V diskuzi se občas objeví smutné sdělení o odchodu kočičího miláčka za duhový most. Proto jsem trochu přepracovala svůj článek, který jednou vyšel v Dumce. Třeba bude někoho šikovného inspirovat k tomu, jak si svého kocourka nebo kočičku uchovat v trochu živější paměti. Zmenšená podoba pro psí miláčky se nevylučuje.
Když jsme před jednadvaceti lety koupili náš dům v Alabamě, naše tehdejší kočka Kotě v něm žila pouze rok. Odjeli jsme pak na šest let do Německa, kde nám Kotě v necelých osmnácti letech 26. 12. 1994 zemřela. Je tam pochovaná pod velikou břízou na zahradě domku, ve kterém jsme celou dobu bydleli. Dva roky po její smrti jsme se vraceli zpět do USA a já si s sebou vezla tři mladé proutky právě z téhle břízy. Na americkém jihu břízy sice také rostou, ale ne ty krásné, vysoké bílé. Na ně je zde moc mírná zima, horko a asi i kyselá půda. 
Přesto jsem zkusila štěstí a proutky, které mezitím pustily kořeny, jsem zasadila do rohu svého záhonu. Všechny se ujaly, ale stromy z nich nikdy nevyrostly. Byly to jen takové silnější větve a během prvních šesti let mi z nich vyrostl asi tři a půl metrový keř. Viselo na něm jedno z mnoha kolibřích krmítek a ptáčci si každým rokem při návratu přesně pamatovali, kde krmítko je. Bohužel za dalších několik let keř začal usychat, až zcela zašel. Památeční břízu se mi vypěstovat nepodařilo, Kotě mi ale stále připomíná její kamenná podoba.
Během horkého léta, které zde Kotě strávila, sedávala poblíž velkého kamene, ve stínu vysokých stromů. Ty rostou na vyvýšenině za bazénem, do jejíž stěny jsou zacementované ploché kameny, uprostřed poskládané tak, že tvoří malou kaskádu. Je součástí filtračních trubek, voda na kameny vyvěrá z malé tůňky a s příjemným bubláním přes ně padá zpět do bazénu, jako malý vodopád. Možná právě tohle bublání se Kotěti líbilo, protože pod stromy vydržela spát třeba celý den.
Po našem návratu z Německa, kdykoliv jsem se z vody na ten kámen dívala, milovanou kočku mi připomínal. Říkala jsem si, že by na něm měla být namalovaná, že je kámen pro její podobu jako stvořený. Manžel můj nápad považoval za trochu bláznivý, ale zcela ho nezavrhl a mě ta myšlenka nešla z hlavy. 
Sama malovat neumím, ale máme přítelkyni, která je všestranně nadaná a umí i krásně kreslit. Jmenuje se Christina a se svým manželem k nám každý rok létají z Anglie na dovolenou. Když měli v roce 1998 podruhé přiletět, telefonicky jsem se Christině zmínila o svém nápadu a zeptala se jí, zda by byla ochotná mi během dovolené Kotě nakreslit. Bez váhání souhlasila, na kámen prý dosud nemalovala a bude to pro ni zajímavá práce.
Velký a pořádně těžký kámen manžel vyvezl na trávník a já ho kartáčem a chlorovanou vodou vydrbala, jak jen to nejlépe šlo. Christina se po příletu okamžitě a velice zodpovědně ujala své umělecké práce. Jako vzor jsem jí vybrala fotku Kotěte, která nám visí na zdi. Fotila jsem jí asi dva měsíce před její smrtí a usoudila jsem, že se bude na kámen nejlépe hodit. Christina fotku okopírovala na tenký papír a pro odpovídající velikost změřila sedící Dixie – kočku, kterou jsme v té době už měli.
Na moji radu ještě dva cm přidala, protože Kotě byla opravdu mohutná. Podle získaných čísel načrtla kočku v životní velikosti do velkého skicáku, obkreslila na tenký papír a obrys vystřihla. Na kámen ho musela přiložit obráceně, protože tak lépe do hrbolatého povrchu zapadl. Jak se ukázalo, nejšpičatější kus kamene byl zrovna v místech Kotětina nosíku a přímo z něj vystupuje. Celá tahle příprava trvala Christině déle, než samotná malba portrétu. Samozřejmě jsem neodolala a několikrát nedočkavě nakoukla do jejího ateliéru – naší garáže – jak jí Kotě pod štětcem ožívala. 
Radost, jakou jsem z konečného portrétu měla, byla pro Christinu největší odměna a ona sama byla s výsledkem spokojená. Když barva dokonale zaschla, převezli jsme Kotě zpět na „její“ místo. Z něj se na nás dívá už dvanáct let a za ty roky její bílá barva poněkud vybledla. Po letošní studené zimě jsem si všimla, že se jí dokonce odlouply kousky barvy na zadečku a ocásku. Snadno bych je dokázala zamalovat, ale Christina se už několikrát nabídla, že celou kočku obnoví. Letos jí tedy poprosím, aby během návštěvy Kotěti čerstvě nabělila kožíšek.
Takže máme na zahradě vlastně kočky tři. Dvě tam vesele běhají po trávníku, ta třetí na mně mhouří oči ze svého posedu u zídky, a kdykoliv k ní doplavu, nezapomenu k ní prohodit pár slov.
Nezvyklým jménem kočku obdařil můj manžel. Když jsme jí tenkrát začátkem ledna našli ve 40 stupňovém mrazu v krabicích za restaurací (ve státě Illinois), byla jen odrostlejší kotě. Manžel se mě zeptal, jak se česky řekne „kitten“, slovo „kotě“ se mu zalíbilo a proč prý tak tu chudinku nepojmenovat. Já byla tenkrát šťastná, že si kočku nesu domů (zasunutou v péřové bundě), že bych byla souhlasila s jakýmkoliv pojmenováním. V Americe s jejím jménem žádný problém nebyl, zato při pozdějších návštěvách Prahy naše sedmikilová „Kotě“ nadzvedávala obočí.
A ještě dodatek. Pár let po smrti Kotěte, jsem na internetu našla takový virtuální náhrobní kámen něčí mrtvé kočičce s posledním veršem Shakespearova Sonetu č. 18. 
„So long as men can breathe, or eyes can see,
So long lives this, and this gives life to thee“
Verš se mi moc zalíbil a šla jsem si vyhledat celý sonet. Já vím, nebyl napsán pro zvíře, ale nějak mi přišlo, že když nám ti naši čtyřnozí miláčci odejdou, takhle by se ta láska k nim také dala vyjádřít. Alespoň já si od té doby verš s Kotětem spojuji, pan William promine. Nikdy jsem sonet česky neslyšela a hledala jsem překlad na internetu. U Wikipedie jsem sice jeden našla – tady – i když právě ten poslední verš mi přijde trošku kostrbatý. Znáte někdo jiný překlad?
Fotky, jak portrét vznikal, jsou tady http://marickac.rajce.idnes.cz/Jak_vznika_portret_kocky/
Maricko, teprve az ted se dostavam na chvili nez vterinovou k pocitaci. Kote u bazenu – jaka to mila a podarena idea. A musim ti pochvalit bazen a okoli. Je, tam si musis pekne besrovat v tomhle pocasi. Dnes se poprve ochladilo – no, spadlo to „jenom“ na soucasnych 28 stupnu o pul sedme vecer v naprostem stinu. Ovsem souhlasim s tvym predchozim komentarem, ze takova vedra v CR se asi snaseji hur, nema-li jeden klimatizaci. Takova dobre rozhicovana tramvaj odpoledne je chutovka. Ovsem na druhou stranu jsem dneska platila ucet za elektriku a pekne se mi protocily panenky.
A sla jsem si vcera v noci precist Sonet, i vic nez jeden. A potom jsem si pustila se Suchym a Slitrem: „A proto odpousti ma laska memu koni
na ceste od tebe tu jeho loudavost.
Vzdyt kdyz te opoustim, nac spechat, co nas honi?
Dokud se nevracim, je na spech casu dost.“ To je myslim c. 51. Oblibena pisnicka, dyz tata bral nas a spratelena ditka na hory a vnoci na palndach jsme s nim museli zpivat. Tahle byla casto na poradu – a ani jsme nevedeli, ze zpivame WS.
Děkuji za milé komentáře
A Veram (až dole). Vřelé díky za vyhledávání překladu – jsi úžasná. No to jsem tedy koukala, kolik překladů je k sonetu 66! Je krásný (hlavně to konečné citlivé dvouverší), ale musela jsem si ho anglicky přečíst hezky pomalu, abych mu správně porozuměla. Pak jsem stejně pozorně četla všechny překlady a přemýšlela, který se mi líbí nejvíce. Nakonec asi ty 4 poslední, moderní. Je na nich vidět, že WS je opravdu nesmrtelný, jeho slova padají i v dnešní době na velmi úrodnou půdu. A prosím – Miroslav Macek, to je TEN ministr??? A jestli ano, je to o něm známo, že překládá WS?
Právě jsem mluvila s maminkou, tak vím, jaká tam máte vedra. A také se svojí sestřenicí v Německu a ta říkala, že u nich (v Essenu) je +37 a bezvětří, takže i při všech otevřených oknech v domě vzduch v místnosti stojí. No to musí být hrůza!!! My tu měli včera krátkou bouřku, do rána se mírně ochladilo, takže máme „jen“ +32, ale pofukuje příjemný větřík a navíc jsme obklopeni zelení. Ty vaše výkyvy, to musí být táááák nepřijemné – ze zimníku do plavek a zase zpět. Myslím, že jsem někdy minulý týden četla, že u vás májí být celý červenec tropická vedra bez deštů – doufám, že se zpletli, jestli ne, tak je mi vás už dopředu líto – co je moc, to je moc
Ano, je to on. Mám ho veeelmi nerada, ale musím uznat, že Shakespeara opravdu umí.
Je to on, Maričko.
Nevím ale, nakolik je známo, že je velmi dobrý překladatel a že sám píše verše.
Má zajímavé webové stránky: http://www.macekvbotach.cz/ a pak ještě jedny, ale odkaz dám do dalšího příspěvku – spíš jen kvůli názvu.
Tady jsou ty druhé stránky: http://viditelny-macek.cz/public/kapitola.phtml?kapitola=new
Hihi
, jak psala Veram – kdyby šlo o překlad Sonetu 66, to by bylo snadné! Tady je 13 překladů českých a jeden německý. 
http://sonety.blog.cz/0706/willam-shakespeare-sonet-c-66-v-nekolika-prekladech
Tak jsem zpátky a vím přesně, jak vypadá vajíčko na hniličko
A nejsem o nic moc moudřejší než ráno – sakra fík!
No, Rputi, já už skoro začínám tušit, jak vypadá vajíčko natvrdo
Hloupé je, když člověk podstoupí takovou anabázi pro nic za nic. Tak držíme palce dál… 
Dík!
A úplně na okraj k mistru Williamovi (kdesi dole): Mám nejraději překlady Sonetů od Miroslava Macka – má překvapivě jasnou a krásnou češtinu a formálně… no to jsem si lebedil, já starý formalista
Mě se asi nejvíc líbí W.S. v překladech Martina Hilského. Na Vltavě mají už delší dobu takový seriál – vždycky po obědě čtou jeden sonet v originále i v překladu a pan Hilský to komentuje a vysvětluje různé dobové souvislosti, je to velice zajímavé. Dneska byla stotřicítka.
Dobrý den, Maričko i všichni ostatní Zvířetníci, co jste ještě nezmizeli na dovolené, prázdniny a obecně za hranice všedních dnů
Musím říci, že Kotěti to nad bazénem vysloveně sluší, a je jasné, že tam patří. Maričko, díky za inspiraci – ne, Taze na kámen malovat nebudu, byl to kocour domácí, a Kulicha taky ne, protože ten by mě se svou bojovou náturou chodil ze záhrobí strašit (zrovna ON by si rozhodně neváhal zajít přes duhový most oklikou, aby mi mohl vynadat). Ale z jiných důvodů se chci podívat po nějakých barvách, co by jim povětrnost neublížila, kdysi jsem slíbil obnovit sluneční hodiny na fasádě… Že bych tam zamontovali nějakou tu kočku? Vážně o tom po přečtení „Kotěcího“ článku přemýšlím, stejně už se nám asi v ulici říká „Na kočičím“…
Ještě s dovolením OT ke včerejšímu historickému exkursu. Bylo řečeno mnohé a mě těší, že to bylo řečeno kultivovaně. A tak za odměnu malý kvíz k maršálkovi Radeckému:
1) kde a zhruba do kdy stála jeho socha v Praze?
2) jakou pochoutku údajně přivezl první do Čech? (míněno recept)
A přeji krásný prodloužený konec týdne, jdu česat třešně
Devatenáct? Co jsem provedl?
Něco se mi mate s řízkem
Pochoutka – nevím to jistě, ale cosik mi říká, že to byl vídeňský šnycl
Ano, milé dámy – pověst praví, že to byl vídeňský řízek…
A teď ještě počkáme na tu statui…
V nějaké hře od Cimrmana bylo, že snad na Malostranském náměstí (jak chtěli postavit Cimrmanovu sochu a nakonec z toho byla varianta Brod). Ale dokdy, to nevím.
Tohle je přímo z Wikipedie:
Pomník Radeckého od autorů bratří Maxů (Josef Max a Emanuel Max), který stával v letech 1859 – 1919 na Malostranském náměstí v Praze, je dnes uložen v Lapidáriu Národního muzea. V rámci předpokládané rekonstrukce náměstí se počítá s jeho návratem.
Na celé povídání se lze kouknout tu:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Radecký_z_Radče
Jo jo, to je on, veram.
Nepřežil nadšené tažení „pryč od Rakouska“ ani o celý rok… Jen mě trochu zaráží, že i dneska se najde pár jedinců, kteří mu vytrvale „přišívají“ rakušáctví a s navrácením pomníku nesouhlasí – a to byl maršálek Radecký Čech jako poleno…
On to nepřežil také mariánský sloup na Staromáku. Haškův kumpán Franta Sauer se o to postaral, ale nebyl sám. Přičemž ten nebohý sloup tam byl vztyčen na památku obrany Starého Města před Švédy, a to byl záslužný čin. Obrazoborectví tu opravdu neskončilo husitstvím. Tenkrát to odskákal také František I. z kašny na dnešním Smetanově nábřeží, ale ten už je zase zpátky. A hlavně vidíme, jak pomíjivá je jakákoli sláva, ta lidská především. I když po sochách Gottwalda nebo Lenina, jen abychom nezapomínali na minulost, zrovna netoužím.
Inu, Apino, ona na tom Malostranském rynku stávala i busta francouzského historika (dneska bychom ho asi spíš měli za politologa) Ernesta Denise. Odstranili mu bustu, pak mu i zbourali nádraží – nemají to s námi dějiny jednoduché.
Zboření Denisova nádraží, to je prostě a jednoduše kulturní zločin a dotyčný zodpovědný by se měl do skonání světa smažit v pekle
. Doufám, že ta busta to někde přežila. A teď se má bourat nákladové nádraží Žizkov. Ty koleje mě tolik nepálí a může se to tam oživit, ale budova je nádherná funkcionalistická stavba a má jít pryč, protože se developerům nehodí. A žižkovská radnice je tak pitomá, že jim to schválila. Bojím se bojím, že přijdeme o další cennou stavbu. A místo nákladních vlaků tu máme kamiony.
K tomu žižkovskému nádraží je pěkný článek pana arch. Lukeše tady: http://www.lidovky.cz/nebourejte-zizkovske-nadrazi-dke-/ln_noviny.asp?c=A100612_000088_ln_noviny_sko&klic=237473&mes=100612_0
V papírovém vydání byly i fotky.
Na Malostranském náměstí busta E. Denise je, už skoro sedm roků.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ernest_Denis
Původně tam byl jeho pomník, ten byl ale odstraněn německými okupanty v roce 1939. Zkouším hledat něco o té bustě z nádraží, ale zatím – nic.
O posledních chvílích nádraží Těšnov:
http://www.sudop.cz/cs/revue/2009/03/18_19.pdf
Jééé, Veram
, jak to, že jsem Tvůj příspěvek neviděla? 
Sím, pančeli, od roku 1859 do roku 1919.
Se píše: Osobnost maršála Radeckého znal celý tehdejší svět. V roce 1848 skládá Johann Strauss starší slavný „Radeckého pochod“. Vídeň mu postavila jezdecký pomník (od roku 1912 stojí na Ringstrasse), pozadu nezůstala ani Praha. V roce 1859 je na Malostranském náměstí odhalen Radeckého pomník. Dílo bratří Josefa a Emanuela Maxů bylo odlito z ukořistěných sardinských děl. Na náměstí pomník vydržel do roku 1919, kdy byl na žádost italského velvyslanectví rozebrán. Příliš jim asi připomínal jejich četné porážky. Pomník je dnes uložen v Lapidáriu Národního muzea na Pražském výstavišti.
Se to píše tady: http://kaplan.bigbloger.lidovky.cz/c/108615/Co-s-tim-Radeckym.html
To se to vytahuje, když jsou takové úžasné taháky od strejčka Gůglíka!
To nevadí, Vave – píšu za jedna (nebo A)
a přeji krásné prázdniny…
Děkuju a nápodobně, milý terro
! uctivé pozdraví paní terra-san 
a všem kočičákům 
a …. aaa! Kočičí hodiny by na zdi byly moc krásné, přimlouvám se za ně. 
Milá Maričko, jak si na pomníky všeliké vůbec nepotrpím, Kotě na kameni, na krásném místě, kde původně sedávala se mi moc líbí. Fascinovaně jsem hleděla na fotky, připadá mi, že zvolený kámen byl přímo předurčen – s místem pro nosík i s spřátelenou malířkou…
.
.
Chi, Kotě byla pořádný kousek
Zcela O.T. , náhodou na mě vyskočila tahle fotka:
http://balci.rajce.idnes.cz/od_jara_do_podzimu/#081030_021_.JPG
myslím, že to je správné zvířetníkovské kafe
O.T. Pro YGU: Milá YGO, tvé komentáře pod Krejgovým rajčetem nemají chybuůůůůů! Ďík
Blážo – když ty fotky si o komentář přímo říkaly. Já miluju kamenná městečka a moře a místní i návštěvní lidi (pokud jich nejsou zástupy jak na prvního máje na Letné) – a fotky vždycky objeví nějaké klenoty. A Krejg pózující je opravdu úchvatný. Ale i vám (jako Krejgovým lidem) to tam šlo k duhu
.
Itálie má spousty kouzelných míst
. Z těch fotek na mě dýchne vždy řada vzpomínek… ne nebyla jsem na všech místech, co vy, ale přesto hned neběhnou vzpomínky na podobné domečky, kopečky, kytky, jezera…
– letos byla v mokrém Skotsku mnohem pohyblivější, než vloni v Toskánsku… Jinak už mám v hlavě Apulii a Gargamo… Nic nebude – leda někdy s nějakou tou dogou spřízněnou s Aronkou. Ta milovala vedro a Itálie či Francie v srpnu s ní byla sranda.
Škoda, že Betka blbě snáší vedro
Maričko, to je moc krásný kámen! Miluju kameny, vozím je z každé dovolené, kameny mě vyložene přitahují.
Do té krásné kvetoucí zahrady k prameni se portrét Kotěte hodí.
Jen si představuji, jaké skalní město portrétů bychom měli s naší velikostí psů (a kámen za Xerdu – to by bylo na jeřáb). Tohle je opravdu specialita pro kočky
no ale s ohledem na krátkověkost obrů bych brzy měla na zahrádce údolí monumentů
Přesto na každého našeho mamutíka často a s láskou vzpomínáme 
Heč – mám vyčištěnou dnešní várku oken. Protože za chvíli už nebudu schopná nic dělat… jen si tu budu vedrem funět
Kdo ví, jak vznikly menhiry?
Samozřejmě všichni vzpomínáme s láskou i na odešlé psy a kočky
I když dnes jsme je málem zabili, ve 4 se holky rozhodly, že už to bez nás nevydrží… Byly vytrvalejší, ve 4 nejsme schopni výchovných činů
To je zajímavá myšlenka s těma menhirama, to budu šířit.
Stonehenge coby kočičí památník, má fakt něco do sebe.
Možná dřív byly větší kočičky?
Ale jistě
– takový šavlozubý tygr byl přece jenom o kapinku větší než šavlonohý Zikmund 
.
YGóóóól!
Jednou mě budeš mít na svědomí!
Hele, Stonehenge by musel být památník na dogy, no možná stylově spíš vlkodavy
Tak velké kočky ve starověku nebyly
Ostatně tahle blbost mě nenapadla díky Kotěti, ale dík diskusi s Xerxovou.
Xerda viděl menhiry v Bretani (ty, co jsme měli blízko „bydliště“ dokonce zkoumal velmi pečlivě – mnohé si i podepsal…), Betka viděla ty u Keswiku i ty skotské kilmartinské… no a nesmím zapomenout na ty „naše“ u Jablonného v P.
Že by návštěva příbuzných?
no – Xerda tak i vypadal – přemýšlivě zkoumal každý šutr a ovce kolem se svobodně pasoucí mu byly ukradené… Ale nevím, jestli vedl řeči s předky
a nebo si dával do souvislostí vědecké polemiky o vzniku Lagatjarských megalitických řad 
Byl to prostě pan vědec 
), takže ji víc než duchovní rozjímání zajímala technika profi fotografů (Keswik) a nebo ovce (Kilmartin). Takže měla zkoumání komplikovanější o vodítko – neb měla zrovna trošíčku rozvernější náladu 
To Betka holt vědec není (jak já chtěla vědeckého štěníka hodného klidného… a mám „TU POVAHU SI ZAMILUJETE“ !!
Milá Maričko,
Kotěti to na kameni moc sluší – a ta lehce omšelá podobizna se mi líbí – navíc, když se kolem batolí veverky a čipmánci. A před tvojí anglickou kamarádkou smekám – první pokus malby na kámen a jak se jí povedl!
Všechny tvé kočky vypadají spokojeně – to bude tím, že bydlí ve šťastném domě.
V letu jsem přečetla a musím říct, že Kotě na kameni u bazénu je hezké. Připomene, ale není to žádný náhrobek.
Mávám a běžím balit děti na tábor. Včera jsem musela asistovat radou při výrobě egyptského kostýmu (nutné pro celotáborovku pro Kačku). Večer jsme šli do pizzerie oslavit konec školního roku. Borůvka zůstala doma a zřejmě jí nějak psychicky vadila moje indická košile (hodně průhledná a pošitá korálky) na posteli, a tak z ní část korálků odpreparovala. Ale nesežrala je, nechala je na té posteli- Kačka bude mít dneska co spravovat. Když jsem přečin objevila, Borůvice rozvrtěla ocas „Sorry, sorry, ale nedalo se,“ a začala cpát svého hadrového krokodýla do tašky páníkovi, který se balil na dnešní odjezd do Německa na bitvu. Zřejmě tím chtěla naznačit, že raději pojede s ním
Jojo,vypadá tam fakt moc pěkně…
Ocenili jste, doufám, Borůvčinu noblesu a invenci? Odpárat korálky bez újmy je přeci náramné umění
.
Matyldo, se skluzem jsem dočetla rožnovskou pidibitvu. Krásně si umíte všichni hrát
. I diskuze byla skvělá – měli byste se všichni víc rozepsat. Překvapuje mě, kolik zdejších lidí nějakým způsobem přičuchlo k living history. Jo a moc obdivuju, že umíte s Kačkou ječet. Jsou momenty, kdy by se tahle schopnost náramně hodila a mně se tak akorát stáhne hrdlo a ani hlásku nevydám.
Borůvčinu invenci ocenila nejvíc Kačka, když zjistila, že to bude spravovat. Na druhou stranu- je to taková ta průsvitná pavučinková košile. Je oslintaná, ale vypadá celá. To jí muselo dát zatracenou práci
hezký pátek všem Zvířetníkům a zvířátkům
těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej 
A těm, co potřebují pofoukat nějaké bolístko na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp 
Hezká vzpomínka na kočičí kamarádku
Milá Maričko
, už jsem Ti to psala, ale musím se opakovat: svět kolem Tebe je Ti podobný, je láskyplný a něžný. 
Nejsem zrovna příznivcem takových pomníčků (obecně, mám to i se hřbitovy), ale Tvoje Kotě u pramene se mi líbí a myslím, že tam prostě patří. 
Hledala jsem překlad, ale mám doma Sonety také v přebásnění Jana Vladislava. Určitě se ale tady najde někdo, kdo Ti nabídne jiné varianty. Já jsem v rychlosti vygůglila jen tohle, ale bohužel tam není uveden autor.
http://nelly.signaly.cz/0805/sonet-18
Přeju všem krásný den!
ahoj vespolek! Zdravím všechny takhle při pátku
a hlásím, že jsme všichni v pořádku včetně Majora, která si včera vymyslela alergii na vakcínu. Maričce se moc omlouvám, povídáni si přečtu, doufám, večer o víkendu, chtěla jsem sem jenom zamávat, že furt žijeme a teď už musím zasejc běžet 
Mějte se kvásně a podrbejte veškeré zvířectvo a papapapapa
Kačenko
, stále ještě jsem se k Tobě nedostala na drndání. Nejdřív byla moc zima a 
, teď je zas moc 
. Ale možná bude někdy normálněji a pak nažhavím 
.
jééé Kačer žije a trefí na Zvířetník….
Pozdravuj své dva chlapy a Abbíšce vzkazuju, ať si nevymýšlí…
Moc hezký nápad!
Dnes bych zas prosila o palců držení! Dík!
Milá EditoK
Teprve teď jsem dočetla o Mišce a posílám pohlazení. Všíchni, kdo ztrátu svých zvířecích miláčků zažili naprosto přesně vědí, jak ti je (a ještě dlouho bude). Třeba zrovna tohle moje povídání tě může trochu inspirovat. 
Ďakujem, Marička, naozaj článok je to ako načasovaný.
Ale prísť behom pol roka o dvoch dlhoročných kamarátov je strašne ťažké, najmä keď ako damoklov meč nad nami visí Benjiho úctyhodný vek.
Tady je ten zmínění sonet 18, v článku to zapomnělo naskočit.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Sonety_(Shakespeare)#Sonet_18
Poctivě jsem sonet 18 hledala, ale našla jen v tom překladu, co uvádíš. Jó, kdyby šlo o překlad sonetu 66 …
http://www.czech-language.cz/translations/shakespeare.html