Až si zase budu chtít pořídit psího hošíčka, žádám preventivně o to, aby mi to někdo rozmluvil. A důrazně rozmluvil. Na psích hošíčcích se mi vždy líbilo, že jsou tak trochu nezávislejší. Samostatnější. Jo, já vím, nemám to v hlavě asi vždycky úplně v pořádku. Ale to je ostatně v naší rodině dost častý jev.

A neunikl mu právě ani Náčelník Zrzavá huba. To je ostatně už i všeobecně známo. Netajím se s tím. A jeho to pochopitelně netrápí. Ono, taky s jednou osamocenou buňkou v mozkovně se žije v podstatě dost lehký život. Netrápí vás totiž vůbec nic a skoro pořád se radujete.

Až na ty výjimky ovšem. Ta naše se jmenuje hárací období. Jsem si vědoma toho, že mám doma sexuchtivého jedince aneb rozmnožovací mlátičku. Hošíček to bere šmahem, neboli…“Co mu osud do cesty přivěje, to velmi ochotně nakreje“. Tedy rád by. Dost často bez ohledu na věk či rasu. Jistě, jsou zde jisté preference. Úplně na vrcholu bodování jsou ženský typu „bull“ .

Tuším i proč – páč jsou dost nerozbitný, může se do nich mlátit tlapou, válet přes ně sudy a s holkama to ani nehne, neječej, naopak vášeň opětují. Pak zajisté naše oblíbené dlouhovlasé bloncky a zrzky, neboli zlaté retrívřice a vižly. To jsou tedy ty preference, leč ešusí životní heslo je: „Nepromarnit ani jednu životní příležitost, páč jednou to prostě klapnout musí!“ a „To by bylo, aby nebylo!“.

Tak nějak se tímhle řídí i v běžném provozu. Natož, když tedy dojde na ono hárací období. Opuštěná mozková buňka dostane neplacené volno, mozkovna zeje prázdnotou a jeho Jelimanstvo řádí jak černá ruka. Je mu jedno, že potká stařičkou bíglici, která už ani neví, co to hárání je, páč je léta vykastrovaná. „TO NEVADÍ, TO NEVADÍ, TO NEVADÍ!! “ hlásá cedule v pravém Zrzavcově očku. „TAK ZLATO, DEM NA TO! TAK ZLATO, DEM NA TO!“ hlásá cedule v levém Zrzavcově očku a tento spustí své sváděcí tance, čímž stařičkou bíglici dočista přimrazí k asfaltu, ač je zrovna čtyřicet ve stínu a nakonec jí rozpohybuje tak, že její panička nevěří vlastním očím, páč fenka už se roky jen tak poklidně prochází.

Letošní druhé hárací období mělo nečekaně silný nástup. Nevím, jestli zrovna hárala nějaká echt mimořádná psí sexbomba, ale cvičilo to s hošíčkem velmi mocně. A to jsem se zpočátku radovala, jak zúročuji to, že jest od mládí veden k tomu, že i v přítomnosti háravé fenky se vyžaduje jistá poslušnost. To v momentě, kdy jsme se před domem potkaly s józefpšicí, jejíž panička mne o hárání informovala až po značné době, kdy už byl hošíček poměrně rozpumprdlikovaný, hopikal nadšeně kolem fenky, která jeho radostné dvoření opětovala. Ač jsem byla už trochu vzdálena, kupodivu stačilo písknout, houknout, že JDEME! a jeho Jelimanstvo se odpoutalo a odhopikalo za mocného otáčení k nám. Byla jsem radostná, jak když vyhraju pohár vítězů . A byla jsem na hošíka pyšná, jak konečně rozum pobral.

No, možná i pobral, ale pak mu ho někdo zas sebral. Obratem. Páč obratem – neboli během pár dní – došlo k totálnímu zatmění v mozkovně a rozumný hošik byl na rozčtvrcení, zastřelení a zakopání sto sáhů pod zem. Ne sto, ale tisíc sáhů pod zem. Začalo to plíživě – pojal pravděpodobně myšlénku, že jest papiňákovo dítě, jehož babička byla pískací konvice a strýček pískací hrnec na sváření mléka. PROTOŽE HODLAL PÍSKAT BEZ USTÁNÍ!

Tohle chování neznám a přiznám se, že jsem ani netoužila ho poznat. Povel Ticho! známe, povel Držhubu! taky známe. Známe i povel Hergotbuďužztichanebotězmydlim! Všechno to známe a všechno nám to bylo ku dvěma věcem: k ničemu a k ničemu. Jeho Jelimanstvo za to nemohlo, vášně s ním cloumaly tak, že mu prostě šla i pára z uší a jak mu šla ta pára z uší, tak prostě pískala. Von nic,von muzikant, von jen leží neščastně na pelíšku a tklivě kouká. A pára mu jde uší a píská.

Když… KONEČNĚ!! Ó PSÍ BOŽE DEME VEN!!… se chystáme ven, prostorem se pohybuje papiňákovo dítě, který je na přeražení. Při prvním pohybu ruky směrem k věšáku s psím oblečením vyrazí zrzavá šmouha do prostoru a hlavou se zarazí až o dveře. Osamocená mozková buňka má to neplacený volno, takže nemohla Jeho Jelimanstvu signalizovat, že dveře stále jsou (a ještě nějakou dobu – než se pánčička konečně vykohátá) – i budou zavřené. K pumelici do dveří se přidá hlasité houknutí, aby se Zrzavohubec laskavě uklidnil, protože se o něj nikdo nehodlá přerazit.

Zrzavohubec s ublíženeckým výrazem odplouhá do bydliku, aby z něj v zápětí vypálil zase ven a začal kroužit prostorem. To už se neozve houknutí, ale mocné zařvání a čokl se zplacatí na místě, kde se zrovna nachází. V očích zoufalství, v nose meluzína a píská a píská. To už jde pára z uší i pánčičce, která zatíná zuby a svazuje si ruce, aby psíčka neubezdušila. Pánčička zatím ještě nepíská, jen vrže zubama.

Na procházku vycházím zničená víc, než se z ní vracím, protože jakmile opustíme sídliště plné vzkazů od svatbychtivých dam a dorazíme do polí, mám zase na chvíli milého ohařího hošíčka ochotného zapojit se i do jiných činností, než rejt rypákem po zemi a hledat kde bydlí ta sexbomba, co tu nechala ten vyzývavej vzkaz. Bohužel vše má svůj konec, takže i procházka v polích skončí a jakmile se dostaneme do zóny plné psích inzerátů typu „Jsem volná, jsem svolná!“, zrzavá mozkovna opět přetočí tlačítko z ON na OFF, oči se opět zamlží, šňupák je magnetem přitažen k zemi, sluch je zcela vypnut a od mordy visí opratě.

BOŽE JAK JÁÁÁÁÁ TOHLE NESNÁŠIM!!! Jedinou úlevu mi přinesl onehdá návrat z práce. Vystupuji o stanici dřív, abych trochu protáhla nohy. A cestou od autobusu jsem potkala paní s dcerou a křížencem labradora. Přebarvit ho na zrzavo, trochu ho pohubnout… jako bych ho viděla. Celý Jeho Jelimanstvo!!!! V očích mlha, šňupák přimagnetizovaný k zemi, od huby opratě, uši snad pro jistotu neměl radši vůbec, aby ho někdo nemohl podezírat,že dělá že neslyší… .

Je úlevné vidět na vlastní oči, že v tom nejsu sama. Paní taky říkala, že to je tentokrát nářez. Asi fakt nějaká psí Angelina Jolie Může se jim někdo divit?? No nemůže, ALE KDO TO MÁ VYDŽET???

Letošní zima v Klokánii je tak trochu nestandardní. Jako ostatně v poslední době počasí všude jinde na světě. Statisticky máme zimu velice teplou, ale to nezabránilo tomu, abychom tu měli vůbec nejchladnější den, co si bílý muž pamatuje. Ráno bylo -5°C, všude bílo jinovatkou a ani čoklům se ven moc nechtělo.

Nyní se počasí ustálilo na standardu. Tedy po ránu kolem 5°C, aby přes den bylo kolem 13°C a na sluníčku když se zrovna neschovává za mraky, tak i 25°C.

Protože asi od svých patnácti let trpím stařeckou nespavostí a budím se časně, ještě za tmy, tak využívám tohoto času k trošce práce na počítači a jakmile se začne dnít, tak sbalím Ferdu a Maxe, jinak naše Habsburky, a jdeme se toulat nedalekým bušem. Jak psi tak i já milujeme probouzející se buš, s kakofonií ptačích ranních modliteb, zamlženými údolími a tmou noci ukládající se ke spánku.

Čokli pobíhají po čuchu, já jdu po paměti po skalách útesů až docházíme na vyhlídku na pláně táhnoucí se směrem k Sydney. Je to od nás směrem k východu a tak zaujmu strategické místo na známém balvanu, usednu a za klidného rozjímání se snažím v tom ptačím hulákání určit kdo je kterej. Doléhá sem i tlumený hukot z Great Western Highway, jinak hlavní silnice co spojuje Sydney s vnitrozemím. Je od nás asi 3km daleko, zrovna jako železniční trať co sleduje stejnou cestu.

Habsburci kontrolují okolí, někdy vyplaší malého klokana wallaby aby se pak za ním hnali skála neskála, příkrým svahem, až do 170 metrů hlubokého údolí. Jejich hulákání se v ranním vzduchu nese krajinou a je dobře slyšet.

Když si jsem jist, že se už prohánějí kolem potoka, tak na ně zapísknu a do minuty jsou vedle mě. Pěnu u tlam, oči vyvalené a funící jako stádo lokomotiv. V očích se jim však zračí náramná spokojenost a hrdost. „To jsme to tomu drzounovi zase dali, že jo pánečku!“ No jo, pro pánečka by to byl výšlap na půl hodiny, pro ně odskočení na minutku.

Buš i přilehlé zahrady domků nám oznamují, že je už srpen, sluníčku přibývá na síle a dny se prodlužují. To je signálem četným rostlinám, aby se pochlubily, jak krásně umí kvést. Ať to už jsou četné akácie se svými zlatými květy, tak i „eggs and bacon“ tedy šunka s vejci, jinak Eutaxia obovata. A tak i četné jiné v buši a ty okrasné zahradní nevyjímaje. V plném květy jsou magnólie, sakury a jiné kvetoucí nádhery.

Mezi tím se chystá podívaná na východ slunka, kterou, stále na balvanu, vychutnávám plnými doušky, dokud se neukáže celý kotouč sluníčka. Okolní buš je pozlacen jeho ranným rudým světlem. Trvá to však jen chviličku. Jakmile se slunce vyšplhá po obloze výše, tak se tato barva ztrácí, jaksi bledne. A tak se potom sluncem zalitým bušem, já pomalu a psi zrychleně, suneme k domovu, kde psíky čekají misky se snídaní a mě nějaká práce.

Další (pozn. red. – nádherné!) fotky najdete zde  

Jakmile začínají redaktoři nedělních příloh oprašovat recepty na nakládání hub a pečení štrůdlů, léto je pryč. Přesněji řečeno – za chvíli tu jsou vánoce a začne co nevidět mrznout…

Naše čubizna, česká strakatá slečna Bony, je narozena v červnu a je na ní vidět, že je milovník léta. Zimu moc nemusí a vůbec nejhorší je, když na ni prší nebo sněží. Jezdit s ní na hory znamená, že si vždycky přibalím nějakou další knížku navíc.

Naše čubizna miluje sluníčko, miluje vodu a miluje letní procházky po lese. Nevynechá žádnou příležitost k tomu, aby si zaplavala, nebo si aspoň packy a bříško smočila. Obzvlášť podařené to je, když po cestách v lese najde kančí louži nebo pěkně uleženou bahnitou vodu, která zbyla ve vyjetých kolejích po lesáckých strojích – to má pak jistotu, že si vody užije ještě jednou, doma v koupelně nebo na zahradě pod hadicí, chichi. Teď o povodních bylo docela těžké jí vysvětlit, že si zaplavat nepůjde, protože namísto potoka či říčky jsme měli hučící vodní živel, který by nám ji odnesl nejmíň do Hřenska.

Jako malá dostala na zápraží veliký pekáč plný vody na pití. Když jí chytla řádivá, vletěla packami do pekáče a hrabala a hrabala, až vodu vycákala na sebe a okolí. Letos to už neudělala, taky je jí 6 let, ale třeba si zas za rok vzpomene.

Když do toho pekáče dostává čerstvou vodu, děje se tak zahradní hadicí, což je zdroj zábavy pro všechny. U čubizny se najednou setkají dvě naléhavé potřeby – potřeba chňapat po proudu vody a potřeba schovat před vodou kapající na záda psa, co nesnáší déšť. Zlomyslný držitel hadice (KAŽDÝ, domácí, cizí, prostě každý) vždycky dostane nápad dorážejícího psa aspoň trochu pokropit.

Když už jednou držíte tu hadici v ruce, ten nápad se sám dostaví. Čubizna to vymyslela – schovává se za nohy člověka, co má v ruce tu hadici a napouští pekáč vodou, a zpoza jeho kolen vyrazí po vodním proudu. Jakmile se otočíte, hadici v ruce, pes není – je totiž stále za vašimi koleny, protože čubizna nějak odpozorovala, že dozadu prostě člověk stříkat neumí.

Máme psí kamarády, kteří si s vodou nerozumějí a když je horko a páníčci je chtějí ochladit vodou, je to přímo utrpení. Na procházce se třeba kamarád Štaflík, nalezenec útulkář – útěkář úzkostlivě vyhne i čůrku vody stékajícího ze svahu, jen se nenamočit.

Kamarád Brit, borderák, si naopak umí vodu užít a pokud na vycházce natrefí na jakoukoliv bahnitou louži či rigol, hezky do toho svinstva zalehne, aby si ochladil bříško. No taky má pak jistou očistu ve vane… Taky má svou zahradní vaničku a když je horko, tak si v ní s chutí pohoví – viz foto.

A k té dobročinnosti: na nástupišti metra na Václaváku ke mně přišla stará žena se starým psem, skorovlčákem. Oba byli čistí, nepáchli. Pes po mně potutelně pokukoval, vycvičeně postával u nohy a paní kňouravě mlela: „Nemáte ńáký drobný? My už jsme dva dny nejedli, já nemám peníze, já se snad zabiju…“ Zalovila jsem v kabelce, vytahla peněženku a zašátrala v příhrádce na drobné.

Paní to okoukla a pravila: “Já bych rači papírový. Ty drobný ne.“ Jak trubka jsem koukla do přihrádky na bankovky a povídám: “Já nemám žádnou papírovou, kterou bych vám chtěla dát“. Paní ožila a normálním hlasem nabídla: „Tak já vám rozměním, třeba na dvoustovku!“ a začala lovit v ledvince na břiše, kterou měla pod bundou.

Tu mi došlo, že jsem za kavku a rezolutně jsem jí nabídla ty drobné, asi tak 18 korun. Paní mávla rukou: „To nechci, to si nechte“ a šla dál. Pes po mně kouknoul rovněž zcela znechuceně a já stála jak blázen s hrstí drobných. Vedlestojící slečna se smála „Jó tu já znám, ta tu chodí denně“. No už se vám stalo, abyste chudáka drobnými urazili?!

…nebo tak něco mumlala ta krmicí, když jsem k ní lezla na postel. No kdyby na postel, na nerozloženou sedačku kam se já rubensovsky vybavená vejdu tak akorát sama a na tvých 36 kg už tam není místo. Hele, já to napíšu za tebe a ztěžovat si budeš příště.

A vezmu to trochu postupně a trochu hákem, protože ono se řekne tři dny, ale někdy jsou dlouhé a otřesou celým dosavadním životem. Takže v pondělí jsme dorazili pro Márinku, cestou domů se stavili v Tescu na nákupu – tedy Majdiným, ne naším. Takže během slabé hodinky jsme zjistili, že v autě v kufru nepojede, ale Kačce u nohou ano a před Tescem zase že hrdinně vyletí z auta, což jsme ani nepředpokládali a poleká se davu lidí, tedy asi tří.

Tím jsme zjistili, že není zvyklá moc nikde chodit a nic moc neviděla, ale je děsně zvědavá. Jo a taky že pokud se poleká, tak odmítá jít dál, u toho Tesca si lehla, ale za ty tři dny jsme řešili několik takových situací, a to si sedla.

No doma okamžitě prohnala kočky, takže ty už zřejmě začínají pomýšlet na důkladnou pomstu, protože že občas přijede ten blbej pes na návštěvu, tak to by přežili, ale že si přivedou něco, co na první pohled vypadá jako Mimi a má to představu, že jsme na hraní, tak to teda ne. Jo a kdy tak asi máme chodit na jídlo, když ta popelnice leze na stůl a všechno nám žere?

Jo jo jo, popelnice dostala misku s masem, protože u nás psi vždycky jedli jednou granule a jednou maso s přílohou… Tím taky na chvíli skončila éra granulí, protože od toho večera je snědla jen jednou, a včera večer je do sebe vzteky nahrnula, aby je vzápětí vyvrhla v obýváku. Jasněji už to být řečeno nemohlo, protože za slabou hoďku spásla kuře s rýží a mrkvičkou a to v ní jaksi zázrakem zůstalo.

Jo ale té rýže nesmí být moc, to taky ne. No takže granule obnovíme až v době, kdy ji budeme moct nechat vycukat. Už tak je toho na ni moc. Na procházku na vodítku taky nebyla moc zvyklá, takže nechápe ten systém chůze z bodu A zase do bodu A.

No takže i na krátké procházce kolem mne lítala jako satanáš – to musím nechat, od prvního dne ji můžeme pouštět a zatím se nám ji daří přivolat – a poté uprostřed trasy padla. Asi jako na tom dvorku znaven spočinul… no a já sedla vedle ní do trávy, protože co s ní, že. Tak jsme tam tvrdly půl hodiny, pomalu začínalo krápat, když se konečně nechala přemluvit.

Do toho Tesca jsme jeli pro hračky, se kterými se nejprve musela naučit hrát, protože to na dvorku ve smečce taky nepotřebovali umět. Vzhledem k její velikosti a váze 36 kg si prostě člověk neuvědomí, že se zkušenostmi je na tom jako malé štěňátko, takže větší srocení lidí jí děsí. Ale jenom venku, co vleze domů, toho se bojí jen chvilinku.

Vysavač, fén a podobné ji děsí, ale zvědavost nedá, takže když to neublíží nám, může to zkusit prozkoumat. Doma je bezpečno, stále s ní zatím někdo je, i když od prvního dne ji dáváme na dvorek a odcházíme všichni. Ovšem v noci s ní zatím spíme jeden dole, protože se za námi po schodech nedostane – tedy zatím nedostane. Otevřeno na dvorek má i v noci, takže houby zle. Život jsme jí převrátili tedy důkladně, snad to zvládne bez nějakých nerváků.

Jo, a abyste věděli, proč jsem jí lezla na postel – protože je nepořádná. No, jak večer obírala ty kuřecí stehna, tak nechala kosti v takovém kyblíčku na lince a kočky ho shodily, když v noci hledaly něco, co jsem jim nesežrala. No a vono to tak vonělo, že jsem si jednu odvlekla, ale to zrovna šel ten chlap na záchod, takže mě přistihl. Donutil mě vyměnit tu kost za piškot ale piškot jsem sežrala hned a neměla co žužlat. No tak jsem skočila na ni, třeba by se jí něco žužlat dalo, jako to ucho, co mi vrazila, když jsem jí žrala židli…

a doufám, že se nemýlíš. A děkuji všem Zvířetníkům za pomoc a zřejmě i mohutné držení tlapek, protože to, co na mne padlo naprosto překonává všechny mé naděje.

No posuďte sami: objednala jsem si mohutného psa s americkou hlavou, malinké miminko, abych měla co ňufat , pejska protože za a) s fenkama nemám žádnou zkušenost a za b) mám strach, aby se k nám v době naší nepřítomnosti nedostal nějaký obšourník. Sice zrovna těch foundláků na trhu moc není, ale zas tak přehnané to nebylo.

Nakonec jsem mohla dokázat naprostou mravní bezúhonnost protože co já si od těch potvor chlupatejch nechám líbit, to je na medajli. No a co myslíte, že si nejpozději v úterý vezeme domů??? Sedmiměsíční fenečku evropského typu velikosti kapesní.

Nevím komu poděkovat, ale jeden z těch odkazů na inzeráty byl na osmiměsíčního pejska velmi nadějného. No, sice to nebylo miminko, ale vzhledem k tomu, že nikde nic nebylo, domluvili jsme se s majitelkou, že se těch 45 km přijedeme podívat. V tomhle šíleném počasí jsme se jeli podívat na zmáchaného novofudlanďana o kterém jsme byli přesvědčeni, že by musel být opravdu mimořádně krásný, abychom si ho odvezli. Věděla jsem, že paní má ještě fenečku, která je bohužel nechovná a protože to měl být původně chovný pár, rozhodli se jednoho či oba prodat.

Já nevím, jak dalece znáte mentalitu a inteligenci foundláků, ale po 18ti letech mne nic moc nepřekvapí, tedy nepřekvapilo. Pejsek nás otypoval hned, takže se sice s námi trochu bavil, ale byl skoro zcepenělý a tisknul se k paničce. To fenečka prakticky neslezla z naší Kačenky a předváděla se, byť jsem vehementně mlela o tom, že opravdu čubinku nemůžeme…

Nakonec pejsek tak intenzivně vysílal znamení, že pochopila i jeho panička, která zatím neměla o vlastnostech tohoto plemene povědomí. Nakonec paní plakala, já taky a pejsek zůstal doma. Dostal výhružku, že tedy teď se začne makat, protože na první výstavě povídali, že by trochu bylo potřeba tu poslušnost. To už mu pomalu odlehlo a jasně že si můžou to cvičení nabouchat do trenek nebo něco tak.

Rozloučili jsme se, pomalu odcházeli a čubinka s námi… Já vás opravdu nebudu moc dlouho napínat, protože asi již i modří vědí, že jsme dojeli domů a naše dvaadvacetiletá dcera začala s novofudlandí umanutostí – nakonec s nimi prakticky vyrůstala – hudnout, že táta měl Bohouška a já Mimi a ona prostě má Márinku, jak jsme nepředloženě fenečku přejmenovaly.

Já jenom doufám, že se snesou se synovou huskou, která k nám občas přijede na návštěvu. Teď otec poháněn dcerou vyráží na úpravu bydliště Márinky, protože Mimi byl otužilý chlap, já půjdu zavolat majitelce a příště to bude s fotkou. Tímto tedy odpovídám všem, co posílali odkazy i těm, co se ptali, zdali by to nemoha být fenečka. A teď se těšte, jak budu loudit rady na čuby, protože co je člověku platné, že rozumí zvířecí duši, ale co problémů je s babama.

Dobrý den, pokouším se volat SOS a napadlo mne, zda by to nešlo i přes Zvířetník. Jak jistě kdo čtou, vědí, přišli jsme před šesti nedělemi o naše milované Mimi, a i když jsem si myslela, že se mi podaří najít za něj náhradu, nějak jsem se zmýlila.

Proto prosím všechny, kdo mají nějaké kontakty o pomoc. Hledám štěně novofudlandského psa, pejska. Nemusí to být potenciální interšampion, nebudeme vystavovat ani chovat, vlastně si chceme pořídit další dítě. Byli bychom rádi, kdyby měl předpoklad zdraví, chtěla bych, abychom společně strávili hodně let.

Omlouvám se, že otravuji, vůbec jsem netušila, že to bude taková hrůza. Bez psa jsem jako ztracená

Děkuji Inka

Napsala jsem žertovný článek o tom, jak si naše čubizna, česká strakatá slečna Bony, vyběhla na ovečky a jak to, naštěstí, dobře dopadlo. Ovečky to přežily ve zdraví a čubizna na ně dnes jen zvědavě kouká, vědoma si toho, že ještě krok k sousedovic plotu a bude zle.

Ovšem není radno příliš žertovat a vážné věci opominout. Ona taková výchova – ať už dětí, manžela nebo psa, vůbec žádná legrace není, i když se to dá zvládnout buď s vtipem, nebo s rákoskou, nejlépe však kombinací obojího.

Myslím si, že chovatel kteréhokoliv výše zmíněného druhu by měl stanovit jasné mantinely, kam až lze přimhouřit očko a co už se vůbec nesmí, přičemž rodnou sestrou úspěšné výchovy je důslednost.

S dětmi se mi to jeví býti jednoduché: od určitého věku jim vysvětlíte, proč se něco nesmí, a pak už je jen na nich, jak to v praxi dopadne. Kamna pálí – spálíš se. Odstavená houpačka může spadnout – zabije tě to. Nepřijdeš včas z večírku – bude mazec. Nechceš studovat? Šup na brigádu do skladu.

U manželů fakt nevím, rozumné vysvětlení je vhodné, leč děti naslouchají pozorněji. Na návštěvu k tetičkám nepřijedeme včas – jedna tetička se urazí a nemluví, druhá hodinu pláče, co se nám cestou zlého stalo. Výsledek ? No nic moc, řeknu vám… zrovna můj manžel má talent zdržet každý odjez na návštěvu, kam se mu nechce, sakra kreativním způsobem.

Se psy je to nejjednodušší: jasné povely, jednoznačná reakce. Jen se nesmí do cesty připlést zajíc, který vystartuje psíkovi tří metry od tlapek. A tak člověk rozumný, resp. normální ženská, předvídá a preventuje.

Dítěti se podrží ručička u horké trouby, aby cítilo sálání, a pochopí. Manželovi se mazaně řekne, že na návštěvu máme přijet už v 10 dopoledne, byť jde o panrodinný oběd začínající s údery poledních zvonů. Tak vyjedeme v 11 a je to. Psům se připne vodítko a zajistí se, aby někdo spravil plot. Pokud plot mít můžete.

Když jsme si pořídili štěně (tedy přesněji řečeno: když jsme s dětmi manželovi pořídili štěně k narozeninám, přičemž on to opravdu netušil), začali jsme se o malou psí holčičku starat, jak to vlastní děti snad ani nezažily. Inu jako starší rodiče, znáte to. Na chalupě se štěňátku líbilo, ona byla zvědavá jak veverka, všechno jí zajímalo, a aby neutekla, pořádně jsme prohlídli a vyspravili plot.

Byly to dny, kdy jsme se míjeli ve dveřích chalupy a předávali si zprávu, kde je právě teď pes. A najednou pes nebyl, zato my byli v šoku, voláme, hledáme a pesinka si to přiběhne po příjezdové cestě. Celá šťastná, že nás vidí a protáhla se pod vraty!

To vám byla akce – všechno jsme přerušili, vypnula jsem vaření a manžel sundal vrata i vrátka z pantů a přetloukal plaňky a dolů přivrtal ještě ochranné prkno. Na to nikdy nezapomenu – velikost škvíry pod vrátky jsme měřilli tak, že na jedné straně byl manžel s kladivem, na druhé já se štěnětem, a protože čubička manžela MILOVALA od prvního čuchnutí, vždycky se za ním protáhla na cestu. Tak se plaňky posouvaly a posouvaly, najednou se čubička nemohla protáhnout, tak si kecla na tlustý štěněčí zadek a začala kňučet a brečet a nedala pokoj, dokud se jí manžel na tu zahradu nevrátil.

Jak čubizna rostla, občas v pubertě objevila díru v plotě nebo pod plotem, vytuněnou od ježků a zajíců. Jakmile nám předvedla, kudy by se dalo zmizet, hned jsme plot spravili a naposledy jsme tak činili po povodňové vlně, která nám vzala kus zahrady i s tím plotem. Teď je to, doufám, zas dokonale psotěšné a může přijet návštěva i s trpasličím jezevčíkem.

No jo – ale co když plot mít nemůžete? V chatové osadě dělí zahrádku od zahrádky v nejlepším případě živý plot, jinak je vše přístupné, nikde žádná vrata. Pak už zřejmě zbývá jen ta důsledná výchova. Nebo pořádné vodítko.

Občas navštěvujeme kamarády v takové osadě, je to podél břehu řeky, je tam krásně a vlídno, ideální na výlety, pak posedíme, popovídáme, kartičky pohrajeme a přenocujeme. To vše s čubiznou a bez těch plotů! Naše Bony ví, že na zahrádku může jen s někým z nás, jinak se musí držet v chatě a na verandě. To se jí, holčičce zapomnětlivé, musí občas připomenout, ale respektuje to a vykoná, protože jinak následuje vykrákání za kůži a to ona nerada.

Samozřejmě že to není stoprocentní. Co když po cestě jde jiný pes anebo co když kolem kráčí kočka? To záleží na tom, kdo vidí tohle psí pokušení jako první. Když jsme to my, lidé, stačí zavřít dveře. Když je to Bonynka, je to horší a končí to i uvázáním vodítka k zábradlí verandy.

Vůbec nevím, jak majitelé psíků v chatové osadě vysvětlují svým zvířatům, že tohle je JEJICH a tohle už SOUSEDOVO a tam se nesmí. Pravidelně se tu potkáváme s několika psy, kteří – když jdeme kolem po cestě – vystartují na naší čubiznu a běhají přitom na SVÉ zahradě, po SVÉ cestě a nijak nás nepronásledují, dokonce ani nechodí k sousedovi zkontrolovat grilování! Kdybychom si takovou chatu pořídili, asi bychom to museli nějak vyřešit – ale fakt nevím jak. A tak jsem zvědavá, jak to vyřeší naši kamarádi, protože ti o pořízení psíka velmi, velmi vážně uvažují, přitom dosud žádné zvíře neměli, chichi…

A nakonec: víte, že máme OVČÍ CHLADNA a PSÍ DNY? Ovčí chladna se objevují v polovině června a netrvají déle než tři týdny, zato psí dny jsou úmorná vedra mezi červencem a srpnem a mohou trvat i měsíc.

Když posíláme štěňata do světa, slibujeme i chovatelský servis, včetně možnosti hlídání pejska o dovolené. Zatím to nikdo nevyužil, až letos. A tak se k nám na pár dní vrátil Diviš – Elwood, neboli Elís (vlastním jménem Bedivere Tercius).

Elís zůstal doma nejdéle a pak odešel nejblíž – bydlí tak 15 minut cesty od nás. Takže ho vídáme téměř každý týden při společném cvičení. Momentálně je mu už půl roku a ze štěňátka je psí výrostek – hlavně dlouhatánské nohy a žížalkovité tělíčko. Přesně jako vypadala v jeho věku máma Ája. Když k nám přišel, měl ještě zuby jak žralok – dvě sady špičáků. Dospělé už mu rostly a dětské ještě nevypadly.

Na naši zahradu vstoupil jako domů. To, že tam je návštěva s pudlíkem a jezevčicí, ho z míry nevyvedlo. Menší psi na černé tornádo sice vrčeli, ale Elís včas uhnul a vůbec nic si z nich nedělal. Nakonec vylezl na klín Báře. Což o to, psa na klíně považujeme za normální, ale Bára seděla na bobku. Zkusili jste někdy balancovat v podřepu, když se vám cpe cca 25 kilo velmi živé váhy na klín?

Máma Ája mu dala jasně najevo, kdo bude poslouchat. Ona vůbec má sklony všechny mladší psy vychovávat. Do konfliktu nejde, ale výchovný pohlavek uděluje celkem bez zaváhání. Zřejmě pozná, kde si to může dovolit, protože jí ho zatím nikdo nevrátil. A to vychovává psy i značně větší, než je sama.

Trochu komplikovanější přístup k novému členu smečky má vždy Ginny. Sama není příliš sebevědomá a hlavně si střeží svou pozici. Co kdyby jí někdo sebral paničku nebo dokonce misku?! Proto zpočátku vetřelce hlídala a pozorovala nedůvěřivě. Jenže brzy pochopila, že s ním může být legrace a tak lítali a hráli si dosyta. Ginny se vysloveně předváděla. Dělala Elísovy kličky, utíkala mu, pak na něj počkala a skočila na něj. Elís ji zakusoval, číhal na ni, pokoušel se ji dohnat. Neměl šanci, Ginny je ve vrcholné formě a je k neutahání, zvyklá na terén.

Jednou se Elís dokonce ztratil v houští. To bylo tak. Ginny vyběhla šmejdit v hustém, převážně březovém mlází. Terén je to nepřehledný, po třech metrech člověk lokalizuje psa jen podle praskání větviček. Je to vedle chatového tábora, takže zvěře tam v létě moc není. Elís pochopitelně vyrazil za ní. Jenže po pár metrech mu utekla a on se ocitl sám v houští. Volali jsme, pískali, pes nikde. Jeden z nás zůstal na místě, kde se pejsek ztratil, další šli zpět po naší stopě. Po chvíli se Elís objevil, celý šťastný, že nás našel. Vrátil se zpět po své stopě a hledal nás. Ale poučil se, od té doby do mlází sám ani za holkama nelítal, držel se nám za patami. Pro jistotu.

Začátek našeho společného pobytu byl na výcvikovém táboře. Tábor byl pro pokročilé psy, ale Elís už tam byl na poslední dva dny. V pátek přijel po „zkouškách na nečisto“, kdy ostatní psi odpočívali. Naše holky byly po odpočinkovém dni (my jsme zkušení matadoři a zkoušky na nečisto byly především pro mladé a nezkušené pejsky), tak jsme je večer vytáhli samotné. Předpokládali jsme, že trochu pocvičíme s holkama, Elís se proběhne, vyzkoušíme poslušnost, možná mu hodíme aportík.

Proběhnutí bylo všemi členy smečky uvítáno. Přivolání jsme ověřili, fungovalo velmi dobře. Páníček nenechává pejska růst jak dříví v lese a poslušnost má vzhledem k věku psa slušně zvládnutou. Pak jsme začali cvičit dohledávku kachny v rákosí. Elís koukal, co holky dělají. Pak se začal zmítat a kvílet. Prý chce taky.

No dobře, tak jsem mu hodila kachnu do rákosí „na viděnou“, aby věděl, že tam něco je a mohl si ji najít. Vůbec jsem nečekala, že by ji i přinesl. Elís se vřítil do rákosí. Bylo vidět, že je velmi nezkušený a chvíli mu trvalo, než kachnu našel. Nakonec byl úspěšný. S nadšeným vrtěním ocasu se na ni vrhnul a k mému překvapení ji popadl do tlamky a nesl. Dokonce ji i předal Báře, která ho vodila, do ruky.

Podobně to bylo i u vody. Plave rád a dobře, z vody aportuje pěkně. Látkového dummy přinese, jen občas moc nechce předat. Ale holky nosily kachnu! On chce taky! Tak jsme to jen pro legraci zkusili. Kachnu popadl a přinesl, pro jistotu jsme ji odebírali hned u výstupu z vody, aby neměl hloupé nápady a nezačal ji rozebírat.

Další dny už sice nebyly výkony takové. Je to přece jen štěně a někdy se mu daří, jindy dělá s aportem hlouposti. Ale bylo vidět, že se mu to velmi líbí. V tomto věku je to spíš hra na výcvik, ale pokroky chlapec dělal.

Potom jsme se přesunuli do chaty. I tam je spousta příležitostí cvičit se psy (máme to povolené) a krásné terény. Tam se Elwood poprvé setkal s tím, že existuje stopa. Nejprve jsme zkoušeli takzvanou stopu vůdce – kdy se jde většina smečky schovat a štěně je musí najít. Moc mu to nešlo, spíš nás dohledával zběsilým pobíháním. Tak jsme to nechali být. Ale pak jsme šli s holkama dělat vlečky s vycpanou králičí kůží.

Už když jsme tu chlupatou věc vyndali z batohu, Elís ožil. Moc mu to vonělo. Chtěl s holkama. Po každé vlečce stopu očichával. Tak jsme si řekli, že to zkusíme. Táhla jsem mu krátkou stopu v lese, jen asi 30 metrů a na konec jsem položila srnčí spárky. Kůži, která vycpaná má skoro 3 kila jsem tam nechávat nechtěla. Elís nejdřív koukal, kde jsem, ale byla jsem schovaná. Pak mu ale Bára ukázala stopu a on ji ucítil. V tu chvíli mu to došlo, šel krásně s nosem u země. Spárky našel, vzal, ale bylo vidět, že to není ono. Šel po stopě dál až ke mně, tam pustil spárky a dožadoval se kůže. Tak jsem mu ji hodila na zem a myslela jsem, že na něj bude těžká. No, pravda, když ji zvedl, trochu zakolísal a hlava mu spadla zpátky, ale udatně kůži zase popadl a odnesl Báře. Vypadal strašně hrdě – podívejte, jaký jsem velký pes!

Holky si na rozšíření smečky zvykly úplně bez problémů, dokonce bych řekla, že si Ginny užívala roli vychovatelky. S krmením nebyl problém, maso měli každý ze své misky a dohlíželi jsme, aby si nekradli. O granule se dělili svorně, kdo měl chuť, si šel trochu vzít. Když jsou v zátěži, neomezuji je a mohou si zobnout granule podle chuti. Na ležení se nějak domluvili, zřejmě si pelechy střídali a stejně v horku spali často na holé zemi. Takže jediný problém býval, když se smečka vyhrnula na nějaké lidi. Svou zahradu si hlídají a občas na kolemjdoucí štěkají.

Když se takhle vyřítili tři…, obávám se, že nejeden kolemjdoucí zalitoval, že tam není plot. I když naši psi nepřekročí pomyslnou hranici pozemku a na cestu nevkročí, působí asi výhružně. Naštěstí nás většina sousedů zná. Venku si lidí nevšímají, jen Elís by se někdy kamarádil, ale přece jen už to byli tři velcí černí chlupatí psi, tak jsme se snažili je včas zavolat. I když jsou naprosto mírumilovní, budí respekt. Většina lidí brzy viděla, že nehrozí žádné nebezpečí a několik dětí mělo zážitek, že si mohli pohladit takového velkého psa. Bohužel byl často zážitek poněkud pokažen tím, že pes byl úplně mokrý. Všichni si totiž radostně užívali možnosti se máčet v rybníce.

Skoro nám bylo líto, když si páníček po několika dnech Elíse odvážel. Myslím, že i pejsek se cítil jako kluk na prázdninách. A to ještě netuší, že si to pravděpodobně ještě letos zopakujeme.

Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly. Přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly. I zželelo se matce milých dítek a duše její se vrátila…

Velkou omluvou klasikovi české literatury začnu, ale nemohla jsem si pomoct. Úvodní verše z povinné školní četby se mi opakovaně draly z paměti, nechtěly se dát umlčet. Nebyly úplně nejvhodnější, ale byly vytrvalé. Přestala jsem se jim bránit, aby příliš nezdržovaly, protože k čemu verše, když je třeba konat. V tomto případě nebyly osiřelými děti, ale psi. A to hned 6+1. Proč ne rovnou 7? To bylo tak…

Osamělý muž, něco přes šedesát. Rodiče už nežijí, kontakty se sourozenci minimální, lépe řečeno téměř žádné. V zaměstnání dřina, kterou ukončil invalidní důchod. Muž je povahy mírné, přátelské, zcela nekonfliktní, Jen má svůj vlastní svět, žije pro okolí nestravitelným způsobem. Nemám dost informací, abych dokázala odlišit příčinu a následek. Zda bylo nejdříve nepochopení okolí a únikem z něj „zvířecí láska“ nebo naopak.

Výsledkem je psí smečka, žijící se svým pánem v něčem, pro co jsem nedokázala najít výstižnější pojmenování než „kulisy do válečného filmu“. Zdi domu se bortí, některé částečně, některé zcela, některá okna a dveře chybějí úplně, jiná nejdou zavřít. Vnitřní prostory v podobném duchu.

Zcela opačný dojem vzbudí psi. Udržovaní kříženci belgického ovčáka s nádhernou srstí a celkově zdravého vzhledu. Všichni bystří, přátelští, zvídaví.

Kontrast je tak nápadný, že snad i ten nejzdrženlivější člověk položí otázku, jak vypadalo toto prapodivné soužití. Vysvětlení? Mužův invalidní a posléze starobní důchod sloužil téměř výhradně k zajištění psích potřeb, jejich pán si vystačil s hrnkem kávy a několika rohlíky denně, a to dlouhou řadu let. Elektřinu nechal odpojit, plyn nepoužíval, k vytápění a vaření mu sloužilo dřevo, které dodávali místní hasiči (v okolí jsou husté lesy a téměř pravidelně hasiči odklízejí stromy vyvrácené přes silnici; silničáři na jejich likvidaci nemají prostředky a hasiči jsou rádi, že nemusí řešit, co dál se stromem; rozřezaný ho dodali kamarádovi až před dům). Vodou posloužila vlastní studna, připojení ke kanalizaci odmítl, na dvoře stojí suchý záchod po rodičích. Provozní náklady tedy nulové.

Abych uvedla věc na pravou míru, mám pro takovýto „modus vivendi“ docela pochopení a jsem daleka jakéhokoliv odsouzení či dokonce pohanění. Je však pravda, že v našich končinách není běžné, aby uprostřed obce stál dům vypadající jako po zásahu granátem, v něm žil člověk se smečkou docela velkých psů a dovedu pochopit, že rodina se k tomuto svému členu nechce znát, ba se za něj stydí.

Muž žil životem poustevníka, mezi lidi nevycházel a oni ho nevyhledávali. K lékaři nechodil, nákupy mu obstarávala jeho neteř. Jediná bytost, která nejenže neodsoudila, ba naopak, svého strýce milovala. Matka dvou malých dětí, pracující v potravinářství v třísměnném provozu, zvládala po léta úskalí takovéhoto vztahu – jak nároky na velmi pečlivou až úzkostnou hygienu po návratu domů, tak nepochopení příbuzenstva i širšího okolí. Měla svého strýce obyčejně a neokázale prostě ráda. Přinášela pravidelně rohlíky s novinami k ranní kávě, stejně jako maso a další potravu pro strýčkovy psy. Je třeba zmínit i to, že sama se psů velmi bojí, byla kdysi jako dítě psem napadena a docela vážně pokousaná. Přesto do domu vytrvale přicházela a pomáhala se starostí o psy. A že těch bylo!

Dnes už neví ani ona, jak to tak přišlo, že k původní pramatce, celkem drobné křížence, jich postupem roků přibylo šest. Že psí láska nezná předsudky ani paragrafy, vědí všichni majitelé krásných kříženečků, šťastní jako například já, že jejich chlupatá láska je zdravá a bystrá. A nikdo z majitelů nalezenců nemůže vědět, zda rodiče jejich chlupatého kamaráda se nedopustili „incestu“.

Smrt přišla nečekaně. Jednoho nedělního rána přinesla mladá žena pravidelné bulvární počtení a nalezla strýčka mrtvého. Na posteli, obklopeného vyděšenými zvířaty, bez možnosti se k tělu přiblížit. Zvládnout toho musela v ten okamžik opravdu hodně. Klobouk dolů před tím, co dokázala. Jen z pouhé představy docela mrazí – lékařka odmítá do polorozbořeného domu, který nazývá zcela nepokrytě ruinou a sutinami, vstoupit, přivolaná obecní policie chce volat místní myslivce k odstřelu psů. Neteř reaguje pohotově a i bez znalosti právních předpisů trvá na zajištění odborného odchytu

a přivolání kriminalistů (jak se později svěřila, chtěla především získat čas a oddálit to přivolání „střelecké čety“.

Povedlo se aspoň částečně, kriminalisté zdvořilí a ochotní, přivolaný veterinář se soukromou odchytovou službou konstatují, že do téhle hrůzy nevkročí a odjíždějí pryč. Mladá žena, bojící se psů, a jeden z kriminalistů dokážou postupně celou smečku odlákat (někteří jedinci svého pána bránili velmi urputně), umožnit přístup lékařce i později pohřební službě. Strýčka důstojně pochovala, pohřební náklady uhradila, i když není dědičkou, těmi jsou zbývající sourozenci. Ti na pohřební oznámení ani nereagovali…

„Siroty po něm zůstaly“

Dvůr plný psů. Tak nějak lze nazvat nastalou situaci. Psů sice krásných, v dobré kondici, avšak psů, kteří tento dvůr nikdy neopustili, obojek a vodítko neznají a kromě mrtvého pána se setkali s jedinou ženou. Jaké jsou asi jejich šance v obrovském množství psů nabízených útulky, inzercemi i všelijak jinak, když jenom vstup do objektu, kde žijí, je v podstatě „JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ“.

Jejich „dědička“ přesto zkouší inzerovat a bojuje za osiřelá zvířata s úctou k mrtvému strýci ze všech sil. S úspěchem nulovým. Přesto dál dělá aspoň to základní – zvířata dle svých finančních možností poctivě krmí a dohlíží, aby byla stále k dispozici čerstvá voda (vedra letošního léta). Možná to zní obyčejně, ale zkusme si představit každý sám za sebe, vzít na sebe nečekaně, ze dne na den, k běžnému provozu rodiny se dvěma školními dětmi, obživu šesti psů váhy kolem 20-25 kg s tím, že nikdo neví, na jak dlouhou to vlastně bude. Jak dlouho vydrží takový pytel granulí…

Životní cesty bývají hodně klikaté. A tak se sešla parta lidí schopných udělat pro zvířata téměř nemožné. I přes mimořádně náročně podmínky proběhl odborný odchyt za asistence veterinářů, pejskové doputovali do jediného útulku, který byl ochotný je přijmout všechny do společného kotce a výběhu (než se podařilo zorganizovat celou složitou akci, uběhlo od smrti jejich pána dlouhých 6 týdnů a zvířata, dle očekávání, už vytvořila smečku se vším všudy – tedy včetně vlastní hierarchie a zákonů, bylo zřejmé, že jejich rozdělení by bylo jen další velkou zátěží už pro i tak značně vystresovaná zvířata).

Život umí být pěkně poťouchlý. Když už všichni na akci zúčastnění šťastně vydechli a současně nadechli, aby dál pokračovali ve snaze pro zvířata najít konečná řešení, jako blesk přišla zpráva od sousedů, že na dvoře štěká, vyje a naříká pes. Nikdo včetně neteře nemohl uvěřit, že jedna fenka celou dobu od strýčkova úmrtí neopustila temné zákoutí a krmila se asi jen tehdy, pokud nebyl žádný člověk přítomen. A žrala vůbec nějak? Navíc oznámení od sousedů se dostalo k patřičným uším až po týdnu provedeného odchytu, kdy do domu nepřišel vůbec nikdo. Bylo vedro a žrát neměla asi vůbec co. Nebudu napínat, přežila. Než se podařilo, v době dovolených, zorganizovat druhé odchytové kolečko, uběhl měsíc. Přijme ještě smečka svou zatoulanou ovečku, poznají se? Poznali a přijali.

Teď by mohla přijít ta chvíle šťastné úlevy a pocitu, že sedm osiřelých zvířat dostalo šanci k pokračování života, že jim bude na další cestu svítit snad šťastná hvězda. Bylo to však jinak…

Dalo by se nepochybně namítnout mnohé. Odsoudit muže, že nechal dům tak neskutečně zpustnout stejně jako to, že psy a hárající fenky nedokázal spolehlivě oddělit. Nepochopitelná je však pro mě nenávist vůči těm němým sirotkům, která po nečekané smrti jejich majitele a zejména potom, co se povedlo najít snad dobré řešení, propukla v neuvěřitelném rozsahu.

Anonymní dopisy, osočování útulku, že mrhá penězi dárců a sponzorů na úkor jiných zvířat, když přijme do péče „smečku divých bastardů toho hnusného primitiva“, dokonce i útoky na tu, která udělala úplně vše, co bylo v jejích možnostech a silách, aby zvířata udržela při životě. Jak snadné bylo přijmout to nejrychlejší řešení, nabízené státním orgánem k tomu. (Sama se vyjádřila – já taky znám v okolí myslivců dost, za pár minut by bylo po všem, možná ji to během celého martyria i někdy napadlo, ale všechna čest, vydržela).

Tak já vám, lidi, nevím. Já osobně mám pro ni a všechny další zúčastněné, kteří dobrovolně a zcela zdarma (ba naopak na vlastní náklady) udělali, co mohli, jen slova uznání. Nebudu zapírat, byla jsem mezi nimi.

P. S.

Pejskové v útulku prospívají, s ošetřovatelkami navazují kontakty, někteří zvládají obojek i vodítko a mají za sebou procházky po okolí, viděli už trávu, kytky i jiná zvířata. Pevně věřím, že to všechno výše popsané a hlavně prožité mělo smysl!

Už vod pátku s tim votravovala… furt: „Ešusi přijede Maceška!“ „Budeš mít návštěvu!“ a „Frydrycha Falcká přijede!!!“ Děs. Jediný čemu sem rozuměl, bylo, že přijede návštěva. To jo, to znám a zpravidla to věstí nějakou zábavičku. Buď přijede baba nějaká (Ešče aby jezdil chlap!! Nesnášim chlapy. Psí teda.) a nebo má přijet Pavlínka, nebo někdo z Pavlínčinejch kluků. Každopádně to vždycky znamená oživení. Pavlínku můžu podrápat a funět jí do ucha, s klukama hrajem čutanou a s babama?? No to snad ani nemusim popisovat, že ne?

No nicméně, dobře přijede. Někdo. Ale kdo?? Vim já, kdo je Maceška?? Nebo ta druhá? Ta Frydrycha Falcká?? No nevim. Nevim prostě. Páč mě se tady nic neřekne. A nebo možná i řekne, ale průvan v hlavě to zas roznese po vokolí. Takže sem prostě nemoch vědít, že Maceška a Frydrycha Falcká sou jedna a tatáž jedna. Že Maceška znamená, že moje maminka už umřela a že teda místo ní mám macechu. Ale že teda ta macecha je tak malá, tak malinká, že se jí ani macecha říkat nedá, že to je prostě malá od macechy, neboli Maceška.

Jak tvrdí pánčička. I když teda už taky trochu poporostla, ale furt je to prej Maceška, do pořádný macechy má dost daleko. No a moje Maceška se jmenuje Frída. Jenže pánčička je matla, která u jmen nenechá kámen na kameni (Taky kouknite jak sem dopad já!! Z Ashe Ešusem – děs a hrůza), takže prostě od Frídy je pro ní kousek k Frydrýšce. No a prej když už Frydrýška, musí bejt zákonitě Falcká. No řikám, je to matla.

Každopádně já sem vědíl furt nic. Velký nic, jen mě sválně tůrovala a napínala jak botu na ševcovský kopyto. Celej víkend. A pak se divila, že sem si z toho dával bahenní koupele. Jediný co člověka, pardon psa, v tom vedru taky mohlo zachránit, aby ho nekleplo. Ale musí se to umět. To není jen tak, přijít a fláknout s sebou. Musíte tam vlítnout jak do cukrárny, aby se bahno pořádně dalo do pohybu a pak to přijde.

Nááádech, zadek nahoru… hlava do bahna… bubliny… lááááááááábuš!!!! Hlava ven, výskok do vzduchu, pád z výšky a obratem udělat přejetou žábu na silnici (musíte pořádně zplacatit zadní nohy, úúúúplně na placku… zase lábuš!!! Vocásek švihá prostorem, bahno lítá v okruhu 30 km a pak přijde majstrštyk. Z místa výskok do vzduchu, přemet a pád na záda. Ve vteřině se musíte znehybnit na zádech a vytrčit všecky čtyry nohy k nebi. Vydržet znehybněnej co nejdýl. Láááááááábuš největší.

Nic nedejte na to, že se vám budou vostatní řehtat, jak momentálně zavostalý kobyly a tvrdit, že si domů vedou prase. No ať, ale… ščastný prase!! Vona vůbec neví, neví, co je to vopravdickej lábuš. No, takže dvakrát za víkend a řeknu vám s jistotou, že přežijete nejen ty hrozný vedra, ale i takovýdle příšerný napínáky, co mi furt připravuje pánčička.

V pondělí ráno, zas ty její řeči, ale to mi po víkendu bylo celkem fuk, potřeboval jsem dospat spánkovej deficit, takže ať si kecá klidně na triko co chce. A taky tady hárá vedle pudlice, takže to už jsem měl naprosto jiný starostě. Odpolko se dovalila dom a furt švitořila. To mohlo znamenat cokoliv. Když naposled švitořila, znamenalo to, že mě opustili a zbyl jsem na celým světě sám. Hodila na sebe civil a mastili jsme hned ven, ale… nešli jsme na koupák, motali jsme se furt před barákem, až se ozvalo nějaký zavolání, pánčička zamávala rukama a… v tom sem jí spatřil!!!

Princeznu líbeznou, vílu nejkrásnější, divu přenádhernou. Zvostal sem štajf! Vona asi taky a páč nikdá nic tak úžasnýho, jako sem já, neviděla. A tak se nadšením počůrala. Narostl jsem do obřích výšin, páč kterýmu chlapovi se stane, že by se z něj baba nadšením počůrala? No?? Pánové?? Nic, co??? Sem jedinej na světě.

Byl sem naprosto mimo sebe. Spustil sem oslavný tance a na důkaz svý náklonnosti jsem nejdřív chtěl milou vílu třísknout tlapou po zádech – to zpravidla dost zabírá a pak jsem se hodlal vyvalit na záda, aby jako viděla s čim přicházim. Pánčička furt jen volala: „Pomalu ty hováde!! Pomalu!! Je to MI-MI-NKOOO!! (Čímž se mě vždy pokouší informovat o tom, že dotyčný je křehký a tudíž bych se měl chovat přiměřeně. Někdy mi to do mozku doputuje, někdy ne.). Teď jsem byl oslněn vílí krásou a to chápejte, že… no nedoputovalo, no!

Ale museli byste tu krásnou vílu vidět, pak byste pochopili. Když už pánčička po stý křičela: „Zabiješ si Macešku, ty kreténe!!“ začla bejt únavná. Milá Maceška, nebo klidně pro mě-za mě i ta Frydrycha Falcká rotovala totiž prostorem a bylo jí naprosto fučík, že přes ní metám kozelce a mlátim jí tlapou do hlavy. Bylo jasně vidět, že jsem jí zaimponoval. Aby ne vižla vižlu pozná a jen vižla vižlu ocení!!! Taky když přišel MOJÍ vílu očíhnout kámoš Monty, poslal jsem ho rázně do háje. To je moje víla a ne, že mi do ní bude dělat!

Pak jsem se musel chvíli věnovat svým podpisovým povinnostem, páč chápejte – musim všem dát najevo, že tadle nejkrásnější baba na louce, je jen moje a kdo mi jí ukradne, tomu hlava upadne, takže sem se skorem vysušil, jak sem pilně podepisoval. Leč jak jsem splnil úkol, byl sem celý už jen Macešky Frydrychy Falcké. Okusovali jsme si hlavy, kopali se navzájem do hlavy, já sem slintal, až byly vopratě na všech barácích vokolo, ukazoval jsem Macešce, jak se dělá psí kotól přes ležící Macešku, až měla pánčička strach, abych z ní nevypustil duši. Ha! Z vižly? Vypustit duši?? To nejde!!!

Šak to jsme se enen taky teprv polochtávali. To nejlepčí přišlo, když jsme došli dom. Frydrycha Falcká se navalila dovnitř a vtrhla do mý misky s vodou. Na to že to je víla, pije dost jak prase, to vám řikám. Byl sem z toho, jak tu vodu lemtá, tak paf, že sem se musel jít taky pro jistotu napít. Ač jindá naprosto nepiju a předstírám, že sem velbloud. Mučim tim pánčičku, vona neví, proč to dělám a je celá hyn, že i když je 40° ve stínu, tak nepiju. Ale tetkon sem musel zjistiti, jestli je s tou vodou fšecko v pořádku, když Maceška lemtá jak vo život, až je voda i v kůchni. Pánčička se smála, nevim proč teda. Mi nepřijde vtipný, aby víla pila jako schvácenej tažnej vůl. Trochu se tim u mě na chvilku shodila.

Ale jen na chvilku. Pak už jsme se zase začli masit. Pánčička si naivně myslela, že když nám dá každýmu tyč z bůvolí kůže, tak nás zabaví. Heh, furt to řikám, že je naivní, až hloupá. Navemblovali jsme se pod stůl. Páč – chápejte, tam je naprosto nejmenčí prostor a seděj kolem toho všichni. Takže to pak ty rvačky maj nejlepší grády. Proč?? No příklad: když ležíte na zádech a kopete usilovně do soupeřovy hlavy nebo břicha, máte šanci, že při tom ešče nakopete minimálně dva stolovníky! A to se dost počítá. Pak Frydrýška objevila, že se dá obíhat dokola ve směru: kuchyň – obývák – předsíň – kuchyň… vymoženost panelákovýho bytu. Taky sem to v jejím věku dost oceňoval a honil sem se tady s Pavlinýma hošíčkama. Tak proč si trošku nezavzpomínat na dětský leta, že jo. Tak jsme dvě kolečka dali.

Pak po nás pánčičky na střídačku chtěly trochu produkce. Vopruz jako, řikám rovnou. Nebohá Maceška musela metat kotrmelce, chodit okolo, sedat, lehat, proplejtat se mezi nohama, nebrat si žrádlo a tak jako podobně. Ale je dobrá. Fakt, jde jí to moc dobře a taky jí to jde moc dobře s její menčí pánčičkou. Páč má nejen svou velkou pánčičku, ale taky dvě menčí pánčičky. A poslouchá pěkně. No taky vižla, že jo. Nejsme žádní blbci.

Takže jsem se nechtěl nechat zahambit a jako správnej chlap ukázal, jak umim vobjednat rum, že umim scípnout, z mrtvoly se změnit na veverku a z veverky se změnit v zajíčka… no dobře!! Dobře. Máte pravdu, udělali z nás kašpary… ale… řekněme si to na rovinu, za tu dobrotu, co jsme pak dostali to stojí, víme?

Pak vstoupil na scénu Kostižer taky. No je to profík, to se hned pozná. Milý Macešce předvedl, jak asi tak vypadá ptačí Betmen! Seděl pánčičce na ruce a že mu do gezichtu funí psí raťafák, ho fakt jako netankovalo. On si je prostě jist, že každýho čokla přepere, tak jako mě. Celá Frydrýška byla vyřízená. Myslim, že celou tu dobu ani nedejchala (divim se, že neomdlela na nedostatek kysliku). Pánčička se celou dobu modlila. Až později mi došlo, proč se modlila. Modlila se, aby Kostižer nedostal opět svůj slovní průjem, který se bohužel nedá cenzurovat a je zcela nepublikovatelný. Naštěstí na to nedošlo a my se mohli přesunout do hospůdky na kávičku.

Miluju chodit do hospůdky. Protože to znamená, že si buď pudu koupit tatranku (či housku) a nebo mi bude rovnou místními slečnami přinesena. Miluju místní slečny. Tentokrát jsem na ně, ale neměl moc čas, byl jsem zcela zaneprázdněn svou Maceškou Frydrýškou Falckou. A to až tak, že jsem jí ve svém svatém nadšení počural její nádhernou hlavu. Pánčička opět volala, že sem prase, ale nerozumí ničemu. Ani tomu, že moje je to, co si podepíšu. Nerozumí tomu natolik, že milé Macešce hlavu omyli. Jsou malicherní. Když můžou bejt mezi lidma hlavy pomazaný, proč nemůže být mezi vílama hlava počuraná??? Nechápu.

Voni pili kafe a my lezli po lavici, si navzájem po hlavě, Maceška mi dávala hubičky, já sem jí vokazoval, jak se dělá žehlička, až to pak nakonec únavou dělala sama (páč usínala a potřebovala si vopřít hlavu vo lavici) prostě příjemně strávený večer. Pak jsme si ještě s Frydrýškou polítali cestou z hospůdky, ale bylo vidět, že už je unavená, páč v letu padla na hubu. Ale tak, co to je pro nás, vižlí národ. Je to holka bytelná, běžela dál a ještě jsme se trochu zmasili.

Pak mi jí vodvedli do auta a že prej zase příště. Jak příště??? To mi jí tu nemohli nechat??? Pánčička furt volá, že chce dva psy!! To jen pánik to bojkotuje. Když ten pes bude fena, tak já sem všema čtyrma pro. A ešče nejlíp, když ten pes bude fena Maceška Frydrýška Falcká!!