Naposledy jsme opustili sladká spinkající štěňátka, o které se vzorně stará maminka. Uplyne pár dní a vše je jinak.

Při počtu štěňat, který nám Ája nadělila, bylo jasné, že s pouhým kojením nevydrží dlouho. Proto jsme se brzy zásobili mlékem pro štěňata. Podle ceny sušeného mléka jsem usoudila, že museli buď dojit fenky zvlášť vzácného, nebo nebezpečného plemene (a je započítána i cena za ukousnuté ruce dodavatelů), nebo že jde o velmi dobrý způsob, jak vydělat. Nicméně jsme zakoupili 3 plechovky sušeného mléka a lahvičku pro štěňata a jiná mláďata.

Lahvička mi připadala trochu malá, ale hlavní problém byl dudlík. Naše štěňata měla tlamičky velké a dudlík se v nich ztrácel. Mrňousové neměli pocit, že by se z toho dalo pořádně sát a svou nespokojenost dávali hlasitě najevo. Takže druhý pokus – zakoupíme kojeneckou lahvičku s normálním dudlíkem. To už bylo lepší. Velikost celkem odpovídala, ale zase jim nechutnala guma. Zpočátku šlo tedy o zápas ve volném stylu, kdy se muselo přesvědčit hloupé štěně, že z toho gumového má sát a současně si dát pozor, aby se ten trouba nezakuckal, protože bude hltavý. Osvědčil se trik s prstem. Štěně začalo sát lidský prst, který byl hbitě vyměněn za dudlík. Když z dudlíku teklo mléko, byl vzat na milost.

Hlavní problém celé akce krmení z lahve je ten, že lahev a krmič je jeden, štěňat 10. A tak ostatní mezitím řvou jak racčí kolonie. Už při krmení se projevuje individualita štěňat. Ti drobnější pochopili dost brzy, že tímto způsobem se pohodlně, bez rvaček se sourozenci nacpou. A navíc je to docela dobré. Některým z větších štěňat toto pochopení trvalo déle. První pokusy o krmení byly dokonce některými jedinci považovány za pokus o úkladnou vraždu štěňátka a náležitě komentovány.

V současné době krmíme již osmý den a všichni pochopili smysl hry. Někteří pijí velmi zaujatě a soustředěně. Někteří popadnou člověčí ruku do předních pacek, aby mu neutekla. Jsou takoví, kteří se snaží dudlík ulovit a odehnat všechny případné konkurenty, takže sebou mlátí, mávají packami a snaží se sát vše, co jim pod nos přijde. Dudlík zpředu, dudlík z boku, stěny lahvičky, můj prst, kousek dlaně, rukáv od svetru… Vše pochopitelně komentují hekáním a kvíkáním, protože kromě jediné možnosti, (dudlík zpředu), nikde jinde potravu nevydolují.

Jakmile jsme začali přikrmovat, změnil se vztah štěňat k nám. Zpočátku jsme byli nějaké ruce, které s nimi manipulovaly. Občas se syté štěně stulilo do tepla lidské náruče, ale člověk nebyl partner. A najednou je to další tvor, který dává jídlo. Nakonec i hlazení připomíná olizování mámy. Proto je každá lidská končetina v psí bedně prozkoumána, očichána a případně ožižlána, protože pozor, kamarádi, tohle je člověk! A člověk je schopen dát najíst a příjemně se mu v náruči leží.

Kromě prvních kontaktů s člověkem se štěňata zlepšují v dalších dovednostech. O jejich zvukových projevech jsem již něco naznačila. Svou nevoli dokážou dát najevo zřetelným kvílením, asi tak jako křik racků. Je to uši drásající záležitost. Ostatní projevy jsou příjemnější.

Při protahovaní si tiše vrní. Při jídle vrní nebo nahlas hekají. Začínají se objevovat náznaky vrčení nebo štěkání. Obojí je legrační a hrůza z toho zatím opravdu nejde. Ze sna vydávají nejrůznější zvuky. Jeden z prvních zvuků je jakési štěbetání, trochu připomínající kachňata. Mám pocit, že je to pro ně zvuk uklidňující. Ovšem jak vyspívají, projevují se ze sna pestřeji, štěkají, vrčí, kňučí. Naprostý klid je v bedně spíš výjimkou.

Mění se i pohybové schopnosti. Novorozené štěně těžce zvedá hlavu a plazí se po břiše tak, aby nalezlo mámu. Koncem druhého týdne věku se plazení začne měnit v opatrné krůčky. První kroky jsou nejisté, odvážlivec občas skončí na zádech a mává všema čtyřma, jak se snaží postavit zpět. Pochopitelně celou akci nahlas komentuje.

Zpočátku není jasné, jak se nožičky posouvají ve správném pořadí. Občas se použije pořadí nevhodné a výsledek je opět štěně na zádech, mávající tlapkami a komentující svou křivdu. Postupně se ale zvládá jak posun všech čtyř končetin, tak i udržování rovnováhy. Nožičky sílí a nakonec… Sláva! Už ho nožičky unesou a štěně chodí. Ve stáří 3 týdnů jsou někteří jedinci poměrně pohybliví.

Kromě stání se postupně učí i sedět (přece jen je ze sedu větší rozhled, než z lehu) a také vzpínat na zadních. Proč se štěně, které ještě nemá rovnováhu, snaží vytáhnout co nejvýše? Obvykle proto, aby dosáhlo na něco zajímavého. Když přijde máma do bedny, snaží se od ní štěňata napít. Zpočátku kojila v leže. Nyní většinou sedí, někdy i stojí. A štěňata se snaží dosáhnout na jídlo.

Pro Áju začíná být kojení docela bolestivá záležitost. Štěňatům narostly ostré drápky, a i když jsme jim je ostříhali, stejně je jejich drápaní nepříjemné. A kolem třetího týdne jim rostou zuby. Takže chudák matka při krmení trpí. Už nejednou nějakému výtržníkovi dala pohlavek, ale vychovat 10 dětí ke kulturnímu jídlu je zřejmě nad její síly.

První dva týdny stačila fena všechny výměšky štěňat uklidit. Kromě toho se štěně nedokázalo vyprázdnit bez masáže bříška. Ovšem s větším pohybem se změnilo i to. Je zajímavé, že postoj „hrbatý pes“ je zřejmě hluboce vrozený. U dospělého jedince nám to ani nepřijde. Ale když vidíte štěně jen málo přes dva týdny staré, jak se usilovně hrbí…

Nejen, že postoj pozbývá eleganci, v tomto okamžiku není elegantní ani dospělý pes, ale hlavně stabilitu! Takže miminko se usilovně snaží udělat svou potřebu, patřičně nahrbené, a při tom přepadne na čumáček. Znovu se statečně zvedne a znovu se s obrovským úsilím nahrbí. Nakonec se to podaří, ale řeknu vám, je to dřina.

Pořád ještě jsou to voňaví malí pejsci, ale jejich sametová srst už je díky přikrmování občas trochu olepená mlékem. Bude hůř, začneme krmit z misky a přecházet na kašovitou stravu. Tak nashledanou příště při setkání s o něco pohyblivějšími a olepenějšími štěňaty.

(Stránky chovné stanice najdete zde)

EvaŽ