Dnešní díl Evropských zapadlých vlastenců bude poněkud netradiční – bude o několika národech najednou. Španělsko, stejně jako Nizozemí, je monarchie, kde úlohou panovníka je svou osobou stvrzovat de facto personální unii mezi jednotlivými národy panství. Tato rovnováha byla poprvé narušena imperiálním Španělskem, podruhé – mnohem brutálněji – byla poškozena generálem Francem. To, čeho jsme v současné době ve Španělsku svědky, je návrat k normálnosti.

Po úspěchu Basků, Galicijců, Katalánců a Okcitánců (ve Val d’Aran) s obnovou jejich národní identity a prakticky i státnosti se začali o svou identitu zajímat i další španělské národy, které byly Francovým režimem prakticky stoprocentně násilně „kastilizované“, jmenovitě jde o Astuřany, Andalusany, Aragonce a Valenciánce. Kromě Andalusanů si všichni zachovali do nějakého stupně (nebo ho obnovují z téměř vymřelého stavu) své jazyky. Andalusané totiž klíč ve své autonomii nespatřují v jazyce, ale v historické zemské identitě.

Asturie (astursky Principáu d’Asturies), malá španělská provincie na severu země, je první ztěch, která zastupuje druhou vlnu španělského národního obrození. Její historie je identická s galicijskou až do příchodu Vizigótů, kteří na jejím místě vytvořili státní útvar od toho, který byl na území Galície, samostatný. Po vpádu Maurů na Iberský poloostrov Asturie nebyla, na rozdíl od většiny jeho území, dobyta a přičleněna do muslimského státu al-Andalus. Po maurském vpádu na Iberský poloostrov se do Asturie uchýlili mnozí kastilští šlechtici a založilitam Království Asturie (Regnum Asturorum), které bylo centrem španělského odporu proti Maurům až do reconquisty. V desátém století byla Asturie včleněna do kastilského Leónu, který si místní obyvatelstvo podmanil a snažil se potlačit autonomní charakter asturského obyvatelstva. Ne všichni kastilští šlechtici ovšem s takovým jednáním souhlasili; během 14. století Enrique II. de Trastámara vyhlásil Asturské knížectví a vyvolal vzpouru proti kastilskému státu León. Byl však kastilskými vojsky zpacifikován a poražen. Od té doby byla Asturie španělskému dvoru loajální, v důsledku čehož se místní obyvatelé podíleli významně na španělských námořních objevech a kolonialismu. Během osmnáctého století se Asturie stala významným centrem španělského osvícenství – a následně průmyslu ve století devatenáctém. Se svými zásobami uhlí a železné rudy se Asturie velmi rychle proměnila z provincie agrární v provincii industriální. Ve stejné době se vraceli ekonomičtí migranti, Astuřané, kteří pracovali a zbohatli ve Spojených státech, což ještě víc podnítilo ekonomický boom. To však přitáhlo nový problém, do té doby v Asturii neznámý – marxismus. Velmi dobře se uchycoval jednak v širokých dělnických komunitách a zároveň v intelektuálních kruzích navrátilců z Ameriky. To způsobilo, že v říjnu roku 1934 byla vyhlášena samostatná asturská komunistická republika, která byla po pouhém měsíci své existence rozprášena generálem Francem. V bojích na asturské straně padlo zhruba tři tisíce lidí. To, co komunisty vystřídalo, však nebylo o nic lepší – armáda, kterou Franco poslal na Asturii, byly oddíly ze severoafrických kolonií, které si počínaly obzvlášť brutálně bez ohledu na to, zda někdo byl, nebo nebyl komunistou – jmenovitě šlo o organizované vraždění, loupeže a znásilňování žen a dívek. Franco zakázal jakékoliv zmiňování asturské identity pod drakonickými tresty a Asturie byla až do jeho smrti v roce 1975 známá jako Provincie Oviedo. Od té doby má opět autonomii, kterou neustále posiluje. Astuřané dnes po vzoru Basků a Katalánců se snaží prosazovat svůj jazyk, který si získává stále více rodilých mluvčích. Politicky ovšem je Asturie naprosto spokojená v rámci současného Španělska a nechce se separovat.

Andalusie je v rámci Španělska specifická svou muslimskou historií. Před reconquistou bylacentrem maurského státu al-Andalus s hlavním městem Córdoba, v němž sídlil jeden z nejvýznamnějších chalífátů. Muslimové byli z Andalusie vytlačeni s konečnou platností v roce 1492 (konkrétně z Granady). Po návratu Kryštofa Kolumba, který v témže roce objevil Ameriku, se Andalusie stala hlavní bránou pro obchod a zboží z kolonií, což způsobilo její prudký hospodářský růst. Byli to právě Andalusané, kteří se stali hlavními španělskými osadníky v Latinské Americe. S příchodem Habsburků na španělský trůn, kteří své geopolitické zájmy směřovali spíše na starý kontinent, než na Ameriku, začala Andalusie ztrácet své postavení důležité tranzitní země a začala upadat. To se nelíbilo místní šlechtě, která se v roce 1641 pokusila o převrat a vyhlášení nezávislosti samostatné Andalusie. To se ovšem nezdařilo – a Andalusané se pokusili o obchod se zámořím na vlastní pěst; nutno říci, že úspěšně. Na začátku 19. století se tak opět vyšvihli mezi jednu z nejbohatších zemí tehdejší Evropy – nicméně v důsledku jednostranné orientace na obchod Andalusie naprosto selhala v industrializaci – když klesl zájem o tradiční obchod, nic kromě nepříliš funkčního zemědělství v ní nezbylo. Na začátku 20. století se tak Andalusie stala jedním z nejchudších regionů v celé západní Evropě. V roce 1919 byl vyhlášen Andaluský manifest, v němž andaluské elity i mnoho občanů vyjádřili, že Andalusané jsou politickým národem občanů se společnou historií a autonomií – na základě tohoto dokumentu v roce 2006 byla španělským parlamentem uznána nová, ještě větší autonomie, než jakou dostala Andalusie po Francově pádu a Andalusané byli uznáni za „historický národ“. Andalusie má velmi bohatou kulturu, pochází odtud světoznámé flamenco, maurská iberská architektura i corrida – býčí zápasy. Andalusie má dnes svou vlastní autonomní vládu (Junta de Andalucía), parlament a vlastní soudy, včetně vlastního Nejvyššího soudu. Ani Andalusie neplánuje zatím odchod ze Španělska, zejména proto, že je dodnes poměrně výrazně chudá a je dotovaná zejména Basky a Katalánci (kterým se to samozřejmě nelíbí).

Tak, jako Andalusie nebo Asturie jsou de facto zeměmi přidruženými ke Kastilii, Aragonie, Baleáry a Valencie jsou přidružené ke Katalánsku. Baleáry (ostrovy Mallorca, Menorca, Ibiza – katalánsky Evissa a Formentera) se politicky neprofilují s vlastní národní identitou; jejich sebeidentifikace stojí čistě na tom, že jsou „sví“, mluví buď španělsky, nebo katalánsky; měli-li by si vybrat mezi Španělskem a Katalánskem, vybrali by si Katalánsko, ale v rámci něj by požadovali stejnou autonomii, jakou mají dnes. Na Baleárách nicméně nefunguje žádné separatistické ani autonomistické hnutí – místní jsou v zásadě šťastní s tím, že si mohou žít po svém a „kontinent“ je neobtěžuje.

Velmi zvláštní vztah ke své identitě má Valencie. Stejně jako Katalánsko, Valencie patřila pod aragonskou korunu a měla prakticky shodnou historii jako obě další zmíněné země až do začátku dvacátého století, kdy se rozešly politické cesty katalánského a valencijského národa – Katalánci se rozhodli masově pro marxismus jako ideologii, která je měla dovést ke kýžené samostatnosti; Valencie se rozhodla spíš pro herderovskou národní identifikaci založenou na jazyce. Valencijština je příbuzný, přesto ne shodný jazyk s katalánštinou. Pro upřesnění pro českého čtenáře – katalánština a valencijština se liší podobně jako čeština a slovenština, navzájem rozumějí. Valencijština není úplně srozumitelná pro španělsky mluvící, katalánština je pro španělsky mluvící srozumitelná podobně, jako je chorvatština pro Čechy. Tento proces obnovy své autonomie (přerušené královnou Isabellou I. Kastilskou) byl však zmařen diktaturou generála Franca, který nic podobného netrpěl. Autonomii získala Valencie v roce 1982, odkdy je valencijština uznávaná jako úřední jazyk ve Valencii – a tedy všechny veřejné nápisy jsou dvojjazyčně, valencijsky a španělsky. Valenciánci na jednu stranu cítí blízkost Katalánsku, které Valencii ochotně nabízí možnost stát se součástí nového plánovaného katalánského samostatného státu (člena EU), ale na druhou stranu se často dívají na takovou možnost podezřívavě vzhledem k tomu, že se bojí rozplynutí mezi už dnes velmi silnou katalánskou identitou. Valencijská podpora katalánského separatismu je tedy dost ambivalentní. Valencie patří ke středně bohatým španělským regionům; je přibližně podobně bohatá, jako Česká republika. Ekonomicky by tak na spojení s bohatým Katalánskem profitovala, ale těžce získaná kulturní autonomie na Španělsku je zatím příliš nová věc, aby její případnou ztrátu Valenciánci riskovali.

Svůj vlastní jazyk mají rovněž Aragonci, kteří mají naprosto shodnou historii s Katalánci (žili ve společném státě), ale byli v rámci Zemí koruny aragonské dominantním národem. Pod jejich správu patřila ovšem po mnoho století – až do Války o španělské dědictví – velká část Středomoří; v době největšího rozmachu (v 15. století) šlo o trojstátí Aragonie-Katalánsko-Valencie, Baleáry, Korsika a Sardinie, Sicílie, dnešní italské provincie Kalábrie, Puglia, Basilicata, Molise, Campania, Lazio a Abruzzo (čili celý italský „jih“, řecká Makedonie a Thrákie. Po Válce o španělské dědictví význam Aragonie zcela upadl a stala se z ní španělská provincie podobně, jako z Katalánska nebo Valencie. Za španělské občanské války stála na straně katalánských marxistů, za což ji, stejně jako jiné malé národy, Franco vytrestal stejnými represemi, jako například v Katalánsku. Po Francově pádu získala Aragonie autonomii. Aragonie však zatím nezískala status oficiálního jazyka – je na to příliš malá, používá ji jen zhruba třicet tisíc rodilých mluvčích – zato v necelých třiceti dialektech. V současné době probíhá pokus o kodifikaci a rozšiřování aragonského jazyka (standardizován byl v roce 2010). Stejně jako Valencie, i Aragonie se dívá na katalánský separatismus spíše ambivalentně – Aragonci mají ke Kataláncům blízko a samostatnost jim zpravidla přejí, ale třebaže Katalánsko by stálo o to mít Aragonii jako svou součást, k této otázce panuje názor mezi Aragonci spíše negativní.

Španělsko je koncept podobný jako byla Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca a pozdější Jugoslávie, tedy jako stát složený z několika menších národů. Důvod, proč se Španělsko zatím nerozpadá, jako Jugoslávie, je především ten, že po Francově hrůzovládě bylo vytvořeno takové státoprávní uspořádání, které zatím uspokojuje téměř všechny španělské národy (všechny s výjimkou Basků a Katalánců, nicméně jejich odpor je založen zejména na povinnosti financovat podporu chudým Kastilcům a Andalusanům) a křivdy vzniklé během Francovy diktatury byly na rozdíl od těch srbských v Jugoslávii v zásadě odpuštěny a třebaže byly ve jménu kastilského jazyka a kastilské kultury, není zvykem považovat Kastilce za viníky této diktatury. Současná „druhá vlna národního obrození“ ve Španělsku, o níž byla řeč dnes, je teprve v plenkách; proti Baskům, Kataláncům nebo Galicijcům má zpoždění zhruba čtyřicet let. Je tedy těžké předpovídat, jak to bude s těmito národy v budoucnosti. Tak či tak, bez ohledu na baskický terorismus, který je jediným násilným elementem v národnostních problémech ve Španělsku, není pravděpodobné, že by mezi těmito národy vznikla nenávist a touha po válce taková, jako v bývalé Jugoslávii.

Autor je politolog, student LLM na European Law School na Maastrichtské univerzitě a redaktor www.nekorektne.com