Nebojte se, nebudu vám líčit své ranné dětství s mou milovanou bábinkou, i když by si to zasloužila, protože mi do života dala to nejcennější, co dítě může dostat, a to je spousta lásky a pohody, šťastné chvilky před usnutím…

Budu vám vyprávět o tom, jak prožíváme společný život s Linduškou. Všichni ji dobře znáte jako „Drsnou čubu“ z Medvědových vyprávění. Budou to už tři roky, co jsem udělala velký životní kotrmelec, který bohužel proběhl i na Zvířetníku a já se za to dodatečně omlouvám.

Od základů se změnil můj život a bude to znít možná divně, ale i moje soužití s Lindou. Už dávno to není drsňačka, srst má heboučkou a měkkou, hlavně čupřinu na hlavě. Tu má šedivou, jako byly vlasy mojí bábinky. Ona totiž Linda už babiška je. Je jí čtrnáct a půl roku, má za sebou pořádný kus života a stáří se začíná projevovat.

Možná si pamatujete, že jí hodně potrápila zádíčka, v sedmi letech ochrnula a měli jsme pouze dvě možnosti – buď zajistit do 48 hodin operaci páteře, nebo nechat píchnout injekci. Samozřejmě zvítězila první varianta, obtelefonovala jsem spoustu veterinářů, než jsem našla takového, který by nám dal Lindu hned po operaci domů, a cena operace byla pro nás aspoň trochu přijatelná.

Operace se povedla, vyhřezlé plotýnky mezi 10. a 11. a mezi 13. a 14. obratlem byly nahrazeny tukovými polštářky (aspoň tak mi to bylo vysvětleno), rehabilitace probíhala skvěle, cvičila jsem s Lindou minimálně každé dvě hodiny (zrovna se to trefilo do podzimních prázdnin, takže jsem s ní byla doma a pak pomohla moje mamka). Bylo třeba co nejrychleji obnovit nervové spoje v páteři, takže mi náš pan doktor předvedl, co dělat a jak.

Jenže to nefungovalo. Naštěstí je Linda lechtivá na tlapkách, tak jsem jí lechtala a ona se mě snažila kopnout a tím vlastně prováděla nařízenou rehabilitaci. Protože nesměla šest týdnů vůbec chodit, půjčila jsem si od ségry hluboký kočár a chodili jsme na prochajdy s chlupatým miminkem. Pejřimov je malé město a v tomto směru jsme byli průkopníci. Přála bych vám vidět obličeje lidí, kteří mě míjeli a viděli, KOHO v tom kočárku vezu!!!

Od té doby Linda nachodila spoustu kilásků na čundrech, pro případ její únavy jsem měla na batohu připevněnou tašku s pevným dnem, kam se Linda usalašila, šoupla jsem jí pod hlavičku svojí ruku, tašku jsem měla na břiše a batoh na zádech. No, Linda si medila, ale moje páteř se pochroumala a pan doktor neurolog po bližším zkoumání do diagnózy napsal památnou větu – „nosila psa na břiše a pohmoždila si páteř“.

Vzhledem ke své další nezpůsobilosti dělat nosiče, jsme pořídili modrou kárku na nafukovacích kolech (důležité, protože tolik nedrncá!) zvanou „limuzína“, udělala jsem do ní vysoké molitanové polštáře a navrch ještě deku a když bolí tlapky, princezna se veze a pyšně hledí na okolní lid. Poslední dobou limuzínu používáme pořád častěji, protože Linda je někdy ve formě a ujde 2km a někdy udělá pár kroků a nemůže.

Nedávno při venčení spadla na zadeček a nemohla se postavit na tlapky. Pomohla jsem jí, ale jen stála, třásla se a vyděšeně na mě koukala. Odnesla jsem ji se slzami domů, nechala jí v pelíšku odpočívat a za chvilku už zase pobíhala po bytě a tahala plyšáky. Poslední dobou se to stává častěji a já mám strach, že páteř je už hodně unavená. Po schodech ji nosím v náručí od mala, na gauč ani křesla neskáče, dokud byla zvyklá spát se mnou v posteli, měla jsem matraci na zemi, aby mohla kdykoliv ulehnout, případně mě zalehnout a připravit mě o peřinu a také odejít.

Díky společnému spánku jsem přišla na její srdeční vadu. Jak? No prostě se mi beruška uhnízdila na hlavě a já jsem poslouchala její srdíčko. Když jsem to líčila panu doktorovi, nevěřícně vrtěl hlavou, nicméně zjistil nedomykavost srdeční chlopně. Dneska už se mnou spát nechce, má raději pohodlí a chládek v některém z mnoha pelíšků v celém bytě. Nejraději ale spí a hlasitě chrápe u mě v ložnici. Musí si Myš přeci hlídat. Co kdyby zas vymyslela nějakou hloupost jako ondyno.

V tom je právě ta změna vztahu mezi mnou a Lindou. Jsme převážnou část týdne spolu samy doma. Kačka študuje v Brně a domů jezdí na víkendy. Jsme s Lindou na sobě hodně závislé. No a já tehdy pojala nápad napustit si vanu horké vody a číst si v ní detektivku. Voda byla jak na spaření pašíka, detektivka děsně napínavá, takže jsem postřehla, že něco je špatně, až když jsem knížku po několikáté vykoupala. Začalo se mi dělat černo před očima, takže jsem se vyploužila z vany, podle stěn se doploužila na gauč a tam padla.

V tom momentě u mě byla Linda, šťouchala do mě čumáčkem a pískala, nenechala mě usnout a hlídala mě, dokud jsem nebyla schopná vstát. Bylo mi hodně zle, ale vědomí, že se musím postarat o Lindu a že Kačka přijede ze školy a minule zapomněla doma klíče, mě burcovalo. Stejně tak mě opatrovala v prosinci, když jsem měla dlouho horečky. Seděla u postele a hlídala, nebo se nechala zvednout ke mně a čas od času mi olízla nos, jestli je to dobrý.

Takže jak vidíte, mám k Lindě svůj velký dluh. Nemá to se mnou, holka, jednoduché. Snažím se jí tuhle dojemnou péči oplácet, a tak v kuchyni na dlažbě je každou noc připravený igelit a hadr, na který se může v případě potřeby vyčůrat. Chodíme na poslední venčení tak kolem desáté až jedenácté hodiny, ale babča v noci chodí sosat vodu, a tak hadr často použije. Ví, že jinam nesmí a opravdu nikde jinde nic neprovede.

Její velká zvláštnost je vášeň pro olizování volné kůže poddaného lidu. Ať je doma kdokoliv, musí mu olízat holé nohy. Počíná si při tom jak zběsilec a nestačí jí přejet je jednou, vezme to několikrát dokolečka. Nadšená je, když dorazí domů Kačka a její přítel z lezení po skalách, jsou dobití a špinaví, to se na něj sápe a čumákem mu zvedá nohavice, aby se na holou kůži dostala.

Myslela jsem, že je to potem a smrádkem, ale stejně vášnivě se vrhá i na čerstvě vykoupanou kůži. Každý den, když přijdu domů, provede lustraci čumáčkem, jestli jsem jí nebyla nevěrná s jiným psem nebo probůh s kočkou, když zjistí závadu, poctivě si mě přemyje.

Vůbec mnohem víc používá čumáček, protože v očích má zákal a moc toho nevidí a ani už moc neslyší. Stává se z ní trošku nervóza, protože podle mě zcela bezdůvodně začne štěkat. Nedělávala to, oznámila nám zvonek u dveří, seštěkala příchozí, aby se rychle vyzuli a věnovali se jediné smysluplné činnosti, a to je drbání její maličkosti.

Dneska leží v pelíšku, klidně spí a najednou začne hulákat jak na lesy. Někdy takhle proštěká celé odpoledne. Protože neslyší, musím na ní mocně tleskat nebo hodně zařvat, aby se uklidnila. Jsem zvědavá, kdy na nás vlítnou sousedi. Naštěstí byli také v majetku jozefčíka, takže vědí své…

Každé ráno a večer spolu bojujeme, abych jí vpravila prášek na srdíčko do tlamajzny. Musím jí násilím otevřít pusu, prášek zašťouchnout do krku a podržet tlamku zavřenou, aby ho musela spolknout. I tak se jí někdy podaří prášek vyplivnout a pak hledí nechápavě, proč se zlobím. Žádné osvědčené metody jako prášek zabalený v masu nebo sýru nefungují. Čuchne, koukne na mě jako na blba a odkráčí.

Ještě má Linda jednu zvláštnost, ze které nemám ani málo radost. Nesnáší malé děti tak do šesti let. Takovou tu malou, rychlou a hlučnou droboť. Vím, kde má její nenávist původ – v chovatelské stanici, odkud Lindu máme, měli čtyři děti a ty asi se štěňaty nezacházely moc dobře. Polámaná a špatně srostlá Lindina žebra jsou výsledek a možná i základ jejích potíží s páteří.

Při setkání s dětmi musím být jak ostříž, Linda útočí bez varování. Návštěva kamarádek s malými dětmi je pro nás obě docela utrpení (samozřejmě se na návštěvu těším), protože já jsem ve střehu, aby dítěti neublížila, a ona je vynervovaná, protože ví, že zaútočit nesmí a instinkt jí přitom říká, že má před čumáčkem úhlavního nepřítele.

Dalším úhlavním nepřítelem jsou kočky všeobecně a mamčina Albína obzvláště. Protože holky hlídáme, aby k sobě nepřišly a nezačaly si vyříkávat interpersonální vztahy – ňaf ňaf, cí-prsk. Linda se aspoň mstí po svém. Ví, že Albínka má v kuchyni misku s granulemi a mlíkem.

I když jí hlídám a ona ví, že to nesmí, vždycky se jí podaří uniknout, misku dočista vyžrat a přijít se světýlkama v očičkách, která říkají „Tak jsem jí to zase nandala, potvoře jedný! “ Ví, že jí bude druhý den zle, protože její stařecký žaludek potřebuje už dietní šetrné granulky namočené ve vodě nebo vývaru, ale za tu pomstu to rozhodně stojí.

Prostě je to moje milovaná babiška, která mi dělá život krásnější i přes to, že poslední dobou se o ní čím dál víc bojím, jsem vyděšená, když mi nepřijde naproti ke dveřím. Zatím je to tak, že tvrdě spí a spánku potřebuje pořád víc…