Já, Ferda, jsem prosím těžce diskriminován. Jestli to pošlu k evropskýmu soudu, ještě nevím, ale do té Novy asi určitě. Jenom si musím rozmyslet, jestli Občanskýmu judu nebo kam, když ten John a Klímou už tam nedělaj′. A teď si uvědomuju, že vlastně jsou na tom stejně i ty moje holky pitomý, milovaný. No dyť si to vemte, lidi, je to tady samý pes a kočka, sem tam nějaká ptíca okrasná, občas koníky a ovečky někdo zmíní, ale co my, drůbež domácí, havěť přeužitečná, no, ruku na srdce, co my?

Přitom já, kohout domácí, jsem krasavec k pohledání. Přivřete oči a vzpomínejte na slabikáře ze školy obecné (tedy prosím aspoň ty maličko dříve narozené). Mistr Aleš a jemu podobní, paní Kvěchová a kdo všechno další nechám na vás. Vidíte před sebou ještě ty ilustrace plné barev a vůní babiččina dvorka? Tak tam určitě nemůžu chybět já, hrdý a vznešený můj krok je vznosnější páva, ocasní péra sytých barev doplňuje rudý hřebínek značící dobré zdraví stejně jako zvučné kykyryký, podle kterého mnohá hospodyňka v zimě na kafe stavěla a v létě do chlívka pospíchala. Kolem sebe mám kvočny – mámy přestarostlivé a houf žluťoučkých kuřátek k tomu.

Tak důležitá byla úloha moje a co fčil? Mobily si nastavíte, kafe pijete z automatu na nádraží a pospícháte akorát tak na porady. Když už se uvolní nějaká hospodyně rozumná slepičky pořídit, aby vajíčka domácí pro dítka byla, tak kuřátka přinese a odchová sama. Kdo si vzpomene na mě, kohoutka nešťastného? A to jsem slyšel cosi o sexuálních revolucích. Vždyť ty chuděrky slípky dnešní, bez kohouta na dvorku pobíhající, smutné jsou, ach přesmutné. Kvokat by chtěly, na planých vejcích vysedávají a pak se divíte, že jsou hašteřivé. Já tam chybím, já, já, já!!! Řád bych tam vnesl a ornung zrychtoval.

Musím přiznat, že nejsem demokrat. Absolutistická monarchie je moje parketa. Mně do ničeho nikdo kafrat nebude. Jiný kohout ať ani nezkouší pohledem o můj fraucimor zavadit. Ostruhy mám pořádné a hlavně zobák, zobák. A nebojím se ničeho a nikoho. Nedejte se mýlit, lidé doby dnešní, vaši parlamentní kohoutci, co hubou mlátí a peříčka čepejří, to nejsou mí podobenci. Plané řeči a skutek utek. Já jsem tvor rázný a nekompromisní. Jak jinak bych mohl uřídit to hejno kdákavých holčic, co pro zrníčko pšenice by družku svou i klovat chtěly. Jen má přirozená autorita je zárukou, že na dvoře mír a klid zavládne.

A teď si představte, že hrozné řeči se ke mně donesly. Prý po mém skonu, snad ještě za dlouho to bude, už na dvorku tomto nebude role vládce kohoutího obnovena. Móresy strašlivé tu zavládnout mají!! O tempera, o mores. Ten feminismus už bude zkázou nejen světa lidského, ale i zvířecího. Zamyslete se lidé milí, co s přírodou jste natropili.

Váš smutný Ferda

P.S. Autorka není feministka

(ilustrační foto)