Proč mají tyhle nakládané okurky tak zvláštní název nevím. Volně bych ho přeložila jako „okurky ke chlebu s máslem“. Možná si je lidé dávali do sandviče, možná jsou tak populární jako chleba s máslem – těch vysvětlení by mohla být spousta. Já jsem je začala dělat před mnoha lety, jejich chuť pro mě tehdy byla úplně nová a zcela jiná od těch „evropských“ a zachutnala mi převelice.

Obrázkové přílohy se zvířátky, které dostáváme čas od času k mailům všeho druhu, jsou asi všeobecně oblíbené, i když někdy naaranžování obrázků je přeslazené a kýčovité. Mám rád kočičky a to takové, jaké skutečně jsou, a myslím si, že není nutné vymýšlet pro jejich snímky scenérie, plné křiklavých barev.

Když posíláme štěňata do světa, slibujeme i chovatelský servis, včetně možnosti hlídání pejska o dovolené. Zatím to nikdo nevyužil, až letos. A tak se k nám na pár dní vrátil Diviš – Elwood, neboli Elís (vlastním jménem Bedivere Tercius).

Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly. Přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly. I zželelo se matce milých dítek a duše její se vrátila…

Už vod pátku s tim votravovala… furt: „Ešusi přijede Maceška!“ „Budeš mít návštěvu!“ a „Frydrycha Falcká přijede!!!“ Děs. Jediný čemu sem rozuměl, bylo, že přijede návštěva. To jo, to znám a zpravidla to věstí nějakou zábavičku. Buď přijede baba nějaká (Ešče aby jezdil chlap!! Nesnášim chlapy. Psí teda.) a nebo má přijet Pavlínka, nebo někdo z Pavlínčinejch kluků. Každopádně to vždycky znamená oživení. Pavlínku můžu podrápat a funět jí do ucha, s klukama hrajem čutanou a s babama?? No to snad ani nemusim popisovat, že ne?

Přijďte si pro kočičku do expozice útulku O. S. na ochranu zvířat Podbrdsko při tradiční dvoudenní Mezinárodní výstavě koček pořádané Sdružením chovatelů koček v České republice – ZO Praha 4/17, kde právě kromě ušlechtilých koček můžete najít domácího kamaráda zachráněného v některém ze zúčastněných útulků.

Ahoj teto Hanko a Dášo, ahoj všechny moje tety a strejdové na Zvířetníku! Tak jsem tu zas. Už potřetí. Uprosila jsem maminku, že bude při mém dalším měsíčním bilancování dělat zapisovatelku, i když si to za ten minulej měsíc vůbec nezasloužím. Jak já zlobila, to si neumíte představit. A přitom jsem to myslela dobře.

Minulý čtvrtek, tak jako každý jiný den, jsme se s Habsburky potulovali ráno po okolním buši. Sluníčko se právě vyhouplo nad obzor a vzdoušek byl čerstvý, jak už tady v horách bývá v zimě zvykem.

Protože kdo si hraje, učí se. Hra je totiž především jedním z rituálů, ve které se proměňuje skutečný boj nebo lov, a při nichž je nezbytná agrese usměrňována tak, aby lítému nepříteli ani kořisti nešlo o život. Nesmí jít, vždyť často jste se svým „ritualizovaným“ protivníkem vyrostli v jednom pelechu!

Byl krásný letní podvečer, který lákal k procházce. V poslední době často průzkumničíme „za humny“, chodíme do lesa na okraj Jizerek – mezi Javorový vrch, Milíř a Brdo.

Tenhle článek je svým způsobem antidoza k povídání a fotkám o starém kostelu v Sheldonu v Jižní Karolíně, abyste si nemysleli, že tady jenom žijeme v konzervě jižanské zadumanosti a vznešenosti. Ne – tady se to mele všechno dohromady a díky tomu je náš malý stát vrcholně barvitý. Proto ho mám ráda. Vždy mne fascinovaly nevinné bizarnosti, a Pan Bůh a osud mne zanesli do místa, kde si toho občas užiju.

Melíšek: Všem Zvířetníkům dvounohým, čtyřnohým, opeřeným, chlupatým i nahatým, s ploutvičkami, krunýři apod. přeju krásný sluníčkový (to já rád do kožíšku) den a jsem zase tady se svým kocouřím hlásáním.

„They also serve who only stand and wait. “ *(John Milton, „On His Blindness)

Chov hovězího dobytka se v Klokánii liší od toho v Evropě asi jako Venuše od Marsu. Daleko to je skoro stejně nebo aspoň přibližně. Kontinent s dvaceti miliony lidských obyvatel má navíc 90 milionů ovcí a hovězího dobytka 30 milionů.

Poklad do rodiny, mívá různé podoby. A někdy si s ním také nemusíme vědět rady. A tak to přiznávám hned. Ano, já kočkomilka, kočkochovatelka a kočkomáma potřebuji poradit a to „fofrem“. Už jsem se ptala všude možně, ale výsledky žádné… Jde o naší novou Mášenku, nádhernou kočičí roční slečnu z útulku.

Milí Zvířetníci, když tak čtu na vašich /našich stránkách jak se úspěšně rozrůstáme nejen o zvířecí ale i lidská mláďata, tak jsem se rozhodla vám povyprávět, co nového u nás. Felixe máme přes 2 roky a stále nám dělá radost. Teda pokud zrovna nelíná a nemáme zachlupacený celý byt anebo nemá „lovnou sezónu”. Ta je převážně na jaře a na podzim, kdy domů nosí i dvě myši denně. Naštěstí už neloví ptáčky, to jsem mu důrazně vysvětlila, že takhle nebudeme kamarádi. 

Přemýšlela jsem, o čem bychom si mohli tenhle víkend povídat, a zavrhovala jeden nápad za druhým. Všechny byly prázdninové, to ano, ale v horku přes třicet stupňů o nich bylo těžké jen přemýšlet. A tak jsem přišla na něco, co je osvědčené a s horkem se jen mění, ale nemizí – tedy na mlsání.

Dost hloupá otázka. Uklízet se prostě musí, to už je světa běh, ale že by někdo uklízel rád, to snad ne…

Ano, potkala jsem anděly. Byli tři, šli zvolna dlouhou, nablýskanou chodbou a vyzařovala z nich rozvážná vlídnost. Došli k jedněm z mnoha dveří, ty se otevřely a andělé zmizeli za nimi. Neodolala jsem a vstoupila také. Vešla jsem do útulného pokoje, jehož středem byla postel. A na posteli seděli dva menší andělé a třetí, větší anděl stál vedle postele a mluvil příjemným hlasem a díval se, jak vrásčitá, trochu nejistá, ale spokojená ruka hladí dva malé anděly. A pak se i na věkem poznamenané tváři objeví spokojený úsměv a vzápětí se pokojem ozve uklidňující, sametové andělské vrnění…

Milí Zvířetníci, dnes to bude zase psí povídání Odpovídající fotky najdete v mých albech a pro ty, kteří si povídání z nějakého důvodu nemohou poslechnout je psaná verze zde. Přeju příjemný poslech