Už vod pátku s tim votravovala… furt: „Ešusi přijede Maceška!“ „Budeš mít návštěvu!“ a „Frydrycha Falcká přijede!!!“ Děs. Jediný čemu sem rozuměl, bylo, že přijede návštěva. To jo, to znám a zpravidla to věstí nějakou zábavičku. Buď přijede baba nějaká (Ešče aby jezdil chlap!! Nesnášim chlapy. Psí teda.) a nebo má přijet Pavlínka, nebo někdo z Pavlínčinejch kluků. Každopádně to vždycky znamená oživení. Pavlínku můžu podrápat a funět jí do ucha, s klukama hrajem čutanou a s babama?? No to snad ani nemusim popisovat, že ne?

No nicméně, dobře přijede. Někdo. Ale kdo?? Vim já, kdo je Maceška?? Nebo ta druhá? Ta Frydrycha Falcká?? No nevim. Nevim prostě. Páč mě se tady nic neřekne. A nebo možná i řekne, ale průvan v hlavě to zas roznese po vokolí. Takže sem prostě nemoch vědít, že Maceška a Frydrycha Falcká sou jedna a tatáž jedna. Že Maceška znamená, že moje maminka už umřela a že teda místo ní mám macechu. Ale že teda ta macecha je tak malá, tak malinká, že se jí ani macecha říkat nedá, že to je prostě malá od macechy, neboli Maceška.

Jak tvrdí pánčička. I když teda už taky trochu poporostla, ale furt je to prej Maceška, do pořádný macechy má dost daleko. No a moje Maceška se jmenuje Frída. Jenže pánčička je matla, která u jmen nenechá kámen na kameni (Taky kouknite jak sem dopad já!! Z Ashe Ešusem – děs a hrůza), takže prostě od Frídy je pro ní kousek k Frydrýšce. No a prej když už Frydrýška, musí bejt zákonitě Falcká. No řikám, je to matla.

Každopádně já sem vědíl furt nic. Velký nic, jen mě sválně tůrovala a napínala jak botu na ševcovský kopyto. Celej víkend. A pak se divila, že sem si z toho dával bahenní koupele. Jediný co člověka, pardon psa, v tom vedru taky mohlo zachránit, aby ho nekleplo. Ale musí se to umět. To není jen tak, přijít a fláknout s sebou. Musíte tam vlítnout jak do cukrárny, aby se bahno pořádně dalo do pohybu a pak to přijde.

Nááádech, zadek nahoru… hlava do bahna… bubliny… lááááááááábuš!!!! Hlava ven, výskok do vzduchu, pád z výšky a obratem udělat přejetou žábu na silnici (musíte pořádně zplacatit zadní nohy, úúúúplně na placku… zase lábuš!!! Vocásek švihá prostorem, bahno lítá v okruhu 30 km a pak přijde majstrštyk. Z místa výskok do vzduchu, přemet a pád na záda. Ve vteřině se musíte znehybnit na zádech a vytrčit všecky čtyry nohy k nebi. Vydržet znehybněnej co nejdýl. Láááááááábuš největší.

Nic nedejte na to, že se vám budou vostatní řehtat, jak momentálně zavostalý kobyly a tvrdit, že si domů vedou prase. No ať, ale… ščastný prase!! Vona vůbec neví, neví, co je to vopravdickej lábuš. No, takže dvakrát za víkend a řeknu vám s jistotou, že přežijete nejen ty hrozný vedra, ale i takovýdle příšerný napínáky, co mi furt připravuje pánčička.

V pondělí ráno, zas ty její řeči, ale to mi po víkendu bylo celkem fuk, potřeboval jsem dospat spánkovej deficit, takže ať si kecá klidně na triko co chce. A taky tady hárá vedle pudlice, takže to už jsem měl naprosto jiný starostě. Odpolko se dovalila dom a furt švitořila. To mohlo znamenat cokoliv. Když naposled švitořila, znamenalo to, že mě opustili a zbyl jsem na celým světě sám. Hodila na sebe civil a mastili jsme hned ven, ale… nešli jsme na koupák, motali jsme se furt před barákem, až se ozvalo nějaký zavolání, pánčička zamávala rukama a… v tom sem jí spatřil!!!

Princeznu líbeznou, vílu nejkrásnější, divu přenádhernou. Zvostal sem štajf! Vona asi taky a páč nikdá nic tak úžasnýho, jako sem já, neviděla. A tak se nadšením počůrala. Narostl jsem do obřích výšin, páč kterýmu chlapovi se stane, že by se z něj baba nadšením počůrala? No?? Pánové?? Nic, co??? Sem jedinej na světě.

Byl sem naprosto mimo sebe. Spustil sem oslavný tance a na důkaz svý náklonnosti jsem nejdřív chtěl milou vílu třísknout tlapou po zádech – to zpravidla dost zabírá a pak jsem se hodlal vyvalit na záda, aby jako viděla s čim přicházim. Pánčička furt jen volala: „Pomalu ty hováde!! Pomalu!! Je to MI-MI-NKOOO!! (Čímž se mě vždy pokouší informovat o tom, že dotyčný je křehký a tudíž bych se měl chovat přiměřeně. Někdy mi to do mozku doputuje, někdy ne.). Teď jsem byl oslněn vílí krásou a to chápejte, že… no nedoputovalo, no!

Ale museli byste tu krásnou vílu vidět, pak byste pochopili. Když už pánčička po stý křičela: „Zabiješ si Macešku, ty kreténe!!“ začla bejt únavná. Milá Maceška, nebo klidně pro mě-za mě i ta Frydrycha Falcká rotovala totiž prostorem a bylo jí naprosto fučík, že přes ní metám kozelce a mlátim jí tlapou do hlavy. Bylo jasně vidět, že jsem jí zaimponoval. Aby ne vižla vižlu pozná a jen vižla vižlu ocení!!! Taky když přišel MOJÍ vílu očíhnout kámoš Monty, poslal jsem ho rázně do háje. To je moje víla a ne, že mi do ní bude dělat!

Pak jsem se musel chvíli věnovat svým podpisovým povinnostem, páč chápejte – musim všem dát najevo, že tadle nejkrásnější baba na louce, je jen moje a kdo mi jí ukradne, tomu hlava upadne, takže sem se skorem vysušil, jak sem pilně podepisoval. Leč jak jsem splnil úkol, byl sem celý už jen Macešky Frydrychy Falcké. Okusovali jsme si hlavy, kopali se navzájem do hlavy, já sem slintal, až byly vopratě na všech barácích vokolo, ukazoval jsem Macešce, jak se dělá psí kotól přes ležící Macešku, až měla pánčička strach, abych z ní nevypustil duši. Ha! Z vižly? Vypustit duši?? To nejde!!!

Šak to jsme se enen taky teprv polochtávali. To nejlepčí přišlo, když jsme došli dom. Frydrycha Falcká se navalila dovnitř a vtrhla do mý misky s vodou. Na to že to je víla, pije dost jak prase, to vám řikám. Byl sem z toho, jak tu vodu lemtá, tak paf, že sem se musel jít taky pro jistotu napít. Ač jindá naprosto nepiju a předstírám, že sem velbloud. Mučim tim pánčičku, vona neví, proč to dělám a je celá hyn, že i když je 40° ve stínu, tak nepiju. Ale tetkon sem musel zjistiti, jestli je s tou vodou fšecko v pořádku, když Maceška lemtá jak vo život, až je voda i v kůchni. Pánčička se smála, nevim proč teda. Mi nepřijde vtipný, aby víla pila jako schvácenej tažnej vůl. Trochu se tim u mě na chvilku shodila.

Ale jen na chvilku. Pak už jsme se zase začli masit. Pánčička si naivně myslela, že když nám dá každýmu tyč z bůvolí kůže, tak nás zabaví. Heh, furt to řikám, že je naivní, až hloupá. Navemblovali jsme se pod stůl. Páč – chápejte, tam je naprosto nejmenčí prostor a seděj kolem toho všichni. Takže to pak ty rvačky maj nejlepší grády. Proč?? No příklad: když ležíte na zádech a kopete usilovně do soupeřovy hlavy nebo břicha, máte šanci, že při tom ešče nakopete minimálně dva stolovníky! A to se dost počítá. Pak Frydrýška objevila, že se dá obíhat dokola ve směru: kuchyň – obývák – předsíň – kuchyň… vymoženost panelákovýho bytu. Taky sem to v jejím věku dost oceňoval a honil sem se tady s Pavlinýma hošíčkama. Tak proč si trošku nezavzpomínat na dětský leta, že jo. Tak jsme dvě kolečka dali.

Pak po nás pánčičky na střídačku chtěly trochu produkce. Vopruz jako, řikám rovnou. Nebohá Maceška musela metat kotrmelce, chodit okolo, sedat, lehat, proplejtat se mezi nohama, nebrat si žrádlo a tak jako podobně. Ale je dobrá. Fakt, jde jí to moc dobře a taky jí to jde moc dobře s její menčí pánčičkou. Páč má nejen svou velkou pánčičku, ale taky dvě menčí pánčičky. A poslouchá pěkně. No taky vižla, že jo. Nejsme žádní blbci.

Takže jsem se nechtěl nechat zahambit a jako správnej chlap ukázal, jak umim vobjednat rum, že umim scípnout, z mrtvoly se změnit na veverku a z veverky se změnit v zajíčka… no dobře!! Dobře. Máte pravdu, udělali z nás kašpary… ale… řekněme si to na rovinu, za tu dobrotu, co jsme pak dostali to stojí, víme?

Pak vstoupil na scénu Kostižer taky. No je to profík, to se hned pozná. Milý Macešce předvedl, jak asi tak vypadá ptačí Betmen! Seděl pánčičce na ruce a že mu do gezichtu funí psí raťafák, ho fakt jako netankovalo. On si je prostě jist, že každýho čokla přepere, tak jako mě. Celá Frydrýška byla vyřízená. Myslim, že celou tu dobu ani nedejchala (divim se, že neomdlela na nedostatek kysliku). Pánčička se celou dobu modlila. Až později mi došlo, proč se modlila. Modlila se, aby Kostižer nedostal opět svůj slovní průjem, který se bohužel nedá cenzurovat a je zcela nepublikovatelný. Naštěstí na to nedošlo a my se mohli přesunout do hospůdky na kávičku.

Miluju chodit do hospůdky. Protože to znamená, že si buď pudu koupit tatranku (či housku) a nebo mi bude rovnou místními slečnami přinesena. Miluju místní slečny. Tentokrát jsem na ně, ale neměl moc čas, byl jsem zcela zaneprázdněn svou Maceškou Frydrýškou Falckou. A to až tak, že jsem jí ve svém svatém nadšení počural její nádhernou hlavu. Pánčička opět volala, že sem prase, ale nerozumí ničemu. Ani tomu, že moje je to, co si podepíšu. Nerozumí tomu natolik, že milé Macešce hlavu omyli. Jsou malicherní. Když můžou bejt mezi lidma hlavy pomazaný, proč nemůže být mezi vílama hlava počuraná??? Nechápu.

Voni pili kafe a my lezli po lavici, si navzájem po hlavě, Maceška mi dávala hubičky, já sem jí vokazoval, jak se dělá žehlička, až to pak nakonec únavou dělala sama (páč usínala a potřebovala si vopřít hlavu vo lavici) prostě příjemně strávený večer. Pak jsme si ještě s Frydrýškou polítali cestou z hospůdky, ale bylo vidět, že už je unavená, páč v letu padla na hubu. Ale tak, co to je pro nás, vižlí národ. Je to holka bytelná, běžela dál a ještě jsme se trochu zmasili.

Pak mi jí vodvedli do auta a že prej zase příště. Jak příště??? To mi jí tu nemohli nechat??? Pánčička furt volá, že chce dva psy!! To jen pánik to bojkotuje. Když ten pes bude fena, tak já sem všema čtyrma pro. A ešče nejlíp, když ten pes bude fena Maceška Frydrýška Falcká!!