Nevím, jak u vás, ale v mém nejbližším okolí ke každému domu a domku patří zvonek s jmenovkou a schránka pro poštu. U větších domů musí být těch zvonků a schránek pochopitelně víc. Pardon, není pravidla bez výjimky: ti mimořádně schopní a úspěšní, zvláště pokud si stačili hravě pořídit vily za desítky milionů, zpravidla nemají u zvonku jmenovku, a proč tomu tak je, si nejspíše dokážeme domyslet.
U našeho domu máme ale všechno, co je zde zvykem, tedy zvonek i jmenovku a je tu pochopitelně i schránka pro poštu, a ta schránka jen málokdy zůstane prázdná. Že by nám naši přátelé tolik psali? Ale kdepak, těžko bych vzpomínal, kdy jsem naposled dostal od někoho z přátel dopis v tradičním provedení, tedy obálku s adresou a uvnitř nějaký psaný text. Ještě před pěti lety mně tak psával přítel z mládí, který o počítači by si byl mohl nechat jenom zdát.
Někdy, více než před dvaceti léty, mu v nemocnici našli nádor na páteři, pomalu prorůstající do míchy. Od té doby nebyl schopen chůze a byl, jak se říká, upoután na lůžko. Odumírání nervů začalo od nohou a postupovalo dolní polovinou těla. Velice dlouhé dopisy mi psával za stále obtížnějších podmínek. Zpočátku mohl na posteli alespoň sedět, v posledních letech života už ani to ne. Kam by byl mohl umístit počítač a hlavně jeho monitor?
Pro mne korespondence s ním byla obtížná, v mém psaní totiž byla velká dávka dobrovolné autocenzury: snažil jsem se nepsat nic, co by ho mohlo nějak rozlítostnit kontrastem jeho údělu s běžnými radostmi života zdravých lidí. Před listopadem 1989 jsem mu posílal zakázané tiskoviny a vedl s ním debaty o politice. Pak už nebyly zakázané tiskoviny a debaty o politice, počínající nadšením, se stávaly čím dál ponurejšími.
Těžce nemocný přítel mně sice posílal různé úvahy o poměrech u nás, i když je znal vlastně jen zprostředkovaně, hlavně z novin a televize, ale jak se jeho stav horšil a přicházely bolesti, víc a víc chápal, že ve světě úspěšných a schopných, zvláště pak všeho schopných, jeho názory, které se snažil posílat nejen mně, ale i různým redakcím, stejně jako jeho osud, osud chudého a pomalu umírajícího člověka, nikoho nezajímá.
Po jeho smrti… ba ne, ještě jedna korespondenční výjimka tu nakrátko byla, několikrát do roka jsem ještě občas dostával dopisy tradičního provedení od mé známé, žijící v Portugalsku, ale ta si nakonec pořídila počítač, a tak již nemám nikoho, kdo by mně chtěl posílat dopisy. Všechno dopisování s přáteli nahradila elektronika, počítač a internet, mobilní telefon a SMS zprávy.
Psát dopisy se lidé prý odnaučili. Čapkova poštovní pohádka, ve které zamilovaný šofér čekal smutně a marně na odpověď od své vyvolené, odpověď na dopis, na jehož obálku zapomněl nalepit známku a napsat adresu, odkazuje rozkošnou nadsázkou na poměry minulosti. Není už obětavých pošťáků ani trpělivých zamilovaných. Scénu ovládla elektronika, a také pošťáků je poskrovnu: dnes máme skoro výhradně poštovní doručovatelky.
Zaměstnané jsou pravděpodobně více, než bývali jejich mužští předchůdci. Dopisy totiž nevyhynuly, jen přešly do obchodní a úřední sféry, a navíc k nim přibyly stohy reklam, které většinou zahazujeme rovnou do popelnice, tak jako většina klidí, které znám. Možná, že jsem vůči reklamám trochu nespravedlivý: čas od času dostávám nevyžádaný katalog, na němž je upozornění „otevřete rychle“ a dodatek: pane Pavel (firmy většinou nevědí, že čeština má také pátý pád), vyhrál jste – a následuje číslovka, zpravidla od sta do dvou set padesáti tisíc. Tuhle zprávu dostane zpravidla týž den u každé pošty několik desítek lidí. Předpokládám, že ji nikdo, ale opravdu nikdo, nebere vážně…
V roce 2008 jsem ještě dostal občas úřední dopisy, jeden z magistrátu, jeden z městské části, oba od zastánců protekce a korupce, a předtím několik dopisů stavebního úřadu dosti podobné kvality. Pak už jen účty, účty za drahou vodu, elektřinu a plyn, výpisy z vlastního účtu s nevýznamným zůstatkem, a hlavně prosby různých nadací. Nevím jistě, kdo se na naši adresu obrátil jako první, snad to byl Červený kříž, který má na každé obálce výzvu „pomozte nám pomáhat“. Prvně to bylo asi před třemi léty. Od té doby se nám přihlásilo postupně jednadvacet nadací, všechny znají jméno i adresu, zřejmě si ty adresy nadace vzájemně předávají.
Nechci podezírat dobročinné nadace ze ziskuchtivosti nebo dokonce z nepoctivosti, vím, že jak ohrožené děti tak i slabozrací nebo lidé, postižení roztroušenou sklerózou peníze účelně využijí, nepochybuji o tom, že když dostaneme dopis, na jehož obálce je obrázek chlapce a u něj text „malý Abdul potřebuje operaci“, nebo v jiném případě „umožněte Fatimě chodit do školy“, je to míněno vážně a bez postranních úmyslů.
Jenom si nejsem jist, zda manželka a já jsme těmi správnými adresáty: jsme oba už v důchodu, a protože jsme byli odkázáni na poctivou práci, náš důchod je ani ne průměrný. Přesto má paní každé čtvrtletí posílá těm různým nadacím po sto korunách. Posílá to převodem z účtu, protože kdybychom měli stokorunové příspěvky posílat v hotovosti u přepážky na poště, platili bychom nehezky vysoké poštovné. Pošta na dobročinnost žádné slevy neposkytuje, ostatně neposkytovala je ani po povodních.
Jako všichni, tak i já chápu, že pomoc potřebným je nezbytná, a že je hlavně záležitostí méně majetných lidí. Všechno na světě by mělo být v rovnováze a společnost k tomu spěje: když jedni mají obrovské zisky, musíme mít, my všichni ostatní, obrovský společný dluh; ti, kdo se o ten dluh přičinili, nás poučí, že musíme šetřit. A dále k té otázce celkové vyváženosti: když podvodníci a zločinci jsou na svobodě, ať už u nás, nebo díky soudům a policii kdesi za hranicemi, musí být – kvůli rovnováze, zavřeno také pár nevinných lidí. A také když se jedněm nechce pracovat, musí být ti ostatní o to pilnější. Rovnováha je důležitá, rovnováha je nutná…
Vraťme se ale k dopisům, k jejich odchodu ze scény, kterou ovládla elektronika. Elektronika zkrátila vzdálenosti a ušetřila čas: kdybych naší známé v Kanadě poslal dopis, šel by nejspíše několik týdnů, a přibližně tentýž čas by si vyžádalo doručení odpovědi. Mail dojde od nás do Kanady za několik minut, a pokud adresát náhodou sedí u počítače, může odpovědět téměř okamžitě. To je ale jen výrazný pokrok techniky, nic víc…
Změnili jsme se ale přitom my, my lidé? Asi ze všeho nejméně. Jiří Wolker ve své básni o poštovní schránce napsal, že do ní lidé vhazují psaní, z jedné strany smutná a z druhé veselá. A tak jako byla smutná a veselá psaní, jsou i smutné a veselé maily, jsou maily potěšující i zarmucující, jsou maily upřímné a jsou maily podvodné, navzdory všeobecnému zvěcnění ve vztahu dvou lidí jsou i maily milostné, roztoužené a snivé.
V některých rodinách manželé uchovávali milostné dopisy, které si psali na začátku svého sblížení, vedoucího nakonec k manželství a rodičovství. Nevím, proč by nemohli v budoucnu lidé uchovávat záznam mailů, které si kdysi posílali, a proč by všechnu tu lásku a něhu, kterou dokázali vkládat do dopisů, nemohli vkládat do mailů?
Stejně tak si dovedu představit jak člověk, zasažený nečekaným citem, koresponduje z povinnosti s přáteli a třeba i s nimi hraje počítačové hry, přijímá jejich zprávy, a předstíraje lhostejnost a klid, netrpělivě čeká na jeden jediný mail z jedné, pro něho ničím nenahraditelné adresy.
Ještě nedávno se psaly dopisy plnicím perem, pak propisovačkou, někdy na psacím stroji, a teď je vyťukáváme na klávesnici počítače, nevědouce, zda zítra nepřijde ještě jiná, zatím nečekaná vymoženost. Mění se svět, zvolna i překotně, někdy nečekanými zvraty, mění se podmínky života, mění se technika, která nás provází a obklopuje.
A při tom všem člověk, pokud jím opravdu je, zůstává člověkem, se všemi svými chybami i nadějemi, se svou věčnou touhou po štěstí, a třeba i po jiné lidské bytosti.
Blog: milanpavel.txt.cz
Milan Pavel
Ještě k prasopisu – když jsem Hřívnatce plísnila, že to po něm nepřečtu ani já (a to je co říct), pravil: „Tak mi kup takové pero, jako má Víla, třeba to bude lepší!“
Vzhledem k tomu, že aktuální pero právě dožilo svůj krátký život, koupila jsem a ono to opravdu funguje
http://www.centropen.cz/katalog-produktu/pro-deti/19-2-psani-tornado-plnici-pera-zmiziky-/145-shark
Ahoj, už jsem tady
Celá ulítaná 
. Udělaly jste pro tátu, co se dalo 
.
Jen jsem to v rychlosti přelítla – já teda psávala úhledně i čitelně (jsem se v pubertě rozhodla, jak má moje písmo vypadat a naučila se tak psát), ovšem v práci jsem se rozhodla, že nebudu sama sobě dělat sekretářku a už spoustu let píšu rovnou do počítače. Má to svoje mouchy – jednak už nepíšu tak pěkně, druhak mě časem bere křeč do ruky a třeťak neumím „ručně“ formulovat.
Milá Heduš, milá Pudlíková – cítím s váma
Mimochodem – ad ruční psaní: před časem jsem někde četla, že probíhá pokus nahradit ten pološvabach, co nás učili ve škole, písmem modernějším a bližším tiskací podobě, kterou dneska mají lidé v oku.
Milá zano, to jsem ráda, že jsi dobře přistála
a těším se na madridský rozcestníček (že bude prosím prosím 
). Doufám, že počasí bylo příznivé – u nás už je druhý den téměř léto – venčit chodím v žabkách 
!
Ad „jsem se v pubertě rozhodla, jak má moje písmo vypadat a naučila se tak psát“ – no to je úžasné! Já se v pubertě taky rozhodovala, jak bude moje písmo vypadat – a dodnes jsem na to nepřišla
– jeden čas mi leželo zleva doprava, pak zprava doleva, někdy je t přeškrtlé a jindy zas nemá dole smyčičku – a vůbec, co vám budu povídat! Jak může vypadat písmo člověka, kvůli kterému byla zavedena hodina psaní ještě ve čtvrté třídě (a dovedete si představit, jak jsem byla kvůli tomu milovaná – naštěstí stejný podíl má i Pavel Bubeníček, takže jsem v tom nebyla sama 
).
Sláva nazdar výletu! Mám radost, že jsi zpátky a celá
Ted’ jsem nahlídla a co vidím slavík z Madridu je zpátky? Pěkně prosím, budou fotky?
Vítám zpátky z cest a těším se na reportáž!
I já jsem ráda, že se povedl i návrat. Když jsem byla malá, tak mi nešlo na rozum, jak lidi trefí z daleké cesty domů
Ty jsi trefila, tak doufám, že se s námi podělíš o zážitky a zejména fotky. 
No prosím a další navrátilová – doufám, že bude rozcestníček od řeky Sázavy
!
Dnes je (byl) sice viditelně hezký den, ale skrytě opravdu divný den. Prosím o palcodržení pro bratra Velkého Bláži. Čeká ho chemoterapie (na operaci vůbec nedošlo). Má to v nosohltanu a metastázy v hlavě. Promiňte mi můj smutný vstup.
Blažolenko, držím
.
Milí Blážovi – jistěže držím palce, jak by to mohlo být jinak
Blážo, holka nešťastná, vy taky musíte mít všecko
Držím
Blážo, co k tomu říct, jsme tu všichni s tebou a hladíme ubolenou dušičku , objímáme a nepřestaneme doufat .
Ach, Blažolenko! Držím palce moc a moc…
No nazdar, držím všechny, co mám.
Ach, Blážo!
Samozřejmě držím 
a Tebe objímám. 
Ach jo, holka, nebere to konce. Držte se všichni!
Držím, milá Blažolenko. Pomalu ale jistě by bylo dobré připěstovat několik dalších párů rukou
Bážo, držím, držím moc.
Ach boze, Blazo. Jakoby se v posledni dobe s temahle sajrajtama pytel roztrhnul. Jeden takovy trabl prozivam s kolegyni v praci, druhy se sousedkou a velikou Jakeyho kamaradkou – a opatrovnici.
To vis, ze i odsud pridrzim palce.
Lidičky, už s tím vším zabrzděte! No ale tohle ještě se rádi pokusíme pomoct táhnout, že? Jak jinak?
Ach Blážo ! To je opravdu moc těžké období. Velice na Vás myslím.
panebože, držím, MOC!
Hana W:
To měla být zpráva Vám, ne od Vás. Promiňte.
Milan Pavel.
Také jsem moc rád psal dopisy, hlavně slečnám, a rád jsem je i dostával. Jenže jak jde čas, přátelé se kdesi ztratí, někteří odejdou do nenávratna, jiné pohltí uspěchaná doba. Pohlednice a různá přání se asi dodnes dostanou všude, jenže člověk musí vědět, kde je koupit. To, co je běžné v trafikách a také i v mnoha papírnictvích jsou hrozné jarmareční kýče.
Mějte se pěkně.
Promiňte, prosím, další dvě zprávy, uvedené Vaším jménem, neměly být od Vás, ale naopak Vám. Asi jsem tu šlápl na nesprávné tlačítko.
Halóó, strážkyně pokladu, neměla bys být už na značce??? Omluvenku máš jenom do dneška, tak žádný áčka
.
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) Když jde o ty schránky na poštu.
Muž si čte v klidu noviny, když se najednou ozvou kroky a jeho blonďatá
manželka jde ze schodů, otevře venkovní dveře, přejde zahradu, odemkne
poštovní schránku, zakroutí hlavou a zase jde zpět. Za pár minut se vše opakuje. Kroky na schodech, zase se objeví žena, zase vyjde, přejde zahradu, zase otevře schránku, zakroutí hlavou, vrátí se zpět do domu.
Když se to opakuje asi po páté, muž to nevydrží, zvedne oči od novin a ptá se: „Děje se něco miláčku?“ A žena odpoví: „Ale nic, jen ten můj blbý počítač mi pořád hlásí,že mám ve schránce nějakou poštu.“ .(*)
~o) Vinšuju všem hezký večer a nezapomeňte v\bírat schránky. ~o)
Jovásku, opravdu moc povedený „blonďatý“ vtípek a dokonce přesně k dnešnímu téma.
Milá Heduš, je mi tě moc líto a protože jsem tě poznala i osobně, umím si tvůj uplakaný a zarmoucený obličej dobře představit.(u) Tak jak jsem o tvém tatínkovi tady četla, udělala jsi pro něj hodně a jistě ti za to byl vděčný. Každá ztráta bolí, ale i přebolí.(h) Já přišla o tatínka, ještě mi ani nebylo 19 let a stále na něho velice často vzpomínám. Dokonce si vzpomínky vyvolávám záměrně, abych si při nich tatínka lépe vybavila, protože fotek na kterých je mám jen velice málo. V mých vzpomínkách tatínek nejen „mluví“, ale vybavuje se mi jeho chůze (byl dlouhán a tak měl i dlouhý krok), gestikulace i hlas a trochu si ho tak „oživuji“. I tobě už podobné vzpomínky zůstanou navždy.
A pane Pavle – hezké zamyšlení. Já jsem kdysi psala dopisy snad každý týden, byly psané drobným písmem, které vydrželo být úhledné od úvodu až k podpisu. Dneska už bych nedokázala ani jedno z toho. Písmo mám mnohem větší a i když se přinutím, dokáži hezky „krasopisně“ napsat sotva jeden odstavec, pak mě skoro chytá křeč do ruky a začínám prostě čmárat. Korespondence přes internet také u mě nahradila papír a pero (s vyjímkou svátků a podobných příležitostí).
A Zano, vítej z Madridu, jestli se tu dneska ukážeš
Ja jsem dopisy psala rada a casto. A ty krasne dopisni papiry co bejvavaly. A pak jeste mezi USA a Ceskoslovenskem. Maminka mi psala svym krasne uhlednym rukopisem na tenouckych papircich na leteckou postu. Mam jich velikou skatuli na pude. No, a pak zlevnili telefony… a uz toho psani je pomalu. Se synovcatama sito obstarame emejlem, obcas telefonem, Pres Skype zavolam, kdykoliv mne neco napadne, takze mi ta relativni dalka zas tak neprijde.
A blahoprani – to jo. Chet jeste kazdy rok dela vanocni blahoprani a nekdy kupuju od autistickeho syna me kolegyne rucne malovane. A Chet mi nosi k narozeninam a vyrocim krasne karty. Myslim, ze tady se ten system psanych blahoprani nebo kondolenci drzi dost.
Jj, Hani, možnost si kdykoli popovídat s maminkou a moct si i poklábosit a ne jen v letu probrat pár kusých informací, to je fantastická věc. Ať žije technika
.
Nedávno jsem mluvila s pejskařkou, dceru s vnoučaty má v Anglii, několikrát za rok za nimi jede a denně se vidí díky kamerce. Paní září štěstím a vůbec vzdálenost nebere jako újmu. Přitom je to ještě poměrně nedávno, kdy odstěhování i na druhý konec naší mrňavé zemičky znamenal dlouhá odloučení a plno smutku.
Hmm, klasické dopisy už jsou teď opravdu vzácné. Bavilo mě s napětím otevírat schránku a těšit se na psaní. Dotýkané, odesilatelem prostoupené a nabité. Nojo, ale odpovědi, to byl mor. A nejen kvůli prasopisu
.
JEDNA DOBRÁ ZPRÁVA
Kačenka je už od včerejška doma. Protože se nějak nemůže dostat k počítači, mám svolení napráskat, že Major je v pohodě a Houstička taky a že se Kačer má ulítaně a všechny pozdravuje tuze a běží drndat dítě.
Pozdravuj ji a držím
aby se ke kompu dostala co nejrychleji! 
P.S. Vavísku, já čekal, jestli se neozveš.
Cákryš, PC zapomněl, kdo jsem, moc se omlouvám.
Hanýsku Anonymní
, zavolám zítra, omlouvám se.
Nevr majnd (jak říká jeden takový místní
). Jen jsem to chtěl posichrovat.
Nebyl potřebný klid a pak jsem musela k dochtorovi, ozvu se ráno po osmé, ano?
Jupí, ať se jim všem dobře vede
.
Ješt pro Heduš: Žádná slova nedokáží vyjádřit vše. Jenom tohle : Ze smutku dokáží vytáhnout vzpomínky na to prožité krásné ! To není rada-u mne je to i naděje !
Pokud mohu -a pohled na první dvojčíslí, stejně jako na numýrko za závorkou u RČ- mám tam jenom tři a úsměvem tvrdím, že je to jenom ekvivalent nacistického „návrat nežádoucí“, nebo jinak „blíž do pekárny než do porodnice“, tak snad mohu.
V noci, kdy se šedá kůra mozková a močový měchýř ocitnou nebezpečně blízko u sebe, zpravidla když nemohu znovu usnout, sednu k PC. Stejně dnes- oblíbené servery, lajdácké rychločtení a při prvním pocitu únavy znovu do hajan. Totéž dnes- a musím místopřísežně prohlásit, fakt, na holej pupek, že jsem po přečtení blogu vůbec neměl pocit autorova smutku. Nostalgie-ta ano, ale to je proti smutku setsakra jiná písnička.Sám jsem spíš fanda do všeho nového, k prvnímu PC mne posadili někdy v r. 87 (přesně, co řadě z Vás koupili prarodičové kačera na špagátě), tak mne spíš nemrzí mizející poštovní schránky zpravidla víc, než fakt, že moje generace není často schopna najít kompromis mezi odcházejícím( a často nostalgicky krásným, ale často to byl „pěknej fujtajbl“) a nastupujícím moderním. Přiznám se, že i na Netu mne spíš zajímá technická stránka věci ( viz webovky), než touha „mít denně něco kafrat k něčemu“. Takže- vážený autore, jako vrstevník jsem necítil smutek, ale – jak to říci- hladivou nostalgii. Za ní dík ! ( RČ mi začíná 39- žádná sláva- ale ani důvod k nářkům- tedy kromě toho, že po celodenní práci jednoho bolí značná množina „člověků“ – skoro charakterizovaná ležatou osmičkou).
Kadlusi, jsi o 2 roky starší než můj táta a v roce 87 jsem měl před sebou tu nejzářivější budoucnost – právě propadl na VŠB blb, který mě prásknul, že nechci do strany. Moc se mi líbí, že to podobně viděla moje babička, ty a já (čerstvě plnoleté s dovolením pomíjím) takže asi půjde spíš než o generační problém o vidění světa jako takové. A já doufám, že to za takových x-desítek let svůj názor nezměním.
Děkuji Vám, ale nemohu s Vámi diskutovat. Proč? Protože s Vámi zcela a ve všem souhlasím.
Heduš a Karolínko, je mi to opravdu moc líto.
Ať odpočívá v pokoji.
Tak jste mě tak navnadili, že abych snad zase začala psát dopísky?
Jako teenagerka jsem psala taky jako divá. Psala jsem třeba celé pohledy švabachem! Kreslené obrázky, voňavé obálky,…hmmm
Evo a ostatní, ten „pan Pavel“, jehož mám čest být přítelem, není vůbec smutný patron, to je omyl. Kdybyste viděli, jak se osobně při pěkném hovoru pořád usmívá, jak samozřejmě (to nikomu pod šedesát ale asi už nejde) kloubí (nedok. od skloubit, no) dohromady starosvětskou zdvořilost a reálnost člověka, vydělávajícího si rukama, kdybystě věděli, jaké má krásné manželství, a oba jak moudře a krásně berou život, a vůbec – a zažil toho sakra moc, co by jiné srovnalo do latě flegmatičnosti, letargie či – většinou – ke štamtyši do hospody. Jeho ne. Je to CHLAP. Sám régime ancienne si jej tak vychoval (a tisíce dalších). Proti sobě? Ano.
No a k tomu dávka posmutnělosti a vědomí vyvážení kladů a záporů všeho atd. časem, delším časem, patří… leč je to jen jedna komponenta, složka výsledné směsi. Věřte technickému překladateli.
Toceví, že doufám, že si to přečte. A zase mě dají příště kafe a chlebíčky.
Na mně ten článek taky nepůsobil dojmem jakoby ho psal někdo zatrpklý a smutný. Ale prostě jen realista, což není překážka k tomu aby člověk byl šťastný. (Jsem rád že jsem se nespletl, obvykle mám na lidi špatný odhad)
Štěstí je stav mysli.
Popravdě řečeno, divila jsem se, že na něj Jenda et al. tak vystartovali, článek je moc pěkný a ten inkriminovaný odstavec na něm není vlastně důležitý.
Taky myslím, bral jsem to tam jako malou odbočku a jemnou ironii.
Taky si myslím, že jistá dávka nostalgie k tomuto tématu prostě patří. V dopisech je kus „civilního“ svědectví o proběhlých dobách. Je nesmírně zajímavé pročítat korespondenci svých předků, člověk pochopí moc z věcí, který by si při četbě učebnice dějepisu určitě neuvědomil. Je zajímavé vracet se po letech i ke své vlastní korespondenci a uvědomovat si, nakolik člověk slevil ze svých mladických ideálů a jestli to třeba není trochu škoda… A to že papírová korespondence mizí, je opravdu z tohoto hlediska trochu škoda. Asi bych byla ráda, kdyby si další generace po nás mohly počíst i o našem všedním životě, aby po nás nezůstaly jen bulvární novinové články, televizní reklamy a předvolební billboardy… Ale svět se nedá zastavit a je to tak dobře
Díky za moc zajímavý článěk pane Milane.
Jakube, tak tu tak sedím a přemýšlím, jak to napsat. Věř mi, že bych si nedovolila o komkoliv pochybovat na základě úvahy, psané v podstatě pro potěšení sdělit a sdílet. Moudrost a zkušenost jsou obtížně sdělitelné a vím to m.j. i proto, že ti „moji moudří a zkušení“ odešli, sotva se jimi stali (tátovi ještě nebylo 60), a je to už hodně dlouho, co mi v životě chybějí. Možná jen, že některé maličkosti, které neustálým a zatrpklým opakováním jiných (teď rozhodně nemyslím pana Pavla), nabraly zatrpklou chuť… jsou – promiňte, pánové, oba – pro mě zbytečné a znejistěly mne. Je nutné napsat větu o „mimořádně schopných a úspěšných, kteří si hravě pořídili vily za desítky milionů“ s dodatkem, že nemají u dveří zvonky se jmenovkou? Svět úspěšných a schopných – především všeho schopných… to bylo taky zbytečné. Městská část automaticky propojená s korupcí… drahá voda… a vůbec celá ta úvaha o rovnováze… Tohle všechno nic nemění na faktu, že je to moudrá úvaha psaná nepochybně moudrým člověkem. Ale je to trochu jako… jako papírová růže ve vonící kytici. Rozumíte mi? Líp to nedovedu…
Takže se vám, pánové, omlouvám oběma za svou prostořekost – ale samotnou mě zaujalo, jak vlastně reakce na dnešní povídání vznikaly – a proč se mi do nich nechtělo… Nic ve zlém, prosím
Terra-san to vystihla. Papírová růže ve vonící kytici, to je hodně přesné.
Je to ve všech článcích pana Pavla, bohužel. On umí psát velice poeticky a nostalgicky vzpomíná a najednou šup, jako když zakopneš o kámen. Bohužel tyto věty můj dojem z jeho jinak pěkných článků hodně kazí; tento svůj pocit jsem tady už ne jednou vyjádřila.
Samozřejmě, taky nic ve zlém!
Je to jen můj pocit a názor.
Jo, to je přesné: „nostalgicky vzpomíná a najednou šup, jako když zakopneš o kámen.“
hm,chcem to prilepit pod viac diskusnych prispevkov a mozno na to nemam pravo.Prosim,nezranujme sa!piseme sem /aspon teda ja/ s radostou svoje pocity,radosti ziale,spomienky tak ako sa vynaraju v mojej mysli po precitani clanku i diskusii.pisem ich s radostou a rovnako s radostou ich citam,tesim sa z kazdeho suhlasneho,priatelskeho nazoru,rada sem chodim.A asi aj ostatní.nepokazme to-nezraňujme sa.
Jasně že na to má právo, že?Ale ono to stejně nebylo myšleno nijak zle. Prostě upozornění, že by to eventuleně mohlo být ještě dokonalejší, kdyby. Užř je to dobrý. A na lidech je nejzajímavější, že každej jsme ňákej…
Myslím, že jsi to velmi dobře pochopil a vysvětli, Jakube. Díky.
, ráda bych Ti napsala, ale nemám na Tebe adresu.
A Verenko milá
Děkuji za Váš názor, ale asi se nepolepším. Píšu tak, jak mi káže přesvědčení, zkušenosti, a to, co vidím, ať už sám, nebo prostřednictvím médií. A mohu Vás ujistit, že i když se sám mám dobře a vzhledem k mým, spíše skromným nárokům všechno mám, nedokážu nevidět nezaviněnou chudobu, nezasloužené bohatství, a ponížení člověka necitlivostí některých šéfů, využívajích nezaměstnanost. Možná má empatie se podobá přecitlivělosti, to ale asi sám neposoudím.
Nemusíte se vůbec omlouvat, popisujete svou kladnou vlastnost.
Mily pan Pavel,velmi Ste ma potesili,krasne citanie.Tiez malo pisem,na rohu ulice mame po cely moj zivot postovu schranku.Ked do nej hadzem/vsuvam/ list ,od detstva po vhodeni poklopkam na schranku-uz ani neviem preco./ale viem-povedali mi,ze to je odprevadenie na cestu,aby stastne dosiel-samo,je to hlupost,ale robim to nadalej./ Raz cez prazdniny sme mali v ramci druzby nejakeho dederona v rodine -pisal obden domov raport a tomu sme nakukali,ze treba do skarocky na schranke po vhodeni povedat mesto,kde ten dopis ide-.ze sa to hned triedi.A potom sme ho pozorovali:prisiel,akuratne vhodil list,nahol sa a zahucal Leipzig.-mlady junkers.
Je nutné napsat… no není. No a on to napsal, D, no.. Je to odbočení jinam, jako z jiného článečku? Možná. Nechce mi nad tím přemýšlet. Nejsu šéfredaktor váženého deníku či týdeníku a nerozhoduju o (ne)přijetí vycizelovaného fejetonu či sloupku do tisku. Pak budu pes. Nebudu, naštěstí to nikdy nebudu muset dělat, jako Arnošt Heinrich třeba.
Také se musím přidat k tomu, co JakubS píše, nepřipadá mi článek nijak psaný zatrpklým důchodcem, nadávajícím na celý svět, člověkem, který nenávidí vše, co je mladší a třeba úspěšnější………….. je jich okolo nás spousta a, bohužel, nejsou to jen důchodci!!! Lépe vyjádřeno: senioři pod penzí. Z těch jsem smutná, ale z tohoto povídání spíš vyplývá určitá nostalgie, stesk po něčem, co se už nikdy nevrátí, stesk po něčem, co dříve bývalo zcela normální a bez toho si život nějak nikdo neuměl představit. Ano, mívala jsem zahlcenou dopisní schránku pohlednicemi, dopisy od přátel, vánoční akce, velikonoční akce, svátky a narozeniny………, posléze jsem je stejně vyhodila, ale bylo to krásné a milé, že si přátelé vzpomněli. Dneska mám zaplněnou schránku v e-mailové poště! I já jsem obíhala trafiky a sháněla ty nejhezčí pohlednice a přáníčka a kupovala krásné dopisní papíry s obálkami, abych mohla zase já odepsat stejně mile, jako oni psali mně. Kdysi samolepky s kytičkami, s různými smajlíky, to jsem lepila i jako už hodně dospělá!!! A psala jsem moc ráda. V rychlosti našeho života dnes je to skoro utopie. Když sednu k počítači, mám dopis raz-dva. Vždycky k němu dolů něco doplním rukopisem, ale psát celý dopis už asi časově nezvládnu. Vadí mi ty elektronické vánoční stromečky a velikonoční králíčci, „klikni sem, klikni tam“, ale patří to k běhu života a asi s tím nikdo nic nenadělá! Vyhýbám se psaní SMS ke svátkům a narozeninám, pokud mohu, raději, když už nemůžu poslat „čumkartu“, zavolám. Tak, jako jsou pryč staré kavárničky, ze kterých jsou dneska banky, jako jsou pryč staré vinárny s cimbálovkou, staré kouty Prahy, ale i jiných měst, tak se mění zkrátka život i nadále a nás jen čeká se s tím smířit. Není nad krásně psaný dopis, přání, ale i třeba kondolenci. To bych opravdu „nerozchodila“, poslat příteli kondolenční dopis e-mailem nebo na počítači. Jinak zkrátka je komunikace pomocí počítače rychlejší a mnohem efektivnější a proti času nikdo nic nenadělá.
Milý Milane,
opět jsi mě potěšil krásnou češtinou. I když dnešní povídání je spíš smutné a není zcela o poštovních schránkách.
Tak dopisy už taky nepíšu, protože marný platný počítač je daleko rychlejší a hlavně čitelnější (mám stejný počet psacích písmenek jako Vave). A některá slova mi dávají sakra zabrat – zjistila jsem například, že neumím napsat slovo deset – vždycky mi vyjde dset – to první éčko mi vždycky vypadne, ať se snažím jak se snažím. (No ale co chcete po člověku, který už ve třetí obecné psala diktáty zásadně ve zkratkách!)
Ale pohlednice na Vánoce a Velikonoce si nenechám vzít – i když v rodině jsem jediná, dokonce i moji rodiče už posílají jenom SMS. Ale když já mám z těch poslaných čumkaret takovou radost! A teď jsem se rozhodla, že budu posílat i k narozeninám.
Omlouvám se, vkládám příspěvek mimo téma o pravděpodobně ukradeném psu:
http://www.kasaly.cz/editor/filestore/Image/uvod_Donee.jpg
Píšu spoustu mejl, to je pravda. Ale starším členům rodiny a kamarádce s malými dětmi posílám na Vánoce a Velikonoce pohledy, kvůli těm krásným obrázkům- myslím že tetičky i dětičky s e znich radují stejně. Proto vždycky sháním pěkné, ozdobně „okousané“, pro děti malované.
Poštu jsem začala víc zaměstnávat až kvůli Zvířetníku- piškvorkové projekty si vyžádaly něco přeposílání
Ale jinak je to povídání vážně dost smutné….
Jak už tu někdo psal, posílala jsem na Vánoce ručně psaná přání s obrázky od lidí, malujících rukama a ústy. Pak jsem vyráběla přání s Tádošem – a teď je na řadě Mates.
Pane Pavle, hlásím, že se řadím k těm, co píší klasické dopisy. Sice už mnohem méně, ale snažím se, je to více osobní. Dokonce jsem si našla cizojazyčné kamarády (kvůli angličtině, ale výsledek je tristní, moc se stydím, že pořád jsem mírně pokročilá a obávám se, že budu až do důchodu), kteří si chtějí dopisovat klasickou metodou. Dělám si i vlastní dopisní papíry a obálky, různě do dopisů maluji, používám pastelky a manžel mi daroval i klasické psací pero. Já jsem taková hračička, moc se mi to líbí. Dokonce jsem se před Vánoci pohádala na poště s jednou soudružkou, která mi tvrdila, že obálka pouze bílá a klasického rozměru. Jenže já na ni vyzrála, dopředu jsem si ověřila, že to není pravda a na obálku klasického rozměru, ale vyhotovenou z krásného vánočního papíru jsem adresu nalepila napsanou na bílém papíru a trvala jsem na podání. A při odchodu mi řekla, že ale neví jestli to dojde. Tak jsem jí s úsměvem řekla, že když takové obálky dojdou po celém světě, tak že to snad česká pošta zvládne doručit alespoň na naše hranice. Mám ráda to očekávání, jestli ve schránce něco bude (a nemyslím tím letáky)
Děkuji Vám.
Přiznám se ale, že Vás chápu, trochu Vám závidím, a hlavně moc, oprdu moc Vám fandím.
Když jsem po sobě četl diskuzní příspěvek, dost jsem se zastyděl. Tam mělo být o p r a v d u, no to jsem tomu dal! Ujišťuji Vás, že kdybych psal rukou, určitě by se to nestalo.
Milý pane Pavle, máte krásnou češtinu a už kvůli ní si kdykoliv ráda vaše povídání přečtu. Snad mi ale prominete, že ho nebudu příliš komentovat – tentokrát jeho obsah až příliš vyplývá z osobních zkušeností, a ty moje jsou jiné… Tak alespoň něco k tomu psaní. Myslím, že je to tak trochu i v nás. Patřím k lidem, kteří se nevzdali plnicího pera a kvalitního inkoustu. Několik mých přátel je na tom podobně, štvou nás rozmazané propisky a soukromá sdělení tištěná laserovkou. Ano, je to nepohodlné. Ale nám se tak líbí. Navzdory SMSkám a elektronickým pohlednicím si posíláme papírové pohlednice k různým svátkům a výročím, a dají se koupit krásné, ne že ne! Vzkaz psaný rukou na druhé straně je zcela osobní a nezaměnitelný. Ano, je to nepohodlné, chce to čas. Ale – nám se tak líbí
Přeji krásné jaro 
Nezamenitelny mozna. V mem pripade naprosto necitelny urcite.
Pokud to po sobe chci precist alespon ja, tak musim psat tiskace.
Jsem na tom stejně, nepřečtu to ani sama po sobě. Chtěla bych zas někdy napsat rukou dopis, ale místo slov dělám jen různě dlouhé čáry s nespočetně nožičkami dole a nespočetně ručičkami nahoře, vlastně to na první pohled vypadá, jako bych používala jen tři písmena. Jedno ční nad řádek, druhé padá pod řádek a to třetí na řádku ukázněně dřepí.
Tak jsem prave, po nekolika letech, zkusil neco napsat psace. Teda damy a panove … to byl porod. Ja uz si u nekterych pismenek nebyl jisty jak zacit. Pekne dlouho mi ta jedna veta trvala. K precteni to je, ale hezky teda ani nahodou. A to jsem psal velice velice peclive.
Mozna bych to mel zkusit nohama. Ty mam sikovnejsi.
Jooo, já jsem si taky musela psací zopáknout- s prvňákama to nejde ošidit. A přece jen občas píšu na tabuli
a to teda musí být k přečtení…. 
Taky mám doma Vílu-prvňačku, ale když jí mám něco předepsat, je to katastrofa. Zvlášť napojování některých písmenek mi vůbec nejde
A když jí posílám pohled – třeba k babičce na prázdniny, radši tiskace, aby to přečetl aspoň někdo.
Ano, to je příklad pro mě 1+9
Já vás, milí nepsavci, naprosto chápu
Uvědomuju si, že jsem „nezapomněla“ psát jen díky spoustě stran všelijakých poznámek napsaných rukou a rozhodně bych neměla to srdce někomu to vnucovat nebo vyžadovat, nebo to pokládat „za lepší“… Jen shodou okolností je takových výtržníků kolem mne víc. Prostě náhoda. Ona chybka bude asi i v tom, že jsme se odnaučili rukopisné texty ČÍST.
V mém případě je to nejspíš i trochu deformace… psané písmo má pro mě jakési intimní kouzlo, psát dobrým perem je potěšení rovnající se dobrému šálku kávy (nebo sklence dobré whisky, jak libo)… no jo, asi budu tehnhleten romantik. Je ale pravda, že básničku nebo povídku bych nebyla schopná napsat do počítače a i své Zvířetnické příspěvky píšu v první verzi rukou – přepisuju do PC až definitivní podobu…
Ty taky? Dřív jsem to matlala po papírech, ale koupila jsem si blok a kromě jiných poznámek tam píšu první verzi článků na Zvířetník. S mnoha škrty a vsuvkami, což by mi přímo v počítači chybělo. Prostě to do počítače nevymyslím
To je zajimave, ja takhle pisu do bloku nektere slozitejsi pravni spisky. Ne ty, co se delaji podle mustru, ale opravdu rozvahy, nebo jak se tomu rika, a tak. A pak to ozdobim sipkama, vsuvkama, skrtama. Delam to tak, ze si napisu kus, kdyz se mi to zuz da, tak to soupnu do pocitace. Az mam tech kusu dost, tak si to vytisknu a pak rozhoduju nad poslednima uprava. Pred par dny jsem se rozhodla, ze jeden takovy budu mastit primo do pocitace a jde mi to jak psovi pastva.
Jééé, milá terro-san
, pro mě je počítač vysvobozením od škrabopisu, píšu všechno rovnou do něj, texty, básně, úvahy. Onehdy jsem psala na papír Stopětku, tu jarní, třikrát jsem to přepisovala na fůru papírů – těch škrtanců a nepřehledných vsuvek a šipek – a pak jsem do počítače napsala tu konečnou verzi, lišící se od předchozích. Přitom kdybych to psala rovnou do PC, nemám tam zdaleka tolik změn. Zvláštní. Ale pozor! Lépe se mi píše do počítače, ovšem revize dělám zásadně na vytištěném textu. V počítači nevidím chyby a opakující se slova a nesmysly.
O psaní perem a modrým inkoustem jsem už psala kdysi dávno. Taky jsem to měla ráda, ale zkazila jsem si rukopis při studiu při zaměstnání. Do školy jsem chodila málo a neustále jsem tudíž přepisovala sešity a na zkoušky jsem se učila tak, že jsem si dělala své nové výpisky, další sešity a nakonec jsem se propracovala k těm nečitelným ručičkám a nožičkám.
Joj – i pro mě je počítač vysvobozením. Když si značím poznámky na papírky, tak zásadně hůlkovým písmem (a ještě kolikrát si musím domyslet, co tím chtěl básník říct).
Ale nejhorší šok jsem utrpěla, když jsem Terce přinesla svůj starý R-Č a Č-R slovník, ve kterém jsem měla umně zapsáno pár maturitních otázek. Byly fakt napsány krasopisně, ale co platné, když jsem přečetla pouze velké C (teda S). A přitom tištěnou ruštinu čtu celkem bez problémů.
Asi jsem staromilec, neb plnicí pero a inkoust se mi líbí. Jenže…. já vlastně nikdy inkoustem nepsala. Jako levákovi mi už v první třídě vrazili do ruky „čínu“ a já se nikdy nenaučila psát lehce a netlačit na pero. Nicméně preferuji psadla kvalitní, tence a lehce píšící. Psát jsem moc nezapomněla, protože mě před lety jistý nepříjemný šéf donutil psát si v práci deník (musela jsem předložit, co jsem vlastně celý den dělala, místo toho, abych psala zprávu, psala jsem si deník). V určité formě si ten deník píšu pořád, protože jsem si ověřila jeho užitečnost. A tím pádem píšu relativně rychle a čitelně, i když neúhledně. A zjišťuji, že se časem můj rukopis blíží tatánkovu a sestřin zase maminčinu. Zvláštní. A nedávno se Junior podepisoval na poště a podpis má velmi blízký podpisu Mého nejdražšího.
Já jsem zjistila, že články už dokážu psát pouze na počítači. V létě v Řecku jsem si v noci na terásce vzala blok, že když mám dobrou náladu a čas a slyším moře, tak napíšu nějaký Rozcestníček. Blok mám ještě schovaný, ale přes tři věty jsem se nedostala.
Takže ručně píšu pouze vzkazy dětem, typu „vynes koš“ a „do 19 doma“. Ale zato ode mě babičky dostávají k Vánocům naše vlastní poštovní známky
http://www.cpost.cz/cz/filatelie/postfila/znamky-s-kupony-pro-pritisky-id338/
Tak tyhle známky neznám… díky za odkaz, určitě se budou hodit!
Akorát to chce vzpomenout si dřív než 20. prosince, to už tam bývá dost frmol
Vám i Jendovi, jehož příspěvek je před tím Vaším, mohu posloužit jen krátkým vyprávěním: před léty jsem se v jednom severočeském městě skutečně setkal s lékařem, který své poznámky někdy ani sám po sobě nedokázal přečíst. Měl ale jako sestru v ordinaci svoji manželku a ta jeho čmáropis přečíst dokázala, a někdy za něho také psala recepty.
Milý pane Pavle, potřebovala bych mít takovou vševědoucí sestru! Všelijaké ty potřebné „blbníčky“ si píšu zásadně tiskacím písmem, ale občas s hrůzou zjistím, že ani to není moc k přečtení.
Heduš
táta před chvílí zemřel.
Upřímnou soustrast.
Heduško! Pudlíková! Objímám vás obě.
Heduš, myslím na Tebe. Upřímnou soustrast.
děvčata, upřímnou soustrast
Heduš! Je mi to líto! Objímám tě a foukám na bolavou duši. Udělala jsi pro něj maximum a stále si budeš svou vzpomínku na něj nosit v sobě. Jsou to smutné chvíle
Holky moje, to je dneska blbej den…..
Jsem s vámi.
Chápu, jak ti je. Já to prožívala před dvěma měsíci s mámou. Je to smutné, je to život a udělala jsi dost. Bude to dlouho bolet, teď to bude nějakou dobu horší, ale nakonec zase vyjde slunce. Jsem v myšlenkách s tebou
Upřímnou soustrast
!
Heduš, je mi to moc líto. Jsme všichni s tebou
Heduš, upřímnou soustrast.
objímám tě
Heduš, hladím aspoň na dálku
Upřímnou soustrast.
To mi je strašně líto, slova jsou marná…… myslím na tebe a celou rodinu.
Jsem sice každodenní čtenářka, ale moc sem nepřispívám, protože mám pocit, že jiní to už řekli za mě a lépe, ale teď cítím, že musím, vyvolalo mi to vzpomínku.
Heduš, to je mi mocmoc líto. Na dálku Tě hladím po tlapce a jsem s Tebou.
Snad nebude znít sobecky, co teď řeknu: Nejsem schopná vyslovovat – upřímnou soustrast, protože po smrti mého taťky (v mých 23 letech), mi tohle řeklo asi tisíc lidí po kremaci. Já vím, že to mysleli v dobrém, ale… A když jsem teď četla Tvou větu, tak se mi vybavilo jak bylo pondělí, já jsem byla v práci, najednou se objevil můj tehdy přítel, teď manžel (mobily jsme ještě neměli), já mu zvesela a překvapeně říkám, co tady děláš? A on mi povídá – Jano, umřel Ti otec. A já se nezmohla na nic duchaplnějšího než – To jako můj otec? Tak mi přišlo nepravděpodobné, že by můj táta mohl umřít. Často si na něj vzpomenu, jsou to takové mžiky, najednou mě na něj doslova přepadne myšlenka a je mi smutno. Ale už to není jen smutek nad nečekanou smrtí, ale smutek nad tím, že už tady není, že už mu neřeknu spoustu věcí, třeba banálních.
Nějak se mi mlží monitor, asi mám špatné kontaktní čočky, raději toho nechám.
Heduš drž se, drž se všeho milého, co máš kolem sebe, budeš sice smutná, ale nebudeš na to sama.
Milá jano, chápu. Taky nejsem z těch, co tohle umí vyslovit. A táta… Nebylo mezi námi vždy vše ideální, ale v mnoha věcech jsme si strašně podobní. A teď vzpomínám na to, co nás spojovalo a je mi líto, že táta už nepoznal třeba naše basetí holky, protože vím, že by je měl strašně rád
Je to smutné, ale máš určitě spoustu krásných vzpomínek, které tě budou provázet životem a časem místo slz vykouzlí úsměv 
Heduš, s celou naší smečkou posíláme pofoukání bolavého srdíčka
….zvonil mi mobil, povědomé číslo, ze kterého mi volá jeden prudící človek – klient, tak jsem váhala jestli to vzít, ….vzala jsem, tam vrchní sestra z Domova….už když řekla „dobrý den, nemohu se dovolat Vaší matce“, tak jsem TO věděla. A když to řekla, tak jsem se jen zmohla na „a prosím, co se v takové chvíli dělá, nebo bych měla udělat“? Ona mne instruovala, já dál nebyla schopna slova, tak jsem jen něco vzlykla a zavěsila…. Stokrát se na to mohu přeipravit, ale v reálu se na to připravit nikdy nedá.
Zase mi chybí slova – držím tě za tlapku
Děvčata moje milá, hladím vás po ruce
Upřímnou soustrast a sílu nést, co nejde změnit…
To je mi moc líto…
Hladím
Děvčata obě, tisknu tlapky (h). Udělaly jste pro tatínka co se dalo, RIP.
Koncem února jsem to zažila taky jsem s vámi
Mila Hedus, moc na tebe myslim. Silu do dalsich dnu a hodne lasky, co pomuze bolavemu srdicku.
Heduš!
Ale podle tvých popisů usuzuji, že teď už je mu mnohem líp… Vyplač se
Hedo, Karolino, holky šikovné chytré pěkné… nejste na to samy, už to výhra. Tisknu pevně ruce!
Neviem co napisat-je mi to luto.Spominajte na vsetko co Vam dal a co po sebe zanechal vo Vas.
Heduš, jsem s tebou. Jak bych přála nám všem, abychom nemuseli prožívat odchod našich nejbližších. Přijmi, prosím, mou upřímnou soustrast.
Ach, Heduš – tak krásný den a tak smutný pro vás! Objímám tebe i tvou sestřičku!
díky moc všem za reakce.
V neděli měl 76.narozeniny, byla jsem s ním tři hodiny venku, svítilo sluníčko, bylo nádherně, bouchli jsme šampaňský, dostal do hrnku a srkal ho brčkem. Povídala jsem mu všechny naše plány a koukali jsme na letící letadla, bylo to moc fajn.
Včera za ním byla na skoro 4 hodiny mamka. Taky s ním byla venku, na sluníčku, v domově se grilovalo venku, takže dostal buřta a vypil malé pivečko. Zemřel ve spánku v noci.
díky všem
Hedo je mi to moc líto, myslím na tebe.
Hedus, ja vim ze dnes, ted, to zni jako klise, ale casem si taky urcite reknes, ze mel peknou smrt. I vcetne sampanskyho a pivka a pobytu na krasnem pocasi. Nakonec se netrapil, proste sel spat…..
Hani, čím jsem starší, tím víc souhlasím s tím, co jsi napsala.
Ano Hani, máš pravdu a já osobně toto považuji za velký dar. Odejít ve spánku nebo náhle, bez trápení sebe i svých blízkých, bez pocitů bezmoci, studu a odkázanosti na cizí lidi někde v nemocnici.
Zrovna minulou neděli náhle zemřel kamarád. V sobotu s kumpány z mokré čtvrti oslavil svůj svátek a v neděli odpoledne už zde nebyl. Přála bych si totéž.
Děvčata – tak to měl ale překrásný… poslední den. Kdyby každý!
Krásný odchod pro dobrého člověka. Vím, bolí to. Mnoho z nás už žal nad odchodem těch nejbližších zažilo. Mnozí z nás teprve zažijí. Věřte, že krutá bolest se přetaví v krásné vzpomínky a ty s Vámi oběma zůstanou po celý život.
Tiše vás hladím po tlapkách
Upřímnou soustrast.
Když mi sice ve vysokém věku, ale naprosto nečekaně zemřela mamka, a já se ptala, co se jí vlastně stalo, že tak náhle, tak jsem od naší obvodní dostala lekci. „Snad jsi nechtěla, aby byla nesoběstačná? Zapamatuj si ji takovou, jaká byla a tichou a rychlou smrt jí přej.“ Já vím, je to pro vás smutný, ale mamce to přej.
Čím jsem starší, tím víc té lékařce dávám za pravdu. Je moc dobře, že do posledního dne jste byli spolu a dobře se bavili.
„když jedni mají obrovské zisky, musíme mít, my všichni ostatní, obrovský společný dluh“ … prominte, ze to reknu tak primo ale … to je blbost. ale kdyz ono to zni tak logickya jeste vam to poskytne krasnou vymluvu …
Jendo, souhlasím. Ale ono si moc starších lidí idealizovalo svobodnou společnost. A teď se děsí. A mají pocit, že podvodníci jsou hlavně u nás (přitom pan Barnum dobyl Ameriku pěknými podfuky)a že každý bohatý je lump. To, že někdo zbohatl poctivě, protože měl nápad, iniciativu a štěstí, docela zapadá. Že se většině z nás žije lépe, než dříve, si lidé nechtějí připustit. Moje babička žila ze „staré penze“ a bez podpory dětí by asi zašla hlady. Moje teta musela pracovat do 70, aby měla nárok na penzi (protože byla nějakou dobu „v domácnosti“ a starala se nejprve o tchyni a pak svou matku, tak neměla „leta“ a vdovská důchod asi 150 Kč ) Socialistický systém nebyl citlivější k chudým, jen se o tom nesmělo mluvit.
A že pomáhají jen chudí? Nepovažuji se za chudou (ale ani bohatou) a dáváme slušné částky. Ne na žebravé dopisy (kde si nemohu ověřit jak hospodaří, protože hesko „zachraňte děti v Africe“ mě nepřesvědčí, že nezachraňuji finance zazobaného pána v USA nebo jinde), ale na organizace, které mají průhledné účetnictví na webu. Máme tak dítě v Ugandě (podle vzoru, že lepší, než dát hldovějícímu rybu je naučit ho chytat ryby) a podporujeme projekty pro postižené děti.
Pan Pavel je smutný člověk. Vidí svět jako smutné místo. Je mi líto jeho smutku a zklamání. Ano, život je těžký. Je spousta podvodníků. Ale jsou i slušní lidé a lidé, kvůli kterým stojí za to žít. Nejsem ani pesimista, ani naivní optimista. Prostě realita je, že krást se žačalo v okamžiku, kdy bylo co ukrást. A situace se za ta tisíciletí ani nezlepšila, ani nezhoršila. Jen se mění částky, které lze ukrást a kulisy. Je nutné proti tomu (a lidské blbosti) bojovat, ale nikdy nelze vyhrát. I tak se dá docela dobře žít.
Omlouvám se za překlepy. A že jich tam je. Zajímavé (a k tématu) je, že pokud píšu rukou, dělám chyb docela málo. Na klávesnici mi záměna i a y nepřijde. Ruka by se zpěčovala to napsat, tupému stroji je to fuk.
Evi! Napsala jsi to velice krásně a máš naprostou pravdu.
Někam mi upadlo srdíčko, Evi, ale děsně mi tam chybí, tak Ti ho posílám sólo:
Víš, Vave, můj táta má velmi podobné názory. Je mi ho strašně líto, vytratila se mu do značné míry ze života radost (tátovi, pana Pavla natolik neznám). Měli nějaké nadějě a ony se nesplnily. Já už sice také nejsem nejmladší, ale změnu režimu jsem čekala s radostí, leč s určitou opatrností, protože lidi jsou slušní hlavně když je prů..(a to ne všichni – i při katastrofě dokázali rabovat). Takže v turbulentních dobách vyplavou na povrch různé věci (dědeček jednoho kamaráda říkal, že každá revoluce je jako povodeň, vyplavou jablka i ho…).
Mně je těch smutných lidí strašně líto. Pomoci jim nedokážu, ani vlastnímu tátovi ne. O to více jsem nadšená, když vidím staršího člověka spokojeného a vyrovnaného.
Evo, mluvíš mi z duše. Včetně těch postřehů o rodičích. Vždycky srovnávám jejich skepsi s babičkou, ta byla až do svých posledních dnů optimistka a nezapomenu na její: „Co byste mi dávali, já už všechno mám a co nemám, to nepotřebuji.“ Netuším, jakou měla penzi, ale nikdy se nestalo, aby její vnuci, vnučky, pravnuci a pravnučky nedostali alespoň maličkost. Kouzelné na ní bylo, že zahřála víc než bůhvíjak drahý dárek.
Honzo, tvoje babička musela být nádherný člověk
.
Je veliké štěstí a radost mít v rodině laskavou optimistickou bytůstku
. Ehm, ale bohužel ne každý věkem moudří…
Nemohu to nejspíš posoudit dost přesně, protože vidím kolem sebe starší lidi smutné i spokojené, ale žádný z nich mi není tak blízko, jako by byli rodiče… Z obou „dědečků a babiček“ v rodině se konce vlády jedné strany dožila jen moje maminka, a ta z toho měla po všech svých zkušenostech nelíčenou radost – možná, že dneska by už taky měla pocit, že tohle „není její svět“ . Ale spíš by byla spokojená, měla optimistického ducha. Zažila jsem ovšem i pána, kterýv roce 1990 ve svých sedmdesáti založil a hodně let úspěšně budoval počítačovou firmu, pak ji v 85 letech v pořádku předal rovnou vnukovi.
Myslím ale, že zklamaná očekávání (bez ohledu na jejich reálnost), nutnost přizpůsobovat se a přijímat nové věci mohu víc unavit toho, komu z jakýchkoliv důvodů ubývají síly – a to nemusí být jen věkem…
Evo, naprosto souhlasím, těžko co dodávat. Umíš problém skvěle shrnout a vyjádřit
.
Diky zes to takhle rozepsala! Tohle ja neumim.
Mimochodem … kdybyste si chteli neco zajimaveho precist … mimo jine i o tomhle, tak zkuste „Hackers and Painters: Big Ideas from the Computer Age“ http://www.amazon.com/Hackers-Painters-Big-Ideas-Computer/dp/0596006624/ref=pd_27
Nedeste se tech hackeru a pocitacu … o ty vlastne vubec nejde! Mimo jine je tam uzasna kapitola o skolstvi a mladezi, prave o tvorbe a rozdeleni bohatstvi …
Coz mi pripomina, ze bych mel zjistit komu jsem to proboha pujcil!
Ta srdíčka jsou pro Evu Ž, ale klidně je pošlu i pro ostatní
Pan Pavel vždy píše krásně, ale tak posmutněle.
Hlásím se k psavcům, páááni, známky jsem kupovávala po celých arších a záhy jsem od kupování dopisních papírů přešla k balíkům kancelářských papírů a štůčků obálek. Psávala jsem desítky, stovky a tisíce dopisům kamarádkám a kamarádům i svým láskám, dopisy dlouhééééé, několikastránkové. Poštovní schránku jsem měla za dvěma rohy a vždycky, když jsem tam dopisy házela, poslouchala jsem, zda se ozve duté buchnutí – to znamenalo, že jsem to nestihla do vybírání schránky a že dopisy tedy půjdou později.
Občas se nějaký dopis ztratil nebo přišel divně zalepený, pozdě; holt kohosi zajímalo, o čem si tak mohu psát se svými chartistickými přáteli a příbuznými, ba dokonce i s těmi, kteří s politikou neměli vůbec nic společného.
Pak bylo období, kdy jsem dopisy psala méně a méně, přátelé se mi rozkutáleli kamsi do minula, a vlastně mi psaní začalo chybět.
A pak to přišlo – internet! A s ním noví a drazí přátelé, se kterými se dá psát o všem možném, organizovat a vymýšlet a spoluprožívat. Dopis nejde týden, ale je tam hned a zase zpátky, když je potřeba rychlé odpovědi. Taky jsou dopisy, které píšu stejně jako dřív několik dnů a několik dnů čekám na odpověď, protože ten dopis si to sám tak žádá.
S internetem ovšem přišly i mé výčitky svědomí. Dostávám mnohem víc mailů, než na kolik stačím reagovat. Moji drazí přátelé tady jsou ale velkorysí a vědí, že za všelijaké obrázky a kolující maily jsem ráda, ale občas je nestíhám prohlížet a už vůbec ne na ně reagovat. Snažím se ale odepisovat na všechny osobní dopisy – snažím! Ale někdy se mail tak rychle propadne na druhou stránku, sejde z očí, sejde z mysli – a to mi je moc líto a velmi se za to omlouvám.
Dopisy na internetu jsou prima, vejdou se do jedné bedýnky – kdysi jsem mívala na skříni několik krabic od bot a v nich jsem se dopisy (marně) snažila třídit. A když potřebujeme mít nějaký dopis pod polštářem, tak si ho prostě vytiskneme.
Ne, nemyslím, že by se dnes méně psalo. Naopak, píše se více. Píše a mluví se více – internet je vlastně jedna velká náves, se vším všudy.
Jen jednoho mi je líto – k vánocům jsem blízkým kupovávala dopisní papíry. Pamatujete na ten úžasný výběr, jaký nebyl v té době skoro v ničem? A k nim jsem vybírala známky, deset nějakých krásných známek, ty jsme také měli vždy nádherné.
Přeju všem krásný den!
Dopisní papír jsem kupovala coby oblíbený vánoční dárek, býval opravdu úžasný výběr od ručního luxusního papíru, dopisních papírů s vodotiskem až po veselý, zvířátkový. Ano, i s krtečkem býval!
A známky, kromě toho že také byly krásné, tak je měli po ruce v každé trafice. Teď sehnat známku obnáší běh na dlouhou trať.
Já byla psavec (myslím dopisů) hlavně jako dítko – a je fakt, že těch dopisních papírů bývaly mraky… Výběr se zúžil, dobrý dopisní papír je dárek spíš luxusní asi jako dobré, opravdu dobré plnicí pero a často bývá ruční. Ale těch krásných a vtipných pohlednic, často i všelijak charitativních, ale především krásných. Loni na Vánoce jsme měli pohlednice s obrazy lidí, malujících ústy a nohama. Nenamalovala bychtakvou krásu, a to mi žádná končetina nechybí. protože talent jaksi není končetina… A letos o Velikonocích pohlednice se svazkem kočiček – nic neobvyklého,ne? Jenže místo rozčepýřených bílých chomáčků seděly na větvičkách jívy kočičí hlavičky… Nic lepšího pro naši smečku
Psaní je dnes pro mě hra, způsob, jak být neformální. To jsou paradoxy, co?
Těch hezkých i vtipných pohlednic je opravdu hafo. Ale kočičky jako
,kde to majííí, to chcíííí! Problém docela je, sehnat Ladu. Toho pravého. Ovšem, teď s tím Mikešem… 
My to taky vedeme napůl postaru, já posílám k vánocům , velikonocům a svátkům pohledy i dostávám nějaké, ale leckdo posílá sms a majly. Za podnik posíláme také přání tištěná a podepsaná. Je to takové lidštější. Také jsem měla pohledy které namalovali postižení lidé jak tady přede mnou psala Terra-san a některé jsem ani neposlala jak byly pěkné např. vánoční a velikonoční od Petra Šrámka, který maluje nohama. Poštu také využívám a nestěžuji si, protože máme ochotné a milé poštovní úředníky a pošt’andy.
Abyt, pohlednice s kočičkami jako
měli v dobročinném krámku na jedné z posledních umisťovacích výstav ve Chvalské tvrzi. Nesla jsem tam nějaké maličkosti pro „útulkáče“ (terra má tyhle akce přísně zapovězené, smečka je úplná) a zakoupila jsem jich asi dvacet – myslím, že po mém nájezdu už jich tam moc nezbylo… 
Možná to je ode mne trochu troufalé, ale domnívám se, že máme nejen podobné názory, ale i dost podobné zkušenosti.
Přiznávám, že mne to docela těší.
Poštovní schránka
Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.
Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,
- tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí.
Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.
Děkuji Vám. Já tu báseň pochopitelně znám, a jsem Vám vděčen, že jste ji zde ocitovala.
Krásny slnečný deň všetkým želám. Pán Pavel, to je krásne a trochu nostalgické spomínanie. Áno, ktovie čo bude za čas, ako budeme komunikovať a či vôbec. Dúfajme že nás doba neprevalcuje!
Ano, zajímavé téma. Já jsem z těch provinilých. Když dostanu o Vánocích (tedy zpravidla díky rychlé poště až po Vánocích) od babičky krasopisem voňavý pohled s přáním krásný svátků, vždy mě bodne u srdce, že já jí jen zavolala…
Skutečně dopisy píšu již jen úřední a i tak se pokaždé ptám, kolikakorunová na ně příjde známka. No, teď to dle pošty díky Fifince bude jednodužší, ale mě se nechce těm pomalejm byrokratům posílat postavičku mého dětství
Ono je ještě nutné posílat úřední podání listovní formou? Nevím, jak kdo, ale já si s úřady povídám buď E-mailem, nebo, když není zbytí, osobně. Složenky řeším tak, že pravidelné platby a příjmy jdou přes účet, občasné složenky ztransformuji na příkaz k úhradě a zaplatím přes internet banking.
Milované smsky jsem si opsala do sešitku, s datem, aby se mi neztratily
To je moc pěkné zamyšlení a plně souhlasím s tím, že písemných kontaktů ubývá.
Možná z nostalgie proto na každé Vánoce a Velikonoce kupuji 40 pohlednic a s MLP spolupracujeme na psaní textů a adres, abychom potěšili naše blízké příbuzné a přátele alespoň takto.
Cožpak forma, ale na obsahu záleží! I když uznávám, že takové „J v p 4 v h“ (Jo, v pondělí ve 4 hodiny v hospodě) je pro méně zkušeného krapet o nervy
Hihi, co se týče sms, tak je to někdy fakt sranda. Z neznámého čísla Ti přijde zpráva „prijdu“ – a včil mudruj!
A vůbec, protože jsem Alena, spousta známých a příbuzných mě má v adresáři jako první a tak mě omylem porůznu prozvánějí nebo mi posílají zprávy určené jiným.
Jojo, zrovna nedávno mi přišla sms z neznámého čísla „Kristýnko, miláčku, přijdeš dnes?“ Odpověděla jsem „škoda, že nejsem Kristýnka, třeba bych věděla kam přijít“. Vzápětí chlapec volal a děsně mě přemlouval „fakt nejsi Kristýnka?“ Nejsem, měl smůlu. A nebo možná kliku. Podle hlasu byl velmi mladý a asi by se podivil, kdybych dorazila.
Asi mu nejaka Kristynka schvalne dala spatne cislo
Me prisla pred nedavnem SMSka (priblizne) „Jestli mi chces prijit naproti, tak v pul druhe budu na Hradcanske“. Tak jsem chvili premyslel jestli fakt nemam neco s nekym domluvene nebo kdo by to proboha mohl byt … nakonec jsem odpovedel a ano, byl to omyl.
A o par dni pozdeji mi z toho sameho cisla prislo, ze se na me testi a tak podobne. To uz jsem zjistil vetsi podrobnosti … byl to chlap, nahoda to zvorala.
Eslipak víš, že kristýnky se říkalo v Práglu tak 57-60 vyfešákovaným nadýchaným (zvonové sukýnky, troje naškrobené spodní nebo silonová kostra) nedotýkavým panenkám – Modepuppen?
Ano, Vave, stejnej problém. Časem už jsem upustila od nočních infarktů, kdy se v půl druhý ozve telefon, má mysl katastrofisty hlásí – to se muselo určitě něco děsnýho stát – a pak slyším jen veselý hlahol z nějaký hospody. Zase si někdo na ten telefon sedl a vytočil Alenu.
Také jsem to párkrát zažil. Takže teď každý večer úderem desáté mobil vypínám. Je zajímavé, že od doby, co jsem to začal dělat, se mi neobjevují zmeškané hovory.
Stalo se mi něco podobného. Má milovaná sestra mi poslala docela dlouhou SMS určenou kamarádce. Sestru jsem upozornila,ale byla líná to celé opravdu dlouhé přepisovat a tak mě požádala o přeposlání. Já jsem to číslo zvorala a nejprve jsem to poslala někomu jinému, pak teprve správně.
No a v noci ten, tedy ta některá jiná volala a zajímala se po důvodu té SMS omylem zaslané, protože měla strach, zda některá z jejích kamarádek nepotřebuje pomoc.
Bych se mel pani ze svatebni agentury ozvat. Kdyz jsme jeli pred ctrnacti dny ze svatby (bratra standardni partnerky) na ktere jsme predvadeli salsu a argentino, tak Anicka prohlasila, ze bysme se meli specializovat na svatby. Ze tam je vzdycky spousta jidla
Milý Pavle, je to moc hezké a zajímavé povídání, ale také trošku smutné.
Přeju všem krásný a sluníčkový den a pokud možno jen samé dobré zprávy, ať už smskou nebo mailem.
Bezvýhradný souhlas, my dva jsme na tom, pokud jde o výši důchodu, stejně. Dopisy? Není důvod! E-mail je mnohem spolehlivější, rychlejší, pohodlnější a levnější. Dávat 10Kč za každé nic v obálce je nechutně drahé, schránka je daleko a jít tady u nás na poštu je za trest! Polovna přepážek nefunguje (nejsou lidi), kdykoli během 24 hodin a sedmi dní v týdnu fronty minimálně na hodinu a odvětrání haly pod psa. Zlatý internet! Zkuste si představit, že to, co se jenom na tomto serveru odehrává, byste chtěli zvládnout klasickou poštou (cože je stejně technicky nemožné).