Kuchaři, já bych do tohoho guláše přidal přeci jen ještě trochu pepře, povídal král Tobiška V. a olízl žezlo. Kruci, pane králi! Nemíchejte mi v hrnci žezlem. Už mám všechny hrnce poškrábaný. Pepře je tam náhodou dost!

Není, povídám ti! vykřikl Tobiška V. A máš mi půjčit vařečku. Ale to ty ne, to by tě ubylo, to by tě bylo snad jen polovic. Pane králi, povídal nešťastně kuchař, vždyť víte, že mi to královna zakázala. Já jsem jak fackovací panák tady. Koho mám vlastně teda poslouchat? Tak dobrá, ale jen na chvilku, podržím vám žezlo a jdu hlídat ke dveřím. Co já tady s váma zkusím, to žádnej jinej kuchař v žádném jiném království ne.

Tobiška V. ho neposlouchal. Šťastně míchal guláš, přidával pepř a vochutnával. Tobiškóóó, ozvalo se, Tobiškóóóó! Jezuskote! vyjekl kuchař, vyrval Tobiškovi V. vařečku a vrazil mu zpátky žezlo. Však vona se nezblázní, povídal důstojně král Tobiška. A vůbec, slyšel jsi to? Vona nemůže zavolat jeho Veličenstvo Tobiško nebo alespoň králi Tobiško. Já ji to ale spočítám! Ať si mě nepřeje!

Copak Žofinko copak se děje? vykřikoval starostlivě Tobiška V. a bral to po dvou schodech nahoru do královských komnat. Kde jsi? Zase si byl v kuchyni, samosebou! Ale ne Žofinko, jen jsem šel náhodou okolo a nakouknul jsem.

Nelži Tobiško, zvolala nahněvaně královna. Podívej, jak si zase pocintanej. Dej sem to žezlo, ať ho vopláchnu a podívej se na ten plášť! Ty jsi vopravdu Tobiško čuňátko, že to tak o králi musím říci. Kdybys tak nekřičela, tak jsem dal pozor, řekl uraženě král Tobiška.

A vůbec! Chodím tam stejně jen proto, aby ti, Žofinko, chutnalo. Ale to ty neuznáš, to mám věčně ten hermelinovej plášť na talíři. Jen proto, že se vo tebe starám. Víš dobře, že se kuchař bojí kořenit. Já se vobětuju, já u pepře kejchám, brečím k vůli tobě u cibule, a co za to mám? Jen výčitky. Tak sis měla vzít toho hňupa Dalamánka I. a bylo to! To by sis pošmákla, to teda jo. Posledně, když nás pozvali, tak jsi celou cestu v kočáře nadávala, co to bylo za blafy.

Počkej, Tobiško, nech toho, to teď není důležitý. Dobrá, choď si do kuchyně, zejtra máš svátek, dostaneš sadu vařeček, ať je klid. Ale nebudeš tam chodit v hermelínovým plášti! Ale teď mám jiný starosti. Víš ty vůbec, že naše holka, princezna Dorotka se nám zbláznila a zamilovala se do toho mladýho uhlíře?

Ale prosim tě, povídal král Tobiška V. Chodí si tam hrát odmalička, tak z toho nedělej vědu. A naučila se tam dělat bramboráky. Přinesla mi ochutnat. Přidal bych teda více majoránky a možná šmrncnul trochu česnekem, ale fakt byly dobrý, takový neumí ani náš kuchař a já mu to neřeknu, jak se dělaj. A,hele, Žofinko, bude u tej sady i kvedlačka?

Kruci, dej pokoj, vykřikla královna Žofie. Třeba dvě kvedlačky, ale poslouchej teď, co ti říkám. Ta holka je fakt do něj zamilovaná. Copak si může vzít umouněného uhlíře? Víš, jaká by to byla hanba? A příští týden mají přijet princové na námluvy! Zkus ji domluvit, na tebe ona dá! Tobiška V. stál s rukama za zády u okna. Díval se směrem k lesu, kde kouřil milíř.

A proč by si Žofinko nemohla vzít Jiříka uhlíře? To by mě zajímalo, teda proč ne? Princové že přijedou? Jako bych je neznal. Princ Rozmarýn má předkus a navíc je mírně přiblblej. Princ Šalvěj sice přiblblej není, ale je to náfuka nafoukanej. Takovým bys chtěla dát Dorotku?

Ale jsou to princové, vykřikla královna Žofie. Budou to králové! Přidáme ještě půlku našeho království a bude to, jak to má být! Ty je prostě nemáš rád a tak seš na ně děsně vysazenej. Tak je to!

Naše království Žofinko je dost velké. Dorotka nepotřebuje jiné. Ale když myslíš, ať princové přijedou. Já ale do holky hučet nebudu. To si tu sadu vařeček klidně nech, jako že se Tobiška V. jmenuju. A vůbec, kdybych nebyl princ, tak sis mě taky nevzala? Tak odpověz! vykřikl Tobiška V. Ale to víš, že bych si tě vzala, povídala smířlivě královna Žofie. Přesto, že když jsem uviděla poprvé ten tvůj placatej nos, tak jsem myslela, že mě budou vomejvat.

Odpoledne sedla královna Žofie do kočáru a jela na mýtinu za uhlířem. Uctivá poklona naše paní královno, zvolal uhlíř a pokleknul. Ani vám nemohu podat ruku a pomoci vystoupit z kočáru. Jsem celej umouněnej. Vždyť jste uhlíř, povídala laskavě královna Žofie. To mi vůbec nevadí. Ale musím s i s vámi promluvit. Já domluvím uhlíři naší princezně a vy vašemu Jiříkovi. Dokud je ještě čas. Víte uhlíři, vy patříte k milíři, král na hrad a princezna k princovi. Tak to na tom světě chodí, já ani vy to nezměníme.

Máte pravdu paní královno. Já už jsem mu domlouval a ještě domluvím. Nemějte mu to za zlé, je ještě mladý, neví, jak to chodí, ale on dostane rozum. Ale princezně musíte domluvit vy, paní královno, tolik mohu od vás chtít. Aby už sem nechodila, ať se kluk zbytečně netrápí!

Dorotko, řekla potom královna princezně. Víš, že tě máme s tatínkem králem rádi. Chceme jen tvé dobro! Musíš být poslušná. Za týden přijedou princové požádat tě o ruku. Do té doby si nepřeju, aby si chodila k uhlířům. Vybereš si prince a pak se tam půjdeš rozloučit! Poslechnu vás, maminko královno, řekla s pláčem princezna Dorotka, už tam nepůjdu, ale, prince si také žádného nevyberu.

Dorotka utíkala za tatínkem králem Tobiškou. Neplač, holčičko moje, maminka to s tebou myslí dobře. Princové tady ještě nejsou, a když přijedou, bude všechno jinak. Neboj, já ji znám. A poběž se mnou teď do kuchyně, vysvětlíš kuchaři, co dává uhlíř do těch dobrejch karbanátků. Uvidíš, jak se kuchař bude vztekat, už je zkoušel třikrát a pokaždý to zpackal. Tobiška V. utřel princezně Dorotce slzy a Dorotka se usmála. Pak vzal princeznu za ruku a utíkali spolu do kuchyně.

I stalo se,co nikdo nečekal. Do království Tobišky V. přilétl drak, Princeznožrout. Dlouho se království Tobišky V. vyhýbal, těšila se královna i král, že princezna Dorotka se brzy provdá a drak ztratí na ni nárok. Protože drak královny nežere. Ale drak tu byl, a požadoval, co mu náleží. Když princové Rozmarýn a Šalvěj přijížděli na námluvy, bylo již celé království potažené černým suknem.

Vidíš Jiříku, povídal smutné tatínek uhlíř, tady ty nejsi teď nic platný. To je práce pro prince aby se s mečem utkali s drakem a vysvobodili princeznu. Jaké štěstí, pro ni, že právě přijíždějí.

Princové přijížděli v nádherném brnění, zlatem tepaném, ostruhy vykládané diamanty se jen blyštěly. Proč nejsem princ, pomyslel si smutné Jiřík, proč jsem se musel narodit jako uhlíř. Líbí se mi to být uhlířem, ale teď, jen na malou chvilinku, bych chtěl být princem. Královna přivítala prince s pláčem.

Ach jak jste stateční, jak v pravý moment dokážete přijet. Ano, jsem velice statečný! Pravil důstojně princ Rozmarýn. Předvedu princezně jak umím sekat mečem. Přivezl jsem si na to hadrovou figurínu. Budou z ní hadry jen lítat! řekl Rozmarýn, sevřel u boku meč a uklonil se královně. Já jsem přímo chrabrý, pravil nafoukaně princ Šalvěj, figurínu mám dřevěnou, jedním rozmachem mého meče ji uletí hlava. Poklekl a políbil královně ruku. A kdopak tu zemřel? Že je celé království ve smutku, ptali se.

Pánové, povstal z trůnu Tobiška V. Nezemřel nikdo. Drak Princeznožrout přišel sežrat naší milovanou dcerušku, princeznu a budoucí ženu jednoho z vás, Dorotku. Kdo z vás ji zachrání, ten bude mít nejen Dorotku, ale i polovinu království a náš vděk nadosmrti.

Jdu na to hned! vykřikl princ Rozmarýn. Zvedá se vítr a drak může každou chvilku uletět. Rozsekám ho! vykřikl hněvivě; a ještě podupu špejle. Princ Rozmarýn znal až doposud pouze papírové draky. Kde je? Na druhém nádvoří princi, pojďte, rychle. Ach, jak je statečný! zalkala královna Žofie

Stráž u brány druhého nádvoří opatrně otevřela vrata a Rozmarýna s taseným mečem vstrčila dovnitř. Mohutný drak se vztyčil a z tlamy mu šlehaly plameny. Šestatřicet tlamiček napravo a šestatřicet tlamiček nalevo se vztyčilo, zakvílelo a vyšlehlo dvaasedmdesát plamínků. Očoudilo Rozmarýnoví diamantové ostruhy, protože Rozmarýn už byl otočený a bušil zoufale na vrata. Stráž otevřela. Rozmarýn vyběhl a sedl si do kašny. Z obrněného, zlatem tepaného zadku, stoupala pára.

Mám malej meč! vykřikl Rozmarýn. Musím si ihned dojet pro větší meč. Ale nevím, kdy se vrátím. Kovář je marod, nemá uhlí, ukradli mu kovadlinu. Vyběhl ven, skočil na koně a ujížděl. Princ Šalvěj se stačil podívat zatím na nádvoří škvírou ve vratech. Dohoním toho zbabělce Rozmarýna, vykřikl, a ztrestám ho! Mně neunikne, počkám si když tak na něj před kovárnou, kovář nemůže marodit věčně. Skočil na koně a ujížděl za Rozmarýnem. Zbyla po nich jen hadrová a dřevěná figurína.

Kočár, připravte ihned kočár! vykřikl král Tobiška V. Kam jedeš Tobiško? zalkala královna Žofie. Pro Jiříka na mýtinu. Počkej, počkej Tobiško, jedu s tebou!

Uhlíř se díval s Jiříkem na pádící prince. Jak jim to sluší, pomyslel si Jiřík žárlivě. Kterej pak z nich asi zabil draka a vesele se projíždí, a kterej pak ujíždí domů? Vypadá to, pravil zachmuřeně tatínek uhlíř, že zdrhají voba. Nešťastná princezna!

Na mýtinu se přiřítil královský kočár. Jiříku rychle! vykřikl Tobiška V. Princezně už zbývá jen osm hodin a pak musí k drakovi! Ale já, já jsem celej umouněnej. Jiříku, prosím? zalomila rukama královna Žofie. Jiřík naskočil a kočár uháněl k hradu. Dejte mi meč, nebo kopí! zvolal Jiřík na hradě.

Počkej chlapče počkej, povídal Tobiška V. Ještě máme pár hodin času. Neukvapuj se a pojď se mnou do kuchyně. Do kuchyně, do kuchyně? ječela královna Žofie. Dorotka má být sežraná a on musí do kuchyně! A dost! vykřikl Tobiška V. Okamžitě přestaň, nebo se neznám!! A nech nás teď bejt!

Jiříku, povídal pak v kuchyni. Meč i kopí tady nepomůžou. To bych tam mohl jít já, i když se to v pohádkách nesluší, ale umím s mečem zacházet lépe než ty. Nepřemůžeme draka takhle. Podívej, já jsem to promyslel.

Chodil pak Tobiška V. kolem ploten s kuchařem a nehádali se, Tobiška kořenil, kuchař otáčel karbanátky, Jiřík pořád vedle nich a poslouchal pokyny. Zbývaly už jen dvě hodiny. Drak na nádvoří řval hlady! Šestatřicet tlamiček napravo i nalevo ječelo a pištělo. Tak Jiříku, povídal Tobiška V. u vrat. Tfuj tfuj tfuj, ať nám to vyjde!

Stráž otevřela vrata a Jiřík vstoupil s dvěma košíkama zakrytýma utěrkama na nádvoří. Pak ještě mu král Tobiška podal velký džbán a hadici. Už se stmívalo. Hlavní dračí tlama chrlila plameny. Kde je princezna? zaburácela. Hned tu bude, ještě má čas! My ho trochu vobšlehnem! ječelo šestatřicet dračích tlamiček napravo.

Draku!! Zvolal Jiřík. Řekni jim, ať jsou zticha a že se ohně nebojím. Poslouchej Draku! Nikdy té nenapadlo ochutnat něco jiného než princezny? Šestatřicet dračích hlaviček napravo i nalevo začalo mžikat očičkama a vyvalovaly je na hlavní dračí tlamu. A co jako? zeptala se hlavní tlama a ztlumila hořáky.

Třeba tohle. Chytej! Jiřík vyndal z košíku ještě teplý karbanátek a hodil. To je zajímavá chuť, mlaskala hlavní tlama, dej mi ještě ochutnat. Jiřík hodil ještě tři karbanátky. Pak zbytek košíku. To je dobrota, ježíš to je dobrota! vykřikovala hlavní tlama. My chceme taky! ječelo šestatřicet tlamiček napravo i nalevo. To pro vás není, vy dostanete buchty s mákem a vanilkové věnečky.

A Jiřík začal krmit dvaasedmdesát tlamiček. Jiříku volala žádostivě hlavní tlama, dej mi ještě tamtu dobrotu, jak si říkal že se to jmenuje? Karbanátek? Dej mi ještě karbanátek. Počkej! povídal Jiřík, a natáhl že džbánu s pivem hadicí. Nasaj, to musí být k tomu. No jo, odfrkla si hlavní tlama. Teď mám na ně ještě větší chuť.

Ale já už nemám, povídal Jiřík, ten druhej košík je můj, ty si dáš teď princeznu! Jiříku, škemrala hlavní tlama, nebuď protivnej, dej mi sežrat ten druhej košík a princeznu si nech ty! Přísaháš draku, zeptal se Jiřík, že pak bude princezna moje? Přísahám na všech mých dvaasedmdesát milovanejch dračích tlamek a házej prosím té! Jiříku, já se můžu po těch karbanátcích utlouct. Pak Jiřík donesl ještě pivo, třetí košík karbanátků a dvaasedmdesát tlamiček dostalo zmrzlinu. Napravo jahodovou a nalevo vanilkovou.

A vy víte jistě, moji milí, že tohle nemohlo skončit jinak, než velkou a veselou svatbou. Král Tobiška V. se posadil vedle sebe kuchaře a popíjeli. Půjč mi čepici, žebronil Tobiška, já ti půjčím korunu. Pak si kuchař s korunou a král Tobiška V. s kuchařskou čepicí připili na bratrství.

Tak co, chtělo to víc pepře kuchaři, nebo nechtělo? No jo, bručel kuchař, pro draka samo sebou, víc pepře, vždyť nic neříkám.

Jiříku, pošeptala Dorotka Jiříkovi do ucha, když hudba hrála, aby to nikdo neslyšel; Ty ses špatně vykoupal, jsi za uchem umouněnej. Hodně Dorotko? Ale ne, jenom trošičku, špitla Dorotka, naslinila závoj a otřela Jiříka za uchem!

Nikdo si toho ani nevšimnul. Všichni se hrnuli k oknům. Nad hradem se vznášel drak a dělal nádhernej ohňostroj. Okolo hlavního plamene prskalo napravo šestatřicet plamínků, červených jak jahodová zmrzlina. A nalevo šestatřicet žlutých jak vanilková. Dlouho se o té svatbě široko daleko vyprávělo!

A zazvonil zvonec!

WWW