A zase tu bude rozpálená dvoutrouba v kachlových kamnech na chaloupce, tak proč si neudělat nějakou dobrotu???

Abychom si jen nestěžovali (neboť člověk je věčný nespokojenec!) na to, že léto už je zřejmě fuč a čekají nás podzimní a zimní ne-radovánky, tak si musíme také přiznat, že k něčemu je to dobré! A to něco je: vaření, vážení, vaření a pečení a mlsání.

U nás za rohem v Ryby-drůbež-zvěřina občas mají buď kuřecí nebo kachní rolády, tzn. už hotové pláty masa z vykostěné drůbeže. Kupuji kuřecí, k té přejdeme později, ale také kachní a tam jsem zkusila následující recept a byl úžasný:

KACHNÍ ZELNÁ ROLÁDA

1 plát kachního masa

1 láhev červeného zelí

1 větší hooooodně pálivá klobása

cca 15 dkg mortadely – velkých kol salámu, čím větší, tím lepší

cibule dle chuti – já dávám víc

koření dle chuti, hlavně ale kmín, sůl, trochu pepře

Nakrájíme si cibuli a zpěníme na sádle nebo na oleji, necháme orestovat do světloučka-sklovata, přidáme nadrobno nakrájenou hodně pálivou klobásku a necháme ještě chvíli podusit, aby se klobáska rozvoněla, pak přisypeme buď láhev sterilovaného červeného zelí nebo pytlík a necháme chvíli projít varem. Odstavíme a necháme vychladnout, přimícháme mezitím kmín, sůl, vegetu, co kdo rád.

Pokud je plát kachny větší, použijeme dvojnásobné množství.

Plát kachního masa rozvineme, lehounce popepříme, tam, kde jsou silnější kusy masa, např. prsíčka, maso seřízneme a přidáme ho tam, kde pro změnu chybí. Pak na něj celoplošně položíme pláty mortadely. Tím zacpeme případné díry, kudy by šťáva ze zelí a zelí vůbec mohlo vytékat. Na pláty mortadely rozložíme rovnoměrně zelí s cibulí a klobáskou a celý ten zázrak svineme do úhledné ruličky.

Buď svážeme provázkem, nebo sepneme speciálními špejlemi nebo vložíme do pečicí fólie nebo jinak přidržíme roládku pohromadě a dáme péct. Předtím ovšem nezapomeneme důkladně podlít černým pivem.

Peču dlouho v uzavřené nádobě při nižší teplotě – v kachlových kamnech ideálně přes noc, když už se večer přestalo topit a kamna jen sálají. Ráno je masíčko jako máslíčko.

Kdo potřebuje péct rychleji, tak častěji podlévá.

Lze také dokončit dílo křupavou kůrčičkou dopečením při otevřené nádobě.

Krájíme na šikmé dílky, vypadá to dobře a hlavně to dobře chutná!

Podáváme s čímkoliv – bramborové knedlíky, noky, houskové knedlíky, prostě různé knedlíky nebo i brkaše se hodí.

***

KUŘECÍ ROLÁDA

Plát kuřecího masa si rozvineme, seřízneme vyšší kusy masa a poklademe mortadelou, abychom zaplácli případné díry – stejně, jako u rolády kachní. Potřeme bohatě hořčicí, obyčejnou nebo francouzskou, ostřejší.

Pak přidáváme dle chuti a možností:

vejce vařené natvrdo, pokrájené na čtvrtky nebo osminky kráječem

červenou sterilovanou kapii

sterilovanou okurku na čtvrtky

klobásku, párek, cokoliv ostřejšího – tenké proužky

anglickou slaninu nebo špek – malé tenké špalíčky

cibule na výseče – menší

cokoliv, co vás ještě napadne nebo máte doma: dobré jsou i olivy, smažená vejce se slaninkou, jarní cibulka, zelené natě, aby to bylo hezky barevné.

Tuto výplň prokládáme mezi sebou tak, aby vznikla hezká mozaika. Snažíme se všechny věci dát k sobě tak, aby nevznikaly zbytečné vzduchové kapsy.

Pak roládu zabalíme a stejným způsobem postupujeme, jako u kachní – buď provázek, nebo jiné řešení, aby dílko drželo pohromadě.

Podlijeme černým pivem a pečeme doměkka.

K tomu je ideální brambor, brkaše, ale měla jsem roládu i se salátem. Také můžete udělat UHO – každý určitě ví, co to je! To když do vypečené šťávičky přidáte ještě pár panáků černého piva, trochu přikořeníte, aby UHO měla také nějakou tu chuť, zredukujete a zaprášíte lehce moukou a na závěr vpašujete slušný kus másla kvůli zjemnění UHO. Promícháte a vznikne lahodná tmavá omáčka – rozhodně s UHO se to srovnávat nedá, kterou pak můžete polít třeba tu brkaši.

Tak dobrou chuť!

Kačka před svými šestnáctinami požádala, jestli by nemohla dostat dvoupatrový dort. Další vznesené požadavky zněly: spousta marcipánu (a nemusí být pravý mandlový), rozhodně ne máslový krém a ani kapka marmelády! Opravdu jednoduché požadavky…

Dorty neumím a obvykle nevyrábím, protože jsem si tohoto faktu vědoma. Jenže tady jsem v sobě musela probudit své lepší já.

Nejdřív jsem upekla korpusy – ten větší v dortové formě a menší v kastrolku s rovnými boky (stačí trošku víc vymastit a vysypat krupicí, pak jde snadno vyklopit). Osvědčený recept na piškotové těsto je tento: 6 vajec, 30 dkg moučkového cukru, 30 dkg polohrubé mouky, 6 lžic horké vody (všimněte si, že všechny suroviny jsou dělitelné šesti).

Vyšleháme sníh z bílků a odložíme stranou. V míse vyšleháme žloutky s cukrem do pěny, přidáme mouku a vodu, důkladně zamícháme a vše nadlehčíme bílkovým sněhem. Rozdělíme do dortové formy a kastrolku a dáme upéct. Aby byl dort krásný a nebyl placatý, upečeme v obou formách ještě tmavou variantu piškotu ze 4 vajec, kterou trochu přibarvíme kakaem. Světlé korpusy prořízneme v půlce a naskládáme vrsty – světlá, tmavá, světlá, totéž s horním patrem.

Problém máslového krému jsem vyřešila nejjednodušším možným způsobem – koupila jsem krém v prášku dr. Oetker (vanilkový a čokoládový) a vyšlehala se sklenicí mléka, jak žádal návod. Byly to krémy lehké a překvapivě dobré.

Zbývalo splnit poslední podmínku – marcipán. Labuť sedící na vrcholu dortu byla koupená, přece jen se musí hmota vtlačit do oboustranné formičky a tu nemám. Kytičky, růžičky a lístečky jsem vyrobila z falešného marcipánu, který je v rodině velmi oblíbený: 10 dkg sušeného mléka, 20 dkg cukru moučka, 2 dkg másla a 1 bílek. Vše smícháme dohromady a zpracujeme na hmotu.

Obarvíme kapkou potravinářského barviva (nepřežeňte to, jednak barví hodně a navíc větší množství dovede dodat chemickou pachuť). Doporučuju zpracovat kytičky hned. Hmota zabalená do igelitu se dá uložit do lednice, ale udělá se na ní taková tvrdší krusta, kterou znovu rozpracovat dá dost práce.

Kytičky jsem vyráběla s pomocí tvořítek na cukroví, růžičky vlastnoručně vinul můj muž- modelář. Jenže se mu nelíbily, a tak jsem je vylepšila cukrovými perličkami s kovovým leskem (dají se koupit ve větších supermarketech), takže nabraly luxusního vzhledu. Nakonec jsem na krémem omazaný dort naskládala marcipánovou flóru a bylo hotovo.

Kačka zářila spokojeností. Obvykle slaví narozeniny se svou sestřenicí, která má dědečka cukráře. Opět poslal sestřence dort, ale v očích přítomných holčiček nijak nezaujal – ani růžička na něm nebyla. Chuťově byl možná lepší, ale ani se ho nedotkly a celou dobu se sápaly jenom po kytičkovém.

Dvoupatrový dort se krájel snadno – nejdřív horní patro, pak spodní. Na horním patře vykrojíme klínek a na noži ho vysuneme ven. Měla jsem obavy, co budeme dělat s tak velikým dortem, dalším dortem a tvarohovým dezertem, ale ohledně velikého dortu mě děti rychle zbavily starostí – zbyl jen kousek spodní části

Nevím, samozřejmě nevím, jak tomu bývalo s vařením v „lepších rodinách“, kde si paní domu mohla dovolit mít kuchařku, ale v rodinách našich přátel, které jsem v mladších letech znala já, přežívala tradice šlechtických, ba přímo královských rodů: umění vařit se dědilo po přeslici a mlsnost po meči.

Navzdory tomu jsem já dost dlouho doma nevařila, ne že bych to neuměla, ale dokud žila má matka, patřilo vaření jí, bylo hlavní náplní její existence ženy v domácnosti, a já jsem jen pomáhala a zajišťovala nezbytné suroviny. Když se pak ale zdraví mé matky zhoršilo a když nakonec odešla do nenávratna, převzala jsem já tuto činnost v celém rozsahu. Ostatně tak to asi bývá ve většině rodin.

Můj úděl v tomto směru není výjimečný, naštěstí ani příliš těžký: pokud se mlsnost dědila po meči, můj muž ji nezdědil, snad ani nemohl, ale to by byla jiná, málo zábavná kapitola. Důkladně mlsné členy rodiny ovšem máme: je to fenka Monička, kterou máme z útulku a pamatujeme, jak bývala kdysi skromná, a kocourek Černoušek, jenž si svou přítulností a jemnou povahou zajistil u nás byt a stravu.

Dovolte prosím, vrátit se k tématu vaření. Myslím, že v každé rodině mají dnes mezi odbornou literaturou nějakou tu kuchařku, nejspíše starší a třeba už salátového vydání, potom nějakou novější, méně používanou, a nakonec třeba i další, která je úplně k ničemu.

A pak je tu sešit opsaných receptů a novinových výstřižků, v nichž se kromě majitelky nikdo nevyzná, a ani ta si většinou nepamatuje, kdy a jak k těm receptům přišla, tím spíše, že mezi hospodyňkami probíhá jakýsi výměnný obchod: „Jé, to je to dobré“, vzdychne návštěva ze slušnosti nebo v upřímném údivu, „co jste do toho dala?“ A přepis nebo dar receptu je na světě. A pak si pamatujte odkud a od koho je co…

Něco si přece jenom pamatuji: recept na litý koláč mám od spolupracovnice, která už ale není na tomto světě. Recept na perník z jablek je z nějakého časopisu, nevím už, z kterého, vzpomínám si jen, že tam těch receptů podobného druhu bylo víc.

No a vánoční dort „Apoštol“? Ten je součástí dlouholeté rodinné tradice, známý již několik generací, a patří tak trochu do „rodinného stříbra“. A zde jsou tedy ty recepty, spolu s omluvou, že jsou poměrně prosté. Přiznám se vám, že nesbírám recepty hotelových šéfkuchařů, nemohu si to dovolit: v těch předpisech na náročné jídlo bývá tolik různého koření a méně dostupných přísad, že bych musela mít mnohem větší spižírnu, než mám. Tak se, prosím, spokojte s tím, co vám zde předkládám:

Pro ty, které rády pečou, vysílám na vyzkoušení recepty na koláče, které jsou dobré a nevyžadují mnoho času na přípravu:

KOLÁČ LITÝ

35 dkg polohrubé mouky

10 dkg cukru krupice

2 – 3 celá vejce

6 lžic oleje

¼ l mléka

1 prášek do pečiva

Všechny přísady smíchat, těsto nalít na plech, poklást libovolným ovocem a posypat máslovou drobenkou… Péci při 200 ^o C asi 30 až 40 minut.

Chuť má koláč jako z kynutého těsta, ale jeho příprava je mnohem snazší.

PERNÍK Z JABLEK

40 dkg polohrubé mouky

 3 vejce

15 dkg práškového cukru

10 dkg rozinek

 1 vanilkový cukr

1/8 l oleje

6 středně velkých jablek, oloupaných a najemno nastrouhaných

½ prášku do pečiva

½ prášku s příchutí vanilky

Kdo má rád aromatičtější chuť může dát 1 celý prášek do perníku a vynechat obyčejný.

Péci v středně vyhřátí troubě asi 30 až 40 minut.

Vylepšit je možno máslovým krémem s příchutí pikantní zavařeniny, například rybízové, nebo kakaem.

Pro slavnostní příležitosti – ještě jeden recept s jablky. U nás se peče každoročně o vánočních svátcích, a proto má název

DORT „APOŠTOL“

24 dkg oloupaných, najemno strouhaných jablek

27 dkg práškového cukru

13,5 dkg najemno strouhaných vlašských ořechů

4,5 lžíce dětské krupice, případně hrubé mouky

3 lžíce strouhanky

6 vajec

1 prášek do pečiva

Ušlehat tuhý sníh z bílků. Smíchat krupici, strouhanku a ořechy s práškem do pečiva, přidat cukr se žloutky a jablka. Nakonec vmíchat sníh z bílků.

Péci pomalu při 200^oC asi 45 minut… Je dobré zjistit špejlí, zda je dort dostatečně upečen.

Protože je velice vláčný, pozor při jeho vyndávání z dortové formy a při jeho rozkrojení. Rozříznutý namazat nějakou pikantní zavařeninou (rybízová, višňová, kdoulová) a navrch ozdobit šlehačkou.

Přeji DOBROU CHUŤ !

Tuhle si někdo z Vás stěžoval, že máme málo MLSOTNÍKU. I Dede se přidala s trochou výčitky, že nikdo nemlsá. Tak se to, jako správný mlsoun, budu snažit napravit.

Je léto, horko, na nějaká těžká jídla není ani chuť ani čas na přípravu, budeme tedy volit něco lehkého, osvěžujícího, lahodícího chuťovým pohárkům, vhodného ven i na mňamky s kamarády při večerním posezení. Aby toho bylo hodně, ale aby to nebylo moc těžké do žaludku v tomto počasí.

LEHKÉ PŘEDKRMY NEBO LEHKÁ VEČEŘE NEBO JEN TA K VÍNKU:

Mozarelové špízy s bazalkou, rajčátky, olivami a citronovým olivovým olejem

Používám bambusové tyčky, dlouhé asi tak 20 cm, na koncích špičaté. Na ně střídavě navlékám půlky mozarelových třešniček, půlky malých rajčátek – vždy řezem k sobě a do toho řezu vkládám celý bazalkový čerstvý list, čím větší, tím lepší. Vznikne bíločervená kulička se zeleným prokladem. Za ni navléknu černou olivu a opět tuto barevnou kuličku až do naplnění tyčky. Celé výtvory vložím do misky, zaliju hojně citronovým olivovým olejem (dá se koupit buď v Itálii nebo i u nás ve specializovaných prodejnách, jedna, úplně úžasná prodejna všech možných – i zdánlivě nemožných olejů je v TESCO Letňany, stojí za návštěvu!), lehce posypu trochou vegety nebo hrubou solí a zabalím do alobalu. Vložím do chladničky nejlépe na pár hodin. Bazalka se báječně rozvoní, vše se prolne citronovým olivovým olejem a pak s bílou bagetou je to báseň na jazyku. Olivy by měly být černé, zelené jsou příliš aromatické. Kdo chce, může zakápnout balsamikovým octem, já na podobné laskominy, které si mají udržet jemnou chuť, zásadně používám ten hutný, který se také báječně hodí na jahody se zakysanou smetanou.

Krevetové špízy se žlutým melounem

Tohle je trochu dražší mňamka, ale výborná a osvěžující.

Opět použiju bambusové tyčky. Větší krevetky (kupuji kvůli ceně předvařené, zmrazené, samozřejmě bez krunýřků) vhodíme do horké vody a necháme přejít varem, pokud máme čerstvé, tak povaříme asi 3-4 minutky, aby zrůžověly, předtím ale nezapomeneme vyjmout střívko, pokud nejsou už upraveny. Zchlazené pak marinujeme v marinádě z majolky, zakysané smetany, bílého pepře a trochy bílého vína. Mezitím si připravíme kostičky žlutého melounu a lístky čerstvé máty. Napichujeme střídavě marinovanou krevetku, kostičku melounu, sem tam lístek máty. Ta marináda může na krevetkách zůstat. Vložíme na misku a podáváme s čerstvou bagetkou.

A TEĎ NĚCO HUTNĚJŠÍHO, ALE I TAK LEHKÉHO JAKO VÁNEK

Lososový a pangasový špíz

Filety z lososa bez kůže a filety z pangase si nakrájíme na kostky. Pangas bývá hodně tenký, takže klidně přeložíme rybu navíckrát, aby vznikla kompaktnější kostička. Pak si připravíme 2 marinády:

Na pangase: vymačkáme celý pomeranč a do misky dáme 1 díl čerstvé pomerančové šťávy, 1 díl koňaku a 1 díl olivového oleje. Vyšleháme metličkou – napěníme a touto marinádou pak přelijeme kostičky z pangase a necháme přikryté marinovat v lednici, nejlépe přes noc.

Na lososa: místo pomeranče použijeme limetkovou šťávu. Jinak je postup stejný.

Uvaříme brambory – salátové, to je nutné! ve slupce a do poloměkka, oloupeme je nebo taky nemusíme a nakrájíme na plátky nebo kostičky podobné kostkám rybího masa.

Pak střídavě napichujeme kousek brambory, kousek ryby, mezi můžeme přidat kousek zeleného pórku nebo kousek zeleného kyselého jablíčka. Vše uspořádáme na špejle a položíme na složený alobal, kterému jsme nechali větší část volnou, abychom špízy mohli lehce zabalit. Zalijeme zbytkem marinády. Nemícháme pangase s lososem. Špíz je buď lososový nebo pangasový. Každá marináda dá svému masíčku jinou chuť, kdybychom nepoužili 2 špejle na 2 špízy, chutě by se promíchaly a nic by nevyniklo.

Když se na rozpáleném grilu ryba v alobalu jakoby podusí, alobal nahoře rozděláme a necháme špíz ještě dopéct. Občas otočíme. Šťáva z marinády pronikne bramborovými plátky a je to hotové najednou i s přílohou.

Hodí se k tomu ledový salát s černými olivami a minirajčátky, ani tatarská omáčka k tomu není vhodná, je to tak jemné, ale výrazné jídlo, že lepší je dochutit třeba lehkou remuládou.  

A CO BUDEME PÍT?

Třeba nealko: zázvorový čaj s mátou?

Úžasné pití to je a velmi jednoduché. Potřebujete zelený čaj, čerstvou mátu, čerstvý zázvor, vodu, citron – já tedy dávám zásadně přednost limetkám, spoustu ledu. Do nádoby vložíme strouhaný čerstvý zázvor, větvičky máty a lístky zeleného čaje. Zalijeme vroucí vodou a necháme louhovat do vychladnutí. Když je nálev vlahý, přecedíme ho do džbánu s ledovou tříští nebo kostkami. Doplníme limetkovými kolečky, kdo chce sladit, klidně může – ALE MEDEM!

Nebo že by alko: meloun s vodkou a šampaňským?

Klasický červený meloun nakrájíme na kostičky (ale lze i bílý, případně můžeme kombinovat a pro hezčí barevnost lze přidat i oloupané, na kostičky nakrájené, kiwi), vložíme do džbánu a zalijeme vodkou. Množství ponechám na uvážení každého jednotlivce, nebo že by „množství bylo větší nežli malé“? Necháme do druhého dne v chladničce meloun alkohol natáhnout, přidáme lístky máty, kolečka limetky, ledovou tříšť a buď láhev šampaňského, nebo bílé víno a trochu sodovky. Konzumujeme nejlépe ze širokých sklenic a už si neplánujeme žádnou velkou zahradnickou práci!

A SLADKÁ TEČKA?

Sezóna jahod českých už skončila, nicméně jahody lze pořídit po celý rok bez problémů, i když ty ze supermarketu v lednu chutnají jako obarvený polystyrén a kdyby nechroustala mezi zuby ta zrníčka, ani bychom nevěřili, že jíme jahody. Tenhle recept se ale hodí vždy, přeci zase příští rok jahody dozrají.

Velké zralé jahody překrájíme na čtvrtky a vsypeme do misek. Posypeme je práškovým cukrem s vanilkou a necháme odležet. Připravíme si zakysanou smetanu, kterou našleháme s trochou šampaňského na jemný krém. Mně se nejlépe osvědčila smetana značky Pilos, kupuji ji v Lidlu. Je jemná a lahodná. Tím krémem ze smetany proslazené jahody zalijeme a navrch nakapeme krémové balsamico. Můžete i krémové balsamico s příchutí, já mám např. s višňovou příchutí a je úžasné! Věřte, že i kdybyste si to udělali do lavóru, bude malý.

Milý Zvířetníci, někteří velmi staří gardisti mě znají pod jinými nicky, a pro některé jsem novum. Tak se to lehce pokusím vynahradit. Na starém Zvířetníku je dost povídání o naší smečce od Mámy Vlčice, znalci Kiplinga lehce dešifrují nick a já se pokusím navázat tam, kde jsem skončila.

Pro začátek existuje jeden starý vtípek, kde se praví, že ideální vzdálenost při bydlení od tchyně je, když jde k vám na návštěvu, tak si musí obléct kabát a obout boty. No tak tady se to aplikuje na Přednostu. Musím uznat, že v tuto chvíli došlo k opravdu radikální změně, protože, jak jsme si pomalu v poslední době nemohli příjít na jméno, tak nastal naprostý zvrat. To jen opravdu pro začátek.

Nejstarší je v tuhle chvíli patnáct a opravdu pubertu jsme si užili. Začalo to přede dvěma roky. Byl klidný prázdninový podvečer, seděli jsme s Přednostou u vínečka a povídali, co bylo v práci. Děti rozprchnuty do různých světových prázdninových stran. Zazvonil zvonek, šla jsem nic netušíc otevřít bzučák spodní dveře a čekala u bytových. Zaslechla jsem mužské hlasy, a pak je i uviděla celí v černém, zastavilo se mi na okamžik srdce, dech, tělního oběhu by se ve mně nedořezal.

Pak jsem zahlédla Nejstarší, jak se krčí za nimi, pak se mi vrátil i zrak a já jsem si přečetla na tricích „MĚSTSKÁ POLICE“ UÁÁÁÁÁÁÁÁÁ. Hned se ujali, slova, hlavně ať mladou nezabiju, ale že uvědomělý občan zahlédl mládež požívající alkohol v parku a vzhledem k tomu, že platí v celém městě, zákaz konzumace alkoholu na veřejnosti (vyjma tomu určených míst zahrádka a tak), tak bděle upozornil ochránce zákona a protože naše sluníčko v tu dobu nemělo ani OP, a nafoukala, tak následovala eskorta k domovu.

Úžasem, vztekem, studem, únavou z práce jsem opravdu ztratila slova. V tu chvíli se došel podívat i Přednosta, cože se tam tak dlouze vybavuji s cizími chlapy, hlasy slyšel. Pootevřel dveře, a co následovalo, bylo jak z grotesky. „No nazdar, to je tvoje dcera?!“ Kolegové fotbalisti. UÁÁÁÁÁÁ. Opět když si na to vzpomenu, vyju s vlky ještě dnes. No tak to byl jeden z těch dr(o)bečků a nyní vám věnuji další.

Jsme téměř nemasožravá rodina, teda je to spíš díky mně. Páč já vařím, tudíž jíst se bude to, co uklohním. A protože předchozí menu bylo opravdu výživné, tak nyní něco lehčího.

Pohankové karbanátky

Hrnek pohanky

100 dkg strouhaného sýra

2 PL nasekaných vlašských ořechu

1 cibule (nastrouhat, nebo na velmi jemno posekat) majoránka, sůl a celozrnná mouka na obalování.

Pohanku uvaříme podle návodu, přidáme další kredence, smícháme, tvoříme karbanátky, obalujeme v mouce a

a) smažíme

b) pečeme na lehce vymazeném plechu (slunečnicový nebo mandlový olej)

c) extra diety si dají pečící papír – to je moje varianta, ale pro smečku je to dost suché, tak jim na to kápnu olivový olej.

Podáváme s kvašenou zeleninou a celozrnným chlebem. Nemakrobiotici si dají klidně brambory Já to taky tak striktně nedodržuju.

Proč mají tyhle nakládané okurky tak zvláštní název nevím. Volně bych ho přeložila jako „okurky ke chlebu s máslem“. Možná si je lidé dávali do sandviče, možná jsou tak populární jako chleba s máslem – těch vysvětlení by mohla být spousta. Já jsem je začala dělat před mnoha lety, jejich chuť pro mě tehdy byla úplně nová a zcela jiná od těch „evropských“ a zachutnala mi převelice.

Když jsme bydleli ve státě Illinois, kde jsem měla velikou zahradu, dělala jsem je z vlastních okurek i cibulí. Tady si oboje musím kupovat, protože na mém záhoně se okurkám nedaří. Proto je nedělám každý rok, ale předloni jsem si na trhu koupila okurek celý košík a naložila jsem si jich několik velkých lahví. Protože jich stále několik mám, nebudu další dělat ani letos.

 Ale posílám recept, kdyby si je chtěl vyzkoušet někdo z vás. Jejich příprava je totiž velice snadná a chuť výborná – tedy pokud máte rádi trochu ostřejší a sladko-kyselou. Pokud ano, ujišťuji vás, že po otevření jedné středně velké sklenice už víčko znovu potřebovat nebudete. Okurky jsou vééélice jedlé, je to tak trochu „okurkové chutney“.

Budete potřebovat:

15 středních okurek (já používám střední hladké salátovky. Pokud použijete malé „uhrovaté“ nakládačky, tak bych jich dala víc)

 6 cibulí

 půl hrnku soli

 2 hrnky cukru (1 hrnek = 200 ml)

 2 hrnky octa (tohle je americký ocet, který je 5% – tak možná u vás jen 1,5 hrnku)

 1 lžička mletého zázvoru

 1 lžička kurkumy (turmeric)

 2 lžičky semínek celeru

 2 lžičky semínek hořčice

 1/2 lžičky mletého pepře

Neloupané okurky nakrouhejte na tenké plátky a cibuli na ještě tenčí (ručně to ani nejde, chce to struhadlo).

V míse promíchejte s půl hrnkem soli. Zalijte 3 hrnky studené vody (nebo více, aby bylo vše zakryté) a zatěžkejte talířem, aby směs zůstala pod vodou. Takto nechte stát 3 hodiny.

 Mezitím si připravte sklenice. Omlouvám se, ale bohužel nemám poznamenáno, kolik z toho množství je, naposledy jsem dělala dvojitou várku, takže toho bylo hodně. Ale třeba dokážete odhadnout podle nakrouhané směsi, kolik sklenic budete potřebovat. Ty dobře vypláchněte vařící vodou a nechte vykapat.

 Ve velkém hrnci si připravte „lák“. Přiveďte do varu a další minutu vařte všechny ostatní přísady. Zatížené okurky s cibulí sceďte a nasypte do hrnce s lákem. Nechte louhovat (na velice mírném plameni) 3-4 minuty s občasným zamícháním, až je vše hodně vařící.

Ještě za horka nalijte do sklenic. Bude-li třeba, nožem, nebo vařečkou do směsi na straně sklenice šťouchejte, aby uniklo co nejvíce vzduchových bublin. Pak rychle uzavřete. Já „zavařuji“ dvěma způsoby. Buď přes sešoupané sklenice položím „zmrzlou utěrku“ (tedy mokrou utěrku, kterou jsem si předem dala do mrazáku) aby víčka rychle prochladla a „vcucla“ se. Nebo celé sklenice ihned po uzavření obrátím dny vzhůru a ony se při vychlazení také přisáknou. Případný zbytek si dejte do lednice a můžete jíst hned po řádném vychlazení.

Zavařené vydrží hodně dlouho a nejlepší jsou studené, takže doporučuji před jídlem dát do lednice (ale není nutností).

Dobrou chuť!!!

Ahoj lidičkové Zvířetníkoví, tak jsem zase tady! A nebyl jsem tu teda hodně dlouho. Osobně, jinak s vámi všemi jsem pořád! Panička tedy už o mně občas píše do diskuse, ale abych to uvedl na pravou míru, tak jsem si dovolil trochu tady oponovat! Ona je totiž tak trochu umpumprdentlich, jak jsem se stihl tohle krásné a typicky české slovíčko naučit.

Tak třeba mně pořád pozoruje. To je fakt děsný, pořád mi kontroluje hovínka a „čůrací karbanátky“ v záchůdku, ouška, málo jím, moc jím, málo piju, moc piju, osahává mi čumáček, jestli nemám teplotu, když mne hladí, tak mne osahává celého taky, jestli nehubnu, když málo papám a abych moc nepřibral na pupíku, když se večer nacpu, připadám si jak pacient chorého psychopata.

No, měl jsem jít na tu kastraci, jak tomu říkají, netuším, co to je, asi nic příjemného, ale já jsem takový trpělivý a většinou veta docela dobře snáším – jen tuhle jsem paní doktorce prokousnul malíček, o tom už jsem ale asi mňouknul. Neuměla to se mnou, tak jsem se ohnal a bylo to. Vám by se líbilo, kdyby vám strkala divnou věc do zadečku, hnala se na vás s injekcí a ještě k tomu vás držela jako vycpanou ponožku?

A představte si, že ta pipka neměla v ordinaci ani kousek náplasti, aby si to přelepila. Hudrala cosi o tom, že mne panička nedrží, ale ta se ohradila, že když se nenaučila zacházet se zvířetem tak mírným, jako jsem já, tak jak zvládne agresivního psa a co teda dělá ve veterinární ordinaci, a když, tak ať léčí jen rybičky! Ty nekoušou! Docela jsem se na tom nerezovém stole bavil. Teda než mi píchli tu injekci!

A pak jsem jednoho dne začal potřepávat hlavičkou a drbat si ouško. Tak jsme jeli znovu. A byl tam pan doktor, ten byl fajn a hlavně to se mnou uměl. Vzal mi vzorek z oušek na sklíčko, ale ani se nemusel moc namáhat s nějakým zkoumáním a zkonstatoval, že mám svrabíka v ouškách. Panička mi předtím pilně ouška čistila, ale nezabralo to, a když viděla, co mi z těch oušek vytáhl, jak ty vatičkové tyčinky byly černé na koncích, tak to s ní málem seklo!

No, dostal jsem za krček Stronghold a kapky do oušek a bylo zase po kastraci. Mně to teda nevadí, já si voním pěkně, ale panička už toho má nějak plné zuby, když náhodou se neudržím. Občas si totiž musím třeba novou podložku v pelíšku označit, že je moje, no ne? Ona mi to furt bere a pere a mně to taaaak pěkně voní!

Tak jsme chvíli kapali ta moje oušínka a pak nastal „Den D“- kastrace. Ach jo, kdybych aspoň věděl, co to je?! To jako, že už nebudu sedět na parapetu u pootevřeného okna a harašit, protože dole se ve dvoře špacírujou takový pěkný kočky? A voní mi! Jejda, ty voní! A potvory jsou to, provokujou, protože vědí, že na ně nemůžu!

To bych jim dal, to by bylo koťat v okolí! Tak si aspoň trochu ten parapet poznačím! No, jestli to bude tohle, tak radost nemám, ale zase na druhé straně – zklidním se a to bude taky príma! Tak já vám teď mňouknu, jak to všechno proběhlo!

Na 10.00 jsme byli objednaní, jenže operovali nějakého pejska, co ho porazilo auto, takže jsme tam seděli o hodinu déle! Byl jsem moc hodný, ani jsem nechtěl sežrat tu myš, co ji měla paní vedle na sedačce v krabičce. Ani ty 3 další kočičky, co šly na ošetření, mi nevadily. Jen ten pes mi neseděl, pořád mi v té malé čekárně cpal čenich do přepravky a chtěl se kámošit, ale já jsem syknul, seknul a odkázal ho pěkně do druhého kouta čekárny.

Pak nás zavolali, pan doktor mne zvážil, prohlédl celého kocourka, poslechl srdíčko a to už jsem klopil ouška a nečekal nic dobrého! První injekci jsem úspěšně vyrazil, takže málem uspala pana doktora! Druhou jsem teda dostal, musí prý jít do svalu, takže do stehýnka, docela to bolelo, strašně jsem se bránil, panička zdrápaná, sestřička zdrápaná, no ale moc mi to nepomohlo! Za moment už jsem nevěděl o světě. Probral jsem se, ale to už je další kapitola, teď pustím ke psaní paničku, já u toho nebyl duchem přítomen!

Tak já pokračuji místo Melíška. Kocourek se statečně bránil, ale ta druhá injekce zkrátka dopadla. Usnul skoro okamžitě. Po cca 20 minutách mi ho vydal pan doktor s náležitým „návodem na buzení“ a jeli jsme domů. Byl to pro mne strašný pohled na jindy tak veselé zvířátko s otevřenýma očima, vyplazeným jazýčkem, mrtvě ležící v přepravce, no, nějak jsem dojela a čekala, že za avizované 2,5-3 hodiny se začne budit! Nic se nedělo!

Po více jak 4 hodinách jsem to nervově nevydržela a zavolala do ordinace, že se mi to nelíbí, že už to trvá moc dlouho. Prý reagoval na narkózu velmi rychle, takže je předpoklad, že ji bude i hůř snášet a že se bude budit déle, ať prý nezmatkuji, ještě vydržím, volat mohu kdykoliv a kdyby byl problém, mám se sebrat a přijet! Mně se mezitím, jak jsem toho chudinku chundelatého pozorovala, přikrývala teplou dečkou, aby byl v teplíčku, honilo v hlavě, jestli ho nepředávkovali, jestli se vůbec probere…

Nervózní jak opravdová máma jsem lítala od přepravky k telefonu a sama sebe přesvědčovala, že nemám panikařit a zase volat doktora, že bude vše v pohodě až do té doby, kdy se Melíšek asi po 5 hodinách poprvé pohnul. Začal se motat z přepravky ven a hlavičkou bouchl o stěnu, takže jsem se vyděsila, že si ublíží a z přepravky ho raději vyndala. Taky jsem ho chtěla přiblížit k mističce s vodou, aby se napil. No, nebyl to dobrý nápad.

Mátožně, ale velmi rychle, zalezl pod pohovku až do nejzazšího rožku, těsně k topení. Já opět začala panikařit, co by se asi tak stalo, kdyby se bouchl o roh toho topení, až se bude snažit dostat ven, byl by to problém, pod pohovku nevlezu… Tak jsem spřádala katastrofický scénář, jak ji opatrně posunu, abych mu vytvořila více prostoru, položím jí na záda, sklopím tu část, která je určena jako úložný prostor, odtáhnu jí kousek od topení ke dveřím, Melíška vytáhnu…

Nedošlo na to, protože se sám mátožně zase vyplazil zpod pohovky, aniž by se nějak zranil. Vzala jsem ho opatrně do náručí a donesla k misce, HURÁ! Napil se a zďobl 2 kousíčky z kapsičky a hned vedle misek padnul a usnul, ale už měl zavřená očička. Přenesla jsem ho zpátky do přepravky, přikryla teplou dečkou a čekala dál, co se bude dít! Po 2 hodinách se vzbudil, už méně mátožně, ale stejně se motal jak opilec, vylezl sám z přepravky, šel se napít, zďobnout pár kousků z kapsičky, vylízat šťávu v misce a zase sebou práskl na koberec a usnul.

Přenesla jsem ho do pelíšku, přikryla dečkou, pelíšek jsem položila na zem, aby z něj nevypadl (je umístěn na nočním stolku, takže by si mohl ublížit pádem na zem) a nalila si panáka! Už bylo jasné, že nikam nepojedu. Takhle jsme pokračovali až do pozdního večera, spíš noci, tak někdy okolo 22.00 už si sám vylezl na pohovku a stulil se u mne a spinkal až do rána. On ano, já už méně, pořád jsem se budila a pozorovala ho, ale už bylo jasné, že je vše v pohodě.

Ráno jsem ještě zůstala doma a pozorovala ho, ale už normálně baštil, pil, použil záchůdek, všechno bylo v normálu, takže jsem mohla jít i do kanceláře. Musím se přiznat, že pro mne to bylo více stresující, nežli pro samotného kocourka!

Dneska, s odstupem mnoha týdnů, pozoruji tu změnu: žádné značkování, takže ani v kanceláři ani v bytě nikdo netuší, že je tam kocour. Melíšek je mnohem hravější, dříve si sám nehrál, teď loví myšky, míčky, vyhazuje si je do výšky a chytá je, honí špuntíky a cokoliv, co najde na zemi. Je mazlivý stále stejně, ale teď déle vydrží v náručí, to předtím moc nechtěl. Baští daleko víc, takže sice nepřibral, já z něj také nechci mít váleček, ale zmohutněl. Je na něm vidět, že mu to svědčí!

Vzorně používá oba záchůdky, doba, kdy dělal neplechy do postele, je pryč. Srst má černou, lesklou jako kdyby ho někdo potřel sádlem, a jen jsem se mu smála (když mne neviděl!), že vypadá jak opičák – měl dlouho vyholený zadeček a byl to fakt hrozně roztomilý pohled na to bílé kolečko!

Pokračuje Melíšek: tak panička vám to popsala asi dost barvitě, já bych teda tuhle část raději vynechal. Moc si toho nepamatuju, pořád jsem jen spal a spal, moc mi nechutnalo jíst, pořád mne něco tak divně bolelo, ale nebylo to nijak hrozné, dalo se to vydržet, ani jsem neplakal. Vůbec netuším, proč jsem to všechno vlastně musel absolvovat, no, asi panička ví, co dělá! Tuto epizodu svého krátkého kocouřího života mám teda za sebou, teď uvidím, co to se mnou udělá dál! To já zase něco mňouknu!

Nicméně jsem pro vás dneska připravil moc príma recept, ty briošky mi fakt chutnaly, nevím, jestli víc ty briošky nebo ta vnitřní náplň, ale ujídal jsem, ujídal. Ale nechám ho napsat paničku, umí to líp.

Panička:

BRIOŠKY S NÁPLNÍ:

70 dkg hladké mouky

10 dkg másla (rozpuštěného)

6 dkg cukru

5 dkg droždí

6 žloutků

¼ l mléka (může být i trochu víc!)

1 lžička soli

1 vejce na potření

Připravíme si kvásek z droždí, 1 lžičky cukru, trošky mouky a mléka, ze vzešlého kvásku a dalších přísad vypracujeme těsto. Je hodně tuhé, dělá se to dost špatně, musí být hodně dobře vypracované a „jít“ od mísy.

Dáme kynout cca na dvojnásobek

Na vále ještě důkladně propracujeme a vyválíme si „žížaly“, z těch buď uděláme houstičky, nebo ponecháme jako rohlíčky, případně i bochánky, necháme je oschnout a potřeme rozšlehaným vejcem.

Pečeme na pomaštěném plechu dozlatova cca při 180° horkovzdušné trouby

Melíšek: pak je panička po vychladnutí rozkrojila a plnila pomazánkou. Ty, co jsem ochutnal, byly jednoduché jako facka, ale chutnaly i kocourkovi:

Tvaroh, trocha másla, trocha zakysané smetany, nasekaný ananas a šunka, bílý pepř a vegeta –

1. ten základ se opakuje a přidáme slitý naložený zelený pepř a sekanou ostrou klobásku
2. základ se opakuje a přidáme strouhaný sýr a trochu prolisovaného česneku
3. základ se opakuje a přidáme najemno sekanou červenou kapii a strouhanou nivu, lehce strouhneme oloupaného zázvoru
4. základ se opakuje a přidáme hrubě postrouhaný nebo posekaný aromatický sýr, např. romadůr nebo tvarůžky taky nejsou špatné, v tom případě rozředíme trochou piva bez zakysané smetany
5. základ se opakuje a přidáme ančovičky jemně sekané nebo utřené a zelenou petrželku
6. kombinací s uvedeným základem a „co najdu v lednici“ nebo „co vydala špajzka“ jsou nepřeberné

Panička ještě dodává: briošky jsme jednou měli podle jiného receptu a do rána ztvrdly jak šutry. Tyhle vydržely, tedy – vydržely by, kdyby… A tvaroh lze nahradit Lučinou, pomazánkovým máslem apod., zakysaná smetana to jen lehce jakoby zředí, nemusí být, když ji nemáme, stačí pár kapek vody, k tomu aromatickému sýru či syrečkům je výborné pivo na lehké naředění.

Melíšek: tak dobrou chuť, já jdu na kapsičku JUNIOR s jehněčím. Nebo že bych si chroustnul granulku? Taky játrová tyčinka s droždím by nemusela být špatná, ještě se rozmyslím… ostatně – času mám dost!

Melíšek

Pálivé hrozinky jsem prvně ochutnala na nějaké předváděčce Receptáře, někdy před 22 lety… tedy za totality a chutnaly mi. Dokonce strašně moc, takže se tedy podělím i s vámi zatím o recept a možná na nějaké setkání, na které dojedu, přivezu i na ochutnání….

Pálivé hrozinky s feferonkami

Nálev: 3 stejné díly – voda, med,ocet (vždy dělám 1,5l nálevu, tudíž 3×0,5l), nechat povařit na 80°C – ne víc, to by med ztratil svoji chuť.

Pak několik skleniček – dávám do malých od přesnídávky:

2-3 červené dlouhé čerstvé feferonky – bez šťopky, bez jadérek – přepůlené podélně i příčně, vložit do každé skleničky, zasypat omytýma hrozinkami, ty světlé velké Jumbo,v tom vypadají velice dobře, ale lze i normální tmavé nebo malé… a zalít nálevem. Hrozinek se sype tak 1-2 cm pod víčko, ony nabudou, u Jumbo klidně 3 cm pod víčko. (zelené feferonky nepoužívejte,nemá to tu dobrou chuť,jako červené feferonky a nevypadá to ve sklínkách dobře….)

Potom zavíčkované cca 15 minut vařit na 80°C..

Vyndat, postavit na víčka a nechat vychladnout, potom na 3-4 týdny uložit a zapomenout na ně… Po měsíci čekání lze konzumovat. Nejlepší jsou odleželé cca 10 měsíců… ale kdo to má vydržet. Nakládám je průběžně, po celý rok. Před dvěma lety jsem je zavařovala den před Štědrým dnem Podávám ke steakům, ke kuřeti, dávám do salátů – i do ovocných, nálevem potírám grilované maso…

Dají se napíchat – pálivé hrozinky, na párátka a obalit v čokoládě a nechat zaschnout, jako tečka za grilováním, je to skvělé-takové sladkopálivé jednohubky. Obalené v čokoládě a podávané k čokoládové zmrzlině jsou nepřekonatelné…. (s vanilkovou to není ono)

PS: a vzpomeňte si, jak dopadla Norinka, takže kdyby to pálilo moc – snězte banán

Milí Zvířetníci, dnes vám nabídnu dva zajímavé recepty které mám od své přítelkyně Patricie – jeden je na chlebíček banánový, druhý na pomerančovo-brusinkový.

Banana bread (banánový chlebíček)  

 Na začátek podotýkám, že v obou receptech je hrnkem míněna nádoba o objemu cca 250 ml
Suroviny: 3 veliké, velice zralé až přezrálé banány (nevadí, když mají černou a měkkou slupku, jelikož tím jsou v chlebíčku lepší) oloupeme a vidličkou rozmačkáme. Dva a půl a půl hrnku (asi 200 g) hladé mouky, 3 čaj. lžičky kypřicího prášku, půl téže lžičky jedlé sody, 2 plné polévkové lžíce mleté skořice.

To vše prosijeme do mísy a přidáme k tomu 3/4 hrnku( lze i celý hrnek ) tmavého nerafinovaného nebo třtinového cukru, 2-3 hrsti rozinek, suš.borůvek či brusinek, 2-3 hrsti jader vlašských ořechů, které nasucho opražíme, a pak hrubě nasekáme, 3 celá vejce, 180 ml dobrého (slunečnicového) ne však olivového (!) oleje do těsta a trochu na vymazání formy.

Postup: Troubu nejprve vyhřejeme na 170°C. Ve velké míse třeme 3 celá vejce s cukrem do pěny, pak přidáme olej, mírně spolu prošleháme a zamícháme tam všechny ostatní výše uvedené ingredience včetně rozmačkaných banánů. Těsto nalijeme do dobře olejem vymazané a hr. moukou vysypané formy na biskupský chlebíček a pečeme ve vyhřáté troubě při teplotě 170 °C cca hodinu. Propečenost zkoušíme suchou špejlí.

Dobře upečený chlebíček vyjmeme z trouby a necháme ho cca 15 minut ve formě odpočinout. Pak ho teprve vyklopíme na mřížku, kde musí vychladnout úplně a docela, než ho budeme moci krájet, protože by se jinak srazil.

Vychlazený chlebíček krájíme, zbytek uchováváme zabalený v alobalu.

Orange cranberry bread (pomerančovo-brusinkový nebo borůvkový chlebíček)

Suroviny: 2 hrnky hladké mouky, 3/4 hrnku cukru krupice, 2 čaj. lžičky kypřicího prášku, špetka soli, půl téže čaj. lžičky jedlé sody, 6 pol. lžic rozpuštěného másla, 2 pol. lžíce strouhané pomerančové kůry, 3/4 hrnku pomerančové šťávy, 1 velké nebo 2 menší vejce, 1 hrnek čerstvých nebo mražených brusinek či borůvek, půl hrnku hrubě nasekaných a zas předtím nasucho opražených vlašských nebo lískových jader.,

Postup: Troubu ohřejeme na 180°C. Dobře olejem vymažeme jen spodek chlebíčkové formy. Smícháme mouku, cukr, kypřicí prášek a sodu a do toho vlijeme rozpuštěné máslo. Vytvoří se drobivá hmota podobná posypce (drobence).
Do této hmoty zamícháme pomerančovou šťávu, kůru a celé vejce, a vše jen promícháme vidličkou. Pak dodáme ořechy a ovoce, těsto urovnáme do formy na biskup.chlebíček a pečeme při uvedené teplotě cca 55 minut. Propečenost zkoušíme stejně jako výše.

Upečený chlebíček zase necháme ve formě zcela vychladnout, pak ho vyklopíme a zabalíme ho do alobalu, v němž ho necháme do druhého dne v lednici. Pak ho teprve krájíme.

Asi jsem už jako malá holka tušila, že to není úplně obvyklé, aby dědeček vařil. A ještě tak technologicky složité jídlo, jako jsou chudí rytíři.

Měla jsem tři babičky a dva dědečky. O jednom dědečkovi jste se dočetli v miniseriálku U dědečka na chalupě – a o příslušné babičce taky, to je ta, co podváděla v kartách. To byli prarodiče přeslicoví.

A teď o dědečkovi mečovém. Děda se narodil v roce 1902 a dožil se skoro 92 let. Vlastně celý život byl úředníkem, ať už se ta pozice jmenovala disponent nebo odpovědný referent. Za první světové války byl ještě mladý a začátkem té druhé se mu narodil syn, můj táta….. Podařilo se mu na začátku války postavit velmi solidní a promyšlenou chatu kousek od Prahy, kde babička s tátou nějak přežili válečný nedostatek všeho. V údolí byl mlynář, který načerno prodával mouku a vajíčka.

A tenhle dědeček měl velkou radost, že má vnučku. Mě zase fascinovaly jeho rituály, třeba holení. Byla jsem opravdu malá, ale nejasně si pamatuju, že se v počátku mých vzpomínek holil břitvou. V takové patentní mističce si štětkou napěnil mýdlo na holení, štětkou nanesl na tvář a chvíli čekal, než vousy změkly. Pak se břitvou holil a legračně si prsty „natahoval“ tvář.

Později (to už si pamatuju docela dobře) přešel na mechanický holicí strojek, do kterého se vkládala žiletka. A zase jsem sledovala, jak pěna na tváři za žiletkou mizí a zůstává hladká kůže. Mnohokrát jsme spolu na chatě byli jen sami dva a děda mi opravdu podstrojoval. Nemůžu zapomenout na chudé rytíře.

Chudí rytíři

1 starší chlebíčková veka

2-3 vejce

strouhanka

pikantní marmeláda (třeba rybízová)

olej na smažení

vanilkový cukr na posyp

Veku „odvčera“ nakrájíme na 1 cm plátky. Vždy dva plátky spojíme marmeládou, obalíme v rozšlehaném vajíčku a strouhance. Usmažíme ve větší vrstvě oleje, necháme okapat na ubrousku a posypeme vanilkovým cukrem.

Za nic si nedokážu vybavit, že by děda vařil v přítomnosti babičky. Asi to bylo naše tajemství. Po dědečkovi mám spoustu památek a po některých jsem toužila i jako malá holka. Třeba po tom kalendáři, který je na fotce.

Taky mám v obýváku jeho nábytek – ale ten jsem si zamilovala až v dospělosti, když jsem jakžtakž pobrala rozum a výtvarný názor.

In memoriam Josef Cetl – a dědo, ten tvůj krásný nábytek s láskou používám a opatruju!