Přemýšlela jsem, o čem bychom si mohli tenhle víkend povídat, a zavrhovala jeden nápad za druhým. Všechny byly prázdninové, to ano, ale v horku přes třicet stupňů o nich bylo těžké jen přemýšlet. A tak jsem přišla na něco, co je osvědčené a s horkem se jen mění, ale nemizí – tedy na mlsání.

Mlsotník nám nějak poslední dobou nějak uvadá (tedy… ehm… to je nenápadná připomínka psavým kuchařinkám/kům, kdybyste si toho náhodou nevšimly/i ), tak si pojďme o jídle aspoň povídat. Když já si řeknu prázdninové mlsání, tak jsou mé první okamžité nápady pořád stejné – prázdniny u babičky

Přestože mamina vařila skvěle a na tu dobu jsme jako rodina hodně cestovali, a tedy i ochutnávali zvláštnosti, prázdninová jídla jsou v mé mysli pevně spojena s pobytem u babičky Růženky ve Dvoře Králové, kde pravidelně páchala zázraky, vaříc na propanbutanovém dvouvařiči a pečíc v troubě starší než moje matka. Počet strávníků kolísal od čtyř do šestnácti a voda na chatě nad městem kvůli vadnému potrubí, nízkému tlaku a zvýšených letních nárocích tekla obvykle jen v noci.

Ale babička byla bojovník a tvrdošíjně čelila okolnostem, aby dostála svému přesvědčení, že děti musejí mít dvě teplá jídla denně, o svačinách a druhé pozdní večeři nemluvíc. Vzhledem k tomu, že jsme s bratrem a bratrancem (a později s houfem sestřenic) žili v permanentním pohybu, tak málokdy zbylo něco od oběda k večeři, a babička tak musela věčně čelit našim hladovým obličejům rozjasněným nadějí na něco na zub. A jen málokdy byla tato naděje marná.  

Jako dospělá a odpovědná za nasycení své vlastní smečky jsem tisíckrát v duchu smekla klobouk nad tím, jak tohle dokázala zvládat a ještě se radostně usmívala, že nám chutná! A chutnalo

A co jsme vlastně jedli? Vlastně ty nejobyčejnější jídla. Milovali jsme řízky, ale kde na ně brát pořád maso, že… šlo o konec šedesátých a sedmdesátá léta. Tak jsme nejčastěji jedli bůček ve všech podobách, a protože jsme chtěli řízky, tak nám ho babička i smažila – a šlo to! A protože v té době se začínaly kopat rané brambory, tak býval nejčastěji s novými bramborami a zeleným salátem čerstvě uříznutým ze záhonu, nebo okurkovým – to když babička sklízela z fóliáku první okurky. Často jsme měli jako přílohu dušené rané zelí, mňam!

Babička nám hodně dělala sladká jídla – milovali jsme blbouny plněné tím, co zrovna na zahradě dozrálo, s prvními meruňkami potom nastoupily knedlíky z tvarohového těsta. Pokud se nás podařilo v lese donutit sbírat borůvky, následovala ke svačině borůvková bublanina. Ale pozor, ne koláč! (To byla jiná, mňam mňam kapitola ) To byla ta litá, svítková, pečená v remosce… Často jsme mívali nudle s mákem – jak my jsme je milovali a s nekonečnou sveřepostí poměřovali, jestli někdo nemá o mikrogram víc než druhý! Bože, zasloužili jsme si pohlavek a ne trpělivé rovnání dokonale stejných porcí…

Babička celý život učila (a později léta ředitelovala) v mateřské školce, takže měla na výživu dětí svůj názor. Nejen že jíst se má pravidelně, ale třeba taky to, že děti milují omáčky, tedy je to forma, jak do nich dostat potřebné živiny, aby při tom příliš nereptaly… Všechno dělala „jedlé“, aby to dětem nejen chutnalo, ale aby se jim to i dobře jedlo.

Jediné, co nás popuzovalo, byly doby, kdy naše mladší sestřenice byly mimina a batolata. To se jim schovávaly jahůdky a malinky, míchalo se jim to tvarohu a holčičky to s chutí dlabaly a na nás, starší vlčáky, už nikdy nezbylo! Popravdě když občas nahlédnu na server rodina.cz a čtu, co dnes miminka mohou a nemohou jíst (a od kdy), tak se divím, že jsme my i naše malino- a jahodovo žravé sestřenice přežili… Vždyť do nás se první polívčičky (v babiččině podání opravdu polívky, ne nějaký vývar z mrkve a brambor) ládovaly někdy od pátého měsíce…

Těch jídel bylo samozřejmě mnohem víc, ale když si řeknu prázdniny, tak se mi prostě vybaví tento „dobrý základ“. Později v životě jsem hodně cestovala a vždy ráda jedla, takže jsem ochutnala spoustu fantastických (i méně fantastických, zato velmi zvláštních) jídel. Ale jídla mých dětských prázdnin zůstávají v mé mysli stále živá. Bohužel jen v té mysli – když si je sama uvařím, tak to nějak není ono.

Protože to není od babičky a nejsou to ty úžasné prázdniny, kdy všechno vonělo létem, svobodou, důvěřivostí, bezpečím a láskou. 

A tak se ptám – co jste rádi o prázdninách mlsali vy? Jaká jsou jídla, která se vám nesmazatelně vryla do duše, i když se třeba vaše dnešní chuťové buňky ptají – proč vlastně? Pojďme si povídat o jídle a vzpomínkách