Tentokrát se pokusím ze vzpomínek vydolovat naši zápočtovou cestu nevyššího stupně obtížnosti. V novém složení „haurů“ co s těžkými ruksaky zdolávali velké vzdálenosti a příkré kopce, plánujeme pěšky a na lyžích zdolat za maximálně 13 dnů 250 km v zimním a obtížném horském terénu, a strávit minimálně 3 noci pod sněhem. Tato „zápočtovka“ se odehrála v zimě roku 1959 – 60, pod vedením Zdeňka Kašpara.

Cesta byla pečlivě naplánována co do trasy, tak i jednotlivých dat. Tentokrát nebyla rozdělena na víkendy, ale šla se na „jeden zátah“ o vánočních prázdninách, přes Nový rok. Ďáblu se upsalo 8 účastníků, plus vedoucí Kaspr. Byli to tito: Miroslav Procházka, Jiří Yetti Švehla, Jaroslav Snopek a Jan Jenis Kryštof ze staré party ze Spoje. Pak nově příchozí ze Spartaku Královo Pole, Zdeněk Caletka, Petr Pitrýsek Kahle, Miloslav Makotřas Štulpa, Jaroslav Grizzly Gzela. Přihlášení se museli cesty zúčastnit, omlouvala pouze vlastní smrt.

Před touto náročnou cestou expedičního charakteru bylo nutno vše pečlivě naplánovat a zvlášť věnovat potřebnou pozornost naší výstroji a výzbroji, na které do značné míry závisel zdárný průběh a bezpečnost celé akce. Také společná výbava, jako náhradní lanka k vázání na lyže, nebo nářadíčko k opravě zlomené lyže či poškozeného ruksaku a podobně. Také vařiče co fungovaly co nejspolehlivěji a palivo, benzin a petrolej v nádobách co těsnily co nejlépe.

Podařilo se mi oskenovat starý zašlý denník celé této akce a tyto skeny budou v albu na Rajčeti spolu se starými černobílými fotkami. Deník byl psán popisovou formou jako doklad k provedené akci i s fotkami.

Sraz všech účastníků byl večer 25. prosince 1959 na hlavním nádraží v Brně, tedy na Roli. Naloďujeme se s óbrovskými ruksaky, lyžemi a tyčkami do rychlíku směr Veselí nad Moravou. Po 22 hodině odjíždíme dosti obsazeným vlakem do Veselí nad Moravou, kde kolem půlnoci přestupujeme do narvaného rychlíku směrem na Poprad. Stojíme, avšak na cizích nohách, ruksaky a lyže jaksi mezi lidmi a také na dosti nechutném záchodu, na který se stejně nikdo nemůže protlačit. Po pár hodinách této zábavné jízdy vystupujeme do mrazivé tmy v Krpeľanech v 5 hodin ráno, 26. prosince 1959.

Procházíme po zledovatělé silnici ještě za tmy městečkem, abychom si hned za ním na ledové ploše zamrzlých kalužin uvařili na vařiči čaj. K tomu jsme zakousli chleba a bylo po posilující snídani. Po probdělé noci ve vlaku nám zrovna do zpěvu nebylo, klepali jsme se zimou a tak se raději vydáváme na cestu, abychom se trochu zahřáli. To jsme ještě netušili, jak se ještě dnes zahřejeme.

V 6 hodin, stále ještě za tmy, míjíme Krpeľanskou vodní nádrž a vydáváme se po polní cestě umrzlým sněhem na horu jménem Kopa. Přes tuto míříme do Lubochně. To proto, že potřebujeme zdolat potřebné převýšení a tak uspokojit parametry zápočtové cesty. Jak vystupujeme do příkrého kopce, tak se umrzlý sníh mění v těžký a hluboký, aby byl záhy až po rozkrok.

V prošlapávání cesty touto nadílkou do příkrého svahu se každých 10 metrů střídáme. První se zařazuje do zástupu jako poslední, furt dokola. Ruksak 36 kg na zádech a lyže s tyčkama přes rameno poskytují pocity Sisyfovy. Každých 30 minut se svalíme do sněhu, lapáme po dechu a pak sedíme na ruksacích a odpočíváme. Podle hodinek, pouhých 5 minut abychom snad nevychladli a nedej Bože snad nezlenivěli a nechtělo se nám dál.

A tak s úlevou dosahujeme sedla mezi Kopou a dalším hřebenem. Je 10:30 dopoledne, začal hustě padat těžký vlhký sníh a my si vaříme, na vařiči chráněným ruksaky, ve sněhu čaj. Jíme ještě každý z vlastních domácích zásob. Za půl hodiny máme opět sbaleno a hlubokým sněhem, tentokrát už na lyžích postupujeme hustým sněžením tam, kde si myslíme, že by mohla být cesta.

Nebyla tam, a asi za hodinu namáhavého postupu hlubokým a těžkým sněhem se ocitáme tam, odkud jsme na lyžích vyšli. Bohapustě jsme zabloudili. Asi se na nás podepsala probdělá noc a „výflus“ při výstupu na Kopu. Je poledne a tak si dáváme oběd ve formě domácích zásob, orientujeme se a tentokrát nabíráme správný kurz na Lubochňu. Následuje prudký sestup hlubokým sněhem na lyžích lesem. Sjezd to ale není, i když jsme na lyžích, tak těžký ruksak nás tlačí více jak po kolena do těžkého, vlhkého sněhu.

Stále hustě sněží a čím jsme níže, tím je sníh vlhčí, až dole už jen sprostě a hustě prší. Na konci lesa, asi 2km od osady sundáváme lyže, končí sníh a začíná bláto. Odpočíváme a připadáme si jako pod studenou sprchou. Tam jsme slyšeli našeho vedoucího Kaspra asi poprvé od srdce zaklít. Jako kuřák si zapálil spásnou cigaretu, labužnicky vtáhl prvního šluka, chvíli se s obsahem v plicích mazlil a pak s uspokojením vydechl tento jeho životabudič.

Záhy se chystal podruhé natáhnout, ale z kapuce co jsme měli všichni proti dešti mu spadla kapka rovnou na ohýnek cigarety. Jen to zasyčelo a měl po ptákách. Ani jsme nevěděli, že umí tak krásně nadávat, normálně před námi sprosté slovo nevypustil. Nálada je na bodu mrazu. Nyní, zmrzlí a na kost promáčení jdeme, s naším nákladem nyní nasáklým deštěm, blátivou cestou do osady, kde hodláme přenocovat. První domky vidíme v 16:30 a za stálého hustého deště se začíná šeřit.

Rozdělujeme se do tří skupin a začínáme hledat vhodné místo k noclehu. Tři z nás zajišťují společnou místnost v místním hotýlku. Shazujeme na dřevěnou podlahu naše promáčené ruksaky, kolem kterých se okamžitě tvoří louže, jak z nich vytéká to, co do nich napršelo. Jen tak nalehko jdeme oznámit ostatním, že máme pohodlné a hlavně teplé a suché místo k přespání a usušení.

V dešti nacházíme jednu skupinu, co dosud nic vhodného nenašla a tak společně hledáme zbylou skupinu. Po chvíli hledání v zšeřelém městečku potkáváme jednoho z poslední skupiny a ten nám říká, že našli nádherné ubytování v místnostech opuštěné dřevěné boudy nějakých montážníků. Naše skupina se tak vydává zpět do hotýlku pro věci, zdvořile děkujeme panu hoteliérovi za laskavost, bereme si svoje fidlátka, zanecháváme navštívenku v podobě ohromné louže vody na podlaze a vydáváme se do dřevěné boudy na okraji osady.

Tam již našich 6 kamarádů uklidilo jednu větší místnost, přemístili do ní kamna typu „kanónek“ a vybavili ho potřebnými kouřovody. Sice vyvstal menší problém s vhodným a hlavně suchým palivem, ale i to se při trošce dobré vůle a osobní iniciativě některých zdatných jedinců našlo. A tak za necelou hodinku bylo v místnosti jako v klícce.

Kanónek hučel do ruda rozpálený a dlouhé trouby jak by smet. Na natažených šňůrách visely naše svršky, ze kterých vystupovala pára a odkapávala voda. Mokrou výbavu z ruksaků jsme volně rozložili po židlích a lavicích, na stole jsme si zařídili kuchyni a jídelnu v jednom a další kout šalandy jsme si připravili jako ložnici. To znamená, že jsme dali na dřevěnou podlahu celty a na ně nafukovací matračky. Takový ty bytelný a příšerně těžký, avšak od mrazu izolující. Se spacáky to bylo podobné. Těžké ale výhřevné. Povětšinou doma šité, komorové, prachovým peřím vycpaná sýpkovina.

Spodní prádlo, které jsme měli také promáčené, jsme sušili na vlastním těle. Z každého vystupoval opar jako z uštvaného koně a v místnosti nabýval vzduch onoho nezapomenutelného aroma sušících se pohorek, ponožek a všeho ostatního. Zvláštní příchuť dodával ovzduší petrolej, který už první den stačil rafinovaně unikat z příslušných kontejnerů a napustit jak rezervní oblečení, tak i jídlo svým odérem. Kdo to nepoznal, asi těžko pochopí a kdo ano, tak nikdy nezapomene. Petrolejová „vůně“ a petrolejem napuštěný cukr, čaj, oblečení, sušenky, chleba a jiné potraviny nás provázely po celých 11 dnů putování.

Kolem 17. hodiny si začínáme vařit večeři za svitu blikající nahaté žárovky na drátě u stropu. Do 21 hodin jsme za vydatného topení v kanónku zvládli usušit většinu naší promáčené výbavy. Pak jsme zalehli a okamžitě usnuli za bubnování deště do plechové střechy.

Druhý den, 27. prosince, máme budíček ještě za tmy o 5 hodinách ráno. Do plechové střechy stále bubnuje déšť, snad ještě více než včera. Přesto se chystáme na další cestu. Roztápíme kanónek, a nyní již v příjemně teplém vzduchu si vaříme snídani. Nespěcháme a doufáme, že přestane pršet. Tak čekáme do 9 hodin a pro neutuchající déšť se dnešní cesty vzdáváme a využíváme pohostinství dřevěné boudy.

Vylepšujeme si výstroj a výzbroj, předěláváme si vázání na lyžích na pohorky a posíláme domů ve velkém balíku věci co shledáváme zbytečnými, jako lyžařské boty, péřové papuče a nějaké rezervní oblečení. Tak se nám odlehčily ruksaky. Jinak je den ve znamení odpočinku v suchu a teple. Nálada se úměrně zlepšuje a nastává hlad po dalších dobrodružstvích.

Fotky najdete zde

Někteří lidé mají slabost pro nechlupaté, plechové mazlíčky. A najdou se mezi nimi i specialisté. V tomto případě se jedná o milovníky vozů Škoda Spartak. Jejich setkání – pod názvem Spartakyáda – se už potřetí konalo v polovině srpna v Trhové Kamenici.

Spartaci se i se svými páníčky začaly sjíždět už během pátku. Slavnostní zahájení se konalo v sobotu ráno v místní sokolovně, kde byla ubytována většina účastníků. Součástí zahájení byl i symbolický křest nové knihy o tématu probíraném po celý víkend. Pak se uskutečnil přesun na náves, odkud se startovalo.

Před startem bylo na návsi dostatek času na focení, upoutání pozornosti okolí a okouknutí tehdejší módy. Část účastníků byla totiž „krojovaná“. Mezitím začalo pršet, ale během dne se počasí vybralo a odpoledne bylo vyloženě horko.

Každý účastník při startu obdržel obálku s pokyny, číslo stanoviště, kam má začínat a byl odmávnut. Jako první věc po vyjetí z parkoviště bylo nutné nalistovat patřičné číslo stanoviště a přečíst si, co nás na něm čeká a hlavně zorientovat se v mapce. Mimochodem, zkoušely jste někdy úřadovat v silonových rukavičkách? Mně to pomohlo pochopit, proč je ve starších autech přihrádka na rukavice.

Kousek za Trhovou Kamenicí jsme potkali chodce, který na nás vyjeveně koukal, pak se podíval na láhev v ruce (pravděpodobně od piva) a pak zase na nás. Snad nás považoval za moderní variantu bílých myšek.

Trasa vedla krásnou krajinou CHKO Železné hory a byla připravená tak, že jsem vůbec nemohla ukázat své orientační schopnosti a zabloudit. Některé úkoly byly technické (praktické i teoretické), jiné se týkaly místní přírody a zároveň jsme se na některých dozvěděli písmenka do tajenky určující cíl.

V jednom případě se organizátorům podařilo skloubit vše dohromady: pomocí detailů z pohledu do krajiny se dalo dohromady telefonní číslo, na kterém se člověk dozvěděl nápovědy písmene a ty nápovědy se týkaly – jak překvapující – spartaka. Na posledním stanovišti byla soutěž šikovnosti: házení šipek do terče na zemi a lovení nealko piva na udici.

Cíl se nacházel v obci Podhradí. Na hrad jsme se nějak zapomněli podívat, protože hned na začátku obce bylo neoficiální stanoviště mimo hlavní soutěž. Dámská posádka jednoho ze spartaků tam připravila pro přítomné pány další soutěž zahrnující test (některé věci jsem nevěděla ani já), obléknutí podprsenky včetně zapnutí 3 háčků za zády na čas a navlečení horní nitě do šicího stroje, též na čas. Největší pozornosti se pochopitelně těšil 2. úkol.

Takové množství spartaků parkujících na jediné louce samozřejmě nemohlo ujít pozornosti kolemj(e)doucích, až to bylo o strach o okolní zahrady a sloupy. Když jsme se konečně sešli všichni, jelo se kolonou na místo nad Trhovou Kamenicí k pořízení hromadné fotky. Lidé se za námi ohlíželi a někteří se nakazili určitou euforií a dokonce nám i mávali.

Na místě se veškerá auta zaparkovala do vhodného útvaru a skupina fotografů se jala šplhat na rozhlednu. Po pořízení značného množství fotografií následoval návrat do sokolovny. V sokolovně propukla autogramiáda nové knihy a ukázala, že Češi ještě nezapomněli na fronty. Po večeři bylo vyhlášení výsledků, promítání fotek a probírání nejrůznějších témat.

Když jsme chtěli večer odjet od sokolovny, zjistilo se, že nám nesvítí světla. Přesněji řešeno svítí jen parkovací, které svítí hodně slabě a za tmy při nich není skoro nic vidět. Přesto se nám podařilo dostat se v pořádku do penzionu a ráno táta zjistil, že si přišlápl a vyškubl kablíky od světel. Takže po chvíli nadávání a snídani nám už nic nebránilo vyrazit směr domov.

Trocha statistiky na závěr:

Účast: 23 spartaků (z toho 20 soutěžilo), 2 octávie, 1 sedan, 1 felicie, několik novějších aut, 3 fenky a lidí nepočítaně

Účastník budící největší pozornost: růžový spartak Žůža s patřičně oděnou posádkou

Nejoblíbenější činnost: otvírání kapoty a vnoření se do motoru (obvykle ve skupinkách)

Nejméně spolupracující fotografovaný objekt: jistá šelma kočkovitá, která odmítla spolupráci na šířku i na výšku (dokonce v pátek 13.) a šla raději za nějakými pochybnými, neočkovanými a neodčervenými hlodavci

Další fotky naleznete zde

Neměl bych asi nikoho seznamovat s událostmi, týkajícími se mého citového života, ale chci věřit, že mi to odpustíte. Samozřejmě jsem prožil jakési vzplanutí už jako školák ve čtvrté nebo páté třídě národní školy, ale zůstalo to v mezích nesmělého obdivu.

Náš pan učitel, který hrál pěkně na housle, přivedl do naší chlapecké třídy dvě děvčátka, snad že měl dojem, že národní písně, které nás učil, zpíváme falešně, nebo alespoň ne dost pěkně. A ty dvě dívčiny měly tak krásný hlas, že jsem tu jednu z nich, naivním dětským citem začal obdivovat.

Ve třinácti létech jsem se prvně zamiloval do nepatrně starší dcery našich sousedů, a vzpomínám si, že si rodiče se mnou nevěděli rady. Otec to otevřeně přiznal slovy: „Kdyby ti bylo šestnáct, tak bych ti zkusil domluvit, anebo bych ti možná nařezal (což dodatečně přiznávám, nebyl jeho styl), ale co s tebou, když je ti teprve třináct…

V milostném životě jsem měl úspěchy i neúspěchy, jako asi každý, ale to by nemuselo být nijak zajímavé. Chtěl jsem spíše psát o svých příležitostných známostech. A první takovou krásnou příležitostnou známost jsem prožil jako osmnáctiletý v jednom severočeském městečku, možná málo známém a neskutečně dlouhém, tak dlouhém, že tu mají tři nádraží.

Má nepředvídaná známost začala na místním koupališti: dva moji kamarádi tu objevili krásnou fenku německého ovčáka a zjistili, že je mírná a nezvykle přátelská. Posedávali jsme na břehu rybníka, párkrát jsme vlezli do vody, a fenka stále seděla na břehu a dívala se na nás tři. Pak jsme se zvedli a šli jsme domů. Bez jakéhokoli rozmýšlení, s jakousi nezvyklou dávkou samozřejmosti, si fenka jako partnera vybrala právě mne.

Vzal jsem ji do svého mládeneckého bytu, rozdělil jsem se s ní o skromný oběd, chvilku jsem si četl, zatímco čtyřnohá přítelkyně seděla na podlaze u stolu. Pak jsem šel ven a ona se mnou. Vzal jsem si jízdní kolo, protože jsem chtěl navštívit jednoho známého, který bydlel asi o tři kilometry dál. Sedl jsem na kolo a předpokládal jsem, že fenka o mne ztratí zájem.

Neztratila. Běžela celou cestu za mnou, a když jsem zašel do domu, kde bydlel můj známý, lehla si na rohožku před domem. Byl jsem na návštěvě něco přes hodinu, a když jsem vyšel z domu, zjistil jsem, že tu na mne má pejsčí přítelkyně, která mi připadala stále krásnější, trpělivě čeká. Vracel jsem se tedy na kole domů a fenka, které jsem ještě ani nevymyslel jméno, běžela za mnou.

A tady naše známost nečekaně skončila: když jsem ujel asi dva kilometry, z jednoho domku vyběhla malá holčička, oslovila mou průvodkyni nějakým jménem, které jsem už zapomněl, má pejsčí průvodkyně se zastavila, nechala se pohladit, a pak s holčičkou odešla do domku. Zůstal jsem tedy zase sám, s nepatrnou dávkou smutku opuštěného tvora, naštěstí ale s pocitem, že jsem možná přivedl zatoulanou fenku k původním majitelům, a že to nejspíše jsou lidé, kteří ji mají rádi.

Druhá příležitostná známost, setkání, které mně utkvělo v paměti, jsem prožil na Lovoši, vrchu v Českém středohoří, kousek nad Lhotkou a Lovosicemi. Měl jsem v těch místech nejen práci, ale i kousek volného času. Na Lovoš vedla docela pěkná, sjízdná cesta, a já jsem se po ní vydal na svém obstarožním motocyklu. Když jsem byl už skoro na vrcholu, objevil se přede mnou na cestě pes. Německý ovčák. Zastavil jsem, ne ze strachu ale z podvědomé ohleduplnosti, a motorku jsem opřel o strom.

Pes přišel ke mně, a já jsem si teprve teď všiml, že je to krásné, trochu větší štěně, které mně velice rychle dalo najevo, že si chce hrát. Neměl jsem u sebe nic k jídlu, ale štěněti to zřejmě nevadilo, chtělo asi jen trochu lidské pozornosti, trochu pohladit, trochu podrbat, nejvíc ale stálo o to chytit do zubů mou paži a jemně, opravdu až neskutečně jemně, ji hryznout. Nechal jsem si to několikrát líbit, a nebyl jsem si jist, koho z nás dvou to baví víc. Hráli jsme si tak my dva asi půl hodiny.

Pak jsem se pejskovi zdvořile omluvil, protože čas, jehož jsem měl opravdu málo, se kvůli naší zábavě nezastavil, a otočil jsem motorku k odjezdu. Štěně se se mnou rozloučilo posledním hryznutím do ruky, ale nezdržovalo mne. S krásným pocitem nedefinovatelného štěstí jsem odjížděl, přesvědčen, že se s novým kamarádem nevidím naposled. V tom jsem se ale mýlil: když jsem si po několika dnech udělal znovu výlet na Lovoš, můj nový štěněcí přítel tam nebyl.

Ať už máme spoustu práce nebo lenošíme, ať jsme v pohodě, nebo zamlklí a smutní, pro nikoho z nás se čas nezastaví. Nezastavil se ani mně. Několikrát jsem byl velice zamilován, radostně i nešťastně, tajně i v rozporu s pravidly zákona a společenské morálky, přišel ale čas, kdy jsem, bohudík i bohužel, poněkud zmoudřel, a kromě lidské paní a velitelky, obojí v jedné osobě, měl jsem stálou čtyřnohou přítelkyni s nezapomenutelně krásnýma očima.

Doprovázela mne v toulavém zaměstnání, mně vnuceném okolnostmi, a když už čas mého zaměstnání skončil, čekávala na mne doma. Chodíval jsem s ní na procházky, ale ne vždy a ne všude jsem ji mohl vzít s sebou, a tak se stávalo, že doba mých příležitostných známostí pokračovala.

Další mé výrazné a nezapomenutelné setkání mne potkalo v jednom pražském parku. Po cestě proti mně si to vykračovalo cosi černého, velikého skoro jako medvěd a vydatně chlupatého. Když to přišlo blíže, viděl jsem, že je to nádherný pes, kterému se říká novofundlanďák. Kousek za ním šla paní, která, nevím proč, na něj zavolala: „Dobrošku, neobtěžuj pána!“ Dobrošek neobtěžoval.

Zastavil se přede mnou, důvěřivě se na mne podíval, nechal se pohladit, a pak se postavil na zadní nohy, přední packy mi položil na ramena a potom, dospěv zřejmě k názoru, že jsem před odchodem z domova poněkud zanedbal péči o svůj zevnějšek, mně pečlivě a důkladně umyl obličej. Když tuto samaritánskou službu ukončil, spustil se opět na všechny čtyři a jemně, ve výši odpovídající jeho vzrůstu, mne chytil za kabát.

Nepatrně jsem se k němu sklonil, podíval se do pejsčího obličeje, a řekl jsem smířlivě: „Dobrošku, kamaráde, nechtěl bys mne pustit?“ Nechtěl, a jeho velké, šedé oči, se smály. Ne, já si nevymýšlím, „pejsek“ se skutečně usmíval a jeho oči prozrazovaly uspokojení. Několika kroky přispěchala paní a zahořekovala: „Tak a co teď, náš pes vás nepustí. Budu mu muset sehnat něco, co by mohl vzít do pusy místo vašeho kabátu. Jenže já tady nic nemám“.

Začala se rozhlížet po parku, zda by někde nenašla nějakou silnější větev, kterou by mohla nabídnout Dobroškovi jako žvýkací náhradu, ale nikde blízko nic nebylo. Naštěstí Dobrošek se projevil jako rozumný tvor. Po několika trochu úzkostných paniččiných domluvách a několika mých pohlazeních můj kabát pustil… Rozešli jsme se jako přátelé.

Ještě jednou, asi po dvou týdnech, jsem se s Dobroškem v stejném parku setkal znovu, to ho ale doprovázel pán. Dobrošek asi chápal změnu situace, a tak se u mne sice zastavil, nechal se pohladit, ale už se nepokusil mne umýt. O svém prvním setkání s ním a o tom, jak mne pes chytil za kabát a nechtěl mne pustit, jsem vyprávěl svému příteli. „A neměla náhodou ta paní, která šla s Dobroškem, novofundlanďáka vycvičeného na chytání mužských?“, zeptal se mne s předstíranou věcností.

Trochu mne ten dotaz pobouřil. Nepovažuji se za dost vhodný objekt k tomu, co můj přítel naznačoval, ale hlavně se mne dotklo, že lidé za vším vidí erotiku nebo dokonce sex, právě tak jako já. Z koho si pak mám brát dobrý příklad, kde bych mohl najít ušlechtilou lidskou duši, prostou záludných či dokonce nemravných myšlenek?

Rád bych se také alespoň krátce zmínil o tom, že nejsem rasista. Na naši zahradu přicházel občas, zvláště k večeru, velký, světlehnědý, dlouhosrstý kocour. Nic nechtěl, ale nebál se, a rád se nechával pohladit, takže jsme říkali, že je to náš mazel. U domu máme kromě vchodu z domovního průčelí také zadní průchod na zahradu, opatřený dvěma schody. A jednou, velmi pozdě večer, spíše už na počátku noci, jsem zasklenými dveřmi viděl, že na nižším schodu do zahrady spí náš kocouří mazel.

Vyprávěl jsem o tom paní z blízkého téměř sousedství, které kocour patřil. Asi mé vyprávění pojala jako zdvořilou stížnost a řekla: „No, vždyť ho odežeňte!“ Podíval jsem se na majitelku kocoura trochu udiveně, a odpověděl jsem: „Nezlobte se, ale to nemůžeme, opravdu nemůžeme. My totiž vašeho kocoura máme rádi.“ Paní neříkala nic, ale má odpověď ji zřejmě uklidnila.

Sama zcela nesporně patřila mezi lidi zvířomilné. Krmila na své zahradě jednoho kočičího bezdomovce a ujala se neznámé, opuštěné kočičky. Ve svém pokoji přidělila kočičím strávníkům a spolubydlícím dvě pohodlná křesla, pro kocouřího mazlíka a pro kočičku. Ta se asi držela víc doma, na naší zahradě jsme ji nikdy neviděli. Kocour k nám ještě někdy zavítal, ale pak jeho návštěvy ustaly. Zřejmě, tak jako všechno živé, odešel do nenávratna.

Tam odešla řada zvířecích přátel, také i kočička a fenky a, které jsme postupně měli doma. Vzájemná náklonnost, dá se říci přímo láska, nezastavila osud a nezastavila čas. Ve vzpomínkách, někdy až překvapivě živých, mám řadu dívčích i pejsčích jmen.

Nějak se v mé paměti vzájemně prolínají, byť zážitky s nimi byly, pochopitelně, odlišné. S našimi fenkami, které jsem měl rád a které měly rády mne, jsem nikdy nespal. Zato ony nejednou spaly ne se mnou, ale přímo na mně, a já jsem pak měl strach se pohnout, abych je nebudil. Jsem snad sentimentální cvok? Ano, je tomu tak. Příklad si ze mne neberte…

Docela nedávno jsem opravoval zámek vrátek ze zahrady, vrátka byla otevřená a já jsem seděl na zemi, když ke mně přišla Barča, boxerka, s kterou se sotva známe, a bez nároků na odměnu mne důkladně olízala, od čela až k bradě a uším. Zřejmě mi zůstal výrazný pes apeal, i když dávno nejsem zajímavý pro mladé, hezké slečny, a nic se už na tom nezmění: do konce života se určitě nestanu bohatým ani slavným. Moc mi to nevadí. Podezírám Mou Lepší Polovinu, že mne má ráda takového, jaký jsem.

Jako každý člověk udělal jsem v minulosti spoustu chyb, určitě jsem i někoho zklamal a někomu ublížil, a nic z toho nelze napravit. V mém životě bylo jistě i nemálo pozitivních hodnot. Jakých? A co je vůbec hlavní a nejvyšší hodnotou života?

Myslím si, že je to LÁSKA.

Je to tady zase. Voda si vybírá nemilosrdně svou daň. A lidé můžou jen bezmocně stát, zatínat pěsti a dívat se, jak jejich domov devastuje povodeň. Tentokrát nečekaně rychle a s nečekanou silou. A lidé se na tu katastrofu můžou jen dívat.

To ale mluvím o těch, na které povodeň namířila svůj prst tentokrát. Nemluvím o nás, kteří jsme na suchu. Tentokrát to byla BATY, kdo se do toho obul a vzal do ruky telefon. Přes faru se dostala k místostarostovi Hejnic Demčákovi přímo doprostřed jednání. Přes to, že času nebylo nazbyt, našel si čas a vyslechl asi trochu složitější vysvětlování. Ono taky, jak začít, jak to vysvětlit, jak říct proč volám, aby to nevyznělo – řekněme – hloupě, že třeba kdosi zpoza vody chce dělat gesta.

Navíc, když v daný okamžik voláte, nevíte ještě vůbec, zda to co máte v plánu vyjde – pamatuju si to z minula – takže tak trochu plácáte a blábolíte, protože takhle taky běžně nevoláváte každý den. Nicméně pan místostarosta byl evidentně trpělivý, nechal si vše vysvětlit a Baty řekl, že se jí ještě během dne ozvou s konkrétním jménem těch, kteří rozhodně pomocnou ruku potřebují a potřebovat budou.

V Hejnicích, které jsou místem momentálně dost odříznutým od světa, pomoc se tam evidentně kamiony zrovna nevalí, v televizi taky nejsou 24 hodin denně a navíc je tam hodně sociálně slabých rodin, evidentně pracují zdatní lidé. Protože to netrvalo dlouho a ozvala se kolegyně pana místostarosty a dala Baty jméno a adresu člověka, jehož dům stál hned u vody. Rodina je evakuovaná a přišla úplně o všechno. Manželé jsou čtyřicátníci se třemi dětmi. Dvě jsou školou povinné, třetí nejstarší má partnerku, která je nyní těhotná.

Baty vyhodila po soukromé linii získané informace mezi Zvířetnický lid a rozjelo se sbírání. Jsem maximalista, takže mě napadlo, že by nebylo od věci, stejně jako minule, kdy se sbíraly peníze na Moravu pro paní Březinovou, poslat tuhle skvělou myšlenku víc do světa. Protože je určitě víc lidí, kterým je také bližší myšlenka dát peníze na konkrétní místo, konkrétním lidem, než je dát do anonymní hromady.

Tak jsem se Baty a ostatních zúčastněných zeptala, zda nechtějí svůj záměr zveřejnit, že se určitě najde pár dalších lidí, kteří tuhle cestu uvítají. Dostala jsem souhlas a tak jsme tu. Pokud si do Googlu zadáte slova „povodeň Hejnice“, lze najít množství fotografií a videozáznamů včetně zprávy městského úřadu Města Hejnice, takže je možno si ověřit situaci

Jak jsem psala, v Hejnicích je hodně sociálně slabých rodin, takže tentokrát bylo rozhodnuto, že po ukončení sbírky se nebude předávat hotovost, ale za vybrané peníze se nakoupí to, co bude pro vybavení domácnosti v daném momentě nejvíce potřebné.

Sbírání bude probíhat do ve dvou vlnách. První, která spontánně začala hned v pondělí po první povodni, končí pro příspěvky složenkou 20. srpna, pro převody na účet 23. srpna.

Hned 24. 8. vejdeme opět do kontaktu s Hejnicemi a zjistíme, co je potřeba nejdřív a nejvíc, to koupíme prostřednictvím internetu a dodávkové firmy, případně najdeme mezi sebou kurýra, protože nejpotřebnější budou třeba menší věci, související s nástupem dětí do školy, ochlazením, drobným, běžným provozem domácnosti.

Průběžně se pak dají posílat příspěvky do druhé vlny, jejíž konec včas oznámíme a za jejíž výsledek opět koupíme něco po konzultaci s hejnickou radnicí. Podle vývoje situace, podle toho, kde evakuovaná rodina bude v tu chvíli bydlet, a jak na tom bude, je možné, že výsledek první vlny počká na vlnu druhou, pokud by se to ukázalo být účelnější. Veškeré informace budou průběžně na diskusním fóru, uvedeném na „nástěnce“ vedle Zvířetníkového textu.

Pro ty, kteří neznají č. účtu a budou se chtít k myšlence připojit, je následující návod: vpravo na Zvířetníkových stránkách je nástěnka a na ní je odkaz na fórum, kde probíhá jednání o sbírce. Na straně 1 diskuse na tomto fóru je v jedenáctém příspěvku v pořadí nick zana-moderátor, 10. 8. 2010 17,35 hod., uvedeno číslo účtu a vypsána celá procedura posílání, včetně variabilního symbolu. (Fórum má určitou přihlašovací proceduru, úplně nejjednodušší zdroj informace je, mezi námi, dotaz na některého Zvířetníka.)

TAKŽE OTÁZKA ZNÍ – VSTOUPÍME ZNOVU DO TÉŽE ŘEKY?? (jak příhodné v téhle souvislosti). Jak znám Zvířetníky, Zabukisty i Nezvířetníky, tak si myslím, že to pořekadlo, že nevstoupíš 2x, že ho popřeme.

O tom, že se sydneyská parta česko, moravsko, slovenských trampů schází jednou měsíčně v bývalém skautském výcvikovém středisku v nedaleké osadě jménem Warragamba, které kdysi v dražbě koupil jeden z nás, jsem se už nejednou zmínil.

Znám to tam důvěrně. Kdysi, počátkem let osmdesátých minulého století, jsem tam chodíval cvičit skautíky. Tedy vlastně skautské dorostence od 14 do 18 let, kterým se tu říká Venturers. Takovej ten nejlepší věk. Dacani, kdy si hoši myslí, že jsou nesmrtelní a dělají ty největší vylomeniny. Takže jsme si docela dobře rozuměli. Přes ty vylomeniny. Sjížděli jsme řeky na lodích, lezli po skalách, slaňovali s útesů, nořili se do jeskyní, jezdili na lyžích, nebo se jen tak potulovali bušem. Na den, nebo i na týden.

Majitelé střediska, kamarád Milan, jak se tento jmenuje, nebo Blcha, jak mu mezi kamarády říkáme a jeho žena Marta, na kterou kamarádi volají Muška, vše pěkně svojí pílí a námahou upravili a tak tu máme nyní k dispozici nejen halu kde se scházíme, ale i přilehlé budovy, kde se dá přespat, popřípadě se vyspat z chyceného orangutána ke kterému jeden jaksi přes noc přišel. Okolní buš má léčivé vlastnosti, zvláště na ty co bydlí v Sydney.

Slavíváme tu také různá výročí, Silvestry a narozeniny toho či té, jak se namanou. Pokaždé přibývá nějaký ten penzista či penzistka a věkový průřez naší komunity proklatě stárne. V zimě, tedy ve zdejší zimě, to je od června do října, hodně osazenstva chybí, protože jako penzisti mají volného času čtyři přehršle a tak se potloukají v zemích, kde vyrostli a kde mají doposud spoustu kamarádů. A tak se přiblížila i oslava Milanovy šedesátky.

Už na Silvestra si Blcha stěžoval, že se mu špatně ohýbá a že asi půjde k doktorovi. Než se nadál, tak se octl v nemocnici. Našli mu malignantní nádory u páteře a zahájili baterii testů a pak první chemoterapii. Jak Milan, tak i jeho žena Marta byli v obdivuhodné psychické pohodě. Frajeři to jsou oba. Odpadla pouze slezina, co měla být poslední sobotu v lednu, Milan byl ve špitálu.

Avšak už o poslední sobotě v únoru se slezina konala a Milan pocházel kolem s bandáží na levém předloktí. Byl to pěkný teplý letní večer, seděli, zpívali a povídali jsme si venku pod hvězdičkama za svitu měsíce, jak je vidět na těchto fotkách.

Potom Milanovi nastalo období dalších testů a intenzivní léčby. Taková radio a chemoterapie dá člověku zabrat a nejednou není zlikvidovaná jen rakovina ale i pacient. Případů je kolem více jak prstů na ruce. Nastala tak těžká doba nejen Milanovi ale i Mušce a celé rodině. Dotýká se to všech kolem, i kamarádů a kamarádek. Milan bojuje statečně, jak to jen jde, Marta vše obdivuhodně zvládá a morálku mají oba velmi dobrou a úctu si zasluhující. Poslední sobotu v červnu máme opět slezinu a na Milanovi je už vidět jak ho chemoška ničí. Pohubl a vlasů má pomálu, ale humor mu neschází.

Koncem července je Milan po všech zákrocích velice oslaben. Většinou odpočívá, či spí v posteli. Po okolí ho na vozíčku tlačí členové rodiny, chůzi teď nezvládá. A tak byla svolána oslava Milanovy šedesátky na sobotu 7. srpna.

Počasí se povedlo, bylo krásně jasno, sluníčko hřálo a začali jsme se sjíždět kolem půl druhé hodiny odpoledne. Dokonce i kamarádi z Melbourne dojeli, tisíce kilometrů nelitovali a dobrou náladu s muzikou dovezli. O půl třetí odpoledne tu už byl slušný dav. Jídla a pití, jak už je zvykem, byl nadbytek. A jakého! Nejeden a nejedna si soukromně postěžovali, že chuť na ty dobroty je, někdy se neodolá a pak člověk trpí různými zažívacími potížemi.

No jo, už to kamarádům a kamarádkám netráví tak jako za mlada. Metabolismus jaksi zlenivěl, žaludek, játra, žlučník a ostatní orgány jsou už opotřebované a tak je třeba jíst i pít s rozvahou a opatrností. A taky opatrně zpívat při kytaře, někdy jsou slova nahrazena jen pobroukáváním, ale za to může ten zatracenej Němec. A tak za skromného pojídání a méně skromného popíjení plynula zábava.

Doma se mezitím vzbudil Milan a byl schopen vmísit se do davu. Synové ho ve vozíčku vytlačili na vybetonované prostranství vedle domečku na hřející sluníčko, my jsme si stoupli kolem a za doprovodu šesti kytar jsme mu zapěli „Happy birthday to you…“ a pak „Mnoga ljeta, mnoga ljeta…..“ Připili jsme si s Milanem výbornými australskými bublinkami a začali předávat dárky.

Ten největší byla pěkná nová kytara. Gratulanti stáli ve frontě a čekali, až na ně dojde řada. A nebyli tu jen kamarádi trampi, ale i rozvětvená rodina s vnoučaty. Kytaristi hrábli do strun a nad eukalypty zazněly Blchovy oblíbené písničky. Pohoda, klid a mír vládly krajinou, sem tam ukápla slzička. Asi po půl hodině už toho bylo na Milana hodně, začínal být unavený, tak ho na vozíčku odtlačili domů a dali do postele.

Dav se přesunul tak různě. Většina do haly, někteří na travnaté prostranství před halou kolem barelu, ve kterém plápolal oheň a někteří do klubovny. Tuto Milan udělal ze dvou místností velice pěkně. Mimo dvou krbů tam je pěkný bar, kulečník, kout k posezení a staré, avšak perfektně fungující gramorádio, na kterém si přehráváme staré gramodesky. Hity z let dávno minulých, 50 – 60 let staré.

Atmosféra tu je intimní a pohodová, okna halí rudé závěsy a stěny jsou vyzdobeny trampskými motivy, včetně velké nástěnky plničké cancátek, placek, osadních vlajek a jiných drobností, jako cen vyhraných v potlachových soutěžích a podobně. Když se v krbech rozplápolá oheň tak tu je nadmíru útulně.

Večer se však veškerá zábava přesunula do haly, kamarádi rozezpívali svoje dřeva a zábava se rozběhla jako vždy. A tak se oslava vydařila, i když byla jaksi náročnější než obvykle. Milanovi se to moc líbilo a to bylo účelem. Ostatní jistě nespokojení také nebyli a tak za zvuku kytar a starých trampských písniček proběhl jeden z dalších pohodových večerů.

P. S. Článek jsem napsal 10. srpna a zde jsou tři zprávy od kamarádky Mušky. Komentáře netřeba.

Ahoj kamaratky a kamarati !

Oznamujem vam, ze moj, drahy manzel, Milan, Blcha, serif z osady T. O. Zlaty sup, odisiel do vecnych lovist, dnes 11 Augusta 2010 o 3.30 hod. rano, doma v kruhu rodiny.

Blizsie informacie o pohrebe oznamim neskor.

Velke Ahoooj!!!! od Musky!

Oznamujem Vam, ze pohreb Milana ( Blchy z T. O. Zlaty sup Pezinok ) sa bude konat v sobotu 21. Augusta 2010 asi o 11.00 hod. rano. Ty co su v Australii, nezabudnite ist pred tym, hned rano volit, alebo volit uz pred tym. Pohreb sa bude konat na katolickom cintorine blizko Warragamby. Potom budeme mat obed v ceskoslovenskom country clube. Ste vsetci vitany. Mame viacej casu na pripravu pohrebu. Podrebnejsiu informaciu poslem, na buduci tyzden, az bude vsetko do podrobna zaistene.

 Velke Ahoooj!!!! od Musky!

Ahoj kamarati!

Pohreb Blchu, bude 21 Augusta o 11.00 hod do obeda v malom katolickom cintorine. Presnu adresu a mapku este poslem. Posledne velke Ahoooj!!! mu dame trampskymi pesnickami a trampy v trampskom obleceni. Ja budem tiez, v trampskom. Po pohrebe, ste vsetci vitany na karminu, obed a obcerstvenie do CS country clubu. Adresu a mapku poslem, neskorej, ale vsetko, je blizko Warragamby.

Velke Ahooooj!!!! od Musky!

Můj přítel Vladimír je o hezkých pár let starší, než já. O kolik? Nevím, přímo ptát jsem se nechtěl a příležitost, zeptat se nenápadně při rozhovoru, se zatím nenaskytla. Přesto nesporný rozdíl jeho a mého věku stačí na to, abych měl vůči němu určitý ostych a považoval ho z nás dvou za rozumnějšího a zkušenějšího, k čemuž mi stačí to, že se sám celkem dost dobře znám.

Příležitostně se navštěvujeme, a když jsem k němu nedávno přišel na předem dohodnutou návštěvu, vyrušil jsem ho, právě když se díval na nahrávku televizního pořadu „Za zrcadlem“. Je to pořad o různých, jak se říká – pseudovědeckých naukách a praktikách, jako je třeba spiritismus, astrologie, vykládání karet, a já sám nevím, co ještě k těm tak zvaným hermetickým vědám patří. Nijak jsem se nedivil, člověka, a nejspíše každého z nás, láká neznámo a tajemno, dokonce i v tom případě, že o něm pochybujeme nebo mu nevěříme. Proč by měl můj přítel být výjimkou? Přesto jsem se ho po vzájemných pozdravech a několika jeho větách na přivítanou nesměle zeptal: „Promiň mi skromnou otázku: Ty tomu všemu, co je spojeno s esoterikou, věříš?“

Nečekal jsem jednoznačnou odpověď a také jsem se jí nedočkal. „Věřím i nevěřím,“ odpověděl můj přítel, „Jsou věci, jimž nevěřím a vzhledem k tomu, co znám, věřit ani nemohu. Ale nesouhlasím se vzdělanci a s vědci, někdy i velice známými, s osobnostmi zvučných jmen, kteří jednoznačně a bez výjimky všechno to, co nějak připomíná tak zvanou parapsychologii, považují za nesmysl, podvod, nebo iluzi, vyplývající z nedostatečného vzdělání. Není přece málo podivností, které nesporně existují, a není jejich vinou, že je zatím neumíme uspokojivě vysvětlit.“

„Co tím myslíš?“, ptal jsem se napůl uctivě a napůl zvědavě, a přítel Vladimír tedy pokračoval: „Myslím si, že je těch důkazů neobjasněných nebo jen málo objasněných skutečností dost: víme přece, že jsou úspěšní proutkaři, opravdu úspěšní léčitelé, lidé, zvláště lékaři, ovládající hypnózu, jasnovidci, skuteční senzibilové, a většina z nás má i jakési zkušenosti s telepatií. Není důvod tyto věci přeceňovat, ale není také důvod se jim posmívat nebo je zatracovat.

Naše poznání se přece stále prohlubuje a mění. Pamatuji doby, kdy se za jakousi asijskou podivnost považovala akupunktura, a v sedmdesátých letech se ji začali někteří lékaři v Evropě i u nás učit. Do jaké míry je ta metoda úspěšná? Nemohu posoudit, ale setkal jsem se s případem, kdy byl akupunkturou úspěšně vyléčen pes, ochrnutý na zadní nohy. Nebo – většina lékařů se vyjadřuje opovržlivě o homeopatii, nepředstavitelně nízká koncentrace účinné látky v roztoku podle nich nemůže přece působit.

A přece v některých případech působí, a zase nejen na člověka, ale i na zvířata. Nebo to, co jsem uvedl jako první, proutkařství: znal jsem hydrogeologa, který kromě odborného vzdělání a geologických map si pomáhal při určování míst pro vrty právě touto metodou, a to vždy se zdarem. Chápu ovšem zásadní malér, totiž že všechny tyto málo známé a těžko posuzovatelné postupy přitahují podvodníky. Jenže je v té dnešní, jak říkáme přetechnizované době, nějaký obor, nedotčený podvodem?“

Měl jsem dva důvody neodporovat. Nejenže slova mého přítele mně připadala přesvědčivá, ale i já sám jsem se několikrát v životě setkal s událostmi, které jsem si nedokázal vysvětlit. Ostatně jako chlapec jsem se spolu s kamarádem pokusil tajně vyrobit malý stolek pro pokusy se spiritismem. Na jednu nohu stolku jsme přivázali tužku, a když jsme v šeru místnosti položili na stolek ruce, rozhýbal se a začal psát. Když jsme ale prohlíželi, co napsal, zjistili jsme, že to skoro nikdy nebylo písmo, jen jakási změť čar, a pokud něco připomínalo slovo, bylo nesmyslné nebo zkomolené. Pochopitelně jsme těch bláznivých pokusů brzy nechali.

 Ze zdvořilosti jsem se ale přítele Vladimíra zeptal: „A ty sám máš s tak zvanou parapsychologií nějaké zkušenosti?“

„Nevím, jistě to nevím, ale některé události v mém životě by mohly takovými zkušenostmi být. Nejčastěji to bylo náhlé, ničím neodůvodněné bleskové poznání. Vypadalo to u mne tak, jako by věci nebo sny mně naznačovaly moji blízkou, dalo by se říci bezprostřední budoucnost. Ty věci, které zdánlivě ke mně promluvily, byly různé: budík na skříni v kanceláři mého gestapáckého vyšetřovatele, zamčené železné dveře firemního skladu, obrazovka, ukazující nad mojí postelí na jednotce intenzivní péče moji srdeční frekvenci, obraz na stěně sedmé úřadovny odborového svazu, a konečně snímek krajiny, na kterou nedokážu zapomenout.

Teď si vzpomínám, že jsem se zmínil také o snech: mívám je dodnes, v mládí sny o létání, sny úzkostné i erotické, sny o tom, jak dokonale ovládám některý cizí jazyk, sny o lidech, kteří již nežijí a o krajinách, které jsem nikdy neviděl. Zato jednou za několik let se objeví sen, o němž po probuzení vím, že předznamenává skutečnou událost v nedaleké budoucnosti, možná ale, že se toto nestává jen mně, nevím, s nikým jsem o tom nemluvil…“

„No dobrá“, odporoval jsem, „ale impuls odhadu budoucnosti nepochází přece od věci ani od snu, ten začíná v člověku, v našem případě v tvojí mysli.“

„Máš nejspíše pravdu“, pokračoval přítel ve svém výkladu, „setkával jsem se ale také s případy autosugesce, kterou jsem se snažil sám používat, a s telepatií. Nejdříve tedy o té autosugesci: za mých mladších let bývaly skoro každoročně chřipkové epidemie: vzpomínám si třeba na jedno jaro, kdy jsme z desíti lidí v pracovní skupině zbyli tři. Mně se, alespoň v mých mladších letech, chřipky samozřejmě také nevyhýbaly, ale nikdy jsem kvůli nim nestonal. Když přišla horečka, napil jsem se čaje, pak jsem se zahrabal do peřin, a začal jsem se potit: v duchu jsem sledoval, jak mně kapky potu stékají po těle, jak pod mými zády vlhne prostěradlo, a představoval jsem si, jak nemoc odchází. A mohu potvrdit, že to fungovalo. Dnes ovšem bych si na takovou léčbu už netroufl, byla by to asi příliš velká zátěž na srdce.“

„Zmínil ses také o telepatii. Já jsem míval někdy dojem, že je jakési myšlenkové spojení mezi mnou a mou fenkou, která bývala se mnou v době mého toulavého zaměstnání“, vyzvídal jsem dál.

„Je to možné, ač někteří znalci to zpochybňují. Pes prý dovede rozeznat různá jednání člověka, která my sami už nevnímáme, nebo je považujeme za tak běžná, že o nich ani nepřemýšlíme. Nesporně je ale telepatie mezi lidmi, i když je to velmi individuální a má to svá četná úskalí…

Někdy na konci šedesátých let dělali Rusové i Američané pokusy s přenosem myšlenek na dálku; tenkrát totiž nebyla radiová ani televizní technika tak dokonalá jako dnes, a tak se uvažovalo o tom, že telepatie by mohla být spojením mezi případnými kosmonauty a jejich základnou. Výsledky pokusů dokázaly, že právě pro ten předpokládaný účel se přenos myšlenek telepatií nehodí. Ne vždy se povede navázat spojení, a to ani u lidí, kteří jsou pro takový účel připravováni, a i když je začasté přenášena myšlenka nebo představa, nedá se s jistotou přenášet text. Halasně oznamované a žurnalisty popularizované pokusy postupně potichu skončily…

Vím ale o případech telepatie mezi lidmi. Tak třeba matka mé manželky, spolu s dalšími lidmi byla v době pražského povstání v krytu, v jednom domě, vzdáleném několik kilometrů od jejího bydliště. Její muž byl po celou válku v různých věznicích a v koncentrácích, o jeho osudu koncem války se nic nevědělo, dalo se jen předpokládat, že je někde v Německu, nejspíše hodně daleko… Jeho paní, když po osvobození lidé vylézali z krytů, řekla:“Náš taťka už je doma!“ A nemýlila se, hubený, hladový a unavený, ale doma skutečně byl…“

Chvíli jsme mlčeli oba. Nechtěl jsem mluvit o vlastních zkušenostech s tím, jak někdy přímo zázračně funguje přenos myšlenek mezi lidmi, kteří se mají rádi, mezi přáteli a hlavně mezi milenci, u nichž ta telepatie je většinou nonverbální, zato má obrovskou škálu citových zabarvení, od radostného, toužebného, až k úzkostnému a lítostivému. Pak jsem se ale přece jen zeptal: „A nějakou pozdější zkušenost s duchovním životem všedního dne nemáš?“

„Nejsem si tak docela jist, ale myslím si, že mám. V květnu 1985 jsem skončil po infarktu a krátkém pobytu na jednotce intenzivní péče v nemocničním pokoji interny na Karlově náměstí v Praze. Normální, nemocniční pokoj se sedmi lůžky, rozvodem okysličeného vzduchu, zavedeného ke každému lůžku pro případ, že by se některému pacientovi špatně dýchalo, a se signalizací k sestrám.

V jenom se ale ten nemocniční pokoj od běžného prostředí v jiných nemocnicích lišil: sloužily tu milé a usměvavé sestry, nad nimiž vládla přívětivá vrchní sestra, a na všech bylo znát, že nejsou nesmyslně přetížené prácí. Navíc pacienti nevyžadovali zvláštní péči; spíše než jako nemocní chovali se jako by zde byli na dovolené. Občas se bavili o všem možném i nemožném: byl tu taxikář, zřejmě díky různým známostem velice úspěšný, byl tu solidní, starší pán, s voperovaným kardiostimulátorem; když jednou za ním přišla jeho paní, byl přímo hmatatelně znát dobrý a láskyplný vztah těch starších manželů, provázený samozřejmou vzájemnou obětavostí.

Byl tu zemědělec odkudsi z jižních Čech, co doopravdy dělá nebo dělal, jsme se nedozvěděli, ale byl to vtipný a inteligentní pán, reagující jemně a bystře na každou připomínku o současné, všeobecně nevážené a spíše zatracované době. Bavili jsme se o ní a o současné politice jen málo, ale pokud přece, neskrývali jsme svou nespokojenost a své opovržení k současnému panstvu. Bylo to totiž v době tak zvané normalizace, které se dnes říká socialismus, ač já si myslím, že to byla spíše doba panství slouhů a všeobecné přetvářky.

Jenže i když jsme s tehdejším všeobecným pokrytectvím nechtěli mít nic společného, informační spojení se světem za nemocniční zdí jsme neztratili: denně jsme dostávali noviny, ne Rudé Právo s jeho výjimečně velkým, prý „světovým formátem“, to zde bylo značně neoblíbené, ale noviny menšího rozměru, nejčastěji Svobodné slovo, Lidovou demokracii nebo Práci. Ty noviny jsme četli jenom zběžně, zásadně jsme ignorovali úvodníky a politické úvahy, ale po přečtení jsme noviny nevyhazovali; dávali jsme na parapet okna v rohu místnosti.

A tady začíná můj příběh o průniku duchovna do všedního dne. Jednoho rána jsem otevřel noviny a spatřil jsem článek, oslavující tehdejšího generálního tajemníka státostrany a prezidenta republiky Gustáva Husáka. Nejsem si dnes už jist, k jaké příležitosti byl článek napsán, snad k nějakému Husákovu projevu, nebo zvolení někam a něčím, vypadalo to jako oslava narozenin, ale k těm to být nemohlo: jak jsem zjistil dodatečně v encyklopedii, Gustáv Husák se narodil v lednu…

Pod článkem byl podepsán tehdy dost známý básník, kterého snad ještě před léty bylo možno si vážit. Článek jsem přečetl, několikrát jsem se prohřešil proti božímu přikázání, vzav boží jméno nadarmo, a na adresu autora jsem zbožně pronesl – no ne, to snad nemůže být takový vůl, to je spíše druh patolízalství. Ale to, co tady ke chvále Husáka napsal, to je prostě k pos….! Nikdo mi neodporoval, a noviny skončily, jak bylo zde zvykem, na parapetu rohového okna.

Asi po dvou dnech se doktoři rozhodli, že bych mohl nemocnici opustit a jít domů. Mělo to ale jednu podmínku, spojenou nejspíše se snahou pochopit vznik infarktu: měl jsem jít ještě jednou na rentgen, kterému měla předcházet nitrožilní injekce kontrastní látky, tuším, že se jmenovala grafein, a tomu zase mělo noc před vyšetřením předcházet důkladné vyprázdnění střev. Večer za mnou přišla sestra, přinesla mně, podle jejích vlastních slov, extrémně silné projímadlo, a odříkala mi důrazné poučení:

„Počítejte s tím, že vás to během noci důkladně prožene, a až se to stane, běžte a nehleďte na to, jestli nejbližší klozet bude mužský nebo pro ženy, snažte se prostě co nejrychleji doběhnout…“ Vzal jsem tuto instrukci na vědomí a šel jsem spát. V noci jsem se probudil a zjistil jsem, že mé útroby jsou stále velice klidné. Blížilo se ráno, a nic se nezměnilo. Začal jsem málem panikařit. To budu muset být v nemocnici zbytečně o den déle?

V té chvíli jsem dostal nápad: honem k okennímu parapetu a zde složené haldě novin. Za chvíli jsem našel noviny s oslavným článkem o Gustávu Husákovi, prezidentu okupovaného státu a šéfovi kolaborantské strany i vlády v jedné osobě, článek, který jsem tak zemitě, upřímně a drsně kritizoval jsem zvolna a pozorně přečetl, a nebezpečí bylo zažehnáno. Článek dokázal to, co za celou noc nedokázalo projímadlo…“

„To ale není to, co jsi mi sliboval“, ozval jsem se zdánlivě vyčítavě, „tys mi řekl, že mi budeš vyprávět o působení duchovna, a zatím je tu spíše duchhovna…“ „Ale ale“, odporoval přítel, „tobě nejsou známa slova klasika, že nic lidského mi není cizí?“

A pak jsme si nalili dvě skleničky vína a připili jsme si na památku zesnulého básníka, zaslouživšího se o kratší pobyt mého přítele v nemocnici. Byli bychom mu rádi napsali děkovný dopis, ale je pozdě. Básník již není mezi živými. Gustáv Husák už také ne, ale tomu bychom určitě nepsali, tomu napsal již v roce 1974 Václav Havel, kterému později Husákův režim a jeho slouhové odpověděli pronásledováním. Uplynula léta, ale psát hlavám států je nejspíše pořád ještě, když už ne riskantní, tak alespoň zbytečné.

I když jsme se s přítelem tak docela neshodli, vypili jsme ještě jednu menší skleničku na naše vlastní zdraví a na naše přání, aby vždy byly na světě alespoň nějaké věci tajemné a nevysvětlitelné.

Náš domeček se po skoro dvouměsíční nepřítomnosti paní domu počal podobat mládenecké ubytovně nebo i psí boudě. Nebylo se co divit, pobývali zde samí chlapi. Tedy kelpíci Ferdinand s Maxmiliánem, kočičák Packa a moje maličkost. Denní, týdenní, ba i měsíční rytmus jsme měli pěkně zracionalizovaný, žádná zbytečná činnost, jen to, co bylo nezbytně nutné. Prostě Havaj. Klid a mír vládl krajinou.

Pak se čas navršil a od kamarádů, tedy hlavně kamarádek, začaly chodit katastrofický e-majlíky. Jako čím Mílu překvapím a čím ji uvítám a podobně. Mě z toho všeho začala poznenáhlu vyrážet kopřivka. Havaj definitivně skončila několik dnů před Míliným příletem. Nejprve vyprat nahromaděný špinavý prádlo, i když chlapi, zvláště v zimě, toho zase tak moc nemají, že ano.

Pak poklidit kolem domečku, zahradu a podobně, včetně garáže, kde spávají Habsburci a někdy i Packa. Nakonec bylo potřeba uvést do richtiku interiér domečku. Tedy zlikvidovat nános prachu, umýt nádobí, vyluxovat a vytřít zem, vyglancovat koupelnu a záchody, no a pak už byl pátek večer a v sobotu brzy ráno měla Míla přistát na Sydneyském letišti.

Ty poslední tři dny před jejím příletem tady byla úplná Šumava. Tím chci říct, že byla deka, chladno, pršelo a byla mlha, jak už někdy bývá v horách zvykem. Zrovna tak bylo, i když jsem brzy ráno v sobotu, ještě za tmy, vyjížděl, směr letiště. Doma jsem si ještě přes internet honem zkontroloval, kdy má skutečně to letadlo přistát. Zjistil jsem, že skoro o půl hodiny dříve než mělo podle letového řádu, asi jim foukalo do zad.

Tak Habsburky honem do garáže, hup do auta a jelo se. Přesto, že to je bratru kol osmdesáti kilometrů, tak přesun proběhl pohodově, provoz tak časně v sobotu ráno byl minimální. Jen asi kilometr před letištěm jsem narazil na frontu aut. Všechna se cpala na parkoviště u mezinárodního terminálu. Teda mezi náma, to parkoviště je lepší než tiskárna na dolary. Za každou započatou půlhodinku parkování vás oberou o 7,50 dolaru.

V letištní hale byl už frmol jako o pouti. Mraky lidí, jak těch co na někoho čekali, tak těch co odněkud přilétli. Dorazil jsem k východům C a D, kde vycházeli pasažéři letu Thajských aerolinek z Bangkoku, kterým měla dorazit i Míla. V davu jsem díky mobilu našel i snachu Editu s vnukem Fynnem a vnučkou Janou. Ti si nemohli nechat ujít přílet „babi“.

Po chvilce čekání se objevila Míla za plně naloženým vozíkem se zavazadly. Vnoučata vřískala blahem a lezla na klandr, aby se mohla s babi olíznout. Jana si hned sedla na vozík s kufry a za neustálého štěbetání Jany, které se také říká „Ukecaná“, Edity a Míly jsme se pomalu přesouvali na parkoviště.

Počasí se jaksi umoudřilo, nebo Míla dovezla nějakou změnu. Přestalo pršet a mraky se trhaly. Z parkoviště jsme se všichni auty přesunuli do domečku mladých, to znamená, že jsme tam byli za pět minut. Syn Martin zatím navštívil nedalekou francouzskou cukrárnu a nakoupil plný stůl čerstvých, ještě teplých dobrot. Také se dostavil i syn Petr, který normálně o víkendu bývá do 11 hodin dopoledne nepoužitelný, takže dříve nevstává. Tentokrát vstal v 6:30 hodin ráno a tak projevil velké úsilí, které bylo patřičně celou rodinou oceněno.

Mílu odvezli kamarádi z Brna do Vídně, odkud odlétala rakouskými aerolinkami do Bangkoku, kde přesedla do letadla Thai Airlines kterým doletěla do Sydney. Na novém Bangkokském letišti jí to nedalo a ofotila tak trochu výzdobu interiéru tohoto letiště. Dala se také slyšet, že Rakušáci mají mizerný servis a jídla se srovnáním s Thajskou společností, jejíž služba je o několik řádů výše.

Míla dojela jako Ježíšek, a začala rozdávat dárky, co dovezla, Martin vyráběl pro všechny vynikající espresso z čerstvě pomletých zrnek a za pořádání dobrot z francouzské cukrárny plynula zábava. Míla si ještě hodila sprchu a tak se po dlouhé cestě osvěžila. Kolem 11 hodin jsme byli s Mílou ready k přesunu domů.

Měli jsme však napřed zavolat naší schovance Blanči. To proto, že doma jsem měl prázdnou lednici i špajzku a ona připravila oběd pro Mílu na uvítanou. Tak aby to časově všecko klaplo. Nejeli jsme tedy domů, ale k Blanči. Beranovi, jak se jinak jmenují, bydlí tady u nás pod kopci a tak to je jenom zastávka po cestě.

Miloš, to jako ten chlap co s Blankou bydlí, zrovna měnil olej ve svém terénním přibližovadle, malý Míša řádil v domečku, Jessinka, jezevčice na nás štěkala než zjistila o koho jde, pak se rozplácla na záda roztáhla nohy a škrabte mě na břichu. Blanka zrovna vytahovala z hrnce čerstvé houskové knedlíky a tak jsme za čilého švitoření Blanči a Míly zasedli k výbornému kuřeti na paprice, které jsme spláchli chutným německým pivem. Paráda!

A tak jsme se dostali domů až kolem třetí hodiny po poledni, najezení, napití a ani ne unavení. Bylo modro a sluníčko vysoušelo mokrou krajinu. Už před garáží nás vítal kočičák Packa, který se vyvaloval na betonové příjezdové cestě. Doma jsme byli oba náležitě zkontrolováni Habsburky. Bylo co číst!

Kočka Čiča, Ferdův brácha Max, pak ještě Jessinka, no téda páníčci a to jste nás nemohli vzít sebou? Nemohli. Mílu si četli obzvláště podrobně, po tak dlouhé době nevěděli jakou to vůni si vybrat. Ale nakonec se ovzduší uklidnilo a vše začalo zapadat do svých vyježděných kolejí. Takže návrat paní domu se k všeobecné spokojenosti podařil.

Fotky najdete zde

P. S. Dodatek Od Míly

Milí Zvířetníci,

jak jste si přečetli v Jirkově článku, už jsem zase zpátky v zemi klokánské. Prožila jsem nezapomenutelné 2 měsíce v rodné zemi, naplněné spoustou krásných a občas nečekaných setkání. Jsem ráda, že se mi poštěstilo setkání s mnohými z vás. Díky obětavosti YGY, Zany a ostatních se povedlo Brnění i Pražení. Byla jsem opravdu překvapena, kolik z vás vážilo i docela dalekou cestu na tato setkání. Velký dík Dede, která přijela do Brna i s Kazanem a znamenalo to, že tenhle výlet musel být i s přespáním. Kazan statečně ochránil svou paničku při cestě nočním Brnem. Jsem ráda, že díky Zvířetníku se vytvořila mnohá přátelská pouta a že jste jeden druhému nápomocni v krizích a nepřízních osudu. Přeji vám, aby tohle společenství trvalo a léty se utvrzovalo. Ještě jednou děkuji za krásná setkání a přátelství, které jsem mezi vámi našla.

Míla

Milý Zvířetníci, někteří velmi staří gardisti mě znají pod jinými nicky, a pro některé jsem novum. Tak se to lehce pokusím vynahradit. Na starém Zvířetníku je dost povídání o naší smečce od Mámy Vlčice, znalci Kiplinga lehce dešifrují nick a já se pokusím navázat tam, kde jsem skončila.

Pro začátek existuje jeden starý vtípek, kde se praví, že ideální vzdálenost při bydlení od tchyně je, když jde k vám na návštěvu, tak si musí obléct kabát a obout boty. No tak tady se to aplikuje na Přednostu. Musím uznat, že v tuto chvíli došlo k opravdu radikální změně, protože, jak jsme si pomalu v poslední době nemohli příjít na jméno, tak nastal naprostý zvrat. To jen opravdu pro začátek.

Nejstarší je v tuhle chvíli patnáct a opravdu pubertu jsme si užili. Začalo to přede dvěma roky. Byl klidný prázdninový podvečer, seděli jsme s Přednostou u vínečka a povídali, co bylo v práci. Děti rozprchnuty do různých světových prázdninových stran. Zazvonil zvonek, šla jsem nic netušíc otevřít bzučák spodní dveře a čekala u bytových. Zaslechla jsem mužské hlasy, a pak je i uviděla celí v černém, zastavilo se mi na okamžik srdce, dech, tělního oběhu by se ve mně nedořezal.

Pak jsem zahlédla Nejstarší, jak se krčí za nimi, pak se mi vrátil i zrak a já jsem si přečetla na tricích „MĚSTSKÁ POLICE“ UÁÁÁÁÁÁÁÁÁ. Hned se ujali, slova, hlavně ať mladou nezabiju, ale že uvědomělý občan zahlédl mládež požívající alkohol v parku a vzhledem k tomu, že platí v celém městě, zákaz konzumace alkoholu na veřejnosti (vyjma tomu určených míst zahrádka a tak), tak bděle upozornil ochránce zákona a protože naše sluníčko v tu dobu nemělo ani OP, a nafoukala, tak následovala eskorta k domovu.

Úžasem, vztekem, studem, únavou z práce jsem opravdu ztratila slova. V tu chvíli se došel podívat i Přednosta, cože se tam tak dlouze vybavuji s cizími chlapy, hlasy slyšel. Pootevřel dveře, a co následovalo, bylo jak z grotesky. „No nazdar, to je tvoje dcera?!“ Kolegové fotbalisti. UÁÁÁÁÁÁ. Opět když si na to vzpomenu, vyju s vlky ještě dnes. No tak to byl jeden z těch dr(o)bečků a nyní vám věnuji další.

Jsme téměř nemasožravá rodina, teda je to spíš díky mně. Páč já vařím, tudíž jíst se bude to, co uklohním. A protože předchozí menu bylo opravdu výživné, tak nyní něco lehčího.

Pohankové karbanátky

Hrnek pohanky

100 dkg strouhaného sýra

2 PL nasekaných vlašských ořechu

1 cibule (nastrouhat, nebo na velmi jemno posekat) majoránka, sůl a celozrnná mouka na obalování.

Pohanku uvaříme podle návodu, přidáme další kredence, smícháme, tvoříme karbanátky, obalujeme v mouce a

a) smažíme

b) pečeme na lehce vymazeném plechu (slunečnicový nebo mandlový olej)

c) extra diety si dají pečící papír – to je moje varianta, ale pro smečku je to dost suché, tak jim na to kápnu olivový olej.

Podáváme s kvašenou zeleninou a celozrnným chlebem. Nemakrobiotici si dají klidně brambory Já to taky tak striktně nedodržuju.

Tentokrát se pokusím ze vzpomínek vydolovat naši první zápočtovou cestu v novém složení. Tato se odehrála na podzim roku 1959 už v oddíle vedeným Zdeňkem Kašparem, jinak zvaným Kaspr. Z naší skupiny v oddílu vymizela děvčata, byl záležitostí pouze mužskou, protože dosavadní tak trochu rekreační chození po lesích, polích a stráních, které by se dalo nazvat rekreační turistika, se pod Kasprovou taktovkou proměnilo ve výkonnostní chození s patřičně narvanými ruksaky, které bych nazval turistikou sportovní.

Naše skupina v oddílu prošla takto přirozeným výběrem a nevymizela jen děvčata, ale i někteří, více romanticky naladění kamarádi, kterým tento styl vandrování nevyhovoval. Tito a děvčata pak ještě nějakou dobu tvořili jakousi romantickou či společenskou odnož oddílu, než zanikli docela. Chyběla jim výdrž a motivace, které jsme měli my díky Kasprovi nadbytek. Nepořizovali jsme si jen lepší a novou výstroj a výzbroj, ale také jsme se zúčastňovali sportovně a také branně laděných soutěží a závodů.

V podstatě byly jen dva. Závody turistické všestrannosti a orientační závody. Orienťáky, jak jsme těm druhým říkali, se tehdy provozovaly v tříčlenných hlídkách, buď mužských, nebo ženských a později i smíšených, a s předepsanou zátěží. Na kontrolách byli skutečně živí lidé a ti razítkovali průkazku, že hlídka kontrolu našla a navštívila. Někteří snaživí jedinci, či hlídky už tehdy po lesích jen nechodili a neorientovali se pomocí kompasu a mapy, ale začínali i běhat. Se zátěží to bývalo zajímavé a obvykle se tomu nejslabšímu v hlídce pomáhalo a zátěž převzal jiný, fyzicky zdatnější.  Ovšem v zimě se toto vše odehrávalo na lyžích.

Vůbec nejzajímavější bývaly orienťáky noční. Nebyly tehdy lehké a výkonné čelovky, a tak jsme se před závody přeškolili na králíky a jedli hodně mrkve, abychom potmě lépe viděli. Pohybovali jsme se potmě, jen za svitu hvězd a měsíce, o kolize se stromy a jinými překážkami nebyla nouze. Svítili jsme si baterkami jen do mapy a na kompas či buzolu. Zlatým hřebem těchto nočních radovánek takto praštěných turistů bylo, když se některá hlídka nedostavila do cíle závodu a v lese se ztratila, či bohapustě zabloudila. To se pak dali všichni dohromady a nastal hon na ztracené. Hledali se po lese, až se našli, někdy až do rána.

Závody turistické všestrannosti měly však jiný charakter. Neobsahovaly pouze vše co ty orientační, ale i jiné dovednosti a to vše se hodnotilo jak na čas tak co do kvality. Stavba stanu, udělání kolíků a potřebné tyčky trvala těm dobrým necelou minutu. A to se stavěl tak zvaný dvoupůlák, tedy jehlánek ze dvou celt olivkami sepnutý. Tuto dovednost jsme pečlivě trénovali a každý jedinec v hlídce měl svoji práci přesně vyměřenou, abychom si navzájem nepřekáželi a stan postavili co nejrychleji a nejkvalitněji. Stejné to bylo s vařením na ohni. Sehnat palivo, rozdělat oheň, uvařit a pak i pěkně naaranžovat posuzujícím rozhodčím. Zde rozhodovala nejen rychlost, ale i kvalita, chuť a prezentace. Vařil se obvykle guláš, bramborový guláš, lečo nebo rizoto. O zábavu nebývalo nouze, když někdo v zápalu boje vhodil do kotle špatné ingredience. Pak trpěli rozhodčí, kteří výtvory ochutnávali.

Ale zpět k naší zápočtovce. Tato zápočtová cesta byla pečlivě naplánována co do tras, tak i jednotlivých dat. Byla rozdělena na tři části, víkendy. V plánu cesty byly uspokojeny parametry Letní Zápočtové Cesty prvního stupně obtížnosti, které byly: Za 6 – 8 dnů ujít minimálně 130km, přespat aspoň jedenkrát venku pod stanem a zdolat celkové převýšení 3000 metrů. Ďáblu se upsalo 11 účastníků, plus vedoucí Kaspr. Byli to tito: Miroslav Procházka, Jiří Yetti Švehla, Augustin Leiter, Jaroslav Snopek ze staré party ze Spoje. Noví členové po táboře na Želetavce, Aleš Bednařík a Jiří Kurýr Šteflíček, a pak nově příchozí z Králova Pole, Zdeněk Caletka, Petr Kahle, Miloslav Makotřas Štulpa, Jaroslav Grizzly Gzela, a Jan Rusňák. Přihlášení se museli každé části cesty zúčastnit, omlouvala pouze vlastní smrt.

Podařilo se mě oskenovat starý zašlý deník celé této akce a tyto skeny budou v albu na Rajčeti spolu se starými černobílými fotkami. Deník byl psán popisovou formou jako doklad k provedené akci, doprovázený nakresleným obrysem cesty a fotkami. Já si psal ještě další poznámky o tom, co se událo, vidělo a všeobecně dělo.

Na tuto a výhledové akce jsme si kupovali výstroj a výzbroj. Byly tehdy jiné časy. Neexistovalo speciální oblečení nebo obutí pro tu či onu sportovní činnost jako dnes. Žádný Gore Tex, polar fleece a podobně. Byli jsme rádi, když jsme sehnali nové, patřičně tuhé pohorky. Tyto jsme nosili i ve všední den abychom je rozšlápli, upravovali a vylepšovali jsme si postroje na velkých nových ruksacích s kostrou, pokud si dobře vzpomínám jménem Mount Blanc, krosny s vnější později i vnitřní kostrou přišly mnohem později. Vybírali jsme ze skromného sortimentu vhodné oblečení a podobně.

Také jsme si opatřovali různé benzinové a petrolejové vařiče, s vyhlídkou budoucího vaření v horách a v zimě na sněhu. Výběr na tehdejším trhu nebyl, byly k dostání dva modely značky Meva. Ten, který byl kopií dobře fungujícího německého Juwelu ve tvaru kilové masové konzervy, občas bouchal a plápolal. Začali jsme mu říkat Bikiňák, podle nukleárních testů na pacifickém atolu Bikini. Nejlépe však pracovaly staré Primusy na petrolej. Za nádoby na toto palivo, benzin a petrolej, sloužilo cokoliv, co bylo po ruce, a tak ve většině případů z těchto malých kanystrů a flašek palivo unikalo a parfemovalo obsah ruksaků i s jídlem. Teprve pak nastávala ta správná gastronomická nirvána. Lidi, kdo mimo účastníků těchto akcí jedl někdy sušenky napuštěné petrolejem?? Pak se jednomu po petráku říhá ještě tři dny potom.

Ve stejnou dobu také měníme místo našich týdenních schůzek. Opouštíme dosti neosobní prostředí spojařské školy na Orlí ulici č. 30, kde jsme se scházeli v jakési učebně. Nyní, mě už dosti nejasným způsobem, získáváme maličkou místnůstku na půdě staré a tehdy neudržované budovy bývalého tenisového klubu na rohu parku Lužánky, které jsme říkali „Pionýr“. Tam, kde je křižovatka ulic Antonína Slavíka, Drobného a Lužánecké a kde bývaly tenisové kurty tehdy využívané ponejvíce na volejbal, protože tehdejší režim tenisu jako „kapitalistickému“ sportu nepřál. V zimě byly tyto kurty postříkány vodou a sloužily jako kluziště. Klubovnu jsme si mohli zamknout a osobitě vyzdobit, jako kdysi skautské klubovny blahé paměti. Nescházela ani malá kamínka typu „kanónek“, ve kterých jsme si mohli v zimě pobyt ve vymrzlé klubovně zpříjemnit. Také poloha naší „nové“ klubovny většině členů více vyhovovala, byla blíže jejich bydlištím. Ale raději se přesuneme k první části této LZC.

Letní zápočtová cesta – 1959

Sraz všech patřičně nabalených účastníků byl v sobotu odpoledne po práci. V sobotu se pracovalo jen 6 hodin, od 6 do 12 hodin. A tak jsme se ve 14 hodin 10. října 1959 na konečné šaliny v Řečkovicích všichni sešli. Během čtvrthodinky jsme zkontrolovali výstroj a výzbroj, nakoukli do mapy kudy kam a vyrazili. Nejprve po státní silnici směrem na Kuřim, abychom na kopci, nedaleko za hospodou „Na Špici“, odbočili doleva po modré značce polní cestou na kopec jménem Baba. U skladů Synthesie jsme si udělali první přestávku a upravovali povětšině nové oblečení, baťohy a obutí.

Je krásně slunečno a teplo. Zanedlouho bylo až horko, když jsme se s plnými batohy sápali na Babu. Dále jsme se dali nyní už po zelené značce po hřebeni Kuřimského vrchu, kde si v 16 hodin dáváme svačinu. Posilnění pokračujeme k rozcestí značek a dáváme se po červené k státní silnici, kterou přecházíme. Jdeme kolem obce Česká a západního okraje Lelekovic kudy vystupujeme na skalnatý kopec Babí Lom. Na vyhlídce, kde je nyní postavena rozhledna, jsme se porozhlédli po malebné krajině a snažíme se identifikovat okolní kopce a osady. Dále romantickou cestou, co vede po skalnatém hřebenu už postupujeme za šera, je 17:45.

Na hřebenu došly baterky Kurýrovi a tak mu neseme jeho baťoh. Docházíme k odbočce na Vranov, po které opouštíme hřeben a sestupujeme doprava až k rozcestí Vranov, Šebrov a Svatá Kateřina. Zde už skoro za tmy na kraji lesa stavíme stany a na vařičích vaříme večeři. Dnes jsme ušli 16 km. S vařiči se seznamujeme a tak není o zábavu nouze. Yettimu při výbuchu jeho Bikiňáku ohořelo obočí a vlasy. Petr Kahle, jinak Pitrýsek, si stačil nožem rozříznout palec na levé ruce. Nakonec si většina posádky opekla špekáčky nad ohněm, u kterého vládla čilá zábava. Plánoval se další den a vyprávěly se fóry. Zdravě unavení jsme v 21 hodin zalezli ve stanech do spacáků a tak strávili teplou a pohodlnou noc. Tedy až na Aleše Bednaříka a Kurýra, jinak Jirku Šteflíčka, kteří se na noc dobře nepřipravili a tak se zimou ráno ve tři hodiny vzbudili, rozdělávali oheň na zahřátí a budili ostatní. Populární v tu chvíli vůbec nebyli.

Druhý den jsme vstávali až o půl sedmé ráno. Ranní hygiena, likvidace tábora a snídaně nám zabrala jednu hodinu a tak o půl osmé vyrážíme na tůru. Tento celý ranní rituál se snažíme zkrátit na nejkratší možnou dobu, abychom pak mohli co nejdříve vyrazit na cestu a za den našlapat co nejvíce kilometrů. Jakýsi trénink a příprava na plánované zápočtové cesty o vyšším stupni obtížnosti, kdy bylo nutno ujít denně co nejvíce km.

Jdeme po červené značce směrem na Vranov, který míjíme, abychom „spadli“ s prudkého kopce k řece Svitavě, kde přecházíme na druhý břeh a přes železniční trať ke studánce pod Novým Hradem. Před prudkým výstupem na Nový Hrad odpočíváme a posilňujeme se u studánky. Je už skoro 9 hodin a tak je načase. Ke zřícenině Nového Hradu jsme vyfuněli s plnými ruksaky značně zřícení. To nám však nebránilo v prohlídce tehdy se rozpadající zříceniny, porozhlédnutí po krajině a dokonce si zahrát bojovou hru. Energie jsme měli jako malá štěňata.

V 10:30 opouštíme Nový hrad a pokračujeme po červené značce k Býčí Skále. Tam si prohlížíme jeskyni a připomínáme si její historii. Kousek od ní si pak na mýtině vaříme společnou gulášovou polévku k obědu v kotli na ohni. Došla sem zrovna nějaká školní exkurze a tak o čumily není nouze. Ve 13 hodin odcházíme po žluté značce směrem na Babice. Zde kupujeme a posíláme pohled Estele Kašparové jako doklad že jsme zde byli. Pak už jen po červené značce scházíme do údolí Svitavy do Bílovic a pak dále kolem řeky do Obřan ke konečné šaliny a domů. Za neděli jsme ušli 28km.

První část LZC je za námi a další víkend, v sobotu 14. října 1959 nám začíná druhá část LZC. Tentokrát to je na dva a půl dne, protože v pondělí je volno. Všichni se scházíme v 14:30 na konečné šaliny v Horních Heršpicích. Odtud jdeme po státní silnici směrem na Znojmo asi 3km, než narazíme na odbočku doprava po modré značce na Modřice a dále na Želešice. Odtud jdeme proti toku říčky Bobravy, kde na palouku, asi 1 km před Novým Mlýnem stavíme stany a chystáme si večeři. Je už šero a rychle se stmívá. Večeři jíme za tmy. U ohýnku jsme kladně zhodnotili dnešní část, 10,5 km a plánovali zítřejší trasu. Spát jsme šli záhy o19 hodině, zítra nás čeká kolem 25 km. V noci bylo jasno a slabý mrazík, -5°C.

V neděli 25. října 1959 vstáváme v 6:45 do pěkného, avšak mrazivého rána. Veškerá příprava na cestu, tedy ranní hygiena, likvidace tábora a snídaně nám zabrala 1:15minut. Se zmrzlými prsty nám jde všecko trochu pomaleji. Jdeme stále proti toku Bobravy, nejdříve k Novému a dále ke Spálenému Mlýnu. Odtud vystupujeme do prudkého kopce směrem na Střelice. Cestou v lese potkáváme stádo 18ti srnek, množství koroptví a bažantů zděšeně vylétá ze svých skrýší podél naší cesty. Procházíme Střelicemi, kupujeme si mléko a chleba, děláme dokumentární fotky a pak jdeme po zelené značce na Omice. Avšak v lese u lesního potůčku před Omicemi zastavujeme a připravujeme si oběd. Po obědě procházíme Omicemi a jdeme na Kývalku, kde se chovali koně, a byly velké drůbežárny.

Za Kývalkou procházíme krásným lesem v prostou nynější Velké Ceny, do Pohádky Máje, k Helenčině Studánce, kde nám končí dnešní putování. V hlubokém suchém listí bukového lesa, nedaleko studánky, si stavíme stany a chystáme se k vařbě večeře. Protože máme dost času, tak z cvičných důvodů jsme se rozdělili na skupiny a každá vaří jinou dobrotu. Polévku jsme měli společnou a první skupina udělala rizoto, druhá lečo s brambory a zákusek rýže na sladko, třetí vepřová pečeně a brambory, aby čtvrtá ukuchtila maďarský bramborový guláš. Tyto hody jsme zapili čajem. U ohýnku jsme zhodnotili dnešní den a děláme výhledové plány na rok 1960. Kolem 21. hodiny jdeme na kutě. Dnes jsme ušli 24,5 km.

Že jsme brali naši přípravu vážně, o tom svědčí i to, že jsme se snažili zkracovat ranní přípravu. A tak v pondělí 26. října 1959 máme budíček v 6:45. Urychleně se myjeme a pak nastává vaření snídaně a likvidace tábora na čas. Nejlepší dvojka, ve stanech jsme spali po dvou, za 44 a nehorší za 58 minut. V 8 hodin vyrážíme na další úsek cesty Pohádkou Máje k myslivně Pod Komorou, kde jsme si připomněli bratry Mrštíky a román Pohádka Máje. Vyfotili jsme se s Helenkou, sochou vyvedenou z bílého mramoru a pokračovali po žluté a pak červené značce směrem na Šmelcovnu. Cestou jsme prošli Veverské Knínice a Javůrek.

Na Šmelcovně jsme si připomenuli význam názvu, v letech 1722–1850 zde stála „Veverská huť“, majetek pánů z nedalekého hradu Veveří. Na Šmelcovně se těžila železná ruda, ze které se zde tavilo železo. Od roku 1902 se zde koná každou první jarní neděli vítání jara spojené s házením Morany do Bílého potoka. Novodobou tradici založila brněnská turistická společnost „NOHA“ a v letech 1912–1933 se Vítání jara na Šmelcovně zúčastňoval i básník Petr Bezruč se svou „smečkou“. V místní hospodě jsme se občerstvili a z domácí zabíjačky kupujeme jitrnice. Odtud jdeme podél toku Bílého potoka, čili Vajtecu, směrem na Veverskou Bitýšku.

Cestou zastavujeme u potoka na loučce a vaříme si oběd, pochutnáváme si na jitrnicích. Po chutném obědu to už není daleko do Veverské Bitýšky, kde docházíme k přístavišti lodí, co obstarávají dopravu po Brněnské přehradě, a na jednu nasedáme. Ta nás zhruba za hodinu dovezla na začátek přehrady k hlavnímu přístavišti lodí, kde zmrzlí vysedáme. Pro zahřátí bylo odsouhlaseno vydat se usilovným pochodem ke konečné šaliny v Bystrci, která tehdy bývala u řeky Svratky, kde je nyní most přes řeku. Za dnešek jsme ušli 28 km.Tak nám úspěšně skončila druhá část LZC.

Poslední a třetí díl LZC začal v sobotu 31. října 1959. Sraz jsme měli ve 14:15 na Roli, tedy hlavním nádraží, odkud jsme v 14:40 odjížděli vlakem směrem na Blansko. Rekreační jízdenka stála každého

6,50 Kčs. Z vlaku vystupujeme v 16 hodin v Šebetově, kde tehdy byla na zámku velká mezinárodní ozdravovna. Vydáváme se po zelené značce na Rychvald kolem Sv. Barbory a dále na Horní Štěpánov. Cestou v lese pod kótou 665 jsme nuceni postavit stany už skoro za tmy a uvařit si k večeři oblíbenou všehochuť z polotovarů připravených doma. U ohýnku plánujeme další akce na zimu a jaro a o 21 hodině zaléháme. Dnes jsme ušli jen 8 km.

Poslední den této LZC vstáváme v 6 hodin a už za hodinu jsme na cestě do Horního Štěpánova, odkud se dáváme po modrou značkou dobře značené cestě do Bukové. Dále stále po modré značce do Protivanova, odkud se stáčíme směrem na Skelnou huť. Zde je pěkné údolíčko říčky Punkvy, kterou sledujeme do Oborského Dvora, kde jsou velké budovy bývalého majetku hraběte Mansdorfa Pauly z Boskovic. Je to zde malebná krajina s rybníkem, studánkou, koupalištěm a hájovnou. Děláme si zde přestávku, pojídáme, co nám zbylo a pak pokračujeme kouzelným údolím kolem říčky Punkvy až do Sloupu.

Zde si prohlížíme nádherný barokní kostel, ale na jeskyně nám už čas nevyšel, protože autobus do Blanska nám odjíždí v 17:30. Jízdenka nás stála 4,30 Kčs. Z Blanska jedeme vlakem na naši rekreační jízdenku zpět do Brna. Za poslední den LZC jsme ušli 25 km a tak je cesta zdárně ukončena.

Další fotky najdete zde

Obrázkové přílohy se zvířátky, které dostáváme čas od času k mailům všeho druhu, jsou asi všeobecně oblíbené, i když někdy naaranžování obrázků je přeslazené a kýčovité. Mám rád kočičky a to takové, jaké skutečně jsou, a myslím si, že není nutné vymýšlet pro jejich snímky scenérie, plné křiklavých barev.

Mám také rád pejsky a nevidím důvod, proč by je měl někdo fotografovat v směšných pletených oblečcích či čepečcích. Není mi jasné ani to, proč by měl člověk pořizovat nepřehlédnutelné množství vzájemně si podobných, až téměř stejných fotografií: nechci nikomu vnucovat vlastní vkus, ale je mi milejší několik pěkných, výrazných snímků, než celé stohy všedních záběrů našich miláčků.

Mám známou, která mi poslala už přes pět set fotografií francouzského buldočka, do něhož je zřejmě zamilovaná. Já je pochopitelně neukládám, ale nemám dost odvahy odesílatelce napsat, aby už šla s těmi fotografiemi do háje, že se mi její buldoček sice moc líbí, ale několik set jeho fotografií nepotřebuji; ostatně kdo ví, zda by mně takové prohlášení pomohlo: má známá totiž teď vyrábí hudbou provázené prezentace, kde do záběrů krajin a zvířat, do záběrů, většinou stažených z internetu, přidává toho svého buldočího miláčka, a prezentaci zakončuje přáním hezkého dne od ní a od jejího pejska.

Velice oblíbené, pokud to mohu posoudit, jsou obrázkové přílohy, dokumentující dobré, přátelské až láskyplné vztahy mezi zvířátky, která v přírodě k sobě už tak moc laskavá nejsou. Že je možné krásné soužití pejska s kočkou, víme asi všichni, že to ale nejde vždy a za každou cenu, víme také.

V internetových přílohách se ovšem setkáváme s obrázky idylického soužití zvířat, která by se v přírodě a bez dozoru člověka nejspíše nesnesla. Kočka nechává po sobě lézt myšky, nejspíše její známé ze společného domácího prostředí, nebo fenka či opička chová tygří mládě: no budiž, hezky se na to kouká, ale člověku se mimoděk vnucuje otázka, jak dlouho takové přátelství vydrží? Život v přírodě nebývá bezkonfliktní, je tu boj o jídlo, prostor, o uplatnění rozmnožovacího pudu, jsou tu predátoři i oběti. Do jaké míry se to podobá životu lidí?

Nejpodobnější lidem jsou asi obratlovci, žijící ve skupinách. Stáda slonů, vedená údajně nejstarší slonicí, smečky vlků, vedené nejsilnějším samcem, tak zvaným alfa samcem, smečky s jakousi pevně stanovenou hierarchií.

Kladl jsem si nejednou otázku, jak se lidská smečka podobá zvířecím společenstvím, domnívám se, že dost, ale na nějaký zásadní, srozumitelný závěr jsem nepřišel. Možná na to nemám dostatečné vzdělání a odpovídající kvalifikaci, možná jsem také nedokázal dost důkladně pozorovat. Čím se liší lidský alfa samec nebo lidská alfa samička od ostatních členů společenství? Nevím.

Zato život mne poučil, že každá lidská skupina, a nemusí být ani příliš velká, má svého otloukánka, ať už mužského nebo ženského, někoho na nejnižším stupni společenského žebříčku, někoho, na němž si ostatní mohou hojit vlastní mindráky, třeba předváděním vlastní důležitosti a smyslu pro humor. V jednom závodě, kde jsem byl, tím terčem vtipů, naštěstí ne zlých, byla babka svačinářka, jinde trochu méně bystrý mladší hoch, z nezbytnosti pomocný dělník. Skoro vždy má ten vyvolený pro pochybnou zábavu ostatních nějakou zřejmou vadu, která ještě napomáhá jeho společenské bezmocnosti. Jak znamenitý důvod, cítit se vedle takového důležitě!

Můj přítel byl v jednom kovozávodě svědkem neobdivovatelného, zdánlivě nevinného, ale zraňujícího žertu na úkor jednoho takového postiženého. Ten objekt žertu a zesměšnění, říkejme mu Martin Soutor, nebyl už mladý. Jeho věk by se byl, v době kdy se náš příběh stal, dal odhadnout na rozmezí mezi padesáti a šedesáti léty, spíše asi bližší té šedesátce. Martin Soutor se asi v životě dost nadřel, alespoň jeho svalnatá postava by byla takové podezření spíše potvrzovala. Měl na starosti přísun materiálu pro strojní a svářečskou dílnu, což vykonával poctivě, spolehlivě, a moc přitom nemluvil.

Neměl k tomu ostatně podmínky: byl silně nahluchlý a to v době, kdy naslouchátka nebyla ještě ani zdaleka tak běžná jako je tomu dnes, naopak v době před úspěšnou a dnes už běžnou miniaturizací elektroniky byla spíše vzácností. Ti, kdo s Martinem Soutorem přece jen navzdory jeho hluchotě prohodili pár slov, říkali, že nebyl silně nahluchlý vždy, v mládí byl asi stejný, jako my všichni, a vada se nejspíše projevila až později.

Teď ovšem žil v jakémsi izolovaném světě fádní, nijak skvěle placené práce, a nežádoucího ticha. Určitě ani doma s manželkou, o které jsme nic nevěděli, toho moc nenamluvil, nejspíše ani pro ni nebyl příliš zajímavý. Na svět téměř úplného ticha kolem sebe si zvykl. Že se ale právě pro tuto svou hluchotu stane obětí neuváženého žertu, určitě netušil.

Druhou postavou našeho vyprávění je pohledná Jarmila Janíčková, mladší vdaná paní, kterou v závodě, kde byly ženy vzácné, někteří mužští zaměstnanci nenápadně obdivovali a v pracovních přestávkách ji rádi viděli u společných svačin, nebo náhodného besedování. V převážně mužském prostředí hezká žena je vždy vítaným zpestřením, i když chodí v modrákách jako všichni ostatní.

Třetím aktérem našeho příběhu je vedoucí osobního oddělení závodu František Bodlák, uhlazený pán s pověstí bonvivána a vtipálka, který se nejspíše ve své funkci trochu nudil.

Závod nebyl velký a většina zaměstnanců byla z nejbližšího okolí, mnoho let se téměř všichni vzájemně znali, tedy samozřejmě znal také i lidi v dílnách, znal Martina Soutora i Jarmilu Janíčkovou, a napadlo ho, že ty dva využije pro vlastní pobavení a případně i pro pobavení některých kancelářských kolegů. Soutora považoval za prosťáčka, a měl v tom směru možná i pravdu; o tom, že i prosťáčkové mají duši, neuvažoval.

A tak napsal dopis, který měl vypadat jako by jej psala paní Jarmila Janíčková, dopis, vyjadřující nesmělý obdiv údajně k silnému a mužnému Soutorovi, a navrhoval mu uvažovat o možné vzájemné schůzce. Ten dopis pak vhodil štěrbinou nad plechovými dvířky Soutorovi do šatnové skříňky, a čekal, co bude dál.

Nemusel čekat dlouho. Adresát do dvou dnů odepsal. Byl příliš naivní na to, aby uvážil, že ta nabídka sblížení mladé, hezké ženy se stárnoucím, poněkud neohrabaným a nahluchlostí postiženým mužem, je příliš krásná, než aby mohla být pravdivá. Odpověď, údajně pro paní Janíčkovou, měl dát v šatně do poslední, prázdné skříňky, kterou zatím nikdo neužíval. Asi mu dalo docela dost práce dopis napsat, psaní určitě nepatřilo k jeho běžným činnostem, a nejspíš se snažil, aby písmo jeho odpovědi vypadalo pěkně. Netušil, že jeho písemný vzkaz nedostane paní, které píše, ale že si jej vyzvedne iniciátor tohoto, podle vlastního názoru velice dobrého vtipu.

Žertéř pak pohotově napsal další dopis, opět jakoby od paní Jarmily Janíčkové, v němž se zřejmě pokoušel Soutora ještě víc zaujmout – nebo, jak by se vyjádřilo poněkud obhrouble, nažhavit. Asi se ale někde v kanceláři se svou intrikou pochlubil, a tak se stalo, že se našla se dobrá duše, která paní Janíčkové prozradila, že se šéf oddělení pokouší udělat si ze Soutora trochu drsnou legraci, a využít k tomu jejího jména a půvabu. Paní Jarmila tím rozhodně nebyla nadšená, s tím ale, co by mohlo být dál, si hlavu nelámala.

Rozuzlení přišlo náhle. Soutor, odkázaný vzhledem k své téměř úplné hluchotě věděl, že pokud chce paní svých krásných představ něco sdělit, je odkázán na dopisování, protože dohovořovat se s kýmkoli mohl jen velice těžko. Napsal tedy další dopis, zašel za svou vysněnou kráskou na dílnu a svůj slohový výtvor jí podával. Co následovalo, určitě nečekal: paní Jarmila rozhořčeným posuňkem dala najevo, že dopis si nevezme, se Soutorem nechce mít nic společného, a spěšně i rázně z dílny odešla.

Zde se můj přítel na chvíli odmlčel. „A bylo něco dál?“ zeptal jsem se spíše ze slušnosti, než zvědavě, a můj přítel ve vyprávění pokračoval:

Stárnoucí muž v obnošených modrákách si sedl na prázdnou pryčnu na přepravu materiálu, do kapsy začal skládat papír, na němž byl napsán dopis, a z jeho poněkud vybledlých očí tekly slzy. Do života stárnoucího muže, do všedních dnů nezajímavé, stále se opakující práce, do světa téměř úplného ticha, zaviněného nezaviněnou hluchotou, která postiženého odděluje od lidí, vstoupila představa mladé, hezké ženy, která o něho projevila zájem.

Těžko říci, co si představoval, možná nemožný návrat mládí, možná krátkodobé dobrodružství, na něž se nikdy nezapomene, a možná si nepředstavoval nic určitého, jen ho potěšilo vědomí, že má někoho, komu není lhostejný, že má ženu představ, o které lze snít, a ten krásný sen se náhle zhroutil jako domeček z karet. Tiše plačící muž v té chvíli možná ještě nevěděl, že se stal obětí podvodu a necitlivého žertu, jenže to, co pro nás mladší a zdravé byla banalita a pro vtipálka z osobního oddělení legrace, bylo pro jeho oběť tragedií.

Nad šedostí a všedností života na chvíli vysvitlo slunce, než stačilo trochu zazářit, opět zapadlo, a bylo zřejmé, že už nikdy nevyjde. Do rozbolavělé duše začal pronikat pocit ponížení, které bude možná ještě provázeno výsměchem. Jeho slzy jsme všichni na dílně viděli. Bylo ticho: nikdo z nás nepromluvil, a mlčeli jsme ještě chvíli poté, co nešťastný, zraněný muž, z dílny odešel.

Zde vyprávění mého přítele skončilo. Zmlkl, a já jsem jeho mlčení nerušil. I bez mluvení jsme byli oba schopni domyslet pokračování: Martin Soutor už nežije, vtipálek Bodlák nejspíše také ne, paní Jarmila Janíčková, pokud je ještě na světě, nemůže být už mladou, pohlednou ženou: takový přepych čas ani té nejkrásnější ženě nedopřeje…

Vyprávěný příběh nezdařeného žertu určitě dávno skončil v zapomnění. Jen bolest člověka, která není vidět, z příčin, které někdy ani nelze pochopit, vrací se do lidských životů znovu a znovu, někdy mlčky, někdy s příznaky smutku, někdy s tichou prosbou o slitování.