Tento týden dovršila naše anglická ovčáčí holčička Blackberry neboli Ostružinka deset týdnů života. Co se za tu dobu stihla naučit a zažít? Tak nejdřív se neztratila mezi svými sedmi sourozenci, potom absolvovala dlouhou cestu, objevila nový domov, ochočila si novou paničku, pánečka a jednomu postaršímu psímu gentlemanovi převrátila život naruby.

Sedím teď s počítačem v zimní zahradě a pokouším se psát. Nejde to snadno, naše malá výtržnice je jako obvykle se mnou a drží mě ve střehu. Co jsem se snažila napsat tyto řádky, si stihla asi tři minuty hrát s hračkami jako hodné štěňátko, poté mi ukradla použitý papírový kapesník (sebrala jsem jí ho), z poličky s potřebami na malování uzmula lahvičku inkoustu v papírové krabičce (zachránila jsem ho dřív, než lahvička stačila vypadnout), zkusila spadnout do fontánky při pokusu se napít (miska s vodou stojí vedle), shodila naskládané květináče a vysypala z nich poslední zbytky hlíny (Jedeš!), zkusila zatáhnout za prádlo pověšené na sušáku (Berry! Jestli to zase shodíš!), s pohledem ostražitě upřeným na mě demonstrativně zatáhla za třásně na koberci (Tady stačil můj pohled – tohle jsme si vyříkaly už několikrát ) a nakonec zhnusena z té nudy odešla na dvorek překulit se Kazanovi přes hlavu.

Když říkám přes hlavu, nemluvím nijak obrazně a myslím skutečně přes hlavu. Jest to její oblíbená kratochvíle, kterou Kazan trpělivě snáší. Základním předpokladem provedení cviku je ležící Kazan, nejlépe odpočívající, tedy nepříliš bdělý Kazan. Tehdy se Berry krok sun skok přiblíží a pro začátek si opře přední tlapky o Kazanův krk. Zkusí mu ožužlat ucho, a pokud jí to projde – neboli Kazan jen zatřepe hlavou a nebafne, tak leze dál. Boří se tlapkami v jeho husté hřívě, vesele se směje, a skončí tak, že má pupík za Kazanovýma ušima, přičemž a po každé straně trpělivé psí hlavy plandá půlka rozjařeného štěněte. Nakonec to Kazan nevydrží, výtržnici sklepe, vstane a přesune se jinam. Ona za ním hopsá a těší se, až si zase lehne, protože tenhle velký laskavý pes je ta nejlepší prolézačka na světě, že ano…

 ***

Eh, promiňte přerušení, musela jsem jít házet pískací míček, nebo by mě ta malá potvora upískala. Běhat za něčím hozeným ji začalo bavit teprve včera a je svým novým objevem stále okouzlena. Ale nesmím to házet jenom jí – to by bylo špatně, bez Kazana to nejde. A myslí si to kupodivu i Kazan a já vím proč. Je to totiž takové déja vu. Já hodím míček, Kazan se pro něj rozeběhne a malá peláší za ním. Kazan chytí míček, vrací se a Berry poskakuje po jeho boku, vyskakuje mu k tlamě a snaží se mu míček vzít. A Kazanovy oči jsou plné smutku i radosti zároveň, protože přesně tohle mu dělal celý svůj život Daník. Daník, kterého sice aportování čehokoliv vůbec nebavilo, ale snaha ukrást Kazanovi získaný aport ho naopak bavila velice velmi. Změna tu je jen v tom, že když příště hodím míček Berry, tak ona pro něj doopravdy běží.

Hledání Daníka, nebo spíš radostnou připomínku věcí minulých jsem zažila i při jiné situace – při nasazování obojků. Používám poměrně hloupý povel „hlava“ a očekávám, že psi radostně přiběhnou a nastaví hlavu tak, abych jim mohla přetáhnout obojky. Daník s Kazanem byli zvyklí se při podávání hlav vesele navzájem okusovat a vůbec vždy dávali najevo, jak je „hlava“ těší, jelikož to znamená, že se jde ven. Bylo to pravda trochu nepraktické a asi ne moc systémové jim tohle kočkování trpět, ale já jsem obvykle měla radost, že oni mají radost, a tak jsem jim natahovala obojky přes zakusující se čumáky, říkala uhni ty troubo, a ani jsme se moc nezdrželi.

Potom zůstal Kazan sám a natahování obojku ho ani trochu nelákalo, často prostě zůstal ležet a jen strpěl, že mu ho dávám. Potom se do rodiny vřítila naše malá výtržnice a věci se začaly měnit. Po pár dnech dostala hezký malý červený oboječek a po prvních pokusech s jeho nasazováním a nošením se vrátil můj starý zvyk. Zavolám – pejsci, hlavy! A pejsci přiběhnou, první dostane hlavu Kazan, druhá Berrinka. A bylo to předevčírem, když jsem Kazana před nasazováním hlavy škádlila a on se potom zapomněl a ze samé radosti si chtěl okusovat Berry, stejně jako vždycky okusoval Daníka. Bylo však vidět, jak se na poslední chvíli zarazil… a já jsem pochopila, že to není proto, že by Berry vyčítal, že není Daník, ale prostě proto, že je fenečka ještě moc malá a nemá pevnou srst, díky které je takové okusování příjemné a ne bolestivé. Ale věřím, že až Berry povyroste, vrátí se Kazanovi další kousek starých časů.

***

A jaká Berry vlastně je? Fyzicky je to poměrně drobné pěkně tvarované štěně na opravdu velikých tlapkách. Každý, kdo ji vidí, nejdřív reaguje na její jemný leskle černý kožíšek, takže první dojem je možné shrnout do anglického slova fluffy, tedy něco jako chundelatý, načepýřený… – ano, řekne to odhadem 95 % lidí, které potkáme a o štěně se zajímají. A druhý poznatek následuje hned po „fluffy“ fázi a dal by se shrnout do výkřiku – jéžiš, ta má veliké tlapy! Ta vám ale vyroste! Je fakt, že když ji musím umýt, nebo když skočí do potoka a srst jí slehne, tak je ten nepoměr mezi drobným tělem a obrovskými tlapami tak trošku bizardní. Ale počítám, že se to časem srovná a budeme mít fenku normálních proporcí

Zatím je převážně černá, pálení má nacákáno na tlapkách, naznačeno na hrudi, pod krkem, na tvářích a pod ocáskem. Pod bradou má maličký světlý flíček a oddávám se naději, že by mohla mít i světlé obočí. Proč naději? To je jednoduché – psi s celočernou tváří to mají s lidmi těžší, lidé se jich obvykle víc bojí a tedy je zde možnost častějších nedorozumění a konfliktů. Chápu, že to zní divně, ale za ty roky s Nazgúly jsem si to mockrát ověřila. Dokud měl Daník celou černou hlavu (černí psi s pálením musejí do konečného vybarvení obvykle dorůst), tak se ho lidé báli víc než Kazana, a to navzdory tomu, že byl výrazně menší. Když se mu později hlava probarvila, byla situace lepší, ale přesto byl větší, ale světlejší Kazan stále a stále považován za hezčího, milejšího a tedy i z pohledu cizích lidí bezpečnějšího…

Pokud jde o povahu, tak těžko říct – jsme na samém začátku. Zatím mohu říct, že je nebojácná, důvěřivá, nejspíš bude chytrá a bude mít smysl pro humor Zdá se, že nebude úplně umanutá, pokud si dá člověk záležet, tak se nechá přesvědčit. Rozhodně je to kosatka dravá – hop, skok a útok – to je její nejběžnější denní praxe. Loví cokoliv – hračky, Kazana, naše nohy, smeták, smetáček i s lopatkou, naše nohy, mop, vysavač a zase Kazana. Jednou se jí povedlo packou připlácnout čmeláka, ale to jsem ji okamžitě hnala pryč – úplně mi stačí, že Kazan loví vosy… Popravdě hezky si ji mohu pomazlit, jenom když je ospalá, nebo ještě lépe rozespalá. Jinak se mi při mazlení snaží ukousnout aspoň nos – když už nedosáhne na ty kalhoty

Samozřejmě se ji snažím lov na naše nohy a kousání odnaučit, ale potíž je v tom, že jak se zabere do hry, tak uteče příliš daleko od svého mozku a než jí něco dojde, tak to prostě chvíli trvá. Na lovení nohou zabírá jednoduchá metoda – prostě se zastavím. Nohy se nehýbou, legrace končí. Je fakt, že se tak moc daleko nedojde, ale to je ku prospěchu věci, protože ona jít chce. Kazan je na tom hůř než my – malá se mu věčně plete pod nohy, podbíhá ho napříč i nadél (jednou ji tak omylem počůral a já ji pak musela vyprat ), a s neskutečnou vervou se mu zakusuje do hřívy na krku. Popravdě běžným jevem na vycházkách je klidně kráčející Kazan, kterému visí na krku zakousnuté cosi, vypadající jako veliké chlupaté černé klíště s ocáskem. On jí to trpí a jsem přesvědčená, že dobrovolně a možná i rád, protože když jí má doopravdy plné zuby, tak ji umí rázným bafnutím bezpečně usměrnit. Abych byla upřímná, jde mu to líp než mě.

Další výukovou lekci Kazan předvádí kdykoliv se zmocní něčeho, o co Berry také hodně stojí. To potom leží, okusuje to, a po očku sleduje malou výtržnici, která zahájí obléhání. Ze všeho nejdřív jde na věc přímo a pokusí se lákavou kořist Kazanovi prostě sebrat. To se jí samozřejmě nepovede. Kazan strašlivě zavrčí (Když to udělal poprvé, tak jsem se fakt lekla, já ho za celý jeho život mockrát vrčet neslyšela!), ukáže tesáky a Berry hbitě odskočí. Potom ho začne obíhat a pokusí se ho ukecat – statečně skoroštěká, a když se jí nedaří, přejde do mňoukání a kvílení. Taky marně, Kazan snadno odolá.

Následuje série lstivých úskoků, kdy se Berry snaží naznačit, že to něco v Kazanových tlapách ji vůbec nezajímá, že si chce jen mírumilovně lehnout tady vedle… a kousat si jetelíček, koukej… a chňap! Na to Kazan jenom bafne a útočnice se s vykvíknutím bleskově překulí z jeho dosahu. Kazan má přivřené oči a jenom záblesky naznačují, jak se situací baví. Takhle to vydrží i dvacet minut, ale konec je vždy stejný. Kazan prohlásí hru za ukončenou a onu věc Berry přenechá. Ta ji uchmatne, chvilku lítá ve vítězném sprintu kolem, aby za chvilku kořist pohodila a šla se podívat, jestli se nedá ukrást něco zajímavějšího.

Berry se ale umí zabavit i sama a jedním z nejkomičtějších představení je její boj s nerezovou miskou. Miska je samozřejmě nejzajímavější, když je plná. Berry je dobrý strávník, když misku plním, tak už ječí nedočkavostí, poskakuje, chybí jen metání kozelců. Potom se vrhne do jídla a bleskově misku vyluxuje – kdo ví, kdo by jí to sežral, kdyby se jen na momentík zastavila! Najedená se překulí k misce s vodou, důkladně se napije a zamyšleně si sedne. Úplně vidíte, jak jí to v té hlavince šrotuje. Snědla jsem všechno nebo ne? Miska se blýská vylízaná dočista do čista, když pejsku napadne to jít zkontrolovat.

A potom se to stane – z misky na Berry někdo kouká! Je černej! A určitě jí všechno sežral!! Berry nezaváhá a zaútočí. Chytí misku do zubů a praští s ní o dlaždice, až se chudák miska se strašlivým řinkotem roztočí. Ještě se nezastaví, když do ní Berry praští tlapkou a odmrští ji – opět s patřičným zařinčením – o kus dál. Následuje další útok, často absurdně vylepšený tím, že Berry do misky omylem šlápne některou ze svých nadměrných tlap. Miska ujede a Berry to uklouzne, což ji utvrdí v urputné snaze zlikvidovat vetřelce. Brzy začne legračně vrčet a skoroštěkat, miska řinčí a zvoní na dlaždicích a já se směju, protože tohle je čistá groteska.

Další grotesku si zažíváme u potoka – pardon, u naší Eden River První seznámení s vodou jsem Berry naplánovala kousek od pramene, dřív, než se napojí voda z rybníků. Vody je tam po kotníky, oblázkové dno, potok nemá na šířku ani dva metry, tedy skvělá školka pro štěně. Berry se tam vrhla bez zaváhání – vždyť tam šel Kazan! Bylo teplo, voda byla příjemná a Berry se rozhodla, že má tedy vodu ráda. Asi čtyři dny poté jsme šli už k „velkému“ brodu, kde je teď na některých místech kolem dvaceti centimetrů vody, jinde méně.

Bylo horko a Kazan do vody skočil opravdu s úlevou. Berry nezaváhala – když skočil Kazan, skočí přece taky. A hupla do vody pořádného psího placáka. Voda se rozstříkla kolem a já jsem měla dojem, že slyším, jak se fenka radostně směje. Tak tohle byla ta pravá legrace! Honem ven a hup, tentokrát na Kazana ležícího pohodlně v líném proudu. Odrazila se od něj a zahučela do vody. No to byla psina Vyskočila z potoka a utíkala nahoru do břehu, snad aby se mohla ke skoku lépe rozeběhnout. Kombinace nepříliš dobré koordinace rozevlátých končetin a uklouzaného mokrého jílu měla logický následek – Berry se překulila v parádním parakotoulu a klouzala břehem dolů. Co? Cožeseto? Vykulené oči naznačovaly, že Berry vůbec nechápe, kdo jí takhle proradně podrazil nohy.

Podezíravě na mě koukla, oklepala ze sebe malou část bahna, které se na ni přilepilo, a opatrně se přiblížila k potoku. Zamrzelo mě to, její bláznivý styl mi připadal lepší, než možná bázlivost. Trochu jsem ji do vody lákala, ale už se nedala přesvědčit. Nechala jsem to tak, stejně už za chvilku běhala, jako by se nic nestalo. Doma jsem ji vyprala v teplé vodě (po kolikáté už??), kvičící zabalila do ručníku a chystala se ji utěšovat. Nemusela jsem se namáhat, byla jsem ráda, že jsem ji aspoň trošku vysušila, protože ona prostě musela hned teď… už ani nevím co, nejspíš něco zakousnout. Druhý dnes jsme opět zamířili k potoku, opět bylo teplo a Berry mě velmi potěšila, protože jakmile zjistila, že jdeme skutečně k vodě, tak zrychlila a hned si radostně skočila placáka

Voda v potoce ale není jediná, kterou si Berry oblíbila. Miluje zalévání, protože je strašně ráda zalévána. Klidně ze zahradní konve, ale z hadice je to prý mnohem lepší. Tam je totiž možné vodní proud lovit, uskakovat před ním, bláznivě skoroštěkat, lítat kolem jako blázen a strašně se smát. Zatím je to jediná činnost, kde nemá Kazanovu oporu ani podporu. To proto, že Kazan, stejně jako Daník a před nimi i Max, vodu z hadice vůbec rád nemá. Mám dojem, že mu voda z hadice splývá spíš s povinnou koupelí, než s oblíbenými vodními hrátkami. Když spolu s Berry večer zaléváme, tak se odklidí na zahradu pod Velký strom a sleduje nás shovívavým pohledem – když nás to baví…

O tom, jak se Kazan o Berry doopravdy zajímá, jsem se přesvědčila, když jsem se s ní dnes vrátila od veterináře. Nejdřív se mu ale ani trochu nelíbilo, že Berry dávám do auta a jeho neberu s sebou. Odmítl čekat doma, tak jsem ho nechala v kotci. U veterináře jsme sice byli kvůli očkování objednaní na určitou hodinu, ale měli zpoždění, tak jsme tam dost dlouho čekali. Když jsem s ní konečně přijela domů, tak jsem zaparkovala na dvorku a nejdřív šla pustit Kazana. Ten štěkal – nedočkavě, a připadalo mi, že i trochu úzkostně. Tak jsem otevřela kufr auta, kde byla přepravní bedna s Berry, a Kazan tam okamžitě strčil nos. Ta úleva, že ji tam našel, byla dojemně zřejmá. Chápala jsem ho. Vždyť jsem to byla já, kdo jsem odvezla Daníka a on se už nevrátil.

S tím, jak má k Berry blíž a blíž, se však zase vrací jeho určitá rezervovanost v projevech určených nám. To je tak. Kazan je od přírody nemazlivý pes. Když překypuje láskou tak, že to musí dát najevo, tak jen přijde a silně si ke mně nebo jinému členu rodiny přitiskne hlavu a nechá se drbat. Když má velikou radost, tak se překulí na záda a dělá „malého pejska“, to jest chytá nás tlapami a směje se – a koukají mu přitom z tlamy horní tesáky, což maličko kazí dojem Když osaměl a přešel ho ten nejhorší žal, tak výrazně rozšířil svůj repertoár v komunikaci s námi. Bylo to zvláštní a těšilo mě to, i když jeho radostné vytí v pět ráno u Martinovy postele – aneb mám tě pánečku tak rád a koukej, venku už svítá – bych si docela odpustila.

Když k nám přišla Berry, tak se asi týden v jeho projevech nic neměnilo, ale potom bylo vidět, jak část své potřeby komunikovat opět přiklání od nás k jinému psu. Trošku mě to zamrzelo, přece jen „nový“ Kazan byl takový osobnější, ale potom jsem si uvědomila, že to ode mne není ani spravedlivé ani moudré. Ten osobnější pes byl totiž hluboce nešťastný pes, který u nás hledal něco, co mu vždy poskytovalo jeho psí dvojče. Nemyslím, že by jeho láska a oddanost k nám byla předtím menší a potom větší, jen neúměrně vzrostla jeho osamělost a on se ji snažil řešit.

Stejně tak si myslím, že až vezme konečně přítomnost Berry v naší rodině za samozřejmou, tak se jeho chování k nám zase změní. Protože teď je ve fázi staršího sourozence, kterému se narodila sestřička. Je rád, ale možná se cítí přece jen trochu odstrčený – navzdory mé snaze mu dávat viditelně najevo, že jeho postavení v rodině i v našem srdci se rozhodně nezměnilo.

Je to složité splétat novou smečku, a zároveň je to fascinující. Snažím se vnímat věci správně a nedělat moc chyb. Daník mi strašně chybí a mockrát jsem se přistihla při myšlence, jak ráda bych vrátila čas zpět. Seberoztomilejší štěně nemůže nahradit staršího milovaného psa, který pevně prorostl do vašeho života. Jenže to nejde a já se snažím tyto myšlenky od sebe vědomě odsouvat, protože nejsou správné a Berry by je mohla vycítit. Když mi usne na nohách, nebo na mě upře svá malá očka plná důvěry, tak cítím, že ji nemohu zradit. Vždyť stačí nějakou dobu počkat, a i toto nezvedené štěně vyroste v dospělého psa, jehož život se tisíci nitkami drobných příhod a každodenních zvyků pevně sváže s mým.

Další fotky najdete zde