalismu ale také shazování raněných, kterým nebylo pomoci, do moře, aby zbylo víc přídělů vína pro živé.

Po záchraně leželi trosečníci dlouho v zanedbané koloniální nemocnici a na následky útrap jich tam umřelo dalších pět. Zbylo jich deset. Ministerstvo námořnictví celý incident a hanebné chování kapitánovo ututlalo a ošklivě útočilo na trosečníka který, vše přežil, uzdravil se a otřesný příběh zveřejnil. Zachránili jej britští koloniální důstojníci, dohlédli na jeho léčbu a postarali se o něho. On už však nemohl dělat práci, na kterou léta studoval a umřel v bídě, chudý stařec, zapomenutý kdesi na periferii Paříže. Byl to doktor Alexander Coréard, kartograf. Odpočívejte v pokoji, ubozí.

Dne 5. dubna 1945 začala bitva o vstup Rudé armády na území Čech a Moravy. Toto drama se odehrálo v Lanžhotě, obci na soutoku Dyje a Moravy. A tady je autentické povídání mé tchyně, která přechod fronty zažila ve věku 14 let.

Čekání na frontu

S blížící frontou jsme přestaly chodit do školy. Jen jedenkrát týdně jsme docházely do hospody pana Hrubého, kde paní učitelka zadávala domácí úkoly. Škola byla totiž zabrána německou armádou, která zde ubytovala své vojáky.

Začátkem dubna 1945 všichni lidé vybíhali z domů ven, aby se dívali na přelétající těžká letadla, která temně duněla nad hlavami. Jejich přelety byly stále častější a zvyšovaly v lidech strach z bombardování. Taky my jsme tušily hrozící nebezpečí, a proto jsme se odhodlaly opustit dům a uchýlit se relativního bezpečí u příbuzných ve sklepě, kde jsme doufaly, že ve zdraví frontu přečkáme (když říkám my, myslím tím babičku, maminku a mne, tedy celou mou rodinu). S sebou jsme vzaly chleba a slaninu a na sebe vlňáky na zahřátí a takto vyzbrojené svůj domek opustily. V tu chvíli ani jedna z nás netušila, že ho vidíme naposledy.

Ve sklepě se neschovávala pouze rodina, ale i další sousedé. Byla tam pěkná tlačenice, ale všichni věřili, že se brzy vrátí domů. Jenže při prvním bombardování, které bylo zaměřené na nádraží a které vyhořelo, už úkrytu v obci nikdo nevěřil a lidé houfně odcházeli do okolního lesa, myslíce, že zde najdou bezpečné úkryty. S sebou vzali jenom zbytky jídla a teplejší oblečení.

I já s maminkou a babičkou s bochníkem chleba a s vlňáky se vypravily do lesa. Naše cesta byla velice strastiplná, protože maminka byla těžce nemocná – téměř celý rok ležela, protože měla nemocnou páteř. Z tohoto důvodu se velice špatně a bolestivě pohybovala, musela jít pomalu a každou chvíli odpočívat. Přesto to nevzdala a se zaťatými zuby vždy ostatní došla.

V pralese

První den náš houfec pobýval pouze na okraji lesa, ale okolnosti ho nutily denně postupovat stále hlouběji do lesa, až se nakonec ocitl v Lanžhotském pralese. Zde jsme se skrývali celý týden. První večer muži usoudili, že bude nejlepší, když vykopou zemljanky, které shora pokryjí větvemi a částečně zasypou hlínou.

Jenomže si vybrali příliš tenké větve, které se v noci, kdy všichni spali, zlomily a spáče zasypala hlína. Od této chvíle zemljankám nikdo nevěřil a ke spánku jsme se ukládali pod vyvrácené stromy na zem, zabaleni jenom do kabátů a vlňáků. To nepohodlí a zima nebyla ničím proti strachu, co s námi bude.

S jídlem to bylo tak, že jsme se o něj dělili rovným dílem. Nebylo ho mnoho a spíš jsme byli hladoví, na zahřátí nám musel postačit čaj z jarních bylin. Ale chlapi párkrát chytili do oka zajíce, takže i pečínka byla.

Nezůstávali jsme na jednom místě, stále jsme se přemisťovali. Při jednom přesunu se stala takováto příhoda. Přišli jsme k potoku, přes který vedl mostek na druhou stranu. Ale nikdo netušil, že lávka je nařezána. Jednou z prvních, kdo přecházel na druhou stranu, byla mladá maminka s dítětem v kočárku. Zrovna s nimi se mostek zbortil, kočár i s děckem spadl do vody a začal se potápět. Muži ihned naskákali do potoka a dítě naštěstí zachránili. Všichni jsme byli přesvědčení, že zničení lávky mají na svědomí Němci.

I když je to s podivem, v lese jsme nebyli sami. Potkávali jsme vojáky, a to jak německé, tak ruské. Ale ať ti nebo ti, chtěli jen jedno – zjistit, kde se ukrývá nepřítel a kolik ho je. Stávalo se, že ráno se nás vyptávali Němci, večer zase Rusi. Ale jestli jim někdo něco řekl nevím, protože se dospělí nás, děti, snažili držet od vojáků dál.

Další zážitek byl, když jsme narazili na německého vojáka, dezertéra. Ten prosil o civilní oděv, aby se mohl převléknout a utéct domů. Tvrdil, že bydlí jenom kousek za hranicemi, že je Rakušan. Chlapi se složili a nějaký ten civil mu dali, uniformu zahrabali v lese. Jak to s vojákem dopadlo, jsme se nikdy nedozvěděli, tak nevím, jestli se domů ve zdraví dostal.

Taky jsme byli svědky přestřelky. To na sebe narazili zvědové obou stran a došlo k boji. My se schovávali za vývraty, a když palba utichla, snažili jsme se dostat z nebezpečného místa pryč. Nikdo z našich nebyl zraněn, ale jak dopadli ti, jenž stříleli nevím, už nikdy jsem se k tomu místu nepřiblížila.

V pralese jsme zůstali přes celou frontu. Velikým našim štěstím bylo, že jaro bylo celkem teplé, a i když jsme v noci trpěli především vlhkem a přes den nás sužovali komáři, dalo se přežít. Děcka a ženy zůstávali v lese celé dny, muži čas od času odešli do vesnice, aby zjistili, jak to tam vypadá a zároveň přinášely zprávy o postupu bojů a stavu Lanžhota.

Na Slovensku

Jednoho dne přinesli chlapi radostnou zprávu – Brodské je osvobozeno. Všichni jsme zajásali a vydal se na novou pouť, tentokrát na Slovensko. Maminka měla velké štěstí, protože jeden sedlák tam byl s povozem a moji nemocnou maminku naložil na vůz, takže nemusela šlapat pěšky jako ostatní.

Konečně jsme došli do Brodského, první slovenské vesnice. Brodští byli velice ochotní, rozebrali si naše lidi domů a rozdělili se s nimi o zbytky jídla, které jim po odchodu Rusů zůstaly. Já se stařenkou jsme v první řadě hledaly, ve kterém domě je maminka. Prošly jsme téměř všechny domečky, ale k naší hrůze v žádném z nich nebyla. Běhala jsem po Brodském a všech se vyptávala, jestli nějaký sedlák nepřivezl nemocnou ženu, ale nikdo o ní nevěděl.

Až jeden člověk mi řekl, že první várka Lanžhotských pokračovala dál, do Kútů. S jakým strachem a s jakou nadějí jsme se tam vypravily. A opravdu, maminka ležela u hodných lidí, kteří přijali i nás. Celý týden jsme u nich pobývali a stravovali se s rodinou, která se s námi dělila, ač sama měla málo. Nikdy na ně nezapomenu.

Návrat domů

Do Lanžhota jsme se vrátily, až když bylo bezpečno a nešly jsme, ale jely na voze taženém koňmi. Tak strašně jsme se těšily, až budeme doma. Myslím, že nikdo z nás nebyl připravený na to, co nás čekalo – Lanžhot byla jedna rozvalina. Náš dům už nestál, našla si ho jedna z bomb. A tak jako my, dopadlo mnoho dalších rodin, i jejich domy byly vypáleny, rozbořeny a zničeny.

Lidé byli k sobě milí a ohleduplní a vzájemně si vypomáhali. Nás se ujala paní, sama vdova a téměř bez jídla, ale měla to štěstí, že její domek zůstal ušetřen. Ve dvou malých místnostech ubytovala osm lidí – spávali jsme na zemi nebo na tvrdé dřevěné lavici a byli rádi za střechu nad hlavou.

Ale tady jsme nemohly zůstat věčně, musely jsme si zajistit bydlení jen pro nás. Dobří sousedé nás ještě jednou podrželi a pomohli nám zbudovat z kozího chléva, který se jako zázrakem zachoval, jednu místnost k bydlení, ve které jsme žily několik let.

Bitva o Lanžhot v datech:

Předjaří 1945 – vybudovány protitankové zátarasy, okolí Lanžhota zaplaveno vypouštěním Vranovské přehrady (laguna v šířce 5 km a hloubce 1 m), vyhozeny mosty směrem na Slovensko – celkem 9.

 Proti sobě stála 13. německá tanková divize + oddíly SS (5 tis. vojáků a 40 těžkých tanků), zabarikádována v Lanžhotě a 13. gardová jezdecká divize generála Bělousova, součást II. Ukrajinského frontu maršála Malinovského (3 jezdecké, 1 dělostřelecko-minometný a 1 tankový pluk).

Čtvrtek 5. dubna ráno zahájili němečtí vojáci střelbu na předpokládané pozice Rudé armády – jako odpověď Rusové prováděli nálety na pozice německých tanků (v průjezdech domů) a kulometných míst (např. ve věži kostela). Pondělí 9. dubna – ženisté konečně postavili most přes Moravu, další dva dny nálety a střelba kaťušemi na Lanžhot. Středa 11. dubna – vstup Rudé armády na území Lanžhota a boj dům od domu – ten den okolo 8. hodiny večerní Lanžhot osvobozen.

11. dubna 1945 tedy skončilo 7 krvavých dnů v Lanžhotě a Rudá armáda měla konečně uvolněnou cestu na Brno. Ale toto vítězství bylo těžce vykoupeno. Počet vojáků jak na jedné tak na druhé straně nebyl nikdy přesně vyčíslen – ale uvažuje se až o 1 500 vojáků Rudé armády a 3 000 vojáků německých jednotek. Tato čísla jsou však velice hrubým odhadem, protože vzhledem k teplému jaru se těla pochovávala tam, kde padla – bez rakví a bez poct a taky bez sčítání.

Zde jsou oběti, které přinesli Lanžhočané:

Bylo zabito 56 občanů, těžce zraněno 55, lehce zraněno 203 občanů. Z celkového počtu 924 domů bylo do základů zničeno 229, těžce poškozeno 483, zbytek domů bylo poškozeno lehce.

Škody na hospodářském zvířectvu – zabito 170 koní, 523 krav, 98 telat, 1 090 prasat, 1 200 slepic. Ta zvířata, která přežila, byla následně vojskem zrekvírována.

 Na katastru Lanžhota bylo zničeno 26 tanků a sestřelena 2 letadla.

V době bojů se narodily čtyři děti.

Čas od času se někde ve světě vyskytne nebožák, který po zcela bezproblémovém dosavadním životě začne jednoho dne trpět děsivými zážitky, které se neustále zhoršují, až se začnou podepisovat na jeho zdraví.

Postižení se kroutí v šílených křečích a zaujímají prapodivné a hrozné polohy, budící dojem, že jsou zcela mimo možnosti lidských kloubů a kostí vůbec a v těchto polohách strnule setrvávají řadu minut nebo hodin. Vydávají zvuky, pro které označení „nelidský řev“ je zavádějící výraz. Jsou totiž zvuky, které může vydat člověk, a jsou zvuky, které vydá zvíře, ale toto bývají zvuky, které nelze zařadit ani do jedné z těchto kategorií a nemusí se jednat jen o hlasitý křik, ale například i o jakési zlověstné zvrhlé skučení, které se bohužel vymyká jakémukoliv slovnímu popisu, jehož jsem schopen.

Zornice se jim roztahují téměř přes celou duhovku a vyvolávají dojem zčernalých očí, jindy zase vyvrátí oči v sloup do takové míry, až je vidět pouze bělmo. Obličej se jim stahuje do vzteklých grimas tak odporných, že je to stěží k uvěření. Nejedí. Ubližují sobě i druhým, protože mají v záchvatu nesmírnou sílu. Někdy začnou mluvit a už tak dost zděšené okolí nemá ponětí, kde se postižený naučil ty cizí a velmi staré jazyky, které používá.

Vyhrožuje, vysmívá se, je otřesně vulgární. U některých těžších případů dojde k vyzvrácení naprosto nepatřičných předmětů jako jsou chomáče vlasů, kusy dřev, skleněných střepů, lebek drobných zvířat, apod. (říká se jim injekta). A tělesná schránka postiženého chřadne, protože tyto záchvaty a zranění, která si ubožák působí, ji vyčerpávají a přísun potravy je omezen nebo zcela zastaven. Hrozí mučivá smrt… Vyžaduje nervy z ocele být takovému člověku nablízku.

Mediálně známých případů výše popsaných záchvatů není mnoho, těch mediálně neznámých je už více, ovšem kolik, to přesně nelze říci. Nešťastní příbuzní obětí, jsou-li věřící, se po těchto hororových zážitcích obrací na člověka, jemuž přísluší označení exorcista (je to řecké slovo znamená něco jako vyháněč, vymýtač). Dělají to proto, že se domnívají, že oběť trpí posedlostí démonem, zlou duchovní entitou. Dělají dobře?

Na to si zkusíme odpovědět později, nyní si připomeňme jeden celkem solidně dokumentovaný případ německé studentky Anneliese Michel, která od roku 1968 začala propadat hrůzným záchvatům a křečím, hlavně v noci. Během jednoho se ošklivě kousla do jazyka a vypověděla později, že ji zalehla neznámá tíha a ohromnou silou ji vmáčkla do postele.

Epilepsii bylo možné už tehdy odhalit pomocí EEG a i když tímto vyšetřením nebyla epilepsie prokázána, dívka brala léky proti epilepsii až do konce života, ovšem bez jakéhokoliv léčebného efektu. Stále častěji si stěžovala na noční vize obludné, šklebící se tlamy a na odporný zápach. Nesnesla pohled na vyobrazení Ježíše a při pouti v italském San Damianu (dívka byla z katolické rodiny) fyzicky napadla člověka, který se staral o místní kapli.

Možná díky „náboženskému“ rodinnému zázemí dívky se o její případ zajímali duchovní a würzburgský biskup povolil pokus o exorcismus podle pravidel Rituale Romanum (to jsou obecně vzato liturgické předpisy pro úkony vykonávané mimo bohoslužbu). Stav dívky se stále zhoršoval a prováděla věci velmi podobné tomu, co jsme si popsali v prvním odstavci. Dokázala řadu hodin zoufale vřeštět a volat Ježíše na pomoc.

Po vykonání exorcismu se začal stav Anneliese zdánlivě zlepšovat a děsivé průvodní jevy ustoupily. Nebohá dívka však přesto roku 1976 umřela v důsledku svého zbědovaného fyzického stavu. Exorcisté byli později podmíněně odsouzeni a soudní znalci prohlásili, že dívce měly být podávány silnější léky a měla být provedena elektrokonvulsivní terapie. Komise ustanovená církví později také uvedla, že o posedlost se nejednalo. Co si tedy s tímto a podobnými případy počít? Roku 1978 bylo tělo Anneliese exhumováno, ale nic zvláštního tento akt nepřinesl. Tělo jevilo známky rozkladu odpovídající podmínkám a délce pohřbení.

Zabrusme na chvilku do hájemství psychiatrie a povězme si něco o zákeřném a hrozném nepříteli lidského mozku – schizofrenii. Spoustu otázek by to mohlo vysvětlit, i když ne všechny. Schizofrenie je ošklivá nemoc, o které se přesně neví, čím je způsobena. Stres, problémy v rodině, vysoká hladina dopaminu v mozku… těžko říci, obvykle je nutné, aby se dal dohromady nějaký spouštěč s existující dispozicí.

Zpravidla si nemocný pro sebe vytvoří jinou, vlastní realitu, které je schopen porozumět, protože tu skutečnou realitu nechápe, a to kvůli vnímání většího množství informací, než které je schopen zpracovat – tato ochranná selekce vjemů je u nemocného narušena. Halucinace a bludy mohou být jedním z příznaků této nemoci. Patří mezi tzv. příznaky pozitivní. (Pozn. tzv. negativní příznaky existují také a jsou objektivně horší, přestože nevyhlížejí tak dramaticky).

Halucinací je mnoho druhů a pro diskutované téma jsou zajímavé ty, které se nazývají taktilní, vyvolávající dojem cizích doteků, pak kinestetické, vyvolávají dojem, že se člověk hýbe, přestože je v klidu anebo, že má v těle někoho, kdo s ním hýbe proti jeho vůli. Potom halucinace Séglasovy, ty vyvolávají u člověka pocit, že někdo mluví jeho ústy.

Dále halucinace imperativní (ty patří mezi sluchové) a jsou obzvláště nebezpečné. Neúprosně člověku přikazují často dost nepěkné věci (halucinace teleologické „pouze“ radí). Za zmínku v souvislosti s naším tématem možná stojí ještě halucinace intrapsychické, ty vyvolávají u člověka dojem vkládání cizích myšlenek do jeho mozku.

Odmítneme-li jako příčinu problému posedlost zlým démonem, mnoho možností už nemáme. Můžeme si už jen představit jakousi kombinaci hrozné psychózy spolu s mimořádně těžkými epileptickými záchvaty. Je možné, aby tyto dvě choroby spolu v jednom člověku tak podivně spolupracovaly, dalo by se říci, přihrávaly si navzájem a daly dohromady temný celek v podobě vpravdě hrůzného projevu, jaký jsme si popsali v prvním odstavci? Dejme tomu, že ano.

Ale jak potom vysvětlíme používání jazyků, řekněme neobvyklých, jako je latina, aramejština nebo staroslověnština? V případě slečny Anneliese i jiných se to zdůvodňovalo tím, že dotyční se pohybovali v univerzitním prostředí, kde mohli tyto jazyky zaslechnout. Já to osobně považuji za argument velmi chabý, neboť od zaslechnutí něčeho v určitém jazyce k vedení plynné, byť třeba krátké konverzace je setsakra daleko.

Jak vysvětlit injekta? Mnohdy se jednalo o předměty, které nikdo prostě nemůže spolykat. Nejspíše zcela jednoduše bývají zdůvodňována nevěrohodností svědků, byli rozrušeni, hledají senzace… Budiž, ovšem nezapomeňme, že takto je možno zpochybnit téměř cokoliv. To, že nezabírají léky, se ale vysvětlit dá, existují vzácně reziduální formy schizofrenie, které na léčbu příliš nereagují.

A i věřící, kteří v možnost posedlosti věří, připouštějí, že její rozlišitelnost od duševní choroby je obtížná. Rozhodování o tom, zda tyto jevy mají příčinu v nemocném mozku nebo v čemsi mimo tento svět je tedy asi na každém z nás, jak si to pro sebe vyřešíme (pokud tedy cítíme potřebu nějaké stanovisko vůbec mít). Ostatně provádění exorcismu jinak není specialita křesťanství, vyskytuje se i v islámu, buddhismu, taoismu, hinduismu, apod.

Podle příběhu Anneliese Michel natočili Američané film „Vymítání Emily Rose“ (u nás jako „V moci ďábla“, ale je poněkud nábožensky tendenční a také zavání snahou najít nějaký happy end za každou cenu. Lepší je podle mého názoru německé zfilmování z roku 2006 „Requiem“.

Nevím, ale v každém případě buďme rádi, že tyhle události nejsou časté a přejme si se s nimi nikdy nesetkat. Není oč stát, věřte mi!

Není to veselé čtení, ale je to kus historie. Upravila jsem pro Náš zvířetník kousek Terčiny gymnaziální seminární práce. V této části vzpomíná pamětník (pro naše účely Petřík S.) na konec sedláků na Vrbici. Jenom trošku zasvětím do problematiky – pro vstup do JZD se začalo agitovat již koncem čtyřicátých roků minulého století, leč s nevalným úspěchem.

Lidé spjatí s přírodou měli svůj mozek a dovedli si hravě spočítat, že to, co je společné, je vlastně ničí a co je ničí, o to se nikdo nestará. Časem začali soudruzi přitvrzovat a přitvrzovat a zlomem se stal rok 1958 – červen. A právě tento čas nás zajímá – jak o něm mluví Petřík S.; kurzívou jsou doplněny vzpomínky mé mamky. Tož vraťme se o půl století zpátky. 

Rodina S. bydlela v “dědině“, tedy v části obce, kde žili převážně sedláci. Patřila na Vrbici mezi dva největší sedlácké rody – velikost jejich polností byla 10 hektarů. Z toho je jasné, že žádní závratní boháči ve vesnici nežili, protože, jak Petřík podotkl, tolik pozemků na Vysočině měli domkaři. Dá se říct, že sedlák na Vrbici byl ten, kdo vlastnil víc jak 5 hektarů půdy. Dále sedlák se poznal podle toho, že měl v zápřahu aspoň jednoho koně – Petřík říkal, že v “dědině“ před vynuceným vstupem do kolchozu bylo 42 koní.

Pro porovnání – mamčiny rodiče hospodařili na pěti hektarech, z toho tři byly jejich vlastní a dva měli propachtované. Těchto pět hektarů obdělávali sami a uživili dvě krávy, které byly zdrojem mléka, ale také do zápřahu. Rodiče mého taťky obdělávali pouze 2 hektary, protože jeho tatínek pracoval coby živnostník – byl tesařem. Krávy měli také dvě – byly taťkovou chloubou, protože předběhly i koňské spřežení (;o).

V hospodářství pracovala celá rodina. Jenže Petřík byl nejmladší s velkým věkovým odstupem od sester, a ty už byly z domu, proto si najímali pomocníky – místní méně majetné spoluobčany. Ti pracovali za mzdu a stravu – v rodině S. námezdní dělníci snídali, obědvali i večeřeli. Leč v druhé polovině padesátých let už bylo těžké sehnat čeledína – rozhlas a noviny se o pracovnících v zemědělství vyjadřovaly nehezky, ba přímo hanlivě. Byly snižovány jejich schopnosti i inteligence a jedině dělník v továrně byl plnohodnotným občanem Československa. Lidé raději dojížděli za prací, než by se nechali zaměstnat u místních lidí na poli.

Přesto ti, kdož měli alespoň tolik pole, aby sebe a rodinu uživili, nepředpokládali, že by sedlačení mohlo skončit. Ani mladý Petřík ne, i když mu zemřel otec, ledva skončil školu a maminka byla dlouhodobě nemocná.

Poznámka – každý, kdo vlastnil kousek půdy, musel státu odvádět výsledky své práce. A jak to s těmi státními odvody bylo? Asi takto: stát chtěl po zemědělcích maso, mléko, vajíčka, obilí, okopaniny a taky seno. Avšak plnění všech dávek bylo nad lidské možnosti – když se odvedlo seno a obilí, nebylo čím krmit zvířata, a tudíž se neodvedlo mléko a vajíčka. Když se měl nakrmit dobytek, chybělo seno. Zkrátka to byl takový začarovaný kruh. A když se náhodou povedlo odvést všechno, na další rok se dávka příslušně zvýšila – prostě další nátlak státu na své ubohé občany.

Na otázku, jak to bylo s konečným náborem do JZD v roce 1958, odpověděl Petřík: „K nám šli jako k jedněm z posledních – za prvé náš statek stojí naproti škole, kde bylo náborové středisko, takže věděli, že jim neuteču, a za druhé, byl jsem na hospodářství sám a byl jsem ještě kluk (17 let), takže se mnou žádnou práci neměli, všem bylo jasné, že podepíšu. A pak, když jsem slyšel, že se blíží autobus, zmizel jsem zadem „humnama“ a se stejně starými kluky se zašil k někomu do sklepa, abych měl klid.“

Petřík vyprávěl, jaký nátlak byl na zemědělce vyvíjen. Autobusy a auta s propagátory JZD dorazily na Vrbici v podvečer, kdy se hospodáři vraceli z polí domů – upozorňuji, že to bylo v létě, tedy v období, kdy je práce na poli „od slunka do slunka“. Už příjezd do vesnice byl stresující, protože ve veřejném rozhlase se stále omílalo „vstupte do JZD, vstupte do JZD“. Když si nadření lidé chtěli konečně odpočinout, vecpalo se jim do domu přesvědčovací komando a začal regulérní teror. Vyhrožování celé rodině – rodičům stát vezme důchod, děcka budou vyhozena z práce a nikdo je nezaměstná, odvody se zvýší tak, že nebudou schopni odvádět a proto je možné, že půjdou sedět do arestu coby sabotéři. Kolikrát vydrželi s přesvědčováním i do tří, čtyř hodin do rána – a na druhý den tam byli zas.

V kronice je zápis, že v tomto vypjatém období došlo i na dramatické události. Jak to bylo se střelbou na agitační komisi – zde Petříkovo svědectví:

Petřík se, jako každý večer, sešel s kamarády, a seděli u jednoho z nich v předzahrádce. Slyšeli, že auto s agitátory odjíždí, ale ještě se nechtěli rozejít a posedávali dál. V tom k nim přišel místní příslušník VB „ten poděs z Kobylí, šak víš, Máňo“ (to bylo na mou maminku) a hned si na sešlost posvítil baterkou a začal zhurta. Co tam dělají a jestli neslyšeli střelbu. Kluci zapírali, že nic neslyšeli „ale dobře jsme slyšeli, tam od Ochozí“. Policista je začal šacovat, u jednoho nahmatal v náprsní kapse klíč od sklepa a okamžitě hmátl pro osobní zbraň – snad si myslel, že narazil na atentátníka. Na druhý den byli kluci ještě vyslýcháni ve škole a nebylo to nic příjemného – opravdu měli strach, jak to s nima dopadne.

A co se o střelbě povídalo po vesnici? Jedni říkali, že byl zasažen okresní prokurátor, který v autě jel, jiní, že nebyl nikdo zraněn. Ale všichni se shodli, že to bylo všechno nastrčené. Následně byli zatčeni a odsouzeni největší odpůrci JZD, protože se u nich našli zbraně. Jenže ty viděli „atentátníci“ poprvé v životě (byly nalezeny zastrkané ve dřevech na zadních dvorech, kam se dalo lehce dostat přes humna a chatrné plotky). Po tomto „úspěšném zásahu proti protisocialistickým živlům“ šla už kolektivizace ráz na ráz. Lidé byli zastrašeni a veškerá odvaha k odporu se vytratila.

Horor i v naší rodině – stařeček (mamčin tatínek) byli velkým kamarádem jednoho z těch, jež byli obviněni z přechovávání zbraní, a stařenka byly přesvědčená, že si ho taky odvedou. Co strachu zažili! Ale stařeček měli štěstí, protože náhodou jeho bratranec byl tajemníkem na národním výboru – však mu to i potvrdil „Francku, kdybys nebyl můj bratranec, tak sedíš až zčernáš!“

Jak to vypadalo ve vesnici po upsání se do JZD – co lidi dělali? Na to Petřík odpověděl, že to byl takový divný čas, kdy se jenom čekalo – protože ke kolektivizaci došlo přede žňa, sklidilo se, co bylo zaseto a zasázeno a pole se už neobdělávala. JZD mělo na nich začít hospodařit až od ledna 1959 a lidem už nepatřila – ten rok se ozimy nesely. Mnozí Vrbečáci si našli dočasnou práci v některém podniku – Petřík šel pracovat do cukrovaru do Hodonína. Když ale potřeboval na národním výboru potvrzení na slevovou průkazku na autobus, nikdo neměl odvahu mu ho dát. „To víš, měl rodinu a měl strach, proto se na něj nezlobím,“ řekl o bývalém tajemníkovi MNV – je to dobrý člověk, tento Petřík.

Takže rok 1958 byl Waterloo soukromých zemědělců i na Vrbici. Z celé vesnice zůstal jediný, který se nepoddal – shodou okolností to byl strýčkův tchán – hospodařil na 3 hektarech a choval dvě krávy. Samozřejmě, že jeho život nebyl procházkou růžovým sadem a mocipáni mu dávali zabrat – nejenom zvyšováním dávek, ale třebas taky tím, že mu z ničehož nic vyměnili pole – lepší za horší, bližší za vzdálenější. Přesto se nevzdal a jeho soukromničení skončilo až jeho smrtí.

Když se podívám zpátky, je mi smutno. V tom horkém létě roku 1958 byl zadupán duch malé vesničky na výspě Hanáckého Slovácka. Nikdy se z té rány nevzpamatovala. Je mi to líto.

Nedávné poutavé vyprávění o Rudnickém propadání a návazně v diskusích o Vláčilově filmu Ďáblova past mi připomnělo jiné příběhy. Temné a tísnivé legendy o Černých školách, legendy Horní Lužice, to je území u naší severní hranice mezi Německem (tam ho leží větší část) a Polskem.

Počátkem osmnáctého století se tam totiž vyprávělo o existenci mlýnů, postavených v Bohem zapomenutých krajinách uprostřed bažin, vřesovišť, hlubokých lesů a zádumčivých luhů. Mlýnů, v nichž fungovaly takzvané Černé školy. Mlynář, který byl v takové škole mistrem, používal k výuce žáků staré magické knihy, které jsou velmi obtížně k mání, protože bývaly většinou jen opisované ručně či tištěné tajně (je to například Menší klíč Šalamounův – Clavicula Salomonis, Grand Grimoire, Červený drak nebo Zlatá ratolest).

Obsah těchto knih je sice zajímavý, ale tím se zabývat nemá smysl. Jedná se o podivné návody a postupy k dosažení většinou nepěkných a prazvláštních věcí, pramení ještě z předkřesťanského období a jejich funkčnost spočívá stejně jen v oblasti mýtů. Tyto legendy se odvíjejí v podstatě dvojím směrem – jednak jsou to pohádkové a spíše legrační vyprávěnky o tamních čarodějích a druhý směr jsou právě zmíněné Černé školy.

Velmi pěkně sumarizuje tyto legendy román německého spisovatele Ottfrieda Preußlera, který si dal tu práci a deset let je sbíral. V našich krajích je známější spíše animovaný film Karla Zemana Čarodějův učeň, mimochodem s báječnou hudbou Františka Belfína, který ovšem… možná s ohledem na dětské diváky, možná s ohledem na možnou metráž filmu… neukazuje všechno (předloni byl román zfilmován také v Německu).

Preußler (snad pro jednoduchost, proto, aby se nepouštěl na tenký led, nebo proto, že to zkrátka nevěděl) v románu neřešil, co by mohly přinést výuce zmíněné knihy a nahradil je knihou zvanou Koraktor – Moc Pekel, knihou s černými listy a bílým písmem, ze které Mistr žáky učil čarodějnickému řemeslu. Je otázkou, co slovo „koraktor“ znamená. Spisovatel si jej zřejmě vymyslel.

Jak vypadal takový mlýn, kde se provozovala Černá škola? Měl sedm chodů. Šest z nich se běžně používalo na mletí obilí, sedmý se ovšem nepoužíval, říkalo se mu proto Mrtvý chod. Ve mlýně pracuje dvanáct učedníků, ovšem vždy ke konci roku se v kůlně objeví rakev a jeden z učedníků dostane za úkol na smutném palouku poblíž mlýna vykopat hrob. Už je tam ostatně řada dalších nízkých pahrbků. Napjatá atmosféra panující v tento čas ve mlýně končí tragickou smrtí učedníka.

Příčiny smrti bývají nejasné, obvykle utopení v náhonu, pád ze schodů a podobně. Smrtí učedníka nastane Mrtvý čas (mlýn stojí a rozbíhá se jen Mrtvý chod) a ten trvá, dokud do mlýna nezabloudí jiný nešťastný hladový a promrzlý tulák, který nemá, kam jinam by se vrtnul.

Při novoluní se v noci u mlýna objeví tajemný, děsivý vozka (bojí se ho i Mistr), zahalený v černém plášti a skrývající tvář černým širákem. Přiveze pytle plné toho, co se musí bezpodmínečně do svítání semlít. Semlít na Mrtvém chodu. Nezkušený učedník může, pokud bude zvědavý, najít kolem násypky úlomky kostí a dole u konce chodu šedý prášek.

            O svátku Velké noci (nedávno byl) posílal Mistr dvojice žáků strávit v meditacích noc na místě, kde násilím umřel člověk. Po takto strávené noci se žáci vrátili do mlýna a složili, resp. obnovili Mistrovi slavnostní cechovní slib. Tím propadla jejich duše hrůzám pekla, před nimiž nebylo úniku. Kdo se o to pokusil, chtě nechtě se opět do mlýna vrátil. Pobyt ve mlýně končil až smrtí. A tou skončil i Mrtvý čas, chody se opět rozběhly a mlýn zase mlel.

Jak dopadl hrdina Preußlerova románu, Krabat, takto učedník Černé školy, není důležité, on totiž syndrom čarodějova učně – tedy nevyhnutelné vyvrcholení vztahu žáka a jeho Mistra příšerným soubojem – je motiv, který je obsažen v legendách doslova po celém světě a původně pochází snad z Indie.

Koho to zajímá, nechť si knihu přečte, je výborná a sehnat ji lze poměrně snadno. My si spíš položme otázku, zda tyto Černé školy (lze si představit i jiný název, pro zjednodušení používám tento) opravdu existovaly. Na to ať si odpoví každý sám, já to nevím. S mlýny a mlynáři se to má totiž tak.

Oni žili vesměs mimo vesnice a města, v osamocených staveních. Museli ovládat… dnes bychom řekli – na středoškolské úrovni… několik vědních oborů, například fyziku, hydrodynamiku, hydromechaniku a také geometrii, být šikovní řemeslníci. A museli mít smysl, který jim umožňoval něco, co neumím nazvat jinak než „rozumět přírodě“.

Kombinace těchto faktorů utvořila z mlynářů tajemnou a nepřístupnou ne snad sektu, ale společenskou vrstvu, od které si ostatní lidé často, pokud se jich přímo nebáli, alespoň drželi odstup. A mlynáři si ten odstup drželi také. Dělá to každý, kdo umí něco, co ostatní ne. Ostatně i Preußler ve svém románu nepřímo připouští, že „kouzla“ jsou vlastně jen dokonalé manipulace s psychikou obětí…

V českém prostředí nevím o pověstech, které by líčily existenci Černých škol, ale najde se u nás několik mlýnů umístěných na skutečně podivných místech.

Kde jsou tajemství, vznikají legendy. V podvědomí lidí také doznívají prastará keltská strašidelná povídání o mlýnu smrti, ve kterém sídlí podsvětní bohové, vtahují duše zemřelých do rotujícího kola a nový život pak vyvrhují ven. A opuštěné staré mlýny mají vážně tísnivou a strašidelnou atmosféru i pro člověka doby dnešní.

Zima je za námi a já po celou dobu vzpomínám na náš poslední podzimní krátký výlet do přírody do okolí Brna, kam jinam, než zase do tajuplného Moravského krasu. Chci se s vámi podělit o zážitek z podzimní přírody.

Byl pošmourný, vlhký, ale teplý listopadový den, tu a tam se mraky protrhaly a vykoukla modrá obloha. Poslední měsíc pršelo, po suchém a vyprahlém horkém létu, ideální podmínky k prohlídce Rudického propadání.

Kdysi jsem byla v Rudicích s rodiči, ale bylo to v suchém létě a já jsem zklamaně koukala na jakousi díru do země a tatínek se mi snažil vysvětlit, jak to vypadá, když do té skalní škvíry padá voda hluboko pod zem. Celá akce na mne tenkrát neudělala žádný dojem. Tentokrát to bylo jiné. Příroda nachystala příhodné podmínky, vody akorát, pro úchvatné divadlo.

Protože už bylo pozdní odpoledne a tou dobou už nebývá dlouho světlo, projeli jsme Rudicemi co nejblíže k ústí údolí, které vede k propadání.

Rudice jsou malebná obec s bohatou hornickou a železářskou tradicí. Nad obcí je postavena nová kaple sv. Barbory, uprostřed obce opravený větrný mlýn holandského typu s kamennou podezdívkou, kde se nachází muzeum speleologie a unikátní sbírka rudických geod. V blízkosti, na ošetřovaném trávníku jsou rozesety exponáty geoparku, obrovité šutry s popisnými cedulkami, s ukázkami hornin Moravského krasu a okolí.

Od Rudic jsme k propadání přicházeli polní cestou ústící do skalnatého údolí. Všude byl klid, nikde ani človíčka. Zdálky jsme slyšeli šum vody, tak jsme šli pěšinkami po zvuku. Museli jsme se spustit mezi mohutnými smrky na dno slepého údolí. Šum se pomalu měnil v hukot, mokrá půda klouzala jako namydlená. Klérku jsem měla připnutou na navíjecím vodítku a proklínala jsem se, že jsem jí nedala kšírky, kdyby spadla do nějaké skalní rozsedliny, abych ji neuškrtila.

Ale holčina se chovala naprosto klidně a opatrně, neprojevila sebemenší chuť v takovém hukotu a mokrém a tmavém prostředí jít na průzkum. Držela se při nás jako klíště. Hukot se proměnil v hřmot. Mezi skalami a stromy jsem zahlédla dno údolí, po kterém se valil potok. Místy se rozléval v několik toků, aby se před kolmou skalní stěnou porostlou brčálově zelenými rostlinami, semknul v jediný prudký tok. Skála uzavírá údolí a na jejím úpatí mezi kamennými bloky zeje obrovská škvíra, kde voda s rachotem mizí v černém jícnu do podzemí.

Byla jsem velkolepým divadlem ponoru Jedovnického potoka fascinována. Černá řvoucí jáma a v podzemí mizející kubíky vody mne přitahovaly jako magnet, ale při tom jsem se bála. Živočišný pud z nebezpečného tajemna. Je známo, že již v 19. století se lidé snažili prozkoumat, kam se potok ztrácí z povrchu do podzemí, posledním známým speleologem byl prof. Absolon.

Potok se řítí kaskádovitě do hloubky 86 metrů do podzemí. Dvanáct kilometrů, místy i 200 metrů pod povrchem, jako bájná řeka Styx, protéká labyrintem chodeb a dómů a tvoří jeskynní systém Rudické propadání – Býčí skála. Při své loňské prohlídce jeskyně Býčí skála, jsem se s Jedovnickým potokem kdesi v podzemí potkala. Před válkou se objevily návrhy využít podzemní vodopád na výrobu elektrické energie. Žádný nebyl uskutečněn.

Vydali jsme se proti proudu Jedovnického potoka po jeho pravém břehu, minuli jsme staré, ale hezky opravené stavení, které bylo kdysi mlýnem. Na potoce byla ještě stará stavidla asi zničená nějakou povodní. V paměti mě zůstal kamenný taras, nad nímž v úzkém údolí bylo políčko obyvatel mlýna. Celý porostlý zeleným mechem, působil teskným dojmem.

Vyšli jsme nad údolí a vraceli jsme se nad ním zpět. Je to kousek cesty, nic náročného. Prošli jsme skalnatým romantickým amfiteátrem Kolíbky. Kdysi – podle archeologických sond – bylo toto místo obydleno lovci sobů, bydleli ve skalách v malých jeskyních. Dnes jsou bílé vápencové skály rájem lezců, o čemž svědčí notná řádka horolezeckých skob a také filmařů. Prošli jsme zpět ústím údolí a rozjeli jsme se domů. Teprve v autě jsem si vzpomněla, že by u silnice směrem na Olomučany měl být pískový lom.

Ano, byl tam. Za hradbou stromů se skrýval úchvatný svět barev, na dně mléčně bílá voda jezírka prorostlá nějakými rostlinami. Bylo už pozdě na to, abychom sestoupili až na dno, rychle se šeřilo a písečný okraj lomu nacucaný vodou po předchozích deštích se nám nezdál příliš bezpečný. V barevných pískových svazích byly patrné obrovské jizvy po současných sesuvech. Klérku jsem měla na vodítku, aby se někam nezřítila a nestrhla lavinu i s námi. Ale pohled to byl nádherný, jako na jiné planetě, nebo z nějaké filmové kovbojky. Jeden z posledních teplých podzimních dnů skončil.

V letošní mrazivé zimě jsem vzpomínala, jak musí nádherně vypadat zmrzlý podzemní vodopád. Kdysi v nějakém časopisu jsem viděla jeho fotografie. Tvoří obrovské ledopády. Ale to je podívaná, která přísluší speleologům. Já jsem velký obdivovatel Moravského krasu v bezpečí na povrchu. Další fotografie jsou tady.