To jsem zase jednou hledala v mapě další zajímavé procházky v Jizerkách a našla jsem okružní naučnou stezku Oldřichovské skály a háje. Známe to tam z dob dávno minulých (tam ve skalách nad Oldřichovem začínalo kdysi i mé kratičké horolezecké období), ale v posledních letech jsme tam nebyli.

Odbočím – jeden z posledních výšlapů na Oldřichovský Špičák jsem šla se smečkou malých skautíků od vlaku z Frýdlantu a polovičku nenapadlo nic lepšího, než nám jít z Oldřichova (kam jel autem se zásobama) naproti. Mělo to totiž háček – již týden jsme měli doma Aronku. Ta se vezla autem a pak se nadšeně batolila s páníkem dál a dál a najednou měl místo aktivního tvorečka ušlou mrtvolku Nesl ji zpátky v náručí (měla jen asi 10 kilíček – prostě dvouměsíční dozí miminko) a ruce nemohl zvednout celý následující týden

Na internetu jsme se dočetla, že naučná stezka je doplněna i dětským výukovým programem a že je dlouhá 5 kilometrů. Nějak jsem si ale nevšimla, že není naučná stezka jako naučná stezka… Že ta „dětská“ pětikilometrovka se nevrací do Oldřichovského sedla, ale končí v Oldřichově. A to je rozdíl ve vzdálenosti i v převýšení.

Že pokud chceme dojít okružní cestu zpátky k autu, tak se nám výlet maličko (tedy dost) protáhne. No – tato skutečnost nám došla až cestou, když bylo zřejmé, že kiláčky ubíhají a ubíhají… a Oldřichovské sedlo se vzdaluje a vzdaluje…

Stoupání hned od parkoviště bylo značné – ale stále se bylo na co koukat. Úžasné bučiny a ještě hezčí skalní „doplňky“. A jako bonus – hřiby. Pobavil mě páník, když nadšeně objevil ve skalním masívu mohutnou gorilí tvář. Zklamala jsem ho, že na to nepřišel první, že se ta skála tak fakt jmenuje… Oko gorily tvoří bazická pecka a podoba je to opravdu věrná.

A stoupali jsme a stoupali jsme a funěli a funěli (některé z nás byly i velmi výrazně oflusané) kolem skalního Oldříška na Lysé skály a dál na Skalní hrad. U Hřebenového buku jsme přeci jen kousek z trasy ubrali – vynechali jsme odbočku na Špičák (ono s Betou na vrcholcích skalisek to není úplně jednoduché) a začali se vracet po druhé straně hřebenu.

Až do této chvíle nic nenasvědčovalo tomu, že před 14 dny tuto část hor postihnul hrozný lijavec, který způsobil tragické záplavy. Dokonce jsem Betě dávala pít vodu, kterou jsem táhla v batohu pro sebe. Ale najednou se cesta změnila. Místy byla krásně vymytá až na žulové podloží, místy se změnila v potok plný čisté prudce tekoucí vody a místy prostě zmizela. Bylo jasné, že i v místech, kde je téměř dokonalý a neporušený ekosystém si takové množství vody udělá s krajinou, co chce.

Poslední úsek byl s výhledem do údolí. Přestože byla neděle, pilně se pracovalo na obnově železniční tratě, jinak nic nenasvědčovalo tomu, že tudy prošla velká voda. Sluníčko pálilo, louky kvetly a dozrávaly ostružiny. Sbírali jsme jen hřiby (ostatní by transport v ruksáčku asi nepřežily), přesto jsme se rozhodně nevraceli bez úlovku.

Plánovaná procházka se nám trošíčku natáhla – chodíme velmi svižně, přesto jsme na cestě byli dvě a půl hodiny. A to bez kávičky a bez čekuládky

Parkoviště je na Oldřichovském sedle. Cesta je hodně členitá, často je zpevněná schody či stupni, místy jsou hatě. Rozhodně není vhodná pro kočárek, cyklistům není určená… Ale kdo chce vidět kus krásné přírody živé i neživé, určitě nebude zklamán.

Tentokrát se pokusím ze vzpomínek vydolovat naši zápočtovou cestu nevyššího stupně obtížnosti. V novém složení „haurů“ co s těžkými ruksaky zdolávali velké vzdálenosti a příkré kopce, plánujeme pěšky a na lyžích zdolat za maximálně 13 dnů 250 km v zimním a obtížném horském terénu, a strávit minimálně 3 noci pod sněhem. Tato „zápočtovka“ se odehrála v zimě roku 1959 – 60, pod vedením Zdeňka Kašpara.

Cesta byla pečlivě naplánována co do trasy, tak i jednotlivých dat. Tentokrát nebyla rozdělena na víkendy, ale šla se na „jeden zátah“ o vánočních prázdninách, přes Nový rok. Ďáblu se upsalo 8 účastníků, plus vedoucí Kaspr. Byli to tito: Miroslav Procházka, Jiří Yetti Švehla, Jaroslav Snopek a Jan Jenis Kryštof ze staré party ze Spoje. Pak nově příchozí ze Spartaku Královo Pole, Zdeněk Caletka, Petr Pitrýsek Kahle, Miloslav Makotřas Štulpa, Jaroslav Grizzly Gzela. Přihlášení se museli cesty zúčastnit, omlouvala pouze vlastní smrt.

Před touto náročnou cestou expedičního charakteru bylo nutno vše pečlivě naplánovat a zvlášť věnovat potřebnou pozornost naší výstroji a výzbroji, na které do značné míry závisel zdárný průběh a bezpečnost celé akce. Také společná výbava, jako náhradní lanka k vázání na lyže, nebo nářadíčko k opravě zlomené lyže či poškozeného ruksaku a podobně. Také vařiče co fungovaly co nejspolehlivěji a palivo, benzin a petrolej v nádobách co těsnily co nejlépe.

Podařilo se mi oskenovat starý zašlý denník celé této akce a tyto skeny budou v albu na Rajčeti spolu se starými černobílými fotkami. Deník byl psán popisovou formou jako doklad k provedené akci i s fotkami.

Sraz všech účastníků byl večer 25. prosince 1959 na hlavním nádraží v Brně, tedy na Roli. Naloďujeme se s óbrovskými ruksaky, lyžemi a tyčkami do rychlíku směr Veselí nad Moravou. Po 22 hodině odjíždíme dosti obsazeným vlakem do Veselí nad Moravou, kde kolem půlnoci přestupujeme do narvaného rychlíku směrem na Poprad. Stojíme, avšak na cizích nohách, ruksaky a lyže jaksi mezi lidmi a také na dosti nechutném záchodu, na který se stejně nikdo nemůže protlačit. Po pár hodinách této zábavné jízdy vystupujeme do mrazivé tmy v Krpeľanech v 5 hodin ráno, 26. prosince 1959.

Procházíme po zledovatělé silnici ještě za tmy městečkem, abychom si hned za ním na ledové ploše zamrzlých kalužin uvařili na vařiči čaj. K tomu jsme zakousli chleba a bylo po posilující snídani. Po probdělé noci ve vlaku nám zrovna do zpěvu nebylo, klepali jsme se zimou a tak se raději vydáváme na cestu, abychom se trochu zahřáli. To jsme ještě netušili, jak se ještě dnes zahřejeme.

V 6 hodin, stále ještě za tmy, míjíme Krpeľanskou vodní nádrž a vydáváme se po polní cestě umrzlým sněhem na horu jménem Kopa. Přes tuto míříme do Lubochně. To proto, že potřebujeme zdolat potřebné převýšení a tak uspokojit parametry zápočtové cesty. Jak vystupujeme do příkrého kopce, tak se umrzlý sníh mění v těžký a hluboký, aby byl záhy až po rozkrok.

V prošlapávání cesty touto nadílkou do příkrého svahu se každých 10 metrů střídáme. První se zařazuje do zástupu jako poslední, furt dokola. Ruksak 36 kg na zádech a lyže s tyčkama přes rameno poskytují pocity Sisyfovy. Každých 30 minut se svalíme do sněhu, lapáme po dechu a pak sedíme na ruksacích a odpočíváme. Podle hodinek, pouhých 5 minut abychom snad nevychladli a nedej Bože snad nezlenivěli a nechtělo se nám dál.

A tak s úlevou dosahujeme sedla mezi Kopou a dalším hřebenem. Je 10:30 dopoledne, začal hustě padat těžký vlhký sníh a my si vaříme, na vařiči chráněným ruksaky, ve sněhu čaj. Jíme ještě každý z vlastních domácích zásob. Za půl hodiny máme opět sbaleno a hlubokým sněhem, tentokrát už na lyžích postupujeme hustým sněžením tam, kde si myslíme, že by mohla být cesta.

Nebyla tam, a asi za hodinu namáhavého postupu hlubokým a těžkým sněhem se ocitáme tam, odkud jsme na lyžích vyšli. Bohapustě jsme zabloudili. Asi se na nás podepsala probdělá noc a „výflus“ při výstupu na Kopu. Je poledne a tak si dáváme oběd ve formě domácích zásob, orientujeme se a tentokrát nabíráme správný kurz na Lubochňu. Následuje prudký sestup hlubokým sněhem na lyžích lesem. Sjezd to ale není, i když jsme na lyžích, tak těžký ruksak nás tlačí více jak po kolena do těžkého, vlhkého sněhu.

Stále hustě sněží a čím jsme níže, tím je sníh vlhčí, až dole už jen sprostě a hustě prší. Na konci lesa, asi 2km od osady sundáváme lyže, končí sníh a začíná bláto. Odpočíváme a připadáme si jako pod studenou sprchou. Tam jsme slyšeli našeho vedoucího Kaspra asi poprvé od srdce zaklít. Jako kuřák si zapálil spásnou cigaretu, labužnicky vtáhl prvního šluka, chvíli se s obsahem v plicích mazlil a pak s uspokojením vydechl tento jeho životabudič.

Záhy se chystal podruhé natáhnout, ale z kapuce co jsme měli všichni proti dešti mu spadla kapka rovnou na ohýnek cigarety. Jen to zasyčelo a měl po ptákách. Ani jsme nevěděli, že umí tak krásně nadávat, normálně před námi sprosté slovo nevypustil. Nálada je na bodu mrazu. Nyní, zmrzlí a na kost promáčení jdeme, s naším nákladem nyní nasáklým deštěm, blátivou cestou do osady, kde hodláme přenocovat. První domky vidíme v 16:30 a za stálého hustého deště se začíná šeřit.

Rozdělujeme se do tří skupin a začínáme hledat vhodné místo k noclehu. Tři z nás zajišťují společnou místnost v místním hotýlku. Shazujeme na dřevěnou podlahu naše promáčené ruksaky, kolem kterých se okamžitě tvoří louže, jak z nich vytéká to, co do nich napršelo. Jen tak nalehko jdeme oznámit ostatním, že máme pohodlné a hlavně teplé a suché místo k přespání a usušení.

V dešti nacházíme jednu skupinu, co dosud nic vhodného nenašla a tak společně hledáme zbylou skupinu. Po chvíli hledání v zšeřelém městečku potkáváme jednoho z poslední skupiny a ten nám říká, že našli nádherné ubytování v místnostech opuštěné dřevěné boudy nějakých montážníků. Naše skupina se tak vydává zpět do hotýlku pro věci, zdvořile děkujeme panu hoteliérovi za laskavost, bereme si svoje fidlátka, zanecháváme navštívenku v podobě ohromné louže vody na podlaze a vydáváme se do dřevěné boudy na okraji osady.

Tam již našich 6 kamarádů uklidilo jednu větší místnost, přemístili do ní kamna typu „kanónek“ a vybavili ho potřebnými kouřovody. Sice vyvstal menší problém s vhodným a hlavně suchým palivem, ale i to se při trošce dobré vůle a osobní iniciativě některých zdatných jedinců našlo. A tak za necelou hodinku bylo v místnosti jako v klícce.

Kanónek hučel do ruda rozpálený a dlouhé trouby jak by smet. Na natažených šňůrách visely naše svršky, ze kterých vystupovala pára a odkapávala voda. Mokrou výbavu z ruksaků jsme volně rozložili po židlích a lavicích, na stole jsme si zařídili kuchyni a jídelnu v jednom a další kout šalandy jsme si připravili jako ložnici. To znamená, že jsme dali na dřevěnou podlahu celty a na ně nafukovací matračky. Takový ty bytelný a příšerně těžký, avšak od mrazu izolující. Se spacáky to bylo podobné. Těžké ale výhřevné. Povětšinou doma šité, komorové, prachovým peřím vycpaná sýpkovina.

Spodní prádlo, které jsme měli také promáčené, jsme sušili na vlastním těle. Z každého vystupoval opar jako z uštvaného koně a v místnosti nabýval vzduch onoho nezapomenutelného aroma sušících se pohorek, ponožek a všeho ostatního. Zvláštní příchuť dodával ovzduší petrolej, který už první den stačil rafinovaně unikat z příslušných kontejnerů a napustit jak rezervní oblečení, tak i jídlo svým odérem. Kdo to nepoznal, asi těžko pochopí a kdo ano, tak nikdy nezapomene. Petrolejová „vůně“ a petrolejem napuštěný cukr, čaj, oblečení, sušenky, chleba a jiné potraviny nás provázely po celých 11 dnů putování.

Kolem 17. hodiny si začínáme vařit večeři za svitu blikající nahaté žárovky na drátě u stropu. Do 21 hodin jsme za vydatného topení v kanónku zvládli usušit většinu naší promáčené výbavy. Pak jsme zalehli a okamžitě usnuli za bubnování deště do plechové střechy.

Druhý den, 27. prosince, máme budíček ještě za tmy o 5 hodinách ráno. Do plechové střechy stále bubnuje déšť, snad ještě více než včera. Přesto se chystáme na další cestu. Roztápíme kanónek, a nyní již v příjemně teplém vzduchu si vaříme snídani. Nespěcháme a doufáme, že přestane pršet. Tak čekáme do 9 hodin a pro neutuchající déšť se dnešní cesty vzdáváme a využíváme pohostinství dřevěné boudy.

Vylepšujeme si výstroj a výzbroj, předěláváme si vázání na lyžích na pohorky a posíláme domů ve velkém balíku věci co shledáváme zbytečnými, jako lyžařské boty, péřové papuče a nějaké rezervní oblečení. Tak se nám odlehčily ruksaky. Jinak je den ve znamení odpočinku v suchu a teple. Nálada se úměrně zlepšuje a nastává hlad po dalších dobrodružstvích.

Fotky najdete zde

A tak přijíždíme na poslední bod naší trasy, do Yorku. Domů sice letíme z Manchesteru, ale tam nás vlak doveze rovnou až na letiště, takže město si neužijeme. Člověk by tu potřeboval být rok… Ráno jsme jeli na nádraží taxíkem, opravdu to není drahé (a Franta má utrženou kšandu od báglu). Venkovské nádraží, spíš zastávka, má pěknou a čistou a funkční čekárnu, což je dobře, protože na rozloučenou venku parádně prší a fičí.

V Yorku si taxi bereme rovnou, na ubytování to máme daleko. Cena je zase velmi slušná (resp. taxíky budou asi stejně drahé jako v Praze, ale jízdenky na veřejnou dopravu jsou opravdu o hodně dražší). V hotýlku jsme brzo, ještě nemají připravený pokoj, ale bágly si u nich složit můžeme, dokonce nám je do večera vynesli nahoru, což není marné – tohle ubytování patří k těm titěrným, i schody do patra jsou uzoulinké tak, že jít po nich s velkým batohem vyžaduje precizní koordinaci.

Paní domácí povídala, že zítra má být slušně (teď poprchává a fouká). Prý ať se dneska projdeme někde pod střechou. Jdeme do železničního muzea. Je obrovské, za hodinu už mě bolí záda i nohy, sedám si. Franta chodí sám a úplně na mne zapomněl, marně ho zkouším dohonit aspoň mobilem (nechal mi na lavičce svůj batoh, tak se těžko můžu někam vydat).

Za další hodinu se mi ho podařilo zahlédnout a přihulákat. Nutně mi musí ukázat všechny ty úžasnosti, kvůli kterým se nevracel… Musím uznat, že to muzeum opravdu JE fantastické. Mají tam všechno od lokomotiv přes tabulky z nádraží a staré kufry a modely mašinek a železničářské uniformy a porcelán, na kterém se servírovalo v jídelních vozech, obrněný vlak, lokomotivu se dvěma parními kotli, která mohla bez otáčení jezdit oběma směry, obytný vagon královny Viktorie a… prostě všecko. Navíc spoustu informací, člověk se tu může opravdu hodně dozvědět, když chce a má chuť.

Nakonec přiměřeným násilím dosáhnu toho, že po necelých čtyřech hodinách odcházíme. Opravdu jsme neviděli zdaleka všecko. Jdeme si odpočinout do vyhlídkového autobusu, ale fouká to příliš, než aby se dalo sedět nahoře na otevřené střeše, tak si to moc neužijeme. Pak ještě krátká procházka centrem a hospoda.

Kouzelná hospoda (jako všechny tady přísně nekuřácká; nezdá se, že by to někomu vadilo), roztomilý týpek s vlněnou čepicí na hlavě tu hraje na piáno staré ragtimy. Podnik se jmenuje Three Legged Mare, což znamená Třínohá kobyla, ale na zdi mají vyvedeno vysvětlení, že tak se říkávalo šibenici ve tvaru trojnožky (se na ní dalo věšet jaksi efektivněji, více osob současně, že).

Bydlení v našem penzionu – pokoj je ještě menší než obvykle, do šatní skříně jsme museli nacpat všechny čtyři batohy, strašlivě překáželi i ty dva malé. Koupelna se skládá ze záchoda, s umyvadlem tak malým, že mám potíže se do něj trefit při čistění zubů, na konci navazuje maličký sprcháček.

Wifi mi tu z neznámých důvodů nejde (a to jsem 24znakové heslo zkoušela natypovat dvakrát). Ale televize je teda pěkná, plazmovka; přijde mi, že na ten prostůrek je předimenzovaná. Jednoduchá stahovací okna, Franta se zájmem zkoumá, jak fungují. Ovšem domácí jsou kouzelní, moc milí, vstřícní a ukecaní. Časná snídaně tady není problém.

Sobota je děs. Objevili jsme možnost jet parním vlakem do výletního města Scarborough na pobřeží, hodně nás to lákalo, ale zdálo se nám, že York bychom viděli jen tak letem světem a že je to škoda. Jenže ráno jsme zjistili, že město je úplně plné – ponejvíce japonští turisté a pak mraky místních, co přijeli na výprodeje. Davy jsou citelně horší než v Praze; to, co jsme neviděli včera, už dneska skrz lidi neuvidíme stejně. O focení nemluvě.

Jdeme na hrad. Je to přesně vzato zřícenina hradní věže (tj. původní pevnosti), může se dovnitř i nahoru, a je odtud pěkný výhled na město. Mladík, co prodává lístky, se ptá, odkud jsme. Stejně jako všichni ostatní reaguje, zná – prý v Praze už bylo hodně jeho známých a líbilo se jim tam. Taky se k nám chystá. Je moc příjemné to slyšet.

Pak se probíjíme zpět k Minsteru (tady se neříká katedrála, ale minster, což je označení pro ty nejstarší a nejvelkolepější církevní stavby). Je úžasný. Proti našim kostelům je to v britském nezvyk – vypadají na první pohled holé a chudé (chybí zejména obrazy a fresky). Když se člověk rozkouká, zjistí, že je takhle krásně vidět na různé architektonické detaily. Katedrálu opravují (už asi 50 let). Všude jsou ukázky, jak se dělají kamenické opravy, jak pracují skláři… Mají tu stabilní velkou huť a dělají workshopy pro mistry a učně historických řemesel z celé Británie.

Jdeme taky do podzemí, do krypty a „muzea“, kde jsou vysvětleny dějiny stavění katedrály s mnoha ukázkami z doby římské, normanské a středověku. Píšou tam, že cca v 60. letech minulého století zjistili, že jim katedrála padá – celá století se přistavovalo a zvětšovalo, ale základy zůstaly mělké. Celé podzemí je proto dnes jedna injektáž.

Asi nahoře začala bohoslužba, hrají varhany a v tom obrovském prostoru krásně rezonují. Musíme už jít, zítra čas nebude.

Jdeme se ještě jednou projít po hradbách. Je krásný večer, slunce svítí, skoro nefouká.

Ráno vstáváme v půl sedmé a přesouváme se do Manchesteru. Tohle je první vlak, který měl zpoždění, deset minut. Časovou rezervu máme pro jistotu obrovskou, ale stejně jsme si oddechli, když přijel. Letíme domů.

Do bytu vcházíme v sedm večer.

Další fotky najdete zde

„Proč nejedeme někdy do Beskyd? Já tam ještě nikdy nebyl,“ nadhazoval už pár roků Jenda. „To není možné, abys nebyl v Beskydech – dyť z našich končin se tam jezdilo na školní výlety na obecné škole! Ty nemáš doma sádrového radegasta a dřevěný domeček?“ kontrovala jsem. „Ne ne, to nemám, my jsme tam nebyli!“ kategoricky odvětil choť. A tak jsem letos sedla k počítači, našla hotýlek v dojezdné blízkosti beskydských podivuhodností a v pondělí na svatou Annu jsme vyrazili do Horní Bečvy.

Přes varování meteorologů si Jenda vzal s sebou i kolo a těšil se, jak si jeden den pojezdí (dopředu říkám, že s piciklem pouze posiloval – na auto, z auta, na auto, z auta). Cestou jsme vysadili Toyu na Vrbici u našich (myslím, že vycházka na Radhošť by byla pro ni moc náročná), lehce poobědvali a šupky dupky z nížin do hor.

Tak samosebou, že jsme cestou zakufrovali – to už patří ke koloritu našich výletů. Totiž orientujeme se dle mapy, letitých zkušeností a GPS (u nás oslovovanou Miloslave čí Mílo, popř. debile – dle situace) a to je ta nejhorší kombinace. Doporučuju – důrazně – buď dle mapy nebo dle džípíesky nebo dle sebe. Ovšem Jenda prohlásí, že ten idiot ho zase vede kamsi do… (domysli si), že on pojede jinak a následně zjistí, že s ocitl v… Petrčanke. Míla se mezitím urazí a přestane navigovat úplně anebo si mele své „Až to bude možné, otočte se“ a já se v mapě nemůžu zorientovat – navíc je zde opět objížďka, značená jen nepatrně. Zkrátka troška adrenalinu na cestu.

Rožnovské hodiny smutně bijú…   

Nicméně jsme kolem půl třetí zdárně dojeli pár kilásku od cíle – do proslulého Rožnova pod Radhoštěm. „No nic, máme času habakuk i habaděj, pojďme do skanzenu!“ A jak řekli, tak udělali. Šli jsme do něj od lesa – teda od vody – teda zkrátka zezadu, vyzkoušeli jsme všechny branky a vedli řeči „Je pondělí, asi mají zavřeno – jako tenkrát na Kárlštejně!“ Ale neměli – konečně jsme dorazili tam, kde lepá děva nám dala návod, kterak zakoupiti biletku, vsunouti do přístrojku a konečně se dostati do země zaslíbené. Hurrrá.

Přiznávám, že vzpomínky na školní výlet dávno vybledly a dřevěné městečko mě nadchlo, jako bych ho viděla poprvé. Hned za potůčkem s vodním mlýnkem nás uvítal kostelíček s opravdovým hřbitůvkem. Po jeho prohlédnutí jsme se přesunuli k bývalému fojtství a pořád dál a dál a dokolečka dokola kolem celého skanzenu. Okoštovali jsme ovčí sýry a hruškový či borůvkový frgál – obojí výborné. V hospodě jsme si dali kyselicu (Jan) a česnekačku (já).

Nevím, jak ta zelňačka, ale mne polívka dost zklamala – byl to vlastně zeleninový vývar (doufám) s topinkami a slaným preclíkem – a to všecko dost přesolené. Takže za ty peníze se mi půl kila soli zdálo dost drahé. No ale „každá sranda neco stóí“ a až na tuto drobnost se nám dřevěné stavby moc líbily. Navíc – snad že bylo pondělí, snad ta předpověď počasí – bylo zde neuvěřitelně málo lidí a těch šedesát kaček jsme si opravdu užili do poslední mrtě.

Fotky z Rožnova – http://yga.rajce.idnes.cz/2010_Roznov_pod_Radhostem_-_valassky_skanzen/

Beskyde, beskyde, kdo po tobě ide?

Na druhý den po posilujícím spánku a vydatné snídani jsme vyrazili zdolat další metu – Radhošť. Takže jsme projeli Horní a půl Prostřední Bečvy (Dolní, Prostřední a Horní Bečva jsou vesničky hned za Rožnovem, plynule na sebe navazují a dohromady mají snad 20 km) a zaparkovali před Pustevnami (cca 4 auto na parkovišti). Na Pustevnách jsme ihned zabočili k Radegastu a dál k Radhošti s tím, že si je prohlédneme až při zpáteční cestě.

Statečně jsme šlapali k bájné soše germánského boha Radegasta a já se těšila, jak položím k jeho nohám kamínek (za Vave) a jak si užiju rozjímání. Ano – už jste jistě pochopili, že Radegast a duchovno k sobě už jaksi nepatří. Matně jsem se rozpomínala na dětská léta, kdy kolem této sochy nebylo nic – ani stromy (tady si už i Jenda vzpomněl, že tu přece jenom na výletě byl – to jsem si oddechla, že jedna dávná jistota se neztratila).

Tak čas oponou trhnul a já nevěřila svým očím a ani uším. Nejenže stromy za těch bratru třicet sedm roků kolem vyrostly do neuvěřitelné výše (to se mi líbilo), ale navíc kolem vyrostly stánky s rychlým občerstvením, které lilo pivo do kelímků a které pak tůůůůristé vesele odhazovali vdál i šíř kolem poutní cesty. Navíc, aby to pivčo bylo studené, zde hučel jakýsi zastaralý agregát vyrábějící el. energii.

A aby toho nebylo málo, vyfotit si boha bez lidu dělného nebylo jen tak, neb na jeho piedestalu si místní podnikatel rozbalil svůj stánek s pohlednicemi „Kupte si paničko tady tu za třicet korun – je tam všecko, co byste mohli vidět!“ Kamínek jsem sice položila, ale fotku udělala jen jednu „Až se budeme vracet, třebas tu bude míň lidí!“

S těmi slovy na rtech i v duši jsme ihned vyrazili po cestě dál, než se vzpamatují ostatní spoluputovatelé. Ovšem hned po opuštění tohoto bohumilého místa jsme ještě jednou zakusili dobrodiní civilizace – to když jsme uskakovali před koly terénního automobilu. Jeho šofér se nerozpakoval přibrzdit vedle nás a prohodit „Pani, co rozhazujete rukama, my patříme k hotelu!“ Načež jsem odvětila „Pane, mě je putna, že patříte k hotelu, ale jezdíte po cestě pro pěší jako šílenec.“ Tímto hovorem se mi rozproudila krev a tudíž se mi lépe šlapalo ().

Ale konec nářků, když zmizel automobil v oblacích prachu, nás milosrdně zahalily mraky, které ztlumily zvuky a odstranili z dohledu další lidské bytosti a naše pochodové cvičení radostně pokračovalo od cedule k ceduli naučné stezky. Dřevěný kostelík, zasvěcený svatým Cyrilu a Metodějovi na vrcholu Radhoště, je krásný – ostatně tak jako všechny dřevěné kostely, které jsme v Beskydech viděli. Škoda, že z jeho věžičky jsme toho viděli pramálo, protože viditelnost byla tak malá, že vlastně nebyla žádná (;o)).

Cestou zpět na Pustevny jsme se nestačili divit, co se proti nám vyhrnulo pěšáků – to nebyly desítky, to byly stovky. A čím blíž výchozímu bodu, tím byly davy hustější a podivuhodnější – nechyběly ani borci v mokasínech a miminka v kočárku. Samozřejmě, že Radegasta jsem už nefotila, neb jediné místo, kde neseděli památných fotek chtiví člověci všech věkových kategorií, byly rohy na hlavě. Jak jsme si gratulovali, že jsme prohlídku Pusteven odložili až na pak, v tomto prvomájovém průvodu bychom asi dlouho nevydrželi.

Jinak Jurkovičovy stavby v reálu vypadají ještě barevněji a pohádkověji a neskutečněji než na fotkách či v televizi a abych pravdu řekla, můj šálek kávy to není. Ale určitě mají své kvality, které já neuměla rozpoznat. Na parkovišti se původní čtyři auta rozmnožila na čtyři sta a nám bylo jasno – pokud ke svatým Cyrilovi a Metodovi, tak co nejspíš ráno anebo mimo sezonu.

Ten den jsme navštívili město Jiřího Rašky. Samo město nic moc, ale mají celkem zajímavé městské muzeum a hlavně milou paní průvodkyni, která vždycky za námi přišla, povykládala o tom, co v kterém patře najdeme a zdvořile nás po skončení jejich pracovní doby vyhodila.

Fotky – http://yga.rajce.idnes.cz/2010_Vzhuru_na_komin_…_ech%2C_co_to_taram_…_na_Radhost/

Plakala Maryčka Magdonova

Na středu jsme si dělali oba plány – Jenda už měl narýsovanou trasu, kterou ten den ujede, a já pucovala foťák, že zapluju do okolních luhů a hájů a budu fotiti a fotiti. Leč v úterý večer se spustil déšť a nemínil se zastavit ani na druhý den a deštil si to o sto pět. Ne nějaké provazce, ale vytrvale a pravidelně. Tak toto na kolo moc nebylo a procházení se pod vodou ztěžklými smrky taky ne. Tak sem s náhradním plánem – pojedeme okouknout nádrž Šance, no a pak se uvidí, co dál.

Tak jsme udělali – bohatýrsky jsme posnídali, protože člověk nikdy neví, který bludný kořen překročí a vyrazili jsme sice ne na bujném oři, ale stejně radostně. Jenda se rozhodl, že na takovou vzdálenost nemá cenu budit Mílu a že zvládneme sami a v pohodě dorazit k vytčenému cíli. Nezvládli jsme.

Místo na Ostravu jsme to švihli na Kysucu a ejhle, basama s fúsama, už jsme byli u bratrů Slováků, ani jsme pořádně hranice nezaznamenali. No nevadí – když už jsme tady, otočíme to na Velké Karlovice, beztak nás tam furt lákali na dřevěný kostelík. Tak jsme si užívali malebných kopců zaplavovaných deštěm pěkně v pohodlí a suchu vozidla a do Velkých Karlovic jsme s velkou slávou dorazili.

Velké Karlovice jsou stejně jako ostatní valašské vesnice několikanásobně delší než soudědina Svatobořice-Mistřín, tak nám dalo práci kýžený kostelík najít. Ale i to se podařilo – leč kostel, ač na jeho bránu bušilo více turistů, zaskočených deštěm, nám zůstal zavřený. Teda později nějaký pán nenápadně otevřel aspoň žebráčku, takže můžu zodpovědně říct, že i tento svatostánek je krásný.

Ale pořád bylo dopoledne. Tak co, jdeme do místního muzea. Po jeho opuštění Jeni prohlásil, že už má tech krpálů plný zuby a další muzeum by už nemusel ve zdraví přečkat. Upřímně jsem se podivila, vždyť sám chtěl do Beskydských kopců. (Poznámka: Jenda chtěl říct buď krpce – typické valašské obutí, nebo škrpály – jakožto všechny boty, co jich země nosí. Vyšly mu krpály – po našemu prudký těžce schůdný kopec – proto mé udivení – chichichi).

Tak a teď konečně vyrážíme k Šanci – tentokrát za hlasového doprovodu Miloslava. Víme, že tam někde je pomník Maryčky Magdonovej a chceme ho stůj co stůj vidět. Míla byl odpočatý a v kondici, tudíž nás opravdu (k našemu překvapení) dovedl tam, kam jsme chtěli. Do části zatopené vesnice Staré Hamry, kde je opravdu krásný kamenný kostel s farou a školou a zvláštním hřbitovem (protože velice málo navštěvovaným – celý byl zarostlý travou a pomníky se opile kácely na všechny strany), v jehož jedné stěně je zabudovaný pomníček Maryčce – asi nejznámější slezské děvčici, která nikdy nežila ( ). Přiznávám, že mne se líbil. Jak ten nápad, tak jeho provedení.

Fotky k Velkým Karlovicím a Starým Hamrům

http://yga.rajce.idnes.cz/2010_Cestou_za_Maryckou%2C_tentokrat_Magdonovou/

My sme Valaši, jedna rodina, valašské hory sú naša otčina

Ve středu odpoledne jsme ještě jednou vyrazili do Rožnova – pokorzovat po městečku (ale to múzeum necháme na příště, kladl mi na srdce Jeni). Nu dobrá – prošli jsme se po náměstí (přitom třikrát zmokli a zase téměř uschli) a po parku. V Rožnově je vcelku dost velký městský park, který navazuje na skanzen.

K večeru, po návratu do hotelu v Horní Bečvě (za tento den jsme vesničky Bečvy projeli minimálně šestkrát) Jeník upadl do duchen. Já ještě honem, dokud je trochu světla (a dokud neprší), vyrazila k místní vodní nádrži na fotolov. A víte co – když jsem stála dole na hrázi, na protější stráni na pasece se něco pohnulo. Snažila jsem se fotit, i když světelné podmínky byly už docela špatné a bylo to hóóódně daleko. Tak můžete hádat, co to tam bylo (;o).

V den odjezdu – jak už to tak bývá – svítilo sluníčko jak najaté, bylo krásně teplo a výhledy do daleka. Leč Jenda už neměl stání, naložil kolo na střechu a vijó k domovu. Zastavili jsme se pouze na Vsetíně a pak už tradá přes Zlín-Kyjov-Hodonín-Vrbice pro Toyu a pak domů.

Zbytek cesty ve fotkách

http://yga.rajce.idnes.cz/2010_Jeste_jednou_do_Roznova_a_pak_jeste_na_Vsetin/

Tak kousíneček Beskyd jsme viděli (dá-li se to v tomto případě říct). Je tam hezky – hlavně dřevěné stavby mě nadchly – a to jak ty prastaré, tak i ty nové. A všude je neskutečně zeleno (to není vyprahlá Pálava). Když to tak shrnu – Beskydy doporučuju, ale mimo hlavní sezónu.

Vaše YGA

13.7. Dneska jsme vstávali nechutně brzo, protože vlak nám jel už před osmou a, tak jako každý den, jsme museli zabalit bágly. To je nevýhoda těchhle přesunů – člověk furt balí, resp. něco hledá a na poslední chvíli zjišťuje, co kde nechal.
Objednali jsme si snídani na 6,45 (v papírech měl penzion psáno, že snídani dávají od early morning). Navečer nám paninka přišla říct, že early morning začíná v 7,30. Takže jsme ráno zhltli musli, co se průběžně válelo v jídelně, a šli.

Ještě jsme měli dvě hodiny čekačku mezi vlakem a autobusem v Berwick upon Tweed – to je první anglické městečko jižně od skotské hranice. V dobách válek mezi Anglií a Skotskem prý celkem čtrnáctkrát změnilo majitele… Fotili jsme hradby a mosty, mají tam krásný viadukt postavený Stephensonem – předpokládám, že tím Stephensonem – ve 40. letech 19. století. Je tam i hezký kamenný most ze 17. století. Ale nemají úschovnu zavazadel, takže jsme ty obludy vláčeli sebou.
První městečko na naší pobřežní trase (Bamburgh) je moc pěkné, s velikým náměstím, kolem domečky jeden malebnější než druhý, obrovský hrad na pobřeží. Po tom pobřeží půjdeme zítra a pozítří na jih. Vypadá to krásně, vysoké duny a hrady nebo zříceniny málem na dohled jeden od druhého. Po deštivém a mlžném Skotsku se tady vyjasnilo, občas i slunce svítí a vůbec všechno vypadá nadějně. Tohle je ta druhá trasa, ta, co mi od ní poslali itinerář na poslední chvíli k Dede.

Dům, kde budeme spát, stojí vedle kostela ze 13. století, nejspíš nebude o moc mladší. Patří starším manželům – farmářům. Paní nás hned po příchodu odvedla do pokoje, pozvala na čaj a šla si po svých. Poznámka: tohle byl anglický čaj, tzn. patřil k němu panák a toasty s džemem a medem. Společně s námi přijeli ještě angličtí manželé, kteří celý minulý týden šli podobnou trasu jako my, ale celou. Moc si to chválili, prý měli krásné počasí.

Náš pokoj se liší od všech, které jsme zatím viděli – veliký, trochu tmavý. Do koupelny se jde po třech schodech chodbou, z které vedou dveře někam dolů, možná do sklepů (tak jako všechno ostatní tady jsou odemčené). Koupelna je skoro tak velká jako pokoj, s oknem, jen hodně nízká. Všechno je opotřebované, ale funkční – celkový dojem jsou prázdniny na chalupě.

Ale pozor, zvolna objevujeme elektrická kamínka, elektrické podušky v postelích a nástavec pro sprchu v koupelně u vany… Ve skříních je pro nás vyčleněné místo, zbytek zabírají krámy typu u babičky na půdě (vojenská uniforma, námořnický kabát?). Paní domácí se přišla zeptat, jestli přijdeme večer zvenku před půl dvanáctou – pak prý zamyká a musela by nám dát klíč od domu. Klíč od pokoje je podle ní zbytečnost.
14.7.

Kdepak pěkné počasí, ráno je mlha, že nevidíme ani přes zahradu (včera jsme z koupelny koukali na moře) hustě prší a fouká, až drnčí tradičně jednoduchá okna. Pomalu se hrabeme, balíme a jdeme na snídani. Snídaně je stejně pozoruhodná jak dům. Servíruje se pro šest osob (někde v hloubi domu je ještě jedna dvojice) ve veliké místnosti, jiné, než kde jsme včera pili čaj, na obrovský stůl.

Každý máme jiný porcelán nejspíš ze zbytků po předchozích generacích, jiné příbory. Těch je na stole neuvěřitelné množství, každý džem, každá cukřenka, každá miska má svoji lžičku (jen těch džemů je na stole osm) – různé lasturky, kroucánky, některé jsou asi stříbrné… Ale nejvíc mě okouzlilo, že k müsli máme čerstvé maliny.

Počasí se trochu lepší, už skoro neprší, ale mlha jak mlíko. Zabloudili jsme téměř okamžitě. Mizerné značení, malé, nenápadné, navíc tudy po pobřeží vede víc tras, tj. několik různých značení a nepochopitelně se střídají… Bloudíme, občas nás někdo někam pošle, pomalu se probíjíme. Jsem otrávená. Jdeme vnitrozemím podél dun, je to nudné a únavné. Moře jen slyšíme. Zjistila jsem, že když je před ovčími vrátky schůdek, mám ho použít. Experiment typu „to přece překročím“ skončil oválením v mokré trávě a modřinou.

Za dunami jsou tu většinou jakési mokřady – prostě při přílivu sem nateče voda, část jí zůstane, nějak se to mísí se sladkou vodou – jsou to chráněná území, hnízdí tu spousta ptactva (a potkáváme i záplavu maličkých žabiček) – jen to počasí moc nepřeje pozorování.

Nakonec doklopýtáme k hradu Dunstanburgh. Pomalu se před námi nořil z mlhy už asi hodinu a vypadal čím dál úžasněji. Je veliký, orvané ruiny trčí k šedivé obloze nad řvoucím mořem, člověk přímo vidí ty bojující obrněnce. Ten člověku snad i tu mizernou cestu vynahradí.

Do hotelu to od něj bylo ještě daleko, došli jsme doslova z posledních sil. Hotel je spíš motorest, ale máme kam složit hlavu.

15.7.

Ráno jsme se usnesli, že místo chození – opět hodně prší – vyrazíme autobusem do městečka o pár kilometrů dál, do Alnwicku. Mají tam taky hrad, zachovalý, a k němu i zahrady.

Městečko je opravdu krásné, starobylé, úpravné. Pořád prší, aspoň je tu větší šance se schovat. V zahradách obdivujeme zajímavé vodotrysky – moderní; třeba různé ocelové koule, po kterých stéká voda, podzemní vodotrysk, na který koukáš přes sklo, o které se ta voda rozbíjí, a tak. Hrad využívá jako svoje sídlo vévoda z Northumberlandu, část pronajímá nějaké vysoké škole (mají tam i české učitele ).

Poznámka: je hezké sledovat, že Angličani reagují na Prahu a Českou republiku. Obvyklá odpověď je: „tam jsem byl“, „moji známí tam byli“ dokonce jednou jsme si vyslechli obsáhlé povídání o nějaké neteři, která studuje na UK medicínu a moc se jí to líbí.

Odpoledne se vyčasilo, přestalo pršet a dokonce občas vysvitne slunce. Přejeli jsme do Warkworthu na ubytování. Pěkné ruiny hradu tu nejsou kupodivu na pobřeží, ale kus do vnitrozemí u řeky. Na posledních půl hodiny jsme dokonce pronikli dovnitř, paní v pokladně nás pustila za polovic, když už je tak pozdě. Ještě jsme se stihli projít po vsi, navečeřeli jsme se a ráno zase balíme.

Zítra na nás čeká York.

Další fotky najdete zde

Mnozí z nás ho mají v dětské paměti spojený se stany v kempech postavených v písku mezi buky a borovicemi. Kempování, přebíhání příbřežní duny a báječné pláže s pískem jako stvořeným ke stavbě rybníčků a hradů. Škebličky, medúzy, rackové, jak my to milovali. Myslíte, že se člověk má vracet na taková místa? A existují ještě vůbec?

22. 7. 2010 čtvrtek

Včera jsme dotáhli domů karavan. No spíš stan na kolečkách. K vznešeným, dokonale vybaveným mobilním domům má fakt daleko. Ještě jsme to nezkoušeli, tak zprovozňujeme a balíme od rána. Problém: plastové nádobí. Na konci července se už koupit nedá. Jedeme bez něho. Všechno nám trvá dlouho. Jednak proto, že je to nové, jednak proto, že venku je 35 stupňů a každý pohyb je namáhavý.

Sbaleno, vyrážíme. Je skoro šest hodin večer. (Typické) Dáváme si první postupný cíl – jedeme na Mácháč. Vyzkoušíme jízdu v zápřahu.

Po pár minutách se zvedá ostrý boční vítr. Dostavila se ohlášená studená fronta, teplota klesá o pět stupňů na deseti kilometrech. Průtrž mračen jako hrom. Slabší povahy zastavují u krajnice, karavan jede dál. Na Mácháči nás berou hned v prvním kempu. Je pořád čtvrtek a leje. Vnitřek karavanu je suchý, my ne. Recepce je mazaně umístěná na konci tábořiště. Než ji najdeme, jsme durch. Umisťujeme karavan – trochu se nedaří. Není kam postavit stan, ale to neva, stejně zítra jedeme dál.

23. 7. 2010 pátek

Prší. V kempu je Wi-Fi. Zkoumáme synoptickou mapu Evropy a jedeme.

12:00 Hřensko. Působí stísněně a bezútěšně. Skály jako by limitovaly naději na rozvoj. Pár kilometrů podél Labe a údolí se rozestupuje. Bad Schandau. Upravené, čisté, centrum zaměřené na turistiku. A zimmer belegt.

19:30 konečně Usedom. Projíždíme kemp za kempem. Měli jsme si místo objednat předem? Tuláci se už nenosí? Jsme ztracení, dočista ztracení. Nakonec nás nechávají přespat na parkovišti, na které jsme se zamotali ve snaze otočit se ve slepé uličce. Vedle nás parkují dvě auta, kombi a sedan. Trojice starších lidí natřásá polštáře a peřiny. Chystají se v autech přenocovat. Smiřuje mě to s parkovištěm. No co. Lednička je na plyn a svítíme baterkami z kol. Během noci poprchává.

24. 7. 2010 sobota

Prší. Od moře fouká vítr a stěhuje písek po parkovišti. Je před sedmou a Stubenfelde v Kolpinsee se zdá mrtvé. Chodím po promenádě a po pláži. Déšť mě zažene do karavanu. Z okna pozoruji lidi, jak ťapou přes příbřežní dunu a s větrem bojují o ručníky. Přidávám se k ranní natur koupeli. V tom větru a vlnách je to o zdravý rozum. Klušu zpátky a na parkovišti s troubením přistává pekařské auto. Snídáme kávu a čerstvé housky. To jsou služby! A den ještě nezačal. Pracovníci na úklid se teprve sjíždějí, autíčko kartáčuje gumový chodník na pláž. Trojice starších lidí vylézá z aut, sklízí polštáře a snídá kávu, kterou paní servíruje z termosky. Jejich kempování na parkovišti není nedopatření, oni to plánovali! Tak takhle vypadají tuláci?

V drobném dešti poutáme kola ke karavanu, popředu vyjíždíme z jednosměrky a vzájemně se ujišťujeme, že nějaký kemp jistě najdeme… Je to ten následující.

Je deset dopoledne. Máme snobské místo na karavan, kemp s teplou vodou ve sprchách a stavíme dům. Vztyčíme stan a v bláznivém větru jsme vděční za školení, kterého se nám dostalo od pana prodejce. Dáváme pozor na poryvy, každý kousek pedanticky ukotvujeme. Neznáme rozměry a pozorovatelé odvedle se baví. Ale stan neuletěl, fyzika zvítězila.

A že se vítr snažil! Jsme na Usedomu, pomalu se obalujeme mokrým písem. Tyčky, plachty, zipy, my. Až to uschne, oklepeme ho. Část. A schováme kola do předstanu. Na chvíli.

První průzkum ukazuje, že kemp je na ostrohu, vysoko nad pláží, ale na kole jsme kopec snadno objeli. Odkládáme kola do stojanu a jdeme chodit po břehu. Koupají se jen největší hrdinové, v počtu, slovy, dva kusy. Ostatní odrazuje silný studený vítr a červený praporek na plavčické věži.

Trochu jsme se prošli, získali spoustu fotek ponurých vln a dvoje mokré kalhoty. Když fotíte nebo pozorujete racky, vždycky přiběhne větší vlna, než všechny předchozí. V noci houká siréna. Koukám z okna, ale zbytek kempu je v klidu a spí. Následuji jejich příkladu.

25. 7. 2010 neděle

Svítí sluníčko. Poryvy větru silnější než včera. Jedeme na obhlídku pláží. Velmi pomalu, proti větru. Co chvíli zastavujeme a slézáme na pláže. Voda se zdá čistší.

Letovisko Zinnowitz. Hotové lázeňské městečko. Promenáda, palmy, hotel na hotelu. V architektuře se nevyznám, prostě se mi líbí. Do moře dlouhé molo, na konci tajemné monstrum, jako obří holubník. Páník fotí vlny a racky já bádám nad holubníkem. Vida, ona je to ponorka. Vlastně gondola, která se spouští po ozubeném mechanismu pod hladinu. Kvůli vlnám je mimo provoz. Vracíme se do kempu, rychle, protože s větrem v zádech.

Chci do moře. A hned! „Achtung, achtung,“ hlásí plavčický rozhlas. „Koupání absolutně zakázáno, lezte z vody!“ Měla jsem poslechnout. Rozbouřené moře je tak špinavé, že smetí a zbytky řas smývám snad půl hodiny. Večer prší.

Po pobřeží vede cosi jako naučná stezka. Zřejmě unijní, protože texty jsou německy a polsky. (Jinak se tu polština jinde než v místních názvech nevyskytuje. A místní policie loví polská auta se stejným nadšením, jako česká kolem našich hranic.) Kromě toho, že místní pláže jsou udržovány pískem, vedeným pískovody z moře mi informační tabule osvětlily, co je Vineta. To slovo se tu vyskytuje na každém rohu. Vineta strasse, Vineta spiele, hotel Vineta …

Kdysi dávno tu bylo město Vineta. Zbohatlo na obchodu s jantarem tak, že mělo železné věže se stříbrnými zvony a pro stolování se užívalo jen zlaté náčiní. Jenže pohádkové bohatství vedlo k takovému úpadku mravů, že se celé město propadlo do moře. Vynořuje se jen jednou ročně, o svatojánské noci, a čeká, až ho najde dítě, narozené v neděli. Takže na památku místní Atlantidy se to tu jmenuje Vineta Riff a to jméno nesou i všechny okolní slavnosti.

Ale jantar se tu nacházel a korále z něho tu prodávají v každém stánku. Nic bych nedala za to, že tenhle je čínský a možná i umělý.

26. 7. 2010 pondělí

Bezvětří. Počasí vypadá podezřele. Většinu dne trávíme na pláži v Zempinu. Moře mnohem čistší a rovné jako rybník. Podvečerní objev: v karavanovém předstanu se dá grilovat.

Večer pokus o vyfocení západu slunce. Pěšky je na pláž dál, než se zdálo, než jsme se vymotali z parku, je tma. Odmítám se vrátit původní cestou, tak ťapeme po břehu moře k dlouhým schodům na skálu. Je to kus.

Na obzoru nejspíš obrovská výletní loď. Svítí jak filmový Titanik.

27. 7. 2010 úterý

Sluníčko, bezvětří, obloha jako vymetená. Jdeme do supermarketu, pro nějaké oblečení. Včera mi nějaké dítě mázlo na sedačku kola čokoládu. Teda mám zamatlané celé kolo, ale většina se dá řešit ubrouskem. Kalhoty jsou bohužel nepoužitelné.

A hurá zase do Zinnowitzu. Tauchen Gondol- potápěcí gondola už pracuje. Jedeme pod hladinu. Asi dva metry. Vysoká okna dávají vyniknout úbytku světla v hloubce. Nicméně je za okny jen žlutá voda, ve které tu a tam přeplave chuchvalec řas nebo trávy. Nahoře citrónová, dole u podlahy tmavě do zelena.

Promítání 3D filmu o životě na dně Ostsee – Baltského moře. Průvodcem je krab, vlastně krabka – komentáře jsou mluvené ženským hlasem. Následuje výklad o mořích, ponorkách, škeblích. Vypravěč je komik a do výkladu vkládá celé srdce. Lidi se baví, já nerozumím víc, než sem tam slůvko. Mele jako fotbalový komentátor v rozhlase. Vstáváme, ponorka se vynořuje. To se prý musí.

Mezitím někam zmizel mrak, který před hodinou zatáhl oblohu. Výhoda Usedomu – pěkné počasí. Teplota dosahuje úžasných 24 stupňů.

To už jsme za Trassenheide, dalším hezkém letovisku za Zinnowitzem. Hledáme Schmetterlingfarm. Největší Evropskou motýlí farmu. Za 17 eur dostáváme dvě vstupenky a seznam motýlů, které můžeme vidět. Vcházíme do tropů. Shora fouká teplá pára s viditelnými kapkami vody. Za chvíli se cítíme jak v sauně. Foťák to snáší viditelně lépe než my. Páník fotí a fotí. Já koukám.

Motýli přeletují mezi květy ibišků, kalanchoe, voskovek a spousty dalších rostlin, které znám jako pokojovky. (Ale tyhle by se do pokoje nevešly.) A motýli poletují, kašlou na turisty a svačí na plátcích pomeranče, kouscích banánů a taky na květech karafiátů, zapíchaných v malých lahvičkách. Zbytek je muzeum a procházíme velmi rychle. Dílem proto, že po stěnách jsou rozvěšené ty největší potvory, jaké jsem kdy viděla a jejich (byť zarámovaná) blízkost mi nedělá dobře, jednak proto, že i když jsme opustili tropické pásmo, pocit, že jsme v sauně, nás neopouští. Oddechneme si až u kol. Nasedáme a jedeme na radwanderweg.

To bude místní fenomén. Cyklotrasa, která vede podél pobřeží přes celý Usedom, a pak dál a dál. Možná kolem světa. Provoz je na ní hustý, jako na dálnici. Místy chodec, běžec, ale ostatní jedou.

Jedou dětičky, dálkově řízené tatínky a následované maminkami. Menší děti jedou na svých kolech, připevněných dlouhou ojí k dospělému. Jedou slečny a mladí mužové. Jedou ošlehaní sportovci na bicyklech obalených nepromokavými zavazadly, jedou stařečci a stařenky na velkých pohodlných kolech, nebo naopak na tříkolkách.

Některé ze strojů jsou opatřeny přídavnými motorky. Jedou i invalidé na svých elektrických vozících sportovního vzhledu, doprovázeni zdatnějšími druhy na skládačkách. Jedou kola s košíky na řidítkách. Odtud pozorují svět malí pejsci. Větší jedou na nosičích a labradoři cestují v přídavných vozících za kolem. Větší psi, nebo děti. Viděli jsme i tatínka sportovce, který v písčitém terénu vlekl za kolem vozík s dvěma dětmi, a druhý tatínek táhl vozík naložený dekami, ručníky, svačinami a přirozeně gumovým kladívkem, nezbytnou součástí plážového vybavení.

Jedou všichni. Občas vznikne Stau, když se provoz příliš zahustí, jindy se předjíždí, spořádaně, podle silničních pravidel. Nedovedu si představit, kam jedou. Tam a nazpátek. A proč, vždyť celé pobřeží je jedna dlouhatánská pláž. A tak nasedáme na kola a jedeme taky.

28. 7. 2010 středa

Po počátečním váhání volíme výlet – Kap Arkona. Důvod je jednoduchý, líbí se mi ten název. Takže vlastně výlet do neznáma. Opouštíme Usedom a jedeme na vedlejší ostrov Rujánu. Cesta se nečekaně vleče. V cestě máme traktor, přívoz, kombajn. Nakonec i zákaz vjezdu. Parkoviště jako pod Karlštejnem, vláček, koňská spřežení. Taky půjčovna kol. Hurá. Slabikujeme informační tabule, jsou jen v němčině.

Vitt – rybářská vesnice. Sídlo dochované ze 13. století. Nezvyklá kaple, kousíček kamenité pláže. Jinak skanzen malinkých domků, k bydlení nejspíš neslouží.

Kap Arkona – nejprve staré slovanské hradiště Jaromarsburg. Palisády (viditelně čerstvé) a zákaz vstupu na louku s vykopávkami. Dva strážní pahorky. Rozhlížím se z té výšky, jsem stráž a pozoruji okolí. Na moři nic, na pevnině dva pokojně se pasoucí kombajny. Nebezpečí nehrozí, sestupujeme dolů. Páník brblá. Ze všech slovanských hradišť, která navštívil, nepřipomíná kamenité pole jenom to v Německu.

Kap Arkona – věž, původně asi maják. O kus dál další věže a nízké stavby. Svědci mladší, ponuré minulosti. Tunely do podzemí, před nimi nákres pelechu pro ponorky z dob DDR. Okolí je málo obydlené, myslím, že to byla ještě před dvaceti lety zakázaná zóna.

Vylezeme na nejsevernější výběžek ostrova, zamáváme moři a jedeme domů do kempu. Cesta se opět neskutečně vleče. Na úzké silnici jsme dojeli výletní vláček, asi jede do Bergenu do opravny. A je tu zákaz předjíždění…

Míjíme hotel Svantewit. Mám o čem přemýšlet.

29. 7. 2010 čtvrtek

V noci pršelo. Ráno zataženo a studeně fouká. Jedeme do Anklamu. V potravinách ZASE neberou karty. A cestování se vleče.

Obědváme rybu. Každý tu jí ryby. Místní stánky Imbiss s rychlým občerstvením nabízejí ryby v mnoha podobách. Do bílé housky vám na list salátu dají herinka, kyselého herinka, matjesa, úhoře, nakládaného lososa, uzeného lososa, uzeného úhoře nebo jiné ryby. Neznám české názvy, v oboru marinovaných sleďů jsem amatér. Zbabělci jako já mají v housce bakfish, tresku obalenou jako řízek. Největší zbabělci můžou dostat grilovaný bratvurst světlou německou klobásu.

Některé hotely vaří i drůbež, jeden takový jsme viděli, ale restaurace většinou mají stejnou nabídku jako stánky, jen místo papírku dostanete pod housku talířek. Metodou pokusu a omylu jsme ověřili, že bismarck herink chutná jako rozmotaný zavináč. A do Herinksdorfu už nepojedeme, nemůžu ten ocásek koukající z housky ani vidět.

Jdeme na pláž. 18 stupňů, zataženo. Voda má 20. Je ocelově šedá, čistá a vlny jsou velmi mírné. Pravé koupací počasí, následujeme příkladu ostatních a plaveme.

30. 7. 2010 pátek

Po větrné noci krásný slunečný den. Musíme odjet, od rána zuřivě balíme. Debatujeme v recepci, odevzdáváme kempovou kartičku a přeparkujeme na nejbližší koupací parkoviště. Ještě se nám nechce odjíždět. Klušeme na pláž, a protože nemáme gumové kladívko, vztyčujeme protivětrný paravan za pomoci sandálu a vlastní hmotnosti. Není to dokonalé, dole protahuje. Vítr je chvílemi protivně studený.

Koupání je bezva, ale na pláži sedím zatočená do ručníku. Namočila jsem si křížovky a přestala mi psát tužka. Pozoruji šťastnou rodinku vedle, jak zakopává jedno z dítek do písku. Děti jsou celkem čtyři a nadšeně piští, včetně nejstarší asi patnáctileté dcery a zahrabávaného desetiletého syna. Otec práci řídí, matka vykonává stavební dozor z deky. Myslím, že je to právě ta pohoda, která vyzařuje ze všech kolem, které se nemohu nabažit. Dělají, co chtějí. V klidu, s úsměvem bez známky nervozity. Čekají ve frontě na občerstvení, procházejí se, plavou, jedou na kolech. Urlaub.

A my máme odjet.

Neradi, ale jedeme.

Rychlostí karavany na poušti, vlastně karavanu na dálnici se plouháme domů. Dorazíme asi v deset a ještě nás čeká nesmírně dramatické protahování karavanu stodolou a parkování pod ořechem, ale to už je jiná pohádka.

A další fotky najdete zde

Před časem jsem byl vyzvednout moji ženu Mílu na Sydneyském letišti, po jejím návratu z dvouměsíčního pobytu v zemi předků. Toto mě jaksi inspirovalo, něco o tomto letišti nadatlovat, protože je pravděpodobné, když se někdo rozhodne navštívit zemi klokanů, že na tomto letišti přistane.

Toto letiště je také známo pod jménem Letiště Kingsford Smith, po australském průkopníkovi letectví a národním hrdinovi. Tento se narodil nedaleko Brisbane v Queenslandu roku 1897. Létal jako válečný pilot už v první světové válce a později se proslavil přeletem Pacifiku z Kalifornie do Austrálie v roku 1928. Tehdy to ovšem nešlo najednou a tak první část letěl z Oaklandu na Hawaii, odtud na Fiji a dále do Brisbane v Queenslandu. Toto zvládl celkem za 82 hodin letového času a uletěl 7 400 mil, tedy téměř 12 000 km. P

ak ještě ve stejném roce přeletěl moře Tasmanovo, ze Sydney do Christchurche na Novém Zélandě. Let mu trval 14,5 hodiny. Zpáteční let byl ale dramatičtější, kvůli nepříznivému počasí a malé navigační chybě trval tento 23 hodin a po přistání mu v nádrži zbývalo palivo na pouhých deset minut letu. V roce 1930 vyhrál letecký závod z Anglie do Austrálie. V roce 1932 se z něj stal Sir Charles Kingsford Smith, byl za své zásluhy o rozvoj letectví pasován na rytíře, aby v roce 1935 zmizel beze stopy za letu nad Andamanským mořem, co leží na západ od Thajska.

Ale zpět k letišti co nyní nese jeho jméno. Letiště leží v městské čtvrti Mascot, u zátoky Botany, kde poprvé v roce 1770 přistál kapitán Cook, který se zasloužil o to, že Klokánie se stala britskou kolonií. Nynější letiště má tři ranveje a tři terminály sloužící osobní dopravě a dva co obstarávají dopravu nákladní. Co do kapacity to je největší letiště v Austrálii. Za rok zde bylo odbaveno 27 milionů domácích pasažérů a 15 milionů ze zámoří. Je to jedno z nejstarších nepřetržitě provozovaných letišť na světě.

V prostoru nynějších přistávacích drah bývaly počátkem dvacátých let dvacátého století pastviny na kterých se pásl hovězí dobytek a ovečky. Pastviny však krásně rovné s trávou „zastřiženou“ pasením a jako stvořené k bezproblémovému přistávání a startování tehdejších létacích strojů. Toho si roku 1920 všiml Nigel Lowe, bývalý válečný pilot, a na tři roky si zde pronajal 200 akrů od Kensingtonského závodního klubu, kterému pozemky patřily.

Avšak když mu v roce 1923 nájemní smlouva vypršela, tak federální vláda pozemky vykoupila, k nim přikoupila dalších 161 akrů za účelem vybudování letiště, na kterém začaly pravidelné lety v roce 1924. Přistávalo a startovalo se na travnaté ploše, aby v roce 1933 byla vybudována štěrkem zpevněná ranvej. Jak vzrůstal počet letů, tak se letiště postupně rozšiřovalo, dokonce i navážkami v nehluboké zátoce.

V šedesátých letech dvacátého století začalo být zřejmé, že dosavadní letiště by potřebovalo zvláštní terminál co by obstarával vzrůstající mezinárodní dopravu. S pracemi se započalo v roce 1967.

 Když jsme my, 7. října 1968, přistáli na tehdejším Sydneyském International Airport, tak ještě nestál moderní terminál, ale jen pár dřevěných baráků pobitých vlnitým plechem a celní kontrola se konala téměř pod širým nebem. Když nám bylo, při jedné pozdější návštěvě letiště v roce 1969 řečeno, že za rozjezdovou dráhou, kde bylo vidět jen travnaté lány, bude do roka stát moderní komplex mezinárodního letiště, tak jsme si v duchu říkali „zlatý voči“. Přece jsme věděli, jakým tempem se dá stavět z našich zkušeností v komunistické kleci.

Kapitalismus nám však přichystal překvapení! 3. května 1970 „naše“ královna Elizabeth II slavnostně nový mezinárodní terminál otevřela. Této slávy jsme se zúčastnili a nový terminál si při této příležitosti prohlédli, byl to den otevřených dveří. Pamatovali jsme si tehdejší Vídeňský Schwechat ze kterého jsme odlétali do Klokánie, ale nový terminál v Sydney tento zastínil po všech stránkách.

Dne 4. října 1970 zde přistálo první jumbo, Boeing 747. Byl to ‘Clipper Flying Cloud’ (N734PA) nyní už zaniklé společnosti Pan American. Od této doby byly prodlouženy ranveje, vybudovaná další, třetí ranvej, rozšířeny terminály, jak vnitrozemský, tak i mezinárodní, který byl v roku 1992 rozšířen do téměř dvojnásobné velikosti.

V roce 2002 australská federální vláda letiště zprivatizovala. Prodala ho, ale pozemky na kterých se rozprostírá, zůstaly v majetku státu, tedy zde to je „crown land“, čili pozemky královské koruny. Noví majitelé letiště mají tyto pozemky pronajaté na 99 let.

Protože kapacita letiště nevyhovuje, tak v roce 2005 byl započat komplexní rozvojový projekt, který má do roku 2025 uspokojit vzrůstající požadavky na leteckou dopravu. Průběžně budou rozšířeny administrativní budovy, vybudováno mnohapodlažní parkoviště a rozšířeny terminály. Minulý měsíc byla ukončena renovace, či kompletní modernizace automatického třídění a dopravy zavazadel. Také byl o 7 300 metrů čtverečních rozšířen prostor kde cestující čekají, nakupují, jedí nebo jen čumí na televizi.

V březnu 2010 byli majitelé letiště ostře kritizovaní ze zneužívání svého monopolu. Byli obviněni, že vydírají zákazníky, tedy cestující. Toto letiště je nejdražší v Klokánii, stojící průměrně

 $13,63 na osobu, oproti tomu co v Melbourne je tato cena pouhých $7,96. Jen ve finančním roku 2008-2009 ceny za parkování byly zvýšeny téměř o 100 %, z $28 na $50 za čtyři hodiny. Nyní to už je $60, tedy $7,50 za každou započatou půlhodinu. Je to pustá loupež za bílého dne.

Letiště má tři terminály na odbavování osobní dopravy. Jako první je označován International Terminal, tedy mezinárodní odbavovací komplex. Tento je od ostatních oddělen ranvejí a letiště poskytuje kyvadlovou dopravu mezi tímto a zbývajícími dvěma určenými pro dopravu vnitrozemskou. Ovšem letiště zůstává věrno své pověsti loupežníka a za tuto službu vám napočítá $5,50.

International Terminal poskytuje 29 bran, kterými mohou cestující nastupovat a nebo vystupovat se zaparkovaných letadel. Mimo to je zde ještě řada míst k parkování a servisu letadel. Je samozřejmé, že zde mohou být obsloužena veškerá letadla, co momentálně slouží osobní letecké dopravě, včetně toho největšího, Airbusu A380. Celý komplex je rozdělen na tři patra. Horní patro je vyhrazeno pro odlety, střední má administrativní prostory a v přízemí jsou přílety.

Pro vnitrozemskou osobní dopravu slouží dva zbývající terminály. Číslo dvě má 15 bran a několik servisních parkovacích míst, aby číslo tři mělo bran 14, plus parkovací místa určená k servisu letadel.

Nákladní dopravu obstarávají dva terminály. Jeden slouží dopravě vnitrozemské a druhý mezinárodní.

Protože Sydneyské letiště se prostírá nedaleko středu města a kol něj jsou mimo moře všude obytné čtvrti, tak toto letiště má omezený provoz. Aby lidičky, ve čtvrtích nad kterými jsou přistávací a startovací koridory, mohli spát, tak od 23 do 6 hodin ráno letiště nepřijímá. Jsou sice výjimky v nouzi a to od 23 do 24 hodina od 5 do 6 hodin ráno, ale jinak za porušení tohoto omezení jsou vysoké pokuty. Tím skutečně myslím vysoké, představují více jak půl milionu dolarů, které musí letecká společnost zaplatit, když se jejich letadlo dopustí přestupku.

Letiště je dostupné pěšky, na kole, autem, autobusem a podzemkou. A protože jsou zastávky městské hromadné dopravy v loupežnickém prostoru, tak mimo normálního jízdného založeného na vzdálenosti jakou chceme jet, zaplatíme ještě $10 za použití letištní stanice. Takže i jízdenka pro penzisty, která nás stojí $2,50 na veškerou dopravu po celý den po celičké Sydney, nás stojí o $10 více, pokud chceme vystoupit na letištní zastávce. Zloději jedni! To Sarka Farka byl proti nim gentleman.

Další fotky najdete zde

10.7. Ahoj, na dnešek jsme vstávali v šest, abychom to všecko stihli – autobus jel brzy. A pak už jsme šli a šli a konstatovali, že to tu u Loch Ness vypadá, asi jako kdybychom si vyrazili podle Mácháče

Stejně – stavba Kaledonského kanálu v roce 1819 musela být úžasné dílo (Kaledonský kanál viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Kaledonsk%C3%BD_kan%C3%A1l). U něj začíná naše cesta. Jdeme menší půlku dálkové trasy, která se jmenuje Great Glen Way (Velká cesta horskými údolími).

V průvodci, co jsme dostali od agentury, která nám tenhle pochod zařizovala, se píše, že vznikne-li dotyčná potřeba a není-li po ruce zařízení (s vděčností uznávám, že veřejné záchody přívětivého vzhledu a s velkorysou otevírací dobou jsou v Británii rozesety fakt hustě), doporučuje se turistovi, aby poodešel do přiměřené vzdálenosti od cesty (tak 50 yardů) a tam vykonal potřebné. Lze prý i za tím účelem použít lopatku.

Tak tento bájný jev jsem teda neviděla. Upřímně řečeno, vůbec jsme moc turistů neviděli. Řekla bych, že podstatně častěji jsme je potkávali na nábřežích a v hospodách. Ovšem kdyby tam nějací byli, narazili by na technologický problém. Ono odbočte si 50 yardů z cesty, která je hustě obrostlá pichlavým křovím. To bylo vždycky čekání, než se objevil trnůprostý koutek. A musím říct, že ti, co tam byli přede mnou, sebou lopatku taky neměli…

Teď už bydlíme – bágly na nás čekaly (přece jenom, dokud je neuvidíš, tak si nejsi úplně jist), penzion vypadá dobře. A zítra pokračujeme.

11.7. Dneska jsem vstali a pršelo. Moc nás nepotěšila ani paní domácí, která prohlásila, že pršelo celý minulý týden a už jí ten déšť leze krkem a přála by nám lepší počasí. Ale nevypadala, že by očekávala, že se to vyplní.

Při snídani lilo fest, mraky až k zemi, ale než jsme to všechno snědli, tak déšť zřídnul na mrholení a nezbývalo než vyrazit. Nafasovali jsme obědový balíček, který jsme si včera v pominutí smyslů objednali (a dnes naprosto neměli jak narvat do malých, už notně přeplněných, batohů) a šli. Bylo už čtvrt na jedenáct…

Kupodivu pak už nelilo. Snad desetkrát lehce sprchlo, jeden čas bylo pořádná zima (to jsme šli v podstatě po hřebeni těch kopců a dost fičelo.) Výhledy shora byly moc pěkné. Ale i když na délku ne (18 km), tak na terén to bylo náročné a sem do Drumnadrochitu jsme došli dost orvaní. Navíc se mi před polednem vybily baterky do foťáku.
Teď jsme si došli na panáka a půjdeme spát, protože zítra chceme ráno ještě na Urquhart Castle (prý je odsud kousíček) a pak nás čeká 29 km do Invernessu, což teda by nutně nemuselo být tak dlouhé. Ale prý je to celkem rovné. Uvidíme.

12.7. Dneska to bylo podařené. Včera jsme jednak už neměli sílu jít se podívat na hrad Urquhart, jednak nám chyběly ty baterky. Ale zároveň dnešní trasa měřila 29 km, což už je přece jenom dost… A tak jsme nakonec vymysleli, že si na hrad (od nás asi 2 km) dojdeme ráno a z hradu si vezmeme taxi na kus za začátek naší trasy.

Podle mapy je tam křížení se silnicí, která odbočuje od Loch Ness (očekávali jsme, že si pomůžeme tak o 5 km). Na hradě ovšem vybírají vstupné, a dokud nezaplatíš, tak hrad ani nevidíš. My bychom jim ho i zaplatili, ale otvírali až v půl desáté a to už bylo pozdě. Tak jsme vyfotili, co se dalo z dálky, přijel taxík a vyrazili jsme.

Taxík nás odvezl k našemu velkému překvapení (bylo to po silnici jen kousek) na jedenáctý km cesty, takže jsme si ji zkrátili hodně. A cesta to byla hezká, šlo se přes vřesoviště, bylo celkem dobře vidět, takže jsme si užili i daleké výhledy až na Glen Affric. Pršelo jen párkrát a slabě

Zrovna od tohohle kusu před Inverness jsem moc nečekala, ale byl bezkonkurenčně nejhezčí. V našem penzionu jsme nebyli dvě noci, teď jsme dostali jiný pokoj (hnusnej, mrňavej, koukáme do dvorka – no, na přespání to stačí). Ráno se chystáme na přesun do severovýchodní Anglie, kde máme dva chodicí dny. Snad nám počasí vydrží.

Další fotky najdete tady

Zana

Myslím, že každý z vás si jednou prožil dovolenou, kterou by označil za tu ze všech nejlepší. Ta naše trvala pouze týden, byla ve Francii a byla na hausbótu.

Náš přítel Jerry, který s námi byl, nás z Floridy často přijede na pár dnů navštívit. A vždy si na ten společný týden třeba jen krátce vzpomeneme. Když u nás byl na jaře, dokonce jsme vyndali album s fotkami. Jerry měl s sebou na lodi jako jediný foťák a pak nám daroval kopie.

Navrhla jsem, že z nich udělám CD a Jerrymu jedno pošlu. Mám rozbitý skener, ale na ofocení jsem se vrhla hned po jeho odjezdu. Jenže až teprve nedávno jsem se donutila CD vypálit a odeslat. Zároveň mě napadlo, že by tahle naše dovolená mohla nejen zajímat, ale i inspirovat. Nevidím totiž důvod, proč by to nešlo i s pejskem, který by nedostatkem pohybu určitě netrpěl.

Byl rok 1988, bydleli jsme ve Frankfurtu, měli mladého kamaráda, který nám ochotně hlídal kočku a tak jsme často vyjížděli na výlety. Manžel jednou přinesl domů brožůrku o zapůjčení hausbótu ve Francii, tzv. „la Pénichette“. Samozřejmě jsme o hausbótech častokrát slyšeli, ale jaksi nebyla příležitost je vyzkoušet. Teď zde možnost byla a my se rozhodli, na týden si prožít trochu té lodní romantiky. Žádnou pilotní licenci jsme nepotřebovali a cena vzhledem k tehdy silnému dolaru byla více než přijatelná.

Při hovoru s manželovými kolegy jsme se dokonce dozvěděli, že jeden pár podobnou dovolenou už zažil. Ti bohužel moc příjemné vzpomínky neměli, jak sami přiznali vlastní vinou. Vybrali si nejen letní dobu, ale i úsek se spoustou zdymadel. Klidné jízdy si moc neužili a převážnou část dvou týdenní dovolené strávili ve frontách do zdymadel. Jejich povídání nás naštěstí neodradilo a podařilo se nám vyvarovat se obojího.

Z adresy na brožurce jsme si vyžádali více informací a pak vybírali kdy, kde a co. Volba padla na Burgundsko a „Canal du Nivernais“. Ten byl uváděn jako nejkrásnější, v klidném prostředí, kde se čas zastavil. Do Francie jsme jezdili poměrně často, ale tentokrát nám šlo opravdu jen o tom, užít si co nejvíce života na lodi a žádné exkurze po okolí jsme neplánovali.

Zdymadlům se na kanálech nevyhnete, v uměle vybudovaném toku vyrovnávají povrchové rozdíly. Na samostatné průjezdy zdymadly jsme se pochopitelně těšili, přesto jsme nechtěli, aby se staly hlavní náplní našich dnů. Také jsme se obávali, že pro nás – začátečníky – by jejich obsluha ve dvou mohla být špatně zvládnutelná situace. Jerry měl v té době srdcebol a pro rozptýlení jsme mu nabídli, zda se k nám nechce přidat. Pozvání přijal a tak jsme byli na obsluhu tři – a dobře jsme udělali. Celý Canal du Nivernais měří 180 km, má tři tunely proražené ve skalách a 110 zdymadel. Na úseku, který jsme si vybrali my, jich bylo nejméně. Ale i tady jsme během pouhých 30 km (a zase zpět) museli projet devíti zdymadly. Sice nás to bavilo, ale také nám tento počet zcela stačil.

Varováni manželovými kolegy, jsme dobu vybrali na první týden v říjnu. Bylo už po sezóně, ale jak brožurka uváděla voda ještě dost teplá, aby loď na noc příliš nepromrzla. Z kanálů plných lodí a manévrování té naší jsme měli docela vítr. A jak známo, podzimní počasí bývá někdy jistější, než v létě. V tomto směru jsme bohužel měli trochu smůlu, ale bylo to poprvé, kdy nám deštivé a chladnější počasí ani trochu nevadilo.

Výběrem lodi jsem byla pověřena já. V došlém katalogu byly lodě všemožných velikostí pro různý počet pasažérů. Některé opravdu krásné a podle toho i drahé. Jenže i většina těch ostatních byla pro naše účely nevyhovující. Šlo nám především o to, užít si týdenní dovolenou na lodi společně. To znamenalo, že ani jeden z nás neměl zájem – ač to mohlo vypadat impozantně – opuštěně postávat na kapitánském můstku, zatímco ostatní se baví v kajutě.

Na kanálech je povolená rychlost max. 5 km/h, takže na kole loď předjedete, ale je nutné aby jí stále někdo kormidloval. Proto jsem hledala takovou, která by měla kormidlo „v obýváku“, aby se ani jeden z nás necítil vyhoštěn. Nakonec jsem vybrala loď, která spíše připomínala velkou zastřešenou vanu, ale která dokonale splňovala naše představy.

Navíc měla 2x větší zásobu vody, než loď pro vyšší počet pasažérů. Nevěřili byste, kolik vody se i při šetrnosti a bez sprchování během jednoho týdne spotřebuje. Loď se jmenovala Beaune, zřejmě podle města, odkud jsem z dřívějších návštěv měla několik demižonů na víno. Na lodi byl spací prostor pro pět lidí. Ložnička s umyvadlem měla dvojitou a jednoduchou postel, v hlavní místnosti pak rozkládací dvojlůžko – kanape, na kterém spal Jerry.

Byl tam kuchyňský koutek s dostatečným vybavením, sporák s troubou na butan a dvě velké bomby. Malá koupelna se sprchou a námořní toaletou, u které jsme se pěkně nasmáli, než jsme se s ní naučili zacházet. Osvětlení bylo na akumulátory a při chodu motoru fungovalo i topení.

Vybráno, zařízeno, zaplacená záloha a mohlo se vyrazit. Jako správná hospodyňka jsem měla promyšlený jídelníček na celý týden a potřebnými věcmi naplnila velkou kartonovou krabici. Také jsme plánovali zajít si alespoň jednou večer do restaurace, odpoledne do cukrárny a možnost koupit si čerstvé pečivo k snídani.

Zabalila jsem pro nás péřové přikrývky, prostěradla a ručníky, které vybavení nezahrnovalo. Jerry si vezl spacák. Cestou jsme jednu noc přespali v hotelu a do přístaviště půjčovny dorazili druhý den dopoledne. V ceně byla dvě malá kola na střeše lodi, ale připlatili jsme ještě za jedno, abychom byli všichni tři pojízdní. Auto jsme mohli zaparkovat těsně u lodě, takže přenos věcí netrval dlouho. Majitel s námi udělal menší vyjížďku, při které nás zasvětil do tajů řízení, pak vystoupil a my vyrazili na cestu.

Canal du Nivernais byl vybudován koncem 18. století pro rychlejší a snazší dopravu dřeva z okolních morvanských lesů do Paříže. Jméno má podle tehdejší francouzské provincie, dnes známé pod názvem Nievre, která je součástí Burgundska. Kanál vznikl odklonem od řeky Yonne (u městečka Auxerre) a napojením na Canal Lateral, řeku Loire a z ní na Seinu. Po kanálu byly do Paříže posílány tzv. „les flotteurs“ – dřevěné vory, tažené koňmi. Kvůli koňům vznikli po délce kanálu cesty, pro stín osázené stromy. Rozvojem silnic a železnic tento způsob dopravy dřeva postupně zcela zanikl. Život malebnému kraji vrátily právě hausbóty. V krátké době stoupla jejich popularita jako zajímavý způsob dovolené a městečka a vesničky se přizpůsobily turistickému ruchu.

Začal nám týden nejpříjemnější dovolené, kterou jsme až dosud zažili. Dny strávené klidnou jízdou na lodi, čtením, procházkami a jízdou na kolech, nejen podél kanálu, ale třeba i do lesa. Do restaurace jsme nakonec z vlastního rozhodnutí zašli jen jednou večer, stejně jako do cukrárny a jednou si sladkosti donesli na loď. Při již zmíněné rychlosti 5 km/h jsme se moc rychle nepohybovali, ale to nám vůbec nevadilo. Ba naopak, při tak pomalé jízdě se můžete krásně kochat krajinou. Každý den jsme ujeli sotva deset kilometrů.

To proto, že dny byly přerušované častými zastávkami – na oběd, odpolední kafíčko, společnými procházkami nebo projížďkami. Když spolu muži za jízdy debatovali, nejraději jsem si vylezla na „vyhlídkovou střechu“ a pozorovala míjející krajinu jako ve zpomaleném filmu. Jindy loď na chvilku přirazila ke břehu, manžel mi vysadil kolo a já se jela projet (třeba právě do pekárny). Nebo loď opustili muži a kormidlovala jsem ji sama. Denní společnost nám dělaly ovce a hlavně krávy, pasoucí se na přilehlých pastvinách, nebo líně procházející kolem.

S burgundským plemenem bílých krav Charolais (oblíbené pro výborné maso) jsme se seznámili hned první ráno na lodi. Probudili jsme se, roztáhli záclonku a kolem nás po cestě rozvážně a pomalu kráčelo stádečko bílých krav. Po mém zaťukání na okno sice některé otočily hlavu, ale bylo jasné, že na parkující lodě jsou už dávno zvyklé a nenechají se jimi rušit. To samé ráno o něco později jsem připravovala snídani, když se nečekaně do otevřeného okýnka na sporákem vnořila psí hlava. Pes skočil na hranu lodě a v malém okýnku se zjevil tak tiše, že jsem leknutím odskočila.

Zřejmě ho přilákala vůně míchaných vajíček, stejně jako dvě další psiska o moment později. Mužům jsem dala snídani, na pánev rozklepla další dvě vajíčka, navršila na kousky bagety (několik zakoupených před naloděním, spolu s lahvemi vína) a vyšla jsem na příď lodě. Prvnímu psu jsem strčila pánev se zbytky k vylízání, těm dalším dvěma jsem chleba rozhodila na pěšinu. Když psi posnídali, oblízli se a zmizeli – asi se vrátili do statků, které jsme v dálce viděli.

Manžel byl vždy první na nohou. Spustil motor, aby se nabily světelné akumulátory, ohřála voda a zapnulo topení, které po studených nocích bylo po ránu velice příjemné. Pak otřel všechna okna v obýváku přes noc orosená a šel se na hodinu projít. Někdy s ním šel i Jerry, většinou byl poslední, kdo vstával. Po snídani a umytém nádobí jsem to zase byla já, kdo si jel protáhnout nohy. Když jsme měli smůlu a třeba hodinu mrholilo nebo dokonce pršelo, četli jsme si, nebo hráli halmu.

U každého zdymadla byl domek s obsluhou – převážně manuální. Začátkem října už ale bylo po sezóně a pouze dvakrát nás obsloužili jiní. Jednou v domku byla starší paní s dcerou (zpět už měla zavřeno) a podruhé jsme dojížděli, když v nedaleké vesničce dětem právě skončila škola. Zdymadlo pro ně jasně byl způsob, jak získat několik franků navíc. Však i u dospělé obsluhy se předpokládalo zanechat menší děkovné. Děti nás už z dálky viděly, začaly utíkat a než jsme ke zdymadlu dopluli, čekaly tam na nás. Samozřejmě jsme jim radost nepokazili a nechali se od nich za výkupné propustit.

Všemi ostatními zdymadly jsme proplouvali sami. To znamenalo, že jeden z nás vždy dělal „vrátného“. Několik metrů před komorou vystoupil na břeh a ke zdymadlu došel nebo dojel na kole. Loď zajela do komory a ostatní vrátnému hodili dvě lana k přehození přes betonové či železné sloupky. Když loď klesala, do komory vjížděla na stejné úrovni a hození lan byla hračka. Větší legrace byla při vodním stoupání, kdy vyhodit lana až nahoru prázdnou komorou bylo něco, co se u těch hlubších často na první pokus nepovedlo.

Potom vrátný za lodí mohutnou klikou zavřel velká, těžká vrata a spustil vodu. Ať jsme stoupali, nebo klesali, voda s lodí cloumala a bylo třeba udržet jí od nárazů na zeď. K tomu byla na lodi bidla a zároveň bylo třeba povolovat, nebo přitahovat přehozená lana. Další výhoda dost otlučené lodi, kde by odřeninu navíc nikdo nepoznal. Když loď vyrovnala hladinu, vrátný přešel k druhým vratům, které otevřel, loď vyplula a o kus dál toho třetího zase nabrala.

Myslím, že pouze ve dvou případech bylo zavírání vrat na elektrické ovládání. Celý průjezd trval nejméně půl hodiny a bylo opravdu fajn, že jsme nikdy nemuseli čekat. Tak, jak jsme vrata zdymadel za sebou nechali, tak jsme do nich při cestě zpět zase vjížděli. Za celý týden jsme totiž na vodě nepotkali další loď, pouze poslední den nás minula jedna dřevěná dopravní.

Stejná lana jsme používali i při kotvení. Kotvit jsme mohli, kde se nám zalíbilo. Stačilo vybrat místo, vyskočit, zatlouci dva kolíky a přivázat provazy. V kanálech je proud opravdu minimální a žádné noční odtržení od břehu rozhodně nehrozilo. Loď se dala zamknout a bez strachu jsme jí mohli opustit i všichni tři. Noci byly několikrát krásně hvězdné pro večerní procházky, klid a božské ticho jen občas narušilo bučení probuzené krávy.

Třetí den jsme dopluli k městečku Pannecot do široké zátoky, kde kotvilo několik lodí. K vybavení lodě patřil lodní deník, velký šanon s mnoha listy. V něm byl metr po metru zakreslen celý kanál s detailním označením vzdálenosti každého městečka a vesničky, s nabízenými službami, každý domek při cestě a pochopitelně zdymadla. Z tohoto deníku, jsme věděli, že v Pannecot si můžeme zdarma doplnit vodní zásobu – jediná služba, která v té době ještě byla k dispozici. Zakotvili jsme a nejprve se každý poprvé po třech dnech vysprchoval. Muži si pak udělali procházku do městečka, odkud se vrátili s balíčkem sladkostí. Udělala jsem kafe a v pohodě jsme čekali skoro hodinu, než se naše vodní zásoba doplní.

Bylo dobře, že jsme byli posilněni, protože krátce na to nás čekal zážitek, po kterém jsme všichni dali přednost slivovici před jídlem. V deníku jsme přehlédli, že v místech, kam jsme se blížili, se kanál zatáčí doleva a na pravé straně se krátkodobě napojuje na řeku, která má asi o kilometr dál jez. Bohužel právě mrholilo, všichni jsme byli uvnitř, okna mírně zamlžená a tak jsem si vůbec nevšimli

varovných trojůhelníků. Dokonce ani toho, že loď jede o něco rychleji, než jindy.

Manžel právě řídil a určitě to byl jeho anděl strážný, který mu našeptal, aby si zvýšené rychlosti všiml. Když totiž otevřel dveře, všichni jsme jasně zaslechli hučení vzdáleného jezu. Manžel strhl kormidlo a naštěstí jsme byli dostatečně daleko od jezu, aby spodní tah vody byl ještě zvladatelný. Podařilo se mu loď otočit a vrátit správným směrem. Ale bylo to o nervy, stála jsem s Jerrym na přídi a náznak jezu už byl v dálce vidět. Přes silně bušící srdce jsme byli zvědaví, kam že jsme to jeli.

Jakmile loď byla ve spolehlivé vzdálenosti, zakotvili jsme a vrátili se k jezu. Nebyl nijak prudký ani vysoký, ale na ošklivou nehodu to stačilo a při představě, jak na něm loď buď vázne, nebo z něho padá, nám rozhodně do smíchu nebylo. Zajímalo by nás, zda později v těchto místech postavili nějaká ochranná zařízení, nebo alespoň silné řetězy u vybočení z kanálu.

Původně jsme zamýšleli pokračovat několik dalších kilometrů vpřed. Po nečekaném rozptýlení jsme se ale rozhodli osud dále nepokoušet, ujeli asi kilometr a otočili se na cestu zpět. Na odvrácené nebezpečí bylo rychle zapomenuto, uvolnění zmíněnou slivovicí se nálada vrátila a zpáteční jízda byla stejně krásná, jako ta první. Do přístaviště jsme se vrátili přesně v udanou dobu.

Přeložili jsme věci do auta, zamávali lodičce a o několik hodin později zastavili na noc v hotelu. Když jsme se sešli v jídelně k večeři, Jerry nás překvapil lahví šampaňského, celou dobu ukrytou v zavazadle. S chutí jsme si připili na skvělou dovolenou se šťastným koncem. Samozřejmě jsme si tehdy slíbili, že si jí musíme co nejdříve zopakovat.

Jenže rok na to jsme my odjížděli do Alabamy a Jerry na pár let na Havaj. Přestože my jsme se do Evropy brzy vrátili, naše výlety tentokrát směřovaly převážně do Čech a daný slib jsme si už nikdy nesplnili. Možná je to tak dobře, kdo ví, zda by se i druhá cesta vydařila jako ta první. Takhle pro nás „dovolená na hausbótu “ zůstává stále tou ze všech NEJ.

Fotky najdete tady

Vymyslela jsem úžasnou věc: psala synkovi krátké zprávy. Takže teď je sem překopíruju, přidám sem tam poznámku a budete to mít autentické (tedy většinu překlepů opravím).

7.7.

Včera jsme v pořádku dojeli a hodinu s bágly na ramenou bloudili po městě – úžasný zážitek. Nakonec se ukázalo, že penzion je kousíček od nádraží… Bydlíme moc hezky, pokoj je nevídaně velký (taky je to třílůžák) a po anglicku vyparáděný, pěkná veliká koupelna… I snídaně jsou klasicky velké.

Vsuvka: snídaně vypadá takto: káva nebo čaj, džus. Ovesná kaše nebo vločky, musli. Občas někde k tomu jogurt, většinou mléko. Vejce (obvykle dvě – nejčastěji míchaná, nebo sázená), tzv. baked beans, tedy fazole v rajské. Mám je moc ráda. Grilované rajče (miluju), někde i grilované žampiony (miluju nesmírně). Bacon – což by měla být slanina, ale prakticky jsou to dva opečené tlusté plátky libové šunky. Black pudding (Taková krevní tučnice z ovce. Vypadá to jako plátek brikety, chutná podobně – trochu jako vysušený, poněkud mdlý prejt). Jo a samozřejmě toasty – těch kupodivu nebývá moc, máslo a džem. Velká snídaně mi vyhovuje, ale tyhle jsou hodně velké…

Dnes jsme byli mikrobusem na ostrově Skye, tzn. z východního pobřeží jsme přejeli kolem Loch Ness na západní. Jak jsme jeli, zatahovalo se a začaly krátké ostré přeháňky. Vítr fičí už od Edinburgu, tady je ještě trochu studenější, že. Průvodce nás pochválil, že jsme jediní (z asi 12 lidí v mikrobuse) přiměřeně oblečeni. No, nechtěla bych být tou slečnou v krátkých šatech s výstřihem a naboso…

Cesta byla krásná, za Loch Ness začalo Skotsko podle mých představ – divoká hornatá krajina, liduprázdná, se spoustou vody – většinou jezer, tedy lochů. Na ostrově byly přeháňky častější, ale hlavně mizerná viditelnost. Škoda, je to tam hodně skalnaté, prý i terény pro horolezce. Kdyby nebyla mlha, tak určitě vidíme úžasné věci… Utěšovali jsme se tím, že takhle je to zase autentické. Nicméně jsme ostrov poctivě objeli a užili si aspoň to, že tam nebyli lidi, protože nejezdil trajekt (kvůli větru. My jsme přejeli po mostu).

Sem do Inverness jsme dojeli večer, najedli se a šli domů – bohužel nám větrali, takže ani v pokoji nějak extra vedro není, ale v posteli to půjde (deky navíc to jistí). Zítra vyrážíme taky mikrobusem na sever na John O´Groats – poslední místo na pevnině, odkud jede trajekt na Orkneje.
V pátek nemáme nic, projdeme se po městě a budeme se chystat na tu pěší túru (snad nebude moc hnusně). Strašně mě překvapilo, že jsou tu bílé noci – asi ne kompletní, ale v 11 večer je ještě normálně světlo a ve čtyři ráno taky (mezi tím nevím).

8.7.

Mám z toho smíšené pocity. Dneska bylo mnohem lepší počasí – bez mlhy, pršelo poměrně málo, občas se i slunce ukázalo. Ale výlet mě trochu zklamal. Jednak jsme měli průvodkyni, která strašlivě chraptěla – z oka do oka jsem jí rozuměla, ale v mikrobusu přes mikrofon skoro vůbec ne. Druhak nás cestou na sever protáhla vnitrozemím, kde to zjevně nikoho kromě ní nebavilo – rovina, ovce…

Samotný John O´Groats je dost divoké místo, je vidět, jak strašně moc severně se člověk dostane (velmi přibližně – Stockholm). Teda ne že by tam nebyli turisti… A asi jsme viděli papuchalky a tuleně (kdybych uměla koukat dalekohledem, tak to vím jistě). Útesy jsou fantastický. Asi nejhezčí byl prehistorický kamenný kruh v Achavanichu, na břehu malého lochu.

9.7.

Tak dneska jsme se motali po Invernessu, koupili si lístky na autobus do Fort Augustu, odkud vyrážíme zítra na túru, a nepromokavé návleky na kalhoty… od rána asi do čtyř do odpoledne tu pršelo, což nás před tou pěší túrou tak nějak inspirovalo. Zajímavé je, že sportovní vybavení je v drahé Británii poměrně nepřehlédnutelně levnější.

Další fotky najdete zde