Navštívil nás náš dobrý přítel. Jeho jméno vám nepovím, předpokládaje, že mnohé a mnozí z vás ho znají. Vzdělaný, velice inteligentní pán, milý a dobrosrdečný. Poseděli jsme společně asi dvě hodiny, on, Má Lepší Polovina jako hostitelka a já, a ty dvě hodiny utekly nejen jako voda, jak se říkává, ale přímo nepředstavitelným tempem.
Zavzpomínali jsme na minulost, na tu vzdálenější i na nedávnou, hovořili jsme o naléhavých problémech současné doby, o filmech, které považujeme za zvláště zdařilé, a shodli jsme se i na tom, že jsme měli a stále máme jednu společnou, trojjedinou lásku: Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Osud ale tyto tři přátele a spolupracovníky rozdělil. V listopadu 1938 zavřely úřady druhé republiky s nimi spjaté a jimi reprezentované Osvobozené divadlo a Voskovec, Werich i Ježek odpluli do Spojených států, kde nějakou dobu vystupovali před českými krajany.
Když 15. března 1939 obsadilo nacistické Německo zbytek Mnichovskou dohodou okleštěných Čech a Moravy, stal se návrat tří antifašistů domů prakticky nemožným. Skladatel Jaroslav Ježek 1. ledna 1942 v Americe zemřel. Voskovec a Werich se po válce vrátili do vlasti, ale osud jejich další přímé spolupráci nepřál. Nelze zde zacházet do podrobností, byť by jistě byly zajímavé.
Oba představitelé známé značky V & W jsou již na onom světě: Jan Werich zemřel 31. 10. 1980 v Praze, Jiří Voskovec 4. 7. 1981 v Kalifornii. Zůstaly po nich jejich literární práce, dopisy, zvukové a filmové nahrávky, a hlavně jejich téměř zlidovělé písně.
V Osvobozeném divadle jsme nikdy nebyli a ani nemohli být; éra Osvobozeného divadla, spadající do třicátých let minulého století, značně přesahuje rozměr našeho života. Zato s písněmi Voskovce a Wericha nás kdysi seznámili starší přátelé, kteří si jejich písně po celou dobu nacistické okupace pečlivě uchovávali. Jak? Hlavně v paměti, ale i na notových záznamech, a někdy dokonce na starých, černých, dvoustranných gramodeskách. Zájem o písně Voskovce a Wericha vyžadoval ovšem určitou opatrnost.
Nacisté a s nimi spřízněná sebranka odkaz Osvobozeného divadla nenáviděli, repertoár divadla byl totiž jednoznačně protifašistický, po uvedení hry Osel a stín v polovině třicátých let přišla dokonce z Hitlerovy říše protestní diplomatická nota. Písně V & W, demokraticky orientované a s inteligentními texty, zpívané jen občas a v utajovaném soukromí, přežily dobu strachu a mlčení. V době nacistické okupace byly duchovním poselstvím svobody, tak jako o mnoho let později, v době normalizace a sovětské okupace, jím byl samizdat.
Svět se mění, jak jsme všichni a nejednou konstatovali. Texty písní Voskovce a Wericha, vysmívající se zlořádům první republiky, zlořádům, které tiše a úspěšně vpluly do naší posttotalitní doby, jsou stále ještě aktuální. Jsou to také písně s oslavou volnosti člověka, s výzvou ke vzdoru proti útlaku, proti zatuchlosti protekcí a korupce, a v mnohých najdeme výrazné stopy sociálního cítění. Zná je současná mladá generace?
Těžko říci, bude to asi velice individuální, čas nově utváří vkus člověka a tím i výběr jím upřednostňovaných hodnot. Sám mám za sebou zkušenosti dobré i špatné: kdysi jsem v jednom článku, uveřejněném v internetovém deníku, citoval text písně Civilizace, myslím, že i s verši „my už nejsme lidi, my jsme jenom partaje…“ Článek měl celkem kladný ohlas, ozval se ale i suverén, rozhořčený tím, jaká slátanina tu byla opublikována.
Přiznávám, že mne to nijak nepřekvapilo: s takovými věcmi je nutno v diskuzích počítat. Vždy se najdou lidé, přesvědčení, že jejich názor je jedině správný, a každý jiný náhled šmahem odsoudí, buď klackovsky, jako blbost, nebo zdvořileji, zvláště z výše posvěceného majestátu, jako úsměvný, nebo jako naprosté nedorozumění. Nemyslím, že by na tom příliš záleželo: život je prostě takový.
Dovolte mi, prosím, vrátit se poněkud k písňovému odkazu Osvobozeného divadla. Co ale vybrat z množství písní, někdy velice poetických, jindy satirických anebo burcujících? Netroufám si teď, v předvolební době, vybrat něco se slovy „Nemáte ani zdání, že jsou s vámi páni, falešně hrají s vámi, chtějí vás obehrát“, nemohu ocitovat ani „Hej pane králi nebuď líný, vem hadry a jdi mezi lid…“, Lidé jsou vztahovační, ještě by to někdo předělal na „pane ministře nedělej chytrého a nastěhuj se na chvíli do Chomutova…“, a tak zvolím něco nevinnějšího, co by se hodilo k současné předvolební době, třeba dosti známou trampskou z píseň z třicátých let minulého století, dokládající podobnosti i odlišnosti dnešních a uplynulých let.
Pokud ji mám ale komentovat, promiňte mi, že zde musím přepsat tři sloky jejího textu, a vy, chcete-li si v paměti oživit její melodii, podívejte se třeba na tuto stránku.
Tak tedy:
Babička Mary:
Štěchovická laguna když dřímá v zadumaném stínu Kordylér,
pirát zkrvavenou šerpu ždímá, kapitán pucuje revolver.
Pikovická rýžoviště zlata čeří se v příboji Sázavy,
ale za to krčmářova chata křepčí rykem chlapské zábavy.
Když tu náhle, co se děje, divný šelest houštím spěje,
plch, skunk, vše utíká po stráni od Medníka.
Krčmář zhasne, cowboyové ztichnou, pirát zděšen tvář si zakryje,
rudé squaw se chvějí a pak vzdychnou: „blíží se k nám postrach prérie.“
A kdo to je?
Mary, babička Mary, dva kolťáky za pasem, nad hlavou točí lasem.
Stoletá Mary, babička Mary, ta zkrotí křepce hřebce, ať chce či nechce.
A zde tedy dovolte uvést první komentář k písňovému textu, opsanému podle dobových pramenů. K soutoku Sázavy s Vltavou a také ovšem do okolí Štěchovic a Slap bylo z Prahy poměrně blízko, řada míst byla dostupná tzv. sázavským rychlovlakem neboli místní lokálkou, a dráhy k běžným spojům všedního dne přidávaly v létě o sobotách a zvláště nedělích další, tak zvané výletní vlaky.
O to, aby se pěstoval ráz romantiky, se starali trampové sami, totemy u chat, kotlíky na vaření prostých jídel přímo v přírodě, táborovými ohni, setkáními v místních, jejich vkusu a sváteční náladě vyhovujících hospůdkách, a samozřejmě i zpěvem trampských písní za doprovodu kytary. To ale jsou věci všeobecně známé. Horší je to už s informacemi o historii zmíněných míst.
Ví se, že Svatojánské proudy, o nichž bude zmínka později, byly jedním z nejkrásnějších míst středního toku Vltavy: předpokládá se, že jejich krása inspirovala Bedřicha Smetanu při tvorbě symfonické básně Vltava, ví se, že stavba Štěchovické přehrady v roce 1942 znamenala konec Svatojánských proudů. Zato má snaha zjistit, zda se u Pikovic skutečně rýžovalo zlato, vyzněla naprázdno.
Dotazoval jsem se sice jednoho pana profesora, kterého mi doporučili jako vědeckou kapacitu a znalce regionu, u něho jsem ale neuspěl: nejdříve mi řekl, že nemá čas, a když jsem se pokoušel ho přemlouvat, položil telefon. Musel to být ale jemný a citlivý člověk, protože než telefon položil, prohodil cosi o líbání, nevím již přesně co to bylo ani jak to myslel…
Chtěl bych ale hlavně upozornit na to, že autoři písňového textu předběhli výrazně svou dobu, čehož je refrén Babičky Mary jednoznačným dokladem. Jako cowboye si vždy představujeme drsného a spíše mladšího muže. A hle – tato diskriminační předpojatost je zde prolomena, mužné povolání je svěřeno ženě, rozhodně ne mladé, a ještě se tu naznačuje, že si dovedla získat mimořádný a možná i záviděníhodný respekt.
Přejděmež tedy k druhé sloce:
Žádné zuby, z jelenice sukně, ale za to tuhé bicepsy,
Mary má vždy slivovici v putně, Toma Mixe strčí do kapsy.
Klika cvakla, v krčmě dveře letí a babička vchází do dveří,
„pintu ginu, lumpové prokletí!“ bezzubou dásní zaláteří.
„Vypiju to jen ve stoje, jdu do volebního boje,
Zřím zas město drahý, jedu volit do Prahy.“
Dopije, a aby se neřeklo, putykáře změní v mrtvolu,
za zády má štěchovické peklo s šlajsnou svatojánských atolů.
Mary, babička Mary, pádluje bez námahy, po proudu až do Prahy.
Stoletá Mary, babička Mary, jde do volebního boje za cowboye.
Zde asi autoři dopřáli volnost fantazii na úkor skutečnosti i dobových reálií. Nelze podezírat babičku Mary, že by se živila jenom poctivě, a že by byla třeba jako cowboy zaměstnána v některém místním statku, rozhodně se ale případnou zločineckou činností nezabývala dost intenzivně, jinak by měla i na zlaté zuby, které údajně v první polovině minulého století vzbuzovaly zdáním majetku spíše důvěru.
Rovněž lze pochybovat o tom, že babička měla slivovici v putně, je všeobecně známo, že otevřené nádoby jako je právě putna se ke skladování slivovice nehodí. Pokud se ale pozastavíme u sdělení, že Toma Mixe strčí do kapsy, neuškodí připomenout, že na rozdíl od dávných smyšlených postav jako byl Hary Carey, to byl muž, na pr…. nosil nůž, nebo Babinskej, známej lotr mexickej, nakonec i strýček Jack, opěvovaný rovněž dvojicí V&W, Tom Mix byl skutečnou postavou. Thomas Edwin Mix byl známý americký filmový herec, představitel cowboyů v řadě westernových filmů, hlavně asi v dobách němého filmu.
V rozmezí let 1910 a 1935 hrál v 336 filmech a v době babičky Mary byl jistě i u nás velice známým a obdivovaným. Více byste se o něm asi dověděli na internetu, a kdybyste si našli odkaz na jeho jméno, mohli byste vidět i jeho fotografii; zato fotografie babičky Mary se, bohužel, nedochovala.
Dovolte teď přejít dále k třetí a poslední sloce:
Ledva v Praze kotvu vyhodila, pro babičku nastal hrozný čas,
neboť hned každá strana tvrdila, že jí náleží babiččin hlas.
Malá stejně jako velká strana, psala, že bude mít o hlas víc,
že ta druhá strana je nahraná, oni že maj´ hlas ze Štěchovic.
Stoletý věk prý nevadí, na předáka je to mládí,
ze všech nejvíce volala ji polnice.
Tak babičku, pro kterou vždy byla válka s lidojedy legrace,
tu babičku za pár dní zabila volební agitace.
Mary, bojovná Mary, už nesedává v sedle, ve volbách byla vedle.
Stoletou Mary, babičku Mary, volbama zabitou vzal k sobě Manitou.
Z uvedeného vyplývá, že babička Mary ani v létech, o nichž mnoho nevíme, neměla dostatečné předpoklady pro úspěch ve volebním boji. Dopádlovala do Prahy a nepatřila zřejmě k žádné straně; na to, aby nějakou založila, bylo v předvolebním období už pozdě. Babiččin vzhled, vzhledem k jejímu stáří, nebyl asi příliš přitažlivý; to by určitě napravila zkušená vizážistka, ale babička neměla nejspíše ani dostatek finančních prostředků, aby mohla nechat polepit vývěsní tabule spoustou stupidních plakátů.
Veškerou volební agitaci by si byla musela platit sama, to není jako dnes, kdy mohou, alespoň některé strany, utratit desítky milionů, které jim dá stát z peněz nás všech. S odstupem času se zdá, že se babička Mary, která chtěla jít do volebního boje za cowboye, nakonec stala lovenou voličkou. Z toho, jak s jejím hlasem licitovaly strany, lze předpokládat, že tenkrát ještě nebyly agentury pro výzkum veřejného mínění, a možná to lidem ani nechybělo. Za zvláštní pozornost stojí verš „Stoletý věk prý nevadí, na předáka je to mládí“.
Podle této poučky se řídily různé režimy, například kremelský, ale je tu určitá odchylka od všeobecných zvyklostí: i v době, kdy po padesátce je pro muže i pro ženu obtížné získat práci, významní všeho druhu úspěšně přesluhují do vysokého věku. Jsou to, pochopitelně, skoro výlučně muži. Je to prý tím, jak mne poučila jedna má přítelkyně, že muži nestárnou, i když léta jim nestojí.
Upozornit bych chtěl ještě na řádek „ze všech nejvíce volala ji polnice.“ Protože není nikde zmínka, že by babička měla něco společného s armádou, tím méně s jejími patřičně předraženými zakázkami, je nutno tento řádek považovat za narážku, které asi neporozumíme.
To, že babičku Mary zabila volební agitace je sice smutné, ale svědčí to nejspíše o tom, že babička ve svém vysokém věku přece jen neměla dobré nervy. A to žila v době, kdy dávno ještě nebyla televize. Co by asi, chuděra, dělala, kdyby se jí denně na obrazovce předváděli titíž velikáni, tak často a úporně, jako by se chtěli divákům za každou cenu zošklivit…
Nakonec mi ale dovolte pár upřímných slov o sobě: dočetl jsem se nedávno, že jsem zatrpklý, nešťastný a smutný. Ne, nemyslím, že bych byl zatrpklý, nejsem snad ani nešťastný. Zato smutný jsem, to přiznávám. Snažte se, prosím, můj nynější smutek pochopit, a věnujte spolu se mnou babičce Mary tichou vzpomínku.







































nejde o polnici, jako trubku, ale o pochybný bulvární, později fašizující plátek jménem Polnice. A díky za hezké povídání. Babičku Mary mám, spolu s dalšími na CD, zdigitalizoval jsem si půjčené LP, které jakýmsi omylem vyšlo kdysi v Supraphonu.
Pane Pavle, to bylo pěkné povídání a vzpomínání – díky, jen bych doplnila pár detailů, spíš pro info i ostatním. Ad
Mladší už podle toho, jestli se s tím setkávají doma.
a) znají-li dnešní mladší ročníky V+W? Ujišťuji vás, že znají. Čtyřicátníci ještě poměrně detailně, dost často se citují hlášky z proslulých „forbín“, a to i z poválečných Wericha + Horníčka v divadle ABC
b) v Pikovicích se zlato rýžovalo, toky v té oblasti jsou dodnes „zlatonosné“ a pořádají se tam i závody v rížování (tedy tam, kde to nezatopily přehrady, že).
c) Polnice byl prvorepublikový časopis (nebo noviny?) českých nacionálních socialistů, tuším. Každopádně poněkud sporné periodikum
Takže díky za babičku Mary, ta dáma si vzpomínku určitě tvrdě zasloužila, dá se říci, že přímo vybojovala…
Přátelé bráničtí, se pýřím. To už se na chlapa v mých letech nehodí. Potřebuju tyto dny velmi podržet a rozebrat a nemůžu to chtít po dětech. Tak jste mě zase zahřáli…
12034/11220 dnes naposled
Zajímavé je, že klikám poměrně pravidelně a skoro vždycky se podívám na náhodné fotky – Abad je tam pečenej vařenej, Rastu jsem viděla jednou.
A teď jsem zvědavá, jestli bude Radio Dede
Je tam, ale já si to poslechnu až zítra.
12057/11220 – tak to už je asi pro dnešek konečný výsledek
12 026/11219
12020 / 11217 Tak už máme +803
12023 deset minut pred ceskou pulnoci.
.
Vypada to, ze s Rastou vedeme slusne, ale vydrzet!! Cetla jsem si na Blesku, co se bude dit dal a moc tomu nerozumim. Zjevne bude superfinale a budou v tom zahrnute veskere kategorie. takze treba doma opatrovany a milovany pejsek s roztomilym deckem na fotce ma teoreticky stejnou sanci – pokud jsem to dobre pochopila. Nic proti milovanemu pejskovi – ale ti utulkari ty prachy potrebuji.
Hani, tomu nerozumí nikdo. Útulky jsou nesoutěžní kategorie a vůbec není jasné, jestli vítěz něco dostane. Vave tam poslala dotaz – bez odpovědi. Tak všichni doufáme, že ta naše hra vynese aspoň pytel granulí
11879-11152=727
11843-10986=735
11888
11951/11208
Dopoledne jsme přestěhovávali ložnici a já nám k tomu zpívala Babičku Mary a oni mě nechtěli poslouchat. Se jim nedivím. Ale usadila se mi melodie v hlavě a nechce se jí pryč.
, tak jsem konečně mohla zkulturnit balkon a doufám, že už bude aspoň trochu hezky, abych si ho mohla užívat.
A odpoledne svítilo
A velmi uvažuju o tom, že jestli mimouch bude stávkovat, tak si uděláme výlet do Doks. Průkazku na volby mám, tak co
No ale to snad opravdu ne – ? Co by bylo moc…
A proč ne? Já jsem v den, kdy se narodila Víla, byla v 11 kamarádce na svatbě, pak na obědě v pizzerii a ve 20 byla Víla na světě
Já jsem byla v cirkuse
, ještě jsem po představení došla domů a pak tradá do porodnice!
To je o dost lepší
Vlastně já jsem s ženou byl den před příchodem Jirky na svět v kině Máj na Červené pustině, jo…
Díky za připomenutí písniček V+W! Nedalo mi to a po kratším hledání jsem našla 2 desky (rok vydání 1985, takže zpívá jen W) a pár písniček jsem si přehrála. Nevím, jak dnešní mladé generaci, ale našim synkům se tehdy líbily hodně – uměli zpaměti i sáhodlouhého Golema.
). – A najednou to Denouškovi šlo, šel pěkně páníčkovi v patách, druhý pokus na vodítku už bez pomoci a napotřetí přeběhl sám, bez vodítka, bez zaváhání, naprosto suverénně. Tak snad to do zítřka nezapomene!
Taky pilně klikám celý den, přestávku jsem měla jen na procházku s Denisem. A to se musím pochlubit. Jsme Hujeři, zašli jsme si na cvičák sami mimo výukové hodiny a naučili jsme se přechod kladiny! Mám radost, protože posledně to Denisovi vůbec nešlo, prakticky jsem ho přes kladinu přenášela. Dnes na první pokus zase katastrofa – až pak synek vymyslel, že půjde před ním. (Teprve když seběhl, jsme se zamysleli nad tím, na kolik kilo může být kladina dimenzovaná, 90 kg nemá asi žádný pes
V roce 1985 zpíval W už z archivu.
Myslím, že kladiny musí být dimenzované i na psovoda, matně si vzpomínám, že když jsem jezdila na tábory na Šumavu, tak nám místní PS předváděli se svými psy leccos včetně přechodu psovoda i se psem přes kladinu. Nejhezčí byl skoro cirkusový kousek, myslím, že mu říkali „holubička“, kdy pes přeskočil jen mírně skloněného psovoda a přitom mu sebral čepici. A úplně nejvíc nás fascinovalo, když nás kluci naučili pár neverbálních povelů rukou a ti psi nás poslouchali! Později mě napadlo, jestli by poslouchali i narušitele
A gratuluju k výcvikovému úspěchu
Narušitel – ještě, že mladá generace tohle slovo snad ani nezná
No jo, vlastně ano.
Hlavně, že už nejde o to našince udržet uvnitř drátů. Máme chalupu blízko bývalého hraničního pásma a pohraničníky se to tam jen hemžilo. Byla to docela síla. Tak na tohle nerada vzpomínám.
A tak před třemi lety nás tam nedaleko jednou zastavili policajti a nechtěli nic jiného, než se na nás podívat, ani doklady nechtěli. Měla jsem sto chutí jim říci, že „ho“ máme v kufru dobře schovaného. Naštěstí jsem is odpustila nejapné poznámky. Tu noc se totiž konal zátah na Čečence, ale to jsem zjistila až později.
Když tak o tom přemýšlím – tedy o té době táborů (tohle bylo ROH) a o těch vojáčcích – ti kluci měli ke psům hezký vztah a svým způsobem asi měli i lepší vojnu než někteří z jiných jednotek. Tedy když měli kliku a mohli zadržet narušitele v seníku.
Asi už jsem trochu postižená organizací coursingu – v létě pořádáme pro dětičky olympiádu nad Dalmatinovem, možná zkusím přemluvit místní celníky, aby nám svoje pejsky předvedli
Podívejme se – takže tahle přímo exemplární komsoclidodemo slova, tyhle obludné termíny pro obludné skutečnosti, přetrvávají. Díky, jakékoli upozornění na další takové beru, přímo žeru!
http://www.youtube.com/watch?v=Qpjyt8jxQaU
Šmarjá, nestraš, snad nebudou nutit chodit po kladině i mě!
Tu poznámku k písničkám V+W jsem myslela tak, že V byl na indexu, proto vydali to, co nazpíval W.
No, Bleskovci musí mít radost
to už není hlasování pro pomoc, to je honba a show – silně mi to připomíhá řev kolem superstárů v první pořadu, a jímá mě z té urputnosti hořká pachuť …
osudy útulkáčů by měly táhnout i z jiných důvodů, než když Blesku stoupá sledovanost ( já vím, já vím, kliká se pro vidinu výhry … )
Majko, chápu tě. Nakonec na tom nejvíc vydělá Blesk, přitom jenom doufáme, že z toho pro ten útulek něco bude. Nicméně toto je první akce tohoto typu, do které jsem se zapojila, protože doufám, že z toho něco bude nejen pro Blesk, ale i pro útulek a hlavně pro tu smutně koukající pejsinu. Co kdyby našla nový domov? Superstáry xfaktoristy a podobné jsem nikdy nepodporovala a ani v budoucnu podporovat nemíním.
Přiznám se, že nakonec mě to docela baví, obdivuji druhé v pořadí. Kdyby nás předběhli, já jim klidně pogratuluji. No v mém případě nakonec také zafungovalo nachlazení, které mě přimělo nejít chrchlat viry na mé blízké.
Vidím, že se nám to překlopilo na noou stránku, takže odkaz na Rastu je zde:
http://nejpes.blesk.cz/pejsci/fotosoutez/nejpes-z-utulku-iii.-jenom-pro-utulky/rasta-kocici-nadeje.html
Doufám, že je živý. NO, já až za 6 minut
11721 – 11016 = 705
11690-10986=704
11681
To jsem teda žádostiva, zda bude zítra rádio Dede
Slíbila to, tak doufám, že ano
Cely den usilovne hlasuju a fcil mne napadlo, ze se muzu dostat z domu do meho pracovniho mejlu. … Zkusim.
prima, to je jiná IP adresa
Já se bohužel z domova dostanu tak akorát do pošty, takže nic, ale ne že by mě to nenapadlo.