a doufám, že se nemýlíš. A děkuji všem Zvířetníkům za pomoc a zřejmě i mohutné držení tlapek, protože to, co na mne padlo naprosto překonává všechny mé naděje.

No posuďte sami: objednala jsem si mohutného psa s americkou hlavou, malinké miminko, abych měla co ňufat , pejska protože za a) s fenkama nemám žádnou zkušenost a za b) mám strach, aby se k nám v době naší nepřítomnosti nedostal nějaký obšourník. Sice zrovna těch foundláků na trhu moc není, ale zas tak přehnané to nebylo.

Nakonec jsem mohla dokázat naprostou mravní bezúhonnost protože co já si od těch potvor chlupatejch nechám líbit, to je na medajli. No a co myslíte, že si nejpozději v úterý vezeme domů??? Sedmiměsíční fenečku evropského typu velikosti kapesní.

Nevím komu poděkovat, ale jeden z těch odkazů na inzeráty byl na osmiměsíčního pejska velmi nadějného. No, sice to nebylo miminko, ale vzhledem k tomu, že nikde nic nebylo, domluvili jsme se s majitelkou, že se těch 45 km přijedeme podívat. V tomhle šíleném počasí jsme se jeli podívat na zmáchaného novofudlanďana o kterém jsme byli přesvědčeni, že by musel být opravdu mimořádně krásný, abychom si ho odvezli. Věděla jsem, že paní má ještě fenečku, která je bohužel nechovná a protože to měl být původně chovný pár, rozhodli se jednoho či oba prodat.

Já nevím, jak dalece znáte mentalitu a inteligenci foundláků, ale po 18ti letech mne nic moc nepřekvapí, tedy nepřekvapilo. Pejsek nás otypoval hned, takže se sice s námi trochu bavil, ale byl skoro zcepenělý a tisknul se k paničce. To fenečka prakticky neslezla z naší Kačenky a předváděla se, byť jsem vehementně mlela o tom, že opravdu čubinku nemůžeme…

Nakonec pejsek tak intenzivně vysílal znamení, že pochopila i jeho panička, která zatím neměla o vlastnostech tohoto plemene povědomí. Nakonec paní plakala, já taky a pejsek zůstal doma. Dostal výhružku, že tedy teď se začne makat, protože na první výstavě povídali, že by trochu bylo potřeba tu poslušnost. To už mu pomalu odlehlo a jasně že si můžou to cvičení nabouchat do trenek nebo něco tak.

Rozloučili jsme se, pomalu odcházeli a čubinka s námi… Já vás opravdu nebudu moc dlouho napínat, protože asi již i modří vědí, že jsme dojeli domů a naše dvaadvacetiletá dcera začala s novofudlandí umanutostí – nakonec s nimi prakticky vyrůstala – hudnout, že táta měl Bohouška a já Mimi a ona prostě má Márinku, jak jsme nepředloženě fenečku přejmenovaly.

Já jenom doufám, že se snesou se synovou huskou, která k nám občas přijede na návštěvu. Teď otec poháněn dcerou vyráží na úpravu bydliště Márinky, protože Mimi byl otužilý chlap, já půjdu zavolat majitelce a příště to bude s fotkou. Tímto tedy odpovídám všem, co posílali odkazy i těm, co se ptali, zdali by to nemoha být fenečka. A teď se těšte, jak budu loudit rady na čuby, protože co je člověku platné, že rozumí zvířecí duši, ale co problémů je s babama.