Jedním z největších evropských zapadlých národů jsou Okcitánci, přibližně dvanáctimilionový národ žijící na jihu Francie, v několika italských údolích a v katalánském okrese Val d’Aran. Okcitánci mají bohatou kulturu, historii i současnost, jsou jedním z prvních evropských národů v moderním slova smyslu; jejich minulost je však poznamenána na jedné straně systematickou šikanou ze strany Francie, na druhou stranu ovšem i s tak temnými skutky, jako byla jejich kolaborace s nacisty.

Okcitánce, tyto „Skoty Jihu“, mám v povědomí někdy od svých patnácti let, kdy jsem četl knihu Umberta Eca Baudolino. Baudolino, hlavní hrdina románu, popisoval byzantskému politikovi Niketovi, že existují v Evropě i tak podivné země, v nichž se souhlas řekne „òc“. Tehdy mě zajímalo, o jakou že tak divnou zemi šlo – přirozeně šlo o Okcitánii, zemi trubadúrů, básníků a milovníků vína, zemi náležící národu, který není nijak moc vojensky statečný, ale který si o to lépe umí užívat svůj život. Okcitánie do sebe zahrnuje několik menších celků, které i v rámci ní samotné jsou kulturně do značné míry autonomní, jako Gaskoňsko, Provence, Lemosin (francouzsky Limousin) či Auvèrnha (francouzsky Auvergne), ovšem její jádro je ve městě Tolosa (Toulouse) a historické zemi Languedoc, kde se vždy mluvilo spisovně okcitánsky. Fakt, že Provensálci či Gaskoňci mají své vlastní identity, se ovšem nijak nepříčí s tím, že jsou hrdými Okcitánci a účastní se například na každoročních okcitánských demonstracích. Podobně se zachoval například gaskoňský poslanec Jean Lasalle, který zpíval na protest proti tehdy ještě ministru vnitra Nicolasovi Sarkozymu okcitánskou hymnu Se Canta na protest proti systematickému zanedbávání okcitánských regionů přímo ve francouzském Národním shromáždění. Jeho zpěv samozřejmě vyvolal obrovský poprask a odsudek ve francouzských médiích – psalo se o „bláznovi“ či „nacionalistovi“. Proč Francie Okcitánce tak silně nemá ráda? Odpovědí je základ, na němž je postavena francouzská identita a to, že samotná existence okcitánské kultury a okcitánského jazyka tuto identitu staví na hlavu. Počínaje francouzskou revolucí považuje Francie svoje kulturní dědictví za světově nejvýznamnější, jenže jaksi kvůli tomu neumí překousnout, že nejlepší středověké písemné památky v dnešní Francii nebyly napsané francouzsky, ale okcitánsky. Počínaje Napoleonem Francie přejímá symboliku Římské říše, prohlašujíce se za následovníka římského císařství. Jenže třebaže je francouzština románským jazykem a je od latiny odvozená, z dnešních románských jazyků je latině nejbližší okcitánština. Okcitánci tak, aniž by sami příliš chtěli, dlouhodobě už jen svou existencí podrývají základy francouzského patriotismu, a to samozřejmě nezůstává bez ozvěny. Zároveň způsob jejich života úplně odporuje revoluční ideji jeden stát = jeden národ – Okcitánci jsou po staletí zvyklí žít v různých státních útvarech, přesto ale jsou jeden národ skrze svůj jazyk a kulturu, což je úplně jiná koncepce, než kterou nejprve revolucionáři v roce 1789 a posléze jakobíni představovali jako jedinou správnou. Přesně tohle jsou důvody, pro které Francie drží Okcitánce na uzdě ještě mnohem tvrději, než Bretonce, Katalánce, Basky, Savojce, Korsičany, Alsasany, Normany či okolo Duinkerken (Dunkerque) žijící Vlámy.

Prehistorie celé Okcitánie je stejná jako prehistorie Gaskoňska či Baskicka, doporučuji tedy zájemcům o okcitánskou prehistorii podívat se tam. První historické památky se nám objevují v době, kdy do dnešní Okcitánie začali přicházet nejprve Řekové, respektive později Římané. Okcitánii obývaly tou dobou keltské (galské) kmeny, po nichž samotných se nezachovaly žádné písemné památky. O životě na území Okcitánie víme jako nejstarší památku z písemných zdrojů – od Thúkydida – to, že řečtí kolonisté založili obchodní přístav Massalia (dnešní Marseille) okolo roku 600 před naším letopočtem. Město bylo dlouhodobě sužováno mocenskou expanzí Keltů, Etrusků a Kartaginců, takže aby se zabezpečilo, spojilo se okolo roku 500 před naším letopočtem s rostoucí Římskou republikou a stalo se pro ni důležitým mocenským partnerem, který posléze pomohl růstu římského impéria. Právě s římským impériem začíná historie latinské Okcitánie jak ji známe dnes – v rámci dvou římských provincií, Gallia Narbonensis a Gallia Aquitania. V pozdějších římských dobách byla provincie Gallia Aquitania rozšířena daleko na sever – mimo těžiště okcitánské kultury, ale uvažujeme-li hranice obou provincií okolo roku 100 našeho letopočtu, získáme severní hranice dnešní Okcitánie. Poprvé se Okcitánie dočkala sjednocení v podobě vizigótské říše po pádu Říma – ze kdy se objevují první zmínky o mluvené okcitánštině, čili na počátku osmého století našeho letopočtu. V roce 719 na jednu z okcitánských marek, Septimanii, zaútočili Maurové pod vedením Sáma ibn Malíka al-Chavláního, kteří ji drželi až do roku 732, kdy byli odraženi vojsky Karla Velikého v bitvě u Poitiers a kdy se museli stáhnout. Po porážce Maurů Karel Veliký chystal velkou reformu francké říše, kdy ji chtěl rozdělit podle jazyků, jakými se v jeho říši mluvilo – díky čemuž by Okcitánie získala jako taková svoje vlastní teritorium, ovšem plán se nezdařil a Okcitánie tak byla rozdělena mezi různá hrabství, vévodství a království, čímž začalo období trvající až dodnes, kdy se okcitánská identita prakticky míjí se státním zřízením, ale opírá se o jazyk a kulturní tradice.

Nejsilnějšími hráči v regionu od devátého do třináctého století byli vévodové z Akvitánie, hrabata z Fois, hrabata z Tolosy (Toulouse) a aragonští králové, kteří spolu dlouhodobě soupeřili o to, kdo se stane dominantní okcitánskou silou a pod čími prapory se Okcitánie sjednotí. Reakcí Okcitánců na neustálé politické hašteření byla naprostá rezignace na politiku a napření svých sil k umění a k rozvoji kultury. Ve dvanáctém století v Okcitánii došlo k trubadúrskému boomu, který s sebou nesl kromě rozvoje poezie a písní i rozvoj prózy. Okcitánská tvorba se stala dobře známá na všech evropských panovnických dvorech a její znalost se stala něčím, co určovalo, jak kultivovaný a noblesní dotyčný člověk je – což posléze inspirovalo k témuž německé truvéry, kde vzniklo druhé centrum této středověké literární tvorby. V Okcitánii se rovněž v polovině jedenáctého století začal šířit – z pohledu katolické církve heretický – nový náboženský směr zvaný katarismus (od řeckého slova katharoi = čistý), gnosticismem inspirovaný pohled na křesťanství, tedy myšlenka mající původ už v době Platónově, že svět byl stvořen nedokonalou bytostí. Katarismus navíc tvrdil, že dokonalosti člověk dosahuje skrze velmi přísnou askezi bez možnosti takových prostředků jako zpověď, lítost či pokání. Kataři odmítali uzavírat manželství či platit daně – z toho, co víme o pozdějších husitech, kataři, stejně jako oni, viděli církev jako příliš hédonistickou, příliš bohatou a to chtěli změnit.

Rozšíření katarismu, který měl centrum v okcitánském Albi, se náramně hodilo Francii, která se už dlouho dívala na rozvoj okcitánské kultury jako na něco, co vytváří nepříjemnou konkurenci ke konceptu, na němž Francie odjakživa buduje své postavení – čili že centrum vědy a umění celého světa je právě v Paříži. S požehnáním od papeže Inocence III., který prohlásil, že kdo se pokusí vytvořit osobní postoj k Bohu, tak musí být bez slitování upálen, vypravila Francie proti Okcitáncům křížovou výpravu. Křižáci, kterým francouzský král Filip II. slíbil, že těm, kteří dobudou zemi heretiků, dá jejich půdu ke správě, provedli v Okcitánii velmi brutální genocidu. Prakticky v každém městě kam přijeli, vraždili civilisty, kteří se jim připletli do cesty a ničili kulturní památky – pálili knihovny, ničili cenné budovy. Z této křížové výpravy také pochází památná věta „Bijte je všechny, neboť Pán pozná své!“ – která byla odpovědí opata Amalricha, vojevůdce křižáckých vojsk na dotaz vojáků co dělat, když slyší, že ve městě Besièrs, které bylo vyvražděno kompletně (asi dvacet tisíc lidí) hynou kacíři i s katolíky.

V důsledku křížových výprav Francie s konečnou platností dobyla a obsadila Okcitánii, přesto místní kulturu, poté, co se stala součástí Francie, nijak výrazně neutlačovala až do roku 1539, kdy byla stanovena jako jediný úřední jazyk v Okcitánii francouzština – přesto ale stále fungoval okcitánský parlament, zavedený Francií pro správu místních věcí hned v roce 1229 po ukončení křížových výprav – nicméně na menším území, než jak bylo velké to, kde se okcitánsky mluvilo, a sice v provincii Languedoc. Neměl příliš mnoho pravomocí, ale sloužil vcelku úspěšně jako těleso, které dávalo prostor Okcitáncům si své domácí věci menšího významu řešit po svém. Právě z let fungování tohoto parlamentu pochází první písemná památka dokládající oficiální uznání Okcitánie jako jedné celistvé země – z dokumentu, v němž předseda tohoto parlamentu uváděl jako vlast svého působení Okcitánii. Okcitánský parlament fungoval až do roku 1789, kdy byl francouzskými revolucionáři zrušen.

Francouzskou revoluci Okcitánci ze začátku spíše podporovali, protože jim vadil absolutismus jako způsob vlády. Doufali, že budou moci posílit svoji autonomii, pokud dojde k oslabení centrální moci v Paříži. Bohužel se přepočítali – jakobíni s Robespierrem v čele všechny jejich požadavky zavrhli a na ta místa, kde se proti tomu Okcitánci vzbouřili, vyslali vojsko, které vzpouru efektivně rozprášilo. S francouzskou revolucí začala systematická šikana Okcitánců ze strany Francie kvůli jejich jazyku a kulturní identitě – za odpor vůči myšlence jedné národní občanské Francie se chodilo pod gilotinu. Důsledně se též začala dodržovat politika „jedna Francie – jedna francouzština“, ve jménu které se v roce 1794 zakázala všechna divadelní představení v okcitánštině, ze začátku v Marseille, později i v dalších městech; v roce 1795 se zakázalo používat okcitánštinu kdekoliv jinde, než v soukromém styku.

V šedesátých letech 19. století začali okcitánští politici přemýšlet o federalizaci Francie a tím i o autonomii pro Okcitánii, tyto návrhy však byly vždy zamítnuty. Francie na federalismus neslyšela, naopak v roce 1881 tehdejší ministr školství Jules Ferry zavedl v menšinových školách politiku, které Okcitánci říkají vergonha (čte se verchuňo, kde to ch je takové to hrdelní jako v holandštině g), tedy „zostuzování“. Zákaz používání všech nefrancouzských jazyků ve školách (během výuky i přestávek) z roku 1851, se začal vymáhat tím, že se žáci, kteří je používali, různým způsobem zostuzovali. Oblíbenou metodou bylo pověsit dítěti na krk špalek dřeva a přinutit ho pokleknout před nápisem „Je zakázáno plivat na zem a mluvit patois“. Menšinové jazyky, ačkoliv s francouzštinou neměly nic společného, se označily jako patois, což znamená „nářečí“ a nesmělo se vyslovovat ani jejich jméno. Existovala pouze francouzština a patois, nic dalšího. Běžné bylo bití dřevěným pravítkem přes prsty za každé nefrancouzské slovo, nebo nucení žáků zostuzovat provinilce. Všechny tyto metody byly sepsány a praktikovány z vůle státu. V roce 1902 bylo vydáno nařízení, že kněží smějí dávat první přijímání pouze těm dětem, které mluví francouzsky. Když pak o dva roky později dostal okcitánský národní buditel a autor kodifikované okcitánštiny pro 20. století Frederic Mistral Nobelovu cenu za literaturu, Francie zuřila.

Ještě během první světové války se okcitánské hnutí soustředilo především na udržení a kultivaci okcitánského jazyka a kultury, nicméně když po roce 1918 přišlo mezinárodní uznání práva na sebeurčení, Okcitánci se o něj začali zajímat rovněž. V roce 1919 byla založena soukromá Escola Occitana, v roce 1923 založil Josèp Anglada, okcitánský básník a filolog, Societat d’Estudis Occitans de Tolosa (SEO – Společnost okcitánských studií) – obě organizace se snažily o to udržet při životě okcitánštinu, na což Francie reagovala zvýšenou represí, která vyústila v to, že když pak nacistické Německo zaútočilo na Francii, Okcitánci neviděli sebemenší důvod Francii bránit a dopouštěli se hromadných dezercí. Když pak maršál Pétain (sám Francouz) vyhlásil republiku ve Vichy, slíbil Okcitáncům právo na národní sebeurčení a oni ho podrželi. Pétain začal svůj závazek poměrně svědomitě plnit, najednou byly povoleny okcitánsky psané noviny, rozhlas, byla vytvořena Federace okcitánské mládeže (masová a státní, ale ne nacistická, jako třeba Hitlerjugend) – a celkově došlo k velkému uvolnění poměrů proti třetí republice – ovšem pouze pro Okcitánce. Francouzi byli většinou šikanovaní v podezření, že se podílejí na ilegálním odboji a maršál Pétain na nátlak Třetí říše vydal rasové zákony mířící proti Židům a Romům. Samotní Okcitánci zpravidla antisemitští nebyli, ale pod heslem „bližší košile, než kabát“ se na osud svých židovských spoluobčanů moc neptali, protože jim záleželo především na znovuzískané svobodě pro ně samé. Okcitánie byla spolu se zbytkem Francie osvobozena Američany – a na tento akt na rozdíl od Francouzů, kteří se stali velmi rychle antiamerickými, kvůli nepřenesení přes srdce úpadek významu Francie, nikdy nezapomněli. Spojené státy se v Okcitánii dodnes těší velmi velké podpoře navzdory de Gaullovi, Pompidouovi či Chiracovi.

V roce 1951 byl zrušen ve Francii zákaz používání nefrancouzských jazyků mimo nejužší soukromou sféru, což otevřelo možnost pro okcitánské politické a jazykové hnutí opět obnovit svou činnost. Přesto to nešlo příliš dobře – de Gaulle tyto aktivity viděl jen velmi nerad a Pompidou, jeho nástupce, v roce 1972 prohlásil, že „ve Francii, jejímž osudem je zpečetění Evropy svým znakem, není místo pro regionální jazyky“. Opravdová politika uvolnění přichází až za Françoise Mitteranda, který řekl během předvolební kampaně v roce 1981, že „je čas dát menšinovým národům a jazykům ve Francii úřední status – že je čas otevřít pro ně školy dokořán, vytvořit jejich rozhlas a televizi a zajistit, aby dostaly roli, kterou si ve veřejném životě zaslouží“. Nicméně zůstalo jen u slov, v praxi nebyl prosazen žádný zákon, který by to umožnil. V roce 1986 byla založena Okcitánská národní strana, která je dnes silná především v komunální politice v Okcitánii, ale do celostátní politiky zatím nedosáhla. První větší úspěch přišel až v letošním roce, kdy Okcitánská národní strana dostala výraznou podporu ve všech okcitánských regionálních radách, což ji postupně přibližuje k celostátní politice. Jestli se tam ale dostane, je spíš hudbou budoucnosti. Francie dodnes nepodepsala, jako jediný člen EU, Evropskou chartu pro regionální a menšinové jazyky, zavazující signatáře k ochraně a nediskriminaci původních jazykových menšin. Nicolas Sarkozy v roce 2007 na toto téma prohlásil, že žádná diskriminace ve Francii nikdy neexistovala a neexistuje, a proto je podpis podobných dokumentů zbytečný.

V současné době z dvanácti milionů Okcitánců hovoří okcitánsky pouze zhruba tři miliony (ještě v roce 1881 to bylo takřka 100 %, toto číslo se dostalo na polovinu populace ve 30. letech 20. století), nicméně přes 80 % Okcitánců vyjadřuje přání pro výuku v okcitánštině na státních školách. Okcitánština je dnes úředním jazykem pouze v jednom okrese Katalánska (Val d’Aran) a v několika alpských údolích v severozápadní Itálii; ve Francii dodnes nemá žádný oficiální status. Okcitánští aktivisté pořádají každý rok demonstrace ve svých významných městech a jejich politici se snaží v Paříži často hájit zájmy své mateřské země, přesto jejich požadavky bývají často ignorovány, což pak končí takovými případy, jako byl zpěv okcitánské národní hymny ve francouzském Národním shromáždění. Proti Okcitáncům hraje zejména to, že jejich mentalita je naprosto odlišná od jakéhokoliv „horkokrevného jižanství“, v důsledku čehož trpělivě snáší všemožné represe.

Katalánci (národ, který jim je nejblíže, ale který dělal vůči Španělsku povstání kdykoliv to šlo) nedokáží často pochopit, jak mohou po sobě nechat Okcitánci takovým způsobem už osm set let šlapat, když proti nim stojí Francouzi, kteří mají pověst národa vojensky spíše zbabělého. Podle mého názoru je problém především v tom, že ve Francii je každá zdařilá demonstrace provázená masovým ničením veřejného a soukromého majetku, jako je pálení aut či rozbíjení výloh, což ovšem Okcitánci nechtějí dělat (tvrdí, že si nechtějí ničit svá města a popouzet proti sobě své lidi), v důsledku čehož nejsou vidět. Fakt je ten, že kdyby reagovali na represi ze strany Francie stejně, jako baskická ETA reagovala na represi ze strany Španělska, nebyli by tak neznámí jako jsou dnes, ale první slovo, které by se s nimi asociovalo, by bylo „terorismus“. Takhle je sice nikdo moc nezná, ale zato si uchovávají svůj klid. Zatím zkouší přežít tak, jako vždy – píšou okcitánsky knihy, zpívají, ať už v lidových či v moderních skupinách, mají své rádio a hrají fotbal. Ano, Okcitánie má svou vlastní fotbalovou reprezentaci, která hraje fotbal v rámci ligy Federální unie evropských národů zvané Europeada.

Tam, kde se podařilo ovládnout radnice, umisťují (protiústavně, jak rozhodl francouzský Ústavní soud v roce 1992) starostové měst dvojjazyčné názvy ulic a vjezdových tabulí, nicméně zatím jim to prochází; a protože Francie nechce na svůj vztah k menšinám zbytečně upozorňovat, tak to toleruje. Bohužel vztah Francouzů, kteří byli vychováváni velmi přísně v duchu jedné a jednotné Francie, je vůči Okcitáncům stále velmi špatný, pokud se Okcitánci přihlásí s tím, že nejsou Francouzi – reakce jsou často takové, jaké mají běžní Číňané, zeptáte-li se na Tibet, tedy zpravidla to skončí hysterickou reakcí na téma „Žádní Okcitánci neexistují, existuje jen jedna Francie“. Třebaže není už oficiálně prosazovaná vergonha, Francouzi stále často berou mluvení okcitánsky jako neslušnou mluvu, která se do společnosti nehodí. Budoucnost Okcitánců tak závisí prakticky výlučně na tom, jak se zorganizují sami. Na pomoc svého „národního“ státu rozhodně čekat nemohou, to by dříve vymřeli.

Autor je politolog, student evropského práva na Univerzitě v Maastrichtu a redaktor http://www.nekorektne.com

Okcitánská hymna v podání Patrica Martina:

Patric Martin – okcitánský písničkář, v zásadě ekvivalentní Karlu Krylovi:

Okcitánská píseň o svobodě z 80. let 19. století složená na protest proti francouzské nadvládě