Dnešní putování za národy, které neměly to štěstí na to, mít v současné době svou vlastní státnost, nás zavede za Katalánci, hrdým a na samostatnost myslícím národem obývajícím severovýchodní část Španělského království.
Území Katalánska, které dnes leží většinově ve Španělsku, ale částečně i ve Francii, bylo v době prehistorické okolo roku 1200 před naším letopočtem osídleno stejnou kulturou, s jakou se setkáváme i na území České republiky; s tzv. kulturou popelnicových polí. S příchodem doby železné se v Katalánsku objevují tři iberské kmeny, o jejichž existenci víme od starověkých Řeků a Kartaginců – Indikétové, Ceretánové a Airenosinové. Tyto kmeny byly v čilém kontaktu s Kelty žijícími v okolí (v Galicii, na území dnešního Gaskoňska či Provence) a často se s nimi mísili. Vznikla tak kultura, o níž hovoříme jako o kelto-iberské, nicméně ponechala si jazyk původních iberských kmenů. V tomto stavu v osmém století před naším letopočtem se do tehdejší Iberie začali stěhovat řečtí a kartaginští kolonisté. Ti řečtí založili během šestého století před naším letopočtem na břehu Středozemního moře město Empúries, jehož ruiny jsou viditelné dodnes – nachází se nedaleko oblíbeného letoviska Costa Brava. Nově příchozí kolonisté ovšem přejímali kulturu a jazyk domácích, takže iberština se držela několik století – až do prvního století našeho letopočtu, kdy byla zcela vytlačena latinou – v roce 218 před naším letopočtem se celá Iberie stala součástí římského impéria. Iberové nepřijali nadvládu Říma snadno – v druhé punské válce stáli na straně Kartága a dodávali mu zbraně a další nezbytný vojenský materiál. Po porážce Kartága Iberové provedli několik povstání, leč všechna byla neúspěšná. Iberie se tak stala definitivní součástí římské říše – a spolu s pozdější Galicií a Kastilií utvořila provincii Hispania Tarraconensis. Během římského období došlo k plné asimilaci s latinskou kulturou, tradicemi i římským právem.
Věci se začaly více hýbat po rozvrácení římské říše germánskými kmeny, kdy v roce 410 našeho letopočtu obsadil vizigótský vojevůdce Athaulf Hispanii Taraconensis a její hlavní město (dnešní Tarragona). O šedesát pět let později, v roce 475, utvořil vizigótský král Euric království Tolosa (dnešní Toulouse), do něhož zahrnul území celého dnešního Katalánska. V roce 718 byli Vizigóti vytlačeni arabskými vojsky a definitivně poraženi. O území dnešního Katalánska se tak podělili Frankové na severu a Arabové na jihu – jižní polovina připadla pod umajjovský Cordóbský emirát (od roku 929 se z něj stal chalífát, ovšem mimo území dnešního Katalánska). V roce 785 dobyl Karel Veliký Gironu, město přibližně napůl cesty mezi současnou francouzsko-španělskou hranicí a Barcelonou. Jeho syn Ludvík I. dobyl v roce 801 Barcelonu, čímž definitivně vyňal Katalánsko zpod vlády Maurů z al-Andalus. Barcelona byla posléze ustanovena jako hlavní město útvaru zvaného Marca Hispanica – šlo o nárazníkové pásmo mezi Maury ovládaným územím a Franckou říší. Francké zájmy zastupoval v Barceloně Ludvíkem ustanovený hrabě z Barcelony (první byl hrabě Berà). Netrvalo to ovšem příliš dlouho – vzhledem k odlehlé pozici Katalánska byla kontrola ať už ze strany karolinské, nebo pozdější kapetovské dynastie poměrně obtížná, proto v Marce Hispanice vznikalo totéž společenské uspořádání, které se o pár století stalo tak populárním v Norsku – formálně zemi vládne jinou mocností dosazený šlechtic, nicméně nemá prakticky žádnou reálnou moc kvůli decentralizované síti malých venkovských nebo měšťanských rodin, které vlastnily půdu a přitom nebyly ničími vazaly – katalánsky se jmenovaly aloers. Aloers byli velmi silní až do jedenáctého století – působili většinou jako jízdní žoldnéři pro různé evropské armády. Během jedenáctého století ovšem došlo k jejich potlačení – byli přinuceni včlenit se do feudálního systému a jako ozbrojení vlastníci půdy platit tribut hraběti z Barcelony.
Název Katalánsko (kat. Catalunya) se poprvé objevuje na začátku dvanáctého století v kronice Liber maiolichinus, kde je katalánský hrabě poprvé v historii označen jako dux catalanensis. Etymologie tohoto názvu se odvozuje od katalánského slova castlà (hrad) s ohledem na množství opevněných měst a vesnic, coby pozůstatek doby, kdy většinu země tvořili aloers. Vysokého významu dosáhlo Katalánsko po sňatku hraběte Ramona Berenguera IV. s Petronilou Aragonskou. Ramon Berenguer tak dostal titul aragonského krále, čímž Katalánsko, třebaže zůstávalo jako hrabství, povýšilo personální unií skrze svého vladaře na „téměř království“. Ke konci dvanáctého století byl v Barceloně založen jeden z prvních parlamentů v Evropě – Corts catalanes. Ke konci svého života stačil ještě obsadit Lleidu a Tortosu, čímž definitivně utvořil katalánský státní útvar v hranicích, jak jej známe dodnes.
Během několika následujících století se z Katalánska stalo impérium, které připojilo Baleáry, Sardinii, Sicílii a jižní Itálii (Neapolské království). Pod aragonskou korunou Katalánsko velmi dobře prosperovalo, přesto se však neubránilo v polovině patnáctého století problémům – selským bouřím a městským povstáním. V roce 1462 začala deset let trvající občanská válka zvaná remença, která aragonské království velmi výrazně oslabila. Tohoto oslabení využila Francie, která v roce 1493 dočasně připojila hrabství Rousillon a Cerdanya – Rousillion (s centrem ve městě Perpignan) zůstal francouzský dodnes a Cerdanya zůstala rozdělená mezi francouzskou Cerdagne a katalánskou (pod Španělsko patřící) Cerdanyu. Mocenské oslabení mělo ovšem i další silný důsledek – jako důsledek sňatku aragonského krále Ferdinanda II. s Izabelou Kastilskou se v roce 1516 spojilo aragonské a kastilské království v království španělské. To se ovšem silně nelíbilo v Katalánsku, které utvořilo povstání proti španělskému králi Filipovi IV. Filip II. (ten Filip, proti kterému povstali Holanďané a se kterým válčila anglická královna Alžběta I.) vyčerpal společný španělský rozpočet i rozpočet kastilský – jeho vnuk Filip IV. se tak obrátil na peníze Katalánců. Ti proti Filipovi válčili celých devatenáct let pod korunou francouzského krále Ludvíka XIII – byli však poraženi a Kataláncům, kteří fakt, že patřili pod francouzské léno, přijímali daleko lépe než bytí pod korunou španělskou, tak nezbylo než se spokojit s „osvobozeným“ hrabstvím Rousillion a severní polovinou hrabství Cerdanya – které současné Francii patří dodnes. Válka skončila v roce 1659 a na jejím výsledku nic nezměnilo ani několik katalánských povstání v jejím průběhu proti španělským vojskům.
Další pokus Katalánců se protivit španělské vládě přišel v roce 1705, kdy začala válka o španělské dědictví – která se táhla až do roku 1714. V ní byly katalánské zájmy opět poraženy a jako trest za neustálé pokusy o odtržení Kastilci, kteří tvořili vládnoucí národ v rámci španělského království, omezili katalánskou tradiční autonomii, barcelonskou univerzitu přesunuli do Cervery, zrušili katalánskou ústavu a zrušili katalánštinu jako úřední jazyk – a nahradili ho kastilskou španělštinou na dalších dvě stě padesát let. Od roku 1764 Kastilci zrušili rovněž katalánštinu jako vyučovací jazyk na základních a středních školách. Když Katalánci viděli, že nemají šanci uspět vojensky, snažili se zlepšit svou pozici ekonomicky – během osmnáctého století začala v Katalánsku první industrializace a na přelomu osmnáctého a devatenáctého století už byla společnost přetvořena z feudální na moderní tržní.
Katalánské naděje na odtržení se od Madridu přišly o několik desetiletí později, a jako tradičně – opět z Paříže. Napoleon Bonaparte slíbil pomoc Katalánsku a španělská vojska z něj vytlačil. Katalánci se však přepočítali – místo osvobození přišla tuhá vojenská okupace a diktatura, proti které Katalánci, stejně jako Kastilci, vyhlásili systematickou gerilovou válku – válčili však nejen proti Francouzům, ale často (neoficiálně) i proti sobě navzájem. Francouzská vojska se snažila v roce 1812, když čelila hrozbě definitivní porážky, zalíbit katalánskému obyvatelstvu – utvořili v Katalánsku několik departementů, v nichž zavedli katalánštinu jako úřední jazyk a vrátili katalánštinu i do škol. Sympatie domácích však nijak nezískali, chování francouzské armády v Katalánsku místní natolik rozhořčilo, že se v jejich očích stal z Francie stejný okupant, jako bylo Španělsko. Po ukončení napoleonských válek zůstalo Katalánsko (kromě – tou dobou už departementů) Rousillion a Cerdagne opět pevně v rukou Španělska pod vládou krále Ferdinanda VII. Během jeho vlády rovněž vypuklo a bylo potlačeno několik katalánských povstání, a když po jeho smrti nastala občanská válka o dědictví španělské koruny mezi přívrženci konzervativního absolutisty Karla a liberální Izabely II., Katalánci se, stejně jako Baskové, postavili na stranu Karla – ne protože by toužili po absolutistické vládě, ale protože jim slíbil obnovení katalánské autonomie, zatímco Izabela na současném státním uspořádání nechtěla nic měnit. Karel prohrál a Izabela II. byla prohlášena španělskou královnou. Katalánci se tak snažili využívat výhod společensky a ekonomicky liberálního režimu a začali pěstovat republikánství.
Během 19. století byl vývoj v katalánské společnosti velmi podobný tomu v českých zemích – Katalánsko bohatlo, industrializovalo se a došlo k plnému rozkvětu národního obrození. Začal se znovu oživovat katalánský jazyk a katalánská kultura a mezi Katalánci se začaly opět šířit sny o možné nezávislosti na Španělsku. Jako důsledek industrializace ovšem (jako i v jiných zemích) vznikly dva proudy žádající nezávislost, které se ovšem nesnášely mezi sebou. Liberální a konzervativní katalánský separatismus stavěl (podobně jako čeští obrozenci) na Herderově nacionalismu a tržním republikánství – a socialistický separatismus, který stavěl především na myšlenkách Karla Marxe. Když byla v roce 1931 vyhlášena španělská republika, byla katalánská pravice ve výrazné menšině – politickému poli v Katalánsku dominovaly dvě strany – Partido Obrero de Unificación Marxista (Dělnická strana marxistického sjednocení) a Partit Socialista Unificat de Catalunya (Sjednocená socialistická katalánská strana). Obě strany byly regulérně komunistické, nicméně první jmenovaná usilovala o sjednocení všech dělníků na světě do jednoho komunistického státu, kdežto druhá do věci vnášela katalánský nacionalistický prvek. Když pak vypukla občanská válka ve Španělsku, v níž stáli na jedné straně republikáni (čtěte: komunisté) a na druhé straně ultrakonzervativní autokrat generál Franco, nemohlo z výsledku vzejít nic dobrého ať by vyhrála kterákoliv z těchto dvou stran.
Jak je známo, občanskou válku vyhrál generál Franco, který byl zároveň kastilským nacionalistou, kvůli čemuž velmi brutálně potlačoval jakékoliv snahy o nejen katalánskou, ale i baskickou nebo galicijskou identitu. Bylo zakázáno mluvit katalánsky na veřejnosti, podpora jakýchkoliv menšinových národních myšlenek se především v prvních letech jeho vlády trestala smrtí. Frankismus byl pro katalánskou kulturu a pro katalánský jazyk nejhorším obdobím v celé historii, stejně jako pro kulturu a jazyk Galicijců či Basků.
Po pádu generála Franca byla v roce 1979 opět obnovena katalánská autonomie, katalánština byla zavedena jako úřední a vyučovací jazyk. V současné době vycházejí v Katalánsku katalánsky psané noviny, místní televize používá katalánštinu pro titulkování cizích filmů i jako vysílací jazyk. Katalánština se používá i v rozhlase či internetových médiích. V Katalánsku existuje jedna výjimka, kde se katalánsky nehovoří, a sice v pyrenejském údolí zvaném Val d’Aran, kde se mluví aranézsky, izolovaným dialektem okcitánštiny.
V posledních letech došlo k výraznému posunu ve snahách Katalánců o nezávislost, kdy nezávislost podporuje podle posledních dat (červenec 2010) 47-48 % katalánských občanů, okolo 35-36 % je proti a zbytek neví (data z různých agentur, proto je rozptyl v míře popularity toho kterého výsledku). To je velmi razantní nástup proti roku 2007, do kterého se podpora nezávislosti pohybovala vždy okolo třiceti procent a kdy odpůrci nezávislosti mívali více než čtyřicet procent hlasů. Katalánský separatismus, stejně jako ten baskický či vlámský, je veden především finanční motivací – všechny tyto země patří v rámci svých států mezi bohaté regiony, které mají dost přerozdělování svých daní regionům chronicky chudým, které si zvykly na štědrou sociální podporu bez snah o reformy či restrukturalizaci pracovního trhu. Katalánské snahy o nezávislost tak velmi posílila finanční krize z roku 2008, na níž španělská vláda nebyla schopná reagovat žádnými ekonomickými reformami – místo toho uplácí chudší voliče především z peněz vybraných na katalánských a baskických daních. Když během letošního roku Španělsko vyhrálo světový pohár ve fotbale v Jihoafrické republice, v Katalánsku v reakci na to se zvedla velká vlna odporu proti španělské nadvládě. Zatímco v ulicích Madridu se slavilo, v ulicích Barcelony probíhala demonstrace o účasti dvou milionů lidí, kteří se svolali za účelem podpory nezávislosti. Katalánské hnutí nezávislosti ovšem není hnané primárně nacionalismem, jak by se mohlo zdát z většiny médií – jde spíše o „vzpouru bohatých“, kterým nevadí sdílená suverenita (katalánští separatisté jsou velmi proevropští), ovšem kterým silně vadí nutnost platit sociální výhody jiným, kteří nejsou ochotni jakkoliv reformovat svůj systém. Dalo by se říci, že současná Kastilie je takovou španělskou zmenšeninou toho, co pro Evropu znamená Řecko a Katalánsko je ekvivalentem – řekněme – Nizozemí. Sečteno a podtrženo, je velmi pravděpodobné, že bude v nejbližší době po mnoha staletích znovu obnoven samostatný katalánský stát.
Autor je nezávislý politolog a redaktor www.nekorektne.com.
Jen tak na okraj bych si dovolil poznamenat, že Goerge Orwell, od něhož je známa hlavně „Zvířecí farma“ a pak „Rok 1984″ napsal kdysi zajímavé vyprávění o válce ve Španělsku pod názvem „Hold Katalánsku“. Knihu přeložil a opatřil doslovem Gabriel Gössel, a vyšla v Odeonu v roce 1991 (a byla -chichi- za 39 Kčs). Je v ní pohled na kousek dějin minulého století a rozhodně to není pohled černobílý. Třeba by to i někoho z nás zajímalo.
Ajta medle! Ta poslední věta je pro mě přínosným překvapením.
Baty, myslíš to o tom, že se nejspíše dočkáme samostatného Katalánska? Podle mě je to velice silně možné vzhledem k vývoji názorů katalánské veřejnosti, posledním událostem, vzhledem k faktu, že Španělsko je členem nelichotivého sdružení PIIGS, s čímž se vezou Katalánci dosti nedobrovolně, protože oni sami ekonomiku v pořádku mají (mj. stejně jako Baskové) a přijde jim hodně nefér, kdyby je měl zbytek Španělska (zejména Kastilie) táhnout dolů. Španělsko si nemůže dovolit občanskou válku, takže pokud by si Katalánci odhlasovali nezávislost, muselo by to uznat – politická realita by ho k tomu donutila.
PIIGS znamená Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko ?
Ano, přesně tak.
V tom pripade bych to videl taky na rozpat Italie. Sever a jih to je fakt dost rozdil. Sever je Evropa, jih je Balkan.
V tom pripade bych to videl taky na rozpad Italie. Sever a jih to je fakt dost rozdil. Sever je Evropa, jih je Balkan.
Hleďme, myslel jsem že lid popelnicových polí je zdejší unikát.
Vytrvalý národ. Snad jim vyjde co si přejí.
Zajimave. Coz mne privadi k otazce, zda kazda narodnost musi mit statnost. A vlastne tez, jak definujes narod? Kde konci etnicka/regionalni variace a zacina narod? Treba v pripade Katalancu, tam je to celkem jasne, ale dovedu si predstavit pripady, kde ta hranice je nejasna. No nic, jen tak slovo do diskuse.
To je slovo do pranice. Když si vezmu všechny ty národnostní rozmíšky, které jsme tu měli tak od 19. století a jak to nakonec krutě skončilo. V době, kdy se dělilo Československo jsem si ale vyslechla jeden názor. A sice, že my Češi jsme si prošli národním obrozením se vším všudy a navíc jsme historicky měli vlastní stát a z toho můžeme čerpat i do budoucna. I když to je trochu složitější, protože to byl národnostní galimatyáš a vůbec ve středověku se pojímal stát respektive království jako celek a ne nějaké národy. Kdežto Slováci ve své historii vlastní stát neměli, navíc u nich se národní obrození týkalo pouze intelektuální elity, která v maďarském prostředí příliš silná nebyla. Navíc ani nemohli vzpomínat na své panovníky a vlastní spisovný jazyk skládali dost složitě dohromady. Pro nějakou samostatnost by museli až někam k Velké Moravě, jak o tom ostatně vypovídá socha knížete Svatopluka v Bratislavě, což je podle mě dost podivné, ale to byl skutečně jeden z velmi mála státních útvarů na území dnešního Slovenska, které byly relativně samostatné. Ještě mě napadá něco okolo Nitry – nějaký ten nitranský knieža. Ale na to bych se musela podívat do historických spisů. Prostě, že i Slováci si prostě museli prožít nějaké to osamostatnění a žití ve vlastním státě. Teprve potom jsou schopni bez pocitu nějakých ústrků fungovat i jako součást většího celku, v našem případě EU. Myslím, že na tom něco je. Prostě národ si asi historicky potřebuje prožít nějaké období samostatnosti, aby měl později na čem stavět a hlavně, aby byl přiměřeně sebevědomý aniž by ubližoval jiným.
Dneska už jsou Slováci klidní, Velká Morava byla slovenská a šmytec!
No, ono je to relativni – ja bych se na byvalou ceskou statnost oproti slovenske zas tolik neupnula. Spis takove vymezovani se vuci Slovensku mi prijde jak narek odvrzene milenky: Takovy to bylo mezi nama pekny a on ode mne odesel, i kdyz ja jsem z „lepsi“ rodiny, nez on. Ono tech 400 nebo kolik let bez jakehokoliv naznaku statni jednotky v dobe, kdy se pravne utvorilo Ceskoslovensko (vcetne Zakarpatske Rusi) by bylo zajimave, lec pravne irrelevantni historicno, kdyby 1. svetova nedopadla, tak jak dopadla, v kteremzto pripade bychom namydleni spolecne se Slovakama. Vzpominam, jak jsem v priprave na doktorat na pravech v Praze cetla vzpominky ucastniku tech versaillskych a trianonskych a jinych jednani. V podstate to byla sranda spocivajici v tom, ze uctihodni profesori se plazili po zemi kolem map uzemi toho mocnarskeho narodnostniho gulase a hadali se, kdo ma lepsi, starsi, atd. mapu a kde kdysi vladnul ten ci onen vladyka nebo ze muj kral to jednou v nejake davne valce zabral nebo vyzenil.
Ono v te dobe zacal v mezinarodnim pravu ten koncept prava narodniho sebeurceni (Wilson) a mnoho vznesenych papiru se o tom popsalo a tisice vedeckych karier se na tom zalozilo. I sovetska ustava obsahovala pravo narodu na sebeurceni, vcetne odtrzeni se
. Kdyz zpetne nahlizim na sve nekolikalete badani v mezinarodnim pravu, tak bych to shrnula asi takto. Kdo ma ten ma. Kdyz se mu podarilo nezavislost vybojovat, at uz s puskou v ruce, s ohnem srdci, nebo diky politicke konstelaci, tak je (vetsinou) pravne uznan jako stat, jestli uz „opravnene“ nebo ne. Jinak ma smulu a musi cekat na dalsi konstelaci.
A budte na sebe hodni, nehadejte se, jdu do prace.
Nikdo se proti Slovensku nevymezuje, nemyslím že by to tu někdo z nás měl zapotřebí. Velká Morava skutečně nebylo slovenské království, to je srandovní nápad, nicméně….
Apinou zmíněné Nitranské kížectví bylo připojeno k Velké Moravě knížetem Mojmírem I. roku 833. A někdy po roce 850 byl nitranským knížetem skutečně Svatopluk – coby leník velkomoravského knížete (později se jím sám stal). Samostatný celek už toto knížectví pak nikdy nebylo a zcela zaniklo někdy pčátkem 12. století. A je pravda i to, že toto knížectví bylo prapůvodně slovanské, ten nárůdek neměl nic společného s Maďary.
Odvrzena milenka neni spravny primer. Spis to byla situace mladsiho bratra ktery se nechal roky vydrzovat starsim, bydlel si v jeho byte a mel roupy. A to nakonec tak velke, ze se starsi bratr rozhodl, ze mu to za to nestoji a k prekvapeni toho mladsiho nezvysil apanaz a neukecaval chudaka brasku at s nim zustane, ale provedl rozvod od stolu a kasy.
jestli se nekdo vymezoval tak to byli slovaci, cesky pristup byl spis „Vite co? Tak nam polibte pr.el a zkuste si to sami. A za svy.“
Hanko, právě tady je jeden z bodů, kde je veledůležitá role Evropské unie. Malé nárůdky si mohou totiž vcelku bezbolestně vyzkoušet, jaké to je žít na svém (přičemž jim ani tam nejde o absolutní suverenitu, jako o pocit rovnosti s těmi, pod kterými žili do té doby). Tohle je dobře vidět například na Limburčanech, Frísech, Ålanďanech, Skánech, či Faeřanech – všichni uvedení jsou naprosto loajálními občany Nizozemí, Švédska respektive Dánska, pěstují si svou národní kulturu, vědí o ní první poslední, jsou velmi hrdí, ale nemají potřebu nějakého separatismu. Proč? Protože Nizozemí, Švédsko i Dánsko se k nim slušně chovají a pocit svébytnosti jim opravdu umožňují – a vždy to tak bylo. Na druhé straně Španělsko (v našem případě Kastilie), Francie, Spojené království či Československo (nebo i Česká republika) nikdy tohle nedokázaly a výsledkem je to, že se autochtonní národnostní menšiny cítí, jako kdyby je někdo do něčeho nutil, cítí se diskriminovány (poslechni si nářky od Moravanů), a tam separatismus samozřejmě více či méně kvete už z principu, i kdyby ti nově osamostatnění na tom měli finančně prodělat.
Ty jo, Finrode, tak s tema Moravakama pravdu zas tak nemas, protoze ty narky, pokud jsou, tak jsou tak na urovni obcasneho rejpnuti, regionalni pychy (a to je fajn vec – muj kraj mam rad, atd.). jestli se obcas objevi nejaky cvok, ktery ma ideu autonomie, ci co, tak je to tak okrajovy nazor, ze na tom zadnou teorii nepostavis, pokavad to nedelas naprosto ucelove.
No, Hani, ono je to složité. Morava a Slezsko prostě j s o u trochu odlišné a byly přes tisíc let s p r á v n í celky. To, že se po 89. automaticky mýrnix dýrnix přistoupilo na k o m u n i s t i c k é roztříštění historických správních celků a rozdrbalo se to na ještě víc krajů, bylo pitomě necitlivé. Hysterické strachy z nějakého státního osamostatňování Moravanů mezi pražskými „dvojdomkáři“, kteří si nedokázali poradit se Slovenskem, vedly k tomu, že různé lokality s názvem „moravský“ jsou v kraji východočeském, vznikl územně přitroublý kraj Vysočina atd.atd. Naprosto mi není jasné, proč se tímhle způsobem musí dávat furt najevo, že Morava prostě není, on je to i ohraničený zeměpisný celek na mapě a přitom ve zprávách o počasí už slyšíme jenom „na východě území, na východě republiky – mě to uráží, jakej já jsem východňár, Brno je na Moravě a na Moravě je taky v sedmdesáti procentech jiný počasí než v Čechách,
. Na to nemusíme být samostatnej stát, tady to prostě fouká často odjinud a jinak. A rostou tady trochu jiný kytky a cesty tady vedou víc do světa, netočí se v kotlince dokolečka.
Promiň, ale že by v Čechách (s výjimkou u pár potrhlých indidviduí, která se najdou všude), panoval „hysterický strach z osamostatnění Moravanů“ slyším poprvé. Přehánění vidím v Tvém příspěvku, promiň. Svůj „východ území“ má každá země, je to holt dvourozměrný útvar prokristapána.
Jojo, pravila jsem, že mezi dvojdomkáři, koho tím míním, je snad jasné, ti měli rozhodující slovo a domnívali se, že pár extrémních šašků na Moravě, řvoucích o „moravském národě“ je nebezpečím pro celistvost státu. Na nich v Praze záleželo, s bytostně komunistickou minulostí si nedovedli představit nic jiného, než udržení komunistického statu quo ve správní struktuře státu. Tatínek mého nedávno zesnulého kamaráda byl poslední moravský zemský president, Němci ho doslova umučili v Kouničkách, navíc jsem historik, tak vím, o čem mluvím. Moravský zemský president byl prostě nejvyšší správní úředník na historickém území a nijak nekonkuroval Tatíčkovi na Hradě pravomocemi ani prestiží, prostě spravoval tisíc let se vyvíjející správní celek s fungujícímu vnitřními vazbami.
A pokud jde o ten východ, tak se, promiň, pleteš. Poslouchej rosničky – v Čechách bude tak a tak, na východě území tak a tak. To není vyjadřování „na západě-na východě“ , to by bylo normální. To je cílené potlačování určitého vědomí, které vedou naše média od komunistů furt stejně. Cui prodest by mě zajímalo
Poslechl a zjistil, že nepletu. Teď jsem si poslechl paní Zárybnickou a mluvila JMENOVITĚ o Čechách, Moravě a Slezsku. A pamatuju se že to tak slýchám dost často (mluvila i o oblastech a to mluvila o západu, jihu a východě České republiky).
Cui prodest? Ač nelatiník ro překládám jako „Komu poslouží?“ nebo „Pro koho výhodné?“ nebo něco v tom smyslu. Z mého pohledu rosničky klidně mohou říkat „na Moravě, já s tím problém nemám. Obecně myslím, že nějaké handrkování mezi Čechy a Moravany nemá velký půvab. Ale historicky vzato, nějakých cca 1000 let (po ukončení zmatků po pádu Velké Moravy a nějakých nájezdů tatarů, které Moravu excelentně vylidnily) se Morava řadila mezi země království českého a byla často i lénem korunního prince, aby se na menším a vcelku samosprávném celku naučil vladařit. Tudíž podle mého chápání Moravu, byť jako samosprávný celek, naši vladaři pokládali za automatickou součást celého království což se o Slovensku říci nedá. Samozřejmě jsem si vědoma rozdílů – ve víře, kdy Morava zůstala vždy katolická (snad až na některé Žerotíny), na rozdíl od kacířských Čechů. Nakonec mám pocit, že Moravané později nakonec celkem vydělali na relativní blízkosti Vídně, příjemném podnebí, úrodném kraji a tak podobně. A teď tu jsou ti Pražáci se svým Pragocentrismem….
Neakcentuji rozdíly, konstatuji skutečnosti. Snažím se nastolit správní (od správa) úhel pohledu, pohled z e m s k ý, nikoli národnostní nebo národní, etnologický , etnografický, religiózní a nevímjaký. Pragocentrismus v této souvislosti není zajímavý. „Hlavnoměstocentrismus“ a obrana regionů proti němu je věc přirozená a běžná v celém světě.
Jde o to, že od čtyřicátých let na příkaz z Moskvy komunisté drtili na prášek všechny struktury, které by nevedly k budování struktury internacionalistické v jejich pojetí, tedy „sovětocentristické“.(Ještě na jaře devětaosmdesát nám bylo protrpěti povinnou účast na svým způsobem hrůzně zajímavé soudružské diskusi o problému „sovětský národ“ a jeho aplikace. ) Přirozenou reakcí vzdělaných a věci znalých lidí na Moravě, kteří chtěli namířit do politiky, byla po listopadu snaha o obnovení předkomunistických správních struktur. (Že se na to nalepili prospěcháři, šílenci, zapadlí vlastenci a stréci, to bylo normální a dalo se to snadno eliminovat, kdyby byla dobrá vůle.) A zvesela se, nemůžu za to, že z Prahy, pokračovalo v opravdu hysterických srdečně postkomunistických postojích a vytváření strašidla moravské národní a státní! emancipace.
Cui prodest – tomu, kdo nemá zájem na tom, aby se u nás vyvíjel správní chod státu v návaznosti na tisíciletím prověřené vazby, po dnes už šedesáti letech ostatně dokonale zpřetrhané. Byla toho škoda, před těmi dvaceti lety.