Dámy Zvířetníkové, vy jste mě svými poznámkami v diskuzi k mému minulému článku vyprovokovaly – nebo inspirovaly? – k ohlédnutí, kterak to dopadalo po Mílině první návštěvě rodné hroudy.

Hned po plyšáku se Míla rozhodla, že by chtěla vidět svoji rozvětvenou rodinu, bývalé spolužáky a spolužačky a kamarády s kamarádkami v Brně a přilehlém okolí, což bylo zhruba v celé tehdejší Československé republice. A tak si na podzim, australský podzim prosím vážení, v roce 1990 sbalila svoje saky paky a odletěla tehdy ještě Československými aeroliniemi do země svých předků, aby se zhruba za půl roku, tedy na naše zdejší jaro vrátila.

Tehdy jsme byli také čtyři chlapi v chalupě, ale nebyl jsem to já s čokly a kočičákem jako nyní, ale s Petrem a Martinem, našimi syny, v té době univerzitními studenty a s naším psiskem Pajdou. V domečku jelo všecko jako na drátku, včetně stlaní postelí, vaření, uklízení a praní. A to jsem ještě jezdil do práce, kde jsem trávil přes šedesát hodin týdně. Takže milé dámy, i když su jenom chlap, tak tu nebyl žádný binec. Dokonce občasné návštěvy se divily, jak je všude uklizeno, včetně kuchyně, kde se nevršilo neumyté nádobí.

Asi to bylo tím, že jsme byli, kluci i já, tehdy skauti. Já posledních asi 10 let jako vedoucí dacanů od 14 do 18 let, kterým se tu říká Venturers, mezi které v tu dobu Petr s Martinem už nespadali. Zařadili se k Rovers, kteří se právě jako dospělí vedou sami. Ale i tak museli poslouchat, domácí povinnosti jsme si rozdělili a bylo po ptákách. Hladem jsme netrpěli, vařit a ne špatně, umíme všichni tři.

Pouze jsme popustili trochu uzdu na odívání, holení a stříhání. Míla se hodně stýkala s našimi kamarády v Medlánkách. Ti měli dvě dcery, zhruba ve věku našich kluků. V té době jsme si ještě posílali fonodopisy na audiokazetách a po dobu Mílina pobytu nějaké natočili oni v Medlánkách i s Mílou a my tady v Modrých horách. To tehdy Blanča, jejich starší dcérka netušila, že se z ní stane Australanka. Tedy netušili jsme to tehdy nikdo.

No, a protože dcérky si dovedly pouštět mluvidla na špacír po mamince, tak se také jedna z nich, myslím, že to byla Sylva, dala jako žertem slyšet, že Mílu domů nepustí dokud na ni nebude čekat puntíkatý auto. To neměla říkat mužům činu. Mílina kanárkově žlutá Suzuki Hatch byla záhy polepena pěti sty černými samolepkami kol 25 mm v průměru. Autíčko se osypalo. Pak ovšem budilo pozornost, kudy jelo.

Na letiště jsme jeli pro Mílu s Martinem. Punťatý autíčko jsme zaparkovali na parkovišti a šli k východu, ze kterého by měla Míla vyjít. Zanedlouho jsme ji uviděli, tlačila letištní halou před sebou vozík se zavazadly a točila hlavou jako holubička. Asi hledala, kde ji kdo čeká. Lidí tam bylo víc jak dost a tak jsme v davu s Martinem došli k ní, ona na nás přes vozík jen okem zavadila a jala se pátrat po okolí dál. Zjevně homelesáky nebrala.

Tak jsme se jali Mílu následovat. Ještě asi 10 minut hledala zraky po okolí, pak se přesunula k telefonu a jala se vytáčet číslo. Tak jsem jí poklepal na rameno, ona se otočila a málem ji kleplo. Takový dva pobudy nečekala. Ale vzpamatovala se rychle a hned se dala slyšet, co si o nás myslí. Publikovat se to nedá, ale vážené čtenářstvo jistě netrpí nedostatkem bujné fantazie a tak si to jistě domyslí.

Rozjeli jsme se k autu a po dosažení cíle šla Míla v rozmezí deseti minut do kolen podruhé. Pamatovala si autíčko žluté jako kanárek a teď stojí před žlutou beruškou mnohotečnou. Nevěděla jestli se jí to zdá, nebo to je skutečnost. Pro jistotu jsme s Martinem naložili její zavazadla do auta, pak usadili i Mílu a vydali se k domovu, 80 km vzdálenému. Cestou jsem si ještě vyslechli názory skoro osmačtyřicetileté ženské, něco jako že chlapi se nemohou nechat o samotě, aby neprovedli nějakou nepředloženost nebo lumpárnu. Neodporovali jsme jí, ženy mají pravdu VŽDYCKY. To tehdy věděli už i naši hoši.

Po příjezdu domů se Míla velice rychle zabydlela a také nás začali navštěvovat kamarádi, aby zjistili jaké na Mílu ten delší pobyt na Moravě zanechal následky. Když se stavila naše velmi dobrá kamarádka Maruš, původně z Ratíškovic na Jižní Moravě, tak nedala a museli jsme se před garáží u punťatého auta fotit. Hned jsme si také domluvili společný výšlap do buše na další víkend a vše začínalo dostávat podobu normálu.

Míla se opět zapojila do akcí místní farnosti a domluvila si s Bohunkou, jinak její osobní lékařkou, a dalšími kamarádkami kulturní akci. Pořádala se tu v horách výstava umění místních českých kumštýřů a tak jsme se v hojném počtu dostavili. Dámy si civilizovaně poklábosily při pohároku vínečka, pánové mlčky popíjeli, co kterému chutnalo, a pozorovali cvrkot. Pohoda v pěkném prostředí.

A tak se zase vše vrátilo do starých kolejí. Míle se fousy moc nelíbí a tak jsem asi měsíc po jejím příjezdu porost oholil. Od té doby využívám období, kdy mě Míla nevidí, a přestávám se holit. Takže na mých delších cestách, nebo v době jejích výletů na Moravu, mě ksicht zaroste, aby se pak zase porostu zbavil. Také jsme začali s kluky se slušněji odívat. Prostě vliv ženské se nezapře.

Další fotky najdete zde