Naše poslední zastávka na Pyrenejském poloostrově na cestě za malými národy skončí na severovýchodě dnešního Španělska, respektive jihozápadě Francie. Řeč bude o Baskicku a Bascích, národě, který má na jednu stranu mnoho co nabídnout, ale k jehož zájmům se hlásí i teroristická organizace Baskicko a jeho svoboda (ETA), mající na svědomí vraždy mnoha lidí.

Historie Basků patří mezi ty nejzajímavější, pokud jde o malé evropské národy. Baskové jsou totiž – z toho, co víme – jediní „původní“ Evropané, kteří žili v Evropě dávno před Indoevropany, tedy před Kelty, Řeky, Římany, Germány či Slovany. Podle nejnovějších testů DNA byla potvrzena hypotéza, podle níž jsou současní Baskové přímými potomky původních Basků (zvaných latinsky Vascones), kteří drží na tomto území nepřetržitou kontinuitu minimálně od doby železné, velmi pravděpodobně až od tzv. aurignacké kultury, která se v Evropě objevila (a dominovala území podobnému pozdějšího Římského impéria v době jeho největšího rozkvětu) okolo roku 40 tisíc před naším letopočtem. Nutno podotknout, že lidé z aurignacké kultury byli podle archeologických nálezů prvními lidmi druhu homo sapiens na území dnešního Baskicka – svým příchodem vytlačili člověka neandrtálského, který toto území obýval dříve. Kontinuita Basků s touto kulturou je předmětem dlouhodobého výzkumu, nicméně archeologické nálezy v Baskicku poukazují prozatím na vysokou pravděpodobnost – design nalezených předmětů, jejichž stáří se určuje metodou měření rozpadu radioaktivního uhlíku ¹⁴C, se s časem radikálně neměnil, leč se soustavně vyvíjel. V průběhu času (okolo roku 36 tisíc před naším letopočtem) aurignacká kultura jako taková zanikla, na její místo přišly kultury jiné – magdalenská, solutrejská a gravettská, které však původní obyvatelstvo nevytlačily, ale doplňovaly a podílely se na dalším vývoji s využitím aurignackých základů. Na místo těchto kultur se dostala kultura azilská, která přinesla do oblasti pastevectví ovcí a rybářství, a osídlila do té doby neosídlenou jižní část dnešního Baskicka. Ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem se objevuje kultura megalitů a v rané době železné se v oblasti objevují první Indoevropané – tzv. kultura popelnicových polí. Tehdejší obyvatelé území dnešního Baskicka nebyli z nově příchozích příliš nadšeni, což se dá vysvětlit velkým množstvím pozůstatků vojenských opevnění, jakož i tím, že indoevropská kultura měla na místní jen omezený vliv. V této době se nicméně v oblasti začalo rozvíjet zemědělství, které postupně ukusovalo podíl používání půdy pro pastevecké účely.

Zatímco indoevropské kmeny se rozvíjely s mnohem větší rychlostí a rostl jejich potenciál (zejména pokud jde o Ibery), Baskicko zůstávalo relativně chudší oblastí – proto s římskou okupací za císaře Augusta, kterému stačil pouze fakt, že je Baskicko formálně pod římskou správou, nebyl z centra Říma o Basky příliš velký zájem – a ti tak ušli latinizaci jak kulturní, tak i jazykové. Baskové se nicméně osvědčili Římanům jako dobří válečníci ve službách v legiích zejména na Hadriánově valu – a výměnou za to získali v rámci Impéria nevídanou autonomii. V pátém století však cítili oslabení římské moci a tak se několika povstáními zbavili římské nadvlády, nicméně po rozvrácení římské říše jim zůstal jiný nepřítel, který usiloval o nadvládu nad nimi – Vizigóti. Vizigóti útočili na Basky po více než století, ale nikdy neuspěli – o totéž se pokoušel i Frankové, kterým se podařilo opanovat Baskicko až v roce 678, tedy více než 150 let poté, co se o obsazení Baskicka začali snažit. Nevydrželo to však dlouho – útok umajjovských Arabů na Pyrenejský poloostrov zaměstnal Franky jinde, a ti tak o svou baskickou državu opět rychle přišli. Okolo roku 800 byl založený v rámci al-Andalus autonomní baskický stát (v jižní části historického území Baskicka) jménem Banu Quasi. Arabové Basky nikterak neponižovali ani nešikanovali, a ti tak vzali Arabům zavděk ve věci války proti Frankům. Cílem baskického snažení bylo zbavit severní část území nadvlády Franků, což se jim podařilo v roce 824.

Baskům se tak podařilo ustanovit samostatný stát, který nazvali „Království Pamplona“. Samostatný baskický stát trval až do roku 1199, kdy proběhla invaze Baskicka kastilskými vojsky. Od té doby je Baskicko trvale součástí (byť autonomní) buď Kastilie, nebo celého Španělska, s výjimkou části, která právě v té době připadla Francii. Od té doby prožívají Baskové tytéž strasti jako Katalánci, navíc ještě s tím, že se v Baskicku ujala v šestnáctém století reformace – což vyústilo v četné konflikty se španělskou inkvizicí. V době šíření protestantismu ovšem rovněž docházelo k obrodě baskického jazyka, vzhledem k překládání nejen Bible, ale i jiných náboženských knih. Baskicko mělo alespoň formální autonomii do příchodu Napoleona Bonaparteho, který ještě před svou španělskou kampaní anektoval severní část Baskicka. Když posléze chtěl anektovat i tu jižní, setkal se s velmi tuhým odporem, který skončil vypálením hlavního města San Sebastian. Odpor vyvolalo, stejně jako v případě Katalánců, chování okupačních vojsk spolu s přehnanou centralizací (zrušením baskické autonomie). Během devatenáctého století podporovali Baskové, rovněž jako Katalánci, karlisty, tedy zastánce Karla, hraběte z Moliny, který byl znám svými absolutistickými sklony, ovšem zároveň i přiznáváním jak katalánské, tak baskické autonomie. Národní probouzení během devatenáctého století nebylo tak silné jako v případě Katalánska, zejména proto, že Baskové si jej odbyli už během reformace o přibližně tři sta let dříve. Snahy o vymanění se ze španělské nadvlády tedy nevedly skrze kulturu, ale skrze nacionalismus – a konkrétně velmi militaristický nacionalismus.

Během španělské republiky a především pozdější občanské války ve 30. letech 20. století se však cesty Basků a Katalánců rozdělily – Baskové stáli většinou na straně generála Franca, zatímco Katalánci podporovali komunisty. Generál Franco se však Baskům za jejich podporu nijak neodvděčil – po pevném uchopení moci začal tvrdě prosazovat myšlenku národního státu, která nepotírala jen poražené Katalánce či Galicijce, ale i Basky – i jejich kultura byla potlačována a používání baskického jazyka se trestalo vězením. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat – právě v době frankistické perzekuce vzniká teroristické baskické hnutí ETA (Euskadi Ta Askatasuna, Baskicko a jeho svoboda), které ovšem bojuje s režimem velmi nekalými prostředky – náložemi ve veřejných prostorech ve Španělsku (zejména v Kastilii), politickými vraždami nejen exponentů režimu, ale i jejich rodin. Co je nejhorší, že své aktivity teroristé z ETA nezanechali ani po návratu demokracie v 70. letech – požadovali, a dodnes požadují, buď zřízení baskické autonomie, nebo baskického nezávislého státu.

Baskové dnes mají svou autonomní komunitu v rámci Španělska, která ovšem ale zdaleka neobsahuje celé Baskicko, tedy historické baskické území, kde zároveň ještě mnoho Basků žije a dodnes se baskicky mluví (například provincii Navarra, či ty části Baskicka kdysi obsazené Francií). V současné době probíhá v Baskicku proces, který bychom mohli nazvat „jazykovou revolucí“ – za dob generála Franca nejen že byl baskický jazyk potlačován, ale zároveň Franco nechal chudé Baskicko industrializovat, přičemž ale tam přesouval statisíce španělských dělníků, kteří se měli s místními smísit a rozklížit tak jejich kulturní identitu. V dnešní době probíhá renesance baskičtiny, baskičtina se používá jako hlavní vyučovací jazyk na školách, mluví se baskicky v televizi, vydávají se baskicky psané noviny. Mezi dětmi a mladými lidmi se používá používání baskičtiny za „cool“, což celému procesu velmi dobře napomáhá. Co se vyhlídek na samostatnost Baskicka týče, hlavní rozbuškou integrity Španělska je Katalánsko – a není vyloučené, že se Baskicko také může přidat. Situace je ovšem taková, že po splnění prakticky všech podmínek kromě nezávislosti, které si stanovila na Španělsku ETA, nemají teroristé příliš proti čemu bojovat – a jejich boj tak vychází naprázdno. Tento fakt, stejně jako změna v pozornosti vůči terorismu směrem k terorismu islámskému stojí za tím, že ETA se rozhodla dočasně složit zbraně – její akce nejsou ve srovnání s al-Káidou či Tálibánem zdaleka tak ohromující, jak by si přála.

Autor je nezávislý politolog a redaktor http://www.nekorektne.com