Mám rytíře. Bez bázně a hany (no trochu bázně občas jo, ale jen malinko, zato hany ani trošinku). Je bílý (na bílém koni teda nejezdí, taky říkám rytíř, žádné princátko) a oči má uhrančivě černé, trochu jako cikánský baron, trošku jako černý myslivec – taky jsem pro něj ztratila rozum jako ta Viktorka.

K nohám mi klade nikoliv růže (jak obyčejné), ale poklady mnohem cennější (taková šiška, to je panečku něco). Je zcela oddaný své paní (tedy mně), u jejího lože uléhá opatrně, aby nerušil její spánek ani vzdechnutím a nezdolně zásadový. Jak vzácné, nejen pánům politikům byl měl být vzorem – šiška, kterou zvolí, je pro zbytek procházky ta jediná mezi ostatními miliony šišek, od toho nikdy, ale opravdu nikdy neustoupí a hledat ji bude třeba do skonání světa.

Své vyvolené, jediné mezi všemi, vzdává poctu pilně a usilovně, nemá jediného pohledu pro žádnou jinou. Dokonce ani v družině svých čtyřnohých štěkajících a mňoukajících družek, a že je to družina docela početná – dvě fenky, jsou pravda kastrované, a dva psí kámoši, kočky snad ani nebudu uvádět v bližším počtu.

Pár jsme poněkud rozdílný, ale to už tak bývá. Ne urozeností (tu neřešíme), zato hmotností tedy bohužel dost. Mému Lancelotovi by postačily váhy kuchyňské (necelá tři kila), mně by vyhovovala spíš decimálka (nejsem prostě žádná lady Ginevra, no). Můj rytíř Kulíšek (svolil k tomuto poněkud infantilnímu oslovení z lásky ke své dámě) totiž na maltézáčka moc nevyrostl, já jsem naopak váhově trošku přes průměr (trošku dost).

Máme to zkrátka naopak, než bývá zvykem. Nosím na rukou já jeho (někdy postačí ta ruka jen jedna), on šťastně a pyšně zhlíží na svět okolní. Naší velké lásce to však rozhodně v cestě nestojí, ta je pevná, pevnější než zdi Bastilly (co to šmarjá říkám, ta přece padla).

Všechny výše uvedené ctnosti mého rytíře však blednou před jeho chrabrostí. Dámu svého srdce brání a jistě bude bránit před nepřítelem jakýmkoliv, na velikost, váhu ani počet zubu nehledě, tím méně na jejich množství, a to i za cenu nejvyšší (k tomu samozřejmě dáma nikdy nenechá dojít, kdo by ji pak takhle zbožňoval, že pánové).

A jak to bylo s tou mou ztrátou rozumu? Váhám, jestli pokračovat. Ne proto, že by mi „bláznivá“ Viktorka byla nesympatická (už při čtení Babičky jako povinné školní četby mi jí bylo moc líto), ale proto, že zcela nedávno jsem psala na stránkách Zvířetníku svůj a Ťapinčin příběh. Moje setkání s Kulíškem bylo tak neuvěřitelné, že se obávám, že už mi ho snad ani nemůžete uvěřit. Ale opravdu se stalo…

***

Procházet parčíkem před jedním předměstským nádražím jsem musela jednu dobu docela často. Tváře bezdomovců (?) a případně znavených návštěvníků nádražního lokálu jsem si už docela pamatovala, taky proto, že zkoušeli někdy vyžebrat pár drobných a že bývali i docela úspěšní nasvědčovaly prázdné láhve poházené pod jedinou nerozbitou lavičkou. Střepy v trávě mě zase varovaly, abych tudy rozhodně nevodila své psy, a to ani v zimě, kdy kupodivu „hosté“ v parku jaksi nebývali.

Při jedné z cest mě upoutal zvláštní zvuk. Něco mezi kňučením a vrčením. K tomu zněly výrazně opilecké hlasy. Jindy se snažím projít parčíkem rychle, jako všichni ostatní cestující z vlaku. Tentokrát jsem zpozorněla a uviděla dvě klátící se postavy, jak se usilovně snaží něco

zavěsit na strom. K tomu se vydatně smály hnusně opileckým smíchem. Jejich artikulace byla

téměř nulová a byla bych opět přidala do kroku, kdyby…

Kdyby snad jako v případě Ťapčině neexistovalo něco jako „vyšší moc“. Nechci být za dramatickou umělkyni, ušetřím sebe vzpomínky, při které mám dodnes husí kůži (už jsme s Kulíškem „spolu“ čtyři roky) a čtenáře zbytečného patosu. Dva ožralci (promiňte, ale jinak snad ani nelze) asi někde ukradli maltézáčka a chtěli se pobavit (jak z dalšího jednoznačně vyplynulo) tím, že si ověří údajně známý fakt, že oběšenci se před smrtí pokálí.

Byli naštěstí ožralí tak, že jim při prvním pokusu pejsek propadl smyčkou, tak smyčku zúžili a chtěli to zkusit znovu… Zvuk, který mě upoutal, byl Kulíškův zoufalý pokus se bránit. Bylo jasné, že k dispozici mám tak akorát pár vteřin.

Nějaké volání policie nebo shánění lidí okolo, aby pomohli (možná kdyby šlo o dítě, ale o psa?)? Prostě zatáhnou smyčku a bude hotovo. Byli dva, sice opilí, ale dva. Udělala jsem něco jako zoufalý pokus, který naštěstí vyšel. Hlasitě jsem promluvila, abych upoutala jejich pozornost a tím přestali „v akci“. „Vesele“ na ně volala, jako by byli mojí známí a ptala, co tak zajímavého dělají, drmolila jsem strašlivě rychle, aby se museli soustředit, což jim evidentně dělalo velké potíže.

Šmátrala jsem po kapsách a našla kupu drobných (jak já byla v té chvíli vděčná za kovovou padesátikorunu, když jindy nadávám, kdo ji vymyslel, že je těžká a v obchodě prosím o papírovou). Křikla jsem na ně, že od nich psa koupím, co z něho mají, ať si radši dají něco dobrého k pití.

Cinkala jsem těmi drobnými moc a moc a cpala jim je do rukou a kapes. Fakt je zaujaly, stihla jsem vytrhnout pejska a utíkala jsem do nádražní haly. Měla jsem pocit, že tam za mnou nepůjdou (běžet určitě v tom stavu nemohli). Vydýchávali jsme to oba s Kulíškem v té hale dlouho…

Kulíškovy majitele se mi najít nepodařilo, letáčky jsem vyvěšovala, poptávala se pejskařů i v okolních obchodech, kontaktovala jsem útulky, no obvyklé kolečko. Tak jsme spolu ty čtyři roky, a jak se máme, už víte. A prosím věřte mi, že ostatní má zvířátka se ke mně dostala už obvyklejšími cestami. Jsou to většinou „běžní“ nalezenci, jejichž osud je možná taky děsivý a dramatický, ale ten já neznám (naštěstí, Ťapčin a Kulíškův mi docela dost stačily).