Manové jsou malý národ keltsko-vikingského původu, který obývá ostrov Man, umístěný mezi Velkou Británií a Irskem. Formálně spadají pod Spojené království, nicméně jejich autonomie je velmi vysoká.

Prehistorie a historie ostrova Man je zcela totožná s totu ve Skotsku až do pátého století našeho letopočtu, čili detaily o osídlení ostrova Man je možné najít v osmém díle našeho seriálu. V pátém století na ostrov připluli Irové – v téže migrační vlně, v jaké se tou dobou dostávali i do Skotska, v němž se usídlili zejména na západním pobřeží. V té době na ostrov mířili i dobrodruhové z Walesu – a právě kombinací irštiny a velštiny vznikl jazyk, který se nazývá Manx, čili manská gaelština, která se na ostrově používá dodnes. Nově příchozí nazvali ostrov jeho dnešním jménem, irsky Manannán mac Lir (v moderní manštině Mannin), což bylo jméno keltského boha moří – de facto ekvivalent Poseidona z řecké mytologie. S příchodem Irů se dostalo na ostrov Man i křesťanství, které tam přinesl v roce 488 svatý Maughold, irský misionář, učeň svatého Patrika, patrona Irska. Vzhledem k naprosté odlehlosti ostrova Man zůstával tento nepovšimnut, respektive považován za nezajímavý, Římskou říší i anglosaskými nájezdníky, kteří po pádu Říma začali terorizovat britské keltské národy. Místní obyvatelstvo tak žilo relativně spokojeně až do počátku devátého století, kdy se na Manu objevili Vikingové.

První roky byl skandinávský vliv především destruktivní – Vikingové chodili na Man loupit. Až okolo roku 850 začal mít jejich zájem o ostrov o něco konstruktivnější charakter, kdy se na něm začali usazovat a přičlenili Man pod správu Království Manu a Ostrovů (Shetland, Orknejí a Hebridů). Prvním vládcem Manu se tak stal Kjetil Bjørnsson zvaný Flatnese (placatý nos) z norského Romsdalu, který založil manskou královskou dynastii. Jeho dcera Aud Kjetilsdatter sňatkem s norským králem Dublinu Olavem Kvite (Bílým) spojila tyto dvě državy v jednu personální unii, která vydržela ještě po mnoho generací. Sídelním městem dynastie se stal Dublin. Od doby, kdy vzniklo Království Manu a Ostrovů, nebylo pro norské Vikingy prvořadým cílem Man pouze vysávat – začali tedy s místními i žít. Kromě staré norštiny ovládali i místní manskou gaelštinu a jejich panovnická jména byla známa v obou podobách. Ze zpráv, které se dochovaly, můžeme tvrdit, že od konce devátého století na Manu žili keltští a severští obyvatelé v míru ve feudálním systému skandinávského typu – tedy s nepříliš silným králem, který vládne se silnou vůlí široké vrstvy malé zemské aristokracie. Za zmínku v tomto kontextu stojí Gofraid Méranech, ve staré norštině známý jako Guðrøðr, král Manu a Ostrovů vládnoucí v letech 1079-1095, také zvaný jako Dobyvatel, který po povstání manského keltského obyvatelstva a následní bitvě u Scacafellu (nebo také Skyhillu) centralizoval celé království na přímo na Manu a rozšířil po Evropě známost titulu Rex Manniae et Insularum (král Manu a Ostrovů), čímž dostal Man do pozornosti evropské šlechty. Jeho přesun z Dublinu na Man ovšem nebyl pouze symbolický – za doby jeho vlády byla z Irska vytlačena skandinávská aristokracie a Gofraid o své irské državy definitivně přišel. Vztahy s keltským obyvatelstvem, tedy i s Irskem (a se Skotskem, které bylo s Irskem v alianci) uklidnil až jeho syn Olav, který dal Irsku i Skotsku na vědomí, že jeho království se rozkládá pouze na Ostrovech a že tedy není vůči těmto dvěma zemím hrozbou. Za jeho vlády Man začal vzkvétat – poté, co ustálil stálé vztahy s okolními zeměmi a poté, co jeho otec učinil Království Manu a Ostrovů v Evropě slavným, začal se o Man víc zajímat i Vatikán, který zřídil na Manu v roce 1130 biskupství. Nedlouho poté, na počátku 13. století za vlády krále Raghnalla IV. (norským jménem Rongvald Godredsson), se o Man začala zajímat i Anglie, která Raghnalla donutila, aby jí platil tribut – přinutila ho k tomu zpochybněním jeho nároku na trůn, neboť Rongvald, třebaže prvorozený syn Godredův, byl pouze levobočkem. To ovšem přestalo po Raghnallově smrti, kdy byl zavražděn svým bratrem Olavem II., který takové gesto považoval za ponižující a který se prohlásil právoplatným a suverénním králem Manu a Ostrovů. Olav II. však nebyl schopným panovníkem, v důsledku čehož se od jeho království odtrhly Ostrovy, které později přešly pod skotskou korunu. Olav tak udržel pouze ostrov Man, nikoliv však pro svůj suverénní rod, ale pouze jako království, které bylo norským lénem.

Prvním králem Manu, který tak spadal jasně pod norskou korunu, byl Olavův syn Harald I. Olavsson, který byl leníkem norského krále Håkona IV. Håkonssona, a který za svého života stačil ještě dobýt z původního království Ostrovů ještě i Hebridy. Pod norskou kontrolou zůstal Man a částečně i Ostrovy ještě po nějaký čas – nicméně norská vláda se chýlila ke konci vzhledem k rostoucím ambicím Skotska. V roce 1261 zkoušel skotský král Alaxandair III. od Norska jeho državy na Ostrovech a na Manu koupit – nicméně bezúspěšně. V roce 1263 tak s loďstvem na norské državy zaútočil, nicméně třebaže bitvu nevyhrál, oslabil norské námořnictvo natolik, že se samo rozhodlo dohodou z Perthu z roku 1266 vzdát se těchto ostrovů – Skotsko tak nakonec od Norska Man, včetně několika dalších ostrovů koupilo za čtyři tisíce tehdejších skotských marek a splátky sto marek ročně. Alaxandair III., stejně jako skotští místodržící, nebyli na Manu přijati zrovna příznivě, v důsledku čehož pouhých devět let poté se Manové proti Skotům vzbouřili a na trůn posadili syna posledního norského manského krále Magnuse III. Godreda IV Magnussona, který však byl v témže roce Skoty poražen, sesazen a zabit. Od té doby až do roku 1333 spadal Man výhradně pod skotskou korunu a neměl žádný královský status.

V roce 1333 anglický král Edward III., který zároveň držel i skotskou korunu, se rozhodl dát Manu status samostatného království, přičemž králem se měl stát William Montacute, hrabě ze Salisbury, který založil dynastii vládnoucí jako lenní královská dynastie vůči anglickému trůnu až do roku 1504, kdy byl titul změněn z královského na titul „Pána Manu“ (Lord of Man), který byl sjednocen v roce 1765 s britskou korunou. Během anglické revoluce v polovině 17. století se někteří royalisté stáhli na Man, který považovali za bezpečný úkryt před nápady a mocí Parlamentu – a posléze Olivera Cromwella, nicméně třebaže se rozhodli zmodernizovat Man, aby se jim na něm lépe vládlo, utlačovali místní, jak jen mohli – proto místní byli velmi nápomocni Cromwellovi, když vyslal svá vojska k pacifikaci royalistů. Cromwell na rozdíl od některých jiných částí Spojeného království uznal autonomii Manu, čímž si zajistil podporu místního obyvatelstva. Tato autonomie vydržela i po porážce revoluce, a třebaže došlo ke sjednocení titulu Pána Manu s britskou korunou, Man už nikdy neztratil své autonomní postavení.

Během 19. století dostal Man status, jakého se například Skotsku dostalo až před několika málo lety – tedy vlastní parlament, vlastní vládu a jen velmi volný svazek se Spojeným královstvím. Manská zkušenost s Anglií je tak naprosto odlišná od zkušeností všech ostatních národů ve Spojeném království, protože úhlavním nepřítelem Manu bylo především Skotsko, zatímco Anglie vždy Manu zaručovala autonomii a relativně vysokou míru svobody. Hlavním městem se stal Doolish (anglicky Douglas) a místní vláda od té doby drží velmi příznivou daňovou politiku, kvůli čemuž se stala územím, označovaným v angličtině jako tax haven, nepřesně česky označovaným jako „daňový ráj“. Od začátku 20. století se Man stal velmi bohatým územím, které plně využívá svého daňového systému k vlastnímu obohacení tak, jako to dělá například Monako nebo Lichtenštejnsko; není ani členem Evropské unie. Kvůli své daňové politice je terčem nevraživosti ze strany Evropské unie i Spojených států – mnoho tamních firem ji využívá k činnosti, která by se dala nazvat krácením daní, ovšem která je z hlediska mezinárodního práva legální, tudíž tyto dva subjekty nemají jinou možnost, než diplomatický tlak; podobný, jaký je vyvíjen právě i na Monako či Lichtenštejnsko. Během 20. století došlo k výraznému oživení manského jazyka i svébytné manské identity; přesto však Man neplánuje žádný separatismus od Spojeného království, neboť jeho současná politická situace mu plně vyhovuje.