Prosíme, věnujte zvýšenou pozornost těmto řádkům. Rádi bychom vás – širokou veřejnost – požádali o pomoc. Pomoc může mít různou podobu i tvář, důležitý je výsledek, kterým je v tomto případě péče o opuštěné kočičky a pomoc soustředěná právě na náklady útulku. Jakou může mít taková pomoc podobu, to vše se dozvíte v následujících řádcích.

Zamyšlení

Existuje spousta odložených věcí, na které si mnozí z vás běžně nevzpomenete, stačí však zatápat v paměti a určitě vás napadne, že jste tuhle kdysi založili nepotřebné perličky, kamínky či korálky, tamhle ve skříni se válí kousek nevyužité látky, vlny, kousky kůží či podobných materiálů. Pro mnohé již věci nevyužité, opotřebované, nevzhledné, a proto také nakonec nechtěné. Pro nás však tyto věci znamenají mnoho, mají váhu zlata a našim zvířátkům přináší obrovskou pomoc.

Kočičí náušnice

Sbírka všeho možného

Ti z vás, kteří nemají jinou možnost, ale přesto by chtěli zvířátkům z útulku pomoci, mají jedinečnou příležitost nám věnovat cokoliv do charitativního krámečku. Prosíme, vzpomeňte si, třeba máte opravdu někde odložený pytlíček s korálky, mušličkami, barevnými kamínky, ale i dalším pro nás velmi důležitým a potřebným materiálem. Také by nám pomohly látky, které nevyužijete, látky všeho druhu. Nemusíte se vůbec obávat zasílat i látky horší kvality, co se totiž nezužitkuje v rámci charitativního krámečku k našití například pelíšků či podložek do přepravek, to zužitkují naše zvířátka na karanténách.

Každá dospělá kočička, která překročí práh útulku, musí být vykastrována, ošetřena a tím pádem i zajištěna v základní karanténě. Také koťátka přijímáme většinou s virózami, zaprůjmovaná, začervená a zablešená. Dále velmi často přijímáme kočičky nemocné či po úrazech – zlomeniny, rány všeho druhu, škrábance a další šrámy na těle i duši. Právě zvířátkům na karanténě vykládáme látkami a podobným materiálem pelíšky a klece nejvíce, proto není tohoto materiálu nikdy dost. Z převážné většiny jde o materiál vás dárců, kterého si moc a moc vážíme a ceníme.

Ruční práce

Velmi oceníme nejen materiál, ale také hotové výrobky ručně vyráběné. Z tohoto důvodu zároveň vyzýváme veřejnost, aby se neobávala odhalit své kvality a talent. Pokud tedy máte možnost, ale především elán, chuť či třeba jen soucit cokoliv vyrobit a darovat do charitativního krámečku, budeme jen rádi. Veškerou pomoc s otevřenou náručí uvítáme, ale hlavně v konečném důsledku vaši pomoc proměníme za granulky, steliva a veterinární náklady za naše svěřence, kteří tuto pomoc nesmírně potřebují.

Pejsánek na kabelku či mobil

Ruční práce mohou mít různou podobu, může se jednat o pletení, háčkování, drhání, paličkování, výrobu obrázků malovaných či formou ubrouskové metody, výrobu bižuterie a šperků. Do charitativního krámečku lze ale také přispět i podobnými ručními pracemi všeho druhu – vypalováním, malbou na sklo, malovanými obrázky sloupnutím přenášené na sklo, tvorbou postaviček z vosku či moduritu a dalších šikovných věcí.

Co vás jen napadne, za vše budeme nesmírně vděční. Výrobky nemusí být dokonalé, vždyť nikdo nejsme dokonalý, každý výrobek – horší i ten lepší – má přeci obrovské kouzlo. Výrobky, které potřebujeme, jsou určeny pro chod útulku, proto nehledáme dokonalost, která de facto neexistuje, jedinou nadějí pro nás je vaše pomoc v různých podobách.

Všestranná pomoc

V tuto chvíli už je jen a jen na vás, co šikovného dokážete vymyslet anebo jen poradit, co by se dalo z darovaných věcí vyrobit. Také je jen a jen na vás, zda byste nám rádi pomohli materiálním darem v podobě surovin pro další výrobu věcí do charitativního krámku anebo přímou výrobou dárků.

Měsíční náušnice

Pomůžete nám také přeposláním tohoto odkazu: http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/641, který nese důležité poselství, dál mezi vaše známé, i tímto způsobem náš útulek velmi podpoříte. Proto bychom vás rádi touto cestou požádali o pozornost a zamyšlení nad těmito řádky, zamyšlení nad tím, jakou jinou podobu může mít také pomoc pro opuštěná, toulavá a hendikepovaná zvířátka.

Charita na Fler CZ

www.fler.cz/o-s-srdcem-pro-kocky  - zde jsou již hotové výrobky k zakoupení na podporu našeho útulku. Jistě jste také zaregistrovali charitativní krámek pod záštitou našeho štěstí v podobě paní Moniky Fillové, která nám bezmezně pomáhá v charitativní činnosti, ale také především alternativní léčbou našich svěřenců. Pro zajištění chodu charitativního krámku však potřebujeme také vás – širokou veřejnost.

Adresa určená pro zasílání pomoci:

O.S. Srdcem pro kočky

Michal a Kristýna Kacálkovi

Vrbičany 18,

273 74 Vrbičany, okr. Kladno

Děkujeme za pozornost, ale také především za pomoc.

Kristýna Kacálková a spol.

O.S. Srdcem pro kočky

www.kocky-utulek.cz

www.srdcemprokocky.cz

e-mail: info@kocky-utulek.cz

e-mail 2.: kristyna.kacalkova@seznam.cz

mob. 777 757 445

Jojo, už je to tak… Černá je dobrá, ale nesmíte mít čtyři nohy a mňoukat. V tom případě nemáte totiž nárok vůbec na nic. Černá kočka – téma k zamyšlení.

Když zadáte „černou kočku“ do vyhledavače, není co řešit – restaurace, kluby, pizzerie, hudební skupiny, film, prostě vše, co je „in“. Černá kočka jakožto obchodní značka prostě frčí. Černá barva odjakživa evokuje tajemno a vše, co nepoznáno jest, má své kouzlo a láká.

Ovšem máte-li černou kočku doma, vše je jinak. Přesněji řečeno – černé kočky. V množném čísle. A v našem případě hodně množném.

K dnešnímu dni čítáme celkem přes tři desítky černých koček. Z toho dvacítku dospěláků, devět dorůstajících koťat, a dokonce i pět právě narozených čerstvounů. Na venkovní kočičí voliéře s dospělými černoušaty visí cedule „Pekelníci“. Jsou krásní, jsou černí a jsou k nerozeznání. Ale zdání klame – každý příslušník černé rasy je individualita, občas to však vyžaduje trochu soustředění.

Pokud se zrovna nedaří, neviníme ovšem ty tmavé chlupatce, co nám neustále běhají přes cestu. Spíše se ptáme – proč nezodpovědní lidé dopustí, aby přišli na svět tvorečci, kteří záhy zbytečně umírají, a pokud přežijí, nezřídka se vzápětí stávají bezdomovci? A proč tento nelehký osud tak často potkává právě černé kočky?

Pověry, stejně jako lidská hloupost, mají své kořeny hodně hluboko v dobách minulých. Bohužel, málokdy hledáme v pověrách logiku a pouze slepě přejímáme toto „dědictví“. Má snad černá kočka smůlu jen proto, že bývá spojována s čarodějnicemi? Tedy proto, že člověk čemu nerozumí, toho se bojí, a proto se toho raději zbaví?

Když si chceme my, lidé, dobrovolně komplikovat život nesmyslnými „co kdyby“, budiž – ale proč na to mají doplácet zvířata, která si barvu srsti nevybírají? Představme si, že takovou černou kočku, mazlivou a hravou, prostě „polidštíme“ a opatříme ji dokonalým mourovatým přelivem. Bude prostě „in“ a k nepoznání, tedy bude v kurzu. Dáte se opít pozlátkem? Co bude, až melír odroste a pravda zvítězí – zasmějete se vlastní naivitě anebo sklouznete do své antičernokočkovitosti?

Často slýcháme kolem sebe povzdech: „Tak ta naše kočka zase porodila samá černá koťata, co s nima“ anebo „Noo, tak na to chytání myší u baráku by ta černá kočka mohla stačit“. Dokud bude kastrace stále téměř cizí slovo, bude diskriminovaných nechtěnátek bohužel přibývat. Prý na venkově se žije jinak…

Ostatně, proč by ty prosté duše platily za kastraci, když utopit novorozence je zadarmo. A bohužel, tento krutý osud nezřídka potkává i koťata „atraktivních“ zbarvení. Inu, zde má své místo snad už jen stará známá hláška ze staré známé české komedie: „Je to hnus, velebnosti“, která bohužel v daných souvislostech rozhodně nevyvolává smích.

Tak tedy, vítejte v Pekle a nekoukejte na svět jenom černě. Víte vy vůbec, že černá barva je vlastně nejtmavší odstín bílé?

www.artcat.cz

Rádi bychom vás provedli světem nápadů, tvůrčích schopností, ale také inspirace a kočičí pohody především. Vzhledem k tomu, že mám velmi vynalézavého a nadaného muže, v současné době již kočičího strejdu Michala, neponechala jsem nic náhodě a přesvědčila ho před časem o tom, jak moc by bylo fajn, kdybychom měli zabezpečenou terasu pro naše kočičky. Vše se událo ještě za dob, kdy jsme měli hrstku kočiček, nemajíc žádného tušení, že budeme v budoucnu pečovat o opuštěná, handicapovaná a týraná zvířata.

Nicméně, slovo vzalo slovo, padla první kresba na papír a bylo rozhodnuto, ve Vrbičanech se bude stavět zabezpečená terasa. Koho tenkrát zajímalo, že jsme se nedávno přestěhovali, a proto bylo mnoho důležitějších věcí na práci než stavba terasy pro kočičky?

Na internetu jsme si našli potřebný materiál, který byl následně zakoupen, a mohlo se začít s výstavbou. V případě, že se na stavbu terasy, výběhu či voliéry vrhnete také, dejte pozor právě při výběru onoho materiálu. Pletivo by mělo být dostatečně silné, aby odolalo kočičím zoubkům a drápkům. Oka pletiva by měla mít přiměřenou velikost, aby nedocházelo k tomu, že se v pletivu kočičkám zapasují tlapičky či naopak kočičky okem pletiva prostrčí hlavičku, to je nepřípustné až trestuhodné. Upozorňuji však, že je potřeba mít doma tak trochu kutila, kterého podobné atrakce baví budovat. V opačném případě se totiž můžete setkat s tím, že stavba nebude bezpečně propracovaná, a proto by mohla být pro kočičky nevhodná.

Hlavní terasa ve Vrbičanech

Milé dámy, vy určitě neváhejte a nabídněte svým drahým polovičkám asistenci a spolupráci, třeba jen tím, že budete držet krabičku s hřebíčky či jen přidržovat části, které je potřeba smontovat dohromady. Měly byste také umět „chválit“, což zabírá úplně nejvíce a vaší drahé polovičce taková chvála vykouzlí zákonitě úsměv na tváři. Můj muž Michal si občas myslí, že mu při práci zavazím, proto je v těchto chvílích opravdu lepší vyklidit pole či využít raději již zmíněné chválící metody. Ve dvou se to lépe táhne, a přeci jen, pokud váš partner uvidí, že se snažíte také, půjde vám vše lépe od ruky.

Přiznejme si otevřeně, kolikrát už se musel člověk zamyslet nad tím, jak vše rozvrhnout, propracovat, aby byla stavba vtipná, nápaditá a vzhledná, a to nejen pro kočičky, ale i pro nás pro lidi, pro návštěvy milé, ale také ty šťouravé. Spokojenost musí být na všech frontách, a proto kutilové všech zemí spojte se a budujte pro své mazlíky zabezpečené terasy, výběhy a voliéry. Záleží jen na vás, jakým způsobem svým miláčkům zpříjemníte život a zajistíte bezpečí. Ne každý z nás má odvahu vypustit kočičku napospas ulicím, nástrahám a nebezpečím, i když třeba případný majitel kočičky bydlí na vsi v rodinném domečku.

Ne každý z nás má pevné nervy a dokáže čekat, zda se mu jeho mazlíček vrátí, anebo již byla mazlíčkova procházka procházkou poslední. Ne každý z nás také bydlí v oblasti, kde není frekventovaná silnice a další nebezpečné nástrahy. Co tím chtěl básník říct? Zkrátka, každý jsme jiný, každý volíme jiný způsob „venčení kočiček“. My konkrétně sázíme na bezpečí a klidné noci a jednoznačně hlasujeme pro výstavby takovýchto zabezpečených zařízení. Bezpečí můžete zajistit jedině, pokud mají kočičky přístup na zabezpečené terasy, výběhy a voliéry.

Práce na venkovním výběhu

Terasy, výběhy a voliéry jsou pro kočky něčím ohromným, tak jako pro nás dvounožce například dovolená v Karibiku. Ano, kočičky tráví na terase hromady času, v noci koukají do ztracena a poslouchají cvrkot a vzdálené i blízké frekvence či zvuky, které my lidé nedokážeme uchem zaznamenat. Přes den se pak kočičky na terase sluní, odpočívají, placatí, rozvalují a polehávají. Taková terasa je zajímavá za slunce i deště a ve dne i v noci. Jediné roční období, kdy mají kočičky utrum a na terasu zákaz vstupu, jsou zimní měsíce, protože kočičkám nesvědčí přechod z tepla do zimy.

Minulý rok jsme učinili v zimních měsících přísná opatření, znepřístupnili jsme kočičí dvířka, aby nedocházelo k nechtěným onemocněním v podobě zánětů močových měchýřů či podobných zdravotních obtíží. No schválně, vysvětlete své kočičce, že nesmí sedět na studené zemi, když hlavní atrakcí dne je bílá sněhová čepice a padající vločky k tomu. To zajisté kočičce nevysvětlíte, a tak je koledování si o zdravotní potíže jasnou zprávou. V některých situacích prostě musíte kočičkám ukázat, i přes veškerou jejich nevoli, kdo je tady pánem.

Nejen my sami sebe kolikrát udivujeme, ale také naši známí nás velmi udivují a mnohdy i velmi překvapují. Naposledy jsme žasli nad e-mailem s fotografiemi rostoucí nápadité voliéry naší kamarádky Markéty. Markéta je tělem i duší motorkářka a potápěčka, ale také panička dvou našich kočiček a jedné bonusové, která celou kočičí dráhu v této rodině odstartovala.

Voliéra kamarádky Markéty

Za pomocí svého muže se Markéta snaží vybudovat velmi zajímavou, vtipnou a atraktivní voliéru. Fotografie s rostoucí voliérou nám rozjasnily tváře. Nechápali jsme a nevěřili zároveň, jak vtipně a vynalézavě byla stavba voliéry pojata. Od počítače jsem volala: „Michale, pojď se rychle podívat“ a Michal odvětil: „ty jo, to je fakt dost dobrý“. Nutno podotknout, že se máme co učit, proto nenecháme nic náhodě a budeme se snažit Markétu a jejího muže trumfnout další velkolepou stavbou.

No a příště třeba o tom, jak kulišácky vyrobit průchozí chodbičky, závěsné koše, koule, pelechy, houpačky, hopsací dráhy, odrazové můstky, skrýše pro hru NA BABU, a teď pozor „bazénky či vodní plošky na pití“. To vše pro kočičky, aby se u vás cítily co nejlépe. Například u nás ve Vrbičanech takový kočičí děcák a důchoďák zároveň není žádná legrace, proto je dobré stále něco vymýšlet, aby s námi byly kočičky věru spokojené, protože taková uražená kočičí dušička není nic moc, o tom víme všichni své.

Neradi bychom se totiž dožili toho, že si kočičky sbalí fidlátka, zamávají nám a odstěhují se zpět k popelnicím, na meze a stráně, periférie sídlišť, do chatových a zahrádkářských osad, a to jen proto, že se o ně nedokážeme pořádně postarat. Z těchto důvodů je velmi důležité být stále ve střehu a vymýšlet nové a vtipné nápady pro kočičí blahobyt, ukázat kočičkám, že jsme tady pro ně a záleží nám na nich.

A nemyslete si, ještě jsme neskončili, na další díl o kočičích terasách, výbězích a voliérách do budoucna také přijde řada, to až zase nějakou vylepšíme či vybudujeme. Takže vzhůru do toho a půl je hotovo. Ukažte, že se také ničeho nebojíte a umíte za vše pořádně vzít.

Kristýna Kacálková

O.S. Srdcem pro kočky

www.kocky-utulek.cz

www.srdcemprokocky.cz

e-mail: info@kocky-utulek.cz

e-mail 2.: kristyna.kacalkova@seznam.cz

mob. 777 757 445

Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly. Přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly. I zželelo se matce milých dítek a duše její se vrátila…

Velkou omluvou klasikovi české literatury začnu, ale nemohla jsem si pomoct. Úvodní verše z povinné školní četby se mi opakovaně draly z paměti, nechtěly se dát umlčet. Nebyly úplně nejvhodnější, ale byly vytrvalé. Přestala jsem se jim bránit, aby příliš nezdržovaly, protože k čemu verše, když je třeba konat. V tomto případě nebyly osiřelými děti, ale psi. A to hned 6+1. Proč ne rovnou 7? To bylo tak…

Osamělý muž, něco přes šedesát. Rodiče už nežijí, kontakty se sourozenci minimální, lépe řečeno téměř žádné. V zaměstnání dřina, kterou ukončil invalidní důchod. Muž je povahy mírné, přátelské, zcela nekonfliktní, Jen má svůj vlastní svět, žije pro okolí nestravitelným způsobem. Nemám dost informací, abych dokázala odlišit příčinu a následek. Zda bylo nejdříve nepochopení okolí a únikem z něj „zvířecí láska“ nebo naopak.

Výsledkem je psí smečka, žijící se svým pánem v něčem, pro co jsem nedokázala najít výstižnější pojmenování než „kulisy do válečného filmu“. Zdi domu se bortí, některé částečně, některé zcela, některá okna a dveře chybějí úplně, jiná nejdou zavřít. Vnitřní prostory v podobném duchu.

Zcela opačný dojem vzbudí psi. Udržovaní kříženci belgického ovčáka s nádhernou srstí a celkově zdravého vzhledu. Všichni bystří, přátelští, zvídaví.

Kontrast je tak nápadný, že snad i ten nejzdrženlivější člověk položí otázku, jak vypadalo toto prapodivné soužití. Vysvětlení? Mužův invalidní a posléze starobní důchod sloužil téměř výhradně k zajištění psích potřeb, jejich pán si vystačil s hrnkem kávy a několika rohlíky denně, a to dlouhou řadu let. Elektřinu nechal odpojit, plyn nepoužíval, k vytápění a vaření mu sloužilo dřevo, které dodávali místní hasiči (v okolí jsou husté lesy a téměř pravidelně hasiči odklízejí stromy vyvrácené přes silnici; silničáři na jejich likvidaci nemají prostředky a hasiči jsou rádi, že nemusí řešit, co dál se stromem; rozřezaný ho dodali kamarádovi až před dům). Vodou posloužila vlastní studna, připojení ke kanalizaci odmítl, na dvoře stojí suchý záchod po rodičích. Provozní náklady tedy nulové.

Abych uvedla věc na pravou míru, mám pro takovýto „modus vivendi“ docela pochopení a jsem daleka jakéhokoliv odsouzení či dokonce pohanění. Je však pravda, že v našich končinách není běžné, aby uprostřed obce stál dům vypadající jako po zásahu granátem, v něm žil člověk se smečkou docela velkých psů a dovedu pochopit, že rodina se k tomuto svému členu nechce znát, ba se za něj stydí.

Muž žil životem poustevníka, mezi lidi nevycházel a oni ho nevyhledávali. K lékaři nechodil, nákupy mu obstarávala jeho neteř. Jediná bytost, která nejenže neodsoudila, ba naopak, svého strýce milovala. Matka dvou malých dětí, pracující v potravinářství v třísměnném provozu, zvládala po léta úskalí takovéhoto vztahu – jak nároky na velmi pečlivou až úzkostnou hygienu po návratu domů, tak nepochopení příbuzenstva i širšího okolí. Měla svého strýce obyčejně a neokázale prostě ráda. Přinášela pravidelně rohlíky s novinami k ranní kávě, stejně jako maso a další potravu pro strýčkovy psy. Je třeba zmínit i to, že sama se psů velmi bojí, byla kdysi jako dítě psem napadena a docela vážně pokousaná. Přesto do domu vytrvale přicházela a pomáhala se starostí o psy. A že těch bylo!

Dnes už neví ani ona, jak to tak přišlo, že k původní pramatce, celkem drobné křížence, jich postupem roků přibylo šest. Že psí láska nezná předsudky ani paragrafy, vědí všichni majitelé krásných kříženečků, šťastní jako například já, že jejich chlupatá láska je zdravá a bystrá. A nikdo z majitelů nalezenců nemůže vědět, zda rodiče jejich chlupatého kamaráda se nedopustili „incestu“.

Smrt přišla nečekaně. Jednoho nedělního rána přinesla mladá žena pravidelné bulvární počtení a nalezla strýčka mrtvého. Na posteli, obklopeného vyděšenými zvířaty, bez možnosti se k tělu přiblížit. Zvládnout toho musela v ten okamžik opravdu hodně. Klobouk dolů před tím, co dokázala. Jen z pouhé představy docela mrazí – lékařka odmítá do polorozbořeného domu, který nazývá zcela nepokrytě ruinou a sutinami, vstoupit, přivolaná obecní policie chce volat místní myslivce k odstřelu psů. Neteř reaguje pohotově a i bez znalosti právních předpisů trvá na zajištění odborného odchytu

a přivolání kriminalistů (jak se později svěřila, chtěla především získat čas a oddálit to přivolání „střelecké čety“.

Povedlo se aspoň částečně, kriminalisté zdvořilí a ochotní, přivolaný veterinář se soukromou odchytovou službou konstatují, že do téhle hrůzy nevkročí a odjíždějí pryč. Mladá žena, bojící se psů, a jeden z kriminalistů dokážou postupně celou smečku odlákat (někteří jedinci svého pána bránili velmi urputně), umožnit přístup lékařce i později pohřební službě. Strýčka důstojně pochovala, pohřební náklady uhradila, i když není dědičkou, těmi jsou zbývající sourozenci. Ti na pohřební oznámení ani nereagovali…

„Siroty po něm zůstaly“

Dvůr plný psů. Tak nějak lze nazvat nastalou situaci. Psů sice krásných, v dobré kondici, avšak psů, kteří tento dvůr nikdy neopustili, obojek a vodítko neznají a kromě mrtvého pána se setkali s jedinou ženou. Jaké jsou asi jejich šance v obrovském množství psů nabízených útulky, inzercemi i všelijak jinak, když jenom vstup do objektu, kde žijí, je v podstatě „JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ“.

Jejich „dědička“ přesto zkouší inzerovat a bojuje za osiřelá zvířata s úctou k mrtvému strýci ze všech sil. S úspěchem nulovým. Přesto dál dělá aspoň to základní – zvířata dle svých finančních možností poctivě krmí a dohlíží, aby byla stále k dispozici čerstvá voda (vedra letošního léta). Možná to zní obyčejně, ale zkusme si představit každý sám za sebe, vzít na sebe nečekaně, ze dne na den, k běžnému provozu rodiny se dvěma školními dětmi, obživu šesti psů váhy kolem 20-25 kg s tím, že nikdo neví, na jak dlouhou to vlastně bude. Jak dlouho vydrží takový pytel granulí…

Životní cesty bývají hodně klikaté. A tak se sešla parta lidí schopných udělat pro zvířata téměř nemožné. I přes mimořádně náročně podmínky proběhl odborný odchyt za asistence veterinářů, pejskové doputovali do jediného útulku, který byl ochotný je přijmout všechny do společného kotce a výběhu (než se podařilo zorganizovat celou složitou akci, uběhlo od smrti jejich pána dlouhých 6 týdnů a zvířata, dle očekávání, už vytvořila smečku se vším všudy – tedy včetně vlastní hierarchie a zákonů, bylo zřejmé, že jejich rozdělení by bylo jen další velkou zátěží už pro i tak značně vystresovaná zvířata).

Život umí být pěkně poťouchlý. Když už všichni na akci zúčastnění šťastně vydechli a současně nadechli, aby dál pokračovali ve snaze pro zvířata najít konečná řešení, jako blesk přišla zpráva od sousedů, že na dvoře štěká, vyje a naříká pes. Nikdo včetně neteře nemohl uvěřit, že jedna fenka celou dobu od strýčkova úmrtí neopustila temné zákoutí a krmila se asi jen tehdy, pokud nebyl žádný člověk přítomen. A žrala vůbec nějak? Navíc oznámení od sousedů se dostalo k patřičným uším až po týdnu provedeného odchytu, kdy do domu nepřišel vůbec nikdo. Bylo vedro a žrát neměla asi vůbec co. Nebudu napínat, přežila. Než se podařilo, v době dovolených, zorganizovat druhé odchytové kolečko, uběhl měsíc. Přijme ještě smečka svou zatoulanou ovečku, poznají se? Poznali a přijali.

Teď by mohla přijít ta chvíle šťastné úlevy a pocitu, že sedm osiřelých zvířat dostalo šanci k pokračování života, že jim bude na další cestu svítit snad šťastná hvězda. Bylo to však jinak…

Dalo by se nepochybně namítnout mnohé. Odsoudit muže, že nechal dům tak neskutečně zpustnout stejně jako to, že psy a hárající fenky nedokázal spolehlivě oddělit. Nepochopitelná je však pro mě nenávist vůči těm němým sirotkům, která po nečekané smrti jejich majitele a zejména potom, co se povedlo najít snad dobré řešení, propukla v neuvěřitelném rozsahu.

Anonymní dopisy, osočování útulku, že mrhá penězi dárců a sponzorů na úkor jiných zvířat, když přijme do péče „smečku divých bastardů toho hnusného primitiva“, dokonce i útoky na tu, která udělala úplně vše, co bylo v jejích možnostech a silách, aby zvířata udržela při životě. Jak snadné bylo přijmout to nejrychlejší řešení, nabízené státním orgánem k tomu. (Sama se vyjádřila – já taky znám v okolí myslivců dost, za pár minut by bylo po všem, možná ji to během celého martyria i někdy napadlo, ale všechna čest, vydržela).

Tak já vám, lidi, nevím. Já osobně mám pro ni a všechny další zúčastněné, kteří dobrovolně a zcela zdarma (ba naopak na vlastní náklady) udělali, co mohli, jen slova uznání. Nebudu zapírat, byla jsem mezi nimi.

P. S.

Pejskové v útulku prospívají, s ošetřovatelkami navazují kontakty, někteří zvládají obojek i vodítko a mají za sebou procházky po okolí, viděli už trávu, kytky i jiná zvířata. Pevně věřím, že to všechno výše popsané a hlavně prožité mělo smysl!

Přijďte si pro kočičku do expozice útulku O. S. na ochranu zvířat Podbrdsko při tradiční dvoudenní Mezinárodní výstavě koček pořádané Sdružením chovatelů koček v České republice – ZO Praha 4/17, kde právě kromě ušlechtilých koček můžete najít domácího kamaráda zachráněného v některém ze zúčastněných útulků.

KDE? v Tenisové hale TK Sparta Praha, Stromovka,

Za Císařským mlýnem 2/1115, Praha 7

www.czecot.cz/sport/3233_sport-park-stromovka-praha

KDY? sobota 31. 7. 2010 a neděle 1. 8. 2010

vždy od 10 do 17 hodin

KUDY? AUTEM směrem od Výstaviště a hotelu Expo

MHD z metra Hradčanská autobusem 131 do zastávky Nádraží

Bubeneč, potom pěšky do Stromovky cca 10 minut chůze

Pěšky od Výstaviště přes Stromovku

Od ZOO přes pěší lávku přes Vltavu

Vstupné 50 Kč, děti 6 -15 let, studenti a důchodci platí zlevněné vstupné 15 Kč.

Opuštěným kočičkám můžete pomoci najít nový domov, nebo přispět krmením či finančním dárkem. Přijďte si užít den ve znamení koček

Těšíme se na Vaši návštěvu !

www.podbrdsko.kocky-online.cz

Přátelé, Zvířetník čtu už hodně dlouho, nacházím zde potěšení i poučení, jen jsem zatím neměla potřebu přispívat jinam než občas do diskusí. Dnes jsem po týdnu absence otevřela známou záložku a začetla se do článku Potvrdilo se to! a začalo mi být smutno, ze článku samotného i reakcí pod článkem, i když jsem nestihla přečíst všechny. Ráda bych se s vámi podělila o pohled z druhé strany.

Chováme v přírodním areálu (bývalém vojenském prostoru) na Zlobici u Brna asi stohlavé stádo ovcí a dvacet búrských koz. V době porodů se samozřejmě stádo zdvoj- i ztrojnásobí. Naše zvířata chodí volně po oploceném pozemku zhruba 35 ha a pasou se. Samozřejmě si občas liška ukradne neduživé jehně, teď se tu objevili i krkavci a káňata, ale to je přirozené.

Do našeho areálu je volný přístup, jedinou vaší povinností je zavřít za sebou vrátka a můžete se procházet s dětmi mezi zvířaty. Jediná naše bolest jsou neukáznění pejskaři. Všechny vchody do areálu jsou samozřejmě opatřeny cedulemi se zákazem volného pobíhání psů mezi pasoucími se zvířaty, ale pejskaři hřeší na to, že areál je velký a na všechno prostě nepřijdeme. A my pak nacházíme následky.

I když ten pejsek je malý a s těmi jehňátky si tak pěkně hrál a neublížil jim, najdete pak jehně zaklíněné při bezhlavém úprku ve vidličce z větví a udušené či oběšené, u menších mláďat stačí, když je pes odežene od stáda a ztratí mámu – ta se vrátí se stádem a jehně či kůzle umře stresem a vysílením.

Velcí psi, i když jsou zaručeně ovladatelní a doteď poslouchali, také podlehnou lovecké vášni, když uvidí prchající stádo – ono to v nich prostě je. A pak najdete zadáveného kozlíka pohozeného v křoví, s navlečenou igelitkou přes hlavu, aby si majitel řádícího psa neumazal kalhoty.

Když pak přistihnete majitele s rozjásaným pejskem, nejvíc mě vždycky dostanou ty argumenty: „Vy naděláte, dyť jsou to jenom kozy, s tím se zoologické krmí!“, případně „No a kde si má ten pes sakra pohrát a vylítat se, vždyť je celej den zavřenej v paneláku!“ Kapitolou pro sebe jsou majitelé borderkolií, kteří se si snaží u nás své miláčky cvičit – samozřejmě bez dovolení.

Ona existují stáda speciálně na to vycvičená, stáda dospělých ovcí zvyklých na psy, ale tam by se museli dovolit a hlavně zaplatit, jako jinde na cvičáku. Cvičit sám bez zkušeností mladého, hloupého psa na stádu s mláďaty je pro jehňata vražda – pejskař s borderkou odejde spokojen, jak si zacvičili, my pak najdeme uštvané, ubrečené jehně (které samozřejmě nemá energetické rezervy a noc bez mámy v cizím prostředí je dlouhá) v lepším případě vysílené, ale častěji mrtvé.

Neštěstím pro stáda chovaná venku jsou toulaví psi, a nemusí to být bezdomovci, stačí vesničtí „okresní milovníci“. Většinou jich táhne za hárající fenou víc, a pokud narazí na stádo v ohradě, která jde přeskočit nebo podhrabat, velmi rychle se milostná vášeň mění v loveckou. Tito psi pak vraždí a mrzačí pro vášeň, pro potěšení z lovu, bez hladu.

Protože pracujeme i mimo naše stádo pro chovatele a vypracováváme posudky pro Policii ČR, když se jedná o náhradu škody způsobené psem, víme, že těchto případů je opravdu mnoho. Ovce potrhané, zadávené, ušlapané. Březí mámy s prokousnutým hrdlem. A majitel psa se kroutí, že to jsou přeci „jenom ovce“!

Ta paní, co psala v diskusi legrační příhodu, jak prchala se psem z ohrady s krávami, měla velké štěstí, že to stihla, a už to prosím nezkoušejte! Nikdy! Masné krávy chované pastevně nejsou přímo povahou agresívní, ale když mají telata, nebojí se ani vlků a každé narušení svého prostoru tvrdě trestají.

Nedávno jsem četla o paní z Anglie, která se snažila zachránit svého pokojového psíčka, který vnikl do ohrady a prsil se na krávy, a ty ji ušlapaly i se psem. Ne nadarmo jsou na ohradách ty cedulky se zákazem vstupu, to není proto, abyste nepošlapali trávu nebo neuklouzli po kravinci. U nás stále existuje jakýsi obecný názor, že ohrady jsou jen proto, aby zavazely, a všechno je vlastně všech a obecná neúcta k soukromému prostoru.

Neberte tento článek jako nepřátelský výpad proti chovatelům psů, i náš pes to nedávno zkusil na dvě ovečky, že jako budou hrát tu hru, že on je bude honit a ony utíkat. Naštěstí padl na „profesorky“, které ho prohnaly tak, že těžko hledal cestu z ohrady. Dostal na zadek a ovečky kus tvrdého chleba za statečnost. Ale nepovažujte prosím nedovolené laškování vašeho psa se stádem pouhých „tupých“ přežvýkavců za neškodnou taškařici, ale zkuste se zamyslet nad jeho důsledky, i když se momentálně nic viditelného nestalo.

I čiperná a legrace milovná slečna Bony by svou agresivitu postupně stupňovala a dovolovala by si k bezmocným zvířatům víc a víc, kdyby ji soused neodchytil včas, věřte. A kdyby si totéž dovolila ke stádu březích zvířat, uhynula by vašemu sousedovi většina jehňat a při porodech i některé mámy. I ovce a kozy jsou zvířata, která cítí bolest a stres a bojí se o mláďata.

Posílám vám pár fotek spokojených ovcí a koz a fotku chlapečka od naší kozy Jitky, který měl tu smůlu a „pohrál“ si s ním pejsek neukázněného pejskaře.

Jak lidské, tak kočičí osudy jsou leckdy nevyzpytatelné. Jde jen o to, být ve správný čas na správném místě. Anebo mít prostě kliku. Anebo – ale kdo ví, jaká ruka vlastně tahá za křehké nitky osudu.

Salma z hájku bohužel není ani kočka hollywoodská, natož kočka šlechtěná. Salma už totiž měla být kočkou uspanou navždy. A to dokonce dvakrát v jednom dni. Poprvé, když nic netušící turista našel při svých toulkách zkrvavené bezvládné tělíčko. Chlupaté cosi připomínající kočku, hodně špinavou a vyhublou. Chumáček slepených špinavých chlupů.

Tohle cosi ale ještě dýchalo, tedy turista změnil trasu a místo pěšmo do lesů zamíříl autmo do nejbližšího útulku. Zde údajně stačil jeden letmý pohled k vynesení rozsudku. Takto zubožené zvíře nelze přijmout, není žádná šance na uzdravení, je konec. I kdyby prý nějakým zázrakem přežila, zůstane nezvratně postižená a co pak s ní? Žádný pokus, žádná naděje.

Jenže onen turista to nevzdal, za což mu patří dík. Prostě to ještě zkusil. A tak jsme se setkali se Salmou z hájku. Kromě krvavé rány na hlavě, ucha na cáry, z nichž volně vytékal hnis, byl zřejmý zapáchající zánět dásní, bezvládně svěšený ocas s nateklou boulí, též plnou hnisu. Lehounká kostřička na odpis.

Jenže – z těch krvavých slepenců se dívaly dvě kulaté oči a prosily. Ty oči nebyly přivřené ani apatické. Živě sledovaly děj. Ty oči byly natolik zvláštní, že nešlo odolat. Kočka v bolestech, vyhublá, zkrvavená, zmasakrovaná, prosící očima o pomoc.

Jelikož situace vyžadovala okamžité řešení a Salma okamžitou pomoc, zkusili jsme nejbližšího veterináře. A zde byla Salma odepsána podruhé. Veterinář – „řemeslník“ na ni zběžně pohlédl, nezúčastněně konstatoval, že do ucha nakladly masařky vajíčka a není cesty zpět. Konec, hotovo dvacet. A jestli to teda chceme zkusit jinde, tak ať to teda zkusíme, ale že on má jasno. Ostatně, my už také – této veterině se budeme zdaleka vyhýbat. Hotovo dvacet. Ale ty oči nás pořád sledovaly a čekaly. Jelo se tedy dál.

Následoval týdenní boj, nezbytná operace, denně několik injekcí a podpůrné léky. Jelikož Salma byla vzhledem ke svému stavu delší dobu bez potravy, projevilo se to na játrech, neléčený zánět ji dal též zabrat, žluté měla už nejen oční bělmo, ale i kůži. Několik dní to skutečně vypadalo na „hotovo dvacet“.

Dokonce si dovolím tvrdit, že jsme zasáhli do dění osudu už v momentě, kdy už byla „na cestě jinam“ a fakt, že jsme nezvolili milosrdné uspání, opět svědčí o našem bláznovství. Její totálně vyčerpaný organismus nemusel léčbu snést, naše snaha mohla být marná, pohled na to zubožené cosi skutečně moc nadějí nedával. Jenže, vzdejte to, když vás sledují dvě doufající oči.

Příčina Salmina utrpení? Staré známé „za vším zlem hledej člověka“. Ránu na hlavě a rozcupované ucho s následným zánětem způsobil brok, prostě průstřel. To ostatní už se tak nějak přidalo. Bez okamžité pomoci by to nezvládla, krom toho měla štěstí v neštěstí, že brok neprolétl přímo do hlavy.

Zda to byl záměr či náhoda, kdo ví? Jestli si nějaký ubožák léčí mindráky tím, že si zastřílí na živé terče, se lze jen domnívat. Bohužel, po veškerých zkušenostech na náhody už příliš nevěříme, zvláště pak, když jednu kočku postihne průstřel hned na dvou místech (hlava, ocas). Ostatně, toulavé kočky, to je přece „škodná“. A že ta postřelená „škodná“ umírá v bolestech někde u lesa, koho to zajímá?

Salma z hájku ale bojuje dál. Léků a diety se hned tak nezbaví, ucho jí zřejmě zůstane deformované, stejně jako část ocasu, ale s tím se dá žít. Protože žít – to je to, oč tu běží. Zvláště, když vás o to prosí kočičí oči. Ty oči, které viděly ruku, která vystřelila.

Fotky jsou poněkud drsné, protože (bohužel) skutečné. Kdo chce shlédnout důsledky lidských hrátek se střelnou zbraní, může tak učinit zde.

Salma však dělá pokroky. Dokonce už dokáže sama vystrčit hlavu z přepravky a prozkoumat obsah misky. A světe div se, začíná i komunikovat. Taková nepodstatná malichernost, řeklo by se.

Kočka vyleze z přepravky a jde se najíst. No to je toho. Jenže my to vidíme jinak. Tentokrát zlo způsobené člověkem nezvítězilo a ty oči kočičí dostaly šanci. Protože dostat šanci – to je to, oč tu běží.

Víme, jaká je doba a že každý má svých věcí k řešení habaděj. Přesto – dokud je naděje, cesta vede dál. Pokud vám není příběh Salmy lhostejný, udělejte sobě či svým blízkým radost dárečkem z WWW.ARTCAT.CZ . Třeba má zrovna někdo ve vašem okolí zrovna narozeniny či svátek a dárek se hodí… Přispět lze i na účet číslo 1002015761/2700, variabilní symbol 72562

Děkujeme vám.

Za FELIX GREY o.s., Majka Šrámková, dobrovolník

Ve Voznici se našla vlkošedá fenka NO. Po téměř týdnu, kdy se vytrvale vracela k rekonstruovanému domu, ke kterému určitě nepatří, vyděšená, plachá a před lidmi uhýbající, byla konečně odchycena fenka německého ovčáka, menšího vzrůstu, dospělá, mladá.  

Má krásné zuby, na krku „blešák“, kožený obojek a funkční elektrický obojek na dálkové ovládání, bez známky, čipu, tetování.

Fenka je hodná, mírná, umí jezdit autem, vychází se psy, zjevně byla zvyklá chodit i domů. Největší zásluha na jejím odchycení i krmení atd náleží ukrajinským dělníkům z oné stavby. Hledá se majitel, fenu prý v místě hledal minulý čtvrtek..

E-mail: hroudamax@seznam.cz Tel. 603 363 315

Jak jsem k téhle smečce obludek přišla, už jsem psala minule. Dneska jsem si vybrala ty dvě nejmenší, Komtesu a Marcelku. Nejmenší, to vůbec neznamená nejmladší, ačkoliv si někteří lidé pletou shetlandské pony s hříbětem, pro mne nepochopitelně, vždyť mají úplně jiné proporce.

Pro info a pochopení. Výška koně se měří „v kohoutku“, což je přechod mezi hřbetem a krkem. I naše Tereza je v podstatě pony, ale z těch o trochu větších. Hřbet má tedy tam (alespoň před časem to ještě platilo), kde já prsa. No, vlivem neúprosné gravitace se mi každým rokem zvětšuje kůň. Tihle malí poníci mají hřbet asi v metru výšky, jsou to ti, co chodí na poutích dokola v té kulaté ohrádce a tahají děti. (Tyhle dvě nikdy v žádné ohrádce dokola chodit nebudou!!)

Marcelka

Marcelka je nejstarší a taky často odstrkovaná stádem. Uvedla se „de luxe“ hned první den, kdy mě řičíc snožmo skopala (no snad dvacet ran do holení, stála jsem naštěstí těsně u ní), ale od té doby je vzorná. Kulhá na zadní nohu, prý si snad kdysi zasekla nohu do hrazení a zničila si kloub v kyčli. Bez problémů chodí, vstává i popoběhne a vyřešit už moc není co, žije tedy jako kulhavá a docela to zvládá.

Na spaní a odpočinek si lehá a nebojí se, že by nevstala, tak zas není tak zle. Není samozřejmě možné na ní jezdit, nanejvýš na ní posadit opravdu maličké, lehoučké dítě na pár koleček po sadu. Marcelka je zkrátka kůň na dožití, je nejstarší, je jí jednadvacet let, je to už oprávněně koňský důchodce. O jejím původu nic nevím, jen to, že je někde z okolí původní stáje, protože prý došla „po noze“ přes les, nejela předtím nikdy v koňáku.

Vypadá jako strašidlo, celá obrostlá zimní srstí, místy jak okousanou, je to světlejší hnědka a vůbec není hezká. Občas jí vydávám za divnou ovci a ona je nenáročná podobně jako ty ovce. Ale hlásek má pronikavý, řinčivý jak plech. Jen musím hlídat, aby ji ostatní pustili k vodě, jádru nebo chlebu, pokud dostanou. Už se jí snad podařilo komplet „odbodlákovat“. On první návrh zněl žíně ostříhat, ale to by se nemohli ohánět v létě po mouchách, tak jsme nakonec ty potvory lepivý s háčkama vyčesali.

Vybočené kopýtko potřebuje častěji upravit a po zásahu kováře se kobylka v chůzi dost vylepšila. Nesmí moc ztloustnout, aby nohu nezatížila příliš, ale zatím máme spíš opačný problém, potřebovala by nabrat nějaké svaly. Takže Marcelka se tu láduje senem, courá po pastvině a zkouší se pást na první travičce a mé stádo má svého nejstaršího, kulhavého, naprosto bezcenného, ale snad spokojeného koníka.

Komteska

Komteska má osud o trošku složitější a dokládá ho jizva na hřbetě a navíc, já si tu roky starou „story“ živě pamatuju. Když byla malinká, patřila těm, jejichž poníci chodí na pouti dokola. Její máma byla v říji (kobylky se nejlépe připouští hned při první říji, jen pár dnů po porodu a neděste se, ony mají jinou placentu než lidi, takže „šestinedělí“ u nich neplatí.

Pokud se to nepovede, říje se opakují, ale hříbě chodí s matkou několik měsíců a u připouštění je potřeba ho ohlídat, aby se dospělým „do toho nepletlo“. No a hříbě při připouštění neuhlídali, hřebec ho kousl do zad. Jeho majitele nenapadlo nic jiného, než pokusit se ho, poraněné, tedy bezcenné, „oběsit“.

Kamarádce tehdy ruply nervy a koupila to poničené zvířátko a pak strávila spoustu času na telefonu sehnáním veterináře, který by byl ochoten hluboké rány, zasahující až do dělohy, zašít. Nakonec musel přijet mistr řemesla z Chuchle a Komtesku zachránil. Stálo to samozřejmě nemálo péče, peněz i mnoho bolesti, ale Komtesa bez následků „funguje“ a po poranění jí zůstala jen velká, šeredná a lysá, ale dávno zhojená jizva na zádech u kořene ocasu. Vzhledem k hloubce tehdejšího poranění se ale u ní nikdy nepočítalo s případným hříbátkem.

Komtese je šestnáct let. Je celkem čilá, ráda se rozběhne s ostatními po pastvině o závod, je milá. Jen při kování (strouhání kopyt) mi předníma skočila za krk. Má černý základ a bílé odznaky a kopýtka má pruhovaná, černorůžová. Vypadá oproti Marcelce trošku víc jako koníček a je o kousíček vyšší. Také je v lepší kondici.

Je schopná povozit děti a s menšími si i trošku zaběhat, vyjížďka by pro ni nebyla problém. S Marcelkou jsou na sebe dost zvyklé, většinou spolu „drží basu“. Když se jedna někde zapomene, druhá se jí dovolává. A když jednu pustím do sadu a druhou ne, je to velká křivda.

Milují samozřejmě obvyklé pochoutky, jako je tvrdý chleba, jablko, mrkev, jemně je odeberou z malých ručiček… a celkem klidně a rozumně obejdou pár koleček po sadu s dětskými návštěvníky. Zatím pro ně nemám uzdečky ani malé sedlo (v nouzi jedno menší, až koupíme vhodný podbřišník), ale máme krásný řemen s okem, kterého se maličké dětské tlapičky radostně lapnou a cítí se tak na hřbetě bezpečně. Holky kobylí tak občas povozí nějakou dětskou návštěvu netroufající si na hřbet Terezky a nezapomínají tak snadno na slušné vychování, jako kdyby byly úplně „bez práce“.

Jsou nejmenší, nejstarší a na sebe zvyklé a dostaly, jako zatím jediné ze „starých“ i „nových“ koní, prostě z celého stádečka, definitivu u nás. Pokud se nestane nějaká převratná katastrofa, dožijí v klidu tady a spolu. Na krmení náročné nejsou, s veterinou už je to horší, nožičky potřebují ošetřovat samozřejmě také, ale… snad to zvládneme.

Vždyť co je „šetla“? Větší ovce. Skromné, „trvanlivé“ a nenáročné kobylky. Alespoň doufám, zatím to zdárně předstírají. Shazují postupně zimní srst a díky pobytu venku se jim stav kůže (původně jsem se hrozně bála, že si neseme domů nepěkné choroby) výrazně vylepšil. Už trošku „hezknou“.

Tak to byly Marcelka šeredka a Komtesa pruhované kopýtko.

Příště třeba o bláznivce Betě, o opatrníkovi Juráškovi či o zlodějce psích granulí Tereze, nebo o zpupníkovi a mazlidlu Taně, nebo… sakra už dost, už žádné jednokopyto mi nesmí do vrat, naopak někdo musí z kola ven. Chybí ruce i zadky na ježdění. Dokud… dokud nebude ten můj vysněný „chlaďák“. Jenže do té doby tu bude, znám se, asi domov důchodců. Dobře mi tak.

Žil byl. Krásný kocourek s hustým kožíškem, dlouhým ocasem a především neuvěřitelně zářivýma žlutýma očima. Jeho krása mu však nebyla prostředkem ke šťastnějšímu životu než měli ostatní příslušníci jedné veliké kočičí party, aspoň zpočátku.

Opuštěná tovární budova, smutné stavení s rozbitými okny a rozsáhlým sklepením, poskytovala sice spolehlivý úkryt před toulavými psy i lidskými nevraživci, v mrazivých dnech byla určitě velmi vítaným zdrojem aspoň jakéhosi tepla, ale současně také zdrojem velkého nebezpečí v podobě obrovského množství hlodavců.

Ti by byli pohodlným, takřka „domácím“ pramenem potravy, nebýt potřeby lidí tyto roznašeče chorob hromadně a důsledně likvidovat. Spolu s otrávenými hlodavci pak umírali i jejich kočičí lovci. Opakovaná snaha několika dobrovolníků kočenky odchytit, vykastrovat a zkusit přemístit nebyla z nejrůznějších důvodů úspěšná.

Přesto se stalo… Krása našeho hrdiny upoutala pozornost jedné staré paní. Byla to osoba povídavá, ke svému okolí všímavá, no upřímně, tak trochu drbna. Byla však také velmi houževnatá, zvyklá na fakt, že málokdy jdou věci lehce. Když se rozhodla, že nelze-li pomoci kočičkám všem, tak aspoň koťata by snad šlo odlovit, nebyla k zastavení. Svým nezdolným odhodláním získala pro věc několik dalších duší, je však třeba podotknout, že šlo o její vrstevnice. Tím chci naznačit, že šlo „klub starších dam“.

Tento dámský spolek sice disponoval neuvěřitelným elánem a bezbřehým množstvím času, ale poněkud se nedostávalo ostatních náležitostí potřebných pro zdar akce (jako např. svižnost, pružnost a zejména rychlost pohybu). Zkusily to nahradit vytrvalostí a lákavou potravou. Voňavé laskominy rozmísťovaly na strategicky promyšlených postech, ze svých důchodových prostředků skutečně štědře koťátka lákaly do svých „tenat“. Nedařilo se však. Potulné, volně žijící kočky bývají většinou zvířátka velmi opatrná a nedůvěřivá.

Vytrvalkyně postupně ve svém úsilí polevovaly, nikoliv však naše „aktivistka“. Učaroval jí právě náš titulní hrdina. Byl v tom množství koťat nejrůznějšího věku, zbarvení a projevů opravdu nepřehlédnutelný. Šlo patrně o křížence některé z dlouhosrstých koček, pyšní majitelé těchto krasavců z okolí občas svého rozsévače neuhlídají, jejich potomci pak mezi kočičkami, pro naše prostředí obvyklejšími, značně vynikají.

Naše „žena činu“ pro něj ztratila srdce i hlavu. Možná i její samota a opuštěnost ji přiměly k tomu, že pro něj chtěla mít i pojmenování a zvolila Sandokana. Snad ji upoutala jeho nezkrotnost, šarm a divokost současně, především však ty mimořádně zářivé, obrovské žluté oči. Svého „orientálního prince“ se rozhodně vzdát nehodlala.

Jak už to tak bývá, hlavně v malých městečkách a vsích v kotlině české i moravské, o jejích výpravách do rozpadlého továrního areálu si začali štěbetat i vrabci na střeše (no ti asi ne, prý jsou na pokraji vyhubení, hrůza, co). Prostě okolí se začalo nepokrytě bavit „bláznovstvím jedné staré babky“. Posměšné pokřikování „za kočičkama, za kočičkama“ ji provázelo při cestě na nákup i zpět, při placení u pokladny byla dotazována, jestli „smetana a šunčička jsou k večeři pro ni nebo pro ty její lásky chlupatý“ a to ještě je ta mírnější verze.

Sanda, jak mu časem začala důvěrně říkat, byl kocourek méně nedůvěřivý, čímž přesvědčoval svou ctitelku o tom, že vytrvat musí. Přešla však zima, kdy mrazivý a vlhký nečas přece jen dával větší šance na úspěch lovu. Jarní sluníčko vytáhlo zvířátka z továrních šachet ven. A tato skutečnost se ukázala pro další průběh být podstatnou.

Za tovární rozpadlinou teče řeka. Vodu kočky obvykle moc nemusí. Nechci zde fabulovat, ale jakoby náš Sandokan byl potomkem nějaké té „ala norská lesní nebo turecká van“ nebo co, ale lidi, on vážně chodil plavat. No ne snad že by se rovnou chodil koupat na místní plovárnu, ale chodil k řece a především – lovil ryby.

Čekával dlouhé hodiny na břehu, i do vlnek se vnořil a tvářil se, že si to fakt užívá, rybku si ulovil i mlsně zbaštil. Působil dojmem naprostého vodomilce. Dokázal v užším místě řeku přeplavat, užít si sluníčka, rybolovem si bříško naplnit a spokojeně se vrátit na správný břeh. Z rybářů, kteří v těchto místech pobývají docela často a hojně, si nedělal žádné kočičí vrásky.

Už se zdálo, že tím značně klesnou šance na úspěch naší lovkyně, však opak se stal pravdou. Informační systém místního obyvatelstva pracoval natolik spolehlivě, že donesl zprávu o snaze odlovit jedno zvláštně zbarvené dlouhosrsté kotě i k uším místního „pobudy“. Není to označení zcela správné, vlastně ani nevím, proč by se mu tak mělo říkat. Byl to člověk zvláštní, sice místní, ale nikdo toho o něm moc nevěděl, nebýval přímo zanedbaný a otrhaný, ale dům nechal zpustnout, okna vytlučená, elektřina odpojená, anténa na střeše připomínala, že to tak asi nebylo vždycky.

S aktérkou tohoto příběhu byl přibližně stejného věku, prý se znali kdysi ze školy, ale už dávno se ani nezdravili. Těžko říct, jestli mu bylo líto kotěte nebo chtěl utnout uštěpačné posměšky na adresu bývalé spolužačky nebo jen dokázat sobě i okolí, že není ještě tak úplně zbytečnou existencí.

Jednoho večera došlo k podivnému setkání. Ze strany jedné se blížila k továrním vratům ženská postava, lehce shrbená, s pytlíkem omotaným kolem ruky, která se opírala o hůl. Z opačné strany spěchal muž, zdálo se, že velmi spěchá, jednu ruku měl podivně zastrčenou za klopy kabátu, druhou rukou svíral zmítající se kotě. „Chytil jsem to vaše kotě, dalo mi to zabrat, čekám tu na něho několik dnů“. Z chlapa i kotěte kapala voda, bylo jasné, kde ho lovil.

Tak se dostalo jedno koťátko, chlupaté více než obvykle, do domečku se zahrádkou, dobrým jídlem a převlídným zacházením k tomu. Jestli k tomu přispělo i to, že úspěšný „odchytač“ byl prý v mládí vášnivým rybářem a vlastně si to u té řeky „rozdal s kočičím konkurentem“, to nevím.

 A proč „Rumový Sanda“. Muž si při tomto zvláštním rybolovu (nebo spíš „kočkolovu“ poranil docela škaredě ruku, rána krvácela. Když staré paní kotě předal (odnesl jí ho až do bezpečí její kuchyně) a byl dotázán, co za to, odpověděl, že potřebuje rum, nejlépe rovnou flašku. Obdržel. co žádal, i když už ne tak úplně plnou (i staré dámy občas do čajíčku v zimě trošku rumíku rády, víme?).

Polovičku nalil na bolavou ruku, zbytek postupně do sebe. Paní pak dávala tuto „rumovou historku“ ráda k dobrému, když hladila Sandu, který se pyšně vyhříval na vratech. A možná byla ráda, že při nákupu v místní samoobsluze (= centrum lustrace místního i přespolního obyvatelstva) má argument, proč nutně potřebuje mít doma láhev rumu vždy po ruce.