Dnes je 23. 04. 2014 - Svátek má Vojtěch, zítra Jiří

Pravidla

Dnem 24. července 2011 začala na Našem Zvířetníku platit Pravidla, která upravují práva a povinnosti autorů i diskutujících. Seznamte se, prosím, s nimi - najdete je zde, neboť Redakce bude v souladu s nimi postupovat.

Tiráž

Náš Zvířetník –
Deník Dagmar Ruščákové o zvířatech a lidech

ISSN 1805-0107

Vychází ve všední dny.


Šéfredaktor

Dagmar Ruščáková
(Dede)

(dagmar.ruscakova@gmail.com)


Redaktor a webmaster:

Andrej Ruščák
(Finrod Felagund)

Zvědavé historično

(andrej.ruscak@gmail.com)


Loga:

Marek Ruščák
(alpimera@gmail.com)


Všechna práva vyhrazena, použití článků či jakéhokoliv zde publikovaného textu či jeho části je možné pouze se souhlasem redakce a autora, vždy s uvedením zdroje.

Copyright © Náš Zvířetník, 2010

Přidejte se k nám!

Archiv podle autorů

Archiv podle rubrik

Archiv podle data

PTÁCI: Když ptáčka lapají, není to kvůli tomu, aby mu zpívali…

Když nám na staré usedlosti stavebníci předělávali střechu a okapy, vybrali si k tomu termín, kdy se pod střechou hnízdícím jiřičkám, přepeřovalo potomstvo. Asi nepočítali se smečkou tří ovčounů a už vůbec ne se mnou, bojovnicí za práva spolubydlících tvorečků, kteří nám obětavě likvidovali hmyzáky z přilehlého slepého ramene Labe.

Ti malí ptáčíčkové spolykali kila komárů, much a všelijaké jiné okřídlené havěti a já jim za to byla neskonale vděčná, takže jsem jim odpouštěla označkované dlaždice okolo domu, které jsem čistila s vědomím, že si tohle tisíceronásobně odpracovali.

Moje každodenní sledování všech hnízd a přednáška o tom, že jiřičky se na místo, kde jim jsou ničena hnízda nevracejí, a že místo nich, sem budou ty komáry chodit chytat oni, přišla na úrodnou půdu. Chlapi se snažili, seč mohli. Ale rambajs si vybral daň. Hnízda držela, ale malí ptáčíčkové se rozhodli, že když si rodiče někde lítají, tak oni poletí taky, daleko od toho rámusu.

A tak se najednou venku ozval šílenej štěkot, kterým Barunka oznamovala vetřelce na dvoře a Šarikovo žalující vytí, že mě nemůže chránit, když je zavřenej. Vyběhla jsem ven a rozhlédla se. Ani k Labišti nikdo nešel, pošťačka taky na kole nepřijížděla, psi zmlkli, jak mě viděli a radostně se houfovali u branky, v blažené předtuše, že je nechám proběhnout. Tak jsem je z kotce vypustila.

Barunka to vzala ke kontejneru na stavební bordel a začala čumákem rejdit u jednoho rohu, Šarik zase šťoural packou za velkým kastrolem s vodou. Zaregistrovala jsem pohyb a než se můj milovanej pesan vzpamatoval, čapla jsem to šedivé nic, co se krčilo za kastrolem. A najednou mi druhé šedivé nic vystartovalo pod nohy zpod kontejneru. Bára byla rychlejší, ale moje FUJ, ji zastavilo. Volnou rukou jsme sebrala ze země další šedivou hromádku a opatrně se podívala do dlaní. Byly v nich malé jiřičky. Ještě ne úplně přepeřené, proto se jen snesly na zem.

Zvědavá Bára a ještě zvědavější Šarik je chtěli vidět. Prohlídli si je se zaujetím, konečně si k nim mohli čuchnout. Ptáčky sledovali, ale nelovili. Za to Fren měl o opeřencích jasnou představu – zlikvidovat. Ptáky lovil a honil celé hodiny a věděl, že jeho počínání není zbytečné. Kdo by to do psa řekl.

Ustrašená heboučká stvořeníčka jsem vzala domů. Vystlala jsem jim ošatku, ale v ní dlouho nevydržela. Šediváčci se takovým zvláštním způsobem vyšlhali na její okraj, (asi jako když my lezeme po kolenou, ale nožky měly složené opačně – ne za sebe, ale před sebe) k němu se přichytli a sledovali, kam se to dostali. Dala jsem jim z kapátka napít, což přijali jako samozřejmost a pochvalně začiřikali.

Já si došla pro telefon a zjišťovala číslo do ZOO ve Dvoře Králové. Abych věděla, co si s nimi mám počít. Jakýsi ptákolog mne moc nepotěšil. Dozvěděla jsem se, že každá spucne cca 200 much denně, náhražková strava není známa a cvrčky ani housenky jiřičky nepapají. Oni mi nepomůžou, protože pro ně nemají podmínky na karanténu.

Pak mi naznačil, že to nejsem schopná zvládnout a že pokud nevím, ze kterého hnízda jsou, že mám smůlu… ale když jsem na ně šahala, tak by je stejně rodiče z hnízda vyhodili. Poděkovala jsem a zavěsila. Došlo mi, že to nezvládnu a že pokud ti mrňouskové s nádhernýma očkama nedostanou najíst a fofrem se nedopeří, tak mi umřou hlady. Kdo je naučí lítat, jsem v tu chvíli neřešila.

Vzala jsem plácačku na mouchy a prošla celej barák. Jako na potvoru, nikde žádná nebzučela. Na vratech taky nechytaly masařky bronz. A najednou to se mnou škublo. Teletník! Bafla jsem kolo, velkou krabičku od sirek, plácačku a jela. U odstavenejch telat jsem se vyřádila. Se sebezapřením jsem nakládala zabité mouchy do krabičky a spěchala domů. Jiřičky se honily po ošatce. Psi kontrolovali krabičku a zkoumali moje boty, na kterých byl zachycen pro ně zajímavej odér. Ošetřovatelky dojnic a telat, mne tam dávají nově příchozím k lepšímu u svačiny do dnes.

Došla jsem pro pinzetu, kterou měl můj muž na známky (jiná doma nebyla), a pak oznámila ptáčíčkům – bude jídlo! Naklonili hlavičky, zašvitořili a zkoumavě se na mě dívali. Nabrala jsem do pinzety tučnou mouchu a ani jsem nepostřehla, ve kterém hladovém krku zmizela. Vyjedli celou krabičku. Pak si dali opět vodu, a když jsem k nim opatrně dala prst, že jim pohladím zádíčka, vylezli mi na něj a drápali se po mě nahoru k ramenům. Zalezli si pod vlasy, chytli se v nich pařátkama a čiřikali.

Trošku to tahalo, ale dalo se to vydržet. Byla jsem z nich unešená. Umyla jsem nádobí, pinzetu vrátila ke známkám a přemýšlela jsem, kam návštěvu uložím. Ve vlasech mi snad spát nebudou, to bych se moc nevyspala. Měli rozum. Zalíbil se jim ibišek, tak si na něj sedli vedle sebe, povídali si, čistili si vzájemně peříčka a pak jsem je viděla, jak si to z ibichu štrádujou na ošatku, kde zalezli do připravené vaty a usnuli.

Pragmatický manžel prohlásil, že stejně chcípnou a já se na něj škaredila. V duchu jsem si říkala, no jo, taky pan chytrej, jako ten ze Dvora, ale aby mi je pomohl piplat, to ne. Zkontrolovala jsem ptáčky, na zápraží si popovídala s pejskama, koukali jsme spolu na ježky, co si to dusali přes dvůr do zahrady a poslouchali žabí koncert. Šarik se mi snažil vlézt na klín a objímal mne předníma tlapama. Obrovskej mazel to byl. A zbožňoval mě přímo nekriticky. Jako já jeho.

Ráno pršelo. Jiříčkové, jak jsem ptáčkům začala říkat, spali jako zabití. A já přemýšlela, co jim dát k jídlu. Nějak mi nedošlo, že když prší ani ti v hnízdech nejedí. Okolo deváté se vzbudili. Zašvitořili na pozdrav a už nějak samozřejmě se mi usadili pod vlasy. A začali mi vypravovat, jak se jim krásně spalo a že by něco sezobli. No jo, ale co? Semínka nechtěli, buchta s meruňkami jim nejela, žížaly taky ne… štěbetání Jiříčků bylo hlasitější.

My máme hlad, my chceme jíst, dej nám něco k jídlu, no tak, kde je ta krabička s mouchami… hlad, slyšíš,máme hlaaaaad!!! A mě napadla zoufalá myšlenka. Vytáhla jsem z lednice kuřecí játra, trošku naškrabala a smíchala ji s několika drobkama strouhanky. Ohřála jsem tu hmotu v dlani a dala zkusmo ochutnat. Z Jiříčků se stali malí supíci. Padalo to do nich jako němci do krytu. Řev o jídlo přestal. Co to s nima udělá, netušili ani oni sami.

No tak se maximálně poserou, hodila jsem rameny. Ale to moje druhé já, co hnízdí někde uvnitř mě, se ozvalo – to taky, ale co když se nafouknou a bude je bolet bříško? Pozorovala jsem oba opeřence, nic jim nebylo, zatím. Dala jsem ošatku na gauč a jala se poklízet domácnost. Jiříčkové se vydali zkoumat gauč. Za chvíli byl celý jejich. Jak já lituju, že tenkrát nebyly digitální foťáky ani kamery v každé rodině.

Ptáčíčkové vylezli na horní opěrku a dolů klouzali po bříškách jako po skluzavce. Kdyby je bříška bolela, tak se po nich nebudou vozit. Chlácholila jsem se a smála se. Byli kouzelní. Nikdy bych neřekla, že s jiřičkama bude taková bžunda. Vydrželo jim to docela dlouho. Pak se opět usalašili v ošatce a usnuli. Přestalo pršet, slunce pražilo, hmyzáci vylezli. Šla jsem lovit mouchy.

Jak já se zdokonalila, dokonce jsem uměla už mouchy jen omráčit a hned jimi krmit Jiříčky. Ti mi při lovu seděli ve vlasech a každou trefu a soustíčko provázeli radostnými a obdivnými výkřiky. Fren – Šarikův táta, se v kotci propracovával k infarktu.

Takhle to šlo celých 6 dní. Když jednoho rána začalo být švitoření takové, no mutující. Pořádně jsem si Jiříčky prohlédla. Jeden z Jiříčků se zdál být barevnější – výraznější. Tak jsem si laicky řekla, že to bude Jiříček a to druhé, méně výrazné stvořeníčko bude jiřička-Jiřinka. Několik dalších dní mne v tom utvrdilo. Ptáčíčkové tmavli, jejich peří už nebylo tak načechrané a jejich tělíčkům dávalo elegantní vzhled. No prostě už nevypadali jako rozčepýření puberťáci.

Jejich přítulnost se neměnila, dál mi šplhali po ramenou, dál spali ve vlasech, nechali si hladit bříška a moc se jim líbilo, když jsem jim špičkou nosu přejížděla po zádíčkách a foukala jim mezi křídla. Sledovala jsem jejich rozcvičky na gauči, kdy stávali na opěrkách a natahovali a skládali křídla. Najednou se Jiřinka odrazila a vznesla se. Já stála s otevřenou pusou, Jiříček řval, jako by ho na nože brali. Jiřinka obkroužila 3x oba lustry v obýváku. Pak přistála na opěrce.

Jiříček se k ní vydal a dal jí šťulec. On sám se na let ještě necítil dost silný nebo odvážný. Možná byl o den-dva mladší a jeho chvíle ještě nenadešla. Jiřinka se od té chvíle stala odtažitější a ostražitější. Tím létáním dospěla. Jiříček naříkavě pískal a ona si ho po očku prohlížela s nakloněnou hlavičkou. Její pohled byl jiný. Poprvé se neschovala pod moje vlasy. Opatrně mi vlezla na prst, vzala ji pár much, ale bylo vidět, že péči a starost už nepotřebuje a že jen neví, kudy ven.

Naštěstí se setmělo. Takže zaječí úmysly jiřičky Jiřinky byly odloženy na ráno. Do ošatky k Jiříčkovi si nevlezla, i když na ni volal. Tak se vedle ní usadil na ibišku, aby se jejich tělíčka dotýkala a seděl jak pecka. Jiřinka taky. Pak si přece jen položili hlavičky a trochu spali. Já ne. Venku svítil měsíc a já přemýšlela, jak to bude ráno smutné, že Jiřinka odletí a tekly mi slzy proudem.

Ráno vysvitlo sluníčko a já naposled plácala mouchy pro oba ptáčíčky. Jiřinka způsobně zůstala na snídani a celou dobu Jiříčkovi něco vykládala. Po jídle se vznesla a kroužila po pokoji. S každým uletěným okruhem se stávala nezávislejší. Ucítila závan větru a pochopila, že tím směrem, je svoboda. Vyrazila s radostným výkřikem a skončila zamotaná do záclony. Když jsem ji z ní vymotávala, klobala mi do prstů a škrabala mne pařátkama.

Pouto s člověkem bylo přetrhnuto definitivně. Vzala jsem tedy do ruky i Jiříčka a šla s nimi na terasu. Podařilo se mi dát Jiřince pusu na hlavičku a pošeptat jí, ať si té svobody užívá dlouho a jestli může, ať se pro Jiříčka vrátí nebo na něj někde blízko počká. Otevřela jsem dlaň. Jiřinka se napjala a vyletěla do světa. Zakroužila nad námi, odpověděla křičícímu Jiříčkovi a byla pryč.

Jiříček se schoulil a zmlknul. Byl sám a nešťastný. Ani mouchy nechtěl, jen mi vlezl pod vlasy a tam v teple usnul. Když se okolo poledne probral, přelezl na gauč a na opěrce trénoval křídla. A byl smutný, že jsou ještě slabá. Musíš jíst, aby ti sílila, víš… domlouvala jsem mu. Přemýšlivě se na mne podíval, a ujedl několik much. Napil se vody a zase cvičil. Našla jsem ho za chvíli v ošatce, jak spí.

Samotu je někdy dobré zaspat, smutek taky. Večer jsem si k němu sedla na gauč a pozorovala ho. To už křidýlky občas i mávnul, ale nevznesl se. Najednou se ke mně rozběhl, neuvěřitelně rychle vyšplhal po mém rukávu na pravé rameno, chytil se mě za vlasy a tichounce čiřikal. Neměla jsem sílu ho z pod vlasů vyndat, a dát do ošatky. Spal se mnou celou noc.

Ráno, jen co se rozkoukal, posadil se na okraj ošatky, prohnul se a vznesl se do výšky, jeho radostný křik se rozléhal celým domem. Když po chvilce přistál na gauči, choval se normálně. Nebyl tak odtažitý jako Jiřinka. Dostal snídani, ale znovu létat nezkoušel. Až k večeru obletěl několikrát obývák. Nocovat šel na ibišek. Asi to byl signál pro mne, že ráno přijde jeho velký den.

Na cestu jsem ho nacpala několika masařkami a vypustila ho ze stejné terasy, jako Jiřinku. Seděl mi v dlani o něco déle. Jakoby se té svobody bál, ale možná se loučil s tou neopeřenou náhradní ptačí opatrovatelkou. A najednou vyletěl. Dvakrát se pro mne vrátil a volal, ať letím za ním a já stála neschopná pohybu. Jen z očí mi padaly ještě větší slzy, než když odletěla Jiřinka. Po třetí už nepřiletěl.

Šla jsem plakat Šarikovi do kožichu. Kňučel a olizoval mi tvář. Slzy mi přestaly téct a já si s pýchou uvědomila, že se mi podařilo odchovat dva úžasné ptáčky, co se ve světě neztratí. A nějak ještě dnes po víc jak 15ti letech doufám, že si potomkové těchto Jiříčků předávají z generace na generaci vyprávění o tom, jak jejich předkové žili v obrovském hnízdě a v nouzi jedli kuřecí játra…

Napsat komentář

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)
Autoři komentářů, které jsou vkládány do Diskuse, jsou povinni dodržovat ustanovení v 'Pravidlech pro publikování na serveru Náš Zvířetník'. Smajlíky, prosíme, vkládejte s mezerami, jinak se nezobrazí. DŮLEŽITÉ: NEZAPOMEŇTE VYPLNIT OCHRANU PROTI SPAMU. Děkujeme

-->

Komentáře

160 komentářů k článku “PTÁCI: Když ptáčka lapají, není to kvůli tomu, aby mu zpívali…”

  • Milada napsal:

    Nádherné povídání. Svět ptáčků, opeřenců, křídlatců,opelichanců,fóglů, ptáků,slepičochů,ptáčinků je krásný a zvláště když jdete chvilku s nima. (inlove)

  • Zdena b.p. napsal:

    Děkuji za nádherné vyprávění. Já se k němu dostala až dnes. Ale to přece nevadí, že? (h)

  • jiný Honza napsal:

    Sharko, díky, bylo to moc krásné. Takové hřejivé, milé. Dnes mi to moc sedlo!

    • Pitrýsek napsal:

      Ano, je to moc krásné, škoda, že nejsou fotečky. Slzička mi ukápla. Snad opravdu děti sourozenců Jiřičkových létají pod modrým nebem a čiřikají svým holátkům pohádku o hnízdě pod vlásky.

  • Vave napsal:

    Milá Sharko.68 (h) , zatímco se mi stahuje v práci update, konečně jsem si přečetla Tvé vyprávění a plavu tady v slzách.

    Nádhera! Neumím říct nic víc, je to prostě krásně napsaný úžasný příběh. Děkuju Ti. (h)

  • Bubu napsal:

    Milí Termiti, děkuju. Děkuju organizátorkám bez nichž bychom si to tak neužili a Danovi neméně. Jste úžasní. Můj Nejdražší prohlásil, že jsme všichni cáklí, ale že je zvyklej a bylo to příjemné (myslel to jako velkou pochvalu). A že nechápe, jak taková šílená smečka různorodých psů může fungovat a nesežrat se. Holt jakej pán, takovej pes.

    Každopádně bylo to báječné. Bára je vyřízená, já mám nohy na vyhození, ale nějak se pořád přitrouble usmívám. Jen bych potřebovala alespoň den volna na vzpamatování. Děkuju! (h)

    A Sharko, ten článek si fakt přečtu, ale až zítra. Dobrou. (h)

  • Luci + 2 + 4 napsal:

    Milí Termitištíci :) , musela to být paráda veliká převeliká. Z fotek svítí pohoda…a tož k zjevně velmi vydařenému setkání gratuluji a trošku přávidím. :)

  • HanaW napsal:

    OT Pro RenatuE: Jak jsem prohlizela fotky, tak jsem tu a tam videla zezadu nekoho s kostkovanym kloboukem. Tak si rikam, ktery ze to z mych +/- vrstevniku nosi takovy sarmantni tralalacek. Pri blizsim ohledani tvych fotek se ukazalo, ze je to Hokejista. Cert se v tom vyznej. :)

    • RenataE napsal:

      Jj, kostkovaný klobouk nosí Bezhřívnatec. Sám si ho vybral jako prezent k narozeninám a umí s ním různé chytlavé legrácky ála Michael Jackson.

  • HanaW napsal:

    Lidicky, prohledla jsem fotky. To musela byt parada. A deti vam rostou do krasy. (y) A pejsci jsou hezci a sporadani, a Zviretnici cinorodi. A pohadkovy les pro deti male i vetsi. Drzela jsem palce, at vam vyjde pocasi.

    Bylo to fajn se aspon podivat na fotky.

Starší komentáře

Nejnovější komentáře

Nástěnka

***

Zvířetník se přestěhoval od 1. 12. 2013 zpět na Neviditelného psa.

NEPŘEHLÉDNĚTE!

Užitečné informace problematice otrav zvířat najdete na stránkách veterinární fakulty Brno

Veterinární toxikologická databáze - https://cit.vfu.cz/vettox/.

***

Nejnovější články