Kočky

Prosíme, věnujte zvýšenou pozornost těmto řádkům. Rádi bychom vás – širokou veřejnost – požádali o pomoc. Pomoc může mít různou podobu i tvář, důležitý je výsledek, kterým je v tomto případě péče o opuštěné kočičky a pomoc soustředěná právě na náklady útulku. Jakou může mít taková pomoc podobu, to vše se dozvíte v následujících řádcích.

Zamyšlení

Existuje spousta odložených věcí, na které si mnozí z vás běžně nevzpomenete, stačí však zatápat v paměti a určitě vás napadne, že jste tuhle kdysi založili nepotřebné perličky, kamínky či korálky, tamhle ve skříni se válí kousek nevyužité látky, vlny, kousky kůží či podobných materiálů. Pro mnohé již věci nevyužité, opotřebované, nevzhledné, a proto také nakonec nechtěné. Pro nás však tyto věci znamenají mnoho, mají váhu zlata a našim zvířátkům přináší obrovskou pomoc.

Kočičí náušnice

 

Sbírka všeho možného

Ti z vás, kteří nemají jinou možnost, ale přesto by chtěli zvířátkům z útulku pomoci, mají jedinečnou příležitost nám věnovat cokoliv do charitativního krámečku. Prosíme, vzpomeňte si, třeba máte opravdu někde odložený pytlíček s korálky, mušličkami, barevnými kamínky, ale i dalším pro nás velmi důležitým a potřebným materiálem. Také by nám pomohly látky, které nevyužijete, látky všeho druhu. Nemusíte se vůbec obávat zasílat i látky horší kvality, co se totiž nezužitkuje v rámci charitativního krámečku k našití například pelíšků či podložek do přepravek, to zužitkují naše zvířátka na karanténách.

Každá dospělá kočička, která překročí práh útulku, musí být vykastrována, ošetřena a tím pádem i zajištěna v základní karanténě. Také koťátka přijímáme většinou s virózami, zaprůjmovaná, začervená a zablešená. Dále velmi často přijímáme kočičky nemocné či po úrazech – zlomeniny, rány všeho druhu, škrábance a další šrámy na těle i duši. Právě zvířátkům na karanténě vykládáme látkami a podobným materiálem pelíšky a klece nejvíce, proto není tohoto materiálu nikdy dost. Z převážné většiny jde o materiál vás dárců, kterého si moc a moc vážíme a ceníme.

Ruční práce

Velmi oceníme nejen materiál, ale také hotové výrobky ručně vyráběné. Z tohoto důvodu zároveň vyzýváme veřejnost, aby se neobávala odhalit své kvality a talent. Pokud tedy máte možnost, ale především elán, chuť či třeba jen soucit cokoliv vyrobit a darovat do charitativního krámečku, budeme jen rádi. Veškerou pomoc s otevřenou náručí uvítáme, ale hlavně v konečném důsledku vaši pomoc proměníme za granulky, steliva a veterinární náklady za naše svěřence, kteří tuto pomoc nesmírně potřebují.

Pejsánek na kabelku či mobil

Ruční práce mohou mít různou podobu, může se jednat o pletení, háčkování, drhání, paličkování, výrobu obrázků malovaných či formou ubrouskové metody, výrobu bižuterie a šperků. Do charitativního krámečku lze ale také přispět i podobnými ručními pracemi všeho druhu – vypalováním, malbou na sklo, malovanými obrázky sloupnutím přenášené na sklo, tvorbou postaviček z vosku či moduritu a dalších šikovných věcí.

Co vás jen napadne, za vše budeme nesmírně vděční. Výrobky nemusí být dokonalé, vždyť nikdo nejsme dokonalý, každý výrobek – horší i ten lepší – má přeci obrovské kouzlo. Výrobky, které potřebujeme, jsou určeny pro chod útulku, proto nehledáme dokonalost, která de facto neexistuje, jedinou nadějí pro nás je vaše pomoc v různých podobách.

Všestranná pomoc

V tuto chvíli už je jen a jen na vás, co šikovného dokážete vymyslet anebo jen poradit, co by se dalo z darovaných věcí vyrobit. Také je jen a jen na vás, zda byste nám rádi pomohli materiálním darem v podobě surovin pro další výrobu věcí do charitativního krámku anebo přímou výrobou dárků.

Měsíční náušnice

Pomůžete nám také přeposláním tohoto odkazu: http://www.srdcemprokocky.cz/?q=node/641, který nese důležité poselství, dál mezi vaše známé, i tímto způsobem náš útulek velmi podpoříte. Proto bychom vás rádi touto cestou požádali o pozornost a zamyšlení nad těmito řádky, zamyšlení nad tím, jakou jinou podobu může mít také pomoc pro opuštěná, toulavá a hendikepovaná zvířátka.

Charita na Fler CZ

www.fler.cz/o-s-srdcem-pro-kocky  - zde jsou již hotové výrobky k zakoupení na podporu našeho útulku. Jistě jste také zaregistrovali charitativní krámek pod záštitou našeho štěstí v podobě paní Moniky Fillové, která nám bezmezně pomáhá v charitativní činnosti, ale také především alternativní léčbou našich svěřenců. Pro zajištění chodu charitativního krámku však potřebujeme také vás – širokou veřejnost.

Adresa určená pro zasílání pomoci:

O.S. Srdcem pro kočky

Michal a Kristýna Kacálkovi

Vrbičany 18,

273 74 Vrbičany, okr. Kladno

Děkujeme za pozornost, ale také především za pomoc.

Kristýna Kacálková a spol.

O.S. Srdcem pro kočky

www.kocky-utulek.cz

www.srdcemprokocky.cz

e-mail: info@kocky-utulek.cz

e-mail 2.: kristyna.kacalkova@seznam.cz

mob. 777 757 445

9. 11. 2006 Jsem znechucen. Holka zahájila tvorbu toho, čemu říká adventní věnce a svícny. Za začátku to vypadalo, že to proběhne jako vloni. V obýváku stoleček (teda stůl jako mamut), na stolečku mističky… no, dobře, tak krabičky. V krabičkách bezva věcičky, zrovna tak akorát do kocouří tlamičky.

Pomocí tlamičky (mojí) a tlapiček (mých) se dá bezva neomezené množství bukviček, šištiček, zdobiček rozpinkat po celém bytě. Bukvice, chytře umístěná na křesle, dokáže katapultovat holku až ke stropu. Stačí, aby na ni dosedla. Taky se dá mezi všemi těmi přízdobkami bezva spát. Když holka potřebuje bukvici, tak prostě nadzvedne kocoura a bukvici si vyloví. Myslím, že bukvice, vkusně na věncích doplněné mourovatými chlupy, vypadají výborně.
To bylo vloni. Letos je tvorba a moje spolupráce ovlivněna přítomností katastrofy. Tsunamissy porušuje všechna tvůrčí pravidla. Bukvice nekrade po jedné. Rovnou smete máchnutím tlapy celou krabici. Nenazdobeným věncům se kvůli pichlavosti nevyhýbá, ale naopak do nich skáče. Co chvíli se bytem rozlehne rána oznamující, že Tsunamissy opět shodilo ze stolu krabici se svíčkami. Mašle a stuhy si nepůjčuje, když je holka z dohledu, ale krade jí je rovnou z pod ruky. Už třikrát je ukradla i z nazdobených věnců. Nesnáším, když holka ječí.

Piškot - Jsem vééélmi rozvernej kocour!

10. 11. 2006
Mijaaaaauuuuuu! Kterej podlej atentátník nastražil na křeslo nálož deseti bukvic a dvou borových šišek?? Až se odlepím ze stropu, musím zjistit, jestli nemám v kožichu díry.

12. 11. 2006
Už tři hodiny pilně pracuji na spisu Vliv osudových pádů na život jednoho kocoura. Podstatou vědeckého pojednání jsou dvě základní otázky. Především… proč moje holka musela v dětství vypadnout z kočárku. Na hlavu. Hodně. S trvalými následky. Muselo to tak být. Jinak by nemohla dovléci do bytu Tsunamissy, které pro změnu muselo upadnout z borůvky naznak. A na hlavu taky. Jak jinak vysvětlit, že uspořádá letecký den a jako přistávací dráhu zvolí právě stůl s krabičkami s bukvičkami? Zaznamenal jsem již deset pádů. Krabice na zem. Nyní vyčkávám, kdy upadne holka. Vzteky.

15. 11. 2006
Borůvka, z které Tsunamissy upadlo naznak, musela mít vzrůst statné borovice. Opravdu nevím, jak jinak zdůvodnit, že tečkované plachtidlo ukončilo svůj let v kyblíku. Z původně holkou vytíraného obýváku máme rybník. Z původně celkem dobře vypadajícího Tsunamissy máme cosi, co vypadá jak tečkovaná kryska. Z původně celkem příjemně naladěné holky, vrkající jakési koledy, máme soptíka, který nadává hůř, než špaček.

17. 11. 2006
Po dlouhé době jsem viděl hrocha běžet. Jeho chyba. Nemá si lehat pod stůl ve chvíli, kdy Tsunamissy zahrábnutím zadních zbraní odkopne věnec.

Missy - Také mi říkají Krákoro

20. 11. 2006
Holka klečí na zemi. Mžourá pod regál. Předtím zírala pod sedačku. Za stůl. Pod polštáře. Kočičárnu obrátila vzhůru nohama. Prý až ten pytlík s tavnými tyčinkami najde, tak ať si jí nepřejeme. Nepřeju si jí už teď. Netřeba čekat na objevení pytlíku s tyčkami. Sice mne trochu tlačí do žeber, ale myslím, že ještě tak dvě hodinky ležet vydržím.

23. 11. 2006
Smůla. Holka vešla do předsíně zrovna ve chvíli, kdy tudy projížděl věnec. Tažený Tsunamissy. Mašlové opratě vydržely. Svíčkové nárazníky ne, odpadly už v kuchyni. Některé přízdoby a mnohé jehličí odpadalo postupně celou cestu. Čekal jsem, že holka prohodí Tsunamissy oknem. Místo toho vzala tu malou černou věc, co jí říká mobil. Prohodila do něj, že se omlouvá, ale letos těch věnců a svícnů dodá podstatně méně než vloni.. Prý má v bytě kalamitu. Kdybych zrovna neměl v tlamce bukvici, souhlasně bych vykřikl ANO!

24. 11. 2006 13.00
Holka uklidila do komory krabice, bukvice, svíčky a mašle. Řekla, že prý máme zas na rok s bukvicovým fotbálkem utrum. Pozorně jsem ji vyslechl. Naštěstí si můj smích vyložila jako kajícný výraz. Řekla, že jsem její hodný, chápavý kocourek. No dobře… nakonec, vyslechnout ji můžu, ne?

13.30
Nevim, proč tak vřeští. Nevím, koho myslí tím zákeřným bukvicovým maniakem. Kdyby nechodila bosa a koukala, kam šlape, tak by si bukvici do nohy nezapíchla. Počkám, až se akustika bytu dostane do normálu, a dojdu si do skrýše pro další bukvici. Naštěstí jsem předvídavý a díky mé shánčlivosti nám zásoba vydrží určitě až do června. To už budou třešně a s těmi se hraje fotbálek ještě lépe, než s bukvicemi. Navíc se holce nezapichují do nohy, ale jenom po nich občas uklouzne. A navíc strom s třešněmi, který roste hned u terasy, do komory uklidit fakt nedokáže. Cha cha.

Piškot Pišutka v. t.

Jojo, už je to tak… Černá je dobrá, ale nesmíte mít čtyři nohy a mňoukat. V tom případě nemáte totiž nárok vůbec na nic. Černá kočka – téma k zamyšlení.

Když zadáte „černou kočku“ do vyhledavače, není co řešit – restaurace, kluby, pizzerie, hudební skupiny, film, prostě vše, co je „in“. Černá kočka jakožto obchodní značka prostě frčí. Černá barva odjakživa evokuje tajemno a vše, co nepoznáno jest, má své kouzlo a láká.

Ovšem máte-li černou kočku doma, vše je jinak. Přesněji řečeno – černé kočky. V množném čísle. A v našem případě hodně množném.

K dnešnímu dni čítáme celkem přes tři desítky černých koček. Z toho dvacítku dospěláků, devět dorůstajících koťat, a dokonce i pět právě narozených čerstvounů. Na venkovní kočičí voliéře s dospělými černoušaty visí cedule „Pekelníci“. Jsou krásní, jsou černí a jsou k nerozeznání. Ale zdání klame – každý příslušník černé rasy je individualita, občas to však vyžaduje trochu soustředění.

Pokud se zrovna nedaří, neviníme ovšem ty tmavé chlupatce, co nám neustále běhají přes cestu. Spíše se ptáme – proč nezodpovědní lidé dopustí, aby přišli na svět tvorečci, kteří záhy zbytečně umírají, a pokud přežijí, nezřídka se vzápětí stávají bezdomovci? A proč tento nelehký osud tak často potkává právě černé kočky?

Pověry, stejně jako lidská hloupost, mají své kořeny hodně hluboko v dobách minulých. Bohužel, málokdy hledáme v pověrách logiku a pouze slepě přejímáme toto „dědictví“. Má snad černá kočka smůlu jen proto, že bývá spojována s čarodějnicemi? Tedy proto, že člověk čemu nerozumí, toho se bojí, a proto se toho raději zbaví?

Když si chceme my, lidé, dobrovolně komplikovat život nesmyslnými „co kdyby“, budiž – ale proč na to mají doplácet zvířata, která si barvu srsti nevybírají? Představme si, že takovou černou kočku, mazlivou a hravou, prostě „polidštíme“ a opatříme ji dokonalým mourovatým přelivem. Bude prostě „in“ a k nepoznání, tedy bude v kurzu. Dáte se opít pozlátkem? Co bude, až melír odroste a pravda zvítězí – zasmějete se vlastní naivitě anebo sklouznete do své antičernokočkovitosti?

Často slýcháme kolem sebe povzdech: „Tak ta naše kočka zase porodila samá černá koťata, co s nima“ anebo „Noo, tak na to chytání myší u baráku by ta černá kočka mohla stačit“. Dokud bude kastrace stále téměř cizí slovo, bude diskriminovaných nechtěnátek bohužel přibývat. Prý na venkově se žije jinak…

Ostatně, proč by ty prosté duše platily za kastraci, když utopit novorozence je zadarmo. A bohužel, tento krutý osud nezřídka potkává i koťata „atraktivních“ zbarvení. Inu, zde má své místo snad už jen stará známá hláška ze staré známé české komedie: „Je to hnus, velebnosti“, která bohužel v daných souvislostech rozhodně nevyvolává smích.

Tak tedy, vítejte v Pekle a nekoukejte na svět jenom černě. Víte vy vůbec, že černá barva je vlastně nejtmavší odstín bílé?

www.artcat.cz

Rádi bychom vás provedli světem nápadů, tvůrčích schopností, ale také inspirace a kočičí pohody především. Vzhledem k tomu, že mám velmi vynalézavého a nadaného muže, v současné době již kočičího strejdu Michala, neponechala jsem nic náhodě a přesvědčila ho před časem o tom, jak moc by bylo fajn, kdybychom měli zabezpečenou terasu pro naše kočičky. Vše se událo ještě za dob, kdy jsme měli hrstku kočiček, nemajíc žádného tušení, že budeme v budoucnu pečovat o opuštěná, handicapovaná a týraná zvířata.

Nicméně, slovo vzalo slovo, padla první kresba na papír a bylo rozhodnuto, ve Vrbičanech se bude stavět zabezpečená terasa. Koho tenkrát zajímalo, že jsme se nedávno přestěhovali, a proto bylo mnoho důležitějších věcí na práci než stavba terasy pro kočičky?

Na internetu jsme si našli potřebný materiál, který byl následně zakoupen, a mohlo se začít s výstavbou. V případě, že se na stavbu terasy, výběhu či voliéry vrhnete také, dejte pozor právě při výběru onoho materiálu. Pletivo by mělo být dostatečně silné, aby odolalo kočičím zoubkům a drápkům. Oka pletiva by měla mít přiměřenou velikost, aby nedocházelo k tomu, že se v pletivu kočičkám zapasují tlapičky či naopak kočičky okem pletiva prostrčí hlavičku, to je nepřípustné až trestuhodné. Upozorňuji však, že je potřeba mít doma tak trochu kutila, kterého podobné atrakce baví budovat. V opačném případě se totiž můžete setkat s tím, že stavba nebude bezpečně propracovaná, a proto by mohla být pro kočičky nevhodná.

Hlavní terasa ve Vrbičanech

Milé dámy, vy určitě neváhejte a nabídněte svým drahým polovičkám asistenci a spolupráci, třeba jen tím, že budete držet krabičku s hřebíčky či jen přidržovat části, které je potřeba smontovat dohromady. Měly byste také umět „chválit“, což zabírá úplně nejvíce a vaší drahé polovičce taková chvála vykouzlí zákonitě úsměv na tváři. Můj muž Michal si občas myslí, že mu při práci zavazím, proto je v těchto chvílích opravdu lepší vyklidit pole či využít raději již zmíněné chválící metody. Ve dvou se to lépe táhne, a přeci jen, pokud váš partner uvidí, že se snažíte také, půjde vám vše lépe od ruky.

Přiznejme si otevřeně, kolikrát už se musel člověk zamyslet nad tím, jak vše rozvrhnout, propracovat, aby byla stavba vtipná, nápaditá a vzhledná, a to nejen pro kočičky, ale i pro nás pro lidi, pro návštěvy milé, ale také ty šťouravé. Spokojenost musí být na všech frontách, a proto kutilové všech zemí spojte se a budujte pro své mazlíky zabezpečené terasy, výběhy a voliéry. Záleží jen na vás, jakým způsobem svým miláčkům zpříjemníte život a zajistíte bezpečí. Ne každý z nás má odvahu vypustit kočičku napospas ulicím, nástrahám a nebezpečím, i když třeba případný majitel kočičky bydlí na vsi v rodinném domečku.

Ne každý z nás má pevné nervy a dokáže čekat, zda se mu jeho mazlíček vrátí, anebo již byla mazlíčkova procházka procházkou poslední. Ne každý z nás také bydlí v oblasti, kde není frekventovaná silnice a další nebezpečné nástrahy. Co tím chtěl básník říct? Zkrátka, každý jsme jiný, každý volíme jiný způsob „venčení kočiček“. My konkrétně sázíme na bezpečí a klidné noci a jednoznačně hlasujeme pro výstavby takovýchto zabezpečených zařízení. Bezpečí můžete zajistit jedině, pokud mají kočičky přístup na zabezpečené terasy, výběhy a voliéry.

Práce na venkovním výběhu

Terasy, výběhy a voliéry jsou pro kočky něčím ohromným, tak jako pro nás dvounožce například dovolená v Karibiku. Ano, kočičky tráví na terase hromady času, v noci koukají do ztracena a poslouchají cvrkot a vzdálené i blízké frekvence či zvuky, které my lidé nedokážeme uchem zaznamenat. Přes den se pak kočičky na terase sluní, odpočívají, placatí, rozvalují a polehávají. Taková terasa je zajímavá za slunce i deště a ve dne i v noci. Jediné roční období, kdy mají kočičky utrum a na terasu zákaz vstupu, jsou zimní měsíce, protože kočičkám nesvědčí přechod z tepla do zimy.

Minulý rok jsme učinili v zimních měsících přísná opatření, znepřístupnili jsme kočičí dvířka, aby nedocházelo k nechtěným onemocněním v podobě zánětů močových měchýřů či podobných zdravotních obtíží. No schválně, vysvětlete své kočičce, že nesmí sedět na studené zemi, když hlavní atrakcí dne je bílá sněhová čepice a padající vločky k tomu. To zajisté kočičce nevysvětlíte, a tak je koledování si o zdravotní potíže jasnou zprávou. V některých situacích prostě musíte kočičkám ukázat, i přes veškerou jejich nevoli, kdo je tady pánem.

Nejen my sami sebe kolikrát udivujeme, ale také naši známí nás velmi udivují a mnohdy i velmi překvapují. Naposledy jsme žasli nad e-mailem s fotografiemi rostoucí nápadité voliéry naší kamarádky Markéty. Markéta je tělem i duší motorkářka a potápěčka, ale také panička dvou našich kočiček a jedné bonusové, která celou kočičí dráhu v této rodině odstartovala.

Voliéra kamarádky Markéty

Za pomocí svého muže se Markéta snaží vybudovat velmi zajímavou, vtipnou a atraktivní voliéru. Fotografie s rostoucí voliérou nám rozjasnily tváře. Nechápali jsme a nevěřili zároveň, jak vtipně a vynalézavě byla stavba voliéry pojata. Od počítače jsem volala: „Michale, pojď se rychle podívat“ a Michal odvětil: „ty jo, to je fakt dost dobrý“. Nutno podotknout, že se máme co učit, proto nenecháme nic náhodě a budeme se snažit Markétu a jejího muže trumfnout další velkolepou stavbou.

No a příště třeba o tom, jak kulišácky vyrobit průchozí chodbičky, závěsné koše, koule, pelechy, houpačky, hopsací dráhy, odrazové můstky, skrýše pro hru NA BABU, a teď pozor „bazénky či vodní plošky na pití“. To vše pro kočičky, aby se u vás cítily co nejlépe. Například u nás ve Vrbičanech takový kočičí děcák a důchoďák zároveň není žádná legrace, proto je dobré stále něco vymýšlet, aby s námi byly kočičky věru spokojené, protože taková uražená kočičí dušička není nic moc, o tom víme všichni své.

Neradi bychom se totiž dožili toho, že si kočičky sbalí fidlátka, zamávají nám a odstěhují se zpět k popelnicím, na meze a stráně, periférie sídlišť, do chatových a zahrádkářských osad, a to jen proto, že se o ně nedokážeme pořádně postarat. Z těchto důvodů je velmi důležité být stále ve střehu a vymýšlet nové a vtipné nápady pro kočičí blahobyt, ukázat kočičkám, že jsme tady pro ně a záleží nám na nich.

A nemyslete si, ještě jsme neskončili, na další díl o kočičích terasách, výbězích a voliérách do budoucna také přijde řada, to až zase nějakou vylepšíme či vybudujeme. Takže vzhůru do toho a půl je hotovo. Ukažte, že se také ničeho nebojíte a umíte za vše pořádně vzít.

Kristýna Kacálková

O.S. Srdcem pro kočky

www.kocky-utulek.cz

www.srdcemprokocky.cz

e-mail: info@kocky-utulek.cz

e-mail 2.: kristyna.kacalkova@seznam.cz

mob. 777 757 445

20. 10. 2006 9.00
Tak nevim. Holka je zmatená jak lesní včela. Pusu čumákovku mi dala na ucho. Do misky na vodu dala granule. Do misky na granule dala vodu. Řekla, že bude pryč dlouho. Že jede daleko. Že přiveze překvapení. Že budeme koukat. Nechci vidět, co zas vymyslela.

13.30
Nuda. Hroch se zakrtkoval do pelechu. Funí. Mlaská ze spaní. Budu se muset zabavit sám. Možná naučím myš Evelínu taky krtkovat.

15.40
Krtek Evelína je v květníku. Trochu země a celá dracena není v květníku.

17.45
A kruci. Holka už je tady. Slyším jí v předsíni. Krtek Evelína pořád v květníku. Dracena je pod sedačkou. Tam si jí holka určitě nevšimne. Jdu jí říct, že v tom květníku nikdy žádná kytka nebyla, tak ať nedělá zbytečný vlny.

Tsunamissy

17.47
Tsunami. Holka přivezla tsunami. Vyskočilo to z přepravky. Naježilo se to. Zasyčelo to na mne. Vrhlo se to na misku. MOJE kapsička v tom zmizela dřív, než holka stihla říct, že tohle je naše nová kamarádka. Že bude bydlet s námi. Že je to kočičí slečna a jmenuje se Missy. Prý je to bengálka.
Jsem zhrzen. Slovníky lžou. Pod pojmem bengál nepsali nic o malým, poskakujícím, drzým tsunami, které má sem tam tečku a syčí jak papiňák.

18.30
Čekám na jednotky humanitární pomoci. Signály S. O. S. a MAYDAY už jsem vyslal. Holka řekla, že nemám propadat panice. Že si to tady musí Missynka prohlédnout. Jo. Zatím si prohlídla můj ocas. Ještě jednou mi po něm skočí, tak jí spočítám tečky.

18.47
Má přesně 22 teček.

19.10
Malér. Holka našla květník. V květníku myš Evelínu. Pak našla dracenu. Pak hledala nějakého blba, který by zasloužil pár na zadek. Nechtěl jsem jí v tom hledání překážet, tak jsem se radši uklidil na skříň v kočičárně.

21. 10. 2006
Tsunami je oprsklý jak nádražní vrabec. V noci se nacpalo ke mně na polštář. Pořád se vrtělo a okopávalo mne. Je to sotva vidět, ale na zadní nohy by to mělo mít zbrojní pas.

22. 10. 2006. 10.30
Protestuju. Tsunami mi zabavilo myš Evelínu. Už hodinu s ní hraje fotbal. Nemůžu se na to dívat. Jdu hrát taky.

11.00
Stav zápasu nerozhodně. Stav holky taky nerozhodně. Prý až doklidí ty střepy, vysypaný květník a narovná knížky zpátky do regálu, tak prý se rozhodne, jestli nás zmydlí hned, nebo ještě chvíli počká. Pche. Pro jistotu jsme se s tsunami a myší Evelínou zdekovali na hráčskou lavici na skříni v kočičárně. Až dozadu. Tam holka nedosáhne.

Missy sluníčková

23. 10. 2006
Hrochovi konečně došlo, že tady je bengálské tsunami. Očuchal ho, zkusil ho ochutnat, vyplivl chlupy a šel si tsunamí facku léčit jídlem. Myslím, že tady bude ještě hodně veselo.

Mňautobiografie pana Profesora (14) – Globalizace

1. 11. 2006

Nejsem vrba!! Jsem kocour. Teda… no…ale jo. Pořád jsem kocour. Tak nevim, proč se mi tsunami pořád svěřuje. Nacpe se mi do pelechu a diskutuje. Prý je nadšené, co tu má místa. Prý tam, co bydlelo předtím, bylo v kleci. S mámou a dalšími tsunami. Je okouzlené, že tady může úplně všude. Prý nevíme, co máme. Pche. Vím dobře, co mám. Prokopnutou ledvinu, modřiny na zádech a přidupnutej ocas.

Tsunami musí být křížené s klokanem. Ten prý může úderem zadních nohou i zabít. Jdu říct holce, ať naučí tsunami spát jinde než se mnou. Nerad bych usnul navěky. Tsunami se strašně vrtí a neumí koordinovat zadní úderníky se zbytkem těla.

2. 11. 2006

Jau. To bylo do jater. Jsem svinutej. Nemůžu psát.

4. 11. 2006.

Tsunami objevilo, že máme terasu. Vlítlo na ní s rozběhem. Nevšimlo si, že zrovna napadl sníh. Klouzal. Tsunami jelo jak namydlenej blesk. Holka se smála, že máme najednou sněžnou bengálku. No. Záleží na úhlu pohledu. Já viděl rozplesklý, urousaný, sněhem obalený pískle.

Piškot - Jsem soustředěnej kocour

 

6. 11. 2006 13.45

Tsunami trénuje skok do dálky. Odmítl jsem mu dělat doskočiště. Nejsem žádná matrace. Půjdu se zabývat něčím ušlechtilejším.

14.20

Jsem na skříni v kočičárně. Cítím se zneuznán. Nepochopen. Naštěstí se zatím nemusím cítit ohrožen. Než holka ten toaletní papír rozcupovaný na prvočástice posbírá a vytře šampon, který spadl tak nějak skoro sám od sebe, tak vychladne. Doufám, že pak můj vědecký výzkum na téma „Kolik kousků lze vyrobit z jedné role“ ocení.

15.30

Neocenila. Můj výraz také neocenila. Prý na ni nemám zkoušet oči andělského neviňátka. Prý mám okamžitě slézt dolů. Poradil jsem jí, ať jde ona nahoru. Teď špicuju uši. Šla pro štafle?

8. 11. 2006 21.30

Jsem kocour! Nejsem řepa! Odmítám být nadále okopáván. Uchýlil jsem se před tsunami na skříně v pokoji. Nejsem už nejmladší. Potřebuji nerušený spánek. Na skříň se za mnou tsunami nevyškrabe.

22.30

Tsunami vztekle vřeští. Stojí u skříně. Hlavu vyvrácenou. Chce také nahoru. Dělám, že tu nejsem. Tsunami vztekle povyskakuje. Pokaždé žuchne dolů. Podlaha je dřevěná. Duní. Nocí se ozývá vřískot a dunivé rány.

22.45

Tady by v tom rachotu neusnula ani Růženka. Šípková. Tady bude konečně ticho! Tady se bude spát. To neříkám já. To řekla holka, když odnášela tsunami do pelechu. Hurá. Konečně se vyspím, aniž by mi někdo kopnutím vyměnil slinivku za ledvinu.

23.15

Poprvé. Vřískot. Rána.

23.17

Podruhé. Vřískot. Rána. Vřískot. Asi dopadla tvrdě.

Silná trojka

 

23.20

Potřetí. Vřískot. Rána.

23.23

Počtvrté. Vřískot. Rána.

23.28

Popáté. Vřískot. Rána. Rána. Aha. Pokus o dvojskok.

23.33

Pošesté. Holka se zvedla a rozespale odchytla tsunami. Řekla, že tady bude klid. Že má tsunami zajet do pelechu. Že ještě jednou zkusí vyskočit na skříň a s rámusem spadne, tak ji přeškubne vejpůl. Blbý nápad. Budou tu skákat dvě tsunami.

23.40 – 00.30

Posedmé. Poosmé. Podeváté. Podesáté. Pojedenácté. Podvanácté.

00.46

Potřinácté. Holka se vypotácela z postele. Rozespale odlapla tsunami a… Dala ho nahoru na skříň! Prý se potřebuje vyspat. Já asi ne, že jo. Zrádkyně!!

00.47

Tsunami se nacpalo těsně ke mně.

00.49

JAU!! Teda! Přímo… tam. Poprvé děkuji osudu, že já a kuličky jsme byli odděleni. Nebýt, tak jsem teď byl rozplácnutej na stropě.

Piškot Pišutka v. t.

Přijďte si pro kočičku do expozice útulku O. S. na ochranu zvířat Podbrdsko při tradiční dvoudenní Mezinárodní výstavě koček pořádané Sdružením chovatelů koček v České republice – ZO Praha 4/17, kde právě kromě ušlechtilých koček můžete najít domácího kamaráda zachráněného v některém ze zúčastněných útulků.

KDE? v Tenisové hale TK Sparta Praha, Stromovka,

Za Císařským mlýnem 2/1115, Praha 7

www.czecot.cz/sport/3233_sport-park-stromovka-praha

KDY? sobota 31. 7. 2010 a neděle 1. 8. 2010

vždy od 10 do 17 hodin

KUDY? AUTEM směrem od Výstaviště a hotelu Expo

MHD z metra Hradčanská autobusem 131 do zastávky Nádraží

Bubeneč, potom pěšky do Stromovky cca 10 minut chůze

Pěšky od Výstaviště přes Stromovku

Od ZOO přes pěší lávku přes Vltavu

Vstupné 50 Kč, děti 6 -15 let, studenti a důchodci platí zlevněné vstupné 15 Kč.

Opuštěným kočičkám můžete pomoci najít nový domov, nebo přispět krmením či finančním dárkem. Přijďte si užít den ve znamení koček :)

Těšíme se na Vaši návštěvu !

www.podbrdsko.kocky-online.cz

Ahoj teto Hanko a Dášo, ahoj všechny moje tety a strejdové na Zvířetníku! Tak jsem tu zas. Už potřetí. Uprosila jsem maminku, že bude při mém dalším měsíčním bilancování dělat zapisovatelku, i když si to za ten minulej měsíc vůbec nezasloužím. Jak já zlobila, to si neumíte představit. A přitom jsem to myslela dobře.

Začalo to tím, že jsem při lovení mouchy, co se k nám někudy vloudila, porazila lampičku a roztrhla záclonu a počochnila žaluzie. To mi maminka odpustila, dokonce mi šla mouchu chytit, ale když jsem druhej den chtěla zkoumat, co je za knížkami v knihovně a pár jsem jich z té police vydrápala, to už mi odpustit nechtěla. A to mi ta jedna knížka skřípla packu a bolelo to.

Potom jsem dělala přehlídku všech svejch hraček. Vyrovnala jsem na koberec všechny myši, kuličky, golfový míčky a střapce, rolničky v kouličkách a kindervajce. Maminka se smekla po červenočerným golfáči a přistála mezi myšima na koberci. Nevíte někdo, co to je „kurvajauvajs“? Pitina zírala a říkala mi, že jestli tohle nechají Pořádníčkové jen tak, že mi dá ten modrej hopík, co v něm plavou žraloci, kterej jí moooooc závidím.

Kochala jsem se hračkami a válela se mezi nimi, vyhazovala míčky do vzduchu a střílela vejce do branky, co nám maminka udělala ze staré krabice. Maminka se odbelhala do koupelny, a když jsem se šla za ní podívat, co tam dělá, tak jsem zjistila, že se natírá skořicovým olejem a rychle jsem vycouvala. To vám byl puch! No hroznej. A v noci jsem spala v košíku, skořice mi nevoní. Ani nevím, kdy ti parchanti mrňavý, zlodějský přišli a ukradli mi hračky.

Zbyl mi jen jeden golfáč, kterej za nohou od gauče nenašli a jedna malá umrněná chrastící myš. Všechno mi vzali. I zlatou-oranžovou rybku na gumě. Jsem chudák! Pitina mi hračky půjčit nechce a ať jsem prolejzala svoje schovky, jak jsem chtěla, nikde nic nebylo. Všechno našli… Pořádníčkové vošklivý. Dostat je do pacek, já bych jim to vysvětlila… Pitina říkala, že když budu hodná, že mi je postupně vrátí, ale že to trvá. Odkud to jen může vědět? Když to neví ani maminka.

Tati se mě ptal, jak se mi čutá s tou zelenou kuličkou a já plakala, aby věděl, že ji nemám. Podíval se do mého prázdného košíčku a zvedl si mě na klín. Drbal mě pod bradičkou a říkal mi: „To nic Norče-morče, oni ti to skřítkové vrátí.“ A maminka se na něj tak škodolibě, skoro po kočkovsku ušklíbla a řekla mu, že o tom silně pochybuje. Tak vám nevím.

Tati mi pak udělal ze špagátku a z novin bábrle a hrál si se mnou. Pitina si s tatim moc nehraje, jen se spolu perou. To vám je krása na ně koukat. Pitina útočí na nastavenou ruku nebo s rozběhem skáče na tatiho nohu. Pak se zaklesne a zadníma nohama kope skoro jako kůň, jenže dopředu. Tati se jí snaží za ty nohy chytit nebo jí dát helmičku a to se Pitina nádherně rozprská a syčí jako naštvaná zmije.

Pak ji tati položí na záda a lechtá ji, Pitina vříská, ale drží… nejdřív jsem se bála, že ji to bolí, ale tati je opatrnej… když se Pitina rozhodne, že je čas na pauzu, tak vyhlásí tajm a jde se svalit do branky. Tam si odpočine a znova zaútočí. Tati jí říkává, že na praní je jí dobrej, ale aby se s ním mazlila, to ne… Pitina se mazlí jen s maminkou. To já občas i s tatim, ale s maminkou víc, ona mě tak nádherně hladí pod bradičkou…

No, a protože ten smolovatej měsíc ještě neuplynul, tak se mi podařilo vyhrabat kočičí trávu z květníku a nešlo to zamaskovat a když jsem se jí přecpala, tak se mi neudělalo dobře a když jsem chtěla k mamince, tak jsem cestou znečistila koberec, jeden její sandál a ještě mi zbylo na křeslo. To bylo ten samej den, co jsme s Pitinou společnejma silama sundaly vršek z pekáčku, ve kterém bylo pečený masíčko, a nějaký kousky jsme si odnesly.

Jenže nějaký zůstaly ležet na linu v kuchyni a v předsíni na tkaném koberečku a pod gaučem je maminka taky našla. A pak zjistila, že Pitina vylovila z knedlíčkový polívky knedlíčky (já do hrnce nedošáhnu), tak tu vodu, co zbyla, převařila a dala do toho tatimu nudle. Povídala, že nějak tu imunitu člověk posilovat musí. A tatimu nudlovka moc chutnala. Ten den jsme nedostaly tuňákový žužu. Asi se z toho stává nějaký pravidlo, dostáváme ho čím dál míň.

Ovšem vrchol byl, když jsem jí jednou ráno ve čtyři hodiny vzbudila, protože se mi nechtělo spát a Pitina si nechtěla hrát… já vím, že vstává v pět-pět, ale když já si jí před odchodem do práce chtěla užít. Když se mi jí po notně dlouhé chvilce podařilo probrat tak, že otevřela jedno oko a položila mi otázku: „Norino, ty vopice plesnivá! Víš kolik je hodin?“ Já to věděla, ale maminka byla překvapená, že jsou ty čtyři. A protože už by neusnula – šlapala jsem po ní a lechtala ji v obličeji hmatovýma fouskama, tak se protáhla a vstala.

Chvilku jsme si hrály a ona pak šla pro konvičku, že zaleje kviťule na balkoně. Chtěly jsme toho s Pitinou využít, že tam vklouzneme za ní, ale nepodařilo se nám to. Tak jsem vylezla na okno a chtěla si packou tu kliku odstrčit a ona se pohnula, jenže nějak divně. Maminka zalejvala a já plakala na okně, že za ní nemůžu.

Dveře nešly otevřít a v okně je mříž. Pitina říká,vže je to síť, ale stejně by to tam tudy nešlo, protože okno bylo jen na sklápěčku. Ale maminka dozalejvala a vracela se, tak jsem zajásala, že si zase budeme hrát. Přešlapovala jsem na parapetu, kousek od kliky dveří a čekala, abych ji mohla přepadnout. Jenže maminka strčila do dveří a ono nic. Neotevřely se. Zkusila to znovu, silněji a ono zas nic. Bylo to k pláči, vzteku i smíchu.

Přes to okno mi maminka slibovala něco jako očistec, pak ještě, že dostanu přes kejty (řekla doslova na prdel) a chtěla po mně, abych tu kliku zase pošoupla zpátky, ale já zapomněla jak. Tak jsem na ni zoufale koukala a poplakávala. Pitina přebíhala po parapetu jak tygr v kleci a protože mě musela překračovat, tak mi dala herdu mezi lopatky a já utekla pod gauč. Jak já se tam třásla strachy, že se maminka nedostane k nám a zůstane tam navždy.

Maminka se na balkoně třásla taky, ale vzteky. Možná proto, že měla na sobě jen spací triko, pod ním nic a jedinej inštrument byla plastová konvička, ale už bez vody. Nikde nikdo nebyl. Tati byl odjetej v práci, Pitina taky tu kliku nedokázala zmačknout, móbil měla maminka v ložnici na stolku. Pak začala taky chodit sem tam, tak jsem se ukryla za nohu od gauče, aby na mě raději neviděla. Pitina mi pak vypravovala, jak se maminka vykašlala na svoji dobrou pověst a holej zadek. Vylezla na parapet a zjišťovala, kudy se sklápěčkou protáhnout domů.

No, podle mne by tohle nezvládl ani Harry Houdini. A taky jo. Po nějaké chvíli to vzdala. V ložnici zvonil móbil, co je nastavenej na buzení. Hraje Mrtvou nevěstu z depresivní pohádky od Tima Burtona. Maminka si ji občas pouští, my s Pitinou nevíme, co se jí na tom líbí. I ten Johny Deep, je tam dřevěnej. Za chvíli začnou chodit lidi do práce, tak jí snad někdo pomůže. Jenže to zvonění maminku vyšpičkovalo k většímu výkonu.

Slyšely jsme ji, jak si probírá polohlasně, co dělat. Tak okno rozbíjet ne, to je moc drahý, zámečníka Fikejse taky ne, ve dveřích je neodvrtatelná vložka a jsou bezpečnostní, klíč je ve dveřích, takže to taky nepůjde. A pak se občas ozvalo: Norinotydostaneš! Jenpočkejtyboženobuditelko! Pak ji napadlo vysadit mříž-síť. Mám šikovnou maminku, povedlo se jí to na první pokus. Pak znova vylezla na parapet a ukazovala všem svůj holej zadek, ale jen chvilku, než si stáhla to spací triko a zkoušela dosáhnout na kliku u okna vedle toho sklápěčkovýho. Chybělo pár centimetrů a maminka vypadala, že si klidně i zlomí ruku, ale nešlo to.

Najednou spadla z toho parapetu, Pitina sice říkala, že slezla, ale pozadu? A vrátila se s takovou zlomenou násadou z mopu, co ji měla jako podpěru pro rajčata a zase vylezla na parapet. Pak prostrčila tu násadu sklápěčkou, chvíli šátrala a zachytila kliku od balkonu do takovýho očka, jenže klika se ani nehla, maminka se tvářila naštvaně i zoufale, řekla mi: Nečum! A pak se na tom uzoučkým parapetu otočila a zkusila chytit do očka kliku u druhého okna. Povedlo se jí to a klikou i pohnula, pak ještě a okno se otevřelo.

Maminka vlezla dovnitř a zapomněla, že máme u radiátoru před oknem žehlicí prkno, na kterým se s Pitinou povalujeme a zíráme z oken, kde se co šustne. Na poslední chvíli se ho snažila překročit a nebýt to maminka, tak se směju ještě teď. Starý grotesky hadr. Jen piáno u toho nehrálo. Napřed spadla maminka, na ní prkno, prkno škrtlo o televízi, ta vydržela, ale spadla váza s dlouhou trávou a makovicema. Maminka se vyplazila zpod toho prkna a já nabrala dráhu do koupelny pod vanu – jeden nikdy neví. Pitina na ni koukala a přišla mi říct, že je maminka zraněná.

Nemůže prý vstát a plazí se jak myš s přeraženou páteří. Pak jsme slyšely, jak maminka telefonuje. Volala doktora. Ten za chvíli přijel, smál se a dal mamince do zad pigáro. Dostala prášky proti bolesti a klid na lůžku. To bylo od doktora hezký, alespoň mě nemohla zmlátit. Ležela 3 dny, jako lazar. Někdy bolestí i brečela. Prej houser, ale kde ho má, to už doktor neřekl. Prolezly jsme s Pitinou všechno a nenašly jsme ho. Když jí diktuju, po očku se na ni dívám, jestli mne náhodou neseřeže dodatečně…

Od té doby, co dokázala, že si umí poradit a že je fakt technik, pořád přemýšlí, jak ty okna líp zabezpečit. Prej dá na balkon síť, velkou, přes celej balkon. Asi jí to prkno vzalo i po hlavě… Ale to nic, mám ji i tak moc ráda, teď, když ji ty záda už tolik nebolej, si k ní vždycky lehnu a brumlám jí. Aby mi to všechno odpustila. Říká mi: Ty moje Brumlice a když mě hladí pod krčkem, tak se občas jakoby zamyslí….

Tak všem Zvířetníkům zdar!

v.p. Norinka

PS: a už je červenec a hračky mi ještě ti malí šmejdi nevrátili. Pitina říkala, že mají možná dovolenou…

Protože kdo si hraje, učí se. Hra je totiž především jedním z rituálů, ve které se proměňuje skutečný boj nebo lov, a při nichž je nezbytná agrese usměrňována tak, aby lítému nepříteli ani kořisti nešlo o život. Nesmí jít, vždyť často jste se svým „ritualizovaným“ protivníkem vyrostli v jednom pelechu!

Jenže ještě dřív, než budete moci rodný pelech opustit, potřebujete se naučit všem dovednostem, které budete jako dospělá šelma potřebovat. No dobře, tedy alespoň většině z nich. A tak se máminy uši a tlapy, jakož i vlastní sourozenci mění ve sportovní náčiní. Zdá se vám, že slovo sport patří výhradně do lidského slovníku, a že sportovní zápolení vzniklo vůbec z nějaké lidské rozmařilosti poté, co pračlověk Janeček zdokonalil svůj způsob života a domohl se přepychu zvaného „volný čas“?

Omyl. V říši živočišné i v říši člověčí je to vždycky a stále totéž: rituál připravující mláďata na lov a boj. Způsob, jak užitečným způsobem usměrnit nevyčerpatelnou energii mladých jedinců, lhostejno jakého druhu. Jak ritualizovat agresi, o které jsme už zjistili, že je od života neoddělitelná, že je pro něj přirozená a potřebná, ale také schopná ve své neřízené podobě život ohrozit. A především – způsob, jak se učit.

Každý, i ten nejjednodušší živočich, se učit potřebuje. Dokonce i švábi, pavouci a kroužkovci jsou na své úrovni vývoje schopni učení. Musí být, protože pouze vrozené schopnosti pro přežití nestačí. Okolní prostředí se totiž náhodným způsobem proměňuje – živočich se setkává s různými druhy povrchu, překážkami, nebezpečím. Aby tyto změny překonal a přežil, musí se učit zdolávat překážky, přizpůsobovat se okolnostem, rozeznávat nebezpečí a unikat před ním. Učením se dá dosáhnout, že mu tato činnost půjde snáze, dokonaleji nebo rychleji, a že bude ve svém prostředí úspěšný. Obecně se dá říci, že čím je živočišný druh vývojově výše postavený, tím větší úlohu v jeho existenci učení hraje.

Célina

U všech, i těch nejjednodušších organismů schopných učení nalezneme učení nutné (obligatorní), do kterého jsou zahrnuty dovednosti jednoznačně nezbytné pro přežití: lov kořisti, únik před nebezpečím, obrana. Je to nejjednodušší typ „vzdělávání“ a rozhodující roli zde hraje opakovaná – i negativní – zkušenost. Hra v něm obvykle zastoupena není, zato riziko neúspěchu je vysoké: co když ten hmyz, který jste právě pozřeli, je víc jedovatý, než dokážete snést? Už na této úrovni živočišného poznání musí tedy existovat mechanismus, který by zmíněné riziko poznávací metody „pokus-omyl“ určitým způsobem omezoval (i jinak než marnotratnou nadprodukcí potomstva), a dovoloval základní předání nejdůležitějších zkušeností dospělého – většinou matky – další generaci. A tento mechanismus musí být účinný v co nejranějším věku živočicha. Dostáváme se k pojmu imprinting (otisk, vtištění).

Jedná se v podstatě o velice rychlý typ učení, při kterém si živočich (mládě) jasně a neměnně vtiskne do paměti určité objekty (matku, sourozence, ale i nebezpečné předměty, organismy a místa) podle určitých velmi jednoduchých znaků, bez nutnosti cvičení nebo zkušeností. Poznatky v tomto období neprocházejí žádnou analýzou, jsou automaticky přijímány – otiskovány do vědomí živočicha.

Vedle určitých, pro život příslušného jedince nezbytných úkonů se tak mohou předávat i vzorce chování, povědomí o sexuálním partnerovi, ale i potravní návyky, třebaže ty poněkud méně. Období, kdy je mládě takového způsobu poznání schopné, je omezeno na poměrně krátkou senzitivní periodu po narození a to, s čím se mládě v tomto mimořádně významném období setká, nelze později ani změnit, ani doplnit.

Úlohu imprintingu přebírají jiné způsoby učení, obvykle mnohem pracnější a vyžadující opakovanou zkušenost, analýzu poznatků a cvik. Pokud v průběhu senzitivní periody jedinci poskytneme podněty zkreslené (např. mladý jeřáb si „vtiskne“ jako svého rodiče člověka, který ho odchoval), změníme do budoucna jeho chování a musíme si toho být vědomi. Jestliže se mladý jedinec ocitne v prostředí bez odpovídajících podnětů (je izolován), vede to zpravidla k poruchám chování a snížení celkové aktivity – takový živočich pak prakticky není schopen mimo svůj izolovaný svět úspěšně přežít.

Předpokladem ke hře je dobrý zdravotní stav živočicha, proto u zvířat v zajetí, o jejichž bezpečí a stravu je postaráno, pozorujeme hru častěji než u divokých zvířat. Zvířata v zajetí však naopak mohou trpět nedostatkem podnětů daleko víc než jejich divocí příbuzní, u zvířat domestikovaných jsou podmínky pro zachování rituálů ještě složitější. Přesto se ritualizované chování i u nich udržuje a je rozhodně třeba věnovat pozornost i kočičímu „duševnímu zdraví“, možnosti hrát si a procházet si svými rituály.

U zvířat v zajetí (např. v ZOO) je právě tato část péče jednou z nejkomplikovanějších, protože vyžaduje perfektní znalost etologie daného druhu – základní zákonitosti etologie jsou z praktického pohledu chovatele poněkud obecné a každý druh živočicha (někdy i populace téhož druhu pocházející z různých podmínek) je svým způsobem chování v něčem jedinečný. Pokud mu však chovatelé nevytvoří podmínky přesně „na míru“, pravděpodobně sice neuhyne, ale přestane se rozmnožovat, bude se chovat nepřirozeně a celkově bude jeho existence nekvalitní. Také proto je narození každého mláděte v prostředí ZOO takovou událostí – vystavuje zároveň výborné vysvědčení i chovatelům.

Dejme tomu, že v našem případě mladý živočich dostal v choulostivé senzitivní periodě všechny podněty, které potřeboval a jsou u jeho druhu obvyklé. Opravdu už je „hotový“ a jednou provždy neměnný? Rozhodně ne. Jeho další úspěšný rozvoj však bude od této chvíle záviset na výběrovém (fakultativním) učení, které je podstatně složitější, vyžaduje opakovanou zkušenost, cvik – a jednou z jeho důležitých součástí je právě hra.

Koťata "Stavbaříci"

Nejlépe je hra definovatelná u mláďat – obvykle se popisuje jako soubor projevů chování bez vážného obsahu, kde se různé prvky chování libovolně mísí. Při hře mládě například nejprve loví šišku jako kořist, potom se prakticky bez varování změní v lovenou kořist sourozenec a někdy ještě dřív, než dojde k „ulovení“ této nové kořisti, role se obracejí a z lovce se stává lovený. Za nejvyšší stupeň hry jsou považovány hry s předměty, užívání hraček. V tom jsou kočky opravdovými mistry, dovedou v hračku proměnit prakticky cokoliv, někdy k nelibosti nás dvounožců.

Vznikají tak úžasné hromady rozcupovaných papírů (z nichž některé mohou být zárodkem disertační práce nebo nezaplacenou fakturou), mnohabarevná klubíčka (původně přece byla každá barva zvlášť a měl z toho vzniknout norský svetr pro hlavu rodiny – jak fádní!), moderní designové závěsy (každá kočka přece ví, že dlouhé provázkovité záclony připomínající tropický liják jsou právě nesmírně IN) a podobně. Kočičák také málokdy pohrdne zajímavým, rychle se pohybujícím předmětem, protože právě rychlý pohyb má z časné fáze učení vtištěn jako charakteristiku budoucí kořisti.

Výběrové učení je z lidského pohledu pomalejší, lze ho však postupně rozvíjet a zdokonalovat prakticky po celý život jedince. Čas přestal být rizikovým faktorem – v základní orientaci, rozhodující o přežití, pomohl živočichovi rychlý, ale jednoduchý imprinting. A kdesi na konci senzitivní periody začíná fungovat další důležitá vlastnost. Je to paměť.

Většinu poznatků by jedinec nedokázal využít bez schopnosti zaznamenat poznatek, správně ho zařadit (utřídit) a také uložit k dalšímu použití. Základními druhy paměti jsou proto paměť krátkodobá, která má zřejmě podobu elektrických vzruchů vedených v nervové soustavě, a slouží k onomu přijetí a prvnímu uspořádání dílčích poznatků, a paměť dlouhodobá. Ta je prokazatelně záležitostí spíše biochemickou a umožňuje ukládání a porovnávání dat v širším kontextu a v delším časovém úseku.

Samozřejmě existují i jiné způsoby třídění jevu, který nazýváme pamětí. Nejčastěji se asi setkáváme s pamětí smyslovou: jistě máte mezi známými někoho, kdo si při učení mnohobarevně podtrhával text a přesně si pamatoval, že daná informace (kterou si třeba vybavoval jen nejasně a chybně) se nachází na stránce vlevo dole… Ten člověk je zřejmě nadán vizuální pamětí.

Dáša (Terra-san) má vynikající paměť sluchovou – dlouho jsem se kdysi divil, proč chodí i na naprosto nezáživné přednášky, na nichž příslušný docent četl slovo od slova věty ze svých vlastních skript. Pochopil jsem, když mi jednou téměř doslova zopakovala kratší mluvený projev. Čtoucí docent jí samotné ušetřil to mnohdy nudné a únavné první čtení…

Velmi krátká paměť, kterou používáme při rozhodování, zda si danou věc vůbec chceme pamatovat, bývá nazývána epizodickou, často opakované děje a jejich vzájemné souvislosti udržuje paměť významová. Pro hru – a samozřejmě i pro tu nejpropracovanější ze všech živočišných her, tedy pro lidské sportování – je velmi důležitá paměť motorická, pohybová. Ta umožňuje naučit se i velmi složitý pohyb a opakovat ho, aniž bychom museli přemýšlet nad každou svalovou akcí. Viděli jste někdy například skokana do výšky, jak se „teoreticky“ připravuje na svůj pokus? Jak se všelijak vrtí a „odráží“, aby si v duchu zopakoval všechny pohyby, které bude muset provést nad laťkou?

Přesně stejná paměť umožňuje zvířatům bezpečný pohyb ve složitém terénu nebo ve výškách. A musí se procvičovat. Jak? Nejlépe samozřejmě v odpovídajícím prostředí, tedy v terénu. U domácích koček poněkud problém. Jenže kočky prostě svou pohyblivost cvičit musejí – a tak sportují na našem nábytku, šplhají po záclonách a přeskakují z police na polici. Z hlediska nás lidí nemožné chování. Jenže, přiznejme si to – nemožní býváme často spíš my, lidé.

Domácímu vladaři rodu Felis prostě musíme tuhle činnost umožnit, jinak si pomůže výše popsaným způsobem. Pořiďte svému kočkourovi strom! Je poměrně lhostejné, jak upravený, jak vysoký a jak rozsochatý. Jeho svislé části – alespoň některé – by měly být vhodné k protahování drápků, a tedy nejlépe omotané provazem z přírodního materiálu (sisal, kokos), a tak vysoké, aby se na nich kočkour mohl dobře natáhnout do výšky. Kupodivu i u peršanů s krátkým tělem to bývá lehce pod metr kmene, jste-li hrdým majordomem mainského mývalího krasavce výstavních rozměrů, nevystačíte si ani s metrem a půl…

Rozšířená představa, že kočky si protahováním drápky brousí, není tak úplně přesná. Co doopravdy dělají pochopíte, když si po čase prohlédnete povrch takového stromu: najdete zachycené zbytky kočičích drápků, které kočky vlastně „svlékají“ a odhalují novější, nade vší pochybnost ostrou a špičatou vrstvu drápu… Sílu šplhacího kmene můžete přizpůsobit velikosti vašeho kočičáka, ale ze zkušenosti nedoporučuji jako základ nic slabšího než asi 10 cm v průměru. Rozumí se samo sebou, že takový kmen musí být stabilní, nejlépe přichycený některou svou částí ke stěně nebo rozepřený mezi podlahu a strop.

Podobnou službu ovšem prokáže i zařízení kmeni nikterak nepodobné, ale kočičím potřebám přizpůsobené. Například různě poskládané úkryty a prolézačky geometrických tvarů a netradičních barev (viděl jsem kdysi jednu úžasně zabudovanou pod schodištěm), lávky a police navazující na sebe v různých výškách stěn, zárubně přeměněné ve škrabadla a podobně. Moderní, takřka designové pojetí není vyloučeno… Chce to jen na chvíli vlézt do kočičí kůže a rozhlédnout se – každý člen domácnosti, a tedy i váš kočkour, by měl mít nějaké zařízení, které je jen jeho a pro něj. Stoupá tak pravděpodobnost, že nechá na pokoji to, co je pro změnu „vaše“.

Hra je také rituálem budoucího kocouřího lovu. Kočky samozřejmě milují hru s „kořistí“, a největší zájem mívají o kořist, která není tak snadno k ulovení. Proto se velké oblibě chlupatců těší všelijaké zavěšené míčky a koule, s chlupy nebo bez, hlučné i zcela němé. Při jejich zavěšování je třeba zvážit umístění, a také délku provázku, za který budou viset – u příliš dlouhých nebo příliš do volného prostoru visících hraček existuje nebezpečí, že se do nich kočka zamotá a způsobí si zranění.

Je ovšem pravda, že takové snadno „ulovitelné“ hračky brzy kočkoura omrzí, zatímco zlomyslná chlupatá koule na krátkém provázku, kterou může neustále vytahovat na místo, kde sedí (ať už je to židle nebo odpočívadlo kočičího stromu), a ona mu neustále uniká, vyvolává občas přímo kočičí extázi. A přitom si za nás s kocouřím Majestátem hraje gravitace. Tato fyzikální veličina je vůbec oblíbenou kočičí hračkou – většina chlupatců je doslova unesena, může-li pozorovat padající drobné předměty, papírky, kuličky, propisky a kancelářské sponky…

Pokud máme kočku, která tuhle hru provozuje především ve chvíli, kdy na sebe chce upozornit, a chce ji s námi sdílet, můžeme jí nabídnout třeba zmačkané (a voňavé) obaly od sáčkových čajů – je však třeba se připravit na to, že je budeme několik následujících minut zvedat a vracet na jejich původní místo, dokud kočkoura hra neomrzí a v souladu s nahodilým charakterem hry jako takové nevymyslí pro naše zaměstnání něco jiného. Je to v každém případě lepší než rozmaru malé šelmy nevyhovět a pak trnout, kolik během takové hry „bez dozoru“ spolyká zapomenutých drobných předmětů.

Prakticky každá hra získá nový a někdy dost nečekaný rozměr, když se přenese do jiných podmínek (například do vzduchu), nebo se přidá nějaký nový podnět. Může za to jev zvaný sumarizace. Poměrně brzy totiž etologové zjistili, že úspěšnost nějakého „spouštěcího“ jevu, ať už pro hru, agresi nebo jiný životní projev živočicha lze posílit, přidáme-li nějaký další podnět působící stejným směrem. K vizuálnímu podnětu připojíme například zvukový – oblíbenému míčku připevníme šustivý ocásek z proužků celofánu nebo na plyšovou myš přišijeme rolničku.

Možná právě proto jsou u mnohých koček tak oblíbené pokojové fontánky nebo obecně tekoucí voda. Ačkoliv většinou nejsou příliš velcí vodomilové, tahle zábava vydrží velmi dlouho i kočkám, které jsou ochotné svého majordoma kvůli pouhému opláchnutí tlapek na místě rozcupovat. Tytéž choulostivé tlapky si dobrovolně zmáchají lovením tekoucího vodního praménku a vůbec jimi znechuceně nepotřásají.

Nakonec je ovšem třeba přiznat, že největší hodnotu mají pro kočku hry s partnerem – s příslušníkem vlastního druhu nebo s člověkem. U volně žijících zvířat hry se sourozenci poměrně rychle odeznívají s věkem, u zvířat domestikovaných se zachovávají podstatně déle. Je to tak, milí lidé: nejlepší hračkou pro kočku je zase kočka! Zvlášť pokud je přibližně stejného věku a temperamentu. A tak neváhejte, je-li to ve vašich možnostech, a dopřejte svému kočičákovi společnost příslušníka vlastního druhu.

Při správném výběru a vhodné seznamovací diplomacii nehrozí, že by vám vaši chlupatí vládcové přestali projevovat příchylnost a přízeň: věnovali vám svou náklonnost výměnou za tu vaši a kočičí duše je dost široká a její zákoutí dostatečně spletitá na to, abyste se tam vešli všichni, abyste se mohli potkávat a rozcházet, jak vám bude příjemné, abyste si ani vy, dospělí a důstojní občané, po boku koček nezapomněli hrát. Protože skoro stejně dobrou hračkou pro kočku jste vy! Kočka vám promine, že s ní nebudete šplhat po stromech a do toho tunelu, kterým se tak krásně probíhá, se taky nevejdete…

Upřímně řečeno – znáte něco úžasnějšího a více poučného než je pohled na staršího důstojného pána, který za sebou po podlaze vleče chlupatý míček na provázku a rozmlouvá se svou hrající si kočkou? Já ne. Snad jen téhož pána, který křižuje bytem po čtyřech, otírá si se svým kocourem nos o nos a vůbec dělá věci, které by nepřiznal živé duši. Protože ten pán sděluje svou činností celému potutelně se usmívajícímu vesmíru, že všechnu člověčí důstojnost, únavu a možná i smutek uplývajících let přesahuje ta bezvýhradná, uvolněná zaujatost hrou.

Protože kdo si hraje, učí se. Kdo se učí, nestárne. A kdo nestárne, ví, že hra je činnost důležitá pro každého živočicha a tak ani jemu, ctihodnému zástupci druhu Homo sapiens neubírá na vážnosti. Takže si hrajte – a zůstaňte mladí.

P.S. Je mi jasné, že naprosto stejnou hravou „nirvánu“ znají i lidé ve vlastnictví jiných zvířat. Ale tohle povídání je o diplomňaucii.

Melíšek: Všem Zvířetníkům dvounohým, čtyřnohým, opeřeným, chlupatým i nahatým, s ploutvičkami, krunýři apod. přeju krásný sluníčkový (to já rád do kožíšku) den a jsem zase tady se svým kocouřím hlásáním.

Děsně jsem vyrostl! Jsem sice drobnější, ale i tak kocour chlapák, statný a krásný, s obrovskýma oranžovýma očima. Mám nádherný hebounký a lesklý kožíšek, už mi dorostly chloupky na prdelce, takže nevypadám jak opičák, jsem prostě úžasný! To říká panička, ale nejen ona, taky hodně paničky kamarádů a kamarádek, mně to dělá, pochopitelně, moc dobře, když mne tak chválí!

A ostatně – vím to i sám, protože se mooooc rád zhlížím v zrcadle. To si usednu do umyvadélka tam doma, co bydlíme v Praze, je malé, akorát se tam tak vejdu a vyplním ho zadínkou celé, natáhnu tlapičky na tu stříbrnou věc, co z ní teče voda, elegantně vystrčím ocásek a koukám se upřeně na sebe dlouhé minuty do zrcadla.

Pak, spokojen sám se sebou, si jdu po svých záležitostech a nesu se u toho jako falešná pětka do záložny – to říká panička, já bych to tak nenazval, copak já vím, co je to falešná pětka nebo záložna? Já se prostě nesu jako nádherný kocour! Panička mne tak zkusila vyfotit, ale nepovedlo se, prý ten blesk ozářil zrcadlo a byl tam jen zářivý flek bez kocoura.

Panička: Tak já také přeji krásný den, s Melicharem je to tak, že z něj roste pěkný ješita. Pozoruje se v zrcadle, je legrační ho sledovat, protože natáčí hlavu střídavě na jednu a druhou stranu, aby si důkladně sám sebe prohlédl. Obvykle si k tomu vybere dobu, kdy jsem si právě umyla ruce, takže umývadélko je mokré. Tím ho hezky vysuší, pak vyleze a s mokrými tlapičkami, zadečkem a bříškem se zabydlí v záchůdku, kde spořádaně vytvoří, co vytvoří. Ven vyleze kocour v trojobalu!

Ale oblíbenou máme také hru „Pojď se kouknout na kocoura“. To si mi vleze do náručí, zádíčka přitiskne ke mně, tlapičkami mne objeme kolem ruky, za zadní ho držím a jdeme k velkému zrcadlu, kde se zálibně prohlíží, točí přitom hlavičkou zprava doleva a vypadá náramně spokojeně s tím, co vidí, tedy sám se sebou, o mně se raději nezmiňuje! Je děsně hravý. Takže si taky musím dávat pozor na to, s čím si chce hrát!

Melíšek: To je nějakých řečí o tom, že se sám sobě líbím! Měl jsem se asi jmenovat Narcis! A krade mi panička hračky! To na ní musím prásknout! Tuhle jsem na stole okusoval vysunutý žiletkový řezač a řvala jak protržená a umí děsně rychle běhat, sem si všim! Ale teď se lidičky podržte! Představte si, co mi provedla! Dotáhla mi do bytu vetřelce. Musím říct, že jsem z toho byl celý paf.

Začnu ale od začátku.

Jednou takhle přišla domů a nějak divně voněla. Pěkně jsem si jí očuchal, samé kočky to byly. A muselo jich být hodně, co se o ní nějak otřely, protože voněla úplně celá – ruce, boty, kalhoty… Drbala mne a brečela mi do kožichu! Nevím proč, ale začal jsem z toho být nějaký nesvůj! Pak asi za 5 dnů přišla zase domů a voněla kočkama. Zase stejně. Sice nebrečela, ale byla taková posmutnělá a cosi povídala o chudáčkovi, který si prožil hrozné utrpení, nerozuměl jsem hlavu ani patu, tak jsem to zajedl kvalitními pamlsky, které jsem si vyžebral a ten kousek hovězího zadního z mladého býčka tedy taky nebyl špatný!

No a pak jednou přišla, zase tak voňavá, dala mi napapat, vyčistila záchůdky a někdo klepal. Jsem obvykle uvítací domácí výbor, takže jsem šel zkontrolovat, co, či kdo se to k nám chystá na návštěvu a tam stála ta paní, co jí znám a co mi voněla už tehdy a přinesla mi spoustu hraček a válela se se mnou po podlaze. V ruce držela modrou přenosku. Cítil jsem, že se děje něco historicky zaznamenatelného!!!

Panička: Ta paní byla Beda a nesla Zrzínka. Postavily jsme přenosku na zem, odstranily tu blokovací mřížku a Melda, zvědavec, strčil dovnitř čumáček, nasál a zasyčel. Couvl a šel to rozchodit. Připlížil se z druhé strany, strčil dovnitř fousky, znovu nasál a zase zasyčel. Nervózně pochodoval po apartmánu a nevěděl, odkud začít.

Protože jsme trochu necitlivě v útulku nacpaly Zrzínka do přenosky i s tou kukaní, kterou jsem mu koupila a ve které od pondělka do dne převzetí, čili do čtvrtka, opravdu rád bydlel, měl tam totiž dokonalé soukromí, a byl chráněn před výpady Bílého ocáska a ostatních kočiček, které opravdu nemusel, byl chudáček spláclý, strachy počůraný i bobíka jsem tam našla.

Když jsme ho vyndaly ven, odstranila jsem kukaň, vyčistila jsem mu přenosku, vybavila ji měkkým koberečkem a flísovou dečkou a on si tam zase zpátky zalezl. Melíšek obcházel, sem tam si zasyčel, ale to bylo tak asi všechno. Ostatně – kdo jste viděl video, co Beda natočila, víte o čem je řeč, kdo jste někdy seznamovali dvě kočky v domácnosti – starousedlíka a vetřelce, asi víte také své.

Melíšek: Byl jsem rozčílený, strašně rozčílený. Chodil jsem kolem a chtěl vidět toho zrzouna drzouna, co si hodlal u nás zavést bydlík, jídelnu a ložnici. Nechápal jsem, proč paničce nestačím jen já! Proč musí tahat domů konkurenta, copak nejsem dostatečně krásný, hodný, vrnivý, mazlivý, poslušný, heboučký… Proč zrovna já mám to štěstí, že se mi do kožichu nasadí veš v podobě jednoho zrzouna, ještě k tomu bez ocásku!

Já, lesklý krásný kocourek se mám kamarádit s takovou obludou ošklivou? Srst to stvoření má mastnou, zknocenou, ustrašeně tam sedí a kouká jak puk, určitě mi všechno sežere. Tak jsem do něj dloubl pacičkou a syknul jsem na něj. Zalezl ještě dál, zbabělec jeden. Ale do misky s granulema už nos strčil, když mu jí tam ta teta drbací Beda vsunula, vždyť to povídám, že mi všechno sežere, já budu taaaaakový chudáček.

No, počkal jsem si, dostal jsem zatím tyčinku a panička se chtěla vlísávat, ale to já teda neee, nejdřív musím prověřit, co bude vetřelec dělat. Hele – vylezl z přenosky, zrzoun jeden. A vzal to rovnou dráhou do šatny, tak já fofrem za ním, prohnal jsem ho po šatně a zahnal do kouta. Jsem hrdina!

Tak jsem si šel dát další tyčinku a pochlubit se, jaký jsem chlapák a ten příšernej rezatej oprsklec se šel klidně napít z mé misky a kašlal na mně, no chápete to? Syknul jsem na něj a on zase poslušně zalezl do toho kouta. No proto! Musím říct, že lidi to mají jednodušší. Když to potřebují, dají si panáka! Taky bych si nejraději dal panáka!

Panička: Měla jsem ze seznamování strašný strach. Měla jsem strach, že Melíšek ztratí svoji příchylnost a mazlivost vůči mně, že se neshodnou, že se porvou, že budou lítat chlupy, že Melíšek bude trpět – je jasné, že Melíšek pro mne byl ten nejdůležitější, snad mi všichni odpustí, že jsem preferovala právě jeho!

Měla jsem hrůzu z toho, že Zrzínek nebude chtít spolupracovat, že se situace vyhrotí, že ho budu muset vrátit, to jsem si ale odmítala připouštět, že bych ho dala zase zpátky tam, kde byl tak nešťastný, v koutku duše jsem doufala a věřila, že to dopadne! Jednoduché to pro mne tedy opravdu nebylo.

Zmítala jsem se v pochybnostech, jestli jsem udělala dobře, jestli to byl dobrý výběr, proč jsem si k Melíškovi nevzala vymazlené kotě, jestli ho nakonec opravdu nebudu muset dát pryč a další a další otázky se mi honily hlavou. Myslím, že bych to i udělala, kdybych viděla, že Melíšek nějak strádá, ale asi bych hledala řešení někde jinde, nežli zpátky v útulku. Hledala bych starší lidi, kteří by se Zrzínka ujali a věnovali se mu. To on totiž potřebuje k získání důvěry v lidi nejvíc. Nakonec to snad dobře skončilo, o tom potom!

A teď jen v rychlosti, jak jsem se vlastně k Zrzínkovi dostala. Že by to byl nějaký překrásný kocour, co zaujme na první pohled, to tedy nebyl! Ale když jsem útulkem procházela, tak jsem zabloudila i do karantény a tam jsem ho našla. Zacpaného v rohu malé klece v pelíšku, z jedné strany záchůdek, uprostřed misky s vodou a granulemi. Smutný pohled krásného čumáčku. Požádala jsem o dovolení ho pohladit, nastavil ouško levé, ouško pravé, pak se ale celý jakoby vnořil do sebe a přestal mít zájem.

Tak jsem ho nechala, ale vrtalo mi to v hlavě. Odjela jsem a přemýšlela. O tom, co se mu asi mohlo stát a co prožil. Při příští návštěvě jsem se hrnula rovnou do karantény. Nechal se pohladit, nastavil ouško levé, ouško pravé a najednou „hodil zádíčka“ a půjčil mi bříško. Paní, co se o kočičky přes den stará, prohlásila, že to u něj ještě nezažila. Dlouho mu to ovšem nevydrželo, jako kdyby si to rozmyslel, opět se zasunul do úplného rohu klece a nenechal na sebe už sáhnout.

Podrobně jsem se vyptala, co mu vlastně bylo a dozvěděla se, že ho našli strašně zasvrabeného, plného parazitů a boláků, slezla mu kompletně srst a měl ty boláky až do živého masa. Kromě toho ho musel někdo týrat a přišel i o ocásek. Z toho má asi 5 cm pahýlek. V karanténě byl vyléčený, dorostla mu srst, ale asi si nebudeme nalhávat – šťastné zvířátko vypadá jinak.

Nevím, co se to ve mně zlomilo, prostě jsem se rozhodla, že jestli druhého kocourka, aby Melíškovi přes den nebylo smutno, bude to právě tenhle. Byl zrzavý, to jsem chtěla, cosi mně k němu přitahovalo, lítost, ale nejen lítost, také ten jeho čeníšek, důvěřivý, přesto bázlivý, prožité utrpení měl vepsané v očích.

Tak jsem si dlouze korespondovala s paní Janišovou, která mi trpělivě vysvětlovala vše, na co jsem se ptala, otravovala jsem všechny Zvířetníky kočičí: JanuBu, Bedu, Vave, Terru a další. Všem dodatečně díky za trpělivost, to jste si se mnou užili!!! S paní Janišovou jsem si vyměnila desítky e-mailů, nakonec mne sice chválila, že jsem svědomitá a nechci nic zanedbat, ale myslím, že ve skutečnosti si párkrát ťukala na čelo.

Dnes situace vypadá následovně: Melíšek přijal Zrzínka do své domácnosti. Já ale stále ještě netuším, který z nich má navrch. Hrají si, dovádějí, ale občas po sobě vyjedou a lítají chlupy. Melíškovi jsem nedávno sundávala stroupky z podrápaného zahojeného boku. Nedělá mi to dobře, ale asi to mezi dva kocoury prostě patří, že si to občas vysvětlí a vyřeší.

Jinak šla adaptace Zrzínka do domácnosti mnohem snáz a rychleji, nežli kdo vůbec očekával – hlavně odborníci kočičí – JanaBu, Beda a spol. se nestačili divit, že vše proběhlo tak hladce. Zrzínek byl 2 dny zalezlý v šatně a ven vylezl pouze v noci. Pak se ze šatny přestěhoval do škvíry mezi postel a topení. Tam byl zalezlý a připláclý do koberce. Z této skrýše pozoroval dění.

Tam vydržel taky 2-3 dny a pak se postupně přesunoval do přední části pohovky, odkud už mu koukala hlavička. Občas vylezl a dravě si vzal z ruky nalámanou tyčinku, když jsem mu nabídla, ale většinou po mé ruce vystartoval tlapkami. Po asi 6 dnech jsem seděla na křesle a přišel mi nabídnout hlavičku k podrbání, pak seknul tlapkou a šel si po svých.

Ale osměloval se čím dál víc, už spal i na křesle, kam jsem mu dala flísovou teplou a měkkou deku a jednou ráno mne překvapil tím, že stál v kuchyňce vedle Melíška, otíral se mi o nohy a dožadoval se snídaně. Místo toho jsem seděla se slzičkama v očích na bobku a hladila jednou rukou Meldu a druhou Zrzího. Pak dostali nabaštit a šli si po svých, každý do svého bydlíku.

Zrzínek byl od první minuty v bytě neuvěřitelně čistotný. Zatímco Melíšek se neustále olizuje, myje a čistí, Zrzínek na to zpočátku kašlal. To bylo, když si olízl ledabyle tlapku. Najednou se ale také začal mýt. Hlavičku, ouška tlapkou, začal si olizovat bříško, boky a dnes, cca 4 týdny po jeho převzetí domů, má mnohem světlejší, jemnější srst, je vidět, že vystouplé boky se mu už kulatí a že vynikající speciální granule na srst zabraly.

Pozn.: Melíšek je ještě lesklejší, protože je baští taky. Dostávají oba stejně, to nejlepší, co jim můžu nabídnout, co dosud nejedl Melíšek (zakysaná smetana např.) to má rád Zrzínek, takže Melda už taky a naopak. Když je vidím na křesle na měkké dece ležet vedle sebe, stočené jako dva banánky, černý a světle rezavý banánek, tak se musím štípnout, abych uvěřila, že jsou moji.

Já, která toužila léta po kočičce a směla mít tak leda jednu plyšovou, mám najednou 2 krásné kočičáky, kteří si na sebe zvykli a pomalu si zvyká ten jeden i na mne, otázka času je, kdy ho začnu seznamovat s přenoskou, abychom případně taky ve 3 spolu mohli někam jet.

Melíšek: Tak už toho ta panička nacvakala dost, teď zase chvilku já! No, nechtělo se mi, ale smířil jsem se s tím zrzavcem bezocasým. Co mi taky jiného zbylo, že, když panička vypadala od prvního okamžiku tak odhodlaná mi ho nechat? Nakonec to není tak zlé, jak to vypadalo, když ho vyplivla ta modrá přenoska. Aspoň nejsem přes den sám.

Občas proženu já Zrzka, občas on mne, občas lítají chlupy a zatím nemám příliš chuť s ním sdílet společné křeslo moc často, ale možná to ještě přehodnotím. Já mám svojí maminku, s tou spinkám v posteli, Zrzín zatím tu lebedu neobjevil, takže spí na křesle, ale stejně ho podezřívám, když na nás kouká žárlivě, jak se tam s maminkou mazlíme, že tam za chvíli taky vleze. Ale nakonec to nebyl zas tak špatný nápad mít kámoše, a když se nepereme, tak si to i užívám. Na zrzavočernou chlupatou kouli je prý moc krásný pohled.

Jo a ještě bych rád napsal, jaký nám panička vytvořila rodokmen, jsme opravdu 2 ušlechtilí kocouři:

Melicharius d.I Taube von Kleno-Witz

Barbarosa d.I von Strassnitz und Erdbeerkorb

 

Neboli: Melíšek I. Holub z Klánovic (za svobodna jsem Holubová, depozitum Klánovice)

 Zrzínek I. ze Strašnic a Jahodnice (nalezen ve Strašnicích, útulek Kyje-Jahodnice)

Ale jinak prý je panička docela normální! Tak já zase něco mňouknu, nebo že by Zrzínek, až najde ještě víc odvahy?

Váš Melda

Další fotky najdete zde a na video se podívejte tady

 

Poklad do rodiny, mívá různé podoby. A někdy si s ním také nemusíme vědět rady. A tak to přiznávám hned. Ano, já kočkomilka, kočkochovatelka a kočkomáma potřebuji poradit a to „fofrem“. Už jsem se ptala všude možně, ale výsledky žádné… Jde o naší novou Mášenku, nádhernou kočičí roční slečnu z útulku.

Její přibytí do ustálené smečky ve složení, Jidášek -6ti letý kocour o hmotnosti pouhých 8 kg, pořízek s dobráckým srdcem, který na nás nikdy nevytáhl jediný drápek a mazel nejvyšší kategorie a Moša, snad s kořeny sibiřanky, 3 letá slečna, anorektička co se mazlí jen naprosto vzácně, ale víme, o sobě, že se máme moc rádi. Mošence ještě předcházela dnes už nebožka Pipinka, kočka, která nám změnila život a jejíž odchod byl nesmírně těžký.

Máša

Naučila mě základům života s kočenkou. Stanovila pravidla žití a mantinely pro všechny ostatní nájemníky bytu. Dalo by se říct, že to byla dáma přísná, pro trest nechodila daleko, nároky na kuchyň byly také vysoké a vůbec nás vychovala asi dobře… Takže pod dojmem, že kočkám rozumím, že jsem srozuměna s jejich zcela odlišnými povahovými vlastnostmi jsem zaexperimentovala. Kde se nají kočky dvě, třetí se nají také, heslo, které mi v hlavě bzučelo dost dlouho. A pak jsem tady přes Zvířetník poznala Mášu.

Máša má svým způsobem pohnutý osud, ale nikdy nebyla týraná, žila v komunitě svých sourozenců a čekala na „políbení princem“. Je to „blondýna“, tedy má bílý kožíšek s pár hnědými znaky. Někdo by mohl říct, že tedy moc krásy nepobrala, já si naopak myslím, že je nádherná. Měla potíže s očičky, byla hnisavá a ze začátku jsme i dost rýmovali. Všechno se ale dalo dost rychle do pořádku a dnes oči po 3 měsících zazlobí jen výjimečně.

Jidáš s Mošinkou Mášu bohužel zas tak moc nepřijali, ale začátky nemusí být nutně lehké… Nebyli nepřátelští, jen je nezajímala, a pokud neprudila v jejich soukromém teritoriu, úplně ji ignorovali. A to mě hodně mrzelo. Bláhově jsem se domnívala, že budou její přátelé. Jidáš hodný šéf, Mošenka skvělá teta. Máša je ale bohužel na vedlejší koleji. Problémem je i její nesmírná plachost… i po 3 měsících se nenechá pohladit, každý pohyb k ní ji úplně vyplaší a snaží se udělat neviditelná.

Mošenka

Pokud ji musím chytit, snažím se o maximálně nestresující chvíli, ale neumíte si ani představit jak potom volá o pomoc, a jak jsme pak chlupaté obě skoro stejně. Prostě začne pouštět srst „ve velkém“. Přitom prvních 14 dní, tedy hlavně v době kdy jsme museli intenzivně léčit oči a rýmu s ní nebyly takové problémy. Nechala se podržet, statečně snášela kapky do očí a nechala se drbat a dokonce i vrněla. Sice to nebylo úplně mazlivé, ale měla jsem za to, že jsme na dobré cestě. Mýlila jsem se.

Největší problém je záchůdek. Ten problém bych nazvala obří. Kočičky jsou pouze domácí a nelze to změnit. Jejich království je ale veliké, půdní se spoustou trámů, schovek, vyvýšených míst. Mají široké parapety u oken, aby se mohly kochat pohyby venku, a vůbec mají hodně podnětů k aktivitě. Máša se rozhodla, že nebude používat bedničku. Jsem bezradná.

Pročůrané máme už všechno, nestačím čistit sedací soupravu, utírat loužičky všude možně, prát prádlo ze spodních pater šatny, a nejhorší jsou samozřejmě peřiny, polštáře. A nemyslete, odstranění lůžkovin mělo za následek pročůrání matrací. Zkusila jsem sprej, „co nám nemá vonět“. Nic. Koupila jsem podložky a pokryla jimi sedací soupravu, postele… Nic, tedy lépe řečeno teď jsou neustále počůrané ty, a já je stále měním. Systém vlastního záchůdku nezabral. Nechci ji třeba na noc separovat. I když i to jsem zpočátku zkusila, to v době kdy i „na velkou“ chodila všude možně.

Mošenka a Jidáš

Tak alespoň to ji asi přijde pohodlnější v záchůdku. Nemám problém s tím respektovat, že si chce žít nezávislý život, bez mazlení (nakonec Moša se taky netulí), ale tohle řešit musím. Byt totiž začíná hodně nevonět a to mi vadí moc. Nikdy nevím, co bude zase mokré, nevábné a promiňte, smrduté. Kdy se budu návštěvě omlouvat za mokré boty, mokrý batoh… ach jo… A tak si říkám: „Už jste to někdy milí, kočkoví přátelé zažili ?“

Nechci sice Mášu protáhnout mnoha experimenty, už tak mi přijde dost labilní, ale, že se musí něco stát je jasné. Teď nás v srpnu čeká kastrace a já skutečně nevím, zda to bude znamenat zklidnění nebo naopak ještě větší „tichý protest“. Za každou radu budu vděčná. Už dlouho se chystám, že občas napíšu jaký veselý život máme s našimi kočičími šéfy a také to udělám, ale Máša tomu chtěla, aby můj první příspěvek byl spíš voláním o pomoc (pro mě, ale i pro ni, čuňátko jedno naše…winking!