Jaro o tom víkendu konečně začínalo nad zimou vítězit a bylo jasné, že někam ven prostě vyrazit musíme. Kam? No vyhrál to Lemberk a jeho okolí.

Yardu jsme nechali pod hradem a vydali se nejprve užít si předjarní přírody pohodlnou procházkou kolem rybníků. Rybníky pod hradem (Dvorní i Pivovarský) byly vypuštěné, potok plný vody z tajícího sněhu si krásně vykroužil obloučky meandrů do bahnitého dna. Na cestě byl uklouzaný starý led, ale nám to nevadilo, chůzi v zimních podmínkách máme ještě dobře nacvičenou.

První zastavení bylo u Zdislaviny studánky. Já se napila opravdu dobré studené vody, páník fotil a Betka plašila kachny. Studánka je nově opravená (u příležitosti svatořečení sv. Zdislavy), opravený je i empírový gloriet s 8 antickými sloupy.

Síla léčivé „živé“ vody z pramene je prý umocněna existencí blízké jeskyně a jezírka s tmavou „mrtvou“ vodou. U pramene bývá živo – je to příjemná procházka z nedalekého Jablonného, chodí sem spousty lidí s kanystrem pro vodu, ale v sobotu v osm ráno jsme tam byli jen my a kachny.

Cesta vedla k třetímu velkému rybníku. Markvart zůstal přes zimu napuštěný, hladinu stále svíral ledový krunýř. Páník zkoušel vyfotit střechy barokního chrámu sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí přes ledovou pláň rybníka – povedlo se… Chrám byl před několika lety povýšen na baziliku minor a určitě stojí za návštěvu. Ale my měli jiný plán.

Od kapličky na břehu Markvarta jde neznačená cesta vlevo k lesu. A ten les ukrývá jedno tajemství – zvláštní kamenný kruh z velkých čedičových kamenů. A to byl hlavní cíl našeho dnešního putování. Z řečí se můžete dozvědět, že se jedná o starou keltskou svatyni, že jsou to staré kameny plné energie, které uzdraví každého, že sem jezdí meditovat vyznavači Slunce či Měsíce…

Ve skutečnosti se jedná o moderní sochařské dílo z 90. let minulého století. Jmenuje se Bezčasí a vytvořil ho akademický sochař Jiří Beránek. Není u něj žádná popiska (umím si představit, jak to místo zapůsobí na náhodného houbaře :o)), nevede k němu žádná značená cesta.

Věděli jsme, že si máme dobře všímat hrany lesa. Že místo odbočky ke „svatyni“ hlídají 4 kamenné patníky. A další čedičové „menhiry“ nás dovedou až do staré pískovny, kde kamenný kruh stojí.

Cesta po okraji lesa byla vydařená – Betka chtěla tryskem vyrazit za srnečkama zrovna v jediném místě, kde byli lidi (dřevaři a lesáci)… Naštěstí na moje hysterické zařvání „ty krávo, zpátky“ se ukázněně vrátila. Já ji připla na vodítko a vzápětí jsem se nacápla jak široká tak dlouhá o bludný kořen v cestě… Nevím, co si o nás ti lidé mysleli, ale potvrdili nám, že kamenný kruh hledáme správně

Čtyři kamenní strážci vstupu na cestu byli opravdu k nepřehlídnutí a tak jsme tajemné místo v pohodě našli. Jasně – Carnac, Lagatjarské megality nebo Stonehenge to není, ale místo svoje kouzlo určitě má. Trošku mi vadily všechny ty barevné kalíšky od vypálených svíček či malé věnečky a umělé kytičky. Podle stop ve sněhu se ukázalo, že mnoho vyznavačů síly kamenného kruhu sem v zimě cestu nenašlo.

Vrátili jsme se na louku pod lesem a pomalu se blížili k lemberskému nadhradí. Já vím, že podhradí, ale když je nad hradem?? Tvoří ho hrázděné černobílé domky, stará škola, sýpka a hlavně Bredovský letohrádek. Bredovský letohrádek dal vystavět v 17. století tehdejší majitel Lemberka – Kryštof Rudolf Breda. Raně barokní, klasicistně upravená stavba je nově opravená. Patří k ní i velká zahrada, kterou se dá sestoupit přímo ke Zdislavině studánce.

Ale my jsme šli na Lemberk. Tady odbočím o hezkých pár roků zpátky. Na Lemberku jsem totiž já byla vyhozená z okna Tedy abych to uvedla na pravou míru: Bylo mi dva a půl roku a byla jsem na prohlídce zámku. Mladý kastelán řekl větu a já prý řekla tři a rozhodně jsem nechtěla mlčet… Otevřel okno, řekl: „dovolíte?“ vzal mě taťkovi z ruky a vyhodil mě z okna Okno bylo v přízemí, vedlo na nádvoří a kastelán mě posadil na velikou hromadu písku, kde si hrál jeho malý synek s paní kastelánovou… Po skončení prohlídky mě vrátili…

Lemberk (Lövenberg) byl postaven na Žitavské obchodní stezce ve 13. století Havlem z rodu Markvarticů. Byl to znamenitý rytíř, rádce krále Václava I. i jeho syna Přemysla Otakara II. Přesto je dnes daleko známější jeho žena – Paní Zdislava z Křížanova. Hrad byl v 16. století přestavěn na renesanční zámek a dnešní podobu mu dali ve druhé polovině 17. století pánové z Bredy.

V té době vznikla slavná černá kuchyně i Zdislavina světnička. V roce 1971 se zřítila část římsy západního křídla a zámek byl na dlouhé roky uzavřen. Bohužel v té době se odvezlo i veškeré (často původní) vybavení zámeckých prostor… Částečně otevřen byl o prázdninách 1992, ale plně obnoven stále ještě není a vybavení se prý už nevrátí…

Od hradu jsme seběhli ledovou strmou lesní stezkou zpátky k potoku přesně na místo, kde jsme nechali Yardu. Nemůžeme to snad ani počítat za výlet – vždyť jsme ušli jen asi 4 kilometry. Ale užili jsme si jarem vonící přírodu, krásně opravené venkovské domky, pohled na důstojný Lemberk i elegantní letohrádek a jako doplněk jsme si zahráli i na druidy