Dnes se opět po posledních dílech strávených ve Francii vrátíme na Ostrovy, konkrétně do Skotska. Skotsko (Alba) je jednou z britských unijních zemí a v současné době je díky procesu zvanému „devolution“ jen velmi úzce spojeno se Spojeným královstvím. Lze očekávat, že pokud začne v Evropě nějaký proces oddělování území od stávajících států, začít to může zrovna zde.

Prehistorie Skotska začíná s příchodem lidí rodu homo sapiens okolo roku 12000 před naším letopočtem. Lidé se do něj dostali přes v době ledové díky kontinentálnímu ledovcovému příkrovu, který umožnil propojit suchou nohou kontinent s Britskými ostrovy. Po ústupu ledovce začalo být samo Skotsko dobře obyvatelné, a tak se nám objevují z mezolitu archeologické nálezy dokazující přítomnost kmenů lovců a sběračů. Mezolitičtí lidé ve Skotsku podle těchto nálezů rovněž poukazují na jejich dovednost zacházení s loděmi, které se už tehdy používaly hojně k přepravě přes mořské i sladkovodní lochy. V neolitu se ve Skotsku objevuje zemědělství – a první dochovaná kamenná obydlí ve tvaru domů. Do dnešních dnů se – kromě střechy – zachoval kamenný neolitický dům na ostrově Knap of Howar ze souostroví Papa, které tvoří souostroví Orkneje. Z doby okolo roku 3000 před naším letopočtem se datují megality, které jsou ve Skotsku, tak jako v jiných keltských zemích, rozesety dodnes. Z osmého století před naším letopočtem se objevují zmínky o keltském kmenu Britů, kteří hovořili keltsky a nesli nám známou keltskou kulturu. Okolo roku 700 před naším letopočtem vznikají první opevněná hradiště na kopcích, která způsobí, že Skotsko nikdy nebude Římem dobyto více, než po jeho jižní hranice, kde byl umístěn Hadriánův val. Římané se ve Skotsku poprvé objevili v roce 79 našeho letopočtu. Setkali se s velmi tvrdým odporem piktského kmenu Kaledoňanů, kteří byli nakonec v důsledku pokročilé taktiky římských legií a římského námořnictva (které doplulo k Orknejím na severu Skotska a šlo na Kaledoňany odzadu) poraženy v otevřeném boji, nicméně partyzánský odpor místních v kombinaci s velmi těžko přístupným terénem způsobily, že se Římanům nevyplatilo Skotsko okupovat. Po několika pokusech jej ovládnout skrze dobře postavenou infrastrukturu a pevnosti (tak, jak to zkoušeli v Cornwallu) této snahy vzdali. V té době žily ve Skotsku dva národy – Piktové a keltští Britové, kteří žili na jihu a byli ovlivněni do jisté míry sousední římskou kulturou.

Po pádu římské říše do Skotska přibyly tři další národy, které ty staré nezastoupily úplně, ale začlenili je do sebe. Nově příchozích bylo více, takže to byli domácí, kdo se přizpůsoboval. Nově přišlé národy byli – Irové (ti Irové, kteří jsou přímými potomky dnešních moderních Irů; ti také do Skotska přinesli gaelštinu), Anglosasové a Vikingové. Překvapivě všechny tři národy ve Skotsku nejen že zůstaly, ale začaly se se Skotskem jako takovým identifikovat. Anglosasové žijící ve Skotsku si postupem času vytvořili vlastní jazyk, který se jmenuje Scots. Jeho mluvená podoba je blízká angličtině, třebaže zdaleka ne identická; jeho psaná podoba je mnohem komplikovanější. Od té doby platí, že potomci Anglosasů obývají Lowlands a východní stranu Highlands, potomci Irů západní část Highlands, An t-Eilean Sgitheanach (Isle of Skye) a Hebridy, a potomci Vikingů zase Orkneje. Během pátého a šestého století proběhla christianizace Skotska – jako první začali věřit křesťansky Piktové, po nich Irové (kteří křesťanství znali už mnohem dříve v Irsku, avšak po svém odchodu do Skotska se vrátili ke svým kořenům) a nakonec nově příchozí.

Piktský král Cináed mac Ailpín v roce 843 založil první samostatný skotský stát, který nazval Alba, což je dodnes gaelský název pro Skotsko. Počínaje jeho vládou vládli skotští králové z dynastií Ailpín a Dùn Chailleann až do roku 1286, kdy rod Dùn Chailleann vymřel po meči a kdy na trůn usedla norská kněžna Margrete, plným titulem Margrete av Skottland, Jomfrue av Norge. Přesto však zůstala královnou bez korunovace – vládla až do příchodu Johna de Balliol, který však byl anglickým králem Edwardem I. přinucen k rezignaci. Tehdy se Edward pokusil připojit Skotsko k Anglii, nicméně Skoti se s tím nesmířili a velmi urputně proti němu bojovali. Na počátku 14. století se tak objevuje William Wallace, který vedl povstání proti Anglii, za což byl popraven – a na něj navázal Roibert a Briuis, který se posléze stal v roce 1306 skotským králem. Od té doby dost neúprosně bojoval proti Anglii, až ta roku 1329 uznala skotskou nezávislost. Rod A Bruis se netěšil trůnu dlouho – Roibertův syn Dàibhidh (David), který byl korunován jako Dàibhidh II., byl posledním králem držícím tento titul – už jeho syn Roibert II, se počítal k rodu Stuartovců (Stiùbhairt), který vládl samostatnému Skotsku až do popravy jeho poslední hlavy státu, královny Marie Stuartovny (Mairi Stiùbhairt), kterou dala popravit anglická královna Alžběta I. pro její napomáhání katolickým bojůvkám a španělskému králi Filipovi II. proti Anglii, zatímco měla v Anglii azyl. Důležité změny však nastaly už před narozením Marie Stuartovny – ve Skotsku začala reformace. Neprobíhala násilnou cestou, společnost byla rozdělená mezi katolíky a protestanty vcelku bez problémů, nicméně z důvodů dynastických potíží a anglického tlaku regentská vláda navázala strategické styky s Francií a poslala tam pětiletou Marii v naději, že skotská královna bude moci usednout i na francouzský trůn. Francie ovšem měla k nelibosti skotských protestantů silnější vliv na Skotsko a moc katolické církve, než se jim líbilo, v důsledku čehož došlo k povstání, skotský parlament zakázal katolicismus a provozování katolické mše. Když Marie Stuartovna dospěla, byla vychována kvůli svému působení ve Francii striktně katolicky – nemohla se proto jednoduše vrátit do Skotska, a tak přijala azyl v Anglii na dvoře královny Alžběty. Tam se však nevzdala plánů na konverzi Anglie na katolickou víru a tak za pomocí španělského krále Filipa II. osnovala převrat, který by to měl zaručit. Byla však odhalena a na Alžbětin příkaz popravena. Od té doby bylo Skotsko v personální unii s Anglií jako součást Spojeného království.

Když vypukla v Anglii revoluce a král Karel I. byl popraven, skotský parlament revoluci pomáhal a pomáhal anglickému parlamentu porazit royalistická vojska. Občanská válka se však přelila i do samotného Skotska – ve Skotsku bylo mnoho lidí stále oddaných monarchii. Občanskou válku ve Skotsku vyhráli royalisté, kteří ve svém opojení vyrazili na Londýn. Byli však poraženi armádou Olivera Cromwella, který na Skotsko uvalil okupaci. Po Cromwellově smrti a restauraci monarchie Skotsko získalo prakticky nezávislost, ovšem nemělo právo na to těžit z anglických kolonií, ani zakládat vlastní (to byla podmínka anglického uznání nezávislosti). Velkých změn se Skotsko dočkalo s panováním Jamese VII. Stuarta, který, sám katolík, vydal toleranční patent vůči anglickým katolíkům, čímž hrubě pobouřil anglické protestanty. Přesto ani tohle, ani jeho absolutistické choutky a ignorování parlamentu, nevyvolaly takovou bouři, jako jeho naprosté ignorování anglikánských biskupů, kterým jako mimo jiné anglický král měl být hlavou, mezi jinými i arcibiskupa z Canterbury a následně porod jeho syna, kterého měl se svou katolickou manželkou a který přijal hned po narození katolický křest. Anglická nobilita i skotští měšťané se vzbouřili proti takovému chování, protože věřili, že trůn po Jamesovi připadne jeho dceři, která se měla stát manželkou Willema III. van Orajne (Viléma III. Oranžského), nizozemského místokrále Holandska, Zeelandu, Utrechtu, Guelders a Overvijsselu a zajistit tak protestantský charakter Anglie. Reakce byla rychlá – anglická nobilita pozvala Willema do Anglie, ten přišel se čtyřiceti tisíci vojáky, čímž napomohl Slavné revoluci – sesazení Jamese z trůnu. Sám se poté stal Willem spolu s Jamesovou první dcerou, Mary, anglickým králem. Změna měla velký vliv i na Skotsko – zatímco v anglickém parlamentu byl přijat Bill of Rights – smlouva mezi panovníkem a parlamentem, určující vzájemné pravomoci, ve Skotsku byl schválen Claim of Rights, který měl podobný účel a postavil tak základ právního státu. Willemova politika byla velmi modernizační a účelná – dalo by se říci typicky holandská. Skoti dostali možnost expandovat do světa – vznikla tak první skotská kolonie Nova Scotia, která je dnes provincií Kanady. Byla založena skotská centrální banka (Bank of Scotland) a zavedeno veřejné školství. Willem volal po vytvoření formální unie mezi Skotskem a Anglií, aby mohl vzniknout volný obchod. K tomu však za jeho života už nedošlo. Po jeho smrti vládu ve Skotsku převzala princezna Anne, která však nebyla dobře přijata v Anglii kvůli tomu, že byla bezdětná a následnictví by přešlo na jejího bratra, který byl oddaným katolíkem. Ve Skotsku ovšem korunována byla; skotský a anglický trůn se tak na nějaký čas rozdělily – až do roku 1707, kdy Angličané ze strachu z možnosti mít ve Skotsku katolického krále dotlačili Skotsko k uzavření formální unie a vzniku Spojeného království Velké Británie.

Jako rovnocenná unie tento stav netrval dlouho – v rámci modernizace společnosti a nastartování ekonomického růstu se britské úřady rozhodly skoncovat se skotským klanovým systémem a skotskými jazyky – anglosaskou skotštinou, gaelštinou a nornštinou, mluvenou norskými potomky na Shetlandách a Orknejích. Klanoví vůdci byli přesvědčováni k tomu, aby se přesídlili do Lowlands a tam se stali vlastníky půdy – k čemuž nakonec došlo. V polovině osmnáctého století začala velká demografická revoluce ve Skotsku; dříve mnohem hustěji obývané Highlands se vyprázdnily, protože kvůli efektivitě pastevectví ovcí bylo zapotřebí velkého prostoru. Odešli do Lowlands, kde se zpravidla stávali dělníky pro tamní rozkvétající průmysl. Tehdy Glasgow a Edinburgh, skotské hlavní město, zažívaly pravý ekonomický boom. Nastala zároveň doba skotské renesance a osvícenství – sice mnohem později, než v Itálii, ale dala světu tak známá jména jako Adam Smith nebo David Hume. V devatenáctém století se začal rozvíjet Glasgow rychleji než Edinburgh, až se nakonec stal druhým průmyslově nejvýznamnějším městem Spojeného království hned po Londýnu. Ve dvacátém století Skotsko stálo nejprve v první a pak i v druhé světové válce oddaně na straně Londýna. Problémy však přišly po válce.

Skotsko, právě proto, že bylo industriální velmocí závislé na těžkém průmyslu až moc, nezvládlo nejlépe ekonomický útlum po změně hospodářství z industriálního na postindustriální, k níž došlo v 60. letech. Začala se šířit chudoba, která by dospěla do vážných problémů, kdyby se v 70. letech neobjevila poblíž Aberdeenu ropa, která umožnila přejít Skotsku na moderní ekonomiku s největším ukotvením v sektoru služeb. V téže době se objevuje Skotská národní strana, která se snaží – neúspěšně – na konci 70. let vyvolat proces zvaný „devolution“, tedy velmi širokou autonomii pro Skotsko (jako má dnes), ovšem stále v rámci unitárního Spojeného království. Tento návrh tehdy ještě nezískal dostatečnou podporu, nicméně od 70. let podpora skotské samostatnosti roste. Protože Skoti vstupovali do unie s Anglií jako rovní s rovnými, kromě krátkého období v polovině 18. století nikdy nebyli za dob Unie utlačováni jako například Velšané, Cornwallané či Irové. V důsledku toho byli ve 20. století hluboce loajální Británii a podpora pro skotskou samostatnost nebyla důsledkem něčí tyranie, ale důsledkem postupného uvědomování si vývoje vlastní identity. V současné době jsou hlasy pro a proti nezávislost téměř vyrovnané – cca 40 % Skotů je pro, 44 % proti. Z tohoto důvodu skotská vláda tvořená ministry za Skotskou národní stranu odložila referendum, které bylo plánované na listopad letošního roku, na červen roku příštího – mezitím se budou odehrávat ve Skotsku parlamentní volby a SNP chce, aby už ony byly jasným vyjádřením Skotů o nezávislosti.

O anglicko-skotské rozdělení se v podstatě láme i současná britská politika vůči EU, kde platí, že Angličané jsou vůči EU spíše rezervovaní a Skoti jsou vůči ní poměrně hluboce oddaní. Skotská národní strana proto mnohokrát otevřeně hovořila o tom, že si nepřeje žádný separatismus pro separatismus, ale nezávislost v rámci Evropské unie. Ve Skotsku je rovněž dlouhodobě podpora pro zavedení eura pro Spojené království, takže se dá očekávat, že v případě vzniku Skotské republiky by byla současná skotská libra za euro vyměněna. Jen tak pro zajímavost – skotská libra je opravdu měna, která je legálně platná ve Skotsku (už ne v Anglii), jejíž kurs je oficiálně držen 1:1 s britskou librou.

Autor je nezávislý politolog a redaktor http://www.nekorektne.com

Skotská národní hymna

PS: Měním trochu harmonogram seriálu, protože vkládám další nový národ, který na seznamu ještě nebyl. Příští týden vyjde článek o ostrově Man.