Bretonci jsou posledním kontinentálním keltským národem, o němž bude v našem seriálu řeč. Jde o národ velmi úzce spřízněný s Cornwallany a Velšany; bretonština je nejvíce podobná těmto dvěma jazykům. Třebaže v poslední době se bretonská kultura opět vzmáhá, ve 20. století měla na mále; tak jako jiné malé národy ve Francii i Bretonci zažili velmi systematickou šikanu, byť pravda menší než Okcitánci, protože k nim měl prezident Charles de Gaulle osobní vztah.
Prehistorie Bretaně začíná v mezolitu, ze kterého máme první významnější archeologické nálezy, přesto jich je natolik málo, že nemůžeme nějak důkladněji odvodit, jakým způsobem tehdejší obyvatelé žili – kromě lovectví a sběračství. O poznání zajímavější kultura se objevuje v neolitu, čili přibližně před pěti tisíci lety. Z této doby se nám zachovaly velké menhiry takzvané kultury s lineární keramikou, která přinesla do Bretaně, stejně jako i do českých zemí, ve své době zemědělství. Z této doby se zachovaly i megality (nejznámější místo s megality v Bretani se nachází v Carnacu). Další, novější menhiry se objevují v době bronzové, o níž můžeme z archeologických nálezů soudit, že během ní byla Bretaň obývaná stejným kmenem, jaký obýval jihoanglický Wessex. V této době roste kulturní a civilizační rozvoj Bretaně – vzniká první jednoduchá měna a rozšiřují se námořní kontakty s jinými keltskými kulturami atlantického pobřeží. Z mladší doby bronzové (okolo roku 1500 před naším letopočtem) se nám dochovaly také první písemné památky, psané starou keltštinou, z níž se teprve později měly odvodit jednotlivé keltské jazyky, mezi jinými právě moderní bretonština. Keltové obývající tou dobou atlantické pobřeží používali runy, ovšem mnohem starší variantu, než jakou psali Vikingové – která nebyla dosud rozluštěna. Zatím tedy není zřejmé, co tyto keltské nápisy znamenají.
Dobu železnou v Bretani už ovšem zdokumentovali řečtí badatelé, kteří označili Bretaň jako území obývající několika různými keltskými kmeny – tyto kmeny pojmenovali Veneti, Armoricani (tento kmen byl příbuzný kmenu Belgae žijící na území dnešní Belgie), Osismii, Namnetes a Coriosolites. V roce 56 před naším letopočtem dobyly Bretaň římské legie za vlády Gaia Iulia Caesara. Všechny tyto kmeny i po obsazení Římem žily dál kromě Veneti, kteří byli nejvíce odbojní, za což nechal jejich velitele Caesar veřejně popravit a celý kmen Veneti nechal prodat do otroctví. Na území Bretaně poté nechal založit okres zvaný Armorica, který se stal součástí provincie Gallia Lugdunensis. Během čtvrtého století našeho letopočtu pak proběhla christianizace celého regionu. Přesto však keltské kmeny, které na území Bretaně tehdy žily, nedaly Bretani její název, jazyk i charakter – Bretaň, jak ji známe dnes, je totiž zemí keltských emigrantů z Walesu a Cornwallu, kteří prchali na evropský kontinent před útočícími Anglosasy z východu a Iry a Skoty ze západu a severu. Název Bretaň (Breizh, anglicky Brittany, francouzsky Bretagne) se právě odvíjí od latinského názvu Britania – nicméně v bretaňském kontextu to znamená něco jako „malá Británie“. Logika vzniku tohoto názvu je podobná, jako když holandští obchodníci založili na území dnešního Manhattanu Nieuw Amsterdam.
Moderní Bretonci tak přišli do Bretaně někdy v devátém století našeho letopočtu. Především z Walesu je přivedl (polo)legendární zakladatel rodu rohanských Conan Meriadoc, o jehož odchodu do bretaňské emigrace se zmiňují některé raně středověké velšské texty. Velšští imigranti dali Bretani ještě jedno jméno ve velštině – Llydaw, což znamenalo jednoduše „poloostrov“. Právě na základě míchání velštiny, cornwallštiny a domorodých bretaňských keltských jazyků se vytváří bretonština – první raně bretonsky psaný text, ještě takřka neovlivněný velštinou a cornwallštinou, je datován už rokem 590. Na území Bretaně tak noví přistěhovalci zřídili tři říše – Domnonii a Kernev (emigranti z Cornwallu) a Bro Waroc’h (emigranti z Walesu). Dohromady poté vytvořili Bretaňské vévodství. Stejně jako jejich původní země – Cornwall a Wales – i Bretonci se spojili v alianci s Dány proti novodobým dobyvatelům – zejména Frankům a expanzivní politice Karla Velikého. Bretonci se ubránili a za pomocí Dánů, kteří preventivně zpustošili velké území Francké říše, aby bylo těžší pro francké krále na Bretaň útočit (a při té příležitosti si přivezli do Dánska nějaké ty poklady). V jedenáctém století se Bretonci, aby si pojistili, že nebudou napadeni ze strany už tehdejší Francie, spojili s Normany. Bretonsko-normanská aliance byla dlouhodobě úspěšná, přesto ovšem nepříliš stabilní; obě země spojovalo jen vojenské spojenectví proti Francii, ale jinak si poměrně tvrdě konkurovaly.
Samostatná Bretaň vydržela až do roku 1191, kdy anglický král Richard I. využil dynastického spojení mezi jedinou dcerou vévody Conana IV. a anglickým králem Jiřím II. a vytvořil z Bretaně fakticky anglický satelit. Až do začátku 13. století tak Bretaň patřila pod Londýn – konkrétně do roku 1202, kdy byl v Rouenu zavražděn (pravděpodobně na přání anglického krále) bretonský vévoda William de Braose. Nejistota ve věci následnictví bretaňského trůnu vedla k válce o bretonské dědictví, kterou ukončila až anglická Válka růží – po níž byla Bretaň z důvodu politického oslabení přeměněna v satelit Francie, jejíž plnohodnotnou součástí se stala v roce 1547 pod králem Jindřichem II. z Valois (na bretonský trůn usedl jako Jindřich I.)
Další historie Bretaně jako součásti Francie se točí okolo jejího náboženského vyznání – Bretonci zůstávali striktně loajální římskokatolické církvi a od toho se odvíjela i jejich politika. Během náboženských válek ve Francii se prokázali jako loajální trůnu (Hugenoti neměli prakticky žádnou podporu v Bretani s výjimkou malého území v okolí Nantes) a když španělský král Filip II. vyslal svou armádu proti vzbouřené Anglii, Bretonci ho v boji proti svému bývalému suverénovi podpořili. Zásadní změnu přinesla až francouzská revoluce v roce 1789, která zrušila Bretani všechna výsadní práva – autonomii i parlament. Bretonci tak, navzdory tomu, že mezi jakobíny bylo mnoho vysokých činitelů bretonského původu, si revoluci silně znelíbili a stali se tak jednou z bašt francouzských royalistů.
Během devatenáctého století – zejména po pádu druhého francouzského císařství – se stali Bretonci v rámci Francie nepříliš populárními jako neloajální nepřátelé republiky, na něž (a na jejichž vojáky) není spolehnutí. Nebylo to bezdůvodně – Bretonci během 19. století začali s velmi silným autonomistickým až separatistickým hnutím a nacionalismem, v důsledku kterého Bretonci ve francouzské armádě sabotovali bitvu o Le Mans proti Prusům. Tlak na Bretonce vzrostl zejména v sedmdesátých letech devatenáctého století, kdy začala být potlačovaná bretonština a kdy Paříž začala vést vůči Bretani poměrně silný národnostní útlak. To se Francii vymstilo prakticky kdykoliv, když válčila s Německem, protože jak císař Wilhelm, tak později Adolf Hitler si byli vědomi, že pokud slíbí Bretoncům autonomii a samosprávu, mohou na jejich pomoc proti Francii počítat – a tak se i stalo. Během druhé světové války tak například mnoho prominentních bretonských politiků otevřeně spolupracovalo s NSDAP a režimem ve Vichy (vedeným zase zejména Okcitánci). Bretonskou loajalitu Třetí Říši bohužel ještě více podepřely anglické nálety, které kompletně vybombardovaly několik měst i s civilisty (například Lorient či velké části bretonské metropole, Nantes). Bretaň se tak držela jako opevněná nacistická pevnost ještě dlouho po spojeneckém vylodění v Normandii v roce 1944.
Za spolupráci s nacisty stihl Bretonce velmi tvrdý trest – Francie začala v roce 1945 s velmi masivním potlačováním bretonštiny, zákazem používání bretonštiny ve školách, na úřadech i v jiných formách veřejného života. Během padesátých a šedesátých let tak přes 90 % bretonské populace ztratilo schopnost hovořit plynně bretonsky, nicméně po smrti Charlese de Gaulla v roce 1969 se bretonština začala znovu opatrně objevovat. Přestože Charles de Gaulle byl vůči Bretoncům tvrdý, perzekuce bretonského jazyka a kultury nebyla tak silná jako v případě Okcitánců, protože i v Bretani byly protinacistické síly – a shodou okolností mezi vojáky, se kterými Charles de Gaulle za války spolupracoval, byli i vojáci z Bretaně, kteří se prokázali jako velmi schopní. Tento ryze osobní kontakt s Bretonci se považuje za důvod, proč vůču nim de Gaulle postupoval opatrněji než vůči Okcitáncům, kterým zazlíval bezmeznou podporu republiky ve Vichy a kolaboraci s nacisty.
V současné době je bretonština chráněným jazykem EU. V roce 1977 byly otevřeny základní a střední školy vyučující v bretonštině a v roce 1995 byl vydán první novodobý slovník spisovné bretonštiny (s aktualizovaným vydáním v roce 2001), který obsahuje na dvacet tisíc slov. Chráněná francouzskou ústavou začala být teprve v roce 2008 jako součást kulturního dědictví Francie, přesto však ve státních školách se vyučuje přísně francouzsky do dnešního dne. Francouzská vláda sice navrhla zákon o umožnění výuky v bretonštině i na státních školách, ale tento návrh byl v roce 1992 zamítnut francouzským Ústavním soudem.
Bretaň je dostatečně ekonomicky soběstačná, aby se mohla osamostatnit od Francie, nicméně k takovému kroku chybí politická vůle. Bretonci se snaží průběžně bojovat za větší autonomní práva v rámci Francie, ale Paříži jsou zatím, pokud jde o celistvost francouzského státu, loajální.)
Autor je nezávislý politolog, student evropského práva na Universiteit Maastricht a redaktor http://www.nekorektne.com
http://sharka-68.rajce.idnes.cz/Chlum1866/
a
http://sharka-68.rajce.idnes.cz/diorama_Vaclavice_1866/
jsem k té Omaze odemklka ještě tyhle…tak se kochněte a já to za tejden zase zavřu…
aj 7+9 mi stoji za podakovanie FF-Kamenna Bretan-raz sa tam podivam.
Jo, to kamenite pobrezi, to se mi libi. Tam bych se chtela podivat. Diky Sharce za odkaz.
Bretaňština je skvělej jazyk, mám tu sbírku cédéček nazpívaných bretaňsky a jsou úplně super na poslouchání. Jedno je francouzko-bretaňsky a já se prostě nemůžu rozhodnout, kterej ten jazyk mi zní líp.
Jména kmenů, která uvádíš, jsou v latinizované podobě ( Veneti, Armoricani, Belgae, Osismii, Namnetes, Coriosolites). (Což nepřekvapuje, pokud jsi čerpal z cizojazyčných pramenů; třeba takoví Angličani dávají přednost latinizované formě řeckých jmen. Je v tom trochu zmatek a chvilku trvá, než si to člověk ujasní, aby dokázal přehodit pro změnu na mustr používaný u nás.)
Ozvala se profesionální deformace. Prosím tě, mohl bys upřesnit, kteří *řečtí* autoři psali zrovna o těchto Keltech? Docela mě to zajímá, protože co vím, tak Řekové se takhle daleko nedostali a o Keltech sice psali, ale jednak velmi okrajově (což pro naše účely nijak nevadí), jednak o těch, kteří sídlili mnohem víc na východ, a tudíž blíž k Řecku. Keltové odjakživa zajímali mnohem víc Římany, zvlášť poté, co jim přišli zaklepat na brány Říma.
A ještě drobná poznámka na okraj, tato jména se v češtině normálně skloňují podle pravidel pro skloňování latinských nebo ředkých jmen (Veneti, bez Venetů; Belgové, bez Belgů; Namnetové, bez Namnetů). Chápu, že dnes už nemá latinu každý, a vím, že se s tím lidi, co začínají číst Caesara, téměř bez výjimky rvou, tak si dovoluju trochu té deformace.
A ještě prosbička – šel by tenhle cyklus popropojovat odkazy? Ráda bych na něj odkázala ze svých stránek.
taky mám nějaká Céda, něco koupeného v Carnacu něco v Saint Malo…a poslouchám je v autě..líp se mi řídí..Landu si pouštět nemůžu – pak jezdím agresivně…
Já ke svým nejlepším úlovkům přišla přes Alliance Francaise (sorry, nechce se mi hledat to c s ocáskem), přímo na koncertě. Jeden francouzkej fanda týhle muziky mi jednou řek, že mám ohromný štěstí, protože tohle se prý v obchodě nesežene.
Náhoda jak blbec. Nepařit zrovna s kolegama na koleji, ani bych o tom koncertu nevěděla.
Ahoj Ioannino, konkrétně šlo o historiky jménem Strabó a Poseidonios. Jinak máš pravdu, čerpám z anglicky (a francouzsky) psaných zdrojů, a tam se to píše latinsky… S těmi odkazy, přemýšlel jsem o tom. Asi udělám to, že dám odkaz na seriál někam do pravého sloupce a lidi, kteří si tam kliknou, se dostanou na seznam článků a tam budou klikací odkazy. Taky mám pocit, že to chce trochu vylepšit
Jinak co se týče řeckých/římských pramenů, taky jsem to několikrát ověřoval, přišlo mi to divné přesně kvůli témuž, co Tobě. Ale byli to opravdu Řekové.
Aha, tak to je pak jasný. Oba jsou z římskýho období, z doby, kdy Řekové zjistili, že i západ světa je zajímavý, a kdy se vytvářely obšírný encyklopedie a souhrny děl předchůdců a tak. Poseidónios se navíc zhlížel v ďávno mrtvém) Popmeiovi, Strabón zjevně odkazuje na (dávno mrtvého) Caesara.
Doporučuju si zajít i do Caesara, oni z něho totiž všichni čerpali, on byl první, kdo to tam popsal. I když jsou ty Zápisky v podstatě umně skrytý politický pamflet, Caesar popisuje život Gallů tak, jak ve Strabónově době už nebude existovat.
Odkazy rozhodně udělej! :):):)
Pokud jde o polatinizovaná jména: je to komplikovaný. Řekové špatně slyšeli a obvykle jménu sežrali / přičinili konec. Římani slyšeli celkem dobře, jen si jméno lehounce přizpůsobili, aby ho mohli skloňovat po svém. Následně ta část Evropy, která si neuchovala vazby na Byzanc, používá polatinštěná jména (i řeckých autorů a taky polatinštěná jména řeckých bohů, např. Hercules pro Hérakla), což je nepříjemně matoucí. U nás se používají řecká jména pro osoby řeckého původu, originální jména pro barbary, pokud je originální forma jména známa (docela sranda je s Babylonem, Egyptem a tak), pořečtěná / pohebraizovaná forma, pokud originál znám není a o osobě máme primární zprávy z řeckých / hebrejských zdrojů (tzn. nejstarší dochované zprávy; oni tehdy opisovali jeden od druhého jak straky a ještě to pokládali za důkaz autorovy sečtělosti), počeštěná jména pokud jde o osoby zmiňované v Bibli a polatinštěná jména pro osoby původem z Itálie a původu galského a germánského. Jinými slovy, snažíme se dopracovat se co nejméně zkomoleného tvaru (krom těch biblických jmen, kde jde o sílu zvyku). Toto všechno se pak skloňuje tak, že se jako základ pro skloňování bere kmen (Zeus, Dia; Juppiter, Jova; Cicero, Cicerona a jiné chuťovky). Když k tomuhle přijde člověk klasickým studiím neuvyklý a zkombinuje to s anglickou a francouzkou literaturou, která se drží striktně latinizované formy (Juno = Héra, např.), vznikne bordel na kolečkách.
/ úchylka… omlouvám se…
S úctou
Ústav pro jazyky pomatené.
Pane jo, tady je tolika chytrejch lidi – opravdu. To latinsko-recky s ceskym mi dela dost problemy tady v USA, protoze si to ne vzdycky spojim a pak jsem za debila. Diky za osvetu.
V řečtině tuk, v latině sestra másla ..Héra-Juno…a užasnutí jednoho mého spolužáka: Oni měli stejný bohy? Tak proč jim říkali jinak? A odpověď našeho dějepisáře: Aby tě zblbli Kokeši.
Tomu prvnímu se česky říká Strabón (v 2. pádě bez Strabóna, někdy se ale dá najít i bez Straba), ten druhý je v 2. pádě bez Poseidónia, ale to je jen detail. Že vy jste na gymplu neměli latinu?
P.S. Jestli budou moje děcka ve Vašem věku aspoň tak způlky chytrá jak Vy, byla bych jen ráda, nejspíš se to ale nestane.
Ionannina mě se skoloňováním předběhla, omlouvám se.
Hihi – skloňováním, omlouvám se, stejně tak za zkomolení ioanninina nicku.
Měli a latinu používám prakticky denodenně (právo, že, jak jinak
) – ale v kombinaci s angličtinou, ne s češtinou…
Ještě jeden dotaz – co je správně – Bretonci nebo Bretaňci?
Dobrá otázka – správně je obojí, ale každé jiným způsobem. Je to jako v angličtině rozdíl mezi Slovak a Slovakian. Slovak je etnický Slovák, zatímco Slovakian může být etnický Maďar nebo kdokoliv jiný žijící na Slovensku. Bretonci jsou etničtí Bretonci, kdežto Bretaňci mohou být i Francouzi nebo kdokoliv jiný v Bretani žijící. Podobný význam mají i slova „bretaňský“ a „bretonský“.
Aha, jsem z toho jelena, ale to nevadí, nějak se s tím srovnám.
OK – zjednodušeně řečeno – Bretaňci jsou všichni, kdo bydlí v Bretani, ale Bretonci jsou etničtí Bretonci, kteří ať budou bydlet kdekoliv na planetě, budou pořád Bretonci.
Aha, dík za vysvětlení.
Strabón, Straba – to je ta novinka Ústavu pro barbarizaci? Bože, to mi rve oči.
Pro zasmání – víte, jak se od sebe liší chlápek, co má genitiv Straba, a chlápek, co má Strabóna?
Na pohled nijak, oběma jim utíkají očiska šejdrem. (Oboje to znamená „Šilhoun“.)
Ale na Straba maminka mluvila latinsky (Strabus), zatímco na Strabóna řecky (výše diskutovaný Strabón).
Jen jsem vyškrábla zbytečky gymnaziálních znalostí, nás to tak tenkrát učili; snad je mi polehčující okolností, že jsem maturovala před 26 lety a že zbylých 99,9 % národa nuancím tohoto sporu totálně nerozumí.
P.S. My měli jen latinu, řečtinu ne.
A že je Strabo šilhavý, to tuším, viz. strabismus (po gymplu jsem dělala cosi medicínského, ale ted už to radši tajím).
Však já na gymplu řečtinu taky neměla, vono to tehdy nešlo, takže takhle krásně jsem se zbláznila až pak.
Aido, odmázni si 0,001 %, já tomu sporu taky rozumím
Za ty dva roky latiny na gymplu jsem dodnes vděčná.
Milý FF, minule Gaskoňci, dneska Bretaň, samá moje oblíbená místa… Díky, vymyslel jsi tenhle seriálek moc pěkně.
) Pokud jsem se v Bretani obrátila s dotazem na někoho staršího ( tak nad 60 let) a na venkově, zhusta uměl jen pár slov a jinak bretaňsky… Připadají mi Bretaňci takoví sveřepější – možná to bude podnebím 
Ad bretonština – řekla bych, že má větší šanci na úspěch než gaskoňština, a teď vůbec nemyslím to, že gaskoňštinu spousta lidí pokládá jen za dialekt, zatímco upřít bretonštině, že je samostatný jazyk si asi nikdo netroufne. Mám osobní zkušenost v tom směru, že Gaskoňci bez ohledu na věk a původ vládnou francouzštinou bez problému, jen mi vadilo, že mluví příšerně rychle a s přízvukem (pro cizince, který sám má přízvuk, je další „přízvuk navíc“ docela problém
Opět mě zradil zeměpis- myslela jsem si, že La Rochelle má cosi společného s Bretaní a nemá (viz Tři mušketýři, že ano). Měla bych se učit, mami…
Ale aspoň mě tyhle zvířetníkovské články doplňují vzdělání. Díky, zase jeden dobrý.
La Rochelle je centrem departementu Charente-Maritime (viz soutěž Pevnost Boyard
), ale lidi (čti:cizinci) si to dost často spojují. Typické bretaňské přístavy jsou Brest a Sait Malo, La Rochelle je už jižněji, ale bere se to tak nějak šmahem až k Bayonne… 
Ale, SAINT MALO, samozřejmě. Grrrr
FF, díky za seriál!
Díky, zajímavé čtení.
FF
, díky! Další zajímavá kapitola do mé šanonové knihy. 
Dnes se FF dotkl jednoho zajímavého úkazu. Pokud je někdo (ať již skutečně nebo zdánlivě) někým utlačován, velmi ochotně se připojí k nepříteli svého utlačovatele, a to bez ohledu na to, jaký ten nepřítel vlastně je. Toto pravidlo neplatí zdaleka jen pro státy a je pro mě zajímavé už dlouhá desetiletí. Často se jde přímo o zradu, byť je uskutečněna pod různými ušlechtilými nátěry.
Bretaň… Až úplně na západním pobřeží jsme trávili týden. Farní dvorce, útesy, menhiry… historie i současnost „konce světa“. Bylo tam krásně, chceme se tam ještě někdy vrátit. Ale na rozdíl od Walesu jsem se tam s aktivním užíváním původního jazyka nesetkali.
skvěle napsané, FF moc děkuji..
a kdo se chcete do Carnacu podívat alespoň na fotkách, tak :
http://sharka-68.rajce.idnes.cz/Francie_kveten_2007/
ale až od fotky 2056…
PS:ale klidně se pokoukejte v celém albu .-)
Tak já si pošmákl na tom muzeu invaze – héézké modýlky!
fotit přes sklo -nasvícené modely ve vitrinách, není to pravé ořechové,jsme ráda i za tohle…ale odemknu tu modelařinu,co mám staženou od známého, je tam Omaha-D-Day..to si pošmákneš…
http://sharka-68.rajce.idnes.cz/Omaha_beach-Day_D/
Ne nadarmo se Omaze říkalo krvavá… Neměl tohle diorámátko náhodou i v Modeláři? Připadá mi povědomé. Parádní prácička.
Ukázala jsem to Muketýrovi a jestli je to prý velikost 1:72, tak je hodně dobrej.
je..a pro něj odemknu ještě ty další..takže se kochne i bitvama u Václavic a Chlumu….
Měl…..je fakt moc dobrej…a najeď si tam ještě otevřu ještě 2 další…